Nahořklá vůně chmelu

Jindřiška Ptáčková NAHOŘKLÁ VŮNĚ CHMELU Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Jindřiška Ptáčková, 2020 Obálka © Ivana Dudková, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první Vychází jako 331. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9467-1

JINDŘIŠKA PTÁČKOVÁ

Nahořklá vůně chmelu

Vřísk!

Zvuk ostrý, děsivý, smrtící proťal domek, doposud poskytující pocit klidu a bezpečí.

Ostrost přešla v táhlý, zoufalý, prosící řev víc zvířecí než lidský a dosud podřimující stará žena v prvním patře na okamžik ztuhla hrůzou.

Tam, dole… opřela se o postranici pohovky, těžce se zvedla, zašmátrala po holi, ale ta padla na koberec, a tak sedmasedmdesátiletá Radmila Turková vykročila, přidržujíc se nábytku a pak zábradlí na schodišti. Jen nespadnout. Řev přešel v temné chrčení z posledních sil, z posledního dechu.

Radmila sáhla na kliku a strčila do dveří.

Z křesla naproti oknu uviděla napřaženou kostnatou ruku, ukazující do tmy. „Jůli,“ vydechla.

Někde o domek níž nastartovalo a rozjelo se auto, ale zvuk se zatím Radmile uložil do paměti, aniž si ho vědomě vtiskla. „Jůli,“ zopakovala silnějším hlasem.

Napřažená ruka její celoživotní přítelkyně klesla, jen vytřeštěné oči prozrazovaly, že tam venku, v poklidu Štědrého večera, zapracovala smrt.

Z bezkrevných úst vycházelo jakési ui, ui, e, e, až koutek úst spadl.

5

Staří lidé si už dávno mezi sebou pověděli o symptomech konce životů. A Radmila měla jasno.

Nemusela pátrat po Juliině chytrém telefonu, ležel na stolku po její levici, jako by hlásal – vždy připraven!

6

Vánoční štěstí

Pořád nemohla uvěřit tomu zázraku.

To, co prožila od konce srpna do dnešního dne, jí připadalo jako dlouhá trať, ovšem běžená rychlostí sprintera.

Zvykla si pro předchozí období užívat označení minulý život a on skutečně minulý a odepsaný byl.

Prožitek vraždy v sousedství domku, kde do konce srpna bydlela, definitivní rozpad už dlouho nefungujícího manželství, provizorní bydlení u kamarádky Anety, nástup do blízké školy, kde si konečně oddechla přesluhující češtinářka a odebrala se na zasloužený odpočinek, naplněný převážně ječením vnoučat.

K zásadnímu obratu došlo v místní a k Štěpánčinu překvapení rozsáhlé a veskrze moderní knihovně. „To je moje spolubydlící,“ představila Aneta v rozlehlém sálu Štěpánku paní, která si právě do důchodcovského nákupního dvoukoláku rovnala asi tak šest knížek, a jak si Štěpánka všimla, vesměs severských krimi. „Julie Doubravová, těší mě,“ narovnala se stará, decentně nalíčená a elegantní dáma. „Taky kantorka?“ 7

„Ano,“ usmála se Štěpánka. „Jenže Aneta, jak asi víte,“ ukázala na kamarádku, „je zástupkyně ředitelky a navrch spisovatelka. Já jsem jen obyčejná češtinářka.“ Aneta sebou trhla. „Nepřeháněj, první dospělá knížka ještě nic neznamená. Ty dvě dětské nepočítám, to jsem si sama jen tak hrála. Nejsem celebrita, co sotva něco sepíše, a ještě za cizí pomoci vyřvává do světa, že je čekatelkou na Nobelovku.“ Stará paní se vědoucně usmála. „Však taky Kundera prohlásil, že doba, kdy píše každý, je konec literatury.“ „No, tady u vás to zatím na konec nevypadá,“ rozhlédla se Štěpánka po plných regálech, mezi nimiž se pohybovalo několik osob, převážně vyššího věku. „Zatímco se na spoustě míst knihovny ruší, tady u vás to jen kvete.“ „Jsme stará zástavba,“ ozvala se postarší knihovnice za počítačem, která rozhovor zachytila. „Důchodci tu mají spoustu času, a tak hodně čtou. Přesněji důchodkyně, těch je tu skoro trojnásobek pánů. Takže máme novou čtenářku,“ usmála se. „Ať se vám u nás líbí.“ Zatímco si Štěpánka vyřizovala členství, Aneta s paní poodstoupily k regálu s knihami, které tu členové knihovny odkládali a naopak si mohli z odložených vybrat. Zdarma, samozřejmě.

