Nemusíš!

Dagmar Digma Čechová Nemusíš!

Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Dagmar Digma Čechová, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9435-0

DAGMAR DIGMA ČECHOVÁ

„Jak dlouho žiji, to nezávisí na mně.

Ale jestli skutečně žiji, to na mně závisí.“ Seneca

Katka, červen 2013

Proč zas já… „… do piče?“ ozvalo se z Matějova pokoje. Už půl hodiny se s Eliškou přes tenkou panelákovou stěnu hádali, protože od něj hlasitě duněla podivná elektronická hudba, které říkal snad dub-step. Už několik let jsem se jako matka v tomto ohledu tak docela nechytala. Jeho sestra si však zjevně nestihla ve škole s kamarádkami všechno povědět, takže vedly konferenční hovor po Skypu a asi to bylo tajné, protože mluvily velmi tiše. Eliška holky tak tak slyšela. Že už by řešily kluky? Zavzpomínala jsem na svých třináct let a rovnou si i odpověděla. Vzhledem k tomu, že dnes děti dospívají ještě dřív, dalo se tušit, že ten nejhezčí kluk, nejspíš z vyššího ročníku, právě pěkně škytá.

Karlovo řešení spočívalo ve zvýšení hlasitosti televize, takže jsem na Matyho musela jako obvykle houknout já.

Moje slovo naštěstí i u puberťáka stále platilo a on hudbu opravdu ztišil. Nedělala jsem si pražádné iluze o tom, že by se s vrstevníky nebavil mnohem peprněji, ale u nás doma se takhle ze zásady nemluvilo, takže jsem se po jeho hubaté poznámce zastavila v půli pohybu. „No Karle!“ Nevěřícně jsem pozorovala svého muže, dál nevzrušeně zírajícího na obrazovku. Nechápala jsem, co na té Ulici vidí, ale nenechal si ujít jediný díl. Kdykoli se zdržel ve fabrice nebo s kamarády sledoval zápas Slavie, musela jsem mu ji vždycky nahrát, ačkoli z toho, co jsem mimoděk postřehla já, by člověk o moc nepřišel, ani kdyby vynechal celý týden.

5

„Co já? Já to neřek!“ Nejdříve si samozřejmě zastavil přehrávání, aby mu neuniklo ani jedno slovo vytlemené Pavlicové. Vzápětí ovšem zkušeně odhadl, že jeho rodičovská role nebyla v mých očích zcela naplněna, protože dodal: „Ani jsem ho to nenaučil, fakt!“ „Tak snad jako otec zasáhneš, ne? Takhle s náma přece mluvit nemůže!“ Na co toho chlapa doma mám?

Neochotně se zvedl a došoural ke dveřím synova pokoje. „Mates, neříká se do piče, ale do piči!“ Načež se naprosto vážně otočil a chystal se zase ke gauči. Zastavil ho můj vražedný pohled. „A mimochodem, máma si asi myslí, že se to neříká vůbec…“ Před dvaceti lety mě svým smyslem pro humor okouzloval. Když už něco řekl, skoro vždycky to byla perla. Už dlouho mi ovšem pokaždé, když se snažil být vtipný, lezl na nervy. Čím dál častěji se ve výsledku smál pouze on sám, ani to ho ale nezastavilo.

Pohlédla jsem na paličku ve své ruce a uvažovala, co kdybych se jako spletla a použila ji i jinak. Pokud by mě soudila žena, mohla by třeba vzít několik takových podrobně vylíčených situací jako polehčující okolnost.

Místo soudu jsem se ze svých vražedných úmyslů o chvíli později zpovídala po telefonu mámě, která jako obvykle měla jasno: „Tak už to v životě bejvá, holčičko. To, co nás na chlapech na začátku nejvíc přitahuje, jsou věci, kterejma se lišej od většiny vostatních. Jenže po svatbě se pořád snažíme, aby se chovali ‚normálně‘, to znamená zrovna tak jako všichni vostatní. Předěláváme si je k tomu univerzálu, a právě tydle odlišnosti nám pak vaděj.“ Ještě donedávna jsem s ní většinou nesouhlasila, ale se čtyřicítkou na krku mi její závěry začaly dávat smysl. Proto jsem ve chvílích, kdy mě Karel vytočil, volala jí. Přestože ona ho celé ty roky bránila. Její nejčastější reakci, že je to prostě chlap, jsem odmítala přijmout jako dostatečný argument. Navíc právě on!

6

Vykládat tyhle manželské storky Jarmile nemělo cenu.

Byla o devět let mladší a problémy partnerů po mnoha letech jí většinou přišly úsměvné. Jejich zlehčováním mě vytáčela ještě víc, stejně jako když měla okamžitě po ruce chytrou radu, jak to vyřešit, ačkoli její dosavadní vztahy se počítaly maximálně na měsíce. Nemohla tomu rozumět, na rozdíl od mamky. „Nemysli si, holčičko, že já to měla s tátou vždycky snadný.“ Její stárnoucí hlas mě vrátil do reality. „Chlapi jsou všichni stejný, to si nevybereš. Jsou jako psi – potřebujou dostat pořádně nažrat a pak nechat vyspat. A pak ještě tamto, ale to ti snad vykládat nemusím.“ To teda fakt nemusela. Ostatně o tom si se mnou nepovídala nikdy. V jejich generaci už to sice nebylo tabu, ale ona byla velmi staromódní nebo snad nesmělá. Její nečekaná otázka mi tak vyrazila dech. „Děláte to, doufám, ještě? Jste dost mladý na to, abyste to už zabalili.“ Právě jsem potáhla kouř z další cigarety, takže jsem se silně zakuckala. Střelila jsem přes balkónové dveře pohledem po Karlovi, jako by snad mohl zaslechnout, o čem je řeč.

Soustředěně hltal praštěnou kadeřnici Simonu. „Neboj.“ Neměla jsem sebemenší chuť vykládat jí pravdu a raději převedla řeč na bezpečnější téma. „I najíst dostává, zrovna vařím teplou večeři.“ Při časově náročném zaměstnání by to přece neměla být samozřejmost! Aspoň malou pochvalu bych si zasloužila, matka však byla při chuti mě dál vychovávat. „Snad ne zase brokolici? Vy vůbec nechápete, jak si šlapete po štěstí. Chcete, aby se chovali jako chlapi, a přitom jim to nedopřejete! Krmíte je zrním, zeleninou a v lepším případě kuřecím masem. Copak to je ňáký jídlo pro mužskýho? Pořádnej stejk nebo koleno mu udělej! Ať má sílu a krev v žilách.“ Spolkla jsem námitku, že se Karel nelopotí celý den na poli, jak to bývalo dřív. Ve fabrice, kde vyrábí šroubky, se za 7

osm hodin na šichtě nepředře a jiný fyzický výdaj nemá, což už se projevovalo i na rostoucím břiše. Rozhodně nestrádal.

