Kriminální případy ze starého Písku

Ladislav Beran KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY ZE STARÉHO PÍSKU Odpovědná redaktorka Markéta Ströbingerová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Ladislav Beran, 2018 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první Vychází jako 293. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8305-7

LADISLAV BERAN

KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY ZE STARÉHO PÍSKU

POETICKÉ ODPOLEDNE KASAŘE KRYŠTOFA BARTOŠE

Proč si páni kasaři, co byli od pryč, zamilovali zrovna město nad Otavou a usadili se tady poté, co údajně pověsili kasařinu na hřebík, nad tím si šéf písecké četnické pátračky štábní kapitán Votruba už dávno přestal lámat hlavu. Proto taky, když přišel do jeho kanceláře štábní strážmistr Hřebejk a oznámil mu, že se do Písku přestěhoval z Mladé Boleslavi šedesátiletý Kryštof Bartoš a je to kasař, že se to dozvěděl v hospodě U Šímů, kde se scházela galerka od věže, jenom nad tím mávl rukou. „A co s tím, Hřebejk, naděláme? Vůbec nic. Napište si četníkům do Mladý Boleslavi pro jeho materiály, ať víme, koho tu máme, s kým máme tu čest, a ohlídejte si ho. O jednoho kasaře v Písku víc nebo míň, z toho snad nebudeme dělat pohřeb.“ „K tomu se právě chystám, pane štábní. Bartoš bydlí v Gregorovce u své dcery Anděly Lešků, co dělá se svým chlapem v Měšťanským pivovaru. To je moc slušná rodina, já s Andělou promluvím, aby si svýho tátu ohlídala, aby nás tu nezlobil. Bartoše si sem co nejdřív zavolám na kus řeči,“ odešel Hřebejk z kanceláře velitele pátračky a už druhý den si pozval kasaře Kryštofa Bartoše na pátračku.

5

Kasař Bartoš byl opravdu dochvilný a na četnickou pátračku, kam to měl z Gregorovy ulice pár kroků, se dostavil přesně v deset dopoledne. Bylo na něm vidět, že si potrpěl na oblečení. V šedém padnoucím obleku, s bílou košilí a s červeným motýlkem by v něm těžko někdo hledal kasaře. Ale je pravdou, že fajnoví kasaři si na oblečení dost potrpěli. Jen co usedl v kanceláři štábního strážmistra Hřebejka, tak si začal nacpávat dýmku.

Hřebejk si vzal jedny desky ze skříně a dělal, že si prohlíží jeho materiály z Mladé Boleslavi. Samozřejmě že blafoval, když prohlásil, že jak tak na to kouká, tak toho má už dost za sebou. „Čemu říkáte dost, pane štábní? Čtyři popelky za život, to až tak moc není. Na Borech jsem potkal frajery, který jich měli osm i deset. I když neříkám, že jsem si párkrát nesáh na štěstí.“ „Kriminálu na Borech říkáš, Kryštofe, sáhnout si na štěstí?“ „To už je riziko kasařiny, pane štábní.“ „Takže máš, Kryštofe, jestli jsem dobře pochopil, slušně nasušíno na špatný roky?“ „No, nedá se říct slušně nasušíno, ale nestrádám, pane štábní, takže nemějte obavy, zlobit vás v Písku nebudu. Jestli ovšem tohle myslíte?“ zapálil si kasař dýmku a podle vůně tabáku to nebylo žádné laciné kuřivo. „Líp bych to, Kryštofe, snad ani neřek. Přesně tohle mám na mysli. Můžeš mi říct, co tě přivedlo do Písku?“ „Stesk po vnoučatech, pane štábní, opravdu stesk po vnoučatech. A taky ten božskej klid tady. Všude kolem je spousta lesů, rybníků a nádherná řeka s ostrovem, kamen6

ný most. Malá Praha! To je přímo poezie. Máte rád, pane štábní, poezii? Já ji miluju. Skládám taky básně.“ „Skládáš básně? Tady čtu, žes popelek četníkům hned moc nesložil a zapomněl jsi na dobrý vychování.“ „Tohle o mně fakt vrchní Pecka napsal? Kdyby tu byl, tak mu za to pěkně vycinkám. Stačilo říct: Kryštofe, spadla klec! a mluvil jsem jak kniha. To má člověk za svoji dobrotu.“ „Tak nevím, Kryštofe, jestli si ze mě teď neutahuješ.

