Kriminálka na tahu

Ladislav Beran KRIMINÁLKA NA TAHU Odpovědná redaktorka Markéta Ströbingerová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Ladislav Beran, 2019 Obálka © Ivana Dudková, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první Vychází jako 306. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8877-9

LADISLAV BERAN

Kriminรกlka na tahu

Páté kolo u vozu To, že má čeština krásná a hlavně trefná přirovnání, je zbytečné připomínat. Bylo by to nošením dříví do lesa. Šéf písecké kriminálky kapitán Karas všechna trefná přirovnání velice rád používal a musí se mu přiznat, že v tom nebyl nijak pozadu za tetou Kateřinou z jeho oblíbeného Jirotkova Saturnina. Sousloví „páté kolo u vozu“ často užíval, když si jeho podřízení nechávali své poznatky o průběhu šetření v případu pro sebe a on se to dozvěděl jako poslední a ještě ne od nich. To pak ti dotyční to od něho pořádně schytali a mohli počítat s tím, že se jich zeptá, jestli si myslí, že je tady zrovna on tím pátým kolem u vozu. Tak dalo se to vždycky přežít a šéf kriminálky uměl odpouštět, ale taky jen tak nezapomínal, protože tvrdil, že shovívavost znamená odpouštět druhým, ale nezapomínat. To si hned vzpomněl na katechetu Valentu, kterému jako děti říkaly Čuník, který když přišel do třídy, tak příšerně smrděl.

A když neuměly, tak je mlátil rákoskou přes ruce a tak jim do dětských hlaviček vštěpoval křesťanskou víru.

Je pravda, že on jako jediný z kriminálky uměl otčenáš, uměl se správně pokřižovat, znal všechny svaté a často používal nejen desatero, ale i: Bůh s vámi, chlapci moji!

To když se šlo do realizace závažného případu.

5

Jeden takový závažný případ se narodil ke konci října, měsíc před sametovou revolucí. O té kapitán Karas od začátku tvrdil, že je to pořádná sametová lež, řízená špičkami Státní bezpečnosti, která se jim ale na Národní třídě vymkla z rukou a tím to taky pěkně posrali! Sedmnáctého října kolem osmé večer oznámil šéf milevského obvodního oddělení major Žižka loupežné přepadení čerpací stanice, ke kterému došlo přímo na výpadovce z Milevska na Tábor, a to dvěma muži v kuklách, kteří si tu řekli s kudlou v ruce zdejší pokladní o tržbu a odnesli si tak skoro sto padesát tisíc.

Výjezd měl ten den sám šéf kriminálky kapitán Karas, a když při ranní poradě rozebíral celý milevský případ, úplně zapomněl na to, že tam sedí i politruk, zvedl dva prsty k přísaze a prohlásil: „Jako je Bůh nade mnou, tak až se ty dva hajzlové drapnou, tak je nakopu do prdele!“ bez řečí vyndal z kapsy padesát korun a zaplatil pokutu za sprosté slovo na poradě do společného vochlafondu. Je fakt, že do konce roku takových loupežných přepadení, kterým říkali kriminalisté elpaso, se narodilo na různých místech jihočeského kraje ještě pět. V celostátním pátrání se objevily případy ze sousedních okresů a kriminalisté z Tábora, Českých Budějovic a Prachatic také toužili po tom, po čem toužil šéf písecké kriminálky, když se vrátil z elpasa z Milevska.

Všude se objevovali dva maskovaní muži a byli čím dál drzejší a odvážnější. Nevybírali si jen benzínky, kde byly pokladní ženy, troufli si i na benzínky, kde byli muži, a přepadli čerpací stanici klidně i za bílé6

ho dne. Jak se objevili, tak taky hned zmizeli, takže všechny kriminálky vařily takzvaně z vody, protože kromě pachových stop z míst činů nebylo nic kloudného k dispozici. Na písecké kriminálce měli násilnou trestnou činnost na starosti poručíci Lojda a Starosta, kteří, tak jako vždy, sáhli do kartotéky známých pachatelů, co už měli kdysi obdobnou trestnou činnost za sebou, ale nula od nuly pošla, takže to vypadalo na pachatele od pryč. Případy loupežných přepadení tak přešly do příštího roku a najednou jako když utne.

Pravdou je, že čas od času se k těmto případům konaly na krajské kriminálce služební porady, ale pokud to byli pachatelé jedni a ti samí, měli z těch všech elpas dost nahrabáno, protože celková škoda se pohybovala kolem půl milionu.

Znovu o sobě dali pachatelé vědět druhého února a jako by si to vybrali schválně, když zrovna ten den držel výjezd kriminálky opět kapitán Karas. Tentokrát nevyjel do Milevska, ale do Albrechtic na Vltavou.

Bylo to opět hodně k večeru a pachatelé přitvrdili.

V ruce toho menšího hubenějšího, který silně ráčkoval, a podle obsluhy čerpací stanice pořádného rapla, se objevil velký kolt. Měl co dělat, aby ho udržel v ruce, mával s ním ze strany na stranu a řval při tom jako pominutej, že to tam všechno rozstřílí. Obsluha jim tak vydala tržbu, což dělalo necelých třicet pět tisíc.

Ten menší z mužů se pořádně vztekal a nechtěl věřit tomu, že tam mají tak málo. Byli to, podle obsluhy benzínky, nějaký jó amatéři, protože nevytrhli v kan7

celáři telefon a odběhli hned k autu, se kterým vyjeli zpátky směrem do Albrechtic. Když obsluha vyběhla ven, tak zachytila nejen část espézetky, ve které byly dvě jedničky, ale podle prasklého výfuku si dokonce vzpomněla, že takové zelené embéčko tu několikrát předtím tankovalo. V tomto případě zabodovalo obvodní oddělení z Protivína, když kolem poledního zavolal na kriminálku šéf obvodu kapitán Strnad, že by se mohlo jednat o jistého Františka Klečánka a jeho bratra Zdeňka, který tak ráčkuje, že ještě nebyli nikdy trestaní, a oni jim tu říkají Pat a Mat. To už oba násilníci na nic nečekali a s dalšími kolegy si pro oba bratry sjeli do Protivína, kde je zatkli a přivezli s nimi na kriminálku i ten velký kolt, který nebyl opravdový, ale byl to odlitek z litiny s vyvrtanou hlavní, který si kdysi dělali chlapi v písecké Rourovně. Že to bylo k pobavení všech na kriminálce, bylo evidentní. Už jen proto, že každý si chtěl revolver potěžkat, a když ho technik Kotrbáček zvážil, měl rovných pět kilo!

