H fi í ‰ n í l i d é K r á l o v s t v í ã e s k é h o
Hříšní lidé Království českého
Hříšní lidé Království českého
Ïenû Alenû
Pí‰e se druhá polovina 13. století. âeské království patfií k nejmocnûj‰ím v Evropû. Právem, ale také s trochou závisti oznaãují souãasníci ãeského krále Pfiemysla II. Otakara „králem Ïelezn˘m a zlat˘m“. Kutnohorské doly chrlí neuvûfiitelné mnoÏství stfiíbra. Obávaná ãeská vojska poráÏejí v krvav˘ch bojích nejednoho nepfiítele. âesk˘ král soupefií s Habsburky o titul fiímského císafie.
Za pozlátkem slávy se v‰ak skr˘vají trhliny. Doma, v âeském království, zápasí Pfiemysl II. Otakar s vlastní odbojnou ‰lechtou. Páni si za ãasÛ jeho pfiedkÛ aÏ pfiíli‰ zvykli na slabou vládu a nyní jim pevná ruka vadí. Bojují kaÏd˘ s kaÏd˘m a v‰ichni spoleãnû proti králi. V‰em jde o jediné – ovládnout co nejvût‰í majetek, urvat pro sebe co nejvíce moci. Je to doba nebezpeãná a neklidná.
Aby upevnil svou moc, buduje panovník nová královská mûsta a také hrady. Jedním z nich je i nedávno zaloÏen˘ Bezdûz v severních âechách. V˘stavbou hradu a dohledem nad odbojnou oblastí je povûfien mlad˘ královsk˘ prokurátor Oldfiich z Chlumu. Zastupuje panovníka, velí královské vojenské posádce, vybírá danû, stará se o bezpeãnost na cestách a také hájí zemské právo. Vy‰etfiuje hrdelní zloãiny, soudí a vyná‰í rozsudky. I kdyÏ v‰echny své povinnosti plní jistû svûdomitû, vyniká pfiedev‰ím pfii fie‰ení detektivních pfiípadÛ.
I. KAPITOLA
Panoš Ota seděl se svým
přítelem Divišem poblíž okna
šenku U Modré hvězdy a po-
zorovali vrata domu na pro-
tější straně ulice. V Rybářské ulici neměly domy podloubí a vyznačovaly se prostými fasádami, protože tahle ulička stála u hradeb a žily tu chudé rodiny. Honosněji zdobený byl jen dům, který sledovali. Neměli pláště s erbem českého krále, ale jen prosté haleny, jaké nosívali tovaryši a chudší měšťané, aby nebyli nápadní.
„Nezdrží se tam. Hned zase vyjde ven,“ spekuloval Diviš.
„Možná se tam jen ukryl.“
„Nemyslím si. Ta vdova ho tak snadno nepustí,“ nesouhlasil panoš Ota. Od šenkýře se totiž dozvěděli, že dům patří jisté Hedvice, vdově po zámožném notáři Borutovi. Mívá prý mužské návštěvy, některé tam zůstávají hodně dlouho. Její muž býval ovšem přítelem staroměstského rychtáře, a tak si jejího chování raději nikdo nevšímal.
Ota s Divišem vedli spor o muže, který byl oblečený podobně jako oni a kterého zahlédli poblíž radnice. V tlačenici odřízl jednomu z konšelů od pasu měšec a hned s ním utekl. Jenže jim by zmizet v pražských ulicích dokázal jen málokdo. Měli zkušenosti, jak na sebe neupozornit.
Panoš Ota se nedbale loudal za zlodějem, zatímco Diviš rychle proběhl souběžnou ulicí. Na jejím konci počkal, až se sledovaný chlapík objeví, pak se za ním vydal on, zatímco panoš Ota zahnul do boční uličky. Jakmile mu zmizeli z očí, proběhl jinou křivolakou uličkou a na jejím
konci převzal sledování místo Diviše zase on. Oba se uměli skrývat v podloubí, u vrat domů či za stojany, na nichž řemeslníci vystavovali na ulicích své zboží.
I když se zloděj občas ohlédl, nic podezřelého nepostřehl.
Do Rybářské ulice nešel přímo, ale kličkoval křivolakými ulicemi, které se táhly od radnice až k vltavskému břehu.
Nakonec panoše Otu a Diviše dovedl k domu vdovy Hedviky. Ulice příliš živá nebyla a byla dobře přehledná, proto se usadili U Modré hvězdy a teď diskutovali, co dál.
Do Prahy doprovázeli svého pána Oldřicha z Chlumu, správce severních Čech a královského prokurátora, ale nikoli kvůli pátrání. V něm byl jejich pán považován za nedostižného, jenže král Přemysl si cenil i jiných jeho schopností. K nim patřila učenost a také umění diplomacie.