Tak jako tak tě varuju, abys na zlodějnu v našem rajonu radši zapomněl,“ pozval štábní strážmistr kasaře k velké nástěnné mapě Prácheňského kraje a dlouhým pravítkem mu ukázal, kam až všude sahá služební rajón písecké četnické pátračky. „Tenhle obraz si, Kryštofe, vryj pořádně do paměti, protože tady všude je to naše,“ zašel Hřebejk pro velitele pátračky a pozval ho k sobě do kanceláře. „Pane štábní, tak tohle je kasař Kryštof Bartoš, kterej se nám nakvartýroval do Písku, a právě jsem mu ukázal, kam až sahá náš rajón. Jo, abych nezapomněl, je to básník, pane štábní. Teď mě napadlo, básníka jsme tu snad ještě nikdy nezavírali.“ „Básníka ne, ale malíře a sochaře už jsme do lapáku nad splav poslali,“ vrátil se štábní kapitán Votruba do své kanceláře a tím představení kasaře Kryštofa Bartoše pro něho skončilo, což kasař neponechal bez poznámky. „Střihoun je ten váš pan štábní. No, se mnou nebudou mít starosti. Jinak ten lapák nad řekou jsem si už byl prohlídnout. Slušnej barák. Není tam od řeky v zimě moc velkej chládek?“ 7

„To nevím, Kryštofe, ale v létě si kriminálníci, co vím, libujou, že sedí v chládku,“ utrousil štábní strážmistr a sbalil desky do stolu. „Vy tu, pane štábní, asi nemáte moc v lásce kumštýře?“ „Přijde na to, Kryštofe, do čeho zrovna ten kumštýř dělá. Jakmile zjistíme, že kromě do kumštu dělá do zločinu, tak to zavřeme klidně i básníka. S tím tu na pátračce fakt nemáme problém. Kapíruješ to, Kryštofe?“ „Samozřejmě že kapíruju, pane štábní. Tohle si budu určitě pamatovat. I když je pravdou, ale to asi víte od vrchního strážmistra Pecky z Boleslavi, že mě paměť dost často zrazuje. Zapomínám. Tak už na to mám taky věk…“ „Hlavně, Kryštofe, prej zapomínáš, kam se poděly prachy z těch udělanejch popelek. Ale to nejsi sám, s tím už jsme se tady taky potkali,“ zvedl se Hřebejk od stolu a propustil kasaře z pátračky. Že by z toho pohovoru s Kryštofem Bartošem měl dobrý pocit, to říct nemohl.

Jen co odešel Bartoš z pátračky, nechal si štábní strážmistr Hřebejk od služby spojit četnickou pátrací stanici v Mladé Boleslavi a měl štěstí, že mu to zvedl její velitel, vrchní strážmistr Pecka. „Tady četnická pátrací stanice Písek, štábní strážmistr Hřebejk, zdravím do Mladé Boleslavi, pane vrchní.“ „Zdravím Písek, pane štábní, co mohu pro vás udělat?“ „Nakvartýroval se k nám do Písku ke své dceři kasař Bartoš, takže bych o něm potřeboval pár informací, a kdybyste nám taky mohli za ním poslat jeho materiály.“ 8

„Tak přece jen to udělal? Tím nám tady vyhrožoval dobře dva roky. Kryštof je, pane štábní, pan kasař, ten opravdu umí a nikdy toho moc nepřiznal. Museli jsme na něho mít jo pořádný broky, aby to pak pustil. Přitom peníze se nikdy nenašly. Má tu přezdívku Smolař, dvakrát mu ten jeho lup, jako na potvoru, někdo ukradl. Teda to byla jeho verze. Jinak je Bartoš spořivej a má z každý rány nasušíno na horší časy a taky…“ „Prej skládá básně.“ „Což to taky. Bartoš, pane štábní, miluje kavárny.

Dělá ze sebe doktora kunsthistorika a oblbuje tím rozvedený paničky, protože je dost sečtělej a ve starožitnostech se opravdu vyzná. Na Pankráci seděl s jedním profesorem historie, co tam byl za vraždu svý milenky, a od toho dostal školu. Kdo ho nezná, tak mu toho doktora žere. Jo a to hlavní, pane štábní. Umí fakt ukecat kdekoho. Je to takovej uspávač hadů. Mele a mele si pořád svou, nepustí člověka ke slovu. Jinak parťáka si na ránu nikdy nebral, vždycky dělal trezor sólo,“ odmlčel se vrchní strážmistr Pecka, ale vzápětí hned navázal. „S tím si tam užijete, pane štábní. Až to tady řeknu chlapům, tak půjdou do kostela zapálit pořádnou svíčku, že jsme se Bartoše konečně zbavili. Jo, málem bych zapomněl, má úředně zakázanou Prahu, protože jim tam udělal dvě káči. Ty jeho materiály do Písku hned pošlu.