Z výslechu obou bratrů bylo zřejmé, že to nejsou ti dva, po kterých se v minulosti šlo, ale tak jako tak, oba pachatelé, kteří nestačili utratit ze svého lupu ani korunu, putovali rovnou do vazby, neboť se jednalo o loupežné přepadení s pohrůžkou násilí.

Do půli července byl s přepadením benzinových stanic v celém kraji klid. To bylo do patnáctého. Šestnáctého se objevili v Třeboni na benzínce dva maskovaní pachatelé, kteří si tam v nočních hodinách došli pro tržbu, když opět vyhrožovali obsluze noži.

8

Odnesli si odtud přes padesát tisíc a přibrali si k tomu ze skladu do igelitového pytle asi pětadvacet kartonů cigaret značky Marlboro a samozřejmě telefon. Obsluhu, tak jako v minulých případech, opět zamkli ve skladu. Poprvé tu mezi nimi padlo jméno, když jeden z nich oslovil svého společníka a řekl mu: „Na chlast se, Sašo, s tvojí cukrovkou vyser, padáme!“ To byla také první zajímavá indicie, ke které se tu kriminalisté dostali a s níž se dalo konečně pracovat. Dalo se čekat, že se tato informace dostane na všechny kriminálky v kraji a nastane velké tipování v evidencích známých pachatelů bez ohledu na to, zda už měl někdo z nich v minulosti tuto násilnou trestnou činnost. Faktem je, že těch Alexandrů nebylo v celém kraji v kriminální databázi moc, ale i těch třiadvacet, kteří už měli za sebou nějaký ten škraloup, bylo na prověřování až dost. Samozřejmě že to první, co krajského „trenéra“ přes násilnou činnost napadlo, bylo obrátit se s vytipovanými pány na diabetologické poradny, ale tady narazili hned při prvním telefonátu, kdy jim bylo řečeno, že toto podléhá lékařskému tajemství, a byli doktorem Dojkovičem upozorněni na fakt, že ten dotyčný, koho hledají, nemusí o své cukrovce ještě vůbec vědět, i když na sobě její příznaky cítí. Hned jim vysvětlil, že jde o těžkou únavu, nadměrné pití, spaní a otoky nohou, neboť při neléčené cukrovce může být porušena i funkce ledvin. Tady to kriminalisté museli odpískat a bylo na nich, jak si s tím problémem sami mezi galerkou poradí. Když s tímto zjištěním přišli 9

poručíci Lojda a Starosta za kapitánem Karasem, ten v tom měl hned jasno. „No, doktorům se, pánové, vůbec nedivte, my taky nevěšíme ty naše důvěrnosti každýmu na nos. Vy tu máte ty Saši jen čtyři, takže, pánové, žádný auto, na to zapomeňte! Na to vám musí stačit nohy, tužka a blok, jako za starýho dobrýho rady Vacátka,“ poklepal Karas tužkou o sklo na stole, pod kterým měl velkou fotku Brůžka, Vacátka a Boušeho. „Vyrazte mezi galerku a poptávejte se. Jedině tak se, pánové, něco dozvíte. Podle mě je to docela slušná indicie, který by se měla kriminálka držet a která by nás mohla k těm dvěma syčákům dovést. Lepší nápovědu pro vás, pánové, nemám. Kdo se zeptá, ten se doptá. Líná huba, holý neštěstí, tak už to holt na kriminálce chodí,“ udělal Karas dramatickou pauzu. „A kdyby vás, pánové, z toho chození náhodou bolely nohy, tak existuje výborná věc. Je to Francovka, dneska se to jmenuje Alpa. Ta je na bolavý nohy k nezaplacení. Vím, o čem mluvím. Než jsem se dostal na kriminálku, měl jsem venkovský obvod Topělec, Borečnici, Čížovou, Mladotice, Vráž, Dědovice a Podolí a prošlapal jsem nejedny polobotky.

Taky jsem ale věděl, kdo s kým chodí, kdo komu zahejbá, kde bude svatba, kde budou křtiny a kde se bude zabíjet prase,“ zavzpomínal šéf kriminálky na svá mladá léta a rezolutně ukázal na dveře kanceláře. Oba „násilníci“ vzali hned zpátečku a vyrazili do města za zločinem.

10

Na tipování a zjištění „cukrovkáře“ Alexandra dostali kriminalisté od krajského trenéra přes násilnou činnost týden. Když si je krajský obvolal, tak to vypadalo, že nula od nuly pošla. Jako poslední se ozval poručík Lojda z Písku, z něhož to lezlo jak z chlupaté deky, ale dal nakonec do placu jméno Alexandra Šatopleta, který sice nebyl nikdy trestaný, ale často byl viděn ve společnosti s jistým Slovákem Tiborem Kremnickým, který se do Písku před šesti lety přistěhoval z Košic a přivezl si s sebou plný rejstřík trestů, většinou za majetkovou trestnou činnost. „Prosím tě, Lojdo, ten Šatoplet, to je fakt příjmení?“ zajímal se kapitán Růžička. „Jo. To je příjmení a ten chlápek má cukrovku a píchá si třikrát denně inzulin. To víme od jeho sousedky, když jsme na něho narazili. Ta se s ním občas potká v diabetologický poradně. Ta nám právě taky řekla o tom Kremnickým, kterej jí občas složí do sklepa uhlí. Já bych řek, že je to pro nás docela zajímavá dvojka. Kremnický měl v osmdesátým sedmým vloupačku do garáže a vyfasoval tři roky, od tý doby je čistej, protože na něho padla Havlova amina. Má vzatý palečky a pachovku.

