Musíme zůstat spolu by Nakladatelství MOBA

Jana Benková Musíme zůstat spolu Originální název: Musíme zostať spolu Překlad Olga Dobríková Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Jana Benková, 2017 Translation © Olga Dobríková, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8659-1

Jana Benková

Musíme zÛstat spolu

Všechna jména postav a firem v tomto příběhu jsou vymyšlena a nemají žádné souvislosti se skutečností.

1. kapitola V pokoji to vonělo po horkém kakau. Seděla jsem na gauči zabalená v dece, obložená polštářky a časopisy, a vytrvale jsem ťukala do notebooku. Našla jsem hledaný soubor a klikla na něj. „Tady to je, konečně,“ vydechla jsem si a ponořila se do čtení. Byla to reportáž, kterou jsem napsala teprve nedávno po návštěvě uprchlického tábora v Medveďově. Migranti tam žijí už třetím rokem a čekají na svůj další osud. Ženy, muži, děti různého věku. Všichni mají před sebou dlouhou cestu do země, kterou si vysnili. U nás byli jen na krátké návštěvě, než jim rakouské úřady vyřídí papíry. Seznámila jsem se tam se sympatickým Fadim ze Sýrie. Chvíli jsme si povídali, ale když se dozvěděl, že jsem z časopisu pro ženy, odkázal mě raději na svou krajanku Sahrau. Sahraa je půvabná mladá žena s vlasy černými jako uhel a s hlubokýma hnědýma očima. Je jí teprve dvacet jedna let, čeká dítě a už má na duši ty nejhlubší jizvy současného světa. Napsala jsem o ní článek, na který jsem stále pyšná. „Celá naše velká rodina bydlela pohromadě. Byly to krásné časy. Nic nám doma nechybělo. Dokud otec nezahynul při výbuchu v továrně,“ začala svoje vyprávění. Působila velice nejistě a křehce. Při rozhovoru klopila oči a často si hladila už dost výrazně vypouklé bříško. „Po otci nás navždy opustila i těžce nemocná maminka a Ahmed, můj starší bratr, zahynul na motorce. Všechno se to semlelo tak rychle… Zůstala jsem 7

úplně sama, uplakaná… Jedna ze starších sester se už před delší dobou vdala do Švédska, druhá žije už třetím rokem v Holandsku. V Sýrii mi nezůstal nikdo z blízkých, chyběla mi tam rodičovská láska a rodina… Strašně moc! S otcem jsem měla krásný vztah, byl mým vzorem.“ Tady jsem čtení přerušila. Představila jsem si její jemnou tvář plnou bolesti. Kdoví, co se s tebou stalo, holka, pomyslela jsem si a četla dál. „Vzpomínám si, jak jsme během neděl a křesťanských svátků chodili do kostela, hodně si spolu povídali, i jak jsme slavili Velikonoce,“ listovala ve svých vzpomínkách Sahraa. Nevěděla, kde se zrovna nachází její nejmladší sestra. Čtrnáctiletou Nuru věznili a znásilňovali členové Islámského státu. Unesli ji společně s ostatními ženami a dětmi do bašty radikálů v Mosulu. Nura se nakonec stala sexuální otrokyní jednoho ze strážníků. Denně ji týral a nutil, aby se před ním procházela nahá. Opakovaně ji znásilnil a dohazoval svým kolegům, dalším strážcům. „Kdoví, jestli se jí odtud podaří někdy utéct,“ dodala Sahraa s uslzenýma očima. „Já jsem jí tehdy nedokázala pomoct, ale věřím, že se mi to podaří, když si tady někde najdu nový domov.“ Znovu si dlaní pohladila bříško a hluboce si povzdechla. Možná ji napadlo to samé, co mě – kdoví, zda její sestra Nura ještě vůbec žije… Nevěděla jsem, jak mám na to zareagovat – a to se mi skutečně stává málokdy. Byla jsem tak nervózní, že jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho. Pro mě bylo těžké si jen představit, že bych někdy přišla o svoje 8

zázemí. O rodiče, Olivera, kamarády… Že bych se vydala bez peněz, s prázdnou kapsou do neznáma, aniž bych věděla, co a kdo tam na mě čeká a jestli tam vůbec najdu svoje štěstí… Hrůza. Sahraa se mi tenkrát zadívala do očí a mou nevyslovenou otázku pochopila. Po chvíli opět promluvila: „Nečekám dítě s někým, kdo mě miluje a já jeho. Tento pocit jsem zatím nezažila… Cestou do Evropy mě znásilnil převaděč, hned jak zjistil, že cestuji sama. Hnusné narážky měl vůči všem ženám, které se společně se mnou mačkaly na gumovém člunu, ale ke mně si od začátku dovoloval nejvíc. Ostatní se ho asi moc báli, nikdo se za mě nepostavil.“ Odmlčela se. Přisunula jsem k ní sklenici s vodou, ale Sahraa odmítavě zavrtěla hlavou a znovu se ponořila do svých myšlenek. „Vlastně se ani nedivím… Všichni jsme byli vystresovaní, vyděšení a unavení… Nejedli jsme téměř pět dní, a když jsem si potírala obličej a rty mořskou vodou, ještě víc mi je vysušila. Často jsem si přála, abych zemřela a aby už to nekonečné trápení skončilo… Ale víš, já nevidím konec toho trápení ani teď!“ povzdechla si. „Nikomu nic nevyčítám. Všechno bude tak, jak má být. Časem mě možná někde přijmou a nebudu muset se svým synem putovat,“ její pohled sklouzl na břicho, „po celém světě. Už teď byla ta cesta pro nás velmi dlouhá, nesnesitelná… Jen kdybych tak věděla, co mě čeká… Chci někam patřit, potřebuji to, akorát nemám co nabídnout, nezbyly mi žádné peníze. Jsem odkázaná na pomoc jiných lidí.“ Tohle je neskutečně silná žena, pomyslela jsem si a vyslovila to i nahlas, když se moje stažené hrd9

