Manžel a záhadná blondýna by Nakladatelství MOBA

Alena Jakoubková MANŽEL A ZÁHADNÁ BLONDÝNA Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Alena Jakoubková, 2021 © Photo by VictoriaAndrea/Depositphotos.com © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 Vydání první ISBN 978-80-279-0064-0

a l e n a j a k o u b k o vá

Oko ManÏel za oko, a manÏel záhadná za blond˘na manÏela

Jé… to se mi líbí, to mi určitě nebude (ale bylo) Kačenka T. rozbalila balíček s bundičkou Je lepší dvakrát zabouchnout dveře, než se dvakrát zabouchnout do chlapa… Z filmu Láska se zpáteční letenkou Pečoval bych o tebe od devíti do dvanácti… Nabídka ženatého ctitele (nevyslyšena) Nápoje chladné jako srdce vašeho ex… Nabídka českokrumlovské vinárny

Vetře se ti do života cizí krásná blondýna… Přepadne tě nejistota? Rozjeď se do Londýna…

Slyšela jsem, jak se z mé velké černé kabely, uložené v nejnižším šuplíku starožitného pracovního stolu z leštěného, kaštanově zbarveného dřeva se zlacenými gravírovanými úchytkami ve stylu biedermeier, na který si dost potrpím, začala linout melodie Un dì, felice, eterea z mé oblíbené opery La Traviata. Zvonění mám nastaveno hodně ztlumené, ale mám vycvičené ucho. Samozřejmě jsem na mobil nijak nereagovala. Volající si bude muset počkat, až dokončím práci a zavolám zpět. V klidu jsem pokračovala v prohlídce značně zanedbaného chrupu pana Václava Doubravy, řidiče náklaďáku u mlékařské firmy. Pacienta jsem jemně pokárala: „Pane Doubravo, vy si moje doporučení, jak si správně čistit zuby, k srdci moc neberete, viďte. A na ústní hygieně jste taky ještě nebyl, to vidím docela jasně. S tímhle přístupem brzy o zuby přijdete a s běháním za ženskými bude konec,“ pokoušela jsem se ho trochu postrašit. „Jistě jste už slyšel o paradentóze, a myslím, že k ní máte pěkně našlápnuto. Nové zuby vás budou stát spoustu peněz.“ Na pacienta jsem se přísně podívala. „Vypláchněte si pusu.“ 5

Jenže… Kam se strašením na pana Doubravu. Pan Doubrava si ústa vypláchl a dotčeně se ohradil: „Ale paní doktorko, zatím mám zubů ještě dost.“ Pokrčila jsem rameny. Bylo mi jasné, že dokud se pan Doubrava nají, řešit nic nebude. Řekla jsem: „Pane Doubravo, máte dva kazy. Chcete, abych vám je opravila hned?“ Doubrava žoviálně zahalasil: „No když už jsem tady… Pusťte se do toho, doktorko.“ Zeptala jsem se, čistě formálně: „Chcete injekci?“ Doubrava mávl rukou. „Ale ne, já bolest vydržím.“ Jo, to byl jeho problém. Vrtání a trhání zubů s ním ani nehnulo. Přesto jsem si, když jsem mu opravila drobné kazy, neodpustila: „Pane Doubravo, tady máte účet, zaplaťte na recepci, a rovnou se objednejte na dentální hygienu. Tam vám nejen vyčistí celou ústní dutinu, ale ukážou vám, jak si správně čistit zuby, abyste se vyhnul paradentóze. Musíte si čistit nejen zuby, ale i dásně.“ Pan Doubrava si ode mě vzal účet a nad jeho výší si nespokojeně mlaskl. Poznamenal: „Paní doktorko, tolik peněz za dvě plomby?“ Pokrčila jsem rameny. 6

„Nedivte se. Kdybyste chodil pravidelně na hygienu, zuby by se vám nekazily.“ Moje sestřička Blanka se zvedla od svého stolu, kde už předtím s pacientem domluvila další termín za půl roku. Pečlivě mu ho vyplnila na kartičku, přestože moc dobře věděla, že ho bude muset několikrát nahánět, aby sem vůbec přišel, protože se na tu kartičku ani nepodívá, natožpak aby si termín napsal do kalendáře, a navrhla: „Pane Doubravo, doprovodím vás na recepci a zkusím vás objednat na tu hygienu ve stejný den, kdy půjdete k nám, abyste sem nemusel dvakrát. Jednu cestu vám ušetříme.“ Pak se ještě otočila ke mně: „Paní doktorko, mám vám poslat dalšího pacienta?“ Vzpomněla jsem si na mobil. Zakroutila jsem hlavou. „Ne, Blanko, děkuju. Potřebuju si vyřídit telefonát.“ Blanka s panem Doubravou opustili ordinaci. Sáhla jsem po mobilu. Na displeji jsem viděla, že mi volala moje nejlepší kamarádka Dana. Zmáčkla jsem tlačítko a čekala, až Dana mobil zvedne. Nemusela jsem čekat dlouho. Dana zvedla mobil a rovnou spustila: „Sandro, musím s tebou mluvit.“ Povzdechla jsem si. „Dano, mám dneska ještě tři pacienty, a pak jsem chtěla jít na nákup.“ Dana vyhrkla: „Na nákup můžeš jít zítra, Sandro. Je to nutné.“ 7

