Múza z Vídně by Nakladatelství MOBA

Caroline Bernard Múza z Vídně Originální název: Die Muse von Wien Vydáno v Aufbau Taschenbuch, Berlín 2018 Překlad Dagmar Hoangová Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz

© Aufbau Verlag GmbH & Co. KG, Berlin 2018 (Published with Aufbau Taschenbuch; „Aufbau Taschenbuch“ is a trademark of Aufbau Verlag GmbH & Co. KG) Translation © Dagmar Hoangová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8899-1

Ca roli ne B e rna rd Ca roli ne B e rna rd

Múza Múza zVídně zVídně

Kapitola 1 Odbočila nesprávně? Alma se teď přece jen cítila tro-

chu nepříjemně. V této vídeňské čtvrti ještě nikdy nebyla. Zdržovala se skoro výlučně v 1. okrsku, v centru obklopeném ulicí Ringstraße. Tam, uprostřed bývalého opevnění, kde se nacházely velké paláce, Dvorní opera, divadlo Burgtheater, luxusní obchody a elegantní kavárny, se pohybovala a bydlela umělecká bohéma města, její přítelkyně a přátelé jejích rodičů. Nevrle zavrtěla hlavou. Jen nemyslet na rodiče! Její matka Anna Sofie Mollová byla dřív zpěvačkou a nemohla se rozhodnout, zda je ještě umělkyní, nebo má naopak dělat vše pro to, aby vypadala co nejvíc maloměstsky. A její otčím Carl Moll byl poděs, který si vzal do hlavy, že může rozhodovat o její výchově. Když ještě žil její otec, bylo všechno lepší. Emil Schindler ale zemřel, když bylo Almě třináct. Krátce nato se Anna provdala za Carla Molla. Byl malíř jako její otec, ani zdaleka ale ne tak nadaný. Alma ho pořád ještě považovala za vetřelce ve svém životě. Setřásla myšlenku na rodiče a soustředila se na svůj záměr. Byla na cestě ke Gustavu Klimtovi. V posledních týdnech ji neustále prosil, aby se od něho nechala namalovat. Dlouho váhala. Neměl koneckonců nejlepší pověst. A pak ještě musela vymyslet výmluvu pro matku, protože by nikdy nedovolila, aby šla sama do jeho ateliéru. Dnes ale všechno klaplo. Zasvětila do toho svou přítelkyni Elsu Lannerovou, která jí poskytla alibi. Její 5

matka věřila, že spolu vykonají nevinnou návštěvu u Elsiny tety. Alma spěchala dál. Domy 7. okrsku v Josefstädter Straße, které míjela, byly většinou jednoduché, několikaposchoďové budovy, které měly poskytnout střechu nad hlavou co největšímu počtu nájemníků. Pilastry či balkony podepřené sochami žen a ozdobné fasády by tu člověk hledal marně. Alma se držela ve stínu vzrostlých stromů, které oddělovaly chodník pro pěší od silnice. Proti ní kráčel dělník v širokých, na kolenou záplatovaných kalhotách. Nepokrytě na ni zíral. Alma sevřela pevněji rukávník z krtčí kožešiny a prošla kolem něho. Někde to tu přece musí být. Konečně, tady je číslo domu 21! Říkal Klimt 21? Nebo 23? Tak dost, bylo to 21. Alma cítila šimrání v břiše, když se opřela do těžkých dveří, aby je otevřela. Hlučně za ní zapadly do zámku. Stála v přítmí domovního průjezdu. Napravo a nalevo vedly vyšlapané schody nahoru do poschodí. Trvalo několik vteřin, než něco rozeznala. Na konci průjezdu vyšla do vnitřního dvora a viděla přímo před sebou bílou dlouhou budovu, kterou jí Klimt popsal ‒ jeho ateliér. Jednopodlažní stavba s nízkou šindelovou střechou vypadala jako zahradní pavilon. Zůstala nerozhodně stát před dvoukřídlými dveřmi, jejichž horní polovina byla prosklená. Snažila se nahlédnout dovnitř. Má zaklepat? Jsou koneckonců domluveni. Ano, pomyslela si s hrdostí, mám schůzku s malířským géniem Gustavem Klimtem. Polovina Vídně se rvala o to, aby ji portrétoval. Opravdu půlka Vídně, protože všechny ženy snily o tom, že budou zvěčněné na jeho velkoformátových obrazech plných krásy a pokrytých zlatým lakem. Druhá polovina Vídně, manželé těchto žen, za to draze platili. Jednou z posledních modelek byla manželka průmyslníka Sonja Knipsová, která byla jen o několik roků 6

