Nesejdeš z cesty

Dagmar Digma Čechová Nesejdeš z cesty Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Dagmar Digma Čechová, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první ISBN 978-80-243-9749-8

DAGMAR DIGMA ČECHOVÁ

NESEJDEŠ

Z CESTY

Nakouknout pod pokličku budoucnosti může znamenat připravit se o veškerou přítomnost.

Myslíte, že na to máte?

Současnost

1. „Fuj je to, Betty!“ Ze svého místa nemohl vidět, co jeho tibeťačka očichává. Podle toho, jak vehementně ji to zajímalo, to ale do obvyklého sídlištního prostředí nezapadalo. „Ke mně!“ Ačkoli ho jindy spolehlivě poslouchala, tentokrát něco urputně olizovala pod lavičkou a odmítala se nechat jakkoli vyrušit. Ještě aby tak sežrala něco otráveného!

Raději si pospíšil, aby jí nebezpečnou návnadu případně stihl vydolovat z tlamy. Aspoň k něčemu se dril z dob, kdy jezdili po výstavách, hodil. Všechny ty získané tituly jim ve výsledku byly k ničemu, protože se o žádný chov ani nepokoušel, fenka ale byla z posuzování zvyklá nechat si otevřít tlamu a kohokoli do ní sáhnout. Rozhodčí pokaždé pečlivě kontrolovali, že jí nechybí žádný z důležitých zubů, což tehdy ještě byla pravda. Až teď jí s přibývajícím věkem občas nějaký vypadl.

S rostoucími obavami doběhl během pouhých několika vteřin tak blízko, aby konečně mohl ve sporém světle pouliční lampy zahlédnout objekt Bettynčina urputného zájmu. Na krátký moment se v pohybu zastavil, když si uvědomil, na co se to právě dívá. Pod lavičkou se totiž místo očekávaného špekáčku napíchaného Fridexem povalovalo lidské tělo. „Doprdele!“ 7

Teď už se nebál o svou fenku. V sázce byl spíše život té bezvládné osoby, v níž podle bot i podzimního kabátku bezpečně rozpoznal ženu. Na bezdomovkyni se její oblečení zdálo být až příliš čisté a elegantní, rozhodně nevypadala na někoho, kdo si tu ustlal schválně. Její zkroucené tělo a rozhozené paže už od pohledu nenaznačovaly pohodlnou polohu, do níž by se žena mohla chtít úmyslně schoulit před vlezlým podzimním počasím. Co se jí, sakra, mohlo stát, že tady v tuhle noční hodinu takhle leží na prochladlý ulici? Tohle sídliště, aspoň pokud Radim věděl, až doteď patřilo k těm bezpečným. O žádných přepadeních nebo jiných útocích na ženy neslyšel a byl si jist, že by se to tady rychle rozneslo.

Najednou si vůbec nebyl jistý, jestli má být vlastně rád, že s Betty dnes zvolili tuhle cestu. Kdyby ji k večernímu venčení vzal na jinou z obvyklých obchůzek, nemusel by teď nic řešit. V klidu by se vrátili domů a šli spát jako kterýkoli jiný den. Ta žena ale dost možná potřebuje pomoc a nikdo jiný by tudy následujících několik hodin jít nemusel. Na procházky bylo příliš sychravo a většina pejskařů už nejspíš měla dávno splněno a spokojeně si hověli ve svých teplých bytech. On měl ve zvyku chodit s Betty ještě jednou takhle pozdě, aby si mohl před spaním naposledy zakouřit. Pokud by tu nešťastnici neobjevil on, dost možná se o tom mohl dozvědět ráno ze zpráv a naopak litovat, že nešel právě tudy. Ať chtěl, nebo nechtěl, teď to bylo na něm. Musel něco udělat. „Jste v pořádku? Haló, paní!“ Zkoušel nejprve z bezpečné, zhruba metrové vzdálenosti zjistit, jestli dotyčná náhodou není při vědomí. Ušetřila by mu tak spoustu starostí. Ať ho klidně pošle ho háje! Ještě stále měl naději, že uslyší rozespalé: „Nech mě bejt!“ a bude si moci jít s klidným srdcem po svých.

8

Nedočkal se však ani té sebemenší reakce. Co teď? Asi by s ní raději neměl hýbat. Co kdyby byla zraněná a on by jí tak ublížil ještě víc?

Vzpomněl si na instruktora, který jim na nedávném školení kvůli profesnímu řidičáku kladl na srdce, že pokud by se do podobné situace dostali, mají plné právo myslet především na své zdraví a bezpečí. A pokud si na to netroufají, nemusí se za každou cenu snažit dotyčnému sami fyzicky pomoci. Naprosto stačí zavolat policii nebo záchranku, potud sahá jejich občanská povinnost.

Jak by mu ale ta žena asi mohla ublížit? Že by se na něj chystala nečekaně vrhnout a okrást ho o napůl prázdnou krabičku cigaret, zapalovač Zippo s vyrytým věnováním od bývalky a mobil? Kromě vodítka u sebe právě teď nic jiného neměl a nepředstavovalo to žádné valné jmění ani pro něj, natož pro ni. S bídou by snad v nějaké pochybné zastavárně dostala dvě stovky za ten telefon, ale žádný výstřelek poslední módy to beztak nebyl.

S pochybovačným pohledem si ji v rychlosti prohlédl.

Vážila odhadem sotva půlku toho, co on sám, a na mokrém chodníku před jeho nohama ležela zcela bezvládně. „Je vám něco?“ Troufl si s ní přece jen trochu zatřást. Žádná zjevná tělesná zranění nepozoroval, takže příčina zřejmě musela být někde jinde.

Mozek mu začal sesílat ještě znepokojivější signály.

Co když je ta nešťastnice mrtvá? Ještě nikdy se neživého lidského těla nedotkl a v nejmenším netoužil si tuto zkušenost opatřovat. Tím méně teď a tady. Ani představa, jak volá na policii, že objevil mrtvolu, mu nepřišla dvakrát lákavá. To by se s Bettynkou domů asi jen tak nedostali, a on ráno musí vstávat do práce.