Pomyslela jsem si, že Jirkovi mohu koneckonců večer předhodit zbytek hříbkové polévky ze včerejška a připravit pár obložených chlebů se šunkou a sýrem, pár vajíček taky v lednici mám, abych je uvařila natvrdo a ozdobila jsem jimi chleby. Taky bych mu mohla osmažit pár topinek obalených v rozšlehaném vejci se strouhaným sýrem, kdyby na ně měl větší chuť než na sendviče. Jirka naštěstí nepatří k mužům, kteří by si ohledně jídla moc vyskakovali. Naše jednadvacetiletá dvojčata, Honza a Elena, už druhým rokem studují na univerzitách v cizině. Honza odjel do Kodaně studovat medicínu, Elena do italské Boloně svou vysněnou středověkou historii, tak o jejich večeři jsem si starost dělat nemusela. Daně jsem tedy řekla: „Tak jo, sejdeme se v šest v Louvru. Ale nemohu se moc zdržet.“ Dana souhlasně broukla: „Tak jo.“ Rozloučily jsme se a já šla zavolat dalšího pacienta. Byl jím asi třicetiletý štíhlý muž v dokonale střiženém obleku. Michael Ryčný, manažer v zahraniční obchodní firmě. To mě potěšilo. Návštěvy tohoto pacienta jsou totiž čistě formální, protože pan Ryčný o svůj chrup dokonale pečuje. A takové pacienty mám nejraději.

Když jsem se rozloučila s posledním pacientem, mladou slečnou, jejíž rodiče jsou mými pacienty už celé roky a chtěli, aby ke mně začala chodit i jejich právě osmnáctiletá Romana, dopřála jsem si bleskovou sprchu a oblékla se do civilu. Ten den to znamenalo světlou džínovou minisukni, černé tričko se spadlými rameny a černé vlněné sáčko, protože, ač začínalo jaro, počasí tomu rozhodně nenasvědčovalo. S velkou černou koženou kabelou se stříbrnými přezkami přes rameno jsem v černých lodičkách na stříbrné jehle, vhodné to obuvi na pražské kočičí hlavy, spěchala přes Staroměstské náměstí a Havelský trh na Národní třídu do mé oblíbené kavárny. S Jirkou jsme sem chodili často… Popravdě dřív dost často. Ani jsem si nevzpomněla, kdy jsme tu byli naposledy. Dana už tam seděla, na stolku před sebou měla sklenku bílého vína. Požádala jsem číšníka o latté, ale kamarádka objednávku změnila na víno. Vysvětlila mi: „Až ti řeknu, co musím, pochopíš, že kafe je na tohle krátké.“ Zeptala jsem se: „Tvojí mámě se zase přitížilo?“ Dana zakroutila hlavou. „Ne, máma je dobrá.“ Počkala, až přede mě číšník postaví sklenku sauvignonu. Pak nechala vybouchnout bombu: 9

„Sandro, včera jsem viděla tvého Jirku ve Slavii. Víš, že si tam často dávám schůzky s klienty. No a Jirka se tam přihrnul se ztepilou blondýnou, která vypadala, jako by ti z oka vypadla. Vyšší, štíhlá, dlouhé blond vlasy do pasu stejně jako ty, jen je to tak asi o patnáct až dvacet let mladší model. Vypadala jako ty před dvaceti lety.“ Zatím mi nic nedocházelo. Kamarádku jsem proto sžíravě informovala, jsouc si manželem absolutně jistá: „Jirka je bytový architekt. Nejspíš to byla klientka.“ Dana zavrtěla hlavou. „Je mi to líto, ale klientka to nebyla, Sandro.“ Pak z podobné obrovské kabely, jakou nosím já, jen v bleděmodrém odstínu, aby ladila k jejímu bleděmodrému, dokonale střiženému a ještě dokonaleji ušitému modelovému kostýmku od její dvorní módní návrhářky a kouzelnice Rosalindy, vyndala mobil, našla na něm nějaké fotografie a přisunula ho přes stůl směrem ke mně. Pohybem brady mě vyzvala, abych si fotky prohlédla. Neochotně jsem vzala její mobil do ruky. To, co jsem uviděla, mi doslova vyrazilo dech. Rozklepala jsem se. Kdybych s naprostou jistotou nevěděla, že jsem včera v restauraci Slavia nebyla, zkrátka a dobře opravdu nebyla, mohla bych si snadno myslet, že na některých snímcích, na těch, na kterých si Dana objekty svého sledování nepřiblížila, jsem já. Na těch ostatních snímcích, co si moje kamarádka objekty svého zájmu přiblížila, jsem viděla samu sebe, když 10