Šlo o chystané jednání v Burgundsku, a tak musel Oldřich z Chlumu trávit spoustu času na Pražském hradě v důvěrných jednáních s panovníkem, jichž se účastnil jen pražský biskup a několik velmožů. Z hlediska postavení byl nejméně významný, jenže věděl o Burgundsku hodně díky své ženě Ludmile z Vartemberka, kterou vychovali v jednom z tamních klášterů. On sám navíc tuhle zemi v mládí navštívil a chvíli tam studoval. Na jednáních své pomocníky nepotřeboval, a tak se zatím celkem nudili. Čas vyplňovali tím, že se toulali městem a hledali nějakou zábavu. To v Praze těžké nebylo, na rozdíl od Bezdězu tu byly desítky zajímavých možností. Problém byl spíše v tom, že každý byl trochu jiný a za zábavu považoval něco jiného. Právě proto se však při vyšetřování ideálně doplňovali. Zvykli si na sebe a své chyby, dobrosrdečně si je vyčítali a tropili si z nich žerty.
Kdykoli zahlédli hezkou holku, Diviš na ni s nevinným výrazem Otu upozornil, protože věděl, že jeho přítel má
pro něžné pokolení slabost a je v tomto ohledu mimořádně úspěšný. Dělával si legraci i z jeho pečlivě upraveného vzhledu, zvláště z módně nakadeřených světlých vlasů. Navzdory tomu však Ota nevypadal zženštile, byl urostlý, ramenatý a každý pohyb svědčil o jeho síle. Divišovy posměšky odrážel jednoduchým tvrzením, že meč nenosí u pasu pro ozdobu jako spousta jeho vrstevníků. A co se
týká žen, je snad jeho chyba, že mu občas vyjdou vstříc?
Kdykoli jim přes cestu přeběhla černá kočka, ptával se naopak Ota svého trochu pověrčivého přítele starostlivě, zda by to místo neměli obejít. Stejně tak mu v zájezdních hostincích vždycky s rozzářeným úsměvem doporučoval k jídlu ryby, které Diviš bytostně nesnášel.
V jedné věci se však shodli skoro bez řečí, a to bylo vyšetřování zločinů. Tuhle krádež zahlédli vlastně náhodou. Normálně by zloděje na místě chytli a předali biřicům, jenže zaujalo je to, co krádeži předcházelo. Díky svému pánovi měli zkušenosti i instinkt a uměli poznat, pokud se dělo něco neobvyklého. Proto nechali toho mládence utéct a nenápadně ho sledovali, protože byli zvědaví, o co tu ve skutečnosti jde.
Sledovali vrata domu a trpělivě čekali. Hlavní slovo měl teď panoš Ota. Při pátrání jednal totiž Diviš někdy příliš ukvapeně. Pokud byl sám a řídil se instinktem protřelého vojáka, mnohdy něco pochopil špatně a pak nadělal více problémů než užitku. I to bylo předmětem Otova dobromyslného popichování, které Diviš ovšem odrážel poukazem na to, kolikrát musel Otovi pomoci ve rvačkách, protože tohle bylo pro změnu jeho řemeslo.
Jejich zloděj kradl úplně jinak, než bývalo obvyklé. Všimli si ho na rynku hned, protože postával nedaleko vrat radnice a ukrýval se za masivním sloupem pranýře.
Právě skončilo jednání městské rady. Před vraty stál houfec nespokojených měšťanek, které vycházejícím konšelům hrozily a několik z nich zasypaly nadávkami. Na hlavu purkmistra přilétla dokonce hrouda bláta. Rozzuřeným měšťankám se nelíbilo nové nařízení o zdražení chleba.
Muž za pranýřem nechával vycházející konšely bez povšimnutí, i když některým visely u opasku nadité měšce.
Zjevně vyhlížel jednoho konkrétního a tomu pak obratně ukradl měšec, i když byl zplihlý a moc stříbrňáků v něm být nemohlo. Nešlo mu zřejmě o peníze, ale pak byl důvod krádeže mimořádně zajímavý.
„Pořád nejde,“ upozornil významně panoš Ota a bradou ukázal k zavřeným vratům domu na protější straně ulice.
„To ještě neznamená, že té vdově poskytuje víc, než že pro ni ukradl ten měšce,“ odmítl to mrzutě Diviš. „Není každý jako ty. Ani nevíme, jak ta ženská vypadá.“
„Taky by mě to zajímalo. Šenkýř tvrdil, že za ní chodí spousta mužů. Za ošklivou by asi nechodili.“
„Třeba se tajně živí jako švadlena. Bez cechovní licence šije mnoho vdov, aby si přivydělaly.“
„Znám i takové, které doma provozují soukromý hampejz,“ ušklíbl se panoš Ota a pak rukou přivolal šenkýře. Džbánky byly sice prázdné, ale nemínil tu ztrácet čas a pít jeden za druhým. To byl jeden z mnoha rozdílů mezi ním a Divišem. Ten by si klidně další objednal. Ale byl šetrný, a jakmile pochopil, že by ho panoš dál nehostil, skromně ho odmítl rovněž.
