Neřád

Boris Steinbauer NEŘÁD Odpovědná redaktorka Petra Novotná Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Boris Steinbauer, 2021 Obálka © Ivana Dudková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první Vychází jako 349. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-0054-1

BORIS STEINBAUER

Neřád

IURIS PRAECEPTA SUNT HAEC: HONESTE VIVERE, ALTERUM NON LAEDERE SUUM CUIQUE TRIBUERE Příkazy práva jsou následující: počestně žít, nikomu neškodit, poskytnout každému, co mu náleží.

Sobota 1. června 1974 Jablonec nad Nisou Přestala se hýbat. Někdo se právě objevil za dveřmi jejího pokoje. Někdo, kdo to rozhodně nesměl vidět. Následné zaklepání Aničku přinutilo jednat co nejrychleji. Smetla papírek ze stolu a přikryla ho nohou. Do pokoje bez vyzvání vstoupila její máma. „Nechceš přece jenom jet s námi?“ zeptala se máma dnes již poněkolikáté. „Zbyněk se stejně musí učit, takže se ti nebude moct věnovat.“ Rodiče se totiž chystali na výlet do Prahy. Táta někde schrastil bony, na což máma okamžitě zareagovala naoko nevinně vysloveným přáním, že by se ráda zase jednou podívala do hlavního města. To bylo něco pro tátu, který byl v Praze naposledy v srpnu 1968, kdy to bylo dle jeho slov o hubu. Ve svém věku už ovšem chápal, co jako manžel Dany Rozsívalové může a co ne, a proto s úsměvem souhlasil, že první červnový den je jako stvořený pro výlet do velkoměsta. „Mně se fakt nechce, mami,“ zopakovala Anička už asi podesáté svoji odpověď, přičemž věděla, že dnešek stejně nestráví se svým přechytralým bratrem, jenž se zrovna připravuje na jednu ze zkoušek na vysoké škole. „A co budeš dělat?“ nenechala se máma jen tak odbýt.

7

„Nevím,“ pokrčila Anička rameny, ačkoli měla poměrně jasnou představu. Kdyby ji ale sdělila mámě, asi by ji trefil šlak. „Tak ji nech.“ Ve dveřích se zjevil čerstvě oholený táta a prohrábl si své čím dál řidší vlasy. „Jestli nechce jet, tak ji nemá cenu nutit,“ dodal a pokusil se o úsměv. „Tak dobře,“ vzdala máma své snažení.

No sláva, pomyslela si Anička. Počkala, až rodiče opustí její pokoj, a sehnula se na zem pro onen papírek, který před mámou úspěšně zatajila. Oddychla si. Slova napsaná na papírku rozhodně nebyla určena cizím očím.

Byl to dopis od jejího spolužáka. Chlapce, s nímž se potkávala po celý školní rok, aniž by se pořádně pozdravili. Až včera jí strčil do brašny vzkaz, který si četla pořád dokola. Ještě nikdy ji žádný kluk na rande nepozval. Až teď. Napsal jí, že se mu líbí a že by s ní chtěl někam jít a jestli by neměla čas v sobotu odpoledne. Pokud ano, ať přijde na náměstí, kde na ni bude ve dvě hodiny čekat.

Hned byla rozhodnutá, že si takovou příležitost nemůže nechat ujít. První rande! Na druhou stranu nevěděla, co má od toho čekat. Zatím znala průběh takovýchto schůzek jen z vyprávění od holek, které už něco podobného zažily. „Ahoj!“ zavolali rodiče na rozloučenou a konečně opustili byt.

Kdyby rodiče zůstali doma, znamenali by pro ni velkou překážku. I když před dvěma měsíci oslavila už své dvanácté narozeniny, stále jí nedovolovali chodit z domu bez doprovodu, ať už jejich anebo rodičů jejích kamarádek.

Jenomže na svoje první rande přece nemůže jít s mámou za ruku. Cesta do Prahy se proto velmi hodila.