Znovu se zaměřil na tělo ležící ženy. Její hrudník se sotva znatelně, ale přece jen lehce zvedal, takže si Radim 9

mohl oddechnout. Dokonce mu přišlo, jako by snad něco slabě zamumlala, když s ní znovu zatřásl. Třeba má cukrovku a je v hypoglykemickém šoku, napadlo ho další možné vysvětlení. O tom totiž instruktor na posledním školení také mluvil. Jak jen říkal, že se to pozná? Měla by snad být cítit acetonem?

Dodal si tedy odvahy, přisedl k ní na bobek a sklonil se níž. Hlavu měla otočenou na bok a tu půlku obličeje, ke které se dostal, překrývaly zplihlé vlasy, ale její ústa byla volná, takže přiblížit k nim na krátký moment svůj nos dokázal.

Tomu tedy říkal ironie! Bettynce to před malou chvílí přísně zakazoval, a teď ji tady před jejíma nechápavýma očima očichává sám! Jestli ho z okna pozoruje některý ze zvědavých sousedů, kteří nemají na práci nic lepšího než sledovat cizí životy, ta situace mu musí připadat hodně bizarní. Nečum na mě a radši zavolej 112! obořil se v duchu na hypotetického svědka. „Fuj,“ ulevil si vzápětí a žaludek se mu lehce zhoupl.

Tohle tedy rozhodně nebyl aceton! Spíš příliš mnoho vína a pár panáků bůhvíčeho všeho k tomu. Možná sem přece jen zabloudila nějaká nečekaně dobře oblečená bezdomovkyně a ustlala si původně na lavičce. Jen ve svém stavu nejspíš ani nepostřehla, že se z ní svezla na zem. Nebo už se prostě nedokázala sama bez pomoci zvednout.

Neměl by ji tak radši nechat? Jestli to je nějaká zoufalka, co když se na něj přisosne jako klíště a bude chtít peníze, nebo dokonce začne zoufale žadonit, aby ji vzal k sobě domů do tepla? Co když ji probere a pak bude mít problém se jí zbavit? Na to nebyl ani trochu zvědavý. Existují přece azylové domy, centra sociálních služeb nebo charitativní organizace typu Armáda spásy, které mají v popisu práce se o takové lidi starat. Jemu tohle rozhodně nepřísluší.

10

„Betty, fuj je to!“ zopakoval tentokrát se zjevným despektem fence, která se právě snažila probrat opilou ženu k životu urputným lízáním bledého obličeje, a znovu zauvažoval o odchodu domů, aniž by se nějak vměšoval do situace, do níž se ta osoba zřejmě dostala vlastním přičiněním.

Po alkoholu ale lidi mívají tváře spíš rudé, takže už tu zřejmě nějakou chvíli leží… Sakra, přece ji tady takhle nechat nemůže, když i Bettynka má evidentně pocit, že by jí pomoct měli?! Nikdy by si nepomyslel, že si kvůli názoru psa bude muset hrát na nějakého samaritána.

Mrholilo. Sychravé podzimní počasí se teď svým lehkým pláčem hlásilo téměř každodenně, což mu obvykle nevadilo. Nebyl z cukru a drobný deštík ho od procházky jen tak neodradil. Horší to bylo, když pršelo už předtím, než vyrazili. Tehdy totiž princezna Betty odmítala dobrovolně udělat byť jen jediný krok na mokrou silnici a rovnou ve dveřích se otáčela zpátky, že to raději ještě vydrží.

Radim letmo zkontroloval oblohu plnou temně šedých mračen. Tohle hrozilo změnou ve větší liják, a ještě ke všemu se začínal zvedat vítr. Asi by bylo přece jen nejrozumnější zavolat policii, ať tu zřízenou ženu odvezou na nejbližší záchytku nebo s ní udělají cokoli, co sami uznají za vhodné.

Místo toho se rozhodl s ní zatřást ještě o něco silněji.

Třeba se o sebe přece jen zvládne postarat sama, aniž by jí zbytečně přidělával problémy s otrávenými měšťáky. Uměl si představit, jakou radost by z takového úkolu měli a jak by s ní tedy nejspíš zacházeli. „Sakra, ženská, co se tu válíte?“ zkusil trochu přiostřit. „Vstávejte, začíná pršet, nastydnete!“ Otočil její tělo obličejem k sobě, aby ji případně mohl trochu plesknout přes 11

tvář, a v ten moment by se v něm krve nedořezal. To snad ne! To je přece…

Vanda! Sekretářka z podniku, pro který kdysi skoro deset let jezdil. Už ji nějaký pátek neviděl, ale nemohl uvěřit vlastním očím, jak moc za tu dobu sešla. Nehraje s ním jeho mozek nějaké podivné hry? Třeba jí je ta žena prostě jenom tak podobná, že znovu vylovil vzpomínku ze šuplíku raději zapomenutých. A to fakt věřil, že období, kdy její tvář viděl všude, už má nadobro za sebou! „Vando? Jste to vy?“ Ta osoba se rozhodně nenacházela ve stavu schopném jakékoli rozumné odpovědi. Jako by ji však vyslovené jméno přece jen lehce probralo, znovu něco zamumlala. Ten hlas! Byla to ona a žádná náhodná podoba! Vanda, nebo spíš to, co z ní zbylo, před ním bezvládně ležela a nevypadala, že se v dohledné době zvládne sama vzpamatovat.

Kdyby se jednalo o kohokoli jiného, bezpochyby by zvolil jiné řešení – a rozhodně rozumnější a bezpečnější –, ale ji tady prostě nechat nemůže! Připnul Betty na vodítko a ze všech sil se snažil Vandino bezvládností ztěžklé tělo zvednout na nohy. „Pomozte mi přece trochu!“ nabádal ji spíš proto, aby slyšel aspoň vlastní hlas. Zoufale se potřeboval chytit něčeho normálního, protože mu celá ta situace přišla naprosto šílená.