mi bylo takových dvacet, možná dvacet pět let. Stejné šedé oči, stejné stříbroplavé vlasy. Kopie mého obličeje, stejná štíhlá postava. Tohle nemůže být náhoda. TOHLE musí být ona. Ach jo… Tak tohle je dvojnásobný průšvih. Pekelný průšvih, popravdě řečeno. Kromě toho, že mám důkaz nevěry mého manžela doslova na dlani, protože Jiří tu krásku drží za ruce, ocicmává ji, hledí jí významně do očí, což by samo o sobě stačilo, je tu ještě něco. Vykoukla na mě minulost. Minulost, na niž jsem chtěla zapomenout, a protože jsem se hodně snažila, skoro jsem na ni zapomněla. Skoro. V ten den si na minulost vždycky vzpomenu. V ten den bych pokaždé radši nebyla. Ach jo… Jiří si Danina zájmu očividně vůbec nevšiml. Ty důkazy nevěry by mě za jiných okolností zlomily, protože Jirku miluju a vždycky jsem považovala naše manželství za mimořádně vydařené. Myslela jsem si, že žijeme spokojeně, ale přede mnou teď leží důkazy, že Jirka si to zcela očividně nemyslí. Můj manžel se zamiloval do jiné ženy. To je samo o sobě strašné. Ale ne nejhorší. Protože je tu něco mnohem horšího. Dohnala mě ta zatracená minulost. Protože ta podoba… To prostě nemůže být náhoda. 11

Minulost, o které jsem si myslela, že je navždy pohřbená. Nu, ukazuje se, že není. Ach jo… Jediný, kdo o té dávné události, o mé bolesti a hanbě, ví, je Dana, moje nejlepší kamarádka, která mě tehdy podržela, když jsem byla okolnostmi nucena k onomu těžkému rozhodnutí, které mi navždy změnilo život a poznamenalo mé srdce. Ale od té doby jsme se o tom nikdy nezmínily. Ani v ten den, kdy si vždy vzpomenu. Prostě o tom nemluvíme. Já to tajemství v sobě chtěla pohřbít, a moje přítelkyně to respektovala. A teď se minulost vynořila, vzkříšena jako Fénix. Vzhlédla jsem od mobilu a podívala se na Danu. Moje kamarádka přikývla a já poznala, že myslí na to samé jako já. Taky to věděla. Ostatně to bylo zcela evidentní. Dana natáhla ruku pro mobil a zaklapla ho. Pak mi potvrdila: „Ano, tohle nemůže být náhoda.“ Byla jsem úplně otřesená. Vypila jsem naráz víno a kamarádku jsem informovala: „Potřebuju další skleničku.“ Dana mávla na číšníka. Pak mi naléhavě řekla: „Sandro, musíš to Jirkovi říct.“ Připustila jsem, i když velmi neochotně: 12

„Já vím.“ Ale nechtělo se mi, ani trochu se mi nechtělo o tom manželovi říkat. A teď už vůbec ne. Ach jo… Když jsme se s Danou po třech sklenkách před kavárnou rozloučily, Dana se rozeběhla na metro, a mě napadlo, že půjdu kousek cesty domů pěšky a že nechám svého nevěrného manžela, aby si s večeří poradil sám. A při ostré chůzi si jednak srovnám myšlenky, druhak se mi snad z hlavy alespoň trochu vypaří to víno. Bolest, že je mi manžel nevěrný, už zůstane. Hanba, že se to tenkrát vůbec stalo, mě nikdy neopustila, jen znovu zaútočila. Výčitky, že jsem o tom manželovi neřekla, že jsem k němu nebyla upřímná, se najednou vypařily. Je mi nevěrný, našel si jinou ženu, zamiloval se do ní, a také mi o tom neřekl. Je ironií osudu, že jeden před druhým tajíme stejnou osobu. Ach jo… Co mám, proboha, dělat? Musela jsem myslet na to, co se stalo před pětadvaceti lety.