Abych byl upřímnej, pane štábní, rádi se jich zbavíme.“ „No, nepotěšil jste mě, pane vrchní, ale co se dá dělat, má tady rodinu, s tím nic nenaděláme. Slíbil nám, že tu nebude zlobit, ale to říkají všichni. Mimochodem, 9

­vypadá to, že má vážně slušně nasušíno. Přišel v parádním obleku, v bílý košili a motýlku.“ „Pokud jde o oblečení, tak na tom Bartoš dost rajtuje. To zase jo. A nasušíno bude mít, protože z žádný káči, kterou udělal, se nikdy nenašly žádný peníze. On si za ně sice vždycky nějakej ten rok odseděl, ale to bylo všechno. Taky nikdy v těch trezorech, co rozpáral, nebyl moc velkej majlant, ale na slušný živobytí, když se nebude moc kravit, to stačí,“ ukončil vrchní strážmistr Pecka hovor a četnická pátračka si tak ke konci října sedmatřicet pomohla k dalšímu kasaři, který rozhodně nebyl žádné neviňátko. V hospodě U Šímů, kam to měl z Gregorovky na Drlíčov opravdu pár kroků, se Bartoš velice brzo „zatáhl“ a jako zápisné tu poručil pro celou hospodu utopence a pivo. Ke stolu, kde sedávala galerka, stačilo poslat láhev rumu a hned se mu tu dělalo místo.

To, že je Bartoš kasař, to se tu vědělo, a protože tu vedl často přemoudré řeči, vyfasoval tu přezdívku „Profesor“ a jinak mu tu taky nikdo neřekl.

Kdy se Profesor Kryštof Bartoš objeví v kavárně U Hubáčků, kde bylo od rána do včera „přebuchtováno“, to na sebe nenechalo dlouho čekat. Bylo to jedenáctého listopadu na svátek Martina dopoledne, a aniž to tušil, přisedl ke stolku, kde seděla největší drbna z Písku Valérie Ježková, vdova po pražském zlatníkovi, který se před patnácti lety zakoupil do Písku a rok nato tu zemřel. Že si sedl Bartoš právě k ní, to mělo dva důvody. Bylo tu plno a stolek, kde seděla Ježková, byl nejblíže baru.

Valérie Ježková byla na svůj věk, bylo jí třiapadesát, ještě šmrncovní ženská, která byla přímo olepená zlatými 10

prsteny, které nešly přehlédnout. To, že na ni šedesátiletý Kryštof Bartoš, kterému by ty roky nikdo nehádal, udělal ve svém obleku s motýlkem dojem, bylo okamžitě vidět.

Bartoš se v takové společnosti, která sem chodila, pohyboval jako ryba ve vodě, takže když se Ježkové zeptal, jestli si může jeho věkem sešlá „starožitnost“ přisednout k dámě v nejlepších letech, ozval se tu smích a pobavená Ježková, která svým kamarádkám tvrdila, že patnáct let neviděla pořádného chlapa, nebyla proti. Dýmka, kterou si začal Bartoš nacpávat, udělala na vdovu Ježkovou dojem, stejně tak jako oslovení číšníkem Ríšou: Profesore, čím mohu sloužit? A taky jeho objednávka výborného francouzského koňaku tady udělala své. Ten Profesor se tady okamžitě ujal, i když číšník Richard moc dobře věděl, jak to s ním je, ale nezkazil to. Pravdou je, že na oplátku se mu tu Profesor dobře zapsal a nechal tady skoro dvě stovky s pořádnou diškrécí, za kterou se mohl vrchní Ríša uděkovat a při hlubokém klanění se málem bouchal čelem o podlahu. V každém případě se to Bartošovo antré tady povedlo.