starší než Alma. Klimt ji namaloval v růžových tylových šatech s očima, které člověka přímo hltaly. Knipsová byla jednou z hvězd vídeňské bohémy. Nejen proto, že byla známá svým excentrickým životním stylem. Ve Vídni se šuškalo, že Klimt neoslavuje krásu žen jen na svých obrazech. Říkalo se o něm také, že při sezeních dochází k intimnostem. Na obraze držela Knipsová v pravé ruce červený zápisník. Zlé jazyky tvrdily, že v něm uchovává Klimtovu fotografii. Alma se snažila představit si tu si tuaci. Muž a žena, spoře odění, mužovy pohledy klouzají po těle ženy, která se prezentuje jako svůdkyně… Ano, na Klimtovi bylo něco, čemu ženy houfně podléhaly, i když ho její matka pohrdavě nazývala sukničkářem. Při tom pomyšlení ji znovu přepadly pochybnosti. Byl skutečně dobrý nápad jít sama do Klimtova ateliéru a sedět mu modelem? Kdyby to matka věděla, zabila by ji. Jediný muž, ke kterému směla jít bez gardedámy, byl její učitel klavíru Josef Labor. Protože byl starý a slepý. Klimt chce ale malovat ji, Almu Schindlerovou. Aniž mu za to někdo platil! Najednou se dveře zevnitř otevřely. „Konečně jste tady!“ Alma sebou trhla. Bylo pozdě dát se na ústup. Klimt měl na sobě jako obyčejně jeden ze svých plášťů. Visel na něm šedivý a nevyžehlený. Pod ním údajně nic nenosil, žádné spodní prádlo! Při té myšlence se Almy zase zmocnil nepříjemný pocit. „Nechcete jít dál?“ zeptal se a postavil na zem kočku, která se s předením tiskla do ohybu jeho paže. „Moc ráda.“ Teď už Alma nemohla a nechtěla zpátky. Přidržel jí dveře a dal jí přednost. V ateliéru bylo chladno. Přesto si Alma svlékla kabát a odložila klobouk s malou krempou. Přejela si rukou po 7

šíji, cítila vlhké prameny vlasů. Klimt její gesto pozorně sledoval. Tvářila se, že si toho nevšimla. V předsíni stála tmavá knihovna. Na čelní straně vedly dveře do pracovny, nalevo od nich visel velký obraz ženy, která objímala sama sebe. Alma polkla. Žena byla nahá a hleděla na pozorovatele vyzývavě. Kdo by to mohl být? Určitě ne příslušnice vídeňské společnosti. Její pověst by byla zničena, kdyby ji někdo takhle viděl. Nebo možná přece, proto ta podobizna nevisí v nějakém salonu, ale tady? „Líbí se vám ta malba?“ zeptal se Klimt. „Moc,“ odpověděla Alma, zvedla bradu a prošla kolem obrazu. Sousední místnost měla na straně do zahrady velká okna, která byla napůl zakryta záclonami, aby dovnitř nevnikalo sluneční světlo. Uprostřed se nacházely dva velké malířské stojany s nedokončenými obrazy. Další malby v nejrůznějších stádiích tvůrčího procesu byly opřené o stěny. Skulinou mezi bílými závěsy viděla Alma ven. Nízké keře, ovocné stromy, které by snesly ostříhání, první žluté a fialové krokusy. Zahrada byla Klimtovým věrným odrazem, trochu nepořádná, přesto půvabná a fascinující. I v ateliéru stál funkční nábytek zhotovený z krásných materiálů. Byl na něm promyšlený každý detail. Zdálo se jí, že poznává kousky Josefa Hoffmanna a Kolomana Mosera. Upoutala ji především po pás vysoká skříňka na náčiní se zásuvkami různých velikostí na všech čtyřech stranách, protože byla řemeslně dokonalá. Některé šup líky byly otevřené. Alma viděla, že obsahují štětce a tuby s barvami. „Nádherný kus nábytku, dokonalé, aby měl člověk všechno po ruce,“ řekla a přejela rukou po povrchu. 8

„Ano, navrhl ho pro mě Hoffmann.“ Klimt, Josef Hoffmann a Kolo Moser patřili k přátelům jejího nevlastního otce Carla Molla. Alma nechápala, co spojuje tyto výjimečné muže právě s jejím otčímem, kterým sama pohrdala. Naproti tomu Klimt… Ačkoli byl o mnoho let starší než ona, mohl by být dokonce jejím otcem. Byl úplně jiný než všichni ostatní muži, které znala. Ne tak uhlazený a dobře vychovaný. Klimt mluvil jako pivovarský kočí. Údajně měl nejméně stovku žen a v současné době udržoval poměr se svou švagrovou. Navíc se povídalo, že má tu hroznou nemoc… Alma to všechno považovala za odpudivé a přitažlivé zároveň. A právě teď ji opět napadlo, jaké by asi bylo být Klimtovou stou milenkou. Almě přeběhl příjemný mráz po zádech, když pomyslela, že je tady úplně sama se svůdníkem známým po celém městě. Věděla, že tím překračuje hranici a zahrává si s ohněm. Právě díky tomu to bylo tak dobrodružné. Prohlížela si krásné ženy ve vzrušujících pózách na zavěšených obrazech. Zanedlouho k nim bude patřit. Možná nebude moct být její podobizna také veřejně vystavená a bude viset tady v ateliéru, kde ji bude vidět jen on… Klimt stojící za ní si odkašlal. Alma sebou trhla. Zatoulala se v myšlenkách hodně daleko. „Almo, jsem tak rád, že jste konečně přišla!“ Přistoupil k ní a vzal její ruce do svých. Vlasy měl na čele už prořídlé, na spáncích mu kadeře lemovaly obličej jako svatozář. Přitom rozhodně nebyl světec. Alma se při té myšlence bezděčně v duchu zahihňala. „Vím už naprosto přesně, jak vás chci namalovat. V pozadí bude zahrada, aby zdůraznila vaši přirozenost…“ Zvláštní, na Klimtových portrétech žen není přece nikdy pozadí, pomyslela si Alma. Nanejvýš jediný květ, 9

