Nepečené dezerty Kateřiny A.

Andrea Čekanová Nepečené dezerty Kateřiny A.

Odpovědná redaktorka Markéta Skočíková Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2022 www.mobaknihy.cz © Andrea Čekanová, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2022 Vydání první ISBN 978-80-279-0268-2

„Manželství je řetěz, k němuž se srdce nikdy nesmí připoutat násilím.“ Molière

Tento příběh se nestal. Ale podobné věci se dějí.

Věnováno všem, kteří se rozhodli stát se hrdinou svého vlastního příběhu.

1

Neměla bych tohle psát a nechávat důkazy, ale to zní, jako bych se snad něčeho dopustila. Něčeho jiného než jen toho, že jsem byla hloupá husa, protože jsem si ho vzala a zůstala s ním. Popřela jsem své pravé já, zahodila všechny sny a celý život byla jen módním doplňkem a příležitostným boxovacím pytlem pro svého manžela.

Příliš dlouho jsem to odmítala vidět.

V soukromí našeho domu jsem totiž pro Alberta byla jen děvka. Drahá děvka, jak mi rád připomínal. Přitom úplně na začátku mi říkal drahá, drahá Kateřino. Neslo se to vznešeně, snažil se mi dát pocit, že po jeho boku jsem někdo důležitý, a když mě držel v hrsti, začal mě zašlapávat do země.

Můj život sestával jen z rutiny. Do práce, domů, uvařit, roztáhnout – pořád dokola. Nedostávalo se mi žádného pocitu štěstí. Přežít jsem mohla jen bez emocí. Být poslušná a neodporovat. Nezavdávat zbytečně příčiny k hádkám nebo diskuzím. A když už, tak bez výhrad souhlasit s Albertem.

Za ta léta jsem si už ani neuvědomovala své robotické chování. Jen blbec se dvakrát spálí o stejná kamna.

7

A proto jsem si příště dala pozor, co říkám a jak se chovám. Po malých krůčcích jsem se dostala do bodu, kdy jsem si ani nebyla jistá, zda skutečně žiju. Pod fasádou zbohatlické paničky se krčila plnohodnotná žena, kterou jsem tam postupně zazdila.

Je načase otlouct omítku a postupně ji zase nechat žít. Půjde to vůbec?

Vždyť už je mi sedmatřicet a mám s ním dvě děti. Bydlíme ve velkém domě za vesnicí a jako každá dokonalá rodinka máme i psa. Rotvajlera jménem Bady, který mě nesnáší. Nevím proč. Zatímco Albert se vždycky tvářil jako velký páníček a občas si do něj kopnul, byla jsem to já, kdo se staral, aby měl co žrát, a kdo ho bral společně se synem Benem na dlouhé procházky. Chtěla jsem mít Badyho ráda, stejně jako jsem chtěla mít ráda Alberta, ale nevím, kde se stala chyba, že na mne oba jen vrčeli. Kéž bych i Alberta mohla zavřít do kotce, aby mi dal pokoj. Říkám si, jestli je moudré mé názory, mé skutečné názory, někam zapisovat. Umím si představit, co by mě potkalo, kdyby se tohle vyprávění dostalo do nepovolaných rukou. Co kdyby přišel, zapnul můj notebook a nějakou náhodou se proklikal přes složky: Moje věci, Archivace, 2000–2010, Recepty – až k tomuto souboru: Nepečené dezerty?

Možná bych měla na první stránku napsat: Smíchej dva tučné tvarohy, dvě zakysané smetany a do dortové formy vrstvi v pořadí: piškot, tvaroh, ovoce.

Vím, jak nesnáší sladké. Určitě by ho to odradilo od dalšího čtení.

Není správné tohle psát, ale to není ani jeho chování vůči mně. A někde změna začít musí.

8

2

Klika dveří se pohnula směrem dolů a bez zaklepání vtrhl dovnitř. Přepadová kontrola. Rychle jsem zmáčkla kombinaci kláves Alt + F4 a místo Nepečených dezertů na mne z monitoru zasvítila e-mailová schránka našeho obchodu Bé-tón. Respektive mého obchodu, náš zdroj příjmů plynul hlavně z manželových podnikatelských aktivit. Obchod s klavíry jsem si před pár lety vyškemrala, abych se doma nenudila.

Vzhlédla jsem. Byl to on, kdo jiný? Lesklá pleš, robustní postava a fascinující modré oči, z jejichž pohledu mě mrazilo tehdy a bohužel i nyní. To byl můj manžel. Usmála jsem se, ačkoli bych po něm nejraději hodila žehličku. Jakmile dvě minuty neví, kde jsem a co dělám, musí to ihned zjistit. Co kdybych si to třeba rozdávala se zahradníkem na kapotě jeho milovaného bentleye? „Co tady děláš?“ vyštěkl. „Souložím se zahradníkem.“ Tenhle styl humoru se mi obvykle nevyplácel. „Nemáme zahradníka.“ „Nesouložím.“ „Jsi blbá.“ 9

Stoupnul si za mne, aby se mi podíval přes rameno, i když věděl, že to nesnáším. Nechápal proč, jemu to přece nevadilo, protože on neměl co skrývat, říkával mi. „Co děláš?“ zopakoval. „Potřebuji už někoho vybrat.“ S těmi slovy jsem otevřela první nepřečtený e-mail s doručeným životopisem a žádostí o zaměstnání. „Tahle ujde,“ pronesl na adresu blondýny, která se usmívala z přiložené fotografie.

Jak jinak. V mém krámu se vystřídala spousta usměvavých blondýnek a brunetek. Všechny odešly, když se Alberta přesytily. Té poslední to prý udělal dost nevybíravým způsobem.