Oba nikde nehákujou a Šatoplet má starýho žigula dvanáctku, už jsme udělali průjezdy aut,“ nadiktoval Lojda kapitánu Růžičkovi espézetku. „Mno? Nic lepšího, Lojdo, nemáme, tak se kolem nich pořádně podívejte. Já nechám v Lišově jako fofrovku srovnat pachovku toho Slováka, a když nám to sedne, tak holt založíte kriminální spis a hodíme 11

na ně oči, aby nám je chlapi ze sledu ohlídali, udělají se průjezdy aut a uvidíme,“ nechal si kapitán Růžička nadiktovat nacionále Tibora Kremnického. Když za dva dny zavolal poručíku Lojdovi, že ta srovnaná pachovka sedla ve všech případech na loupežných přepadení na benzínkách, nezbylo poručíku Lojdovi nic jiného než na Tibora Kremnického a Alexandra Šatopleta založit kriminální spis, který nazval LOUPEŽNÍCI. Že měla písecká kriminálka Kremnického a Šatopleta pod kontrolou sledovačky, to byla velká výhoda.

Už během dvou dnů měli o nich přehled, kam chodí do hospod, jaké mají útraty, co si všechno kupují, a také se dozvěděli, že si v Lověně v Českých Budějovicích koupili i plynovou pistoli zn. Bereta. Vyrazili i do Strakonic, kde spolu obhlíželi v autobazaru velmi zachovalého forda, a dokonce tu na něj nechal Šatoplet zálohu padesát tisíc s tím, že si pro něj během tří dnů dojedou. K tomu i došlo a Šatoplet tu zanechal na protiúčet svého žigula, za kterého dostal deset tisíc, doplatil třicet tisíc a do Písku se vrátil s Kremnickým s parádním fordem. Šli to hned oslavit do restaurace Olympie, kde si dali pořádné bene a byla to jen otázka času, kdy ti dva vyrazí na další benzínku, když se jim doposud tak dařilo. Je pravda, že během dalšího týdne vyrazili Kremnický a Šatoplet po kraji, kde si různě tipovali benzínky a podle sledovačky jim patrně padla do oka ta v Čimelicích na výpadovce na Prahu, kde i v nočních hodinách byly dvě pokladní.

12

Pravdou je, že českobudějovická sledovačka neměla na starosti jen ty dva, a tak na nich dělala nárazově, jak měla zrovna volno. Ale i tak měli o Kremnickém a Šatopletovi oba písečtí násilníci, Lojda a Starosta, docela slušný přehled. V domě, kde bydlel Šatoplet, si našli člověka, který jim, když se auto hnulo od domu, zavolal. Navíc Kremnický skončil v písecké nemocnici na chirurgii, kde mu vyndali žlučník, a tak byl dobře čtrnáct dnů klid, protože Šatoplet neměl na další elpaso parťáka. Podle sledovačky Šatoplet sám sice vyrazil do Čimelic k benzínce, kde si natankoval, ale spíš to vypadlo, že si ověřuje, ve který den mají obě pokladní na benzínce službu. Kremnický se v tu dobu zotavoval doma po zákroku na chirurgii a Šatoplet byl u něho doma pečený vařený. Nosil mu z nedaleké samo­ obsluhy na Gottwalďáku nákupy a z restaurace Olympie mu nosil v jídelňáku obědy i večeře, takže kriminálce nezbývalo nic jiného než čekat. V té době už měla kriminálka ověřené noční služby pokladních na čimelické benzínce a na tu dobu si vždycky zajistila sledovačku, aby jí v tomto ohledu opravdu nic neuteklo. Tak tomu bylo do desátého srpna, kdy se Šatoplet poprvé objevil s Kremnickým v restauraci Olympie na večeři a uzdravený Kremnický si tady dával pěkně do nosu. Šatoplet nic nepil, a tak se dalo předpokládat, že někam spolu vyrazí. Zrovna na ten den vycházela noční služba obou pokladních na čimelické benzínce, a tak byla sledka i oba násilníci, Lojda a Starosta, v pohotovosti.

Kolem desáté večer už to bylo všechno jinak, neboť si 13

dal Šatoplet pivo a k tomu mu poručil Kremnický dva rumy. Sledka je sice oba držela až do zalehnutí, ale ten den oba loupežníci nikam nevyrazili. Další službu měly mít obě pokladní až za čtyři dny, a tak to poručík Lojda se sledkou domluvil. Že to bylo už za dva dny jinak, tak o tom se dozvěděl poručík Lojda o půl desáté večer od paní Karly Průšové, která mu zavolala do bytu, že Šatoplet odjel s jedním chlapem od domu. S tím samozřejmě Lojda nepočítal, ale i tak vyrozuměl kolegu Starostu, během chvilky byli oba na kriminálce a Lojda u operačního důstojníka dal okamžitě vysílačkou všem nočním hlídkám avízo na espézetku zájmového forda. Přesně o půlnoci se mu ozval praporčík Uhlík z píseckého obvodního oddělení, že mají zadrženého forda s jeho osádkou kousek od písecké nemocnice. V okamžiku, kdy se prováděla kontrola vozidla, se mu ozval strážmistr Zlámal z protivínského obvodu, že mají nahlášené přepadení benzínky v Protivíně, ke kterému mělo dojít před půl hodinou a kde si maskovaní pachatelé s pistolí odtud odnesli tržbu a zamkli pokladního v kanceláři. To už Lojda na nic nečekal, se Starostou sedli do auta a uháněli na křižovatku k nemocnici, kde stáli u policejního auta Šatoplet a Kremnický. Lojda udělal u obou osobní prohlídku, ale nenašel ani peníze, ani zmíněnou pistoli. Přesto si sedl k Šatopletovi do jeho auta, Kremnického si vzali do auta obvoďáci a během chvilky skončili všichni na dvoře kriminálky v Zeyerovce. Šatoplet zamkl forda, Lojda si vzal k sobě klíč 14