Jakmile se mu ji po delším zápolení přece jen podařilo postavit, Vanda zavrávorala a zůstala na něm celou svou vahou viset. Naštěstí v sobě našel dost síly na to, aby se s ní odšoural ke dveřím správného vchodu, i když to znamenalo táhnout ji dobrých dvě stě metrů. V jedné ruce přitom držel vodítko s Betty, která se mu neustále pletla pod nohy ve snaze vyskočit na Vandu, již podpíral druhou paží. Ta naštěstí aspoň netahala nohy za sebou jako hadro12

vá panenka, ale celkem poslušně je střídala a jakž takž se o ně při pohybu opírala.

V tu chvíli nejenže byl rád, že policii nakonec nezavolal, ale navíc silně doufal, že je za žádným z oken paneláku nikdo z hypotetických svědků nesleduje. Tohle by totiž jen těžko komukoli vysvětloval!

Zatímco ji ve výtahu opíral o stěnu, zmáčkl rukou s vodítkem šestku. Soukromí uzavřeného prostoru mu poskytlo pár vteřin na bližší zkoumání nelichotivé reality, jak moc se Vanda za poslední roky, kdy se vůbec nepotkávali, změnila. Z kdysi krásné ženy, plné života a překypující energií, teď před ním zkrouceně sotva stála pouhá troska.

Co se jí, proboha, asi stalo? přemítal stále dokola, když ji strkal pod sprchu. Bylo to sice poněkud drsné, ale jediné účinné řešení, jaké ho napadlo. Nějakým svlékáním se přitom rozhodně nezatěžoval, navíc by mu to přišlo nemístné i u naprosto cizí osoby, natož u ní. Čert vem oblečení! Radim měl především strach, aby se vůbec probrala. Nechtěl si ani představovat, jak by někomu vysvětloval, proč má doma ženu v bezvědomí a co s ní hodlal nebo hodlá dělat. „Přestaň!“ zavrčela na něj konečně překvapivě srozumitelně, když ji studená voda zmáčela na kost. Zplihlé vlasy jí visely přes stále poměrně hezký, ačkoli výrazně pohublý obličej. „Nech mě…“ bránila si tvář rukama a vypadala už vcelku při smyslech.

Natáhl se ke kohoutku, aby vodu vypnul, a neříkal přitom vůbec nic. Nenapadalo ho jediné kloudné slovo, které by mělo sebemenší význam pronést. Jen co si Vanda uvědomí, že se nachází v naprosto cizím bytě, a velmi pravděpodobně nebude mít nejmenší tušení s kým, bude jistě už tak dostatečně zmatená, bez ohledu na svůj stav.

Nebylo třeba ji do té doby děsit mužským hlasem, který jí beztak neuměl nijak pomoci.

13

Najednou se jako máslo po rozpáleném boku pánvičky svezla po stěně sprchového koutu, smotala se do klubíčka a začala usedavě vzlykat. Ještě toho trochu! Ženský pláč ho odjakživa děsil, protože si s ním nikdy neuměl poradit.

Netušil, jak se v takové situaci má správný chlap zachovat. Většinou, když už se dokopal k nějaké snaze o pomoc, vypadla z něj pěkná blbost. Takže obvykle radši mlčel a ani teď neudělal výjimku.

Než začala Vanda po pár minutách drkotat zuby, koupelnou prostupovalo rozpačité ticho, přerušované jen jejími tichými vzlyky. Radim pragmaticky zhodnotil, že by se měla převléct do něčeho suchého. Rozhodl se tedy risknout nechat ji chvíli o samotě a vydal se do ložnice prohrabat svou skříň. Tyhle starosti ho kupodivu na chvíli naplnily úlevou a klidem. Byť se jednalo o zcela podružný problém vzhledem k celé té bizarní situaci, dokázal ho vyřešit a cítil se tak o něco jistěji. Jakékoli jeho triko sice bude Vanda mít jako noční košili a tepláky by si mohla klidně vytáhnout až pod bradu, ale bude jí v tom teplo, což považoval za dostatečný přínos a jediný podstatný fakt.

Nečekaná návštěva beztak jinou možnost neměla, i kdyby se snad hodlala domáhat něčeho slušivějšího. Žádné ženské oblečení se v jeho bytě nenacházelo už hodně dlouho.

Bylo to šest let, co za sebou Erika zabouchla dveře se slovy: „Už tě nechci nikdy vidět! Nikdy, chápeš? Ať tě ani nenapadne mi volat!“ Chápal. A nezavolal. Stejně by nevěděl, co jí vykládat.

Přemlouvat ji nemělo cenu, navíc si to vlastně ani nepřál, a blekotat nějaké zdvořilosti, to by si připadal jako pitomec.

Takže mu to svými jasnými instrukcemi vlastně ulehčila. „Bude vám to velký, ale je to suchý.“ Poprvé od chvíle, kdy jakž takž přišla k sobě, si troufl promluvit nahlas a položil na pračku kupičku namátkou 14

vybraného oblečení včetně vlněných ponožek a čisté osušky navrch. Nabízet jí pánské trenýrky už mu přišlo krapet moc, a tak doufal, že se v teplákách bez spodního prádla na chvíli obejde. Ačkoli si nebyl zrovna dvakrát jistý, jestli se ve svém stavu zvládne obléct bez cizí pomoci, dopřál jí soukromí a šel zatím uvařit kafe.

Vanda se po pár minutách skutečně převlečená vypotácela z koupelny a chvíli jen tak bezradně postávala v chodbě. Žmoulala lem trika, které jí podle očekávání sahalo skoro ke kolenům, a zmateně se rozhlížela po neznámých stěnách, dokud Radim nevystrčil hlavu z kuchyně. „Tady…“ nasměroval ji prostě a ona se bez známek sebemenšího odporu vydala za ním.