Nebylo těžké se dopídit pravdy. Ať už to byl dámský parfém nebo make-up, který se otiskl na jeho košili, či neodhlášený Facebook na počítači v práci, vždy jsem zjistila, s kým se zapletl. Ale nestěžovala jsem si, právě naopak. Čím víc se realizoval jinde, tím větší klid jsem měla já.

Zůstala mi jen Iveta, která jako jediná vydržela v mém obchodu pracovat déle než půl roku. Pravděpodobně jen proto, že ji můj manžel nepovažoval za klátitelnou. Prý je jednodušší ji přeskočit než obejít, smál se její tloušťce. „Je vyučená kuchařka,“ upozornila jsem ho celkem zbytečně. „Prodávám klavíry a ne brambory. Co tenhle?“ pokynula jsem na kluka, který následoval po blondýně. „Tenhle je zas elektrikář, chceš ho do postele?“ „Podle sebe soudím tebe.“ Následovaly dvě vteřiny naprostého ticha, během kterých mi dával čas, abych své prohlášení vzala zpět 10

a omluvila se. Jenže to dnes neudělám. První stránka mého deníku ve mně probudila netušené odhodlání.

A zahubila veškerý pud sebezáchovy.

Sklonil se, aby si prohlédl můj profil zblízka. Upřeně jsem zírala před sebe a bála se, byť jen mrknout, aby mi v té jedné chvíli nepraštil hlavou o klávesnici. „To už jsi přehnala, drahá,“ zašeptal s důrazem na každé slovo.

Věděla jsem, co teď přijde. Vnímal sex jako prostředek k dosažení svých cílů, byl pro něj odměnou i trestem. Popadl mě nad loktem a přinutil vstát od stolu.

Odkopnul židli stranou a trhnutím si mě k sobě otočil čelem. „Tak abychom to dneska zkrátili, nemyslíš?“ A už mi vyhrnoval šaty. Musela jsem nosit jedině šaty nebo sukně, aby si mě mohl kdykoliv vzít.

Vysadil mě na stůl a začal se mi drát mezi nohy. Přirazila jsem kolena k sobě. Bylo to téměř úsměvné, jak bych mu mohla se svojí drobnou postavou vzdorovat?

Rychle pochopil, že se bráním. „Buď hodná, Kateřino.“ Bylo pod jeho úroveň se se mnou prát. A navíc jemu to vyhovovalo jinak. Jednou rukou mě chytil pod krkem a pevně stisknul, zatímco druhou už si rozepínal kalhoty. Čím víc jsem se snažila bránit, tím rychleji mi docházel kyslík. „Ne…,“ chroptila jsem. „Ticho buď.“ Když se mi před očima začaly dělat mžitky, vzdala jsem se. Tehdy konečně povolil stisk a s mým prvním chrčivým nádechem se mě zmocnil.

11

Doufala jsem, že to vyřídí rychle.

Přání mi tentokrát splnil a už za pár minut mě posílal do koupelny, abych se opláchla.

Celých osmnáct let to bylo stejné, přišel a obsloužil se, kdykoliv si vzpomněl. Neptal se, jestli chci i já. Kdykoli jsem se pokusila vzepřít, vzal si mě násilím. Ačkoli jsme byli manželé, připadala jsem si ponížená a vykořistěná. Vždyť stejným způsobem si mě mohl vzít kdejaký hotentot v parku.

Abych se uklidnila, počítala jsem pořád dokola dekorované dlaždičky ve sprchovém koutě. Bylo jich osmnáct. Vždycky jich bylo osmnáct, ale dnes mi to přišlo jako symbol. Osmnáct dlaždiček jako osmnáct let s tyranem. Může se stát, když neexistuje devatenáctá dlaždička, že nebude existovat ani devatenácté léto? Co když to jednou přežene a zabije mě?

Měla bych jít na policii a vše jim říct. Ale budou mi věřit? Neměla by týraná žena vypadat zničenější a ztrhanější? Nad obočím jsem sice měla jizvu z dětství, ale už dávno vybledlou. Kdysi zlomená žebra a nos mi nyní neposlouží jako důkaz. Stačily by rudnoucí otisky prstů na krku?

Jenže kdo by uvěřil zazobané paničce historku o letech znásilňování, bití a ponižování? Slovo manželka si Albert překládal jako můj majetek, se kterým si můžu dělat, co chci. Jak tohle budu někomu vysvětlovat? Když si navíc zakládal na tom, abych dobře vypadala. Nechtěl mít doma nějakou zanedbanou ochechuli. Vždy mi rád připomněl, že už jsem dlouho nebyla u kadeřníka nebo že se mi dělá faldík na břiše. Podezírala jsem ho, že má seznam procedur, které musím pravidelně absolvovat, abych neztratila body na fyzické kráse.

12

Bylo ponižující a vyčerpávající pořád se tvářit jako ozdoba, ale muselo to být. Albert mě často bral do společnosti, a nejen proto, aby se chlubil. Měl totiž pocit, že bezmála dvacet let ženatý podnikatel má pro obchodní partnery a věřitele větší váhu než rozvedený čtyřicátník. Detaily tvoří úspěch, jak říkával. Jenže já bych raději měla skříň plnou kalhot, které nedopnu, jen kdyby mě měl někdo rád takovou, jaká jsem.