většinou ze zlata. Choval se ale profesionálně, takže přestala být nervózní. „… chtěl bych si nejdřív udělat pár skic. Kvůli proporcím.“ Rozložil si jeden ze stojanů a nechal ji pózovat u okna. Měla se postavit tak, aby ji viděl z profilu. „Zvedněte paže,“ řekl. „Jako byste si upravovala vlasy.“ Alma dala ruce nahoru a spatřila přitom svůj odraz v prosklených dveřích skříně. Viděla štíhlý, korzetem sešněrovaný pas a nad ním bujné poprsí. Když se znovu podívala na Klimta, objevila v jeho pohledu obdiv. Líbím se mu! pomyslela si šťastně. Mnoho mužů jí už řeklo, že je krásná. V novinách dokonce po jednom plese stálo, že je nejkrásnější dívkou ve Vídni. Vedle vzhledu byly v článku vychvalované i její šarm a vzdělání. Matka jí ty věty předčítala. Alma slyšela v jejím hlase uspokojení. Už jako děti vedla Almu a její sestru Gretl k tomu, aby se líbily. Alma ty komplimenty přijímala dosud spíš lhostejně, u Klimta to ale bylo něco jiného. Rukáv světlé halenky jí sklouzl přes loket, jarní slunce ohřívalo její pokožku. Zavřela oči, aby cítila ještě intenzivněji teplo v obličeji. Venku zpívali na starém ovocném stromě první letošní drozdi. Najednou se na náladě kolem ní něco změnilo. Zmateně otevřela oči a pohlédla na Klimta, který se na ni díval. „Ne, tak ne! Měkčeji! Počkejte!“ Jeho hlas byl najednou jiný. Zněl stísněně. Přistoupil k ní a dal jí ruce s lokty mírně ohnutými nad hlavu. „Už je to lepší, ale pořád ještě ne tak, jak potřebuju. Svlékněte si blůzku.“ Alma zaváhala. Rozhlédla se. Není sem vidět z okolních domů? Ne, stromy ji kryjí. Třesoucími se prsty si roze pínala knoflíčky na halence. Jde tu koneckonců o umění. Viděla už mnoho obrazů, na nichž byly ženy zobrazené jen ve spodním prádle. Znovu zvedla paže. 10

Klimt přimhouřil oči a upřeně ji pozoroval. Stál těsně u ní, cítila na klíční kosti jeho dech. S překvapivou něhou uchopil její ruce a dal je do jiné pozice. Najednou ji strhl do náruče a políbil. Jeho ruce putovaly po jejím těle, objímaly její prsa, přejížděly jí po zádech. Příliš překvapená, aby mohla zareagovat, se Alma na okamžik oddala tomu objetí a neznámému pocitu, který v ní vyvolalo. Když Klimt položil dlaně na její zadeček, probrala se ze strnulosti. Šlo to všechno příliš rychle. S odfrknutím se mu vytrhla, popadla blůzu a rozběhla se ke dveřím. „Almo!“ křikl za ní Klimt. „Almo, prosím vás! Vraťte se! Už se to nestane.“ Vrhla na něj pohled přes rameno. „Musím přemýšlet. Na shledanou.“ Na ulici se několikrát zhluboka nadechla a vydechla a spěchala k nejbližší stanici tramvaje. Za jízdy si ve vzpomínkách vyvolávala Klimtovy doteky. Obličej jí zrudl. Tam, kde spočívaly jeho ruce, ji pálila pokožka. Ten šimravý pocit se jí líbil, Klimt na ni ale příliš tlačil. Tak to nechtěla. Když dorazila domů, odebrala se okamžitě do svého pokoje. Rozhovor s matkou by teď nesnesla. Možná by na ní její rozrušení poznala. Zbytek odpoledne prosnila u svého psacího stolku, nebyla ale schopná jediné jasné myšlenky. Tak dlouho čekala na polibek od Klimta! Na začátku taky bylo všechno krásné. Pak ale přišlo něco jiného. Něco, co neovládala. S povzdechem si řekla, že bylo správně odejít. Přesto si pořád představovala scénu v ateliéru. Nešly jí z hlavy obrazy, především nádherný pocit, který v ní vyvolal jeho polibek. Jako by do toho proudila všechna její energie. Neměla by jít ke klavíru a zahrát pár taktů? Hudba jí vždycky pomohla 11

se vzpamatovat, tušila však, že dnes to bude marné. Kdyby byla mužem, možná by se jí podařilo vyjádřit vzrušení, které v sobě měla, pomocí not nebo veršů. Muži to umí. Mohou se dotknout pozadí ženy a přitom zkomponovat píseň nebo načrtnout obraz. Klimtova nejkrásnější díla byly portréty žen, do nichž byl nešťastně zamilovaný. Otčím maloval nejpůsobivější obrazy, když se pohádal s její matkou. Muži dokážou být kreativní, i když jsou zamilovaní. Ženám zůstane jen cit. To je to, co jim brání být geniální, i když by to hrozně chtěly.