Betty si ji zvědavě a evidentně potěšeně očichávala a Radima tak znovu napadlo, proč se ve standardu tohoto plemene píše, že je to ostražitý psík. Jeho milovaný exemplář by se klidně nechal ukrást každým, kdo byl ochotný ho pohladit, nebo se dokonce nechat olízat. „Ahoj, maličká,“ pohladila ji Vanda a fenka, přesně jak jí velel instinkt, jazykem vehementně promasírovala celou její zkřehlou ruku. „Jakpak se jmenuješ?“ Mluvila překvapivě souvisle a srozumitelně, takže nápad s ledovou sprchou zřejmě nebyl úplně marný. Že

by Radim konečně jednou něco udělal správně? „Betty.“ Byl rád za bezpečné téma hovoru, protože následujících nevyhnutelných minut se děsil. Jak jí racionálně vysvětlí, proč ji k sobě vlastně bral, když se to zdráhal pojmenovat i sám před sebou? Nestihl si připravit žádný obstojný argument, který by to dostatečně objasnil a zároveň ji pokud možno nevyděsil. „Pekiňák?“ obrátila na něj svoje vypitým alkoholem a pravděpodobně i pláčem opuchlé oči.

15

„Tibetský španěl.“ Ačkoli chápal, že je toto málopočetné plemeno širší veřejnosti zatím nepříliš známé, většinou se ho přirovnání k pekinézovi, který měl úplně jiný, naprosto placatý čumák, přece jen dotklo. Dnes však byl ochotný si obvyklou přednášku o příbuznosti s tibetskou dogou a lhasa apso odpustit. „Uvařil jsem kafe,“ podotkl samozřejmě zcela zbytečně, protože hrnečky s kouřící tekutinou nešlo na stole přehlédnout. „Sladíte?“ Doufal, že odmítne, protože si ve skutečnosti nebyl jistý, jestli by vůbec nějaký cukr našel. Nepotřeboval ho k ničemu už spoustu let. Naštěstí skutečně zakroutila hlavou. „Nemáš mlíko?“ Opatrným šouravým krokem se přemisťovala ke stolku. Ztěžka dosedla na jednu ze dvou jídelních židlí a při tom pohybu připomínala spíš unavenou stařenu než ženu v nejlepších letech. Pokud si ale pamatoval dobře, byla tak o dobré dva nebo tři roky mladší než on.

Vybavoval si, že tehdy určitě mívala o pár kilo víc než teď. Ne snad, že by trpěla nadváhou, spíš to byla taková ta kila navíc na správných místech, která jí zůstala po dětech, aby v mužích už při letmém pohledu vzbuzovala ten uklidňující pocit mateřství a bezpečí. Osobně ani nikdy vychrtlé holky nevyhledával. Lenka byla také spíš krev a mlíko, jen Erika si nedala říct, i když se ji čas od času snažil přesvědčit, že by jí ženštější tvary minimálně v jeho očích slušely více.

Splnit Vandě tohle vyslovené přání bylo naštěstí o poznání snazší, a tak Radim mechanicky přikývl a přešel k lednici, aby z jejích dvířek vytáhl načatou krabici.

Ještě zhruba před hodinou sice pil přímo z ní, ale to Vanda netušila, takže jí to ani nemohlo vadit.

16

„Dík,“ hlesla odevzdaně, když jí trochu nalil přímo do hrnku. Na návštěvy si nepotrpěl a řešit teď nějaký bonton by mu přišlo uhozené.

Dobrých pět minut pak oba seděli mlčky a upíjeli horkou kávu, než se začala ošívat a rozhlížet. „Tady se asi nekouří, viď?“ Nekouřilo. To byla další ze záležitostí, které z jeho bytu zmizely zároveň s Erikou, a po téhle se mu tedy nestýskalo ani za mák. Nesnášel načichlé záclony a zdi, ten všudypřítomný zápach, který pak automaticky zalézal i do oblečení a vlasů. Hned následující víkend po tom dramatickém prásknutí dveří si tedy čistil hlavu při malování celého bytu. Fyzická práce mu svědčila; soustředil se pouze na tahy štětcem a užíval si jak nekomplikovanost svého úkolu, tak i čistotu znovu bílých zdí, z nichž při každém jeho pohybu mizel kus pastelově růžové, hráškové či béžové vzpomínky na bývalou přítelkyni. Sám byl sice také kuřák, ale nedělalo mu žádný problém počkat až na procházku s Betty a kouřit pouze venku. Dokonce několikrát zkoušel svého zlozvyku úplně nechat, ale nakonec vždycky došel k názoru, že mu vlastně vyhovuje.

Aspoň nemusel řešit, co má dělat, než se fenka dostatečně vyběhá, když každou cigaretou zabil nějakých sedm minut.

Nutit Vandu jít ven teď ale nepřicházelo v úvahu a ona vypadala, že cigaretu vážně potřebuje. Když už se tady tak dlouho snaží, aby se jí udělalo lépe, přece si to teď nepokazí, když mu to začalo fungovat. Pro jednou se snad tak moc nestane. Došel tedy pro kompotovou misku, což vyhodnotil jako jednodušší a rychlejší než řešit, kam asi tehdy po malování strčil popelník, a otevřel ventilačku nad jídelním stolem. „Prosím.“ 17

Zapálil si jako první, aby Vanda nepochybovala o tom, zda opravdu může, a vedle misky položil také svou krabičku. Byl na ní obrázek díry v krku, který sice původně měl kuřáky varovat a od jejich zlozvyku odradit, ale připomínal úplně jiný tělní otvor, takže se ve výsledku pro většinu stal spíš záminkou pro spoustu vtipů.

Aniž by se zarazila, automaticky si nabídla jeho cigaretu. Buď si pobídku vyložila po svém, nebo dost možná ani sama neměla co kouřit. Její kabelka stále ležela na botníku v chodbě, kam ji odložil, a ona zjevně neměla tendenci se po ní shánět.

Radima znovu napadlo, jak mohla žena, již před pár lety skrytě obdivoval, klesnout takhle hluboko. Ale nahlas to nevyslovil. Čekal, jestli mu to nebude chtít povědět sama.