Vyšla jsem z koupelny a z patra ke mně doléhaly rozrušené hlasy Bena a Alberta. Usoudila jsem, že tam budu zbytečná, a vyrazila do obývacího pokoje, který byl centrem a okrasou domu. V jednom rohu se nacházela vyvýšená kuchyň s ostrůvkem a po protější straně se táhl dlouhý jídelní stůl. Druhé polovině té obrovské místnosti dominovala bílá kožená sedačka s párem pohodlných křesílek. Vedle ní, naproti kuchyni, stál můj klavír, mimochodem také bílý, a leskl se stejně jako prosklená stěna do zahrady za ním. Vše na první pohled křičelo noblesou a luxusem. Nesnášela jsem ten otevřený prostor, nestála jsem o to, být Albertovi věčně na očích.

Zastavila jsem se uprostřed místnosti a zahleděla se na klavír. Kdysi dávno byla kariéra pianistky všechno, o čem jsem snila. Byla jsem tehdy sama sebou, nebo jsem si, jako nyní, jen něco nalhávala? Přešla jsem k němu a přejela prsty po hladké desce. Ani jsem si nevzpomínala, kdy naposled jsem hrála jen tak, pro sebe a pro potěšení.

Otevřela jsem křídlo klavíru a trochu nesměle usedla ke klaviatuře. Opatrně jsem zahrála první tóny. A pak další, které odsunuly můj stud stranou, až přirozeně přešly v melodickou linku. Nakonec jsem se přistihla, že hraju Smetanovu Vltavu.

13

Prázdný obývák byl najednou plný hudby, která mi zase kolovala v žilách. Znovu jsem se ocitla ve světě, který mi Albert nemohl vzít. Ano, byla jsem to pořád já.

A tam někde uvnitř jsem pořád žila!

Hrála jsem stále dál a skoro si nevšimla, že do pokoje přišel Ben. Přitom ho bylo těžké přehlédnout. Měl mohutná ramena stejně jako Albert, ale svého otce už o hlavu přerostl. A na rozdíl od něj měl nejen vlasy, ale i dobré srdce. V září měl nastoupit do kvinty na sportovním gymnáziu. „Ty jo, mami, to je dobrý,“ promluvil, když jsem skončila. „Ty něco potřebuješ, že máš záchvat galantnosti?“ mrkla jsem na něj. „Proč už nehraješ?“ „Právě jsem hrála.“ „No jo, ale předtím ne.“ „To už tak hraní předchází.“ „Mami! Víš, jak to myslím.“ Samozřejmě, že jsem věděla, ale bylo jednodušší vyhýbat se odpovědi, které jsem se sama bála. Proč vlastně? Protože všechno, co jsem skutečně chtěla, se nehodilo Albertovi do krámu? Nakonec jsem řekla jen: „Nějak už nezbyl čas, měla jsem Beátu, pak tebe a myslela na jiné věci.“ A protože jsem chtěla utnout další otázky, zahrála jsem dramatickou úvodní znělku Beethovenovy Páté sonáty. „Ale, ale,“ ozval se náhle Albert, „maminku popadl amok?“ Doznívající tóny mého světa zmrzly a roztříštily se v tom jeho.

14

„Ben se ptal, proč už nehraju.“ Náš syn si z mísy s ovocem rychle vybral jablko a bez otálení odešel nahoru do svého pokoje. Vycítil změnu atmosféry, nebo to udělal, protože se s otcem nepohodli? „Nebudeš mi z kluka vychovávat nějakýho přiteplenýho klavíristu, že ne?“ „Jen jsem si zahrála.“ Hlas se mi nepatrně chvěl, když jsem zavírala křídlo klavíru.

Zamířila jsem ven na verandu, abych si zapálila cigaretu, ale postavil se mi do cesty. „Z kluka bude pořádnej chlap. Mimochodem, to jsem ti chtěl ještě říct,“ pokračoval a jeho autoritativní hlas plynule přešel do nenuceného tónu, „večer jdeme s Davidem na večeři. Bere s sebou Markétu a jednoho realitního makléře. Potřebuju, aby mi ten chlap prodal nějaké pozemky. David mi ho dohodil, takže pokud bude na oplátku něco potřebovat on, vyhovíme mu, jasné?“ David byl Albertův dlouholetý obchodní partner a z nějakého důvodu mi přišel normální, a proto jsem nerozuměla, proč ho baví obchodovat s mým mužem.

Zřejmě když jde o kšefty…

A Markéta byla Davidova druhá žena. Ta první, Alexandra, byla mou jedinou přítelkyní, jenže umřela na rakovinu. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc mi její laskavost byla útěchou. Velmi se mě dotklo, když se David ještě téhož roku oženil se svojí milenkou. Proč zrovna Markéta? Byla o dvacet let mladší než on. Táhlo mu na padesát a vypadal spíš jako její otec. Věkově jsme si s Markétou byly blíž než ona s ním a na nudných společenských banketech jsme dokázaly najít téma k rozhovoru, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že si ji David 15

nevzal z čisté lásky. Možná kvůli sexu? Neřekla bych to do něj, ale koneckonců skončila jsem s Albertem, takže můj odhad na lidi možná nebude z nejlepších.

Vzhledem k tomu, že mě Albert zasvětil do svých plánů dopředu, jsem nepochybovala, že v nich nějakým způsobem figuruji. „Jde o něco konkrétního?“ „Třeba kdyby potřeboval někoho zaměstnat,“ odpovídal, jako bych byla mentálně zaostalá.