Když matka o několik hodin později zaklepala na její

dveře, protože ji měla Alma doprovázet na klavíru, byla skoro vděčná, přestože se tomu jindy snažila vyhnout. Pořád bylo lepší zahrát matce pár Schubertových písní než tady dál nesmyslně hloubat. O Klimtovi přemýšlela už dost dlouho. A místo aby vážně pracovala nebo komponovala, promarnila celé odpoledne. „Už jdu,“ odpověděla a hledala noty, které ležely mezi jinými na klavíru. Zdalipak by se naučila mít své city lépe pod kontrolou, kdyby navštěvovala veřejnou školu? Její vyučování spočívalo vždy jen v tom, že sedávala celé hodiny v ateliéru svého otce a pozorovala ho při malování. Emil Schindler byl známý krajinář. Hans Makart, který zřídil ve svém pompézním stylu skoro celou ulici Ringstraße a byl proslulý legendárními oslavami ve svém ateliéru, při kterých nosily dámy originální renesanční kostýmy a vyhrával na nich Franz Liszt, poznal jeho talent a protežoval ho, proto se stal úspěšným. 12

Otec stál u malířského stojanu a nádherným hlasem zpíval nebo vyprávěl Almě obsah knih. Před jejíma očima vznikaly na plátně věrné, elegické krajiny provázené smutnými nebo veselými příběhy, případně melodiemi. Od dětských střevíčků měla Alma tyto hodiny plné harmonie a bezpečí spojené s hudbou. Otcovy písně, souhra barev, slov a tónů položily základní kámen pro její lásku k hudbě. Když bylo Almě šest let, koupil její otec velký dům s parkem za vídeňskými hradbami, kde trávila rodina od té doby léto. Malý barokní zámeček Plankenberg se nacházel mezi Neulengbachem a Tullnem. V bujné přírodě nacházela Almina dětská duše další podněty. Tady měla svůj původ její láska k dlouhým pěším výletům a zasněným procházkám. Z Vídně jela Alma s rodiči a Gretl necelou hodinu vlakem. Poslední kilometry urazili kočárem. Když se před nimi poprvé vynořil tříposchoďový dům, vyvalila Alma překvapená jeho velikostí oči. Emil Schindler jí řekl, že má dvanáct pokojů, mnohem víc než byt ve Vídni. Nebyla to ale jen budova, co Almu uchvátilo. Měla oči jen pro park, který zámek obklopoval. Chytila Gretl za paži, aby ji na něj upozornila. Byl hrozně zpustlý, nic nebylo ostříhané a shrabané, jak to znala z veřejných zahrad ve Vídni. Stoleté lípy, ořešáky a platany tvořily aleje. Všude byla zákoutí a loubí hustě porostlá jasmínem. Teď, na konci jara, příroda přímo explodovala. Jak zábavné bude hrát si tu s Gretl na schovávanou! Ještě téhož dne objevila nádherný barokní sklepní portál zpola ukrytý za hustou zelení, z níž se nesl mnoho slibný šelest a vůně. Almina zvědavost byla okamžitě probuzena. Společně se sestrou zkoumala tmavou, plísní páchnoucí místnost, kde klíčily zapomenuté brambory a po podlaze se s pekelným rámusem kutálely láhve. 13

Vznikl přitom v její hlavě sám od sebe příběh o princezně, která tu žije stovky let a kterou zachrání. Zahrada skýtala pořád nové možnosti pro hry na schovávanou a expedice. Nezřídka se dívky musely prodírat zeleným houštím svlačců a břečťanu. Alma a Gretl mizely v terénu na celé hodiny. I vnitřek domu nabízel mnoho příležitostí zasnít se do cizích světů. Uprostřed velkého schodiště se v temném rohu nacházel jakýsi oltář, na němž stály zlaté barokní svícny a dřevěná figura, která je pozorovala trpícím pohledem. „Ta tady žila,“ řekla Alma Gretl, když se před ní poprvé zastavily. Sestra ji chytila za ruku. „Jak to myslíš?“ „Byla to dcera prvního majitele. Když se její otec znovu oženil, proměnila ji macecha, která ji nenáviděla, v tuto dřevěnou sochu.“ Gretl se roztřásla a chtěla vědět víc. Alma dělala příběh stále napínavější, tak dlouho, až mu nakonec sama věřila a bojovala se strachem. Od té doby dívky vždycky zadržely dech, když kráčely po schodech. „Bydlí tu duchové,“ zašeptala Gretl první večer před usnutím. Alma by ráda byla velká sestra, která se ničeho nebojí, všimla si už ale také stínů, které je v přítmí následovaly. Stejně jako tichého vrzání prken, když procházely pokojem. V tu chvíli začaly odbíjet velké hodiny připevněné ve výši krovu na fasádě čelního štítu. Vydávaly plechový zvuk, jako by prázdné zinkové vědro dopadalo na kamennou podlahu. Alma vykřikla. „Neměly jsme do toho sklepa v lese chodit. Myslím, že jsme je vyplašily,“ řekla, když se aspoň trochu vzpamatovala. Gretl přikývla. „Měly jsme poslechnout maminku. Ta nám to přece zakázala.“ 14