„Říkal jsi, že ta Hedvika naproti je vdova. V domě ale asi nebydlí sama, že?“ řekl Ota. Spiklenecky na šenkýře mrkl a přisunul mu po stole nový, stříbrem se lesknoucí denár. Pokud se měli něco dozvědět, musel si hrát na mladíka, který vyhledává zakázané rozkoše. To bylo totiž pro
většinu lidí přijatelnější než se vyptávat jménem českého krále.
Zrzavý šenkýř se vychytrale usmál a řekl: „Žije tam hospodyně a současně kuchařka, starší a moc šikovná ženská. A pak ještě někdo. Dva lidé, dva denáry!“ a bezostyšně natáhl ruku s otevřenou dlaní. Panoš Ota mu bez rozmýšlení zaplatil, protože tak by se choval mládenec, jehož zábavou je činnost, úřady označovaná jako smilstvo.
„Ten druhý je její bratranec a stará se o dům a její dvorec pod Žižkovem. Ani nevím, jak je velký, v tu stranu já nechodím. Ale chudá nebude. Možná jste jejího bratrance zahlédli. Pospíchal domů, zrovna když jste sem přišli.“
Panoš Ota se významně zadíval na svého přítele Diviše. Tak to byl ten jejich zloděj.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se šenkýře.
„Jako já.“
„A ty se jmenuješ jak?“
„Opovaž se ale říci, že se jmenuješ jako on!“ vybuchl Diviš. Neměl zrzavce rád, protože nosili smůlu. Zrzavý byl Jidáš, který zradil Ježíše Krista.
„No, no,“ ušklíbl se šenkýř. Ale protože se Diviš u stolu vztyčil, pochopil, že žádat další stříbrňák by nemuselo dopadnout dobře. S hromotluky jako on nebylo radno žertovat nebo se přít. Proto rychle odpověděl: „Jmenuje se Aleš. Já taky.“
„Jdeme,“ rozhodl Diviš a zamířil ke dveřím. Panoš Ota by se možná ještě na něco zeptal, ale nemohl nechat svého přítele, aby udělal něco nepředloženého, a tak vyběhl na ulici za ním. Nezmýlil se, Diviš už otevíral vrata do mázhauzu domu vdovy Hedviky.
„Počkej!“ chytil ho za předloktí. „Co si od toho slibuješ?“
„Kradl ten Aleš? Kradl! Viděli jsme ho? Viděli! Ta ženská musí povědět pravdu, jinak bude mít co do činění se spravedlností.“
„Nechci ti kazit radost, ale šenkýř tvrdil, že ji rychtář Bonifác chrání. Pokud byl opravdu zesnulý notář jeho přítel, nelíbilo by se mu tady zasahovat. A pokud by musel, zavřeme si v budoucnu dveře na staroměstskou rychtu.
Slovo bude stát proti slovu.“
„Ten okradený konšel naše svědectví potvrdí.“
„Jsi si tím jistý? Nepřišel o peníze, ale o něco, co může být pro něj ožehavé. Možná raději ztrátu popře. Jak budeme potom vypadat? Musíme jednat po dobrém. Zajdeme za vdovou a zkusíme zjistit, o co tu jde. Nech však, prosím, mluvit mě. A žádné vyhrožování.“
Diviš sice nespokojeně bručel, on měl rád přímé jednání, ale Otu poslechl, protože věděl, že jeho přítel mívá občas pravdu. Zvláště pokud šlo o dívky a ženy. Oldřich z Chlumu ho proto často káral, protože zastával názor, že dobrý úmysl Otu neomlouvá, aby kvůli vyšetřování porušoval šesté přikázání. Když ale díky tomu dostal do rukou důležité svědectví, Otovy hříchy mlčky přešel, a někdy dokonce připustil, že k pravdě mohou vést různé cesty a kdo může vědět, jaké jsou skutečné záměry boží?