Je to báječný nápad, pomyslela si Štěpánka. Sláva tomu, kdo s tím přišel. Knížky žijí dál. Jsou leckde. Na nádražích, na poliklinikách, v nejrůznějších čekárnách.

8

Dokonce i v knižních budkách. Kdepak čtečky, knížka je knížka.

Knihy milovala. Jak ty nové, ještě vonící tiskárnou, tak i ohmatané, nesoucí na sobě důkazy lidského zájmu a potěšení.

Do začátku si vybrala dvě od autorky, která vyletěla v posledních letech a o níž slyšela i četla jen to nejlepší. „Paní Doubravová nás zve do cukrárny,“ řekla Aneta. „Pro vás už jsem nějaký čas Julie a k potykání nemáme moc daleko,“ naoko ji pokárala stará paní. „Neděste se, já si na majestátnost stáří nepotrpím, to za á. A za bé, stará si připadám dost nerada.“ „Jasně. To jsou silné argumenty, časem se možná polepším. Tak jdeme?“ Cukrárna byla v přízemí budovy s knihovnou, útulná, příjemná, s okny do parkové proluky mezi paneláky.

Ty se téměř ztrácely mezi vysokými stromy.

Vida, jak na sídlišti může být pěkně, pomyslela si Štěpánka, všude zelená. Ale to už jim vietnamské děvče přinášelo presso a vybrané zákusky.

Aneta ukázala na stromořadí mladých stromů. „To je ginkgo biloba. Tak nějak před dvěma roky je tu vysadili. A vidíš, jak jim to tu svědčí.“ Štěpánka se podivila. Doposud o nich jen četla a považovala je za vzácnost. S bydlením na sídlišti neměla žádné zkušenosti. S dřevinami všeho druhu ještě méně. „A ty stromy na náměstí jsou platany,“ doplnila Aneta s převahou domorodky. Tím bylo uzavřeno téma 9

životního prostředí a už se věnovaly jen knihám a četbě obecně. Hovořila převážně Julie, přesněji přednášela o přínosu severské krimi světové literatuře, jakožto o svébytném žánru, který se výrazně liší od veškeré dosavadní detektivní produkce. Žádné školometství, duchaplně a vtipně. „Neměly jsme to zaplatit my?“ zeptala se Štěpánka Anety, když se s nimi stará paní srdečně rozloučila. „Přece jen chudá důchodkyně…“ „Tak o tohle si starost nedělej,“ usmála se Aneta. „Julie by se urazila. Důchodkyně jo, ale rozhodně ne chudá.“ *** Týden po tomto setkání jí Aneta jen tak mezi řečí sdělila, že jsou v sobotu odpoledne pozvané na kávu k Julii Doubravové. „K té, co jsme s ní byly…“ chtěla upřesnit. „Já přece vím,“ pronesla udiveně Štěpánka. Že by byla Aneta s tou starou paní nějak blíže spřátelená?

Zatím jí to připadalo jako občasné setkání na základě celkem povrchních sympatií. Nicméně zvědavost zapracovala.

Ač Štěpánka od bytu staré paní čekala cokoli, tohle určitě ne.

Ukázat jí ho, aniž by znala majitele, odhadla by, že v něm žije mladá, nonkonformní a hlavně slušně finančně zabezpečená osoba spíš ženského pohlaví, ale niko10

li nezbytně. Rozhodně ne stará paní, blížící se osmdesátce.