lo konečně trochu uvolnilo. „A jak víš, že to bude chlapec?“ Oči se jí rozzářily. „Cítím to. Je silný jako buk.“ „Ale…,“ vzpomněla jsem si, že to dítě nebylo počato z lásky. „Všechno je tak, jak má být… Ten maličký za nic nemůže a já ho z celého srdce miluji už teď,“ řekla hlasitěji a dost rozhodně na to, jak křehce a plaše působila. „Tak to jsou tedy tvoje sny – někam patřit?“ zeptala jsem se. „Netoužím po bohatství, to asi nikdo z nás,“ odpověděla jako žákyně ve škole před tabulí, která má hroznou trému. „Ale potřebuji naději, vždyť jsme lidé. Chceme naději a klid.“ „V Sýrii je v současnosti klidný život absolutně nemožný,“ povzdechla jsem si. Sahraa chvíli hledala ta správná slova. „Možná je to až příliš jednoduché – pokud nejsi muslim, musíš zemřít.“ Přikývla jsem. Tolika věcem v dnešním světě nerozumím… „Naše utrpení svět nezajímá,“ zašeptala a pomalu pokračovala: „To je ze všeho nejhorší. Nikdo nám nechce pomoct, jen putujeme a já mám pocit, že dál už to nezvládneme,“ hlas se jí opět zadrhl. „Vaši zem sice neznám, ještě nedávno jsem ani netušila, že existuje. Ale vy jste na nás hodní. Žádné výstřely, žádné bomby, křik, nikdo nám nevyhrožuje smrtí. Každý z nás dostal vlastní lžíci, má vlastní porci jídla,“ usmála se se slzami v očích. „Opravdu si nemám na co stěžovat.“ 10

Cestou domů z Medveďova jsem si tehdy původně naplánovala zastávku v obchodním centru. Chtěla jsem si koupit nový lak na nehty. Po setkání se Sahraou jsem se za takové myšlenky styděla a zamířila si to rovnou domů. Odtrhla jsem zrak od obrazovky a snažila se zapudit vzpomínky i slzy, které se mi draly do očí. Současné události ve světě nás přece jen něco učí – mnohem víc si vážit života, běžných maličkostí, vlastně každého nového dne, který prožijeme. Dívala jsem se na stolek s otevřenou bonboniérou a se stydnoucím kakaem. Proboha, vždyť co mně v životě chybí? Odstrčila jsem z kolen počítač a dopila sladký nápoj. Kdoví, jak se má ta křehká mladá žena dnes? A jestli je ještě vůbec na Slovensku, nebo se přesunula někam dál? Když jsme se setkaly, byla už v šestém… nebo sedmém měsíci? Mohla by už mít i miminko. Dítě uprchlice, které se narodilo na Slovensku. To by mohl být docela zajímavý článek.

2. kapitola Nechtěla jsem ho dnes budit. Vyklouzla jsem zpod peřiny a jen tak naboso, ve starém scvrknutém Oliverově žlutém tričku jsem po špičkách přešla do koupelny. Důkladně jsem si opláchla obličej studenou vodou, namazala se svým oblíbeným krémem s jemnou vůní růží, pročísla jsem si vlasy prsty a zamířila rovnou do naší šedo-bílé kuchyně. Za chvíli už celý prostor zalévalo nejen zubaté prosincové slunce, které vykukovalo mezi nafouklými mraky, ale i vůně čerstvé kávy, která z kávovaru stékala do dvou šálků. Do dvou minut bude tady, tipla jsem si. A znala jsem ho dobře. Oliver chvatně vešel do dveří, neobvykle probuzený, nabuzený. Rychle mrkal, vzal do ruky můj šálek kávy, a až když zachytil můj přísný pohled, rezignovaně ho odložil a počkal, až kávovar překape i jeho dávku kofeinu. „Nesměj se,“ řekl, aniž by se na mě vůbec podíval. I on už mě znal dobře. Jasně že jsem se šklebila. „Včera jste to, chlapci, přehnali, co?“ zeptala jsem se sladce a upila si z kávy. „Ani ne,“ zamlouval to. Píchla jsem do něho ukazováčkem a zapnula rádio. „Jaké ne? Ani jsem nezaregistrovala, kdy jsi vlastně přišel… A to jsem šla spát až po půlnoci.“ „Hm…,“ vychutnával si kofeinovou vzpruhu a konečně se ke mně otočil. „Jsi krásná,“ řekl a dal mi pusu na nos. 12