Bylo mi patnáct, když se na prahu našeho bytu objevili policisté. Zeptali se: „Jste Sandra Malá?“ Přikývla jsem. Položili další otázku: „Smíme jít dál?“ Dodnes si pamatuju na ten pocit. Ledová ruka mi sevřela srdce. Přikývla jsem a ustoupila. Policisté vstoupili do bytu a následovali mě do obývacího pokoje. Ukázala jsem na křesla, sama jsem do jednoho také usedla. Kávu jsem jim nenabídla, chtěla jsem to, co mi přišli říct, mít už za sebou. Napadlo mě, že se muselo něco stát rodičům, ale… Ale doufala jsem, že to bude něco jiného, třeba že shořela škola. To, co mi přišli říct, jsem prostě nečekala. Myslela jsem, že třeba rodiče leží v nemocnici. Bylo to ale jinak. Strašně moc jinak. Starší policista mi řekl, že moji rodiče zahynuli při lyžování v rakouských Alpách. Informoval mě: „Oba zavalila lavina.“ Nevěřícně jsem policisty pozorovala. Ta zpráva se ke mně prokousávala jen pomalu. Mladší policista se mě zeptal: 14

„Slečno, máte někoho, komu bychom mohli zavolat? Abyste tu nebyla sama?“ Musel otázku několikrát opakovat, než jsem řekla: „Chci, aby tu se mnou byla Dana.“ A pak jsem se konečně rozplakala. Policisté počkali, až přijde Dana. Přišla i s maminkou a nějakým jídlem, na které jsem stejně neměla ani pomyšlení, a obě se mnou zůstaly tu první noc. Bez nich bych ji snad nepřežila. Druhý den přišla teta Lenka, které Danina máma později večer zavolala. Bylo to pro ni skoro stejně těžké jako pro mě, protože při té tragédii v Alpách přišla o bratra. Teta Lenka se mnou zůstala několik dní, ale pak přišla chvíle, kdy se musela vrátit do vlastního života, k strýci Rudolfovi a mému mladšímu bratranci Rudymu. Lenka mi nabídla, abych se alespoň na pár let nastěhovala k nim. Jenže… Ocitla jsem se ve zvláštní situaci. Byla jsem tehdy teprve v prvním ročníku na gymnáziu, a vlastně bych sama bydlet neměla, a i když jsem neměla ani sourozence, ani prarodiče, jen tetu a její rodinu, takže by bylo logické, abych bydlela nějakou dobu s nimi, po dlouhém zvažování jsem tetinu velkorysou nabídku odmítla. Uvědomila jsem si, jak moc lpím na našem krásném, velkém bytě v nejvyšším patře břevnovského činžáku, z jehož oken a terasy máme překrásný výhled na Hradčany, na mámině útulně zařízené kuchyni plné bylinek v kořenáčích a krásných starožitných hrnečků, obýva15

cím pokoji s obrovskou knihovnou i na svém pokoji s velkou ludvíkovskou postelí a dvěma lampami se secesními stínítky. Teta to chápala, protože u nich bych takové pohodlí neměla, rozhodně bych neměla ani svůj pokoj, ale dělala si o mě starosti. Jako moje poručnice svolila, abych zůstala bydlet v bytě svých rodičů, ale nastolila kontrolní mechanismy. Jednou v týdnu mě přijde odpoledne zkontrolovat, aby viděla, jak si vedu, a jeden víkendový den přijdu k nim na oběd, nebo strávím víkend s nimi na jejich chatě na Berounce. S tím jsem souhlasila, takže jsem se nakonec postavila na vlastní nohy, pokud se to vůbec o patnáctileté holce dá říct. Samozřejmě na mě teta dohlížela a často jsme se vzájemně navštěvovaly. Telefonovala mi denně. Když bylo mým dětem patnáct, teprve jsem pochopila, jak málo jsem byla na samostatný život připravená. Teta mě učila nakupovat a vařit, abych se o sebe mohla postarat. Hodně času jsem trávila i s Danou a její mámou. Jo, zvládla jsem to, ale… Byla jsem bolavá, osamělá… Nebylo divu, že jsem si koledovala o malér. O obrovský malér, popravdě řečeno. Jmenoval se Martin Hladík a byl to můj učitel angličtiny. Začalo to nevinně. Po poslední hodině mě angličtinář požádal: „Sandro, mohla byste chvilku zůstat?“ Otočila jsem se na Danu. 16