od auta a Kremnický okamžitě putoval na chodbě do separace. Při výslechu Šatoplet zapíral jako starý kriminálník a absolutně popíral nějaké přepadení benzínky v Protivíně, a tak putoval do vedlejší kanceláře, kde dostal „anděla strážného“. Lojda si okamžitě ověřil na benzínce u obsluhy, jaké měli pachatelé na sobě oblečení. Když mu obsluha řekla, že byli oba v zelených montérkách a měli na hlavách kukly, nečekal Lojda, vzal Šatopleta dolů na dvůr, s technikem zavezli forda do garáže a začali s důkladnou prohlídkou auta. Když se po půl hodině všichni vrátili nahoru do kanceláře, neměli montérky ani pistoli, o penězích nemluvě. To už začal mít Lojda se Starostou pochybnosti, když vtom si všiml, že Kremnický má na nohou botasky, o kterých se mu zmínila obsluha benzínky. Vzbudil výjezd, který držel poručík Studnička, poslal ho do Protivína na ohledání místa činu a vzal si do kanceláře Kremnického. Když mu nastínil, z čeho oba podezřívá, ten se jen ušklíbl. „V Protivíně jsem nebyl, ani nepamatuju. Saša vám to může potvrdit. Já k tomu nemám co říct a vypovídat nebudu, protože nemám k čemu. Já jsem, co jsem se vrátil z basy, čistej, a pokud na mě a na Sašu něco máte, tak dejte důkazy na stůl,“ založil si ruce na prsa a po půl hodině skončil opět v separaci. Stejně dopadl Lojda se Starostou i u Šatopleta. Když se po dvou hodinách vrátil výjezd z Protivína, přivezl technik Kotrbáček pouze zajištěné pachové stopy a otisk boty po botasce, jejíž velikost 43 souhlasila s velikostí boty Kremnického.

15

V kanceláři u násilníků se všichni sešli na kávě a byla velká porada, jak na ty dva, o kterých byli všichni přesvědčeni, že to loupežné přepadení mají na triku. Technik Kotrbáček vzal oběma zadrženým novou pachovku a čekalo se na ráno, až se objeví šéf kriminálky kapitán Karas, aby se mohlo sjet s pachovkami na jejich srovnání do Lišova.

Jakmile se v půl šesté objevil na kriminálce kapitán Karas, jeho první kroky vedly do kanceláře násilníků, neboť se od operačního dozvěděl, že byla v Protivíně přepadena benzínka, poručíci Lojda a Starosta že si přivezli na kriminálku v noci dva podezřelé pachatele a na případu byl v noci výjezd kriminálky. Jen co otevřel dveře kanceláře, tak uhodil na Lojdu. „Byli to ty dva?“ „Podle nás to jsou oni, šéfe, ale ani jeden z nich nemluví a nic jsme u nich nenašli,“ začal Lojda vysvětlovat, jak se to celé narodilo, a když skončil, Karas doslova vybouchnul. „Do prdele, mohli byste mi říct, proč jste mi nezavolali? To jsem tu na kriminálce pátý kolo u vozu?“ „To ne. My jsme tě chtěli, šéfe, ráno překvapit, ale nějak se to, bohužel, zadrhlo,“ připustil Lojda a šel uvařit Karasovi kafe. „Což to se vám opravdu podařilo! To auto jste fakt pořádně prohlídli?“ „Tam, šéfe, nic není. Měli jsme venku i sedačky, Kotrbáček toho forda prohlíd a nikde nic. Vypadá to, že se cestou převlíkli a ty věci si někde schovali. Máme 16

tu ale tu pachovku z místa a sedí i ta trasolka z boty Kremnickýho.“ „No, na zavření těch dvou toho moc není. Moment.

A co pátý kolo u vozu? Myslím tím rezervu. Do tý jste se dívali?“ vypadlo nečekaně z Karase. „Jako přímo do rezervy? To určitě ne, ale připadala mi nějak měkká, to je fakt,“ zavolal Lojda technika Kotrbáčka a vzal si k tomu do garáže i Šatopleta. Šéf kriminálky si to nenechal ujít a vydal se tam s nimi.

Když se po nějaké chvíli všichni vrátili, nesli v ruce zelené montérky, plynovou pistoli a celou tržbu z protivínské benzínky. To už i takový Kremnický viděl, že prohráli, a začal mluvit ke všem těm loupežným přepadením benzínek v kraji. Zabalil to i Šatoplet a mluvil jako kniha. Na oba loupežníky byla po výslechu uvalena vazba a skončili druhý den v českobudějovické věznici. Samozřejmě se to neobešlo bez pořádné oslavy v kanceláři u násilníků, kde pivo teklo proudem.

A když tam šéf kriminálky přišel, tak mu Lojda hned otevřel lahváče a podal mu ho se slovy: „Zrovna jsme si, šéfe, říkali, jakýho máme šikovnýho šéfa kriminálky, že jo, chlapi?“ mrkl Lojda na všechny přítomné a ozval se hlasitý souhlas. Karas se pořádně napil a vrátil pivo na stůl. „Hele, Lojdo, neříkej mi to, co vím, a neokecávej to.

To, že jste mě jako šéfa obešli, to máš u mě schovaný.

Napsal jsem vám oběma pořádnou odměnu ke krajskýmu a doufám, že až ji dostanete, že mi nabídneš místo platana něco lepšího. Já piju zásadně plzeňský,“ zakrojil 17

si Karas ze šunky od kosti pořádný kus. A jen co odešel, dali si oba násilníci nohy na stůl, zapálili si cigaretu, což byl známý rituál, který odkoukali od pánů majetkářů, když měli vyděláno.