„Skutečně moudré rozhodnutí naplánovat si rozlučku se svobodou na večer před svatbou,“ zamumlala jsem, ale usmívala jsem se. Svatba… Dnes je náš velký den! Mrkl na mě. „Budu použitelný, nebojte se, madam. Ve všem.“ Oliver přešel do obýváku, sedl si na naši novou rohovou sedačku a zaklonil hlavu. „Bolesti, hm? To už může být věkem,“ provokovala jsem ho z kuchyně. „Nebo náročnou partnerkou,“ těžce si povzdechl muž, který bude už za několik hodin mým manželem. Vím, asi narážel na naše komplikované léto, kdy jsem začala pracovat jako reportérka v ženském časopise a narazila jsem na únosy mladých slovenských modelek. Pustila jsem se do pátrání, a jak už to v mém životě chodí, zkomplikovalo se všechno, co mohlo. Aby mě ti zločinci zastrašili a zastavili mě v pátrání, unesli Olivera… Všechno však nakonec dobře dopadlo. Jen jsme v těch fofrech museli přesunout termín naší svatby. Ale dnes konečně nastal TEN den. Dlouho jsme se na to těšili, ale nepatříme k těm párům, které noc před svatbou probdí a vstávají už před svítáním, jen aby všechno stihli. Vždyť už máme všechno připravené, akorát se oblečeme a vyrazíme, pomyslela jsem si. Nechala jsem Olivera, aby se trochu probral. Na úřadě máme být až v jednu, takže žádný stres. Moje oblékání zabere nanejvýš dvě hodiny, takže jsem měla ještě dost času i já. Pohybovala jsem se po kuchyni v rytmu dynamické písničky Taylor Swift, kterou miluji, a umanula jsem si, že namísto nervozity si dnes udělám opravdu krásný den. 13

Vložila jsem do topinkovače nakrájené chleby a vyndala z ledničky vejce a cibuli. Když se kuchyní začala linout vůně snídaně, pohledem jsem líně zabloudila k oknu… No to… Co to je?! Rychle jsem zamrkala a vykoukla ven znovu, jestli mě náhodou neklame zrak. To snad ne! Sněžilo! A jak! Něco takového jsem dosud neviděla. Kam se schovalo to příjemné ranní slunce? Popošla jsem blíže k oknu a vytřeštila oči. Venku řádila nefalšovaná prosincová vichřice, padaly obrovské vločky a na chodníku před naší bytovkou se tvořila hustá sněhová peřina. Zaparkovaná auta jsem ani nerozeznala. „Vidíš, co se děje venku?“ zakřičela jsem směrem k obýváku. „Zima!“ zvolal Oliver o něco živěji než před chvílí. „Zima? Tam je přímo severská mela!“ „Je prosinec, ne srpen. Zima je tedy namístě,“ zopakoval. „Dopřeje nám všechny svoje půvaby.“ Remcala jsem, že to je celý on, ale ani mě nepřekvapilo, že jeho to vůbec nevzrušuje. Oliver je krásný chlap, a hlavně z něj vyzařuje klid. Ten při svojí dynamické novinářské práci potřebuji jako sůl. I proto mi je s ním tak dobře, a když mě před rokem během velké vánoční večeře, u které seděli i naši rodiče, požádal o ruku, vůbec jsem neváhala. Oliver je ajťák v menší soukromé firmě. Nedávno ho povýšili a teď vede středně velké oddělení. Často je na cestách po Slovensku, ale vždycky se na sebe těšíme. Život s jiným mužským si nedovedu ani představit. Dokonce ho opěvuji i během výsostně ženských rozhovorů s mou nejlepší kamarádkou Ninou, expertkou z reklamní agentury, která je vůči mužům dost skep14

tická. Oliver naplnil můj život až po okraj – a to je skvělé. Svatbu jsme původně naplánovali na srpen, ale jelikož jsem si tenkrát hrála na inspektora Colomba a hledala zmizelé modelky, museli jsme ji přesunout na prosinec. Nebyl to až takový problém, jak by se mohlo zdát. Všechno jsme měli připravené, akorát jsme změnili termíny a nechali vytisknout nové pozvánky. Šlo to jako po másle a vůbec jsem se kvůli tomu nestresovala. Naopak, sebevědomě jsem se všude nahlas divila, jak může někoho nějaká svatba vynervovat nebo dokonce rozhádat, a už vůbec jsem nechápala, proč někdo připravuje svatbu i rok předem… Pro mě to je něco absolutně nepředstavitelného! Těšila jsem se na zábavu s našimi rodinami a přáteli a nedělala jsem vědu z toho, jestli bude výzdoba našeho slavnostního sálu narůžovělá nebo sytě růžová, bílá nebo smetanová, ani jaké budou mašle na židlích nebo na oknech… Nechala jsem si poradit a Nina mi se vším ráda pomohla. Položil mě jen výběr svatebních šatů. Jsem žena, která nakupuje běžné oblečení expresním tempem, pohledem už od vchodu prodejny. Přímou cestou k pokladně jen popadnu dva až tři věšáky se zajímavými kousky a nákup je za několik minut hotový. Jenže svatební šaty, to je něco naprosto jiného… Pamatujete si je celý život! I to bych byla ještě jakžtakž ochotná strávit, ale svatební róbu šla se mnou vybírat máma, takže se to neobešlo bez heroizace této rodinné události, máminých velkolepých představ, plánů a stavění slavobran kolem Olivera už v taxíku. Máminu nad15