8

Zbývalo tak domluvit se s bratrem, který se ale skutečně potřeboval učit, takže v tomto směru Anička neočekávala žádné velké problémy.

Při obědě, kdy vlastně dnes poprvé Zbyňka viděla, vy­­ užila situace a opatrně ho oslovila: „Brácha?“ „Jo?“ zahučel Zbyněk začtený do Rudého práva. Na rozdíl od rodičů neměl nejmenší problém se současnou politickou situací a poměrně nedávno to dal najevo přihláškou do KSČ. „Mohla bych jít odpoledne na chvilku ven?“ Naštěstí s rodiči nesdílel ani pohled na výchovu. „Jasně,“ zamumlal. „Na večeři budu samozřejmě doma,“ ujistila ho vděčně a pokračovala v jídle.

Pečlivě se upravil. Tak jak ho máma vychovala. Musel si ale přiznat, že je docela nervózní. Žádnou holku nikdy nikam nepozval. O čem s ní má mluvit? Připravil si sice pár vtipů, ale bude se jim smát? A může ji, pokud vše půjde dobře, na závěr políbit?

Ohlédl se na hodiny na stěně. Půl druhé. Bude muset vyrazit, aby na něj Anička nemusela čekat. To by byl panečku začátek.

Vyrazila z domu plna očekávání. Jaký bude? Bude jiný než ve škole? A o čem spolu budou mluvit? Škoda, že nemá starší sestru, která by jí teď poradila.

Se sevřeným žaludkem došla na náměstí, kde se procházely rodiny s dětmi a tu a tam postávaly zamilované páry. Všechny pak osvětlovaly paprsky letního slunce.

9

Dnes svítilo poprvé po týdnu prudkých lijáků a zamračené oblohy.

Uslyšela za sebou kroky a otočila se. Byl to on. V celé své kráse. Vždycky na něm obdivovala, jak je upravený.

Ostatní kluci o sebe tolik nedbali. V jejich věku to asi nebylo až tak důležité, ale ti, co už se o svůj vzhled snažili starat, působili na Aničku daleko lépe. „Ahoj,“ vypískla hlasem, který nepoznávala. „Ahoj,“ pozdravil ji. „Jak se máš?“ „Dobře. A ty?“ „Dobře.“ Několik vteřin na sebe váhavě koukali, až se nakonec Anička rozhoupala a tentokráte pevnějším hlasem se zeptala: „Co budeme dělat?“ „Dáme si zmrzlinu?“ navrhl. „Tak jo.“ Posléze zjistili, že si ani jeden z nich nevzal peníze.

Možností, jak toto slunečné odpoledne strávit, bylo rázem daleko méně. „Tak se půjdeme projít?“ zkusila vymyslet náhradu za kopeček zmrzliny. „Tak jo,“ usmál se na ni. Musela přiznat, že málo kluků ze třídy mělo tak okouzlující úsměv.

Vydali se tedy po náměstí. Kráčeli bok po boku a ostýchali se jeden druhého dotknout, natož se na sebe podívat. „Co budeš dělat zítra?“ přerušila Anička ticho. „Nevím. Co ty?“ opáčil. „Nevím.“ Začínala být trochu zklamaná. Čekala víc. Nebyla si sice jistá co přesně, ale holky ve škole říkaly, že když 10

byla některá z nich s nějakým klukem venku, tak se krásně bavila.

Asi vycítil, že ji pouhé procházení se začíná nudit, a tak promluvil: „Chceš říct vtip?“ „Jo, znáš nějaký?“ „Ne,“ zalekl se možnosti ji rozesmát. Rozhodně by ho však nenapadlo, že právě tím ji rozesměje. „Čemu se směješ?“ „Vždyť to bylo vtipný!“ zvolala. Hlavně ji to překvapilo. Nenapadlo by ji, že řekne prosté ne. „Aha,“ hlesl. Ale trochu se díky jejímu přetrvávajícímu smíchu osmělil. A i z Aničky alespoň částečně opadla nervozita.