Kamarádka řekla: „Stejně jdu s mámou nakupovat.“ Zůstala jsem sedět v lavici, a když se za posledním spolužákem zavřely dveře, profesor Hladík si přišel sednout ke mně. Nejdřív mi vyslovil soustrast, pak navrhl: „Sandro, možná bych vám mohl být užitečný. Kdybyste chtěla, rád vám pomůžu s učením, nejen s angličtinou, ale i s jinými předměty. Můžete za mnou přijít do kabinetu, ale rád se stavím u vás doma, třeba i večer, tam to bude pro vás pohodlnější.“ Svatá ty prostoto… Panu profesorovi bylo něco přes třicet, byl převelice pohledný, vysoký, štíhlý. Já byla osamělá. Zkrátka a dobře, dvě a dvě jsou čtyři. Někdy tedy bohužel i pět… Nu, pan profesor se začal kolem mě točit. Protože jsem do té doby vlastně pořádně s nikým nechodila, neboť stejně starý spolužák Kamil, s nímž jsem občas zašla na zmrzlinu nebo do kina, se dal počítat jen stěží, vůbec mi nedošlo, co se děje. Začalo to doučováním ve škole, a to doučování jsem já nikdy neiniciovala, byl to vždycky profesor Hladík, kdo mi ho naordinoval, i když, popravdě řečeno, jsem to nikterak nepotřebovala. Učila jsem se vždycky dobře a bylo tomu tak i nadále. Jenže páně profesorova pozornost mi lichotila, takže jsem se s ním poslušně doučovala. Někdy mě pak doprovázel domů a po čase se občas, bez předchozí domluvy, u mě objevil večer a přinesl mi 17

něco k večeři, ovoce, nějaké sladkosti, někdy i nějakou maličkost, jako třeba andělíčka do mé sbírky, jevil starostlivost, stal se mým rádcem. Po několika týdnech mi nabídl, abych mu říkala Martine a tykala mu, když budeme spolu sami. Nu, netrvalo dlouho a náš vztah se ze studentky a profesora přeměnil na přátelský, velmi přátelský, a nakonec, svatá ty prostoto, kdo by to čekal, že?, v milenecký. A já, nána blbá, se zamilovala. Samozřejmě jsem se zamilovala. A moje nejlepší přítelkyně mi lásku mladého, hezkého profesora přála. Ach jo… Martin mi tvrdil, že mě miluje, ale nechtěl u mě nikdy zůstat přes noc. To mi mělo být podezřelé, samozřejmě. Jenže mi bylo sladkých patnáct… a byla jsem zamilovaná. Náš utajovaný vztah byl doslova pohádkový. Ovšem přesně jen do chvíle, než jsem Martinovi oznámila, že jsem těhotná. Byl otřesený, ale to jsem přikládala skutečnosti, že ho ta báječná zpráva radostně překvapila. Jo, fakt jsem byla úplně blbá. Nu, sdělení ho překvapilo, to ano, nikoli však radostně. Seděli jsme u mě doma a Martin na mě napřáhl ukazováček. Přikázal mi: „Toho se musíš zbavit.“ Pamatuju se, jak se mi sevřel žaludek. Vykřikla jsem: 18

„To přece nemůžu…“ Martin se ode mě odtáhl. Informoval mě: „Sandro, kdyby se to dozvěděl ředitel, vyhodil by mě.“ Naivně jsem mu poradila: „Tak by sis našel práci jinde, ne?“ Jenže Martin na mě vyjel: „Podívej, musím dát od tebe okamžitě ruce pryč.“ Rozplakala jsem se. A pak, a za to se dnes převelice stydím, jsem se ho doprošovala: „Přece se milujeme, to všichni pochopí.“ Martin na mě znovu vyjel: „Ne, nemilujeme.“ Vzlykala jsem: „Martine, říkal jsi, že mě miluješ.“ A můj milenec mi namísto láskyplných slov a slibů, kterými mě měsíce sváděl a mámil a nakonec mě jimi udolal natolik, že jsem se nechala přemluvit k tajnému milostnému vztahu, a o nichž jsem si myslela, že je konečně zopakuje, protože mu přece musí dojít, že patříme k sobě a že spolu čekáme dítě, najednou příkře sdělil: „Sakra Sandro, ty nic nechápeš. Jsem ženatý chlap a mám dvě děti.“ Vykulila jsem oči. „Ty jsi ženatý?“ Zahučel: „Jo.“ Připomněla jsem: „Ale mně jsi tvrdil, že jsi svobodný.“ 19