Můj obchod byl můj obchod. Útočiště, které jsem si vyškemrala, abych mohla utéct ze své denní rutiny. Místo, kde na mne nemohl tolik jako doma. A teď by mi tam chtěl nasadit nějakého špicla? Ne, to si nenechám líbit. „Ať přijde na pohovor.“ „Ty to nechápeš?“ „Naopak, rozumím tomu až moc dobře.“ „Tvůj obchod vzniknul takhle,“ lusknul mi prsty před očima, „a zmizí stejně tak, protože beze mě nemáš nic.“ „Ale…“ „Ne, vůbec mě to nezajímá. Potřebuješ zaměstnance, ber to jako laskavost. Můj kšeft je podstatnější.“ „S Davidem jste přátelé, určitě by…“ „Kateřino!“ Zmlkla jsem. Jeho pohled mi naháněl strach. On se neptal, on prostě jen oznamoval. Čemu se pořád divím? „Jsem rád, že jsi tak bystrá.“ Sladce se usmál. Pak sevřel mou bradu mezi dvěma prsty a lehce ji nadzvedl, aby si prohlédl modřiny na krku, které mi tam zůstaly. „Vezmi si šátek, ať si toho nikdo nevšimne.“ A takhle jsem si žila. Bylo mu na škodu, že dýchám a mluvím. Něco musím udělat. Ale co?

16

Třískla jsem dveřmi od své pracovny a usedla zpátky k počítači. Nejdřív jsem chtěla napsat tomu elektrikáři, aby přišel na pohovor, ale zjistila jsem, že jeho e-mail zmizel. Albert ho určitě smazal. No dobře, jak myslí.

Otevřela jsem své Nepečené dezerty. Třeba mi pomůže se z toho vypsat. Drahouška Alberta by sice víc naštvalo, kdybych bez jeho vědomí zaměstnala cizího chlapa, ale v případě, že by tohle našel, riskovala jsem pořádný výprask.

17

3

Samozřejmě, na první pohled to vypadalo, že si nemám na co stěžovat. Byli jsme ještě pořád mladí, měli zdravé děti a peněz víc než dost. Albert ve dvaceti párkrát dobře investoval a nyní už jen sčítal zisky. Poslední dobou rád kšeftoval s pozemky, lacino koupil a draze prodal.

Neustále hledal další příležitosti k zbohatnutí. Víc jsem se o jeho obchody nestarala. „K čemu ti bude, když koupíš firmu ve ztrátě? Nebylo by lepší zainvestovat do té s potenciálem?“ zeptala jsem se na jedné obchodní večeři, když jsem nabyla dojmu, že rozumím dané věci.

Albert se laskavě usmál, asi jako se usmíváte na postižené koťátko, a pronesl: „A já myslel, že rozumíš jen kynutému těstu.“ Byl třeskutě vtipný, aby vynikla jeho duchaplnost.

Dával mi tak najevo, že tam nejsem jako samostatná bytost, ale jen jako doplněk. Raději jsem se naučila mlčet, tvářit se inteligentně a mluvit, jen když jsem byla tázána. Nikomu nepřišlo zvláštní, jak se ke mně chová. To mě mrzelo asi nejvíc. Nikomu nepřišla zvláštní spousta věcí.

18

Krásný prostorný dům s bílou fasádou a velkou zahradou na okraji vesničky Blatnice v západních Čechách nedaleko Plzně. V garáži nám parkovalo bentley a BMW. Měli jsme děti – syna Benjamina a starší dceru Beátu.

A také nesmím zapomenout na miláčka Badyho. Nejdřív jsem Albertově oblibě druhého písmena abecedy nepřikládala žádné zvláštní důvody, ale později se ukázalo, že nešlo o náhodu. Nakonec bylo všechno od B. Auta, pes, děti, název mého obchodu i místo našeho bydliště. To vše jen proto, že on se jmenoval Albert, A jako Albert. Napřed byl on a potom všechno ostatní, včetně vlastních dětí. Znala jsem jen jednu osobu, která se mu mohla rovnat. Jeho sestra Alžběta byla jediná, kterou měl raději než sebe.

Velké díky patří mojí matce za to, že mě pojmenovala Kateřina, K je v abecedě dost daleko po A i B, a přesně tím směrem fungovala i jeho filozofie. Nedovedu si představit, že bych se jmenovala třeba Aneta. Chtěla bych se mu snad rovnat? Mělo by mi stačit, že mám jeho příjmení, čirou náhodou také od A jako Aronson po jeho prapradědečkovi ze Švédska. Co můžu říct já, dcera alkoholičky a nějakého darmošlapa, o svém příjmení? Teď nosím jméno s historickou hodnotou! Ubohá děvka jako já by měla klečet na kolenou a děkovat, že se jí dostalo takové výsady.

Tohle všechno jsem si z jeho úst během našeho manželství několikrát vyslechla.

Ohlédnu-li se o kousek dál do minulosti, nemůžu říct ani to, že jsem prožila krásné dětství. Vyrůstala jsem v Hradci Králové, kam jsme se přestěhovali, když táta umřel. Bylo mi sedm let a tátu si vybavuju jen v něko19

lika mlhavých vzpomínkách. Utěšuju se, že ten krátký čas, během kterého jsme žili jako rodina, mi nastavil aspoň nějaké podvědomé mantinely, abych dokázala žít jinak, než jak mi poté ukazovala moje matka. Hodně pila a kouřila, věčně jsme se protloukaly od nuly k nule a pořád vodila domů nové strejdy. Jeden z nich se postaral o jizvu nad mým levým obočím, když si o mne típnul cigaretu. Asi není divu, že jsem nakonec skončila s Albertem; mužský vzor mi scházel.

Máminy záchvaty rodičovství přicházely jen v určitých souvislostech. Buď se potřebovala předvést, že je dobrá matka, nebo mi chtěla vynahradit, že na mne kvůli dalšímu volovi neměla čas. Pak mi koupila buď novou hračku, nebo oblečení ze sekáče. Ale nový svetr mě nezahřál, mně chyběla maminka a její teplo.