Poslouchat ale matčiny zákazy bylo to poslední, na co měla Alma chuť. Její vztah k matce byl odjakživa napjatý, často se spolu hádaly, otce ale naproti tomu přímo zbožňovala. Nejen proto, že ji chránil před často prudkou a nevypočitatelnou matkou, ale i z toho důvodu, že s ní sdílel svou lásku k hudbě a umění. Dával její duši křídla a posiloval její fantazii. „Almo! Ty jsi myšlenkami jinde! Teď, prosím, Krále duchů.“ Matčin hlas ji vytrhl ze zamyšlení. „Promiň, mami,“ řekla Alma. Kývla matce, kdy má nasadit. Krále duchů hrála snad stokrát, nebyla to pro ni už žádná výzva, pozorovala proto otcův obraz, které visel na protější stěně. Ukazoval středomořské pobřeží s vysokými cypřiši. Obraz vznikl během několikaměsíční cesty po Dalmácii a Řecku, kde měl Emil Schindler z pověření korunního prince Rudolfa malovat pobřežní města. Obdržel tam jako honorář za jednu malbu pianino, které věnoval Almě. „Pro tebe, holčičko moje, pro tebe a tvou hudbu.“ Bylo jí tehdy devět. S tím klavírem začala vášeň, která od té doby ovlivňovala její život. Alma brala pravidelně hodiny klavíru a studovala také kompozici. Znovu se podívala na obraz a vzdychla. Postrádala svého otce víc než kohokoli jiného. Jeho předčasná smrt byla katastrofa. Udělali si tehdy poprvé dovolenou u moře a jeli na ostrov Sylt. Almu ta krajina fascinovala, především skoro bílé duny, které se ve slunečním světle leskly. Barvy na severu byly takřka monochromní: bělost písku, nad ním modrá obloha, jinak nic. Stavěly s Gretl pískové hrady a sbíraly mušle. Měly to být bezstarostné prázdniny, pak je ale postihlo neštěstí. Sestry seděly v jídelně penzionu a pochutnávaly si na mléčné rýži s třešněmi, 15

když vstoupila do místnosti služebná s doruda uplakanýma očima. „Máte jít hned se mnou. Něco se stalo.“ Alma vstala. Sáhla po sestřině ruce. A najednou věděla, že otec zemřel. V chodbě jim přišel naproti Carl Moll, který je na Sylt provázel: „Musíte být hodně statečné, ztratily jste otce.“ Alma chtěla vstoupit do otcova pokoje, obejmout ho, ještě jednou ho spatřit, Carl jí v tom ale zabránil. Najednou jí došlo, že bezstarostné dětství skončilo. Její milovaný otec, její ochránce, muž, s nímž trávila nejkrásnější hodiny a který ji bezmezně miloval, tu už není. Jako tak často, když vzpomínala na svého otce, vytryskly Almě i teď slzy. Nesnažila se je skrýt. Matka se na ni překvapeně podívala. Ať si klidně myslí, že ji dohnala k pláči hudba. Anna tehdy nedokázala Almu a Gretl utěšit. Okamžitě odcestovaly. Ostatky Emila Schindlera mohly dopravit do Vídně jen tajně v bedně od klavíru, protože v Hamburku řádila cholera a v žádném případě by se jim nepodařilo provézt mrtvé tělo městem. Když byl o několik dní později otec pohřben na vídeňském ústředním hřbitově, byla Alma pořád ještě jako zkamenělá. Cestou domů viděla, jak Carl Moll vzal matku za ruku. Nevěděla, co to znamená, ale rozrušilo ji to. Alma se stáhla zpátky a začala být vzpurná, zejména pokud šlo o Carla Molla, který svůj vztah k její matce už netajil. Jedné neděle odmítla jít společně s ním k otcovu hrobu, protože nesnesla pohled, jak stojí zbožně tam, kde neměl co pohledávat. Došlo k ostré výměně názorů. Moll se k ní otočil a vrazil jí hlučnou facku. Alma si držela bolavou tvář a nenávistně se na něho dívala. Při hledání pomoci se obrátila na matku, ta ji ale obdařila chladným pohledem a řekla: „Jdi mi z očí!“ 16