Začali si následně povídat o škole, o spolužácích, o třídní učitelce. Kupodivu se shodli ve všem, co jim na jejich třídní vadí. Od její trvalé až po nepatrný knírek. „Třeba nám na konci roku konečně řekne, že je chlap,“ zařičel smíchy a Anička se k němu přidala.

V záchvatech smíchu se dostali až do liduprázdné uličky, v níž se zastavili. Oba zvážněli a oba jistě přemýšleli nad tím samým.

Anička nevěděla, zda mu má dát pusu ona či zda má čekat, co udělá on. Marně pátrala v paměti, jestli o tom holky něco neříkaly, ale nemohla si vzpomenout. Možná u nich k žádné puse nikdy nedošlo. Ale to by bylo divné.

Muselo k ní dojít. Kdo ale udělal první krok?

Napadlo ji, že se ho zeptá, jestli ji nechce políbit. Ale takhle to určitě nechodí. Občas viděla mámu s tátou, jak si dávají pusu, a nic si předtím neříkali.

Ne, řekla si. Nebude tady jen tak stát. Udělala krok vpřed a na kratičký okamžik přitiskla své rty k jeho. Potom zase rychle ustoupila. Usmáli se na sebe.

11

„Ještě já tobě,“ prohlásil, nyní už působil sebejistěji.

Dvě pusy? Nebyla si jistá, jestli by si hned na prvním rande měli dát dvě. Jak to měly holky?

Poznal na ní, že nad jeho slovy uvažuje. Proč by ale nemohl políbit i on ji? Byl rád, že s tím začala. Nerad by ovšem působil jako někdo, kdo se nedokáže rozhoupat.

Nebylo tedy nač čekat. Přistoupil k ní a opětoval jí hubičku.

Zničehonic pocítil nutkání Aničku chytit. Pevně jí stiskl paže. „Co děláš?“ vyjekla.

Nevěděl. Líbilo se mu však, že se začíná bránit, že se ho začíná bát. Pustil paže a chytil ji pod krkem.

Nechápala, co se děje. Ve chvíli, kdy jí stiskl hrdlo, jí vhrkly slzy do očí. Rukama se ho pokoušela odstrčit, on ji však zatlačil ke zdi, o kterou se udeřila do zátylku. „Pusť mě,“ zaskřehotala.

Pomalu jí docházel kyslík. V rukách měla čím dál méně síly. „Hej! Co tam děláš?!“ ozvalo se odněkud ze strany.

V tu ránu stisk povolil.

Pustil ji a začal utíkat na opačnou stranu, než z které přibíhal podsaditý muž v obleku. Kdyby ho chytili, byl by to pořádný malér. Na rohu ulice se rychle ohlédl, ale ten muž se skláněl nad Aničkou těžce popadající dech.

Co to do něj vjelo? Co to provedl? Kde se vzala ta touha chytit Aničku pod krkem? Vždyť jí nechtěl ublížit.

12

Jenom se mu z nějakého důvodu zalíbilo, jak je bezbranná. Málem ji uškrtil, panebože.

Běžel dál.

Co bude dělat? Vždyť s ní chodí do školy! Ten pán ho nejspíš nepoznal, ale Anička si to asi těžko nechá pro sebe.

Vždyť moc nechybělo a zabil by ji.

Držela se toho neznámého člověka a popadala dech. „Jsi v pořádku, děvče?“ ptal se jí starostlivě.

Kývla hlavou a pomalu se vzpamatovávala z toho, k čemu došlo. Proč ji začal škrtit? To ji chtěl skutečně zabít? „To jsem ještě neviděl,“ kroutil neznámý hlavou. „Znáš toho chlapce?“ Co teď? Má říct pravdu? „Kolik ti je, děvče?“ „Dvanáct,“ zachraptěla a otřela si slzy. Už se jí dýchalo lépe. Stále jí však bušilo srdce a nemohla uvěřit, co se před chvílí odehrálo. „To jsem ještě neviděl,“ opakoval neznámý, „aby někdo škrtil dvanáctileté děvče. Ale tomu klukovi muselo být tak nějak jako tobě. Každopádně to musíš nahlásit. Jak se jmenuješ?“ Nahlásit? Nejen že by tím napráskala svého spolužáka, ale zároveň by se její rodiče dozvěděli, že šla ven sama.