Myslela jsem, že jsem něco udělala špatně, a tak jsem se snažila, aby mě měla zase ráda a zajímala se o mne.

Pomáhala jsem doma s úklidem a s vařením, ale k ničemu to nebylo. Dělala jsem jí jen služku.

Kvůli tomu, že jsem měla úplně jiné starosti než holky v mém věku, jsem ani ve třídě moc nezapadala, takže veškeré body na žebříčku oblíbenosti jsem získala jen díky dobrému prospěchu a ochotě dělat ostatním domácí úkoly. Ale někdy stačí opravdu málo.

Chodila jsem spolužačce Monice pomáhat s angličtinou. Její rodiče byli doma málokdy, máma vedla oděvní firmu a táta hrál v symfonickém orchestru, ale zato její brácha se věčně válel na gauči a koukal na MTV. U nich doma jsem prvně viděla videoklip k písničce November Rain od Guns N‘ Roses. A jak už to u náctiletých holek bývá, zamilovala jsem nejen do klipu, ale i do Axla a před20

stava, že jednou budu hrát na velké koncertní křídlo pro sál plný lidí, se mi usídlila v hlavě jako blecha v kožichu.

Asi nemusím vysvětlovat, že maminka nevytáhla z peněženky tisícovku, kterou by mohla utratit za další láhve alkoholu, aby mi zaplatila hodiny klavíru. Ale za svůj sen jsem se rozhodla bojovat a začala si shánět brigádu. Měla jsem tehdy velké štěstí. Moničina máma mi dovolila vypomáhat v její firmě, takže jsem každý den po škole chodila třídit střihy nebo vytírat podlahu, cokoliv, co bylo zrovna třeba. Peníze jsem nedostávala, protože Moničin táta znal hned několik klavíristů, a tak jsem od nich měla soukromé vyučování. Dnes chápu, že to byla víc charita než skutečná práce, ale možná to dělali, protože znali moji situaci. Každopádně nebýt jich, pravděpodobně bych skončila ve stejném háji jako moje matka.

Děti mají mít sny, a ne dospělácké starosti. A já konečně snila, upnula jsem se ke své představě, že budu vyprodávat koncertní sály, a z toho jsem žila několik následujících let, než jsem potkala Alberta.

V té době se moje osobnost začala formovat, a já si slíbila, že nikdy nebudu jako máma. Svým dětem dám dostatek lásky, udržím jednoho muže, jejich otce, a budeme šťastni. A k dokonalosti bych si samozřejmě přála mít doma aspoň malé piano.

Hotel U Zlatého lva, kde jsem Alberta prvně potkala, stál na nábřeží v centru Prahy nedaleko mé školy. V té době jsem už Axla sice nemilovala, ale pořád jsem věřila, že mě piano bude živit. Udělala jsem přijímačky na konzervatoř a máma mi zaplatila internát. To bylo vše a zbytek jsem si musela obstarat sama. V prváku jsem nastoupila jako servírka do hotelové restaurace a za tři 21

roky jsem to díky znalostem cizích jazyků dotáhla až na recepční. Máma mi naznačila, že pokud hodlám po maturitě pokračovat ve studiu další dva roky až do absolutoria, nemám počítat s její finanční podporou. Zůstala jsem tedy léto před čtvrtým ročníkem v Praze, abych si našetřila na horší časy. A tehdy v hotelové recepci jsme se prvně setkali.

Albert byl velmi mladý úspěšný podnikatel. Už tehdy byl úplně plešatý, ale jeho fantasticky modré oči rozbušily nejedno dívčí srdce. Když jsem s ním vyřizovala formality, nápadně zapředl rozhovor o mé jizvě nad obočím, a když jsem jen neurčitě mlžila, využil toho a pozval mě na večeři. Moje kolegyně Radka, u které jsem přes léto přespávala na gauči, byla zelená závistí. Kdyby pozval ji, bylo by dnes všechno jinak. Radka, na rozdíl ode mne, si mohla dovolit pozvání přijmout, ačkoli tím porušovala pravidla. Její hříchy byly promíjeny, protože náš hotelový provozní Václav Beneš, pan Beneš, jak si nechával říkat, byl její strýc. Navíc podle toho, co se špitalo, udržoval poměr s ředitelkou a mohl se v případě potřeby kdykoliv přimluvit. Mně by ale pletky s hosty neprošly a právě proto jsem musela jeho pozvání odmítnout. Prašť jako uhoď. Kdyby tam nebyla Radka, viděl by nás od dveří uhrovitý livrejovaný sluha, který si nechal říkat James. Byl do mne tajně zamilovaný a určitě by nás naprášil. Kdybych tvrdila, že mě to nemrzelo, lhala bych, ale nemohla jsem riskovat, že mě z hotelu vyrazí. Měla jsem sen, kterého jsem se odmítala vzdát, a bez práce bych ho nemohla uskutečnit.

Nicméně odmítnutí pro Alberta nikdy nic neznamenalo. Od té doby pokaždé, když byl v hotelu ubytovaný, 22

mi nechal na recepci kytici růží. Ať už jsme se potkali nebo ne. Tak to šlo bezmála rok, dokud jsem mezi květy nenašla zastrčenou obálku s lístky do divadla. Vyšlo to zrovna na víkend před svaťákem. Učení jsem měla až nad hlavu, ale řekla jsem si, že mi jen prospěje se odreagovat. Třeba když mu ukážu, že jsem jen mladá hloupá studentka s nicotným původem a matkou alkoholičkou, dá mi pokoj a bude svůj čas věnovat jiné. To jsem se ale šeredně pletla.