Julie si všimla jejího úžasu. „Chtěla jsem něco úplně, ale úplně jiného než v předchozím bytě na Vinohradech. V tom bylo všechno solidní, bytelné, temné, takový ten měšťanský nábytek z první poloviny minulého století. A spíš z jeho prvních dvou desetiletí. I dřív. A víte, co jsem si řekla? Proč bych si nelajzla něco úplně jiného! Ať toho v životě, co se mi krátí, stihnu co nejvíc a co možná nejpestřeji.“ Štěpánku slovo nelajzla poněkud zarazilo. Nějak se k dámě v dlouhých temně rudých úpletových šatech, s náhrdelníkem z mosazných plátků a s ním spřízněným cinkajícím náramkem nehodilo. „Ty vesměs secesní a historizující kusy jsem víc než výhodně střelila…“ opět užila překvapivého slovníku. „A nelituju. Přes veškeré své chcípáctví se tu cítím lehce, uvolněně. Jakoby od něčeho zatěžklého osvobozená.

No tak, posaďte se, dámy,“ ukázala na dvě lehká křesílka a sama se usadila na pohovku se zelinkavými polštářky. „Jestli dovolíte,“ sáhla Štěpánka do kabely a vytáhla velké balení Mozartových koulí. „Díky, to se hodí,“ zvedla se Julie. „Takže to kafe.

A něco k tomu.“ Zašla do kuchyňského koutku a zapnula kávovar. „Dáte si koňak?“ zeptala se. Štěpánka pohlédla na Anetu. Ta pokrčila rameny.

Koňak do jejich životního stylu nějak neseděl. Popravdě, Štěpánka si nepamatovala, že by ho vůbec kdy 11

pila, i když doma u rodičů ve vitríně koňaková souprava nechyběla. Ostatně tam bylo víc věcí jen tak na odiv. Jestli si koňak někde představovala, tak v některé z detektivek Agathy Christie. Anebo, a to spíš, u francouzských finančníků devatenáctého století. „Proč ne?“ řekla Aneta. „I když naposledy jsem ho pila, když měl táta padesáté narozeniny. Ne že by mi nechutnal, ale od té doby jsem na něj nějak nenarazila.“ „Áááách, vy mladí dneska pijete docela jiné věci.

Pokud vůbec alkohol. Jo, čaj, ten je zřejmě, jak to tak sleduju, extra v módě. Ten mi nikdy moc neříkal, a ještě navíc k němu to japonské nebo čínské pitvoření. A co teprv ti extrémisté, co se nalejvají tím nechutným žbluňkáním z ovoce, a co hůř, ze zeleniny, barvy husích hovínek. Fujtajbl, kam ten svět spěje!“ Štěpánka se neudržela a rozesmála se, i když husí hovínko s největší pravděpodobností v životě neviděla.

Aneta nasadila výraz ve smyslu no jo, tohle je zkrátka celá Julie. „No co,“ musela Julie dodat na vysvětlenou, „my jsme žili daleko divočeji než vy, dnešní mladí,“ všimla si údivu ve Štěpánčině obličeji, „v minulých desetiletích jsme chlastali, kdyby jen první ligu! Rovnou en há el. A v šedesátých?“ Mávla rukou, což mělo znamenat – to si, holky, neumíte představit.

Tahle osoba bude ještě tak stokrát zajímavější, než si myslím, došlo Štěpánce. A zároveň jí došlo i to, co na ní Anetu tak přitahuje. Vedle sympatií i lačnost po 12

informacích, sdělovaných podstatně barvitěji a zábavněji než provozují všechna média. Především informací právě o těch bájných šedesátých letech. Podívala se na ni, ta opět pokrčila rameny a ve tváři se jí objevil pobavený výraz, říkající – zíráš, co? Jo, to zírám, zachtělo se jí odpovědět.

Julie postavila na stolek tři koňakové skleničky a pak se vrátila pro kávu v miniaturních šálcích s konvicí a stříbrnou cukřenkou. Usadila se na pohovku, shýbla se a ze spodního patra stolu vytáhla láhev Rémy Martin. Štěpánka zalapala po dechu a Aneta nasadila poker face. Ovšem. U Julie ji nic nepřekvapovalo.