18

Ukradené váhy a meč Když pětadvacátého října k večeru zavolal poručík Mach z písecké kriminálky svému kolegovi z kanceláře poručíku Studničkovi, bylo to v době, kdy se právě vrátil z další vykradené chalupy na milevské straně. K tomuto datu už jich měl napsaných ve svém sešitu osm a bylo to už dost na pováženou, neboť se pomalu a jistě blížil konec roku tisíc devět set osmdesát devět a statistika na rekreačních objektech, což byla jeho lajna, nebyla ten rok nijak příznivá. Jeho šéf kapitán Karas mu dokonce nedávno na poradě řekl, že jestli to bude takhle dál pokračovat a nepodaří se mu do konce roku případy objasnit, jeho sympatie k němu začnou mít povážlivé trhliny. Že vyjel na další vykradenou chalupu tentokrát až do Vladyčína, kde bylo pár chalup a byl to jen skok do příbramského okresu, o tom Studnička věděl, takže ho telefonát nijak nepřekvapil. „Tak povídej, Machu, jak jsi dopad ve Vladyčíně?“ „Nedřív povídej ty, Studno, co děláš?“ „Já ti to, Machu, povím, ale budeš mi sakra závidět.

Rozmazluju se. Ležím ve vaně, piju šampaňský, dorážím okoralý obložený chlebíčky a poslouchám výbornej džez od Boba Zajíčka.“ „Lháři, zaplať si hodinu lhaní u Červeňáka. Tohle už jsem od tebe párkrát slyšel. Na to, jakej jsi skrblík 19

a šetřílek, kterej si plnou vanu naposled napustil někdy kolem Vánoc, ti věřím maximálně toho Boba Zajíčka.

Od toho jsi tu jeho kazetu navíc dostal v Divadelce zadarmo. Kdo by ti ty chlebíčky asi tak udělal, když máš Martu v Třeboni v lázních?“ „Dobře, to mi nevyšlo. Abys to věděl, chtěl jsem tě, Machu, pořádně nasrat.“ „Pozdě. O to už se postaral ten hajzl, co mi vykrad další chalupu a nechal tam na stole další vzkaz. Tentokrát napsal: NA MNĚ NEMÁTE! Asi to nebude žádnej inteligent, když nezná mluvnický pády a píše mě s en.“ „Takovejch je víc. Znám maturanty, co jim pády dělají potíže taky. Takže konečně pořádná stopa, ne?

Nezná mluvnický pády, když se moc nechytáme na palečkách. Trasolka po obuvi stejná jako na těch předešlejch vloupačkách?“ „I tady byla stejně velká hňáca a stejnej dezén. Sportovní bota. Navíc všude ten kretén zase sypal papriku a pepř. Škoda asi dvacet tisíc. Starý malovaný hrnečky, mosazný váhy, dva obrázky svatých malovaný na skle, pár starejch žehliček, vrtačku Narex s příklepem, několik vyšívanejch ubrusů, vyšívaný nástěnky a dva vyšívaný přehozy na postele. Poškozenej zase Pražák, navíc je to advokát. Nejvíc ječela jeho ženská, že to jsou všechno věci po její babičce. Tý se dostat ten pachatel do ruky, ten by dopad!“ „Její babička už měla fakt narexku?“ „Hele, Studno, nemusíš bejt za každou cenu vtipnej.

Karas mě ráno na poradě sežere.“ 20

„Tak dobrej zase nejsi. To ale není, Machu, zas tak moc věcí. To se dá v pohodě odnést i ve větším ruksaku.“ „Před chvílí jsem volal na kriminálku do Příbrami, ty chalupy jim tam letí taky, ale jim tam kradou vyloženě starožitnosti. Starožitnej nábytek jako stoly, židle, křesla, obrazy a veškostny. To v ruksaku nikdo neodnese. Ty naše chalupy, to mě spíš, člověče, připadá na osamělýho vlka. Protože je to na hranici s Příbramákama, zejtra si řeknu Karasovi o auto a vyrazím do půlnočního království na poradu. To bude zase nějakej hajzl buď z Petrovic, nebo ze Sedlčan. Odtud nám nepřišlo do rajónu nikdy nic dobrýho. Obávám se, že ten hajzl zlodějskej nebyl ještě nikdy lepenej, proto je to takovej suverén.“ „Přišli jsme na jiný, přijdeme i na něj. Neboj, Machouši, však mu zmehne a pořádně mu to spolu osladíme. Až se chytí, tak mi půjčíš tvoji nohu a nakopem ho s ní pořádně do prdele.“ „A proč zrovna s mojí nohou?“ „Protože rekreační objekty jsou, Machouši, tvoje lajna. Až mi vykradou nějakej kostel nebo kapličku, rád ti moji nohu svěřím. Ale do tý Příbrami s tebou zejtra rád sjedu. Já se rád vozím. Jdu umejt nádobí, mám ho plnou vanu a zejtra se vrací Marta z Třeboně. Mohla by si myslet, že se chodím koupat naproti k sousedce.“ „Žvanile, takovej hrdina nejsi, tobě by to strach nedovolil. Co vím, tak máte myčku. Spíš bych věřil tomu, že teď lítáš po bytě s hadrem a šůruješ podlahy 21