Místo toho jsem se pokusila dokázat, že nejsem tak marná. „Řízky dostane. Vepřový, mami…“ Na večeři až až, to by mohla uznat. O bramborách, které se mi mezitím zřejmě rozvařily, takže bude kaše, jsem takticky pomlčela. Určitě existuje chlapštější příloha a já nebyla naladěná si to vyslechnout. „Z kotlety, předpokládám?“ Eliška tlusté nejí a já ho taky nemusím, tak to holt řeším takhle. Evidentně opět špatně. „Chlap potřebuje flák krkovice, ti říkám. Vy jste samá emancipace, doma se nedržíte a jste pomalu pyšný na to, když jste nevěrný… Co je todle za posranou dobu? A ty přitom máš doma tak zlatýho muže. Uměla sis vybrat, holčičko.

Co by za něj jiná dala! Koukej si ho hlídat a starat se o něj, ať ti neuteče s nějakou mladší…“ Přiznat rozvařené brambory a takticky ukončit hovor se najednou jevilo jako skvělý nápad. Dneska mi její rady opravdu nepomohly. Jen jsem se ubezpečila v tom, co jsem si celé roky bolestně uvědomovala. Že kdyby se to mezi mnou a Karlem nějak zvrtlo, moje vlastní máma bude stát na jeho straně a já přijdu i o ni. Tenhle risk jsem nehodlala podstupovat. Hned po dětech byla tím nejdůležitějším člověkem v mém životě. „Docela dobrý.“ Ani za osmnáct let manželství jsem se nenaučila Karlovo obvyklé hodnocení považovat za uspokojivé, natož dostatečné ocenění své kuchařské práce. „Nemohla bys ty řízky dělat z krkovice? Jsou mnohem lepší,“ zasadil mi další podpásovku Matěj, který výjimečně jedl s námi. Už jsem si pamatovala, že jedno kolo jeho oblíbené počítačové hry trvá pětačtyřicet minut, a hlásila čas společného jídla dostatečně dopředu. Občas to i vyšlo.

8

„To jo, na ty já si chodím do kantýny, když je máma nedělá.“ Karlovi v koutku odpudivě visel kousek bramborové kaše, na kterou bych ho nejradši poslala do té jejich kantýny.

Ještě že mám pádný argument svědčící o tom, jak pozorná matka jsem. „Protože jsou tlustý a Eliška by to nejedla.“ Dcera po mně střelila nechápavým pohledem, jako proč ji do toho tahám. Období, kdy odmítala jíst cokoli kromě ovoce a zeleniny a zkoušela být vegetariánka i veganka, už bylo naštěstí pryč. Skončilo tehdy jejím prohlášením, že jediné zelené, po čem se prý zaručeně hubne, je salám.

Zřejmě nějaká moudrost z Facebooku, nicméně jako máma jsem za ni byla ráda. Eliška opět jedla i kuře a šunku a fakt, že povýšeně přehlížela bůček, mě nechával chladnou. U anorexie by nejedla nic, u bulimie všechno. Tohle se mi jevilo jako zcela zdravý postoj. Já jsem v jejím věku taky nemohla třesoucí se sádlo na talíři ani vidět. „Blbost, to tlustý se vypeče. Když to správně usmažíš, ani to nepoznáš.“ Jasně, já i ty řízky smažím blbě, pochopila jsem Karlovu jízlivou narážku mezi řádky, ať už tam byla, nebo ne. „Taky si myslím,“ promluvila tatínkova holčička, ovšem poněkud jinak, než jsem očekávala. Čím dál častěji se stávalo, že souhlasila s každým, když to znamenalo být v opozici vůči mně. Její pubertu si zřejmě ještě užiju.

Takhle nějak se asi musel cítit Jirásek, když psal Proti všem.

9

Marie, červen 2013

Dokonale připravená… „… jako vždycky,“ usmál se docent Karpíšek, když mi zapisoval výsledek zkoušky do indexu.

V jeho případě jsem v tom ani nehledala skrytý dvojsmysl. Sice jsem situaci nepodcenila a oblékla si blůzu s rafinovaným výstřihem, tentokrát ale čistě ze zvyku. Tenhle staroušek byl naprosto neškodný. Sem tam mi sice přišlo, že jeho pohled spočíval na mých vnadách o vteřinku déle, než by se slušelo, ale co… Jen ať se koukne, když to doma nemá!

Stačilo krátce a vědoucně pozvednout koutky rtů a užívat si jeho nastalé rozpaky.

Uff, makro za mnou! zajásala jsem v duchu, katedru ekonomiky ochotně nechala na několik měsíců zmizet za zády a spokojeně vyrazila vstříc už téměř letnímu sluníčku. Po skvěle napsaném písemném testu pro mne sice dnešní ústní část byla pouhou formalitou, ale pro většinu spolužáků, jejichž řady po zimním semestru kvůli mikru notně prořídly, představoval předmět obecné ekonomie nejobávanějšího strašáka.

Dokonce i já jsem se na něj musela učit o trochu víc, abych dostala za jedna. Na dvojku bych to nejspíš dala i bez přípravy, ale proč bych to dělala, když stačilo tak málo a mohla jsem být zase sama se sebou spokojená na maximum? Proč přijímat kompromisy, když vím, že mám na víc?

Jistě že většina studentů byla vděčná za jakýkoli výsledek, umožňující jim postup do dalšího semestru. Ale já jsem byla zvyklá brát vážně všechno, co dělám.

10

Podpořit u zkoušky svůj přehled a znalosti špetkou ženských zbraní bylo jen hravou součástí jinak fádní rutiny.

Trochu pánům profesorům rozhodit koncentraci a pak jim vyrazit dech perfektními odpověďmi, to mě bavilo. Dokázat jim, že žena nemusí být vždy buď krásná, nebo chytrá.

A navíc jsem měla co ukazovat, tak proč ze sebe dělat puťku nebo si oblékat neforemné pytle jen proto, aby mě někdo nepodezíral, že hraju na efekt? Jsem hezká a nestydím se za to. To přece neznamená, že jsem si pozici premiantky, mířící za červeným diplomem, vysloužila jinak než poctivě. A jestli si to někdo myslí, tak ať!