šení jsem se nakonec neubránila ani já a polovinu zkoušených modelů jsme v salónu společně dojatě obrečely. Možná jsem trochu přecitlivělá právě proto, že mám za sebou dost náročný rok. Kromě přípravy svatby jsem totiž změnila zaměstnání. Pověsila jsem na hřebík dynamickou práci ve zpravodajské agentuře a přesunula se do ženského týdeníku s názvem Styl. Stala se ze mě reportérka a hned jsem řešila pátrání po zmizelých modelkách, které ze Slovenska unášel mezinárodní gang. Největší radost měl Oliver, když jsem mu oznámila, že chci změnit místo. Věřil, že budu mít klidnější život a budeme spolu trávit víc času… V den pohovoru, když jsem ráno připravovala snídani, si všiml, jak se mi třesou ruce. Natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. Dlouhé zrzavé prameny ke mně patří tak jako stovka pih na tváři a závislost na horkém kakau a jahodových žvýkačkách – nikoliv však najednou. „Teď děláš tu nejtěžší část novinařiny. Proč se tedy obáváš toho pohovoru?“ přesvědčoval mě s plnými ústy ještě neopečeného toastového chleba. „Jsi výborná novinářka, tebe nemůže nic překvapit.“ „Lásko, tohle bude úplně jiná práce. Nevím, jestli mi tam zkušenosti ze zpravodajství pomůžou,“ řekla jsem a šla se oblékat. Cestou jsem mu ukousla kousek z jeho chleba, který držel v ruce, a zasmála se, když zavrčel a znovu mě plácl po zadku. Pamatuji si na to jako dnes – shodila jsem ze sebe tričko a nahá jsem svižně vběhla do koupelny. „Miluji, když si zpíváš pod sprchou, maličká,“ zavolal Oliver za mnou, abych se před návštěvou Stylu 16

uvolnila a zasmála. Věděla jsem, že můj falešný zpěv nesnáší. Rozhodla jsem se správně. Přestupem ze zpravodajské agentury do Stylu se můj život dost změnil. Novinář, který dělá zpravodajství, je celé dny v pohybu. Bez ohledu na to, jestli prší, sněží, pálí slunce – počasí ani nestíhá vnímat. Od rána pobíhá z jedné tiskovky na druhou, v mezičase už v hlavě píše zprávu, aby ji mohl co nejdříve odeslat do redakce. Nové informace zaplavují svět doslova každou vteřinu, zpravodajská agentura musí informovat akčně, rychle, spolehlivě – takže v dokonalé informační kondici musí být i redaktor. Celý den se nezastavíte, a pokud si například nějaká politická strana usmyslí svolávat „extrémně naléhavou“ tiskovku ještě v sedm večer, do postele padáte často až kolem půlnoci. A ráno se celý tento kolotoč roztočí znovu… Takže stále myslíte jen na práci, a i když máte den nebo dva volno, vaše pozornost nepolevuje, abyste po návratu do redakce dokázali reagovat na každé aktuální téma. A na soukromý život vám moc času nezbývá. Já jsem si na ramena naložila ještě o to víc, že jsem si na internetu založila blog o módě. Módu miluji už od střední školy, baví mě vybírat oblečení a vymýšlet ty nejrůznější i nejbláznivější kombinace, ale nikdy jsem si nemyslela, že můj blog zaujme až tolik lidí. A tak jsem po návratu z práce domů nejednou seděla u malé lampičky, abych neprobudila Olivera, psala o trendech a dávala čtenářům svoje nové tipy. Práce ve zpravodajské agentuře byla výborná novinářská škola, krásná práce s pocitem naplnění, ale po 17