jak na vojně. Co je mokrý, to je čistý! Tak pokračujte, vojíne, a připravte se! Zejtra vyrážíme hned ráno do půlnočního království,“ položil Mach telefon a dal se konečně do psaní hlášení pro operačního, který se ho už po druhé zeptal, jestli to půjde jen na kraj, nebo i do Prahy. Že byl na písecké kriminálce o auta čas od času dales a šéf kriminálky kapitán Karas si musel říct u vedoucího odboru o jeho auto i s řidičem, to byla pravda. Bylo tomu tak i tentokrát, dvě auta, co měla kriminálka k dispozici, byla rozebraná. Jedno si zamluvili oba násilníci a to druhé musel šéf kriminálky poslat na plánovanou technickou prohlídku do krajských dílen. Auto s řidičem Studnička s Machem samozřejmě přivítali, protože se tak mohli cestou zpátky zastavit u svého známého v kulturáku v Letech, kde se nejen dobře vařilo, ale i dobře sedělo při plzeňském v kuchyni a kecalo se s vedoucím a kuchařkou paní Růženkou, která nezkazila žádnou legraci, o všem možným. Pravdou je, že do půlnočního království, jak Studnička s Machem nazývali Příbram, kde se striktně dodržoval rozkaz tří ministrů vnitra o zákazu požívání alkoholu, ti dva nepřijeli nikdy s prázdnou.

Oba zdejší majetkáři tomu říkali nebezpečné písecké poňoukání a je pravda, že najít tam někomu láhev alkoholu ve skříni, to bylo podle Studničky horší než mít za války partyzána ve stodole. Jen co se tu Studnička s Machem objevili, oba zdejší majetkáři neopomněli dát na dveře zvenku ceduli: NERUŠIT, VÝSLECH!!!

22

Teprve pak oba kriminalisté z Miroslavova království vyndali láhev fernetu a mohlo se začít rokovat. Na partu, která se na Příbramsku zaměřila při vloupání do rekreačních objektů vyloženě na starožitnosti, měli tady založený kriminální spis STĚHOVÁCI, a už se jim ve spisu začaly objevovat první slušné poznatky k jistému Leopoldu Kinštovi ze Sedlčan, který byl pro příbramské známý jako překupník kradených věcí.

Jeho dcera Zita pracovala v Praze v antikvě a právě kolem něho se začaly poslední dobou objevovat známé zlodějské firmy z příbramské galerky. A oba majetkáři udělali to, co museli, posadili na ně „oči“ a sledovačka je držela od rána do zalehnutí. Studnička s Machem odjeli z Příbrami s několika jmény a dvěma značkami aut, která ta parta kolem překupníka Kinšta používala. Ale o osamělém vlkovi, který vedle té party, která dovedla vystěhovat půl chalupy, byl opravdu jen zloděj příštipkář, nepadlo slovo. Že byla kuchyň v kulturním domě v Letech opravdu vyhlášená, tak o tom svědčilo narvané parkoviště před i za hospodou. Studnička s Machem si neměli kam sednout, a tak to vzali rovnou do kuchyně za paní Růženkou. „Teda vás dva jsem už neviděla, ani nepamatuju!

Snad se tu v okolí zase nekradlo?“ „Kradlo se na milevský straně, Růženko. Co máte dobrýho? Voní to tu úžasně.“ „Že jste to vy, pánové, měli jsme vepřový hody a určitě by se tu pro vás ještě něco našlo.“ 23

„My jsme ale, Růženko, tři. Šofér na nás čeká venku v autě.“ „Tak ho sem vemte, je tu dost i pro šoféra,“ vytáhla kuchařka z lednice jitrnice, jelítka a hned udělala v kuchyni místo u stolu pro tři. Vedoucí přinesl do kuchyně dvě natočená piva a za chvíli se řeč o všem možném stočila na vykradené chalupy na Milevsku.

Když se Mach zmínil o ukradených věcech a narazil na hrnečky s motivem z Prodané nevěsty a s rokokovým motivem, kuchařka se zarazila a na chvíli zmizela z kuchyně. Když se vrátila s bílou igelitkou, vyndala na stůl před Macha čtyři hrnky. „Nejsou to, pane Mach, náhodou tyhle? Dneska tu byl dopoledne kluk na kole a prodal mi je za dvě stovky. Líbily se mi, ale kradený věci doma nechci. Říkal, že jsou po babičce. Brala jsem je za ouška, takže jestli je bral do ruky, budou tam jeho otisky,“ popsala kuchařka Machovi, jak mladík vypadal, a došlo tak na Studničkova slova, že ty ukradené věci z chalupy z Vladyčína se vešly do velkého ruksaku. V okamžiku, kdy si Studnička s Machem a s řidičem začali pochutnávat na zabijačkové ňamce, objevil se v kuchyni vedoucí hospody a jen tak mezi řečí prohodil, že ten mladej, co prodal paní Růžence hrnky, nabízel a prodal narexovou vrtačku traktoristovi z JZD, Frantovi Pošíbalovi ze Šerkova, kterému na ni vedoucí půjčil tři stovky. To už se tu Studnička s Machem po jídle moc nezdržovali. Odpustili si kafe, zaplatili a mazali do Šerkova.

24

Frantu Pošíbala Studnička s Machem dobře znali, protože to byl kdysi velký lump. Zklidnil se, až když se oženil. Už dlouho sekal latinu, proto ho návštěva z kriminálky pořádně překvapila. Jen co je uviděl před vrátky u plotu, hned na ně spustil. „Vraťte se zpátky, pánové. Tady se kriminálka nechytne. Není čeho. Jsem čistej jak lilie a mám anděla strážnýho, kterýho bych vám nepřál,“ ukázal za sebe do chalupy. „Franto, nemáš tak docela pravdu. Nemáme pro tebe zrovna moc dobrou zprávu.“ „Hergot, vy mě děsíte, pane Studnička. Já fakt v ničem už dlouho nejedu. Anežka by mě zabila.“ „Přijeli jsme ti, Franto, oznámit, žes právě přišel nejen o tři stovky, ale i o tu vrtačku, cos ráno koupil v hospodě.“ „A sakra! Je kradená. Zatraceně, já to tušil. No, ale nekupte to za tři stovky. Je to narexka s příklepem.