Paradoxem bylo, že v podstatě celé studium na této škole představovalo pravý opak mého vnitřního přesvědčení – dělat vždycky přesně to, co sama chci, nic míň a nic víc.

Naši si odjakživa přáli, abych jednou měla právě suchdolskou PEFku, protože jim spojení ekonomie se zemědělstvím dávalo smysl. Oba vyrůstali na statku, a ačkoli většinu života nakonec prožili v Praze, nostalgicky vzpomínali na dětství jako na ztracené zlaté časy. Doufali, že jejich dcera jednou nějak zařídí, aby se zemědělství znovu stalo důležitou a státem podporovanou součástí české ekonomiky. Podle nich se lidé musí znovu co nejvíc přiblížit přírodě a naučit se ji respektovat, než ji docela zničí.

Dali mi toho za mých jednadvacet let tak moc! Vždy podporovali mé zájmy, platili mi taneční kurzy i individuální lekce angličtiny s rodilými mluvčími, snažili se ze mě vychovat sebejistého člověka, vědomého si vlastní individuality i životních cílů. Učili mě, že můžu dosáhnout všeho, co budu chtít. Vštípili mi schopnost říkat správným způsobem ne, když mě jiní tlačili do pro mě nepohodlných situací. Sami si nic nedopřáli, ale mně umožnili poznávat i jiné země, kdykoli se na škole naskytla příležitost.

A jediné přání, které jsem jim na oplátku měla splnit já, bylo vystudovat tuhle školu. Byla z těch lehčích, mohla jsem 11

dopadnout i hůř, kdyby si usmysleli, že z jejich dcery bude vynikající právnička či kardioložka. Ale oni chtěli, abych měla ČZU. A tak jsem teď úspěšně postoupila do třetího ročníku.

Až na to, že mě to k smrti nudilo. Fakt, že spermatem z jednoho kohouta lze oplodnit až dvě stě slepic, zřejmě nezapomenu do konce života, ale nehodlám ho v praxi nikterak využít. Maximálně tím budu bavit kamarády na večírcích, na které mě sice zatím neužilo, ale třeba to jednou doženu. Byla jsem rozhodnutá splnit svou povinnost a udělat rodičům radost aspoň do té míry, že tu školu vystuduji, ale pak… Už mi nikdo život lajnovat nebude… Ani oni dva, s veškerou láskou a úctou, kterou jsem k nim chovala. „Tak povídej, Maruško!“ Věděla jsem, že máma můj hovor netrpělivě očekává, ačkoli by si na výsledek mohla vsadit, a tak jsem ji nenechala dlouho čekat. Teď jsem zaskřípala zuby tak, že to muselo být slyšet i v reproduktoru jejího tlačítkového telefonu. „Mami, prosím tě…“ „Promiň, uteklo mi to.“ Obě jsme stejně dobře věděly, že to příště udělá znovu.

Marie jí nešla přes zuby, přestože mi to jméno kdysi sama dala. Mně ale při každé Marušce naskakovala husí kůže.

Už od nějakých deseti jsem se tomu oslovení bránila, jenže zkuste to vysvětlit milující matce! „Tak co jsi dostala?“ Jiná máma by se nejspíš stejnými slovy ptala na výslednou známku, ta moje ovšem, jak jsem správně uhodla, na vylosovanou otázku, která následovala po zaškrtávacím testu a měla odhalit, jak dobře dokážu zadané téma vysvětlit. Jako by snad tušila, o čem mluvím, když jsem spustila o rovnovážném bodě v průniku křivek IS a LM a o absenci Keynesiánské teorie u tohoto modelu!

Na něco se mě ale koneckonců zeptat musela. Zřejmě ji ta spousta cizích výrazů dostatečně ohromila, a když jsem ji 12

ubezpečila, že mám samozřejmě výbornou, konečně mohla projevit nadšení z dokonalosti své jediné dcery a pochválit mě. „Jsem na tebe tak pyšná, holčičko!“ Rádo se stalo, mami. Ještě tři roky… Snad mi jednou odpustíš, když ti předtím splním tohle tvoje přání. Pak už ale přijdou na řadu ta moje. A nic mě nezastaví!

13

Katka, srpen 2013

Umřu, jestli ho nebudu mít… „… fakticky! On ti je prostě totálně boží…“ rozplývala se Jarmila s přihlouplým výrazem a válela se přitom po našem gauči. „To bys ho musela vidět…“ Zírala do stropu tak okouzleně, jako by byla v Sixtinské kapli, a ne v panelákovém bytě, kde ho zdobilo jen pár pavučin.

Nemusela, už se stalo. Asi je tentokrát fakt prudce zamilovaná, když si nevzpomíná, že mi toho pihovatého hubeňoura představila už před dvěma týdny. Šahal mi na zadek, kdykoli se dívala jinam, což bylo na můj vkus příliš často.

Zjevně z něj tehdy tak hotová nebyla. Jak jen se to… snad Radoslav? Nějaké takové staromilské jméno to bylo. Nepřišlo mi, že by výrazně vybočoval z jejího standardního typu.

Ačkoli, nic tak omezeného vlastně neexistovalo. Její záběr zahrnoval každého trochu kloudného chlapa, který se jí připletl do cesty. Brala všechno, hlava nehlava. Uměla si život užívat, na rozdíl od někoho, jak mi často připomínala. Pro ženy jejího vzhledu to ovšem představovalo téměř povinnost, což mě se naštěstí netýkalo. „Má ti takový ty široký medvědí ramena… a ta jeho prdelka, úúú…“ Zasněně si na své pevné trojky tiskla polštářek s obrázkem traktoru. Jedna z úchylek mého muže.

Ne ta její prsa (aspoň pokud vím), ale serepetičky s motivem kombajnů, bagrů a podobných strojů. Válely se po celém bytě, občasně prokládané červenobílými výlevy sešívaných.

14

Karel mi kdysi vysvětloval, že vybrat si některé z fotbalových mužstev je pro chlapa povinnost a že by mu kamarádi spíš dokázali odpustit, pokud by fandil jejich největšímu rivalovi, Spartě, než kdyby přiznal, že je mu to fuk. Tak se z něj stal zapřisáhlý slávista. Po čase jsem si už nebyla jistá, jestli náklonnost k sešívaným stále ještě předstírá, nebo tomu mezitím sám uvěřil.

Stejně tak jsem se teď absolutně nevyznala v Jarmile. Že už by jí z těch věčných románků vážně hrabalo? Radoslav, nebo jak se ten nebohý tvor jmenoval, totiž rozhodně nebyl medvídek. Jeho pozadí jsem nijak zvlášť nestudovala, ale jeho rachitická postava ve mně vzbuzovala spíš mateřské pudy než jakékoli jiné.