Pozvedly sklenky a Julie sáhla po jedné z Mozartových koulí. Chvilku si s ní pohrávala. „Tak abychom šly k věci,“ řekla náhle.

K jaké věci, blesklo Štěpánce hlavou, jsme tu snad kvůli nějaké věci? S čím se proboha ta výstřední osoba vytasí? „Vy nemáte kde bydlet,“ ukázala prstem na Štěpánku. „A já se hodlám odstěhovat. Takže vám nabízím tenhle byt do pronájmu na dobu neurčitou, či spíš navždy, vzhledem ke svému věku.“ Ohromená Štěpánka se prudce opřela o opěradlo křesla. Nějak jí to neladilo s předchozím Juliiným prohlášením, jak dobře se tu cítí. A překvapila ji hlavně nabídka sama. „Abyste si nevyrazila dech,“ pronesla se špetkou posměchu Julie. „Mám vám to zopakovat?“ „Asi jo,“ špitla Štěpánka.

13

„Ale jděte, na hluchotu máte móře času. Berte, nebo nechte být.“ „Já… já…“ „No jo, dobře, já si počkám,“ ušklíbla se Julie. „A napijte se ještě, třeba vám to pomůže. Nebo vám snad nechutná?“ Štěpánka sáhla po sklence. „Trochu s ní zakružte, aby se vůně rozvinula,“ dostalo se jí rady. „Ježíši, snad se mi tu nerozbrečíte,“ všimla si Štěpánčina pohledu ke stropu. „Jestli koukáte na ten lustr, tak je dyzajnovej,“ podotkla. „Ten bych vám tu nechala. Ještě odmontovávat a znovu namontovávat, já se chci nastěhovat do hotovýho, v mém věku není čas na hrdinský činy. Jo a ty regály s knížkama jsou zabudovaný, takže ty tady taky zůstanou. Z těch knížek si můžete vybrat, co chcete, já mám už ty svý tisíce přečtený. Řekla bych, že se dostanou do dobrých rukou, na tom jediným mi záleží. Vy svý určitě taky máte, není problém regály přidělat, dám vám číslo na řemeslníka.“ Jo, knížky, těch mám, pomyslela si Štěpánka. Polovina Anetiny komory je jimi zastavěná. Ale stejně jí celá situace připadala polosnová. Nebo úžas? Šok? Všechno dohromady. „Hele, holka,“ přešla Julie do tykání. „Já už tě nebudu týrat. Nech si to projít hlavou, dneska je sobota, zítra neděle, tak nějak odpoledne přijď. Já se nikam nechystám. A nebuď blbá. Nad ničím nerozjímej. Já to mám promyšlené. Vím, co dělám. Domluvíme praktické záležitosti. No a co tady ve škole, líbí se ti?“ 14

Ty bláho, blesklo Štěpánce hlavou, to jsou teda skoky! Nevěděla, co odpovědět, a tak jen kývla.

Julie jí přes stolek podávala ruku. „Tak na tykání. Já jsem Julie.“ „To bych si netroufla…“ vydechla Štěpánka. „Hele, jsem stará, chápu, je ti to hloupé, ale mně to usnadní komunikaci. A,“ pozvedla sklenku.

Stejně zůstanu u vykání, pomyslela si Štěpánka.

15

Požehnaný Svatvečer není dopřán každému

„Ano, mrtvice,“ potvrdil mladý lékař, který dojel samostatným autem vzápětí za sanitním vozem. „A nedá se nic jiného dělat, musím zavolat policii. Podle toho, co jste mi pověděla, ta paní něco viděla. Něco, co ji smrtelně vyděsilo. A jak se tak na to dívám,“ probíral se lékařskými zprávami, které měla Julie v průhledných deskách vždycky po ruce připravené pro případ kolapsu a Radka o nich samozřejmě věděla, „moc toho už nepotřebovala. Však oni ti policajti jistě něco najdou.

Zřejmě se sem někdo dobýval, ale to se jen dohaduju.