Jí však do řeči nebylo. S nepřítomným pohledem dopila kafe a oba mlčky pokuřovali, dokud v misce na kompot o poznání dřív než on netípla zbytek cigarety. Teprve pak se na něj zkoumavě zadívala, jako by si až teď uvědomila, že vlastně sedí v cizím bytě s neznámým mužem. „Tebe já znám,“ měřila si ho překvapeně a naklonila hlavu na stranu. „Znáš.“ Automaticky přešel také na tykání, jakkoli by mu to dřív připadalo nepatřičné. Teď a tady nemělo cenu si na něco hrát. Silně však pochyboval o tom, že by si ho skutečně mohla vybavovat. „Dělali jsme spolu v Transku,“ snažil se jí napovědět a použil přitom neoficiální název firmy, v níž se kdysi potkávali. „Ale to už je dávno…“ „V Transku,“ zopakovala po něm a v očích se jí opět trochu zalesklo. „Krásný časy,“ odtušila spíš pro sebe a prázdný pohled tentokrát upřela do záclony. Pochopil, že už tam zřejmě také nepracuje. „Radim,“ připomněl se jí pro jistotu.

18

„Já vím.“ Opravdu ho tehdy mohla zaregistrovat natolik, aby si po letech dokonce pamatovala jeho jméno? To by si snad mohl dovolit být i o něco osobnější. „Blbej den?“ „Blbej celej život.“ Na to nešlo nic říct. Ne že by ho snad něco kloudného napadalo. „Snad abych šla,“ pokrčila po chvíli rameny, jako by jí právě došlo, že se ten její blbej život ve skutečnosti odehrává někde úplně jinde.

Podíval se výmluvně na její zapůjčený úbor, nepříliš vhodný na potulování po nočních ulicích, natož v tomhle počasí, a poté na hodiny ukazující skoro jednu ráno. „Nemusíš, jestli nechceš,“ překvapil i sám sebe. Nebyl si ani trochu jistý, co si od toho slibuje. Bylo to impulzivní rozhodnutí a on se musel v duchu okřiknout, že mu přece znovu vstoupila do života jen čirou náhodou, aniž by měl jakoukoli moc ji v něm udržet déle, než sama uzná za vhodné. „Můžu ti ustlat v obýváku.“ „Tak jo,“ řekla prostě.

Dost možná byl tedy její život dostatečně blbej, ať se právě ocitla kdekoli.

19

2. „Dík, máš to u mě,“ věnoval dispečerce do telefonu pár posledních přátelských slov poté, co za něj ochotně slíbila sehnat náhradu na dnešní rozvozy.

Naštěstí měli v záloze pár agilních důchodců, kteří si rádi přivydělali a bývali většinou rychle k dispozici. Jako by neměli žádnou jinou náplň života. Kdykoli nastala potřeba, byli připraveni vzít směnu za řidiče, který onemocněl nebo to předchozí večer přehnal s alkoholem a nechtěl riskovat, že přijde o papíry, které ho živily.

Vanda vcelku pochopitelně ještě spala, takže odejít v pět hodin do práce prostě nemohl. Bůhví, jestli si po probuzení bude vůbec schopná vybavit, kde je. Navíc, i když mu to v jejím případě přišlo absolutně nemyslitelné a skoro se za tu myšlenku i zastyděl, nechat si ve svém bytě cizího člověka, který je evidentně dost v háji, mohlo taky smrdět pěkným průšvihem. Nerad by po návratu domů kontroloval, co všechno zmizelo, rval si za svou důvěřivost vlasy a sčítal škody.

Volno si beztak nevzal, ani nepamatoval, a dispečerka to dobře věděla. Práce se stala jedinou smysluplnou náplní jeho života a obvykle neviděl důvod, proč jen tak zůstávat doma. Dokonce i když byl nastydlý, radši si s teplotou vlezl za volant, než aby se jen tak povaloval v posteli. Sice dnes jen velmi nerad lhal, že mu není dobře, ale spolehlivě to zafungovalo a na tom jediném teď záleželo.

20

Sejmul z věšáku v chodbě vodítko, a jakmile to Betty postřehla, už natěšeně vrtěla chlupatým ocasem u dveří. Netušila, chudinka, že se ranní procházka tentokrát smrskne na nezbytné minimum k vykonání její potřeby.

Byla zvyklá, že u toho vždycky vykouřil dvě cigarety, ale dnes raději nechtěl nechávat Vandu v bytě tak dlouho samotnou.

Betty se dle očekávání tvářila absolutně uraženě, když ji sotva po pěti minutách nesl v náruči zpátky. Dobře věděl, že ji bude muset odprošovat, protože se jako správná svéhlavička uměla pořádně naštvat a pak s ním nemluvit klidně celý den. Když se rozhodla dělat naštvanou, žádný pamlsek ani omluva nezabraly, dokud se sama nerozhodla vzít ho na milost.

Nejhorší to bylo, když se s ním Lenka rozešla a odstěhovala se. Betty mu to nemohla odpustit tři dny. Pořád vyhlížela paničku, zatímco jemu dávala ostentativně najevo, že u ní je až na druhém místě. Zřejmě si pamatovala, že to byla právě jeho přítelkyně, kdo si ji tehdy v chovatelské stanici vybral a zachumlanou do vlastní mikiny odvezl pryč. Ta roztomilá chlupatá kulička se navzdory předpokladům v novém domově hned rozkoukala, uvelebila v připraveném pelíšku a ani v noci nekňučela. Snad to bylo tím, že si ji čerstvá majitelka vzala k sobě do postele i přes důrazné varování chovatelky, že udělá-li to jednou, příště fenka nepochopí, proč najednou nesmí.

Lenka se k ní upnula a trvala na tom, že budou jezdit na výstavy, aby všichni viděli, že Betty je ten nejkrásnější tibeťák ze všech. Skutečně se jim poměrně dařilo, a tak společně postupně vyběhaly titul Junior Champion a později i ten dospělácký. Dokonce měly v zásobě dva CACIBy, jako slušný základ k získání Interchampiona. Jenže v té době už to Lenku nebavilo. Všechno, do čeho se pouštěla, 21

ji brzy omrzelo. Jednoho dne tak došla k rozhodnutí, že tím, co ji nově bude naplňovat, je horolezectví. Netrvalo dlouho a kromě nového koníčku se zamilovala i do svého mladého, vtipného, svalnatého instruktora. Bez velkého rozmýšlení spálila mosty a za sebou kromě Radima nechala také fenku, která jí do nových plánů jednoduše nepasovala.