V tomto ohledu se příliš podobal tomu, co jsem měla už skoro dvacet let doma. Nejen kvůli Karlově tělesné konstituci ve mně muži se širokými rameny obvykle probouzeli nutkavou potřebu schoulit se jim do náruče a nechat se hýčkat. S pocitem naprostého bezpečí. Dovolit si na chvíli být slabou ženou a opřít se o chlapa s velkým „Ch“. Svému muži jsem říkala Kájo, to mu sedělo líp. „… a má ti takový ty svlíkací oči… Musím ho dostat, jinak fakticky umřu!“ Naposledy se pokusila zhypnotizovat pavučiny na našem stropě, aby se vzápětí posadila a probodla mě dramatickým pohledem. Její přírodní trojky zdobil motiv Hello Kitty na tričku tak sladce růžové barvy, že by podle mě měl existovat zákon striktně stanovující horní limit pro její nošení někde okolo osmi let.

Jarmila ho směle překračovala o celé čtvrtstoletí, a přesto se jí bůhvíproč podobné příšernosti líbily. „Tak pomůžeš mně?“ „S čím jako?“ Co to říkala naposled? Aha, chystá se umřít. S mou asistencí ať rozhodně nepočítá! Je sice občas na zabití a občas skoro pořád, ale já nikoho jiného nemám!

Ačkoli jsme se k sobě nemohly hodit míň, s ní to bylo jako 15

dívat se po sedmadvacáté na Hříšný tanec. Ten klid v duši, když přesně víte, co dotyčný řekne nebo udělá! „Ty mě vůbec neposloucháš! Říkala jsem přece, že potřebuju, abys zabavila toho druhýho.“ „Koho jako?“ Zamáčkla jsem zbytek cigarety do přetékajícího popelníku a zabouchla skřípající dveře od balkónu.

Jak je to dlouho, co mi Karel naposledy slíbil, že je namaže? „Přece toho jeho kolegu!“ Protočila oči a podívala se na mě s nevyslovenou pochybností o nepodplaceném splnění mé povinné školní docházky. Nikoho takového jsem si zaboha nedokázala vybavit, ale Jarmila si beztak bude muset na svou misi sehnat někoho jiného. Jako slušná vdaná ženská si přece nemůžu dovolit dostat se do řečí! „Jo a mimochodem, ptal se na tebe.“ Ten rádoby nevinný tón jsem jí nespolkla. Proboha, ona už mu snad něco slíbila! „Ten kolega?!“ zkřivila jsem svůj nenalíčený obličej, takže věkový rozdíl mezi námi dvěma ještě více vynikl. „ON! Na moje gusto se až moc zajímal…“ Zatímco si mě podezíravě měřila s nohama zkříženýma na čerstvě vyleštěném konferenčním stolku, ve mně se vařila krev. Ten trouba se jí na mě ptal? Já se snad nakonec budu muset za ty jeho nenechavé ruce omlouvat nebo co? Tak to prr! Ať už to kamarádka vezme, nebo ne, odmítala jsem nést odpovědnost či cítit vinu za jeho nevychování. „Sorry, ale je to děsnej buran, já za to nemůžu.“ „A na to jsi přišla jak? Vůbec ho neznáš!“ Zasněná holčička se v mžiku proměnila v slušně lítou saň. Ještě se kvůli tomu chudáčkovi pohádáme my dvě!

Snažila jsem se debatu raději ukončit. Blížila se pátá a Karel měl každou chvíli dorazit. Jestli ji tady potká, budu to zas poslouchat celý večer. Z nějakého důvodu ji neměl rád.

16

„Nemám zapotřebí ho poznávat víc. Stačilo jednou. Hele, jestli tě tak bere, mně to může bejt jedno, ale já o to jeho ochmatávání znova nestojím.“ „Jaký och…? O kom vlastně mluvíš?“ Jarmila se nečekaně zklidnila a sledovala mě s neskrývaným pobavením. Připadala jsem si jako ve filmu Blbý a blbější. Zbývalo jen ujasnit si role. „No přece o tom tvým Radoslavovi nebo jak se jmenuje.“ Vyprskla smíchy a hlavu zabořila do traktoru. Její dlouhé blonďaté vlasy překrývaly kromě polštářku snad půlku našeho gauče a já si opět slíbila, že si dojdu nechat aspoň dobarvit odrosty a budu se každé ráno snažit udržovat účes, který mi z těch nanicovatých bodlin kadeřnice pracně vykouzlí. „Ten je přece dávno pasé… Celou dobu ti vykládám o úžasným chlápkovi, kterýho jsem potkala ve fitku, a ty myslíš na to pako. Mimochodem, byl to Radomil. Tohle ti je úplně jiná liga, holka! To budeš zírat!“ Šok ze zjištění, že Jarmila má už zase nový objev a mně to fakt uniklo, vzápětí vystřídal ještě silnější. Mohla jsem teoreticky být lehce paranoidní, ale znalost jejích úletů a to, jak se vždycky uměla do nové lásky zcela položit a prožívat ji naplno, mě varovně vracely k jednomu z těch vychrlených slov. Snad si nemyslí, že s ní půjdu do fitcentra! Já!

17

Marie, srpen 2013

Pěkně prosím, smutně koukám… „… aspoň do kina…“ Zjevně si neuvědomoval, jak nechlapské a neerotické tohle jeho věčné škemrání bylo. Jasně že vědět, jak moc po mně touží, mi na jednu stranu dělalo dobře, komu taky ne!

Ale když mi na Messengeru pípla v pořadí už asi patnáctá zpráva během jediného odpoledne, přišlo mi to nedůstojné už i na něj. Čekala jsem, že ho to přes prázdniny aspoň trochu přejde. Ale zřejmě byl náš sex v posledních měsících příliš dobrý na to, aby se bez něj Vojta pár týdnů obešel, když mu stál za dojíždění z Liberce. Všechno se tím komplikovalo, protože dost dobře nešlo užít si nějakou divokou rychlovku a poslat ho zpátky. Musela jsem mu aspoň ze slušnosti věnovat víc času, než bych ve skutečnosti chtěla.

Jak já to nesnášela! Dělat cokoli, co se byť jen trochu příčilo mému přání a přirozenosti. Nutit se do toho, co se ode mne očekává. Potlačovat vlastní názor a přizpůsobovat se čemukoli či komukoli jinému. Brr! Jenže do toho mělo co mluvit i slušné vychování a to mi naši vštípili až příliš hluboko.