Vy jste kromě křiku nic nezaslechla?“ „Ale ano, teprve teď si to uvědomuji. Zaslechla,“ vzlykla Radmila. „Jako kdyby se trochu níž rozjelo auto. Sousedé nad námi auto nemají a ti pod námi už přede dvěma dny odjeli na hory. Musel to být někdo cizí. Ale copak jsem tomu mohla věnovat pozornost, když Julie…“ slovo umírala se bála vyslovit. „A jsou tady,“ přistoupil lékař k oknu.

Ve světle pouliční lampy viděl z auta vystoupit dva uniformované policisty. Jeden z nich se zastavil u plo16

tu a cosi druhému ukazoval. Ten přisvědčil a podržel u ucha mobil. Nepochybně volal těm kompetentnějším.

Prošli vrátky a oba si ještě prohlíželi plot a túje, které ho lemovaly z druhé strany.

Domovní dveře zůstaly po saniťácích otevřené, policisté vešli do předsíně, zaklepali na dveře do bytu a vstoupili. „Tohle bude pro kriminálku, už jsme tam volali,“ řekl starší z nich, sotva se představili. „Někdo se sem zřejmě chtěl vloupat. Možná nebyl sám. Ty stromy jsou polámané, jak pachatel seskočil z plotu, a v hlíně jsou vidět dost hluboké stopy. Ovšem bude to chtít pořádné pátrání za světla, to už bude věc kriminálky. Přece jen tu jde o úmrtí.“ Podíval se na pláčem zdolanou starou ženu. Co jí říct? Nejlíp mlčet. A vyčkat na příjezd té policajtské elity. *** „A do…“ další slovo nadporučík Zelenka sice jen zamumlal, poté, co si vyslechl oznámení z mobilu, ale moc mu to nepomohlo. „Co je, snad ne…“ vyjekla jeho přísná, ale spravedlivá učitelka, pak dlouho nic a na konci manželka. „Jo. Snad jo. Nějaký divný úmrtí na Chodově.“ Na přísný způsob hezká a udržovaná žena bezhlesně klesla na pohovku a upustila balíček s dárkem pro manžela. Lehce ho skopla z koberce pod stolek.

17

„Myslíš, že se mi chce?“ zeptal se manžel celkem zbytečně. Jediným pozitivem, které si uvědomil, bylo, že nepůjde jen o tenhle večer. Co asi tak potmě na místě objeví? Bude se pokračovat zítra, tedy na Hod Boží, a juchajdá, to má přijít tchyně. Alespoň že tak.

Obdobná situace nastala v bytě majora Procházky a jeho ženy, poručíka Anny, zvané Šíša. Ovšemže slovo padlo na Annu, manžel pracoval na jiném oddělení. „No jo, ale já už jsem pila,“ křikla do telefonu. „Pošleme pro tebe kluky. Ostatně Zelenka určitě nepil.“ Takže Vánoce jsou v háji, konstatovala pro sebe.

A to máme pozvané děti. *** Jak se dalo předpokládat, hledání nijak nepokročilo.

Stejně tak se dalo předpokládat, že se pachatel vniknutí na zahrádku těžko vrátí, a tak zbývalo jen promluvit se svědkyní, Radmilou Turkovou. „Už jsem všechno pověděla tomu doktorovi i tady těm pánům,“ ukázala na městské policisty. „Já už nemůžu,“ rozplakala se. Šíša se podívala na parťáka. Vyrozuměl, že tu není žádoucí, a tak vyšel v doprovodu druhého strážníka na zahrádku před domem. Svit nedaleké pouliční lampy stačil na to nejpodstatnější, ale přesto sáhl do kapsy pro svítilnu. „Tady,“ ukázal strážník na polámané větve a stopy v hlíně. „Řekl bych, že toho bude k nalezení víc, tohle 18