V mázhauzu narazili na mládence, kterého viděli krást u radnice. Než se stačil zeptat, co chtějí, začal sám Ota: „Jdeme za paní Hedvikou. Jde o velice vážnou věc, a neměl bys nás proto zdržovat. Už proto, že se to týká jistého ukradeného měšce. Neboj se, my nesloužíme ani rychtářovi, ani konšelům. Jsme jen zvědaví a možná bychom mohli tvé paní ze šlamastyky pomoci.“
Aleš na ně chvíli zamračeně zíral. Panoš Ota se tvářil mírně a rukou zastavil netrpělivého Diviše, který byl ná-
zoru, že herda do zad často věci nesmírně urychlí. Mládenec neurčitě přikývl a upozornil: „Neznám vás, jak vám mám věřit? Nicméně asi nemám na vybranou. Řekněte mi svá jména, ohlásím vás.“
„Sice ti nic neřeknou, ale proč ne? Jsem Ota a můj přítel se jmenuje Diviš. Nejsme z Prahy a sloužíme jednomu rytíři. Stačí?“
Přikývl a zmizel na schodišti. Slyšeli jeho dupot, protože to bral nahoru po dvou schodech. Netrvalo dlouho a vrátil se. Rukou mlčky ukázal, že mnohou jít dál. Sám ale zůstal v mázhauzu.
Kamenné schodiště bylo poměrně úzké a šnekovitě se stáčelo, podobně jako v purkrabském paláci na Bezdězu. Taková schodiště byla výhodná při obraně a stavěla se v časech, kdy byl každý pražský dům budován jako pevnost, protože město chránily tehdy jen valy, dřevěné palisády a příkopy. Mohutné hradby s parkánem dostala Praha až za krále Václava.
Nad schody se nacházela nevelká podesta a z ní vedly na tři strany dveře. Jedny byly otevřené, a tak do jizby vešli. V křesle seděla asi dvacetiletá brunetka s příjemným obličejem. Měla hezky vykrojené rty, ve tvářích dolíčky a hluboké černé oči. Na sobě měla modrou suknici a zelenou halenu s výstřihem větším, než by církevní mravokárci označili za slušné. Hlavu halila bílá loktuše, která značila vdané ženy, ale také vdovy. V ruce držela kožený měšec, přesně ten, který její bratranec konšelovi ukradl.
„Nuže, chcete ublížit ženě, která hledá spravedlnost?“ zeptala se trochu napjatě. Měla příjemný melodický hlas. Jak panoš Ota postřehl, na Diviše se podívala jen letmo, zato jeho si prohlížela s neskrývaným zájmem. K němu také hovořila. Proto se ujal slova.
„My nikdy neubližujeme nevinným, naopak, pomáháme jim. Ten rytíř, kterému sloužíme, je královský prokurátor.“
„Oldřich z Chlumu?“ vyhrkla se zájmem. „Můj manžel ho znal. Bohužel před půl rokem zemřel. Tím začala všechna má trápení. Nebyl ještě starý, bylo mu teprve padesát let. Já jsem byla jeho druhá žena a nemyslel na smrt, proto si vybral mě.“ Na okamžik se zarazila a trochu se zarděla, když jí došlo, jak to asi vyznělo. Pohodila však vzpurně hlavou, protože rozhodně nepatřila k nesmělým a upejpavým ženám.
„I když byl notář, nenapsal kšaft, považoval to za předčasné. Podle práva jsem sice všechno zdědila já, ale konšel Purkart z domu U Zlaté žáby za mnou před měsícem přišel a tvrdil, že má úpis mého muže. Zněl prý na padesát kop denárů, a pokud by ten úpis nebyl do léta splacený, propadá mu dvorec pod Žižkovem. O něčem takovém můj muž nikdy nehovořil a nechápu, proč by si půjčoval tolik peněz.
V jeho truhlici jsem našla stěží dvě kopy stříbrňáků. Byl pečlivý a vedl si knihu, kam si zapisoval příjmy a výdaje. O půjčce tam není ani slovo!“
„Viděla jsi ten úpis?“
„Ne, ale jednou v noci, když byl Purkart mimo město, můj bratranec vnikl do jeho domu a prohledal mu jizbu. Nic však nenašel.“
„To musí mít hodně odvahy. Za to by mohl klidně viset.“
„Vy to jistě nikomu vykládat nebudete, že? Říkám to jen proto, abyste pochopili, že mu ten měšec sebrat musel. Tomu konšelovi totiž před časem umřela manželka a on mi nabídl, že si mě vezme a ten úpis mi vrátí, ovšem dvorec přepíšu jako své věno na něj. Nejsem zvyklá, aby mi někdo
poroučel! Musela jsem jednat. Vzkázala jsem mu, že sem může po zasedání rady s tím úpisem přijít. Pokud zjistím, že je opravdu manželův, určitě se dohodneme. Samozřejmě nemám v úmyslu se za něj provdat, nelíbí se mi. Jen jsem potřebovala, pokud úpis vůbec existuje, aby ho měl u sebe. Ukrýval ho nejspíše na radnici, proto Aleš u něj doma nic neobjevil. Zbytek znáte. Poslala jsem ho a on mu úpis sebral.“
„Nevykládej nám, že tohle dělal poprvé. Je to zkušený zloděj,“ zasáhl přísně Diviš.