pěti letech neustálého spěchání a vyzvánění mobilu si už řeknete, že stačilo. A tak jsem začátkem léta nastoupila do redakce ženského týdeníku Styl. Netušila jsem, jak to převrátí můj život naruby… Hned po nástupu mě zaujala zdánlivě nenápadná událost, které si kromě mě nikdo nevšiml – čtyři nezvěstné modelky z malé modelingové agentury. Z události se stal velký případ a prožila jsem několik děsivých dní jako vystřižených z televizního thrilleru, a už jsem se zmínila o tom, že unesli dokonce i mého Olivera a museli jsme odložit svatbu, ale nakonec všechno dobře dopadlo – zachránili jsme životy modelek a odhalili síť vyděračů, která fungovala v několika státech. Pomáhal mi Daniel, můj dávný kamarád, a dokonce i soused. Dan je o rok starší než já – přesně jako Oliver. Bydlí o patro výš – v bytě, kde jsem žila i já s Ninou předtím, než jsme si s Oliverem pronajali tento větší byt. Daniela jsem tehdy více méně zdědila: Nina si ho totiž napřed nastěhovala do našeho společného pronájmu, po půlroce se rozešli, ale odstěhovala se ona – kvůli novému objevu. Daniel se mě zeptal, jestli bych měla problém s tím, kdyby tam zůstal bydlet i nadále. Neměla jsem s tím žádný problém. A tak tam zůstal. Takhle jsme tam spolu pobyli asi rok. Ve vší počestnosti. V té době jsem se seznámila s Oliverem a začali jsme spolu chodit. Daniel byl super spolubydlící, většinu času jsem o něm ani nevěděla. Vím, co vás napadlo. Ne, nikdy to mezi námi nezajiskřilo. Ani jednou. Jiskry se nepochopitelně vznítily 18

mnohem později, když jsme už měli každý svého partnera. V době, když jsme společně pátrali po modelkách. Daniela jsem jen jednou políbila, abych si ověřila, jestli mezi námi funguje nějaká chemie. Mně se zdálo, že ne, jemu naopak. Vím, že jsem udělala chybu, ale tenkrát jsem to viděla jinak… Daniel byl v té době po čerstvém rozchodu s přítelkyní Uršulou, která ho opustila, protože si myslela, že mezi námi něco je. Slíbil mi, že se ještě pokusí s ní promluvit, aby se k němu vrátila i se svou rozkošnou malou čivavou, které říkali Drobeček. Vztah zachránil, ale na mě se už dívá jinak. Je to skvělý kámoš, ale když jsem mu v květnu při náhodném setkání na schodech oznamovala, že měním džob a jdu pracovat do ženského časopisu, zarazil se – pamatuji si na to jako dnes… Převrátil oči v sloup. „No nazdar! Tak to raději prchám…“ Zasmála jsem se. „Počkeeeej… Snaž se mě pochopit… Potřebovala jsem změnu. A tahle bude pro mě ideální. Těším se na nové výzvy. I když jsem nedostala přesně to místo, jaké jsem chtěla, bude to docela dobrý začátek v novém prostředí, s novými lidmi…“ „A o čem budeš psát? O nových šampónech? Nebo o zaručených tipech, jak sbalit chlapa dívčích snů? Funguje to?“ šklebil se. „Když nepíšu o fotbale, tak snad nejsem člověk, hm?“ zamračila jsem se. „Chtěla bych se věnovat módě…“ „Módě?“ vyvalil oči. „Téměř jsem to tedy uhodl, člověče,“ nevěřícně kroutil hlavou a vykročil vpřed. 19

„Jen se směj…,“ odsekla jsem možná až příliš ostře. „Nad módními časopisy vy chlapi navenek ohrnujete nos, ale když v nich vidíte krásné modelky, všichni do jednoho jste hotoví!“ Chechtal se a i já jsem se uvolnila. „Podstatné je, že budeš spokojená, Simčo.“ „Vím, že ano,“ krokem vpřed jsem naznačila, že chci odejít.

3. kapitola V den mojí svatby s Oliverem k nám jako velká voda v půl desáté vtrhla Nina. Vůbec se netvářila slavnostně, spíše uspěchaně. Na chodbě si pověsila kabát, odložila kytici zabalenou do papíru, kterou mi chtěla darovat po svatbě, potom mě pevně objala a zděšeně zhodnotila moje rozcuchané vlasy, bosé nohy a ještě nepřevlečené tričko na spaní. „Jejda, ty ale vypadáš… Nezapomněla jsi náhodou, že se dnes vdáváš?“ sypala ze sebe jako lavina. „A kde máš ženicha? Jen mi neříkej, že se ti někde ztratil… Můj Viktor dorazil domů z té jejich pánské jízdy až ve čtyři.“ „Stejně asi i ten můj,“ pokrčila jsem rameny a hlavou naznačila, že Oliver je v obýváku. „No dobře, dobře,“ tentokrát se Nina kousla do jazyka. Od první chvíle si totiž s Oliverem nepadli do oka. On ji téměř vždy ignoroval a Nina ho zase pokládala za nudného a nikdy, ale doopravdy nikdy se na něho neptala, když jsme si my dvě někam spolu vyrazily. „Vlasy, šaty, make-up… To všechno potřebuješ jako sůl,“ afektovaně šermovala rukama, když jsme přešly do kuchyně. „Vždyť už jdu,“ odpověděla jsem líně. Najednou na mě dolehlo to, jak náročný a jedinečný den mám před sebou. Vždyť večer se vrátím domů už s novým příjmením! A když jsem si navíc představila ještě i to sněhové peklo venku, zatoužila jsem zalézt pod peřinu, s Oliverem a… strávit dnešek úplně jinak. „Hele, nevěsto, nezdá se mi, že bys nějak spěchala,“ krčila Nina nos a vzala si chlebíček, který nám zůstal 21