Co by na to řekli? „No, víte,“ podívala se na neznámého postaršího pána, který ji starostlivě pozoroval skrze kulaté brýle. „My jsme si jenom hráli. To nic nebylo.“ „Děláš si ze mě legraci?“ zvýšil neznámý hlas. „Právě jsem byl svědkem, jak se snažíš chytit dech po tom, co tě 13

nějakej darebák škrtil, a ty mi teď řekneš, že to byla hra?

A proč teda ten zatracenej kluk utekl? Co?!“ Zadýchaně se zastavil u dveří do bytu. Dělalo se mu mdlo a potil se po celém těle. Kdyby se tam neobjevil ten chlap, tak už by z něj teď byl vrah. Možná by byl vůbec nejmladším vrahem.

Vydýchal se a zamířil do bytu. „Ahoj mami,“ pozdravil mámu, která se zrovna skláněla u botníku. Než se stihla narovnat, vyzul si boty a zmizel do svého pokoje. „Opravdu to byla jenom hra,“ přesvědčovala neznámého a horečně přemýšlela, co ještě dodat, aby jí uvěřil. „Ne, ne, ne,“ nevěřil jí neznámý. „To mi, děvče, nenakecáš. Vím, co jsem viděl. Ten kluk tě normálně škrtil a bůhví, co by se stalo, kdybych se tady neobjevil. Teď mě zavedeš k sobě domů a já to řeknu tvým rodičům.“ „Moji rodiče jsou dnes v Praze a přijedou až pozdě v noci,“ pokoušela se ho zadržet. „Chceš mi snad tvrdit, že nechali dvanáctiletou holku doma samotnou?“ Neznámý opět zvýšil hlas. „Ne, jsem doma s bráchou,“ odpověděla. „Tomu je dvacet dva,“ dodala rychle. „A on tě nechal jít ven samotnou?“ Najednou začínala mít vztek. Co je tomu chlapovi vůbec do toho? Copak ve dvanácti není dost velká na to, aby šla ven sama? Rodiče by mu určitě dali za pravdu, ale on není její rodič. Co se do toho plete?

14

Byl to ale předem prohraný boj. Nakonec jí nezbylo než neznámého dovést až k nim domů, kde zazvonili na Zbyňka. „Soudruh Rozsíval?“ oslovil neznámý Zbyňka.

Aniččin bratr zmateně přikývl. „Tady tvoji sestru dneska někdo napadl a škrtil,“ oznámil neznámý. „Cože?“ vykulil Zbyněk oči. „Aničko?“ „Jsem v pořádku,“ ujistila bráchu. „Kdo ji napadl?“ obrátil se Zbyněk na neznámého. „Nevím,“ přiznal neznámý. „Podle postavy bych řekl, že to byl nějaký chlapec. Tvoje sestra mi ale tvrdí, že si jenom hráli.“ „Opravdu, Aničko?“ „Fakt jsme si jenom hráli,“ potvrdila. „Měli byste to ale nahlásit,“ upozornil neznámý Zbyňka, aniž by vzal Aniččino tvrzení v potaz. „A taky není dobré pouštět dvanáctileté děvče do města samotné.“ „Jsi nějaký bledý,“ řekla mu matka a zkoumavě si ho prohlížela. „Je ti dobře?“ „Bolí mě břicho.“ Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Už tak se děsil okamžiku, až se ozve zvonek a přijdou ho zatknout. To bude najednou bezbranný on. Co na to řekne máma? „Tak si běž lehnout. Uvařím ti čaj.“ „Dobře,“ souhlasil a zvedl se od jídelního stolu.

Proč? Proč se muselo všechno takhle zvrtnout? Rande přece nemohlo skončit líp, než že mu dá Anička pusu. Tak proč mu znenadání tak přeskočilo?