Ukázalo se, že Albert nebyl žádný zhýčkaný floutek ze zazobané rodiny, ale své postavení si musel vypracovat. Jeho rodiče už byli po smrti a on zůstal na všechno sám, jako já. Navíc se ještě postaral o sestru, která momentálně studovala v Oxfordu. Takže jsem nakonec ztratila zábrany a řekla mu o sobě vše. Místo výsměchu, že nemám ani na šaty do divadla, se mi dostalo pochopení a uznání. Nikdo se ke mně takhle laskavě ještě nechoval. Celý večer mě zahrnoval nenucenými lichotkami, byl velmi galantní a pozorný.

Vůbec si nevzpomínám, na čem jsme v tom divadle byli, ale naprosto přesně si vybavuji pocit, který ve mně zůstal. Poprvé za život jsem si připadala jako plnohodnotná žena, a nejen jako vystrašená holčička. Jediným pohledem nedal najevo, že si uvědomuje naše odlišné společenské postavení. Naprosto mi učaroval, a proto jsem jeho pozvání na večeři už neodmítla.

Děsilo mě, jak rychle mi pomotal hlavu. Místo učení na maturitu jsem celý týden myslela jen na to, kdy ho opět uvidím.

V den naší schůzky mě překvapil, když už ráno čekal před hotelem s květinou.

23

„Gratuluji k maturitě,“ věnoval mi políbení na tvář.

Zatočila se mi hlava. Z vůně drahé kolínské nebo z toho polibku? „Ale jak…“ „Mám své zdroje,“ nasadil mazaný výraz, „chtěl jsem být první, kdo ti pogratuluje.“ To skutečně byl, protože výsledky jsme se dozvěděli teprve předchozí den. A komu jinému na mně vlastně záleželo? „Mám za hodinku schůzku v Berouně, tak mě omluv, ale v sedm tě vyzvednu, ať nemusíš jezdit sockou, ano?“ „Jistě,“ souhlasila jsem a stále se nemohla vzpamatovat z nenadálého přebytku péče.

Ubytovaný u nás nebyl, takže musel takhle ráno jet z Berouna, kde bydlel, do Prahy a pak zase zpátky jen proto, aby mi dal kytku. Páni!

Když odešel a já posbírala své vysypané mozkové buňky, všimla jsem si, že to celé pozoroval z haly hotelu James. Setřásla jsem omámený výraz, vešla dovnitř a ledabyle praštila kytkou na recepční pult. Myslím, že jsem pronesla něco v tom smyslu, že mi nedá pokoj a doufala, že to bude stačit.

Nestačilo.

24

4

Seděla jsem na verandě před domem a čekala na Alberta. Léto už bylo u moci a ve vzduchu vonělo jehličí a les, který rostl hned za naším pozemkem. Kolem bylo ticho a klid. I Bady byl výjimečně zticha a nevrčel. Tyhle okamžiky klidu a míru teď představovaly mé štěstí.

Děti mě už nepotřebovaly, Ben trávil většinu času ve městě a Beáta odjela na léto do Anglie. Studovala v Praze zdravotnickou školu, kde se na praxích seznámila s Mikem. Ze začátku jsem měla trochu obavy, když jsem po jejím boku viděla cizince, ale nakonec jsem předsudky odsunula stranou, protože Mike byl slušný student medicíny. Rozhodně slušnější než její otec před lety. Školní rok trávila Bea na internátě a na víkendy jezdila domů, občas i s Mikem. Na léto odjeli k jeho rodičům do Manchesteru a k nám se měli vrátit před začátkem školního roku.

Měla jsem radost, že si vybrala dobře, ale to, jak brzy vyrazila do světa, rušilo můj dojem, že jsem výchovu zvládla podle svých předsevzetí. Co když opustila domov, stejně jako já, aby se už nemusela dívat na mizérii své matky? Bylo zjevné i dětem, že na Albertově cho25

vání je něco špatně? Nebo jsem své dceři pouze záviděla svobodu? Také bych se nejradši rozběhla do světa. Jenže Albert by mě nenechal dojít ani k vrátkům na konci příjezdové cesty.

Slíbila jsem si, že to vydržím kvůli dětem, a protože jsem nechtěla být jako moje matka, ale komu chci vlastně pořád něco dokazovat? Děti už jsou velké a máma je po smrti. Ublížím někomu, když teď upřednostním sebe? Život je přece tak rozmanitý, než abych se věčně snažila být jen dokonalou manželkou.

Vytrhl mě z úvah, když konečně vyšel ven a sjel mě kritickým pohledem. Jako vždy měl na sobě perfektně padnoucí oblek a potřeboval se ujistit, že jeho dokonalost nenaruším třeba halenkou v jiném odstínu. Dnes ale shledal mou béžovou vypasovanou sukni s černým krajkovým nátělníkem v pořádku. Pozastavil se u šátku, který jsem si podle jeho přání vzala. „To vypadá divně.“ Stáhla jsem si šátek z krku. „Lepší,“ přikývl a dotknul se rubínového náhrdelníku, který mi kdysi daroval. Poutal pozornost stejně jako pár modřinek na krku, rovněž od něj. „Rozpusť si vlasy, ať to není vidět.“ Sám se jal toho, aby mi vytáhl sponu z vlasů a načechral je na ramenou. Měla jsem dlouhé tmavé lokny, které skryly už nejednu modřinu. „Co vejráš?“ obořil se, když postřehl můj zamyšlený výraz. „To nic,“ vykouzlila jsem strojený úsměv. Až mě vyděsilo, jak mi byl vlastní. „Přemýšlím, jak zaučím novou kolegyni.“ Ve skutečnosti jsem si uvědomovala, jak je jeho chování vůči mně ponižující. „Hodná holka,“ poplácal mě po zadku.