Ačkoli o mě usiloval už od prváku, dlouho jsem jeho toužebné pohledy úspěšně ignorovala. Nakonec jsem se rozhodla dát mu šanci a zkusit to. Měla jsem přece právo na orgasmus! A když se ukázalo, že právě on mi ho spolehlivě dopřeje, nebyl důvod dál odmítat. Stanovila jsem pravidla 18

a dovolila mu objevovat spolu se mnou nejcitlivější tajemství mého těla. Nebyla jsem panna, pár zkušeností už jsem měla, ale vesměs nestály za nic. Co jsem si neudělala sama, jsem neměla, protože všichni před ním byli bez fantazie či vynalézavosti, a navíc se soustředili víc na sebe než na partnerku.

A dělat jim učitelku sexu jsem fakt neměla zapotřebí.

Přestože jsme byli jasně domluveni, že jsme jen to, čemu moderní doba říkala kamarádi s výhodami, sama před sebou bych si připadala příliš krutá, kdybych si po ukojení fyzických potřeb natáhla kalhotky a poslala ho pozdravovat na severu. Ačkoli mi zcela vyhovovalo mít ho pouze na sex a nehodlala jsem se zaplétat do jakýchkoli citů, on z nějakého důvodu po pár měsících přece jen pojal jisté podezření, že spolu chodíme, či dokonce že jsem jeho holka.

Z toho jsem dostávala podobné osypky jako z Marušky.

Nehodlala jsem nikdy být ničí nic! Ani holka, natož snad žena nebo cokoli podobně závazného. Už od puberty jsem věděla, že rozhodně nemíním nikdy nikomu patřit. Že budu vždycky sama sebou a za všech okolností si budu dělat to, co chci jen já sama! Užívat si právě do té míry, do jaké mi to bude vyhovovat, ale zcela bez závazků či nějakých majetnických nároků.

Vojta byl vytrvalý. Naštěstí i v sexu, takže se mi ve výsledku vyplatilo to jeho dolejzání občas strpět. Kino znělo jako docela dobrý plán, a když si sedneme dozadu, mohl by mě třeba už tam udělat rukou, jako bonus navíc. Nebyl přehnaně chytrý, zato manuální zručnost mu rozhodně nechyběla. Škoda že lidem stále nedochází, že šikovný řemeslník s učňákem má ve výsledku lepší vyhlídky na život a práci s odpovídajícím finančním ohodnocením než většina středoškoláků s maturitou nebo vydřených bakalářů, kteří o práci nevědí vůbec nic a na vypuštění do skutečného světa nejsou ani v nejmenším připraveni. „OK.“ 19

Zasloužil si konečně vysvobodit. Beztak jsem si už pár dní dělala zálusk na nový film Woodyho Allena Jasmíniny slzy. První pochvalné kritiky totiž slibovaly právě takové zajímavé lidské drama plné intelektuálních dialogů, jaké jsem u něj vždycky oceňovala. Patřil k mým oblíbeným režisérům, hned vedle M. Night Shyamalana, jehož filmy jsem vyhledávala proto, že mě až na výjimky ve finále dokázaly překvapit. V posledních letech sice nenatočil nic světoborného, ale aspoň do hlavních rolí obsazoval charakterní herce typu Bruce Willise či Mela Gibsona, které jsem považovala za skutečně charismatické muže.

Ne jako byla většina těch, které jsem vídala v naší komunismem stále poznamenané kotlině. Sice jsem ty doby nezažila, ale jejich následky si podle mne česká společnost nesla stále. Nízké sebevědomí a potřebu nechat se vést a diktovat si život, podřizovat se většině a společenskému mínění, chtít mít víc než soused, odkroutit si povinné hodiny v nenáviděné práci bez špetky ambicí, ignorovat politiku a směřování budoucnosti vlastní země, to všechno, co jsem nechápala a odmítala napodobovat, si v sobě nesli moji rodiče i většina ostatních lidí. Až naše generace si osvojila schopnost poslouchat sama sebe a jít si za svým, někdy i přes mrtvoly a nesouhlasné pohledy starších.

A čeští muži? Ti byli specifickou kapitolou sami o sobě.

V lepším případě stále neuměli před kamarády přiznat, že doma myjí nádobí a žehlí, protože by to otřáslo jejich zdánlivě tvrdým mužským světem. V tom horším kopírovali starší generace a motali se v kruhu práce – televize – pivo – fotbal. A večer si dali párky a se špatně vyčištěnými zuby pak škemrali o sex. Něco takového dobrovolně strpět vedle sebe?

Děkuji pěkně, nemám zájem!

Vojtovu společnost dnes holt přežiju – otázka bude, jak dalece to zvládne on. Zásadně jsem si totiž vychutnávala filmy v původním anglickém znění a i teď odmítala udělat 20

výjimku. Dokázala jsem ovšem odhadnout, jak se chlapec zatváří, až zjistí, že nejdeme na dabovanou verzi. „Jestli ti vadí titulky, budeme muset jít každý zvlášť.“ Prohrábla jsem si ve frontě na lístky dlouhé nebarvené vlasy a ledabyle pohodila rameny. Můj nesmlouvavý tón prozrazoval, že Vojta nemá na výběr.

Přispěchal s pohotovou, nepříliš přesvědčivou odpovědí, celý natěšený, že stráví pár hodin v mé společnosti a později si vybere svou odměnu. „Nevadí. Jenom jsem si v autě zapomněl brejle.“ „Nevěděla jsem, že je nosíš.“ Na zlomek vteřiny jsem se zarazila. Marně jsem pátrala v paměti po jakémkoli jeho obraze s brýlovými obroučkami. „Už od puberty. Ale jenom na řízení a na čtení do dálky.“ Vypadal, jako by se snad za to přiznání vlastní nedokonalosti styděl. „Na přednáškách je mívám, abych viděl na tabuli.“ Pokud se snažil přimět mě si vzpomenout, pak to zkoušel marně. Ve škole jsem se soustředila na výklad, abych toho co nejvíc pochytila už tam a nemusela to pak ve zkouškovém období pracně dohánět jako většina mých spolužáků. „Takže dvakrát na původní znění od 19:30.“ Kývla jsem směrem k pokladně, aby mu význam mých slov došel. Ani by mě nenapadlo si lístek platit sama. Neměla jsem ve zvyku zbytečně hýřit penězi, které jsem si léta pracně střádala na splnění vlastních plánů. A nechodila jsem celé prázdniny do H&M prodávat oblečení proto, abych teď vyhazovala za hlouposti. Vytáhl mě sem on, tak ať se snaží! „Dáš si popcorn nebo nachos?“ Chystal se nakrmit chamtivý krk jednoho z nadnárodních řetězců, jimž snahy udělat ze spotřebitelů závislé hlupáky velmi dobře vycházely. „Jenom vodu, dík.“ I ta tu sice byla silně předražená, nicméně pitný režim jsem byla zvyklá nezanedbávat. „Nechceš radši colu?“ 21

Ne, děkuji. O koňskou dávku cukru a chemii, co dokáže spolehlivě odrezit železo, nemám zájem. „Vodu. Neperlivou.“ Když jsme o pár minut později mířili k promítacímu sálu, snažil se vzít velký kelímek coly a krabici s popcornem do jedné ruky, aby mě tou druhou mohl chytit za moji. Naštěstí se mu to nepodařilo, a tak se žádná hra na zamilovaný páreček konat nemusela.