na stole ze snídaně. „Co bude k obědu, hm?“ zeptala se. Měla na sobě krásné pouzdrové šaty královské modré barvy a výjimečně jí sahaly AŽ těsně nad kolena. Byla PR manažerkou v reklamní agentuře, kam se svou bohémskou povahou skvěle zapadla. „Jasně, dáš si, co jen budeš chtít, jen mě nestresuj, prosím tě! Mám v úmyslu si dnešní den užít,“ snažila jsem se ji uklidnit. Zatímco já jsem drobná a každá vydatná večeře by se na mně hned ráno projevila, Nina je vyšší a může sníst cokoliv, pořád bude krásně štíhlá jako laň. A taky si to patřičně užívá a často ke mně chodí na koláče, které peču hlavně kvůli Oliverovi. Zbožňuje je. On zase občas něco uvaří, a vaří tedy božsky. Ráda říkám, že se vdám opravdu dobře. Nina vyšla na terasu. Dýchla zvenku na zmrzlé okno a prsty na skle vyčistila malý kruh. Vypadala jako popelka, když nakukovala na hosty během královského plesu. Potom na sklo šibalsky přitiskla nos a vesele na mě mrkla. Vtáhla jsem ji dovnitř, ať mě nezdržuje ještě i ona, a připravila si zbytek věcí, které budu co nejdříve potřebovat. Konečně jsme mohly vyrazit ke kadeřnici do salónu, kde jsem měla připravené i šaty. Naše rodiny a všichni hosté dorazí přímo na úřad, mě s Ninou tam přiveze řidič v bílé limuzíně. „Miláčku, nezapomeň, že se dnes bereme!“ zavolala jsem ještě od dveří, aby Oliver náhodou neusnul. Bude v bytě sám, a to by nemuselo dopadnout dobře. Ninin Viktor ho má vyzvednout až kolem dvanácté. „Vím, já vím,“ řekl. Slyšela jsem, že si zapnul televizi. 22

„Neusneš? V kuchyni máš ještě kávu. Já jedu do salónu pro šaty. Čekejte na mě s Viktorem před jednou už na místě, dobře?“ zopakovala jsem mu, zatímco jsem si natahovala nízké semišové kozačky. Nina se zachumlala do šedivého kabátu s kožešinovým límcem, vzala si kabelku, mou velkou igelitku s nabalenými věcmi, které budu potřebovat, a potom vzala květiny zamotané do hrubého papíru. „Ty jsi teda číslo, Simono, lepší termín na svatbu jste si fakt vybrat nemohli,“ poznamenala. „Venku je sněhové peklo, slzy závisti i moje květiny mrznou v přímém přenosu a nevím, jak tam vlastně z tohoto vašeho vydařeného kolibského kopce dokloužeme… Varuji tě, je to katastrofa,“ uzavřela afektovaně, když jsem přikývla, že to vidím. „Viděla jsem to z okna, co už naděláme, dříve jsme to nestihli,“ prohodila jsem rezignovaně. Sněhový večírek za okny ani mrznoucí kytice však v ten den nebyly naším jediným problémem. Do svatebního salónu v centru Bratislavy jsme nějak dojely v Ninině, respektive Viktorově audině zpocené strachy. Kvůli rozmarům počasí se o hodinu opozdila i kadeřnice a vizážistka se objevila až po dvanácté. Do svatby zbývala necelá hodina! Jediné, co tedy nemrzlo, byly moje tekoucí nervy a Ninin úsměv na tváři, protože jako správná přítelkyně a svědkyně mojí životní události se mě snažila povzbudit. „Neboj, nakonec se vdáš…“ „Měl to být můj nejkrásnější den,“ rozčilovala jsem se, když na mě navlékaly svatební šaty. Když jsem se 23

spatřila v zrcadle, téměř jsem omdlela. Tak tohle rozhodně nebyly moje vysněné šaty! „Holky,“ vyjekla jsem hledíc na svůj obraz. „Tohle není moje róba, vzaly jste jiný model,“ začala jsem si stahovat ty široké rukávy a vyklouzla jsem ze sukně ve tvaru dortu. „Šup, musíme to vyměnit!“ „A proč jste to neřekla hned?“ zeptala se Iveta, která mě líčila. „Vždyť já ani nevnímám, sotva to všechno stíháme,“ namítla jsem. Nina se ke mně přidala: „No to je pravda, stíháme jen tak tak,“ doplnila zamračeně. „Říkala jsem ti, abychom začaly v osm, že potřebujeme mít časovou rezervu, ale ty ne, ty musíš vyspávat a ten tvůj ženich rovněž…“ „Sklapni, nebo se mi ten krásný účes naježí a termín na radnici nestihneme! Podruhé už svatbu posouvat nemůžu. Prosím tě,“ vzpomněla jsem si na Olivera, „raději prozvoň chlapy, jestli někde nezaspali nebo nesledují hokejové zápasy,“ poprosila jsem Ninu dávajíc pozor, abych moc nehýbala hlavou, a v mezičase mi cinkly tři esemesky. Byly od našich svatebních hostů. Všichni hlásili zpoždění. „Simono…,“ hlesla nenápadná Renata, která asistovala Ivetě ze svatebního salónu. „…my tady nemáme připravené jiné šaty, jenom tyhle. Muselo dojít k nějakému omylu,“ vytřeštila oči a s napětím čekala na mou reakci. Iveta mě na chvíli přestala líčit. „Cože? Vždyť ten model jsi měla přinést ty!“ „Asi byl špatně označený nebo co… Nevím, kde se stala chyba, večer jsme tady měly dvě nerozhodné 24