museli být nějací totální amatéři. Nebo amatér, nevím, proč si myslím, že byli dva.“ „Hm. Asi tak nějak,“ broukl Zelenka neurčitě. „No nic, my tady uklidníme starou paní a zítra na to najedeme. Dík.“ Když vešel dovnitř, uviděl Šíšu, jak sedí vedle staré ženy na pohovce a drží ji za ruku. „Neměli bychom sem někoho poslat?“ zeptal se spíš kolegyně než paní. „Nebo dát zprávu někomu z rodiny?“ Radmila Turková zavrtěla hlavou. „Opravdu ne?“ „Opravdu. Teď už na ničem nezáleží. A co se rodiny týče, nechci jim zkazit Vánoce.“ „Snažte se odpočívat. Zítra toho od vás budeme potřebovat víc. Jestli měla ta paní nějaké nepřátele například. S kým se stýkala. Kam chodila. Co příbuzní, rodina.“ „Já vím. Čtu detektivky. A ona, Jůla, je taky měla ráda. Zvlášť ty severské. Čím větší mrazy a vichřice, tím líp.“ Hlasitě se rozplakala, a tak ji Anna ještě chvíli držela za ruku. „Přijdeme odpoledne. Abyste se mohla pořádně vyspat,“ řekla na odchodu.

Odpoledne, v duchu zaúpěl Zelenka. Takže oběd s tchyní ho nemine.

19

Hod Boží s ledovým vodopádem

Ale že mi to jelo, podívala se Štěpánka na hodiny.

Bylo deset a měla všechno připravené. Polévka hotová, kachna dozlatova upečená, dvojí zelí mírně křupavé, žádná rozbředlina, a hlavně, knedlíky nepraskly. Jako by věděly, že neujdou kritickému oku návštěvnice. Štěpánka byla kuchařkou střední úrovně. Celkem uměla, ale nevěřila si. Například v tom, aby se přesně strefila do času oběda, a tak dávala přednost pečlivé přípravě. Mít všechno hotové před příchodem hostů. Ještě naplnit mísu cukrovím. Pekly hned po Mikuláši společně s Anetou, která přes veškeré své feministické projevy byla zručnější a zkušenější. Asi ji k tomu máma měla víc než Štěpánku ta její, která nejdokonaleji dělala všechno sama a nikoho dalšího by k tomu nepustila.

Pro Julii připravila krabici pečlivě zabalenou a s mašlí. S tou se k ní chystají zajít na Štěpána. Zároveň tak oslaví její svátek.

Dlouho přemýšlela nad dárkem pro Julii, až ji Aneta uklidnila, že největší radost bude mít z toho, co pro ni sama vyrobila, ostatně strefit se Julii do vkusu? A ona beztak nic nepotřebuje. Může si dovolit, na co si vzpomene.

20

Jo. Tak to bylo promyšleno, tak se to stane. A dneska po obědě vezme rodiče na procházku. Ukáže jim školu, kde učí, platany na náměstí a možná se na kávu staví v cukrárně… a ne, ta bude určitě zavřená. Na Hod Boží lidi cukrárnu nepotřebují. Nebo jo? Vlastní ji Vietnamci a těm naše svátky nic neříkají. To je jedno. Uvidíme.

Tak co ještě? Dárky. Matka ji zapřisáhla, aby nic nekupovala, měla přece tolik vydání, ale alespoň něco si neodpustila. Matce náramek a tátovi knížku od Arnošta Vašíčka. Má rád záhady a vůbec všechno tajemné.

Pošmákne si.

Rodiče dorazili o jedenácté v plné parádě, obtíženi dárky. „Tady zaparkovat, to aby měl člověk nafukovací auťák,“ prohlásil otec ještě v předsíni. „No aby splasknul,“ dodal na vysvětlenou. „Lepší už to nebude. Spíš horší,“ ušklíbla se Štěpánka a ustoupila ode dveří do obývacího pokoje.