A tak si spolu zbyli. On a Betty, kterou musel odnaučit lézt mu do postele a zároveň si získat její důvěru jako teď už jediný páníček. Po třech dnech se podařilo obojí. I když občas po návratu z práce našel na své přikrývce vyhřátý důlek, před jeho očima to nedělala. Byla velmi učenlivá a nastavená pravidla respektovala. Minimálně když se díval a mohl jí za jejich porušení vyhubovat. „Neboj, vynahradím ti to odpoledne,“ slíbil jí tiše po příchodu do chodby a namísto jednoho obvyklého piškotu se ji pokusil uplatit hned dvěma. Zjevně nebyla naštvaná tak moc, protože si je oba okamžitě odnesla do svého pelíšku. Tak tak se jí do její malé roztomilé tlamičky vešly.

Jak vzápětí zjistil, šeptat ani nemusel, protože z kuchyně nečekaně zaslechl lehké přibouchnutí dvířek od linky.

Takže to stejně nestihl a fenku okradl o pořádné ranní proběhnutí úplně zbytečně. „Kafe je nad sporákem a hrnky vlevo,“ houkl směrem ke kuchyni. Snad se v odhadu toho, co Vanda nejspíš asi tak může hledat, nezmýlil. „Dík,“ slyšel od ní během těch pouhých pár hodin už poněkolikáté. Bylo to koneckonců i poslední slovo, které z úst vypustila těsně předtím, než se večer v jeho tričku zachumlala pod peřinu na gauči. „Dáš si taky?“ Tělem mu projelo zvláštní rozechvění. Za šest let samoty si odvykl od toho, aby tuhle naprosto obyčejnou otázku pronášela nějaká žena v jeho kuchyni.

22

„Jo, dík,“ snažil se to zpracovat, zatímco Bettyně utíral tlapky. „Vydrž chvíli!“ pokoušel se alespoň o letmou očistu všech čtyř, zatímco natěšená fenka sebou netrpělivě škubala, aby už mohla jít pozdravit svou návštěvu. Koneckonců si ji na ulici vyčmuchala jako první. „Proč?“ „Ty ne,“ odtušil pobaveně. „To bylo na tu chlupatou potvoru, co si nechce nechat utřít packy.“ „Aha. Černou bez cukru, viď?“ Překvapilo ho, že si pamatuje takový detail. Podle toho, jak vypadala, očekával, že bude mít ne okno, ale spíš pěknou výkladní skříň. Když se on párkrát takhle zřídil, obvykle z průběhu večera druhý den nemíval ani obraz, ani zvuk, jak tomu říkal. „Jo jo,“ odpověděl znovu jakoby nic, ačkoli se o ledabylý tón musel hodně snažit. Betty se konečně podařilo se mu vysmeknout, a tak její ručník s mávnutím rukou vrátil na původní místo. „Ahoj.“ Vanda se plaše usmála, když vešel do kuchyně. Stále na sobě měla jeho oblečení, přestože to její večer pečlivě rozložil na radiátory, takže už by mělo být suché. V tomhle se viditelně ztrácela, a přesto jí to ohromně slušelo. „Ahoj,“ odpověděl jí stejně rozpačitě a raději zaplašil vzpomínky na to, jak po ní před lety podobně pokukoval.

Co by tehdy za to dal, vidět ji takhle ve své kuchyni!

Postavila oba hrnky na stůl a neomylně vytáhla ze dveří lednice krabici mléka. Nejspíš by se mu vysmála, kdyby věděla, že ho dnes ráno poprvé po letech pil raději z hrnku. Dobře si pamatoval, jak Erika vyváděla, když si obsah krabice lil rovnou do pusy. Třeba by jí to taky mohlo vadit. Ženské se přece v názorech na podobné detaily, které chlapi neřeší, často shodují. Aspoň to, co mohl porov23

návat u dvou předchozích partnerek, bylo jako přes kopírák. Špatně vymačkával zubní pastu, nikdy nevěděl, jestli záchodové prkýnko má zůstat nahoře, nebo dole, takže to zásadně dělal naopak, a zaschlé skvrny na zrcadle od toho, jak si po umytí otřepával ruce, také dokázaly spolehlivě rozpálit doběla obě.

Jako by tu spolu po ránu sedávali běžně, otevřel teď opět horní část okna a přisunul jí svou krabičku, aby si tentokrát vzala jako první. Jak tak spolu znovu po několika hodinách mlčeli, kouřili a usrkávali kávu, nedokázal se ubránit pár let starým vzpomínkám. V jeho představách sice nikdy nefigurovalo společné kouření, ale často tehdy uvažoval, jaké by to bylo, kdyby si ho všimla a opětovala jeho zájem. Ona ale byla vdaná a měla dvě malé děti, takže jí nikdy nic ani slovem nenaznačil. „Neměl bys teďka bejt někde v práci?“ „Vzal jsem si volno.“ „Kvůli mně?“ Pokrčil rameny. Nechtěl, aby se cítila provinile, ale fakt jí nemohl vykládat, jak je rád, že ji tu má. Navíc se z něj v pětačtyřiceti pomalu, ale jistě stával osamělý jezevec, a tak mu narušení stereotypu vlastně přišlo vhod.

Nastalé ticho přerušila Betty, která se vehementně dobývala na klín návštěvnice a jejíž drápky při tom poskakování rytmicky ťukaly o lino. Budu jí je muset zase ostříhat, prolétlo Radimovi hlavou, protože jakmile se začínalo cvakání ozývat, vždycky to znamenalo, že už jsou moc dlouhé. Fenka ale pedikúru dvakrát nemilovala, na rozdíl od kartáčování své bohaté a dlouhé srsti. Možná kdyby ji Vanda podržela… Vzápětí se v duchu opět okřikl.