Loupla po něm očima a s povzdechem přiznala, že její bratranec měl těžké mládí a rodiče mu záhy zemřeli. Probíjel se životem, jak jen to šlo, vyrostl na ulici. Ne tady v Praze, ale tam u nich.
„Tam u nich je kde?“ zajímal se panoš Ota přátelsky. „Hedvika, to je spíše polské jméno. Jsi z východních Čech?“
„Umíš přemýšlet,“ ocenila to se skromným pousmáním. „Naše rodiny jsou z Náchoda. Aleš byl jedináček a můj otec se s tím jeho nesnášel. Proto synovci nepomohl. Byl to zlý muž a mě i mou sestru bil pro každou maličkost. Už nežije, jen matka. Před rokem a půl jsem se provdala do Prahy a hned pak sem přivedla Aleše. Můj muž byl strašně hodný a jen málo věcí mi odmítl splnit, ale já toho nikdy nezneužívala!“
„Takže jsi vlastně anděl,“ ušklíbl se Diviš. Něčím ho popuzovala a nedokázal se ovládnout. Nakrucovala se před nimi, hrála si na laskavou a velkorysou, ale přitom dovolila, aby její bratranec nasazoval krk, protože za podobné krádeže, pokud by ho chytli, ho nic jiného nečekalo.
Divišova poznámka jí zjevně nestála za odpověď. Z koženého váčku vylovila složený pergamen a podala ho
Otovi. „To je ten úpis. Hrozná je jedna věc, to písmo je manželovo. Už jsem ho stačila porovnat s knihou, kterou měl Boruta uloženu v truhlici.“
„I ty zjevně umíš přemýšlet,“ pochválil ji panoš Ota a rychle pohledem přelétl obsah listiny. Byla na ní jednoduchá a v právních otázkách obvyklá formulace, která nijak nevybočovala z charakteru podobných ujednání. Zdvořile pergamen složil a vrátil jí ho.
„Konšel Purkart má asi pravdu, protože ten úpis opravdu napsal, jak sama říkáš, tvůj manžel. Byl notář a dobře věděl, co dělá a k čemu se zavazuje.“
„Nesouhlasím, něco tu není v pořádku. Neexistuje jediný důkaz, že by ten úpis můj nebohý muž vystavil. Že je písmo podobné, to ještě nic nedokazuje. Na listině jsou jména dvou svědků, ale já muže toho jména neznám a nikdy v našem domě nebyli. Bývá zvykem, že si každá strana přivede svého svědka. Tak mne to můj muž učil. Proč tu listinu neosvědčil někdo z jeho přátel? Pokud jsou oba svědci od konšela Purkarta, není to divné?“
„Podle mých zkušeností tvé domněnky nestačí k tomu, aby úpis zpochybnily. Zvláště drží-li ho v rukách konšel.“
„Už nedrží!“ upozornila chladně. „Vy mu o téhle záležitosti určitě říkat nebudete. Slíbili jste to!“
Diviš chtěl hned protestovat, že nic přece neslíbili, ale panoš Ota mu rukou dal jejich tajné znamení, aby mlčel. S rozpačitým výrazem podotkl: „Je to ošemetná záležitost. Dáš nám čas na rozmyšlenou?“
„Rytíř by se nerozmýšlel, pokud by měl chránit bezbrannou ženu.“
„Víš ty, kolik bezbranných vdov chodí po tomto světě?
A všechny se dožadují pomoci,“ kroutil hlavou panoš Ota.
„To by se museli rytíři rozkrájet, aby vyhověli všem. Proto
si musíme vybírat, a to rozhodnutí vyžaduje čas. Je třeba některé věci ověřit.“
„Jestli chceš, můžeš tu zůstat na večeři a všechno ještě jednou probereme.“
„A co můj přítel?“ nevinně nadhodil Ota.
„V kuchyni se už jídlo připravuje, ale není ho tolik, abych uspokojila dva hladové krky. Někdo by měl tvému pánovi vysvětlit, proč ses zdržel a nebudeš jíst u jeho stolu,“ navrhla opatrně. Bylo však zřejmé, co nabízí.
„Co ty na to, Diviši?“ popichoval Ota svého přítele. Diviš zakoulel divoce očima a chtěl říci něco hodně jadrného. To mu však Ota nedovolil a paní Hedvice se omluvil, že tohle se jeho druhovi zjevně nelíbí. Oba krádež viděli a musí hledat odpověď společně. Navíc musí se svým pánem probrat ještě něco velice důležitého.
„To je škoda,“ povzdechla si, a přitom se mu upřeně dívala do očí. „Přijď tedy zítra na oběd. Sám!“
„Spolehni se,“ souhlasil zdvořile a s tím dům U Modré hvězdy opustili.