To, že kasař Kryštof Bartoš začal pauzírovat v hospodě U Šímů a začal se víc objevovat v kavárně U Hubáčků a taky ve vinárně U Netopýra v Soukenické ulici, kde nasušeným penězům pořádně pouštěl žilou, to se samozřejmě brzo doneslo na ucho štábnímu strážmistru Hřebejkovi. V Profesorově společnosti se často objevovala vdova Valérie Ježková, a tak se začalo šuškat, že ty dva spolu určitě mají techtle mechtle. Že byla vdova po pražském zlatníkovi takzvaně za vodou, to se vědělo, a to právě začalo dělat Hřebejkovi, který dobře znal 11

Bartošovu minulost, vrásky na čele. Když se s tím po nějaké době svěřil veliteli pátračky, šly brýle z očí na čelo a došlo i na viržinko. „Hm. Že by ta vdova netušila, že ji ten Bartoš tahá za nos? Ví vůbec ta Ježková, že je to kasař, Hřebejk?“ „Po tom jsem, pane štábní, nepátral, a abych pravdu řek, nerad bych se v tom vůbec angažoval. Obávám se, že je v tom z její strany velká zamilovanost. Doneslo se mi, že Ježková koupila kasaři zlatý náramkový hodinky. Švýcary. “ „Takže chcete, Hřebejk, počkat, až tu vdovu Ježkovou kasař Bartoš oškube jak slepici a zmizí z Písku s prachama a se zlatem, co jí sbalí? Nebudu vám, Hřebejk, radit, udělejte to, jak chcete, ale čím dřív se tý zamilovaný vdově pořádně otevřou oči, tím líp pro ni i pro pátračku. Kapišto?“ „Kapišto, pane štábní, hned v tom něco udělám, spolehněte se,“ slíbil Votrubovi štábní strážmistr, a že se vdova Valérie Ježková objevila na pátračce už ke konci týdne, tak v tom měl prsty štábní strážmistr Hřebejk.

Samozřejmě že chtěla hovořit jen s velitelem četnické pátračky a štábní kapitán Votruba si ji hned zavedl do své kanceláře, neboť se podle ní jednalo o velice delikátní záležitost. Jen co usedla na židli, sáhla do kabelky a nevyndala cigarety, ale dopis a okamžitě spustila. „Pane štábní, tahle sprostota mi přišla včera poštou.

Je to anonym, psala ho ženská a je plný špíny na mého snoubence Kryštofa Bartoše, kde se píše, že je to bývalý kasař, který se vydává za profesora kunsthistorika, a ráda bych věděla, co je na tom pravdy,“ teprve pak přišla na 12

řadu krabička cigaret a vdova Ježková si zapálila. Štábní kapitán si pročetl anonym, a když ho odložil, šly brýle jak jinak než z očí na čelo. „Mnó? Jestli je váš snoubenec, paní Valérie, bývalý arestant Kryštof Bartoš, který přišel do Písku z Mladý Boleslavi, snad to, proboha, nebude nějaká mejlka, tak to je opravdu kasař, který si nechává říkat ve zdejší galerce Profesor,“ vstal Votruba od stolu, zašel ke kartotéce zločinců a vytáhl z ní trojdílku Kryštofa Bartoše, kterou předložil před překvapenou Ježkovou. „Je to on, o kterým je řeč?“ šel si Votruba opět sednout za stůl a vzápětí musel volat službu, aby přinesla sklenici vody, neboť o Ježkovou se pokoušely mdloby. „Taková nechutná společenská lapálie. Já tu ostudu nepřežiju,“ vypadlo z Ježkové a sáhla po sklenici vody. „Kasař! Kdo by to do něho řek? Je tak vzdělanej.

Dokonce skládá básně,“ vzala si Ježková znovu do ruky trojdílku Bartoše a nevěřícně zavrtěla hlavou. „No je to on. Fakt je, že ten trezor, co mám v ložnici u postele, ho dost zajímal,“ prozradila na sebe Ježková víc, než musela, když se najednou zarazila. „Proboha, aby mě tak vykrad? No u mě ten pán končí.

Ten pěkně posype z baráku.“ „Nepůjčila jste mu, paní Valérie, nějaké peníze?“ „Půjčila. Čtyřicet tisíc. Všechno to bylo v pětitisícovkách, ale ty mi Kryštof hned druhý den dopoledne vrátil.

Měl možnost koupit lacino stavební losy a Živnobanka už byla zavřená. Nic mi nedluží. Jinak to on je solventní.“ „Aby nebyl, když má z předešlých vloupaček nasušíno,“ utrousil velitel pátračky, kterého ta částka čtyřiceti 13

tisíc samozřejmě okamžitě zaujala, když vtom se vdova Ježková najednou zvedla od stolu. „Co jsem chtěla vědět, to jsem se tu dozvěděla. Jak je vidět, ten anonym nelhal, to mi stačí, pane štábní,“ poděkovala Ježková veliteli četnické pátračky za vlídné přijetí a odešla.