Velmi rychle by si dokázal na tu představu, že s ním tady bude déle nebo častěji, zvyknout. Ale to byla naprostá utopie.

24

„Tak pojď, holčičko.“ Vanda pleskla dlaněmi o svá kolena a fenka se nenechala přemlouvat. Jedním naučeným pohybem vyskočila nahoru a pohodlně se uvelebila v klíně zajímavé návštěvnice. „Tibetský španěl… Takovýho pejska jsem ještě ani neviděla, natož abych si ho chovala,“ promlouvala Vanda dál k chlupatému klubku, které svou náklonnost opět projevovalo mohutným olizováním jejího obličeje. „Betty, nech toho,“ okřikoval ji Radim marně. Tibeťáka nezastavíte, když se rozhodne mazlit. „Mně to nevadí,“ mávla Vanda rukou. „Je hezký vidět, že mě někdo má aspoň trochu rád…“ „Chceš o tom mluvit?“ vysoukal ze sebe po pár vteřinách zvažování. Viselo to ale v jeho malé kuchyni a ne a ne se to rozplynout. Navíc už plamen své zvědavosti, hořící v něm od večera, nedokázal dál potlačovat. „To by bylo na dlouho,“ lehce zakroutila hlavou. „Mám celej den,“ pokrčil rameny a doufal, že to nevyznělo jako přílišný nátlak. „Teda, jestli ty taky.“ Došlo mu, že i ona třeba má být úplně jinde. Někde u příčin svýho blbýho života, například. Měla přece manžela, dvě děti… „Na mě nikde nikdo nečeká.“ Hlesla to tak tiše, že ji sotva slyšel. V tomhle stavu nejspíš nebude ochotná se s něčím svěřovat. „Umíchám zatím vajíčka. Můžeš kdykoli začít, když budeš chtít.“ Rovnou popadl cibuli a začal ji loupat na znamení, že svá slova myslí vážně. „Chceš pomoct?“ „Kdepak! Seš návštěva.“ Mrkl na ni a dál se věnoval přípravě snídaně, zatímco Vanda drbala Betty za ušima a pod krkem přesně tak, jak to fenka měla nejradši. „Nevadí, když si zatím dám rychlou sprchu?“ 25

„Neptej se. Buď tu jako doma.“ Uvědomoval si, jak bláznivě to zní, ale přesně tak to cítil. Ačkoli v tom, co řekl, by zřejmě nebyl rozdíl, ať by na jejím místě seděl kdokoli. Byla to vlastně čistá zdvořilost.

Doufal, že to tak Vanda pochopila.

Věnovala mu jeden z těch úsměvů, které ho odjakživa dostávaly do kolen a kvůli nimž jí tenkrát málem dělal návrhy. Jenže kromě toho, že byla zadaná, byl on jen prachobyčejný šofér a Vanda pro něj coby sekretářka ředitele znamenala dvojnásobné tabu. Nepsané, ale jasné. Minimálně jemu tedy určitě.

Právě když pokládal talíře na stůl vedle včerejších rohlíků, objevila se ve dveřích oblečená do svého bleděmodrého svetříku a kalhot, jejichž nohavice nepěkně zdobily zaschlé cákance od bláta. Mokré vlasy si sice jen prohrábla prsty, ale i tak jí ty světlé vlny krásně rámovaly obličej. Radim samozřejmě nebyl schopen poznat, že péči kadeřnice nezažily už dlouho. Co si však až bolestně uvědomoval, byl závan touhy, který jím v tu chvíli projel. Ze strachu, aby ji nevyplašil, její vzhled raději nekomentoval, i když by jí nejraději aspoň letmou lichotku složil. Místo toho prostě ukázal na snídani. „Jdeš úplně akorát.“ „Díky.“ Neubránil se úsměvu. „Uvědomuješ si, že snad polovina ze všech slov, cos mi za tu dobu řekla, byla ‚díky‘?“ „Promiň,“ sklopila zrak.

Sakra, to si mohl odpustit! Celou dobu kolem ní chodí po špičkách, a teď jí to takhle nasolí. Určitě si musela vzpomenout na včerejšek, včetně toho, jak vypadala. Erika mu vždycky vyčítala, že neumí říkat správné věci ve správnou chvíli. Měla pravdu. „Dobrou chuť,“ zkusil zbaběle bezpečnější led.

26

„Dobrou,“ vrátila mu a pustila se do jídla. Podle toho, jak hltala, to vypadalo, jako by snad nejedla týden. „Jsou skvělý,“ poznamenala po pár soustech. „To bude máslem. Nic jinýho pod vajíčka nepoužívám,“ plácal jen proto, aby něco řekl. „Já normálně nesnídám.“ Po tváři jí přeběhl stín.

Nemohl tušit, že si vzpomněla na doby, kdy ještě snídaně na vidličku sama připravovala, protože měla pro koho.

Betty, která se opět automaticky uvelebila na jejích stehnech, vypadala, že během té chvilky spokojeně usnula, a ticho tak přerušovalo jen občasné cinknutí vidliček o talíře. Vanda si prohlížela dokonalý pořádek v jeho kuchyni. Nikdy by si nepomyslela, že samotný chlap dokáže mít takhle uklizeno. Nic ovšem nenasvědčovalo tomu, že by tu kromě té jeho snad vládla i nějaká ženská ruka. „Žiješ sám?“ „Ne,“ překvapil ji, než o vteřinu později ukázal na její klín. „S touhletou chlupatou dámou,“ usmál se. „A je nám spolu dobře.“ „To máš dobrý. Zato já jsem všechno posrala.“ Vanda odložila vidličku stranou a prázdnýma očima vyhledala ty Radimovy.

V první chvíli ho napadlo utěšovat ji, že to tak určitě není, ale instinktivně vycítil, že by se nejspíš stáhla do sebe a nic mu neprozradila. Raději ji tedy nepřerušoval. „Budeš si myslet, že jsem magor. Nebude ti to dávat absolutně žádnej smysl,“ varovala ho.