26

Na večeři jsme vyrazili autem, což znamenalo, že nebude pít; když je Albert opilý, je hrubější než obvykle.

Během cesty jsem ho pozorovala. Jeho typická gesta, například bubnování prstů o volant, mi najednou lezla krkem a probouzela ve mně nenávistné chvění. Možná už bylo na čase, aby se léta ponižování, bití a znásilňování nějak projevila.

Musí to skončit. Musím mu dát najevo, že nejsem jeho majetek. „Co je to s tebou dneska?“ zaskočil mě nečekanou empatií. „Jen jsem vzpomínala, jak jsme se seznámili,“ přiznala jsem alespoň část pravdy. Nebo jsem mu měla všechno vpálit do tváře rovnou? „Tehdy jsi nevypadala tak opotřebovaně.“ „Tehdy jsi mi nosil kytky a nebil mě.“ „Kdybych tě skutečně bil, vypadala bys jinak,“ pronesl a promnul mi rukou stehno.

No jistě, oblíbená hláška. Připouští si vůbec, že je něco špatně? Povzdechla jsem si a raději mlčela.

Když jsme od auta zamířili k restauraci Grand, šel nám vstříc vlastní odraz v nablýskaných dveřích. Vypadali jsme jako perfektní pár, přesně tak, jak si to Albert nakreslil. Štíhlá, dejme tomu pohledná žena, zavěšená do charismatického muže se sebejistým úsměvem. Nabídl mi rámě a já musela zatnout zuby, abych se ho vůbec dotkla. Neutrální výraz mi v koutku úst lehce pocukával, když mě doprovázel až ke stolu.

Už cestou přes světlý interiér restaurace, kde se nad hosty třpytil honosný křišťálový lustr a na stolech stálo pečlivě vyleštěné nádobí, jsem věděla, že něco nebude 27

podle jeho plánu. Vypjal se v ramenou a bradu lehce naklonil ke straně, jako vždy, když zpozorněl. Chvíli mi trvalo, než jsem zahlédla stůl, ke kterému jsme mířili.

Poznala jsem Davida s Markétou, ale spolu s nimi tam seděli ještě dva neznámí muži. Jeden v plánu byl, ale pokud druhý z nich měl být moje nová prodavačka, tak se Albert zjevně přepočítal. „Alberte, zdravím vás.“ David vstával od stolu. „Omlouváme se za zpoždění,“ spustil Albert zvesela. „Chvíli mi trvá, než se učešu.“ „Přišli jsme s Petrem dřív,“ hájil nás David.

Muž sedící naproti Davidovi nám byl představen jako pan inženýr Javorský, chcete-li Petr, jak mě vzápětí vyzval, abych mu říkala. Byl to hubený blonďák s modrýma vodnatýma očima schovanýma za zlatými obroučkami dioptrických brýlí. Přes rozhalenku bez saka mu trčely chlupy na prsou a z toho pohledu se mi dělalo nevolno. Druhý muž mi prostě jen potřásl rukou a představil se jako Zbyněk Doležal, než se mlčky posadil.

Za léta trávená po Albertově boku jako dekorace jsem dokázala otipovat muže podle obleku nebo typu vázanky, takže Petr chcetelín byl jasný prototyp samolibého kariéristy, kdežto na druhého muže, Zbyňka, jsem postrádala ta správná měřítka. Většinou s námi na obchodní večeři neseděl muž v červeno-černé kostkované košili a kšandách. Z výrazu jeho tváře se toho taky moc vyčíst nedalo, protože ta část, která nebyla zahalena tmavým rozježeným plnovousem, se skrývala pod stínem dlouhých vlnitých vlasů. Působil ve zdejším prostředí nepatřičně. Vzbuzoval dojem, že si jen odskočil od kácení stromů na oběd, a přitom mu bylo úplně putna, že netrefil 28

své oblíbené Medvědí bistro a bude jíst lanýžové suflé.

Uvádělo mě do rozpaků, že nevím, co si o něm myslet.

K mé nelibosti mi Albert nabídl židli vedle pana chcetelína a sám se usadil do čela stolu. Pan inženýr se na židli zavrtěl a roztáhl kolena, aby se dotýkal toho mého.

Fuj. Nicméně jsem i pro dnešní večer plnila svou roli a tvářila se jak měsíček na hnoji.

Tahle obchodní večeře byla jiná než ostatní, Albert se snažil Petrovi zalíbit, velmi nenuceně mu podlézal a lichotil, asi jako mně na prvním rande. Šlo o koupi nějakých pozemků, které měly stoupnout na ceně po změně územního plánu. Možná tam Albert plánoval postavit kasino, to by třeba nasytilo jeho touhu po penězích. „Majitel, shodou okolností můj známý, ty pozemky před nedávnem zdědil společně s nějakými dluhy a teď se potřebuje urychleně vypořádat s věřiteli.“ „Taková škoda,“ kroutil hlavou rádoby soucitně Albert, „mohl na tom pěkně vydělat, z tisícovky za metr bude brzy pět.“ „Samozřejmě, proto je tolik zájemců. David říkal, že vlastníte několik polí kolem.“ „Jistě, investice, která své ovoce teprve přinese,“ usmál se a odhalil zuby. „Vzhledem k tomu, že nejde o veřejnou zakázku, bere ten, kdo dá víc. Pokud máte skutečně zájem, mohl bych mít za jistých okolností přehled o cenách.“ Když jsem pochopila, že si Petr říká o úplatek, přestala jsem vnímat a výraz oddané fenky začal stagnovat.