Alma se vyřítila z pokoje. Ještě nikdy se necítila tak osamělá a zraněná. Jak jí mohla matka něco takého udělat? Jak může žít s ní a Mollem pod jednou střechou? Po chvíli zaslechla, jak dveře bytu zapadly do zámku. Rodina odešla bez ní. Přejížděla pohledem po místnosti. Nejraději by ze samého vzteku a zoufalství něco rozbila. Pak ji ale cosi přitáhlo ke klavíru a zbavila se svého vzteku bušením do kláves. Okamžitě se jí udělalo lépe. Vyprávěla nástroji o svém osamění a smutku. Klavír jí naslouchal, zdálo se, že jí rozumí. Bylo to jako zjevení. Když se na ni matka přišla po několika hodinách podívat, seděla pořád ještě u klavíru. Místo hněvu a zoufalství cítila už jen smutek, ale i něco jako útěchu. Plna údivu a štěstí Alma zjistila, že se v těch osamělých hodinách může uklidnit hudbou. U klavíru snila o lepším světě. Našla své poslání. Od té doby hledala a nacházela útěchu v hudbě. Absolvovala výuku u Adele Radnitzkyové-Mandlickové, renomované učitelky a profesorky na konzervatoři, která s ní nastudovala Schumanna, Schuberta a především Wagnera, jehož Alma považovala zane dlouho za Boha. Cvičila denně řadu hodin a brzy dokázala hrát jistě z listu. Při hře na klavír se v představách uchylovala do jiných, lepších světů.

Kapitola 2 Dva týdny po návštěvě Klimta v jeho ateliéru byl jeden

z těch krásných dní, které bývají jen ve Vídni, kdy se už v únoru udělá najednou teplo jako na jaře. Alma se vrátila domů z hodiny klavíru. Byla ráda, že si může svléknout kabát, ve kterém jí bylo přílišné horko. Z pracovny nevlastního otce slyšela rozčilené hlasy. Dům v ulici Theresianumgasse byl oblíbeným místem setkání moderních malířů a umělců, literátů, hudebníků a architektů. V Mollově pracovně, uprostřed starožitného nábytku, byla před dvěma lety založena Vídeňská secese, jejímž viceprezidentem byl. V těchto dnech plánovali pánové založení umělecké kolonie před branami Vídně. Konečně mohla její matka uplatnit svůj hostitelský talent, po boku neúnavného Carla Molla, za něhož se v roce založení Secese provdala. Alma jí tu zradu dosud neodpustila. Unikl jí povzdech, když pomyslela na svého otce, muže s velkým srdcem a charakterem. Nebylo možné ho srovnávat s podnikavým maloměšťákem, který měl teď v domě slovo. Nejvíc jí vadilo, že už není doma nerušená. Ráda by usedla ke klavíru. Měla v hlavě melodii, kterou si chtěla přehrát a zapsat, to však mohla, jen když byla sama. Potřebovala na to absolutní klid, hosté jejího otčíma ale rámusili a smáli se. Navíc bylo v pracovně všechno slyšet. Alma si znovu povzdechla. Položila noty vedle věšáku a pozorovala v zrcadle své zářivě modré oči a tmavou hřívu. Stáhla si ráno vlasy volně v zátylku, takže v měkké, volné vlně lemovaly její obličej. Zbytek si stočila 18

a uzel připevnila v týle. Jedna ze zpěvaček v Opeře nosila tento nový účes. Otáčela se před zrcadlem ze strany na stranu a pomyslela si, že je na rozpuštěné vlasy v devatenácti letech už moc stará. „Almo, ty už jsi zpátky? Posaď se k nám.“ Matka vyšla z kuchyně s podnosem plným občerstvení. „Klimt je tu taky. Jde o další výstavu Secese.“ Alma sebou trhla. Klimt je tady! Od chvíle, kdy před dvěma týdny tak dětinsky ‒ dospěla mezitím k závěru, že její chování nebylo moc dospělé ‒ utekla z jeho ateliéru, ho neviděla, o to víc na něho ale myslela. Musí se nejdřív sebrat, než ho pozdraví. „Hned přijdu,“ řekla rychle. „Jen se v rychlosti opláchnu.“ Rychlými kroky prošla chodbou do pokoje, který sdílela se svou sestrou. Naštěstí tu Gretl nebyla. Alma musela přemýšlet. Jak má před Klimta předstoupit? Klesla na postel. Její myšlenky letěly k jejich prvnímu setkání. Byla to zahajovací výstava Secese, která se konala před rokem. Alma šla s Gretl a matkou, Carl tam na ně už čekal. Vedle něho stál Klimt. Alma ho okamžitě poznala podle nezvyklého oblečení. Vypadal vedle jejího otčíma tak mužně! Když je Carl představoval, spatřila Alma v Klimtových očích vzplanutí, divoké, nebezpečné. Klimt zjevně nepatřil k mužům, kteří ženě lichotí nebo šeptají nic neříkající komplimenty. To ji přitahovalo. „Jste krásná, Almo,“ řekl a vzal přitom její hlavu do dlaní a otáčel s ní doprava a doleva, aby si mohl její obličej lépe prohlédnout. Ještě nikdy se jí žádný muž takhle nedotýkal. Nezeptal se jí. Jeho ruce voněly olejovou barvou, přímo cítila jeho tělesnost. V tu chvíli se do něho zamilovala. Po výstavě pořádali matka a Carl slavnostní večeři a ona v rozčilení napsala jeho jméno na kartičku na stole 19