Cate Blanchett byla jako Blue Jasmine vážně úžasná, přesně jak slibovaly recenze. Predikovaly jí velké šance na Oscara a i podle mne by si ho zasloužila. Její výkon rozhodně několikanásobně předčil ten Vojtův, který jako by na veřejném místě ztratil podstatnou část své obvyklé zručnosti. Snad by se dokonce sám ani k ničemu neodhodlal. Tak dlouho se ošíval, protože z filmu evidentně moc neměl, až jsem si jeho ruku sama strčila pod šaty. Když mi dvě minuty nesměle masíroval stehno, měla jsem toho tak akorát a zasunula si ji až pod kalhotky, aby pochopil. Chvíli jsem jeho prsty vedla a pak ho nechala dělat, co umí.

Tvářil se u toho vyplašeně, jako by čekal, že nás někdo načape a přede všemi vyvede za límec ze sálu. Nepřišlo mi to ale ve výsledku ani tak komické jako spíš trapné, takže jsem se raději soustředila na plátno, zatímco Vojta neuměle předstíral, že se jako nic neděje. Neustále se přitom rozhlížel okolo a tvářil se jako přistižený při krádeži, takže by na sebe naopak jenom upoutával pozornost, kdyby ovšem kohokoli zajímal. Ti lidé, stejně jako já, přišli sledovat film.

Právě ve chvíli, kdy do sebe zničená Jasmine na zapití Xanaxu kopla řádnou dávku Martini, se Vojtovi konečně povedlo přivést mě k orgasmu. Měl to tentokrát chudák těžké, když jsem celou svou pozornost věnovala ději filmu. Když to konečně přišlo, na pár vteřin jsem zavřela oči a vychutnávala si ty omamné vlny, doprovázené krásnou 22

angličtinou. Nemohla jsem se dočkat, až si konečně splním svůj sen a obklopím se jí docela. K tomu mi ale ještě dost chybělo. Přesněji řečeno pár let a hodně peněz. „Dobrý?“ Proč to chlapi musí takhle hloupě kazit? Vojta zřejmě potřeboval polechtat mužské ego nějakou dostatečně blaženou pochvalou. „Hm. Ten film je fakt naprosto skvělej.“ Musela jsem předstírat netečnost, aby mě nezkoušel dál vyrušovat. Měla jsem jít radši sama. Nesnáším, když mi do filmu někdo mluví. A nepochybovala jsem, že mít vedle sebe chlapa natrvalo by znamenalo nechat si pokazit mnohem víc chvil, které bych ráda prožívala nerušeně a dokonale s nimi rezonovala.

Nic takového jako partner na celý život v mých plánech ovšem nefigurovalo, takže jsem se tím nemusela trápit. Život si zařiď podle svého a z toho, co k tobě přichází, si vezmi maximum, to bylo moje motto.

Vojtovi jsem tedy znovu věnovala pozornost až teprve cestou ze sálu. „Allen tohle prostě umí. Nechápu, jak můžou jeho filmy někomu připadat nudný.“ „Hm. Kam půjdem?“ O pár desítek minut později jsme tedy v malém parku na Smíchově udělali to, pro co přijel, a mohla jsem ho poslat zpět do Liberce.

Nakonec to byl docela hezký večer.

23

Katka, srpen 2013

Je to marný, je to marný, je to… „… marný!“ prskala jsem víceméně pro sebe a znechuceně zvedla propocené slávistické triko, které se válelo na upatlaném konferenčním stolku spolu s drobky z brambůrek a zmačkanými plechovkami od piva. Podle velikosti XL ani nepatřilo Karlovi. Měla bych ho po něm asi naštvaně mrsknout, ale místo toho jsem se snažila zachovat dekorum. Jsme přece rozumní dospělí lidé a umíme se v klidu domluvit! „Já to o reklamě uklidím, Kačí.“ Nespustil přitom oči z obrazovky. Fotbal skončil a kamarádi odešli, takže si opět přehrával dnešní díl Ulice, o který kvůli jejich návštěvě přišel. „Na co potřebuješ čekat na reklamu? Můžeš to přece zastavit.“ Logicky! „Vydrž, teď je to napínavý. Pak to udělám.“ Jeho favoritka bude zřejmě muset na nějakou operaci, jak jsem pochopila.

No, tak to je fakt vážný!

Takhle si oproti Einsteinovi vysvětluju relativitu času já.

Pro každého je totiž ta chvíle, která uběhne mezi někdo to po mně chce, takže to na just neudělám a už se mi chce, tak jdu na to jinak dlouhá. Karel je schopný mi utěrky na nádobí vyprat se svými montérkami, a když ječím, že mi zaprané věci vadí, dozvím se, že jsem to už dávno mohla udělat sama a líp. Výsledek na sebe nikdy nenechá dlouho čekat a místo vzteku se dostaví výčitky svědomí, protože má samozřejmě pravdu. Určitě jsem měla dost příležitostí to udělat, stejně 24

jako mytí oken nebo žehlení. Jenže já potřebuju tu správnou náladu, abych se do toho pustila s chutí, ne z donucení. Bohužel Karel obvykle stihne dřív říct něco jedovatého, vzbudit ve mně ten hnusný pocit viny a sebrat mi i zbytky ochoty to udělat, čímž logicky splnění jen oddaluje.

Dívala jsem se na svého muže a opět pocítila závan bezmoci a marnosti… Pátrala jsem v paměti, kdy naposledy jsem vědomě prožívala jinou emoci, a přitom nechtěně brnkla o napjatou strunu, zasunutou kdesi v hloubi mého já.