15

„Opravdu ti nic není?“ staral se Zbyněk.

Seděli spolu v obýváku. Dvakrát mu musela všechno popsat. Rozhodla se, že pravdu si nechá pro sebe. Šla s kamarádkou na zmrzlinu, ale pak se kvůli takové blbosti pohádaly, a protože shodou okolností včera viděly kluky ze třídy se rvát, tak se je snažily napodobit. Ten pán je pak uviděl, ale špatně si to vyložil. Kamarádka jí nechtěla ublížit a ve skutečnosti ji ani neškrtila. Bylo to jenom jako. Jakmile však spatřila toho neznámého pána, lekla se a utekla. A on si ji navíc spletl s klukem. „A proč jsi to tomu pánovi neřekla?“ nechápal Zbyněk. „Já jsem mu to říkala, ale on mě neposlouchal.“ Asi na minutu zavládlo ticho. Čekala, jestli se jí podaří ochránit svého spolužáka, který se jí v pondělí určitě omluví a řekne, že to bylo nedopatření, nebo jestli vše skončí nahlášením a velkými problémy jak pro ni, tak pro jejího spolužáka. „Dobře, věřím ti,“ promluvil Zbyněk. „Ale příště se neperte, to holky nedělají,“ upozornil ji. „Slibuju!“ Ale omluví se jí? Bylo to opravdu nedopatření?

16

Úterý 19. února 2019 Olomouc Běžela po třídě Kosmonautů, zadýchaná a se stále těžknoucíma nohama. Její fyzická kondice nikdy nebyla zrovna obdivuhodná a po měsících strávených zavřená v bytě byla prakticky nulová. Jenomže teď se to jevilo jako zásadní slabina. Slabina rozhodující o životě a smrti.

Ulice byla vylidněná. Co taky mohla kolem půl jedenácté v noci čekat. Některá okna paneláků byla sice ještě tu a tam rozsvícená, to jí však bylo k ničemu. Potřebuje se schovat. Potřebuje pomoct!

Po levé ruce měla spoustu zaparkovaných aut se zamrzajícími skly. Možná by, kdyby se pokusila do některého z nich dostat, mohla mít štěstí, a najít tak skvělou skrýš. Netroufala si ale mrhat drahocenným náskokem, který získala.

Z protější strany ulice na ni od hospody pokřikovali opilci. Pořádně jim ale nerozuměla, a to nejen proto, že ji od nich dělila silnice a tramvajové koleje či že se od nich rychle vzdalovala.

Síly jí stále docházely a pomalu se vytrácel adrenalin nalitý do žil ve chvíli, kdy se jí povedl tento beznadějný úprk.

Co kdyby přeběhla na chodník na druhé straně? Ohlédla se. Nikdo za ní nebyl. Kde je? Byla si jistá, že ji pronásledoval. Přece mu nemohla utéct.

17

Jak adrenalin vyprchával, vracel se jí i cit do zakrváceného obličeje s přeraženým nosem. I přes nový nával bolesti se ovšem nemohla zastavit. Dokud bolest cítí, ví alespoň, že je naživu. Kdyby se zastavila, bylo by pravděpodobně brzy po bolesti. A taky by jí byla zima, vždyť na sobě měla jenom tričko.

V protisměru zasvítila světla auta. Vzal si snad auto, aby ji dostal? Proč by ale přijížděl z protisměru?

Již dvacet minut stepoval před budovou A právnické fakulty. Co chvíli nervózně kontroloval mobil, jestli mu nevolá.

Vystoupal po schodech a zapřel se o zábradlí.

Pochopil správně, že se mají sejít tady? Anička, jak jí důvěrně říkal, tohle město zas až tolik neznala. Nepocházela z Olomouce a rozhodně ještě neměla pořádně čas si město prohlédnout. Kde je právnická fakulta však, pokud ho opravdu poslouchala a rozuměla mu, věděla.