chybně ‒ Klimpt. Strčil ji s výmluvným úsměvem do kapsy saka. Od té doby vyhledával její blízkost. Každou chvíli ho přistihla, jak se na ni zamyšleně dívá. Pozoruje ji jako model pro své obrazy nebo jako ženu? Když věděla, že přišel do jejich domu, dělala vše pro to, aby byla obzvláště krásná, a on se snažil promluvit si s ní mezi čtyřma očima. Postupem času se jejich vztah stával stále důvěrnějším. Klimt ji vodil do muzeí, kde diskutovali celé hodiny o vystavených obrazech a umění. Vysvětloval jí svá díla, ukazoval jí dokonce skici a předběžné studie a ptal se na její mínění. Alma se cítila v Klimtově společnosti dobře, jejich rozhovory jí připomínaly šťastné chvíle v otcově ateliéru. Už tehdy si vycvičila oko pro obrazové kompozice a díky četbě věděla, co znamená, když jsou na obrazech zobrazeny scény z mytologie. Brzo měla Alma oči už jen pro Klimtovy obrazy. A snila o tom, aby ji viděl jako dámy z vídeňské společnosti nebo ženy z bájného světa, které ztvárňoval ve skutečném hýření zlata a krásy. K hovorům o umění přibylo zanedlouho ještě něco jiného. Náhodný dotek ruky, pohled nebo povzdechnutí, kompliment. Při vzpomínce na to přelétl po jejích rtech úsměv. Mezi ní a Klimtem vzniklo cosi zvláštního. Byla si jistá, že každé malé gesto je známkou jeho opravdové lásky. Jak moc toužila celou tu dobu po tom, aby ji políbil! Před několika týdny seděli zase všichni v ateliéru jejího otčíma a vášnivě diskutovali. Klimt to jako pokaždé zařídil tak, že seděl vedle ní a nespouštěl z ní oči. Alma vyprávěla o obzvláště vytrvalém ctiteli, kterého se nemohla včera večer při taneční zábavě zbavit. Najednou si všimla Klimtova pohledu, jímž ji doslova hltal. Stáhla si rukávy blůzky, které si vyhrnula k loktům, pak si to ale rozmyslela a vytáhla je jakoby náhodou zase nahoru, aby se uplatnilo nádherné zaoblení jejích předloktí. Matce to 20

neuniklo a Almě to vyčítala. „Buď opatrná, lidé si o tobě a Klimtovi začínají povídat.“ Almě ta varování spíš lichotila. Fakt, že byla matka proti, činil Klimta ještě zajímavějším. A pak ji poprosil, aby přišla do jeho ateliéru. Sama. A ona tam šla a dala se kvůli jeho naléhání na útěk jako malá holka! Uf! A teď leží tady na posteli a neví, co mu má říct. „Almo!“ zavolala matka. „Kde jsi?“ „Už jdu.“ Alma vstala. Ještě jednou se podívala do zrcadla a prošla chodbou. Než vstoupila do pracovny nevlastního otce, zvedla bradu a nasadila úsměv. Zachytila pohled matky, která neznatelně kývla. Anna nešetřila v posledních letech radami a návody, jak se má její starší dcera chovat. Když byla dívčina krása stále zjevnější, posadila ji do správného světla a líčila se s ní. Přála si, aby Alma okouzlovala. Takový vstup do pokoje patřil k lehčím cvičením. I když byla nervózní jako teď. Proti své vůli byla za to matce vděčná. Carl Moll seděl jako obyčejně ve velkém ratanovém křesle se širokým opěradlem. Byli s ním Kolo Moser, pohledný Alfred Roller, Max Burckhard, Josef Hoffmann a jeden z jeho žáků. Přítomný byl i Olbrich, architekt nového pavilonu Secese, který se otevřel v listopadu. Muži na sobě měli černé obleky a kravaty. Seděli v hlubokých kožených křeslech s nohama přes sebe a cigaretou v ruce. Uprostřed byl zády k ní usazený na taburetu Klimt. Alma se na něho upřeně dívala. Už pouhý pohled na jeho stehna ji znervóznil. Oblečený byl dnes v obleku, který byl ale příliš velký a navíc zmuchlaný. Max Burckhard, bývalý ředitel vídeňského Burgthea teru, při jejím příchodu vyskočil, aby ji uvítal. Po smrti jejího otce se pro ni stal otcovským učitelem. Přiblížil jí literaturu. Jednoho dne se rozezněl zvonek u dveří a poslíček 21