Martin cynicky pronesl: „To my chlapi takhle říkáme. Nemělas tomu věřit.“ Sklopila jsem hlavu. „Věřila jsem ti.“ Ušklíbl se. „Vůbec není jistý, že to dítě je moje, Sandro. Bůhví s kým jsi ještě spala, takže se neopovažuj s tím vyrukovat ve škole. Jestli to přesto uděláš, všechno popřu a ve škole budeš mít peklo.“ Nechápavě jsem na něj koukala. Připomněla jsem mu: „Byla jsem panna.“ Mávl rukou. „No a co? Mohla ses s někým vyspat až po mně.“ Když Martin odešel, proplakala jsem noc. Ve škole jsem nic neřekla. Ne že bych se Martina bála, ale styděla jsem se, že mě jen využil. Samozřejmě jsem později, když už bylo dávno po všem a moje dcera navěky ztracená, pochopila, že jsem to ve škole říct měla, že jsem Martinovi neměla dovolit, aby mě v tom zbaběle nechal samotnou. Měla jsem ho přinutit, aby převzal zodpovědnost… ale do šestnáctých narozenin mi zbývaly ještě dva měsíce. Byla jsem dítě a nechala jsem se od pana profesora zastrašit. Ach jo… Od samotného začátku jsem věděla, že si to dítě nemůžu nechat. Po rodičích mi sice zbyly nějaké peníze, ale potřebovala jsem aspoň odmaturovat, to mi bylo 20

jasné. A i kdybych z gymnázia odešla, co bych dělala, abych sebe i dítě později uživila? Neměla jsem ponětí, co si počít. S Danou jsme to probíraly kolem dokola. Dana mě nabádala, abych si dítě nechala. Měla pro to romantické vysvětlení. Prý až Martin to dítě uvidí, okamžitě se rozvede a bude se mnou. Tehdy ani ji, a samozřejmě ani mě, nenapadlo, že splněním tohoto přání bychom rozbili rodinu. Kéž bych byla kamarádku poslechla a dítě si ponechala. Určitě bych všechno nějak zvládla, ale tehdy jsem si nevěřila. Tehdy jsem byla vyděšená a nevěděla jsem, co si počít. A musela jsem si promluvit s tetou Lenkou, svou poručnicí. Což se mi samozřejmě nechtělo, ale nebylo zbytí. Pozvala jsem tetu k sobě, aby nám u toho neasistovali strýc Rudolf a Rudy. Uvařila jsem nám konvici čaje s citronem a pochlubila jsem se vlastnoručně upečenou mramorovou bábovkou. Občerstvení jsem nám naservírovala na kulatý stolek se skleněnou deskou v obývacím pokoji, na který jsem už předtím postavila vázu s tulipány. Nechala jsem tetu vypít šálek čaje a ochutnat bábovku. Pak jsem kousla do kyselého jablka. Řekla jsem: „Teto, jsem těhotná.“ Lenka na mě pohlédla s úlekem v očích. Pak, s až dojemnou nadějí, nadhodila: „Třeba jsi jen nastydlá.“ 21

Zavrtěla jsem hlavou: „Ne, teti, jsem opravdu v tom.“ Teta se zeptala: „A co s tím hodláš dělat, Sandro?“ Pokrčila jsem rameny. Pak jsem ze sebe vysoukala: „Nechci jít na potrat.“ Teta přikývla. „Je tu možnost adopce. Taky si myslím, že je to lepší možnost.“ Tím padla naděje, že mi teta navrhne, že mi s dítětem pomůže. Řekla jsem: „Dana si myslí, že bych si měla to dítě nechat.“ Lenka zakroutila hlavou. Jemně mi vysvětlila: „Ne, Sandro. Bude ti teprve šestnáct, to není dobrý nápad. Musela bys odejít ze školy, nikdy by z tebe nic nebylo, a ty jsi chytrá holka. Tomu dítěti nemáš co nabídnout. Jakmile ti dojdou peníze po rodičích, budeš se muset z tohoto bytu odstěhovat, buď ho prodat, nebo pronajmout. Mohla by ses ucházet jen o podřadná povolání. Na tvoje dítě někde čekají milující rodiče, kteří mu připraví lepší život.“ Rozplakala jsem se. Teta mě objala a držela mě v náručí tak dlouho, dokud jsem se nevyplakala. Pak zavolala domů, že dneska přespí u mě, a šla nám do kuchyně připravit večeři. Po večeři, k níž jsme měly míchaná vajíčka a opečený párek, jsem řekla: „Dobře, teto. Souhlasím s adopcí.“ 22