Když se o návštěvě Valérie Ježkové na pátračce dozvěděl štábní strážmistr Hřebejk, spokojeně si za­­ mnul ruce. Anonym byla totiž jeho práce a napsala ho jeho známá Karla Vodičková, které to nedalo žádný problém, protože vdovu Ježkovou a kasaře Bartoše neměla v lásce. To taky došlo veliteli pátračky, když se Hřebejk objevil v jeho kanceláři a hned na něho uhodil. „Před chvílí odešla z pátračky Ježková. Nemáte, Hřebejk, v tomhle anonymu prsty? Bylo by vám to podobný.“ „A kdybych měl, pane štábní?“ „No. Je to sice neetické, ale přineslo to pro nás velkou zajímavost. Bartoš má opravdu nasušíno. Půjčil si od Ježkové na stavební losy čtyřicet tisíc, ale hned druhej den jí to vrátil. Bylo to v samých pětitisícovkách. Buď ji zkoušel, anebo…?“ „Anebo si je potřeboval vyměnit, pane štábní. V materiálech, co nám poslal vrchní Pecka z pátračky z Mladý Boleslavi, mají četníci podezření, že udělal kampeličku v Poděbradech a tam se ztratilo čtyřicet tisíc, všechno v pětitisícovkách. Mají zapsaná jejich čísla. Moc bych za to nedal, že právě tyhle pětitisícovky bude mít Ježková doma a Bartoš se jich takhle elegantně a bez problémů zbavil.“ 14

„Hřebejk, a víte, že tohle je možný? Jestli se tohle potvrdí, tak tomu říkám pořádný maso na kosti. Najděte ty čísla bankovek a sypte se strážmistrem Kovaříkem okamžitě za Ježkovou. Jestli se to potvrdí, tak ji přivezte i s prachama na pátračku a hoďte sebou, než se setká někde s Bartošem,“ začal štábní kapitán nervózně přecházet po kanceláři, a to už Hřebejk na nic nečekal a vypadl z pátračky jako cukrář.

Když přivezl Hřebejk s Kovaříkem vdovu Ježkovou se čtyřiceti tisíci, které byly v sáčku, oni dva už měli jasno, že to jsou peníze z poděbradské kampeličky, protože všechna čísla bankovek seděla. Důležitý byl ale celofánový sáček, ve kterém Bartoš předal Ježkové peníze. Toho se okamžitě ujal technik pátračky praporčík Číp a sejmul z něj palečky, které byly přímo ukázkové. Pravdou je, že když se Ježková dozvěděla, že jsou to všechno pětitisícikoruny z vloupání do kampeličky v Poděbradech a že je to vlastně předmět doličný, byla znovu na omdlení. To už ale štábní kapitán Votruba poslal Hřebejka a Kovaříka, aby sehnali kasaře Bartoše, že bude mít básník co vysvětlovat, a vdově Ježkové doporučil, aby se modlila, protože dostat z kasaře její peníze, to bude kumšt.

Sehnat Kryštofa Bartoše v tu dobu nebyl problém.

V kavárně U Hubáčků nebyl, takže zbývala kavárna v hotelu Dvořáček. Tam ho taky štábní strážmistr Hřebejk zastihl v dámské společnosti, která se s ním náramně bavila. Hřebejk zavolal ke stolu vrchního, aby pana Profesora zkasíroval. To, že bude tady platit tisícikorunou, to překvapilo nejen vrchního, ale i štábního strážmistra, který to zarazil a tu tisícovku okamžitě zabavil.

15

„Tahle bankovka neříká tady Pofesorovi pane, on určitě najde něco menšího, že jo, Kryštofe?“ donutil Hřebejk Bartoše sáhnout pro stokorunu do peněženky, která byla nacpaná pětitisícovkami, a jakmile Bartoš zaplatil, sebral mu peněženku a vytáhl z ní šest pětitisícovek. „Tyhle ti, Kryštofe, taky neříkají pane. My tomu na pátračce říkáme předmět doličný. Ale tohle ty moc dobře znáš,“ vytáhl Hřebejk náramky a nasadil je kasaři na ruce. Společnost u stolu okamžitě zmlkla. „Tak to bysme měli a můžeme jít na pátračku,“ předal Hřebejk kasaře strážmistru Kovaříkovi, dámské společnosti se omluvil za zkažené odpoledne a během deseti minut už seděl kasař Kryštof Bartoš v kanceláři štábního strážmistra Hřebejka, kde seděla i vdova Valérie Ježková.