jí doručil dva velké koše s knihami, které si měla přečíst. Byli mezi nimi i Nietzsche a Schnitzler. Alma se vrhla do čtení, i když zpočátku všemu nerozuměla. Začala si tehdy zapisovat do sešitu věty, které se jí obzvláště líbily. Postupem času získala jistotu, jaké texty se jí líbí a jaké ne. Od knih byl jen krok k dramatické tvorbě. Max Burckhard jí dával i vstupenky do divadla a diskutoval s ní o divadelních hrách. Návštěvy divadla a Opery se jí staly milým zvykem. V sezóně neuplynul jediný týden, aby neviděla aspoň jeden kus. „Almo!“ zvolal Max Burckhard a s rozpřáhnutými pažemi jí vykročil vstříc. I v jeho pohledu bylo v poslední době víc než pouhé přátelské city. Se zářivým úsměvem Maxe a ostatní hosty pozdravila. Jako poslední se se zdůrazněnou pomalostí otočil Klimt. Alma cítila, jak rudne, když na ni upřel intenzivní pohled. Sklonil se k její ruce. Viděla napjaté svaly na jeho čelisti. Se zadrženým dechem čekala, že něco řekne, on se ale beze slova obrátil na Kolo Mosera. S bušícím srdcem usedla na pohovku vedle Burckharda. Muži pokračovali v hlasitém hovoru o příští výstavě, která měla být zahájena příští měsíc. Za dva roky od svého vzniku obrátila Vídeňská secese uměleckou tvorbu vzhůru nohama a postavením pavilonu na náměstí Karlsplatz si pořídila dům, který se stal ve Vídni terčem mnoha posměšků a nadávek. Říkali mu hlávka zelí nebo asyrská hrobka. Budova i moderní umění, které se v ní předvádělo, byly mnoha lidem zkrátka cizí. A teď tam měl Klimt vystavit svou Nahou pravdu (Nuda Veritas), což byla absolutní provokace. Přinesl ten obraz s sebou. Vstal a zvedl ho do výšky, aby ho všichni viděli. Znázorňoval zepředu stojící nahou ženu s rudými vlasy. Rudé bylo i její ochlupení. Klimt se nenamáhal ji nějak zakrýt. A jako by toho 22

nebylo dost, stál na obraze nápis: Nemůžeš-li se všem líbit svým konáním a uměním, dělej to aspoň dobře. Líbit se mnohým je špatné. Schiller. „To lidi vyděsí,“ poznamenal Klimt. „Má je to probudit!“ zvolal Roller. „Budeme-li mít smůlu, zakážou nám to,“ řekl Moll. „Pak by měl ten obraz pozornost, jakou si zaslouží!“ zahřměl Klimt. Alma hledala jeho pohled, on byl ale příliš zabraný do hovoru, aby si toho všiml. Burckhard se na ni tázavě podíval. V jeho očích se zableskla žárlivost. Alma Klimtovo přehlížení dlouho nevydržela. Možná si vztah s ním zkazila, to ale není důvod chovat se tak nezdvořile. Aspoň úsměv by jí mohl věnovat. Vyděšeně si uvědomila, že jí stouply do očí slzy. Prudce vstala. To by ještě chybělo, aby se tu rozplakala! Ignorovala matčin káravý pohled. V chodbě se opřela o zeď. „Almo, mám tady něco pro vás.“ Zadržela dech. Nevšimla si, že jde Klimt za ní. Rychle si otřela oči a otočila se k němu. Podal jí vějíř, který ozdobil kresbami. Alma viděla hodně červené a fialové barvy, jako vlčí mák a fialky. S úsměvem k němu zvedla zrak. Vlasy mu divoce odstávaly od hlavy, vousy měl rozježené. Jak může být muž v natolik neslušivém obleku tak přitažlivý? „Vy jste na to nezapomněl!“ zvolala. Prosila ho před několika týdny, aby jí pomaloval vějíř, který dostala od jednoho ctitele. Klimt prohlásil, že v žádném případě nebude malovat vějíř někoho jiného, ale daruje jí vlastní. „A kvůli té nedávné…,“ začal. „Ach, to bylo nedorozumění, víc nic. Chovala jsem se hloupě.“ Vrhla na Klimta dlouhý pohled zpod hustých řas. Slyšela, jak těžce dýchá. Začalo jí být horko. 23

Přistoupil k ní a objal ji. Byl opatrný, něžný. Cítila jeho rty na svých, škrábání vousů. Tentokrát se nebránila. Jeho polibky začaly být žádostivější. Tiskl ji k sobě. Almě pulzovala mezi stehny krev. Bylo to opojné. Bez dalšího přemýšlení otevřela rty. Klimt zasténal. „Almo? Kde vězíš?“ Odskočili od sebe, když slyšeli Alminu matku, která vstoupila do chodby. „Tady jsem!“ zvolala a nechala tam Klimta prostě stát. Večer nemohla usnout. Přejížděla si špičkou prstu po rtech, aby znovu ucítila Klimtův polibek. Toužebně si přála, aby jich bylo víc. Bylo to božské, stejně jako cítit jeho ruce na svých bocích. Dělalo jí to tak dobře! Nemohla se dočkat, až ho uvidí znovu.