zákaznice a potom jsem jen vybalila a zavěsila šaty a závoj, které byly položené na pultě v ochranném návleku… Bylo na něm Simonino jméno,“ dodala. „To nemyslíte vážně, holky,“ projela jsem pohledem napřed jednu, potom druhou. „Do těchto šatů už nevlezu, jsou pro statné padesátnice,“ prohlásila jsem varovným hlasem, ale můj pohled zabloudil k oknu, kde zuřila metelice a všechno se bělelo. Obloha i okolní domy. Na ulici ani živá duše. Bylo tedy naprosto nereálné jet pro moje šaty, do jedné hodiny bychom to určitě nestihly. „Tak mi dejte nějaké jiné, jakékoliv, které tady máte,“ řekla jsem nervózně a netrpělivě jsem čekala, než Iveta dokončí můj make-up. „Jenom ne tyhle…“ Renata několikrát nervózně zamrkala: „Ale my tady nemáme jiné vhodné…“ „Jak vhodné?“ cukla jsem sebou a Iveta sebou trhla, protože držela v ruce řasenku a téměř mi při tom nečekaném pohybu vypíchla oko. „Máte plný obchod šatů, vezměte jakoukoliv osmatřicítku, ať to hodím na sebe. No, co už, když jste to tak podělaly,“ vztekala jsem se. „No, já nevím…,“ hlesla Renata a o krok od nás s Ivetou odstoupila. Vizážistka se k ní přidala s provinilým výrazem na tváři: „To bude opravdu problém,“ přitakala kolegyni. „Stěhujeme prodejnu a ty modely, které vidíš, jsou zabalené a připravené pro nevěsty, které si pro ně ještě dnes přijedou, a támhlety dva věšáky jdou v pondělí do čistírny.“ „Nevěřím!“ položila jsem si dlaň na krk a zavrtěla jsem hlavou. „Dejte mi cokoliv, tamta nádhera mi je 25

velká a ty šaty jsou naprosto nemožné, ne-mož-né,“ zdůrazňovala jsem, aby to děvčata pochopila. „Jak se vám to mohlo stát?“ „Asi kvůli tomu stěhování, něco takového jsem ještě nezažila,“ bránila se Iveta. „Neboj, nějak to vymyslíme…“ „A jak?! Vypadají katastrofálně. Celý život si dělám legraci z dortových modelů a přísahám, že něco takového bych nikdy… a teď si je mám vzít na sebe? Proboha…,“ pomalu jsem si začala uvědomovat vážnost situace. „Holky, já se nebudu ani fotit,“ už jsem skoro plakala. Renata pokrčila rameny a Nina se raději tvářila, že tam není. Děvčata na mně nakonec přišpendlila, co se dalo, šaty mi doslova lepila na tělo, ale nedalo se říct, že by to vylepšilo výsledný efekt. Podívala jsem se do zrcadla a pomyslela si, že by mě mohli rovnou angažovat do Disneylandu, určitě bych jim zvýšila návštěvnost. Vyslechla jsem si hromadu omluv od Ivy a Renaty a byla jsem vděčná Nině, že milosrdně mlčí, ale když jsem se na ni při odchodu ze salónu ve dveřích podívala, vybouchla jsem smíchy. Měla jsem nervy v kýblu. „Obočí! Kde máš obočí?“ Zarazila se a chytla si prsty tvář. „Nemám obočí?! Já?!“ Rychle se otočila a ve výkladní skříni kontrolovala svůj vzhled. „Ou! Zpátky!“ V tom nečekaném chaosu jí totiž zmatená Iveta nedokončila make-up a vynechala právě obočí. Nina se musela vrátit a já jsem zatím chtěla rychle naskočit do auta. 26