Pozorovala jsem, že ani David s Markétou se do debaty příliš nezapojují a pan dřevorubec si nezúčastněně 29

poťukává do skleničky. Jeho apatie přilákala mou pozornost. Kdo to vlastně je a proč je tady? Pole ho očividně nezajímala, takže majitelem oněch lukrativních pozemků nebude. Když jsem na něm setrvala pohledem déle, než bylo vhodné, vycítil to a pohlédl mi do očí. Ucítila jsem, jak rudnu. V tu chvíli si Albert s Petrem ťukli nad stolem sklenicí. Nadskočila jsem, protože to udělali přímo před mým obličejem. „Ale proboha, přece si nebudeme připíjet minerálkou!“ zahlaholil Albert a objednal u číšníka svou oblíbenou whisky.

Super, takže konec večera v nedohlednu a těžko říct, co bude následovat. Podrážděně jsem si odfrkla, za což jsem sklidila tázavý pohled. „Promiň, drahá, zapomněl jsem, že ty nerada, objednám ti víno, ano?“ Nepila jsem, ale teď už mi nic jiného nezbylo.

Sosala jsem ze skleničky po zbytek večera, a stejně mi víno lezlo do hlavy. Albert s Petrem do své bujaré zábavy vtáhli i Davida a po pátém drinku, kdy se odebrali na doutníček před restauraci, jsme se ocitli s Markétou a panem dřevorubcem u stolu sami.

Trošku přiopilá jsem neměla problém otevřít pusu: „A teď mi vysvětli, proč si David nechal uniknout tak výhodnou koupi?“ obrátila jsem se s přehnanou starostlivostí na Markétu. „Nevím,“ pokrčila rameny, „asi je v tom levárna.“ „Natáhnout ho na úplatcích a oškubat? Jak laskavé.“ Zbyněk se pobaveně ušklíbnul.

Věděla jsem, že bych měla být raději zticha, ale místo toho: „No a proč jste tady vy?“ 30

„Moje sestřička se rozhodla, že mi sežene práci,“ odvětil trochu neochotně.

Takže to byla pravda, byl mou novou prodavačkou.

No to je gól. To jsem zvědavá na Alberta. „Ale mezi námi,“ naklonil se Zbyněk nad stolem, „já se o almužnu neprosím, práci si umím najít sám.“ „I já si umím najít zaměstnance sama,“ opáčila jsem.

Markéta přimhouřila oči. „Ty jsi o tom nevěděla?“ „Ale jistěže,“ rychle jsem smázla stín pochybností, „jenom jsem si dlouho nemohla nikoho vybrat.“ „Tak ti přidělil Zbyňka.“ Ano, přidělil, to bylo to správné slovo, jenže Albert si místo Zbyňka představoval nějakou krasomilu a ne kluka, co mu poleze do zelí. „Já ale opravdu…,“ spustil Zbyněk. Vůbec to nevypadalo, že chce být součástí té dohody. To by udělal Albertovi radost. „Víš, že David si to přál!“ skočila mu do řeči Markéta. „Nemusí se bát, že… jen bych se rád vrátil ke své staré práci.“ „Vážně?“ „Nějaké jiné studio by určitě…“ „Co jste dělal?“ přerušila jsem jejich špičkování.

Vypadalo to, že by se mohli štěkat donekonečna. „Technika v nahrávacím studiu,“ vylezlo z něj po chvíli. „To je dost specifické, proč už to neděláte?“ zajímala jsem se dál, ačkoli se netvářil, že se mnou chce vést rozhovor zrovna na toto téma. „Rozvod a…,“ odpovídala Markéta místo něj. „Potřeboval jsem si vyčistit hlavu.“ 31

„Byl pryč, živil se jako potulný muzikant někde ve Skotsku.“ „Ale mně to vyhovovalo.“ „To chápu.“ Zasnila jsem se a představila si život bez Alberta věčně za zadkem. „Vždycky jsem chtěla vidět tamější přírodu.“ „A co vám brání?“ „Manžel raději k moři.“ „Moře je tam taky,“ usmál se a pokračoval o něco milejším tónem než dosud: „Sice trochu studené, ale o to větší je tam klid. A příroda kolem… prostě nádhera.“ Ještě chvíli mluv a jedu. „Prý máte obchod se stavebninami?“ zajímal se. „Cože?“ věnovala jsem oběma překvapený pohled. „No, máš obchod, ne?“ divila se Markéta. „Beton se jmenuje?“ „Je to slovní hříčka, Béé-tón,“ náležitě jsem protáhla, „je to hudební obchod.“ „Hele, to by se ti mohlo líbit, co?“ šťouchla loktem do Zbyňka.

Přikývl a chvíli mě propaloval pohledem. Přísahala bych, že mi civí na prsa, než mi došlo, že si prohlíží modřinu o kousek výš. Nenápadně jsem si přehodila vlasy, aby ji zakryly. „Takže, kdy můžu nastoupit, paní Kateřino?“ vzhlédl konečně.

Kateřino sem, Kateřino tam, Kateřino, drahá. „Ještě jednou mi tak řekni a rozmyslím si to,“ natáhla jsem k němu ruku, „Katka.“ „Ahoj.“ V očích mu zajiskřilo, „ale beztak mám pocit, že si můžeš vybírat asi jako já.“ 32