Matka se rozhlédla. „Hezký. Dokonce i stromeček, ale máš nějak málo ozdob. On si je nechal, co?“ neodpustila si narážku na Štěpánčina bývalého manžela. „Anebo jsi sama byla tak velkorysá a rozdělila ses, i když byly od nás. To by ti bylo podobné. Kdybys byla řekla, přivezli bychom ti jich celou krabici, víš, co jich ještě máme. A po prababičce, ty jsou vzácný.“ Přešla přes pokoj ke dveřím na lodžii. „Co kdybys nechala ty mříže obrůst něčím popínavým? Když už tu musí být.“ 21

Ach jo, sotva přijela, už organizuje, pomyslela si Štěpánka. „No musí, to snad dá rozum, je to tu přece v přízemí,“ řekla rozmrzele. „To vím taky. Ale tak nějak to zlidštit. Co břečťan?

Všimla jsem si, že v tom vedlejším domě ho mají pěkně rozrostlý.“ „Mami, jsem tu tři měsíce. Nota bene je zima. Co kdyby ses posadila?“ „A co dárky?“ Matka se obrátila na otce. „Vezmi sem ty tašky z předsíně.“ Na otcově tváři se objevil výraz: sotva si sednu, už mě honí. „Vždyť je na ně čas,“ řekla Štěpánka, ale otec už se zvedl. Chceš-li klid, neodporuj, znělo jeho heslo. „Tak co si dáte,“ posunula Štěpánka vývoj programu o stupínek. „Kávu, čaj, džus…“ „Co asi, kafe,“ zaúpěla matka. „Doma jsem si ho v tom shonu nestihla dát.“ A kdo ten shon asi tak vyvolává, pomyslela si dcera, která o tom věděla své. Zašla do kuchyňky, zapnula kávovar a vrátila se s mísou cukroví. „Snad jsi nepekla?“ užasla matka. „Jo, jen tak ze srandy jsme pekly s Anetou,“ a důkladně zalévaly červeným, dodala pro sebe. „Ona peče? Ta zuřivá feministka?“ V matčině hlasu nebylo možné přehlédnout pořádnou dávku despektu.

Aneta rozhodně nepatřila mezi její oblíbence. „To by ses divila.“ 22

„To se vážně divím.“ Otec přinesl tašky a rozhlédl se. „Kam je mám položit?“ „Co takhle na zem? A sedni už si konečně,“ nařídila matka, jako by přinesení tašek proběhlo z jeho zvůle. „Na zadek,“ dodala pro jistotu, že by otec zapomněl techniku sezení.

Zatímco se otec konečně usadil, matka vstala a otevřela dveře do ložnice. „Hm. Akorát ty záclony. Co stačilo tam v tom zapadákově,“ čímž myslela městečko poblíž Prahy, dřívější Štěpánčino bydliště i působiště, „s tím v Praze žádnou parádu neuděláš. No, myslela jsem na ně, jen se podívej,“ ukázala na jednu z tašek. Štěpánka v duchu zaúpěla. Co komu visí na oknech, je tady každému celkem ukradené. Na rozdíl právě od toho zapadákova. „Nejdřív snad to kafe, ne? A taky něco pro vás,“ sáhla do zásuvky komody a položila dva úhledné balíčky na stolek. „Ale to jsi přece nemusela, říkala jsem ti – nic nekupuj. Takové jsi měla vydání!“ To už nechala Štěpánka bez komentáře.

Oběd dopadl uspokojivě. Rozhodně pro ni. Matku spíš mrzelo, že neměla co kritizovat.

Procházku otec odmítl s tím, že se s chutí pustí do knížky. Což se dalo očekávat, pokud by navazovalo menší zdřímnutí. Zato matka byla zvědavá na školu a také na občanskou vybavenost. Ta ji nejenže uspokojila, spíš udivila.

23

„Jak se tu můžou na poměrně malém prostoru uživit tři supermarkety?“ „Snadno, je tam věčně narváno. Zvlášť před svátky to byla síla.“ „No jo, Pražáci. Ti se holt topí v penězích,“ neodpustila si matka rýpnutí.

V kapse Štěpánčiny bundy se ozval mobil. Přiložila si ho k uchu a matka pak jen zděšeně sledovala proměny v její tváři. „Co je? Stalo se něco?“ nevydržela napětí. „Julie je po smrti,“ vydechla Štěpánka.

24