Na novou bych se nezmoh. Už druhej měsíc marodím s barochem a beru almužnu. Chodím od doktora k doktorovi a vůbec se to nelepší.“ „Ale plzeňský ti, Franto, po ránu chutná.“ „Komu by, pane Mach, nechutnalo. Plzeňský přece léčí.“ „Na to, Franto, že máš švagrovou doktorkou v Motole, to fakt takhle dlouho marodíš?“ podivil se Studnička. „Doktorku v rodině mám, to je pravda, a v Motole už jsem byl. Alena mi ale nepomůže. Moje švagrová je doktorka na píču.“ 25

„Neříkej, to je tak špatná?“ „To ne. Je to gynekoložka. Je přes frndy, pane Studnička. Doktoři mi zjistili, že prej mám v sobě nějakýho ošklivýho hajzla, a neví si s ním rady. Žeru každej den deset prášků. Tu vrtačku vám hned přinesu,“ zmizel Pošíbal v kůlně a za chvíli se vrátil s vrtačkou, a než ji předal Machovi, něžně ji pohladil a dal jí pusu. „Nerad se s tebou, holka modrá, loučím. Za blbost se holt pořád platí. Jinak ten mladej měl v tom velkým báglu ještě nějaký hadry a říkal, že likviduje pozůstalost po babce, co bydlela, myslím, že říkal v Hrazanech.“ „Ta vrtačka je, Franto, nedaleko odtud. Je z vykradený chalupy jednoho Pražáka ve Vladyčíně.“ „To jste mi ji mohli nechat. Na Pražákovi to brzo zaroste.“ „Franto, asi ti nedošlo, že my jsme policajti a ne Ježíšek. Na toho si musíš nějakej pátek ještě počkat.

Sjedeme do Mirovic na služebnu a sepíšem to spolu.“ „A co když se tu objeví kontrola z Písku? Já marodím, pánové. Vycházky mám napsaný jen dopoledne.

No, je to ouřední pozvání, jsem váš, pánové,“ zašel Pošíbal do chalupy informovat ženu, a když se objevila na zápraží s rukama v bok, Studnička s Machem museli uznat, že Franta, pokud šlo o anděla strážného, jim vůbec nelhal.

Dalo se čekat, že po návratu do Písku si k sobě do kanceláře Studnička s Machem zavolají technika Kotrbáčka. Jen co se tu objevil, Mach ukázal na bílou igelitku.

26

„Přivezli jsme ti, Kotrbáčku, práci. V tý tašce jsou ukradený hrnky z chalupy toho Pražáka z Vladyčína.

Mohly by tam na nich bejt palečky toho zmetka, co ji vykrad. Ta, co nám je předala, tvrdí, že je brala jen za ouška. Máme i vrtačku, ale tam bys našel, Kotrbáčku, asi jen palečky Franty Pošíbala ze Šerkova, protože než nám ji dal, tak se s ní ten pitomec mazlil.“ „Jinak kdybys potřeboval kontrolky od tý, co nám ty hrnky dala, je to kuchařka z Letů, paní Růženka.

Myslím, že se tam rád podíváš, mají tam v lednici ještě výborný jitrnice a jelítka ze zabijačkových hodů,“ doplnil Macha Studnička a za půl hodiny jim volal technik Kotrbáček, že jestli ty palečky z těch hrnků jsou toho zlodějskýho zmetka, že nemají chybu.

Tak jako vloupačky do rekreačních chalup na milev­ ské straně z ničeho nic začaly, tak najednou skončily.

Během listopadových událostí v Praze, potažmo v celé republice, se moc nekradlo a písecká kriminálka toho na práci moc neměla. Příbramská kriminálka krátce před sametovou revolucí zrealizovala partu v kriminálním spisu STĚHOVÁCI, ale písecká kriminálka vyšla úplně naprázdno a všechny neobjasněné případy vloupání na milevské straně jí tak přešly do roku devadesát jako neobjasněné. Vzhledem k tomu, že nový rok tisíc devět set devadesát začal největší amnestií v poválečné historii Československa, kterou udělil prezident Václav Havel, a z jednatřiceti tisíc vězňů jich třiadvacet tisíc opustilo brány kriminálů, měla písecká kriminálka, a nejen ona, úplně jiné starosti, které tato 27

nečekaně velká amnestie přinesla. Na vykradené chalupy na milevské straně z loňského roku se zapomnělo. Poručík Mach vyfasoval od šéfa kriminálky nový velký sešit, na který si krasopisně napsal silnou černou fixou REKREAČNÍ OBJEKTY – 1990 a je fakt, že první vykradené chaty si do ní napsal až třetí pondělí v lednu, kdy o víkendu vyjel s výjezdem do nedalekého Vojníkova na tři chaty udělané u řeky Otavy. Protože to byly chaty, kde jich bylo v tomto místě kolem vody jako naseto a byly blíž k Písku, dalo se podle způsobu provedení a předmětu zájmu pachatele usuzovat, že to bude takzvaný chatař cesťák, který nezůstane jen u těchto tří chat a bude dělat další. V té době, kdy se po republice pohybovalo několik tisíc bezprizorních propuštěných vězňů, se nedalo vůbec tipovat, kdo by mohl připadat v úvahu. Pravda, technik Kotrbáček si z místa činu přivezl hafo zajištěných stop, ale to bylo všechno. Těch chat bylo kolem vody do konce ledna uděláno celkem jedenáct. Všude se většinou ztrácelo jen jídlo, nějaký teplý kabát, pár drobných věcí jako nože, sekyrky, baterky, ale hlavně léky. Acylpyrin, různá analgetika. To, že se jedná o člověka z basy, to se potvrdilo na několika místech, kde si pachatel vařil takzvaný „magorák“, velice silný čaj, který si vězňové vařili v base. Způsobená škoda na chatách byla větší při samotném vloupání než na tom, co se pak ztratilo. Přes několik velkých pátracích akcí, do kterých se zapojili příslušníci zvíkovského obvodního oddělení a kriminálky, se nepodařilo pachatele zadržet. Na poslední 28