Lehkým kývnutím ji pobídl, aby pokračovala. Nevěřil, že by ho to, co uslyší, mohlo jakkoli šokovat.

A tak se Vanda zhluboka nadechla a začala.

27

Před dvaceti lety

3. „Do toho nejdu!“ přesvědčovala Káju a šermovala přitom dramaticky rukama před svým obličejem. „Na to zapomeň!“ „Nemáš se čeho bát, je vážně dobrá,“ přemlouvala ji kolegyně vehementně s prosebným výrazem.

Sdílely spolu kancelář už druhým rokem. Vanda vyřizovala objednávky ve francouzštině či španělštině, zatímco Kája měla na starosti němčinu a ruštinu. O češtinu i angličtinu se vždycky podělily, a tak jim zbývala spousta volného času na povídání a brzy se z nich staly dobré kamarádky. Většinou probíraly kluky. Co taky ve třiadvaceti letech mohly řešit jiného?

Kája se jí hned ráno svěřila, že má v plánu už podruhé zajít ke známé kartářce, a nechtěla tam jít sama. Holky přece nechodí samy ani na záchod, natož na takovou akci! Tu bylo logicky třeba absolvovat společně a následně řádně probírat detaily. To snad musela Vanda uznat!

Ta však nic uznávat nemínila, protože za prvé na takové věci nevěřila a za druhé se jí nechtělo nesmyslně vyhazovat peníze. Za pětistovku by si daleko raději koupila tu šikézní halenku v Kotvě, kterou tam posledně nakonec nechala. Zdeňkovi by se v ní určitě líbila. Za ty tři roky, co spolu žili, znala jeho vkus dost dobře na to, aby odhadla, jak ho tím hlubokým výstřihem vyvede z míry.

28

„Neblbni, přece mě v tom nenecháš samotnou? To si říkáš kámoška?“ vydírala Kája a špulila přitom prosebně rty, namalované Vandinou rtěnkou. Byly sice zvyklé sdílet i osobní kosmetiku, ale co se týkalo toho bláznivého nápadu, Vanda trvala na svém, že v tom ji teda klidně nechá. „Víš přece, že na takový blbosti nejsem. Nevěřím tomu…“ mávla rukou a raději otočila stránku v časopise, odkud na ni se svůdným úsměvem vykoukl Tom Cruise. „Hmm, dala bych si říct!“ zkusila odvést kamarádčinu pozornost obvyklým fíglem. „Vždyť je v tý bláznivý sektě, prosím tě…“ odfrkla si Kája. „No a co? Domů si ho nestěhuju, říkám jenom, že by stál za hřích. Trochu si zablbnout a pak ať si jde zase sektit…“ zasnila se. Samozřejmě obě dobře věděly, že jsou to jen silácké řeči z říše snů, že ve skutečnosti ani neuvažovala o tom, že by snad Zdeňka chtěla podvést. „Počkej o pár stránek dál, tam jsem pro změnu slintala já,“ přimhouřila kamarádka slastně oči.

Vanda podle jejího výrazu tušila, koho tam s největší pravděpodobností objeví. A byl tam. Vin Diesel, dokonce do půl těla. Samozřejmě chápala, co na něm Karolína vidí, ale zachovávala nastavené dekorum a dál trvala na tom, že její typ je spíš Tom. Kdyby měly obě stejný vkus, byla by to nuda. „Nemám ráda plešatý…“ protáhla tedy teď schválně obličej a předstírala, že s ní ani ten dokonale vyrýsovaný pekáč buchet nic nedělá. Zdeněk byl se svým povoleným chlupatým břichem samozřejmě na hony vzdálený tomu, co teď měla chuť nenápadně aspoň na papíře pohladit. Ale oproti Dieslovi měl výhodu hustých kudrnatých vlasů, ve kterých se mu mohla probírat prsty. On na ně sice většinou nadával, protože si neposlušně dělaly, co chtěly, a tak 29

občas připomínal Leváka Boba ze Simpsonových, ona je ale měla ráda. „Cruise je takovej klučík, todle je aspoň pořádnej chlap!“ Rády spolu hrály tyhle hry, aby se měly čím zabavit, když klienti jejich externího sekretariátu právě nic nevyžadovali, což bylo dost často. Naoko se spolu dohadovaly a soupeřily, která má lepší vkus. Vyhrávala samozřejmě vybíravější Kája. Vanda si kvůli tomu nedávno dokonce pěkně naběhla. V Naganu si právě česká hokejová reprezentace mílovými kroky šla pro medaili a Kájiným největším idolem byl vcelku logicky Jirka Šlégr. Vanda, která jednotlivé hráče neznala jinak než v helmě, protože ji hokej v podstatě vůbec nezajímal, jen se to teď tak nějak společensky hodilo, protože z toho šíleli všichni v republice, byla ráda, když si zapamatovala nějaké konkrétní jméno.

Samozřejmě ale nechtěla za kamarádkou zůstat pozadu, a tak si podle očí vybrala Jardu Špačka. „Cože?!“ vyprskla tenkrát Kája. „Teda ty máš vkus…“ Vanda byla zvyklá, že její oblíbenci v naprosté většině skutečně nesahali těm Kájiným po kotníky, ale když ten večer při závěrečné hymně, při níž si hráči helmy sundávali, zahlédla poprvé jeho tvář, s chutí by si nafackovala.

Bodejť by ji Karolína brala vážně! Taky si, blbka, mohla nejdřív prohlídnout jejich fotky a říct třeba Martina Procházku! I když ten zas vypadal na chlapa jako docela prcek, což by Kája jistě patřičně okomentovala.

I Zdeněk se tehdy upřímně pobavil na její účet. On samozřejmě jako většina chlapů znal všechny hokejisty i s jejich civilním vzhledem, takže mu její přešlap byl jasný hned. „Nechápu, když se ti líběj takovýhle typy, proč seš vlastně se mnou…“ pronesl, když se dostatečně nachechtal.

30