Když před vdovou Ježkovou vysázel Hřebejk na stůl třicet jedna tisíc, z té okamžitě vypadlo: „Ale to není všechno. Kde je zbytek, ty syčáku?“ obořila se na kasaře, který pokrčil rameny. „No, já myslím, že zase tolik tratit nebudete, paní Valérie. Mohlo to dopadnout hůř. Já mám tady pro Kryštofa rozumný návrh. Když ještě vybalí ten zbytek, aniž bysme dělali u jeho dcery domovní prohlídku, a zapomeneme přitom na podvod, kterého se na vás dopustil, že to nebude bolet vás ani jeho, protože to by mu k tý udělaný poděbradský kampeličce přibyl další paragraf. A to se dá na Borech sedět, Bartoši,“ vložil se do toho štábní kapitán Votruba, který si výslech kasaře nemohl nechat ujít. Na kasaři bylo znát velké rozhodování.

16

„Tak měl jsem nějaký výdaje. Já mám totiž rád, pánové, v kavárně u Dvořáčků poetický odpoledne, a to něco stojí,“ vstal kasař a z malé kapsičky u kalhot vyndal složenou pětitisícovku, kterou položil k těm ostatním na stole. „Víc nemám,“ podíval se na velitele pátračky a zavrtěl hlavou. „Jen ještě přidej, Bartoši, a sundej ponožky,“ ukázal Votruba na nohy a kasař to s velkou nechutí udělal. V pravé ponožce byly ještě dvě tisícovky, které sice nevoněly, ale to Ježkové nevadilo. „Dost jsem vás tady v Písku podcenil, pane štábní.

Přitom jsem si myslel, když se sem uklidím, že na mě ty Poděbrady neprdnou. Škoda, mohly to bejt další pěkný poetický odpoledne. Ten podvod teda opravdu mažem, pane štábní?“ „Co jsem řek, to platí, Bartoši. Že byste neměl z minula někde ulitý dvě tisícovky, kterými byste ten dluh tady paní Ježkové vyrovnal, o tom dost pochybuju.

Je to na vás, jak vy dva se teď spolu dohodnete, aby z toho nebyl soud,“ podíval se Votruba na Ježkovou a ta o nějakém soudu nechtěla ani slyšet. „No, nějaký drobný bych dal doma ještě možná dohromady,“ souhlasil nakonec kasař a štábní strážmistr Hřebejk konečně zasedl k psacímu stroji a začal s kasařem, kterému tak zkazil poetické odpoledne, sepisovat případ vloupání do Kampeličky v Poděbradech. Štábní kapitán Votruba odešel do své kanceláře, aby informoval velitele četnické pátračky v Mladé Boleslavi. Když mu řekl, že mají v Písku pachatele, který přiznal vloupání do 17

kampeličky v Poděbradech, a mají dokonce i zajištěné peníze, vypadlo z něho nepředpisové: A do prdele! „Jestli mi teď, pane štábní, řeknete, že ten pachatel se jmenuje Kryštof Bartoš, tak tady jdu z fleku dát tu největší svíčku do kostela Panny Marie, protože to musel bejt od pátračky opravdu majstrštyk. Máte můj obdiv, pane štábní. Těší vás to?“ „Samozřejmě že těší, pane vrchní, mám tu správný chlapy. Z jednoho mám ale docela smutek na duši, že jsme tady v Písku zavřeli prvního kasaře básníka, kterému jsme tak zkazili poetické odpoledne. Teď se bude po kriminálech šířit, že písecká četnická pátračka nemá ráda kumštýře. Což pro město známých malířů, spisovatelů a básníků není dobrá vizitka.“ „Tohle bych, pane štábní, vůbec neřešil. Jak znám kriminálníky, spíš si budou mezi sebou předávat, že Písku, kde je tak dobrá četnická pátračka, je dobře se vyhnout,“ poděkoval velitel mladoboleslavské pátrací stanice štábnímu kapitánu Votrubovi za objasnění případu, na kterém si jeho podřízení vylámali zuby, a jen co Votruba položil telefon, ozvalo se z jeho kanceláře: „Kovařík, okamžitě ke mně, nejde mi otevřít ta velká registračka u okna.“ Což byl signál pro všechny četníky, neboť právě v ní byla v černém šanonu PŘÍSNĚ TAJNÉ odměna pro partu četnické pátračky, blatenská slivovice, která zvlášť když byla od jejího velitele, nikdy neurazila…

18