Když tam následující den panoš Ota přišel, zastihl jen hospodyni. Ta mu sdělila, že paní i se svým bratrancem musela nečekaně odcestovat a vrátí se někdy za měsíc. Otovi tam však zanechala lístek. Stálo v něm: „Nemysli si nic zlého, ale pozdě večer mi posel přinesl vzkaz od mé matky. Něco se zřejmě stalo mojí sestře, prý zmizela. Matka je chromá a zůstala sama, musím do Náchoda. Oběd nám snad neuteče. Tvá Hedvika.“
II. KAPITOLA
Když Oldřich z Chlumu vyložil králi Přemyslovi a jeho důvěrníkům, jak se žije na burgundském vévodském dvoře, musel ještě odpovědět pár dotazů. Zvláště zvědavý byl biskup Jan z Dražic. Během jeho episkopátu byla v zemi založena řada klášterů, a proto ho zajímalo, jak to chodilo v tom, v němž vyrůstala Ludmila z Vartemberka.
Tohle však Oldřich z Chlumu opatrně a zdvořile obešel. Měl totiž výhrady k výchově své manželky. Jeptišky jí daly vzdělání a úzkostlivou zbožnost, včetně až slepé úcty k desateru, jenže mnohé z toho se pro praktický život nehodilo. Své pochybnosti samozřejmě nemínil říkat nahlas. Navíc to pro chystanou diplomatickou misi nemělo valný význam. Král Přemysl tohle pochopil a sám jednání skončil. Když odcházeli, nařídil, aby se Oldřich z Chlumu zdržel, protože s ním musí ještě něco projednat.
Při jednání seděli důvěrníci s králem u jednoho stolu. Bylo to jednání bez přítomnosti dvora, v jizbě nebyli ani strážní. Proto se nedbalo na oficiální zvyklosti. Oldřich z Chlumu býval zvyklý v přítomnosti dvora při slyšení stát nebo klečet. Tohle dodržoval i při soukromém rozhovoru. Považoval proto za velkou poctu, když mu Přemysl dobromyslně pokynul, aby zůstal v křesle.
„Známe se už řadu let,“ začal s úsměvem. Byl to panovník nevyzpytatelný a náladový, ale k Oldřichovi měl vždycky tak trochu důvěrný vztah. Vznikl kdysi už za vlády jeho otce Václava, kdy mu Oldřich pomohl z ožehavé
situace, neboť dokázal najít královský řetěz, který mladému Přemyslovi ukradla jeho milenka. Tím zachránil jeho čest, na kterou si jako rytíř tolik potrpěl. Proto ho Přemysl ustanovil správcem severních Čech, i když Oldřich pocházel z bezvýznamného rodu chlumských zemanů a vyrostl ve dvorci u Jizery.
V jeho jmenování však nebyl pouhý sentiment, na ten si český král Přemysl rozhodně nepotrpěl. Oceňoval rytířské chování a umění vládnout mečem. V tomto ohledu Oldřich z Chlumu plně uspokojoval jeho nároky. Díky tomu dokázal zvládnout rozmíšky a občasné šarvátky mezi pány z Dubé a Vartemberka. Navíc byl Oldřich z Chlumu vzdělaný a dokázal řídit výstavbu hradu Bezdězu, který rostl do krásy. Jeho stavba pokračovala mnohem rychleji než u většiny jiných královských hradů. Byl navíc hezký muž, chodil pečlivě upravený a měl proto sympatie i nové české královny Kunhuty, kterou pro její krásu Přemysl velice miloval.
„Jistě tě nepřekvapí, pokud se na tebe obrátím s úkolem trochu neobvyklým,“ pokračoval král Přemysl uvolněně. „Ostatně jako obvykle. Jde mi o pár ožehavých záležitostí, kterým se momentálně nemohu věnovat, ale pro klid v zemi jsou důležité. Abych mohl jednat v říši, musí být na hranici se Slezskem a Polskem klid. Normálně se o to stará
Hron z Náchoda, ale zrovna teď mne zastupuje na volbě římského krále. Dá hlas Vilémovi Holandskému, jenže ta věc se asi protáhne. Takže to musíš zařídit ve východních Čechách za něj. Udělím ti všechny pravomoci, jako bys byl správcem kraje ty.“
„Vážím si toho,“ potvrdil Oldřich z Chlumu. Ve skutečnosti byl otrávený, protože se těšil domů na Bezděz. Stejně jako Přemysl miloval Kunhutu, miloval on svou mladou
ženu Ludmilu z Vartemberka. Od svatby však spolu trávili mnohem méně času, než by chtěl. Když se vzali, byla díky své klášterní výchově pokorná. Jenže tohle z ní časem spadlo a v poslední době si mnohokrát stěžovala na to, že ji zanedbává. Dokonce prohlásila, že nakonec si o jeho dlouhých pobytech na královském dvoře začne myslet, že to dělá proto, aby byl blízko té Uherce. Tak s nelibostí hovořila o královně Kunhutě, protože navzdory své klášterní výchově a úctě k odkazu Ježíše Krista o lásce k bližním byla žárlivá. To byla podle Oldřicha její hlavní nectnost.