Většinou jsem polkla hořkost a po chvíli o ničem nevěděla.

Teď to bylo jiné. Cosi uvnitř mě se probouzelo. Nenápadně se to plížilo po koberci a skoro fyzicky jsem cítila, jak mi to omotává kotníky. Bylo to zpátky. Tentokrát se mi dařilo držet to uspané skoro dva a půl roku. Ale teď mi to syčelo do obličeje a já neměla chuť ani sílu se tomu bránit. Pochybnost, nespokojenost, potřeba změny. „Můžu ti něco říct?“ Třeba, když to ze sebe tentokrát dostanu hned místo obvyklého potlačování, nebude to narůstat a já pak nevybuchnu kvůli každé hlouposti. „Můžeš – co bude k večeři.“ Na utahování ze mě si čas udělal.

Zjevně nebyla správná konstelace na řešení důležitých věcí. „Chceš radši párek, nebo topinky s česnekem?“ Spolkla jsem cosi o kontaktu jeho rtů s mou sedací částí a rozhodla se být ta moudřejší a ustoupit. „Třeba.“ Inteligentní odpověď svéprávného dospělého muže, prosím.

Nadechla jsem se zhluboka. „Tak si laskavě…“ V ten moment skutečně zvedl oči od obrazovky a měřil si mě pobaveným pohledem, který říkal: Na to nemáš. „… namaž paštiku!“ dokončila jsem větu přesně tak, jak jsem měla v úmyslu, protože na to nemám. Nikdy jsme si nenadávali, i když jsme k tomu poslední dobou občas ani jeden neměli daleko.

25

Napustila jsem si plnou vanu a uvelebila se v konejšivé horké vodě s poslední plechovkou piva, která v lednici zbyla.

Hledat ji nebude, beztak pivo pije jenom před ostatními.

K chlapovi se to zkrátka hodí, stejně jako vyhraněná příslušnost k nějakému fotbalovému manšaftu. „Ty seš takovej můj chlap,“ říkává mi Kája často, když jako jediná žena u stolu nepiju víno. Občas mi u toho ještě bodře přidá herdu do zad, aby svůj skvělý vtip podpořil. „Někdo z nás dvou holt musí,“ neodpustila jsem si jednou, samozřejmě až později mezi čtyřma očima, jedovatou odpověď. Asi za to mohlo pár dvanáctek spolu s tím samým pocitem, který mě ovládal teď.

Karel je v podstatě fajn. Spousta ženských mi ho dokonce fakt závidí. Je pracovitý, hodný, tolerantní a oblíbený. Kromě nadšení pro velké stroje a fotbal neměl nikdy ani jiné koníčky, které by ho odváděly od rodiny nebo stály moc peněz. Čas tráví doma nebo sledováním fotbalu s kamarády. A občas v garáži ladí a opravuje svůj starý traktor. To, že ho nemá k čemu účelně využít, kromě občasných akcí pro podobné nadšence, není až tak podstatné. Uměla ses vdát, opakuje mi často matka. A má v podstatě pravdu. Moje velké ANO před osmnácti lety bylo to nejrozumnější, co jsem v životě udělala. Jinak se rozhoduji zásadně srdcem a intuicí.

Tenkrát ne. Postavila jsem na misky vah jistotu a pohodlí ve formě rýsujícího se dobrého manžela a otce našich budoucích dětí proti horské dráze vzrušení, napětí, pravidelných italských hádek a následného udobřování s některým ze zástupců klubu macho, kteří mě sice přitahovali, ale pro praktický život byli nepoužitelní. Aspoň jsem o tom samu sebe přesvědčovala. Bylo to buď chemie, nebo kamarádství na celý život. Zvolila jsem druhou možnost a doufala, že toho nebudu litovat.

Občas se ve mně ale probouzela žena – lvice, léty potlačovaná vlastní sexualita, která zpočátku jen tak vrněla lehkou 26

nespokojeností. Tušila jsem, že už to ale zase brzy přijde a ona bude řvát hlady na celé kolo a hledat potravu. Pořádnou porci šťavnatého masa, ze kterého bude stříkat krev, rudá jako orgasmus, při němž všechny nervové buňky v těle blahem vybuchují a proměňují se v duhová kola a vlny jako při ohňostroji. „Už budeš?“ Když se za dveřmi koupelny ozval Karlův hlas, hlavou mi probíhal zcela jiný význam těch slov, než měl na mysli. „Že bych se šel taky umejt?“ A safra! Ten dvojsmysl nebyl tak daleko od věci. Dobře jsem věděla, co jeho otázka znamená. Už léta to byl jasný signál, že budeme oba čerstvě vykoupaní, takže nastane ideální příležitost k odbytí manželských povinností. Jako na povel si půjdeme lehnout a v následujících deseti minutách se bude odehrávat totéž, co tisíckrát předtím. Karel nebyl moc zkušený a vystačil si s klasikou, takže scénář byl daný.

Bez jakýchkoli překvapení a pokusů o změnu.

Zvažovala jsem pro a proti. Kolik asi měl s kamarády večer piv? Jestli víc než dvě, bude to očistec. Patřil k těm, kterým alkohol snižoval takříkajíc schopnost dokončení díla, takže to pak vždycky trvalo příliš dlouho a v posledních letech to nakonec obvykle stejně vzdal. Děti byly ale dnes večer u mámy v Krumlově, takže by se toho asi mělo využít.

V duchu jsem počítala. Jak je to dlouho…? Tři týdny? Čtyři?

Asi by se to už hodilo, aspoň budu mít zase na chvíli splněno.

Jako by věděl, co mi běží hlavou, zaškemral: „Měl jsem jenom jedno…“ Na to, kolik jich zvládli dohromady, se evidentně držel zpátky. Možná to předem plánoval, když se děti zítra vrací.

Dopila jsem zbytek ze své plechovky, nahodila naučený tón a natěšeně houkla směrem ke klice: „Jasně, už tě pouštím. Voda je ještě teplá, ale necákej se mi tu dlouho, abych ti neusnula.“ Třeba lvici ošálím kouskem sójového.

27

Marie, srpen 2013

Nebudete litovat… „… slečno Marie,“ uzavřel svůj nechutný návrh obtloustlý slizoun s počínající pleší. Nemohl se přitom mýlit víc.