Blížila se k právnické fakultě. Bylo skoro až k nevíře, že se ještě drží na nohou. Po posledním ohlédnutí jí ale nic jiného nezbývalo. Spatřila totiž další auto, tentokráte jedoucí za ní a jejím směrem. A vzhledem k tomu, že jelo nepřiměřeně pomalu, jí bylo jasné, kdo v něm sedí.

Kde sakra je? Něco se jí muselo stát. Jinak by mu přece alespoň napsala, že se zpozdí. Nebo si tu schůzku rozmyslela? Ale proč? Byl přesvědčený o tom, že mu důvěřuje.

Nebo její důvěru něčím nalomil? Čím?

Odrazil se od zábradlí a seběhl schody. Rozhlédl se, stále však nikoho neviděl.

18

Proběhla kolem fakulty a mířila k cestě u atletického stadionu. Ještě bude muset překonat silnici. Snad se její pronásledovatel najednou nerozjede a nesmete ji přímo uprostřed vozovky. Tím by ale dost riskoval. Pochybovala, že by mu nezáleželo na utajení její smrti.

Když její chodidlo dopadlo do namrzající trávy, po­­ohlédla se. Zrovna zabočil. Nezdálo se ale, že by se chystal konat.

Uviděl její drobnou postavu, jak přebíhá silnici. Určitě to byla ona. Co se stalo? Sledoval ji, jak míří k cestě vedoucí k Pevnosti poznání a Bezručovu parku. Všiml si rovněž zastavujícího auta. Na takovou dálku bohužel nepoznal, kdo z vozu vystupuje. Okamžitě však pochopil, že právě před nimi Anička utíká.

Uvažoval, zda se má za nimi vydat. Co když to ale nebyla Anička? Nerad by se zapletl ještě do něčeho jiného.

Povedlo se jí dostat přes silnici. Jenže co teď? On se za ní vydá. Kam by se mohla schovat? Jak se asi v takové situaci chová lovná zvěř? Těžko říct, když je většinou ulovena. Pokračovala po cestě. Už se neohlížela. Třeba nebude mít pistoli.

Krev jí smáčela triko. Vlastně jen díky tomu, že byla neustále v pohybu, jí nebyla zima. Jakmile se zastaví, dožene ji nejen její pronásledovatel, ale i noční mrazík.

Možná schytá ještě několik ran. A pak ji nechá umrznout ve vlastní krvi.

Přestože se teple oblékl, pocítil mrazení v zádech. Jedna z osob, jež z auta vystoupila, se vydala jeho směrem.

19

Už tedy nemusel přemýšlet, jestli má za nimi jít. O jejich konfrontaci rozhodli za něj.

Se stále sílící nervozitou pozoroval přicházející osobu, jíž stoupala pára od úst. Zatím nevytáhla zbraň, což by mohlo znamenat, že přichází v míru. To by však před nimi ta holka neutíkala. „Michal Bočan?“ vyrazila ze sebe osoba.

Michal nejistě přikývl. „Kdo jste?“ Neměl by čekat na odpověď. Měl by utéct. A to okamžitě! Kdyby to namísto této krátké úvahy udělal, neviděl by už, jak příchozí sahá do zadní kapsy džínů a vytahuje skládací nůž. „Co po mně chcete?“ pokusil se ho zastavit, i když tušil, že to je beznadějné. Nyní už ozbrojená osoba se netvářila, že by měla v plánu odpovědět.

Pryč! Otočil se, ale bylo pozdě. Byl chycen za paži a přitáhnut blíž noži, který mu byl posléze zabodnut do ledvin.

Lehce se prohnul v zádech a než se stačil vzpamatovat, přišlo další bodnutí o něco výš. Snažil se z čím dál pevnějšího sevření vymanit, čímž jenom přispěl k tomu, že další rána přišla do boku. Poté byl udeřen do zátylku a svalil se na zem.

Přestával být schopný vnímat. Pocítil ovšem, že byl přetočen na záda a dostal několik dalších bodných ran.