Jenže v té bílé načechrané nádheře jsem se do něho nasoukala jen s velkým úsilím. Neuvěřitelně nafouklou sukni jsme nakonec společnými silami narvaly dovnitř. Holky ze salónu funěly a já jsem si držela prsa, aby mi nevypadla ze štědře vykrojeného výstřihu, který držely pohromadě jen špendlíky. Když si potom zpocená Nina sedla za volant, moje zděšení vystřídal smích. Zjistily jsme, že kvůli té hromadě látkové běloby, která zaplnila celé auto jako obrovský airbag, nevidíme na ulici. Obě jsme ječely smíchy. Po další vlně stlačování té nevzdávající se sukně jsme dosáhly uvolnění poloviny předního skla a Nina mohla nastartovat. Přesně v jednu jsme zaparkovaly před budovou, kde už stál Viktor a můj nastávající. Svatba v prosinci, navíc v třeskuté zimě a metelici, je fakt blbost. Nina měla pravdu. Moji rodiče měli zpoždění, zatímco Oliverovi prý stepovali na úřadě už od půl dvanácté. Bydleli deset kilometrů od Bratislavy, tak vyrazili z domova s několikahodinovým předstihem. Moudré rozhodnutí. Ovšem všechno ostatní už bylo na hlavu… Všem byla zima, většina hostů nepřišla včas a já jsem ztratila iluzi krásného, pohodového dne už v salónu. Aspoň že ženich nechyběl. Daniel, který mi měl přinést svatební kytici, se po mojí otázce, kde ji má, napřed jen mdle usmál, ale vzápětí se chytil za hlavu. „Asi v květinářství,“ zvolal zoufale a vrhl se ke dveřím. Zastavili jsme ho a vzala jsem si malou kytičku, kterou svírala v rukách Nina. Náš obřad začal o půl hodiny později, protože jsme museli čekat na opožděné hosty, a zřejmě z toho důvodu trval pouze osm minut. Cítila jsem se dost trap27

ně – dlouho jsme se shromažďovali, potom jsme se půl hodiny trousili do svatebního sálu, abychom se tam natlačili kolem takového miniaturního pódia a za okamžik odcházeli zase pryč. Po několika minutách, do kterých jsme my dva s Oliverem museli vtěsnat svoje nejdůležitější životní rozhodnutí, bylo po všem. Jak jednoduché! Nestihla jsem si ani naplno vychutnat cestu k pomyslnému oltáři, po které mě vedl můj otec. Měla jsem plnou hlavu těch nemožných obrovských šatů, ve kterých jsem se ztrácela, ale i otazníků, jak to všechno dopadne. Čím dál pevněji jsem se opírala o tátovo rameno. Byla to svatba fakt jako řemen… Oliver s bradou výrazně pořezanou žiletkou při holení, já v cizích šatech jako ztělesnění největšího dortu z Tlusté řecké svatby, s množstvím mražených kytic v náručí kromě té svojí, zapomenuté svatební, a na rtech s červenou rtěnkou, kterou jsem výrazně označkovala každého, kdo mě objal… Ale už nás s Oliverem kromě naší lásky a svatební písně spojovaly i snubní prstýnky a přítomnost našich nejbližších. „Ano,“ odpověděla jsem na otázku, která je ve svatební den klíčová. „Ano, konečně, myšičko,“ zašeptal Oliver s přimhouřenýma očima a já jsem v té chvíli věděla, že ho budu milovat navždy. Ocenila jsem, že nezměnil názor ani tehdy, když mě spatřil v těch šatech, o kterých zpočátku nemohl vědět, že jsou někoho jiného. Nadzvedl sice obočí, ale vzal si mě i zabalenou do takto aktivovaného airbagu. Po skončení bleskového obřadu jsem se posouvala ke dveřím, ale sukně se mi zachytávala o každého hos28

ta a otravovala i ty, kteří stáli ve zdánlivě bezpečné vzdálenosti ode mě. Oliver se do ní nakonec úplně zamotal. Spadl i s naším hlavním svědkem Viktorem na tvrdou podlahu, špinavou od nánosů vlhkého sněhu a bláta. V tom šoku a hrůze jsem uviděla hvězdičky a už jsem si v tom děsu představovala prasknutou látku kalhot a holý zadek, na který mu zírají všichni svatebčané… Marně jsem ho prosila, aby si na náš den půjčil volnější oblek a ne takový, který je jako jeho druhá kůže! Naštěstí se nic takového nestalo, kalhoty na zadku vydržely. Odřel si však do krve nohu a natrženou látku tmavomodrých kalhot, která mu visela nad kolenem, bylo vidět minimálně na sto metrů. Z legrace si ji lepil na kůži kousky mokrého bláta. Nina pochopila situaci a okamžitě sahala po mobilu i klíčích od auta. Vrátila se do salónu a přinesla náhradní oblek. A kalhoty pro svého Viktora, ten byl celý od vlhké kaše na podlaze, nanošené na botách svatebčanů. Na naší vysněné slavnostní tancovačce v jednom z bratislavských hotelů se už zdálo všechno v pořádku, dokud se Danielova Uršula neopila tak, že si každou chvíli sedala Oliverovi na kolena, rozcuchávala mu vlasy, rozepínala košili a líbala ho na čelo. Když jsme ji od něho konečně odtrhli, chechtala se jako blázen a s rámusem si sedla na nejbližší volnou židli. Najednou zkřivila tvář, rozhlédla se kolem sebe a ponořila obličej do nejbližší větší kabelky, kterou spatřila. Než jsme zasáhli, s hlasitým sténáním vyprázdnila obsah svého žaludku. Nezdálo se mi to. 29

Takhle začala nová etapa našeho společného života s Oliverem. Než se zase něco lehce zkomplikovalo… Tedy… Nikoliv mírně, ale dost výrazně, jak to už v mém životě bývá…