Teta, ačkoliv byla šokovaná jednak tím, že jsem těhotná, druhak tím, že ze mě nedokázala vydolovat jméno toho, kdo se o to zasloužil, mi pomohla všechno vyjednat. Nemocnici, doktora, souhlas s adopcí. Také se mnou zašla do školy za naším ředitelem, aby mi pomohla domluvit podmínky dalšího studia během těhotenství a v době okolo porodu. Ředitel byl stejně šokovaný jako teta. Zeptal se mě, jestli je otcem student našeho gymnázia. Na to jsem mohla pravdivě odpovědět, že nikoli. Studovat jako těhotná nebylo tak složité. I když… vyrovnat se s posměšnými poznámkami mých spolužáků, s ignorací profesora angličtiny, kterou jsem nesla zvlášť těžce, protože jsem do něj byla samozřejmě pořád ještě zamilovaná plnou silou první lásky, mě stálo dost sil. Ale zvládala jsem to, protože jsem to zvládnout musela. Chodila jsem na dlouhé procházky břevnovskou klášterní zahradou, občas jsem zašla na břevnovský hřbitov, kde jsou pochovaní moji rodiče, někdy jsem si poseděla v bazilice svaté Markéty, abych se zamyslela nad tím, co se mnou bude dál. Doma jsem se pilně učila. Rozhodla jsem se, že půjdu na medicínu, jak jsem to vždycky plánovala. Dana byla tehdy jediná, kdo mě vždy vyslechl, kdo mi dodával sílu, kdo byl na mé straně, i když se jí nelíbila představa, že dám svoje dítě k adopci. Nu ovšem, byla stejně nezkušená jako já, a navíc neprošla tou zkušeností. A taky měla mámu, která by jí byla pomohla. 23

Často mě napadlo, jaké by to bylo, kdybych ještě měla rodiče. Nu, popravdě řečeno, nejspíš bych nebyla těhotná, máma mě hlídala. Ach jo… A Dana byla také jediná, kdo věděl, že otcem mého dítěte je profesor angličtiny. Sice mě nabádala, abych si to dítě nechala, protože podle ní, dcery svobodné matky, bych to zvládla, ale když jsem ji neposlechla, byla na mé straně a podporovala mě, jak to jen šlo. Také po mně chtěla, abych toho lumpa nahlásila, ale já chtěla v klidu odmaturovat, jít na univerzitu a hodit to jednou provždy za hlavu. Jako by to šlo… Svatá ty prostoto… Nu, vybrala jsem si tenkrát tu lehčí cestu. Od té doby uplynulo dvacet pět let. Milionkrát jsem si od chvíle, kdy jsem porodila a dovolila, aby mi moji dceru odebrali a aby ji hned někam odnesli, své rozhodnutí vyčítala. Později jsem došla také k názoru, že bych to byla zvládla, protože peněz jsem měla celkem dost, měla jsem byt a zázemí, ale to už bylo pozdě. To rozhodnutí bylo nezvratné. Nic se už nedalo vrátit zpátky. Tehdy, když jsem rodila v motolské nemocnici, mě tam přivezla teta Lenka, které jsem zavolala, když jsem začala mít bolesti. Postarala se o to, abych dítě ani nezahlédla, takže jsem se jen dozvěděla, že se mi narodila holčička. Jméno jí prý dala teta Lenka. Nevím jaké. Neptala jsem se, i když bych to ráda věděla. Ale na holčičku jsem si vzpomněla snad každý den svého následujícího života. 24

V den jejích narozenin jsem to peklo prožívala vždy znovu. A teď mám k myšlenkám na svou dceru další důvod. Ach jo… Nikdy jsem to v sobě doopravdy neuzavřela. A jak to vypadá, ani hned tak neuzavřu. Moje dcera tu najednou byla zpátky, ale ne proto, že by mě chtěla poznat a zeptat se mě, proč jsem ji odložila, proč jsem si ji nenechala. Byla tu proto, aby mi ukradla manžela. Samozřejmě jsem si myslela, že nemůže mít vůbec tušení, jak se věci mají. Co ale budu sakra teď dělat?

Když jsem se o několik let později, to už jsem studovala stomatologii na Karlově univerzitě, seznámila s Jirkou Vlkem, pohledným, vysokým sportovcem a studentem architektury, hned jsem se do něj zamilovala. Bylo to vzájemné, byla to nádhera… Začali jsme spolu chodit a já začala věřit, že život už bude dobrý. Nu, však také byl. Až dosud. O tom, že jsem měla dítě, jsem se Jirkovi nezmínila ani slůvkem. Nikdy. Ačkoli na mě Dana i teta Lenka naléhaly, abych do manželství vstupovala s čistým štítem, a ne s tajemstvím, které na mě může kdykoli vyskočit. A zaskočit mě. Jenže já byla jako zaťatá. Už je to za mnou, už o tom nechci mluvit, a už vůbec nechci Jirkovi, který má tak báječné rodiče a čtyři další sourozence, vykládat o svém selhání. Ano, tehdy už jsem věděla, že to bylo selhání. A strašně jsem se styděla. Ach jo… A teď mě má minulost dohnala a žádala svou daň. Když jsem došla pěšky až na Pohořelec, napadlo mě jediné. Potřebuju přemýšlet, všechno si srovnat v hlavě. A na to si musím najít čas. Hodně času, popravdě řečeno.