Najednou to ustalo. Útočník se v poklidném tempu narovnal a odešel. Michal zůstal ležet na studené zemi, oblečením mu prosakovala krev. Ztěžka dýchal, neschopen se hnout.

Běžela dál, po její pravé ruce se táhla zeď, po levé viděla jakýsi areál. Nepokusila se tam však schovat. Tušila, že jí je v patách a stejně by viděl, kam mizí.

20

Dostala se do parku a rázem se zastavila. Došlo jí totiž, že prostě musí zariskovat a seskočit z cesty. Takhle je příliš na očích. Rozhodnutí to ale nebylo zrovna nejlepší, i když bylo osudové, respektive jedno z několika osudových. Hned při druhém nebo třetím kroku doplatila na nerovný povrch, špatně došlápla a skácela se na zem.

Objevila se nová bolest, a to v pravém kotníku. Zkusila se postavit, ale nemohla na nohu došlápnout. Zaúpěla a začala se plazit k nejbližšímu stromu. Dřela si kolena o chladnou zem, bolely ji ruce, ale věděla jediné: musí se někam schovat.

Doplazila se ke kmeni. Rozhlédla se, jak moc ji bude z cesty vidět, když se za strom schová. Ze směru, odkud přiběhla, se už blížil. Díval se přímo na ni. Na rtech mu hrál lehký úsměv. Její snaha byla marná a vlastně i trochu naivní a legrační.

Překvapilo ho, že se vůbec probudil. Skláněl se nad ním nějaký člověk. Po zamrkání usoudil, že to bude nejspíše student. Že by měl takové štěstí a někdo ho našel? Nebo už pouze sní o tom, že se dožije rána? „Slyšíte mě?“ ozval se vysněný anebo skutečný za­­ chránce. „Jestli mě slyšíte, mrkněte.“ Mrkl, byť s obavami, že zavře oči nadobro. „Vnímá,“ oznámil mladík komusi v pozadí. „Za chvíli jsou tady,“ ozvalo se. „Vydržte, sanitka už jede. Budete v pořádku.“ Kéž by. „Zkus zastavit krvácení.“ „Já bych rád, ale má na těle strašně moc ran.“ Opět upadl do bezvědomí.

21

Stál nad ní a hladil ji po hlavě. Klečela a doufala, že to bude rychlé. Začínala jí být zima. Krev se pomalu srážela. „Já ti říkal, ať nezlobíš,“ zašeptal jí do ucha se svým typickým přízvukem. „Protože když budeš zlobit, budu naštvaný. Když budeš zlobit, nebudeme kamarádi.“ Z hrdla se jí vydral vzlyk. Bolestný a zoufalý. „Ale ty sis nedala říct!“ zasyčel a kopl ji do zad.

Dopadla obličejem na zem a udeřila se při tom do přeraženého nosu.

Přidřepl si k ní. „Proč mě nechceš mít za kamaráda?“ Bylo jí jasné, že odpověď nepotřebuje. Konec se blížil.

Sny odplouvaly a čekalo ji jen vyvrcholení noční můry.

Objal ji svojí silnou paží kolem krku, postavil se a přitáhl ji k sobě. Tiskl velice silně a jí docházel vzduch. Už to sice párkrát zažila, ale tentokrát to mělo být dotaženo do konce.

Dusila se. Pokusila se paži odtáhnout, ale byla o tolik slabší.

Ochabovala a naposledy se podívala na svět před sebou.

Vyšel na chodbu. Před každou noční službou doufal, že moc práce mít nebude. Nerad pracoval v noci, ať už jeho práce byla posláním nebo ne. A co už vůbec neměl rád, tak když mu těsně před půlnocí vrazili pod ruce umírajícího člověka.

Samozřejmě pak ze sebe vždycky vydal to nejlepší, ale dneska ani to nepomohlo. Ten člověk to měl sečtené a jeho dopravení do nemocnice bylo už v podstatě zbytečné. Tolik bodných ran doktor Blaczinski dlouho neviděl.