vykradené chatě na Jistci bylo odcizeno horské kolo a tím také tato série vloupání do chat skončila. Nedá se říct, že by tahle bezpečnostní situace v republice kriminálku těšila, protože objasněnost všech případů šla dolů a případy se, zejména ve větších městech, až na některé světlé výjimky, prostě jen evidovaly. Technika na krajích byla zavalená zajištěnými stopami z vloupání, ale nestíhala. V polovině února se ozvala kapitánu Karasovi příbramská kriminálka. Volal přímo její šéf a už to, že se zeptal Karase, jak si vedou v zemi krále Miroslava, ho dobře naladilo. „Ani se, Zdendo, neptej. Je to jako všude. Jednou nahoře, pak zase dlouho dole. Jste snad na tom líp?“ „Jak se to vezme. Mám pro tebe, Karasi, dvě zprávy. Obě jsou dobrý, i když ta druhá vás asi nepotěší.

Majetkáři narazili v jednom bazaru na to vaše ukradený horský kolo, takže jsme se přes něj dostali k pachateli.

Je to náš známej ráfek, nějakej Honza Vacina, co se nám překvapivě vrátil na aminu, přestože měl ještě víc jak půlku trestu sedět. Pustil klukům ty vaše chaty kolem přehrady, je jich jedenáct. Co tě bude moc zajímat, dostali jsme nedávno anonym z Petrovic, podle písma to psala ženská, patrně stará toho hajzlíka, protože je ženatej, a ta v něm píše, že loni vykrádal chalupy na Milevsku. Jedná se o nějakýho Štefana Uhrovčíka přímo z Petrovic, takže to měl k vám blízko.“ „No to je, Zdendo, výborný! Velký díky.“ „Moc nejásej, Karasi. Chalupy budete mít sice venku, ale co jsem zjistil, tak nebyl nikdy trestanej, takže…“ 29

„No do prdele! Takže to nám uteče z lopaty, protože to na něj padne Havlovo amina a bude vychechtanej.“ „No, to bude,“ nadiktoval šéf příbramské kriminálky Karasovi Uhrovčíkovu adresu v Petrovicích, nechal pozdravovat Macha a Studničku, na které se nedovolal, a zavěsil.

Když se kolem třetí odpoledne vrátili majetkáři Mach a Studnička z Českých Budějovic, kde byli oba na poradě u svých krajských „trenérů“, zavolal si je kapitán Karas do kanceláře. Oba mu referovali, jaké úkoly si z porady přivezli, a když skončili, vzal si slovo Karas. „Teď zase trochu já, pánové. Mám pro vás dvě zprávy. Jedna je moc dobrá, ta druhá, i když je taky svým způsobem dobrá, stojí ale jinak pěkně za hovno, protože paní Spravedlnost, díky Vaškovi, dostala pěkně na prdel! Volal mi šéf z půlnočního království, máte venku všech jedenáct chat z ledna. Pachatel je nějakej amnestant Vacina, je to jejich štamgast, kterýmu Havel udělil generální pardón a pustil ho, jako recouše, na půlku z basy…“ „No to je výborný, šéfe!“ ozvalo se unisono. „Teď ta napůl dobrá a napůl špatná,“ začal Karas hovořit o anonymu, co přišel z Petrovic na příbramskou kriminálku, a když se zmínil o tom, že podezřelý Uhrovčík nebyl ještě trestaný, Studničkovi a Machovi hned došlo, proč hovořil o tom, že paní Spravedlnost dostala na prdel. „No jasně, to se na něho vztahuje amina. My sice ty vykradený chalupy odmáznem, ale to bude všechno.

Ona vlastně tím, že Havel nám takhle ukrad váhy a meč, 30

paní Spravedlnost pořádně ostrouhala a ten Uhrovčík na tom pořádně vydělal. Jestli si Venca takhle představuje spravedlnost, tak se ani nedivím těm nápisům u nádraží v Mirovicích, který ho posílají do prdele…“ „No, tohle my, Studno, nevyřešíme. Tady máte adresu toho Uhrovčíka, zejtra zajeďte do Petrovic a na služebně ho vyslechněte. Je vám jasný, že tím pádem na nějakou domovní prohlídku můžete zapomenout a poškozený se můžou o své věci ucházet občanskoprávní cestou?“ „To je nám, šéfe, jasný. Pachovku a palečky mu ale vezmem, to si teda ujít nenechám,“ bouchl Mach pěstí do stolu a naštvaně se zvedl. „Jo, to mu určitě vemte, i když nevím, jestli to v týhle době, kdy má pachatel najednou víc práv než poškozenej, není něco proti něčemu. Jinak až povezete spisy těch lednovejch chat do Příbrami na vyšetřovačku, tak se u mě zastavte. Tentokrát tu flašku fernetu pošlu majetkářům do půlnočního království já. Chlapi si ji zaslouží,“ vytáhl si Karas ze stolu novou krabičku startek a začal je střihat na půlky, což se neobešlo bez Studničkova komentáře, že tím, že kouří ve špičce jen půlku cigarety, tím svoje prokouřené plíce už nezachrání.

Druhý den ráno vyrazili Studnička s Machem do Petrovic a přivezli po obědě do Písku výslech Štefana Uhrovčíka, který přiznal všechna vloupání do chalup a kterému zřejmě došlo, odkud vítr fouká. Studnička s Machem sice pomlčeli, jak se na něho po takové době dostali, ale jemu to bylo jasné, neboť byl v rozvodo31

vém řízení. Když mu řekl Mach, že se na něho vztahuje amnestie prezidenta republiky, že za to nebude trestaný a bude mít stále čistý trestný rejstřík, dost se tomu podivil. Pachovku i palečky si nechal od Studničky vzít, a když odcházel ze služebny, neřekl jim sbohem, ale na shledanou…

32