Umiňoval si, že jí hned večer pošle list a tam vysvětlí, že se zdrží, nikoli ovšem v Praze, ale ve východních Čechách. Uvažoval, zda by přijala jako žert poznámku, že v těchto končinách královna Kunhuta nikdy nebyla a v dohledné době ani nebude. Ale jak říkával panoš Ota, ženy nebylo radno dráždit stejně jako jedovatého hada bosou nohou.
„Tak poslyš, co všechno od tebe chci,“ přešel král Přemysl do věcného tónu. „První věc, a ta je nejdůležitější, je uklidnit lehnického knížete. Stěžoval si, že se v pohraničí kolem Svídnice pohybují lapkové a podle důvěrných zpráv prý kořist vozí přes hory k nám do Čech. Možná dokonce od nás pocházejí a důrazně žádá, abych tomu učinil přítrž. Víš jistě, že se knížeti Boleslavovi říká Rogatka, protože je divoký a krutý jako sám Rohatý a on sám občas někoho přepadne a oloupí, ale jak jsem řekl, na hranicích teď potřebuji klid.“
„Víme o těch přepadeních něco víc?“
„Nevypadá to na loupeživého rytíře, to by se mezi tamní šlechtou rozneslo. Podle listu, který jsem obdržel, přepadají ti lapkové hlavně knížecí zboží a samozřejmě také kupce. Klášterním majetkům se vyhýbají. Musí být hodně
obratní, protože jinak se o nich skoro nic neví, nikdo je neviděl a ukradené zboží se zatím nikde nenašlo.“
„Budu mít k ruce ozbrojený houfec? Z Bezdězu jsem si přivedl jen pár mužů.“
„Z mých vojáků ti nemohu dát žádného, ale v Náchodě je posádka, ta ti bude k dispozici. V případě potřeby se můžeš obrátit i na zemského sudího Sezamu z Červené Hory. Má hrad kousek od Náchoda. Požádal mě, abys mu pomohl, jako vyšetřovatele si tě nesmírně cení. Loni na podzim se mu ztratila dcera. Bylo to těsně před svatbou. Vedla se kolem toho spousta řečí, některé nebyly vůči té dívce uctivé, ale to není podstatné. Najít se ji nepodařilo, zmizela jako pára nad hrncem. Nenašlo se ani její tělo, pokud by ji někdo zamordoval. Teď se Sezama doslechl, že ji prý někdo zahlédl. Víc nevím, on ti to vyloží sám. Obrň se trpělivostí! Každý sudí rád mluví a mluví a neví, kdy skončit. To je tvůj druhý úkol. Abych já nevypadal stejně, přejdu k té poslední záležitosti.“
Pokud Přemysl žertoval, znamenalo to, že je v dobrém rozmaru, a to pak Oldřich věděl, že si může lehký tón dovolit i on, případně o něco požádat. Zatvářil se proto chápavě, přikývl a opáčil: „Z toho bych tě, můj králi, nikdy nepodezíral. A to ani v případě, že mi dáváš úkol za úkolem.“
Přemysl pochopil a zasmál se. Ale hovořil stále vážně:
„Říká se do třetice všeho zlého a dobrého. Takže poslední úkol, sice ne tak důležitý, ale ožehavý. Jde, jak asi správně tušíš, o naši milovanou církev.“
Oldřich přikývl. Věděl, jaký postoj vůči ní jeho pán zastává. Ve své zemi církev podporoval, ale s papežem měl neustále problémy.