Litovala jsem už teď. Že jsem si brigádu na léto sehnala právě v obchodě, kde byl vedoucím tenhle vlastním manželským životem do morku kosti znuděný, nicméně o svém neodolatelném sex appealu hluboce přesvědčený šovinista, který už několik týdnů slintal, kdykoli jsem nastoupila na směnu. Že nenechal svou dohladka vymydlenou a lacinou vodou po holení nadměrně přelitou hubu otevřenou jen natolik, aby mu z jejího koutku občas ukápla nějaká ta chlípná slina. Že místo toho skrz ni nechal protéct tu samolibou výzvu k prožití víkendu na jeho chatě kdesi v zastrčeném koutě Brd, slibující nezapomenutelné jízdy na jeho gigantovi až do sedmého nebe a zpět. Že přitom nezapomněl použít pár laciných oplzlých hlášek typu: „Já vám po zavíračce otevřu svoje srdce a pak budeme spolu zkoumat, co můžete otevřít vy mně…“ a svůj třeskutý humor doprovodil pohledem do místa, kde se potkávaly mé nohy. Že svůj výlev, k němuž mě pod záminkou nového zboží dotáhl do skladu, zakončil vyjádřením hlubokého přesvědčení, že nemůžu mít na víkend lepší plány, a když si konečně přeložil můj znechucený výraz jako šokující odmítnutí, neštítil se využít záchranné berličky v podobě 28

příslibu vyšších prémií, o nichž, jak jistě vím, rozhoduje on. Že si kvůli tomu budu muset teď, na konci prázdnin, hledat jinou brigádu, ačkoli jsem plánovala nechat si nějaké víkendové směny v této prodejně i na školní měsíce, abych si co nejdřív našetřila dost peněz.

Dokázala jsem si to živě představit. Tu horskou dráhu do nebeských výšin. Nejspíš spočívala v tom, že by místo obvyklé misionářské polohy vyžadoval, abych na něm jezdila rodeo nebo mu ho ještě v autě vykouřila. Mám sex fakt ráda, ale přesto, vlastně právě proto… „Pane Ptáčku,“ vydolovala jsem odněkud poslední zbytky slušného vychování a pokusila se o něco jako úsměv. Jasně, zdvořile a asertivně, říkala jsem si a snažila se dýchat zhluboka, což bylo kvůli jeho kolínské nejen dobrý vkus, ale i zdraví ohrožující. „Říkejte mi Slávku,“ mrkl na mě a naklonil se přitom tak blízko, že mi dýchal na ušní boltec, až se mi ježily chlupy po celém těle. „Teda jenom, když budeme sami. Jinak by to hned chtěla každá druhá taky,“ znovu se zasmál svému ostrovtipu, na který zřejmě balil ženy už minimálně třetí dekádu. „Slávku,“ naoko jsem přijala jeho pravidla hry a pokusila se ještě jednou o co nejpřátelštější tón, byť se ve mně všechno stále víc dmulo a chystalo se mu do toho jeho vypečeného ksichtu plivnout. „Teda, od tebe to zní tak sexy…“ přešel automaticky k tykání a popošel o dalších pár centimetrů blíž, takže přitiskl svůj pivní mozol k mému boku. Než jsem stihla zaprotestovat, samolibě dodal: „Za pár hodin už mi budeš moct říkat bejku. A můžeš u toho řvát, jak ti bude libo. Tam nás nikdo neuslyší.“ Toho, co následovalo vzápětí, jsem nelitovala ani v nejmenším.

29

Že jsem ho kopla do míst, kde jsem tušila jeho slovutného giganta, to byl v podstatě instinkt. Že jsem ho odstrčila takovou silou, až se hlavou praštil o regál se zbytky starší kolekce, čekající na posezónní výprodej, to byla nutnost, protože se po prvním zásahu zlomil v pase, a jak se předklonil, jeho nechutný upocený ksicht skončil zabořený v mém výstřihu. Že jsem se mu pak plivancem trefila přímo do oka, za to jsem nemohla vůbec, protože tou hlavou po nárazu o regál sám ucuknul a bulvy samým překvapením vykulil ještě víc než obvykle.

A že jsem mu cestou ze skladu ještě šlápla na nohu, to bylo skutečně čirým omylem. Ale ani za to jsem se mu omlouvat nehodlala.

Ani za toho chlípnýho hnusáka, co si ho může jít akorát tak vyhonit, protože by si o něj žádná rozumná ženská neopřela ani kolo.

Ani za úchyla starýho tlustýho smardlavýho, který mi utekl až na prodejně a pobavil nejen několik zákaznic, ale také obě kolegyně u pokladny.

Když o pár vteřin později z téhož skladu vypochodoval i bejk Slávek a snažil se předstírat, že nekulhá, a nesahat si na hlavu, kde mu rostla boule, jim všechno došlo, takže se zatvářily naprosto šokovaně, čímž i jemu došlo, že jim to došlo. Zrudnul zřejmě až na svém gigantickém zadku a utekl do kanceláře, protože se na nic lepšího nezmohl.

S prémiemi za tenhle měsíc jsem se mohla rozloučit, stejně jako velmi pravděpodobně i s penězi za dnešní nedokončenou směnu. Jediné, co mi poněkud dělalo hlavu, bylo, že mě čeká hledání nové rozumné brigády, ideálně bez podobných prasáků, tedy pokud možno úplně bez chlapů. „Nesnáším to mužské plémě! Kéž by lidstvo vymřelo po meči!“ Na vyvztekání jsem znala jediný funkční hromosvod.

30

„Dokud moderní věda nevynalezne instantní spermie, obávám se, drahá, že by se s tím svezly i naše přeslice,“ pípla mi na WhatsAppu obratem Ditina odpověď. „Nestačilo by některý z nich prostě pro výstrahu pořádně nakopat do koulí?“ „Už se stalo. Nestačilo. Asi budeme radši lesby. Co ty na to, brouku? ☺“ „To zní jako plán. Svoje přeslice nejen ubráníme, ale i vzájemně rozveselíme. Co dnes večer? Nebo máš lepší plán na víkend?“ „Právě jsem odmítla jeden velmi lukrativní, takže mám volno. Přinesu víno.“ Ačkoli jsem málokdy hřešila a alkohol se do mého zdravého jídelníčku zpravidla nehodil, občas bylo třeba udělat výjimku. Například dnes. Budu si dobrovolně ničit zdraví.

Kvůli jednomu zpropadenému mužskému, což pouze potvrzovalo mou teorii, že jedinec tohoto pohlaví nejenže nutně nemusí, ale snad ani nemůže patřit do povinné výbavy šťastné a vyrovnané ženy.

Moje nejlepší kámoška na to měla jasný názor: „Chlap, to je diagnóza!“ Bylo nabíledni, že to dnes večer jistě několikrát uslyším.

31