Pár pobodaných sice už na stole měl, ale většinou to byla 22

jedna dvě rány a nikdy to nebylo s vážnějším úmyslem než dotyčnému ublížit. Tohle ale byla vražda a dosti odporná. „Volal někdo příbuzným?“ zeptal se sestry, jež se na chodbě objevila krátce po něm. „Teď volal kapitán Nekula od policie, že příbuzné bu­ dou informovat oni.“ „Dobře.“ „Taky říkal, že se tady od nich někdo do půl hodiny zastaví.“ „Tak ho pak pošlete ke mně,“ dal sestře pokyn a vydal se udělat si pořádné kafe. „Katko,“ zarazil se po pár krocích. „Ano?“ ozvala se sestra mířící opačným směrem. „Je potřeba to zatím udržet v tajnosti.“ „Samozřejmě,“ věnovala mu trochu vyčítavý pohled.

Stáli s přítelkyní za čerstvě napnutou policejní páskou.

Jemně ji objal. Do okamžiku, než uviděli na zemi před fakultou bezvládné tělo, měli nádherný večer. Zrovna se vraceli z vinárny a těšili se do postele. Ani jeden z jeho dvou spolubydlících dnes na koleji nenocoval, takže mohl Ivu pozvat, aby strávili celou noc spolu. Očividně jim to ale někdo nepřál.

Raději se nedíval na místo s krvavými stopami, které se mu už asi nadosmrti vryje do paměti. A Ivě určitě taky, přestože nebyla v takové blízkosti toho chudáka jako on.

Ale mohl jí snad přenechat svoji pozici a ujmout se namísto ní telefonu? Ne, to nepřicházelo v úvahu.

Ze strany k nim přistoupil uniformovaný policista. „Ještě, prosím, vydržte. Za chvilku sem přijede někdo z kriminálky a bude se vás chtít na pár věcí zeptat.“ 23

„Nevíte už něco o tom pánovi?“ zeptala se Iva policisty. „Právě jsem dostal zprávu, že napadený zemřel. Je mi líto,“ oznámil jim.

Robert si promnul obličej a přitáhl Ivu blíž k sobě.

Věděl, že to tak skončí. Tolik ran nebylo možné přežít.

Navíc bůhví jak dlouho ležel ten člověk na zemi, než ho našli. „Proč zrovna my?“ pohlédla na něj Iva. „Já vím, že jediný, koho bychom měli litovat, jen ten mrtvý, ale proč ho nemohl najít někdo jiný? Nemyslím si, že by pro něj mohl udělat o moc víc než my, ale já tuhle vzpomínku nechci, Robi.“ „To já taky ne.“ Podíval se na hodinky. Odbila půlnoc.

24

Středa 20. února 2019 Olomouc „Čau Pepo,“ pozdravil technika rozbalujícího si své náčiní. „Hádám, že jste teď přijeli, že?“ Pepa k němu vzhlédl, přičemž mu trochu povylezly uši zpod zimní čepice, a svýma za denního světla typicky zarudlýma očima probodl Jonáše pohledem. „To nebylo myšleno ve zlým,“ zvedl Jonáš na omluvu ruce. „Jen aby,“ zachraptěl Pepa. Kdyby ho Jonáš neznal, začal by se strachovat, jestli není nemocný. Po několika letech spolupráce při vyšetřování těch nejzávažnějších zločinů na Hané však věděl, že na Pepovi si pouze vybírá daň jeho neuspořádaný a alkoholem provázený život.

Aby technika dále neprovokoval, vydal se k mladému páru postávajícímu u schodů do menší ze dvou budov právnické fakulty. Na jejich tvářích poznal, že to jsou právě oni, kdo oběť našel. „Dobrý večer,“ upozornil na svoji přítomnost, jelikož oba byli zaklesnutí do sebe a vzájemně si pomáhali se vzpamatovat. Možná mohl ale použít jiné oslovení. Jednak krátce po půlnoci už asi nikdo neměl v tomto časovém pásmu večer, a navíc slovo dobrý se v tuto chvíli opravdu náramně hodilo.

25