Domů jsem přišla dost pozdě, Jiří už seděl v obývacím pokoji. Ládoval se míchanými vajíčky, která si udělal. Uvelebil se s nimi před televizí a přátelsky mi nabídl, že mi připraví také porci. Zjevně si myslel, že jsem se zdržela v práci. Ten zmetek… Vajíčka jsem odmítla. Jídlo bylo to poslední, na co jsem měla pomyšlení. Posadila jsem se s šálkem kávy proti manželovi a pozorovala jsem ho. Co mu v našem manželství chybí, že se ohlíží za jinými? Zevšedněla jsem mu po těch více než dvaceti letech? Je to tak banální, muž si najde mladší milenku, a co si s tím má jednačtyřicetiletá manželka počít? Jít na plastiku, začít víc cvičit? To by stejně nepomohlo. Ach jo. Zamyslela jsem se. Měla jsem pocit, že si s Jirkou pořád rozumíme, podnikáme spolu spoustu věcí, je to sotva pár týdnů, kdy jsme si spolu vyjeli na romantický prodloužený víkend do Říma. Jeden by řekl, že sexu máme dost, a to dokonce i teď. Popravdě řečeno, naposledy včera. Tak proč si sakra můj manžel musel nabrnknout mladou kočičku? A hned jsem si sama odpověděla. Je mladá, je neokoukaná, je proklatě sexy. Sakra. 27

Jirka si všiml, že na něj koukám, usmál se na mě a bezelstně se zeptal: „Mělas těžký den?“ Měla jsem chuť po něm šálek ze zlaceného porcelánu z osmnáctého století s obrázkem Svaté hory u Příbrami, který jsem zdědila po babičce, hodit i s vroucí kávou. Ovládla jsem se. Ovšemže ano. Upila jsem kávu a popravdě přitakala: „Ano, měla jsem velmi těžký den.“ Můj nevěrný manžel, se ke mně naklonil a políbil mě. Ten polibek mi ovšem zhořkl na rtech. Odtáhla jsem se. Jiří mě vzal za ruku a navrhl: „Pojď, pomazlíme se.“ Věděla jsem, že jestli okamžitě neodejdu z manželovy blízkosti, zabiju ho. Vstala jsem a řekla. „Jdu do sprchy. Jsem strašně utahaná.“ V koupelně jsem zavolala Daně. Požádala jsem ji: „Prosím tě, zavolej mi, potřebuju se dostat z domu.“ Dana se vyjevila: „Co se stalo?“ Uklidnila jsem ji: „Skoro nic, to ti pak povím. Potřebuju nenápadně pryč. Hned.“ Dana navrhla: „Přijeď k nám. Michal stejně plánuje ponocování nad lejstry.“ 28

Byla jsem kamarádce za pozvání vděčná. „Mohu? Tak mi zavolej, řeknu Jirkovi, že musím do špitálu.“ Počkala jsem, než mobil přehraje první tóny árie, a přijala jsem hovor. Otevřela jsem dveře z koupelny a řekla slova, určená manželovi: „Jéžiš, no samozřejmě, že hned jedu.“ Pak jsem nakoukla do obýváku. Manžela jsem informovala: „Musím do špitálu. Jeden můj pacient dostal zánět okostice a chce mě mít u toho.“ Pak jsem, skoro škodolibě, dodala: „Dneska mám vážně těžký den, Jirko.“ Jirka vstal a nabídl se: „Hodím tě tam.“ Hned jsem to odmítla: „Ne, díky, vezmu si taxi.“ Cestou na Spořilov, kde Dana bydlí se svým manželem Michalem a Míšou, Michalovou dcerou z prvního manželství, v malé, ale komfortně zařízené vilce, jsem přemýšlela o svém manželovi. Má milenku, s níž se beze studu ocicmává na veřejnosti, bůhví co jí nakecává, a klidně by se mnou vlezl do postele. Myšlenku na to, že si můj manžel začal s mojí dávno ztracenou dcerou, jsem potlačovala, protože jsem to prostě nebyla štonc zpracovat. Leželo to na mně jako mramorová deska. Věděla jsem ale, že to nepůjde donekonečna. Jednou, a to nejspíš dost brzy, se tomu budu muset postavit čelem. Tak radši jednou než teď… 29