vat lesnatou a tehdy zcela pustou krajinu Broumovska od řeky Metuje až ke Stěnavě a hranicím. Bylo to za opata Kunona, kdy rajhradský benediktin Jurík zřídil v Polici poustevnu a po jeho smrti se tam usadilo pár břevnovských mnichů. Založili několik osad, kam pozvali osadníky z Durynska a ze Slezska. Nedávno se však proti tomu postavil rod pánů ze Skalice. To jsou ti, co mají v erbu třmen. Tvrdí, že listina, kterou se ohání břevnovský opat Martin, je podvrh, neboť mají od časů mých knížecích předků starobylé právo kolonizovat tenhle kraj sami. Spor se vyostřil nedávno, když opat Martin začal jednat s fojtem Vykéřem o prodeji jeho fojtství v Broumově a páni ze Skalice založili na pravém břehu Metuje ves Stárkov. Nesmím dovolit, aby se spor vyhrotil a vyvolal třenice mezi panstvem a církví. Jsi vzdělaný a jistě posoudíš, jak to s onou listinou je a dokážeš obě strany uklidnit, aby jednaly podle práva.“
„Pokusím se. Co když ale zjistím, že ta listina je opravdu falsum? Nebyla by první.“
„Z hlediska království mi tohle nemůže nic přinést, protože ať ten kraj drží benediktini nebo páni ze Skalice, má pokladnice na tom nevydělá ani o stříbrňák víc. Nemohu si však dovolit pohněvat církev, protože benediktini jsou vlivní, i když jejich moc díky novým řádům, zvláště cisterciákům a premonstrátům, pomalu upadá. Podílejí se ovšem na politice papežské kurie. Páni ze Skalice jsou početní a mají velký vliv na tamní zemany a rytíře. Ani je si nemohu dovolit pohněvat. Rytířům se těžko vysvětluje, že existují určité zákony, neboť oni uznávají jen tradice svých předků. Musíš tenhle problém vyřešit.“
Kdyby chtěl být Oldřich z Chlumu sarkastický, svému králi by jízlivě poděkoval za takový úkol. Ale věděl, že existují hranice, které překročit nemůže. Nezávazné žerty
Přemysl chápal, ale ironii vůči sobě nesnášel. Oldřich totiž dostal úkol, který by velký Sokrates označil za logické sofisma. To bylo filozofické tvrzení, které samo ze své podstaty nemělo řešení, protože odpověď vyvracela samu sebe.
Vyměnili si ještě pár slov a pak se Oldřich s úklonou vzdálil a zamířil do skriptoria, kde už pro něj byla připravena listina s dočasnými právy správce Náchodska.
„Takové náhody snad ani existovat nemohou,“ komentoval panoš Ota sdělení svého pána, jakým úkolem je král
Přemysl pověřil. Pak mu v rychlosti pověděl o tom, co včera s Divišem zažili.
„To je opravdu zvláštní,“ souhlasil Oldřich z Chlumu. „Dva případy, v obou máme listiny, které někdo zpochybňuje. Nicméně podstatný rozdíl tu je. V případě té vdovy jde o listinu novou, takže se dá ověřit její pravost. V případě té břevnovské netuším, jak by se dala zpochybnit. Vydána byla před padesáti lety a žádný svědek z té doby už nemůže být naživu. Spor benediktinů se zemany ze Skalice označil náš panovník za nejméně důležitý a já s tím musím souhlasit. Prvořadý je mír s lehnickým knížetem. Věnovat se musíme i zmizení dcery zemského sudího. Nicméně i spor o listinu musím urovnat. Tři ožehavé problémy a ani jeden si nemohu dovolit nevyřešit.“
„Kdy budeme odjíždět?“
„Rozumím, kam směřuješ,“ pousmál se Oldřich z Chlumu. „Vyrazíme zítra ráno. Odpoledne se tedy problémům obou listin můžeme s klidným svědomím věnovat. Já zajedu za břevnovským opatem Martinem. Ukážu mu svá pověření, aby věděl, že budu na klášterních statcích
v okolí Police a Broumova pátrat. Současně si nechám tu spornou listinu ukázat. S Divišem zkuste zjistit něco o té vdově a konšelu Purkartovi. Škoda že ten úpis nemáme v ruce. Mohli bychom vyslechnout svědky, kteří ho osvědčili.“
„Mít ho nemusíme. Četl jsem tu listinu a jména si nejen pamatuji, ale dokonce jsem si je zapsal. Pro jistotu, kdyby nám ta holka zmizela.“
„Což se taky stalo. Pokud nelže lístek, který ti zanechala, v Náchodě se s ní potkáme. Další neuvěřitelná náhoda. Skoro bych věřil, že ji někdo nastrčil, aby nás zmátla.“
„Nebo varovala,“ zabručel Diviš, který rozhovor poslouchal. „Mně se od začátku nelíbila. Otovi jsem radil, ať jí nevěří.“
„Za prvé, tohle mi radí Diviš pokaždé, když se setkáme s hezkou ženskou. A to ta Hedvika je. A za druhé, co bych asi tak mohl dělat, pokud bychom se domnívali, že jí nemáme věřit? Spát před jejím domem na ulici, aby neutekla?
Ona nám to jistě vysvětlí.“
„Máš asi pravdu,“ souhlasil mírně Oldřich z Chlumu. „Pokud nám přijde do cesty, ty se jí ovšem vyhneš. Vyslechnu ji já osobně. A pokud by potřebovala pomoc, bude to Divišova věc.“
Panoš Ota se zatvářil ublíženě, čímž dával najevo bolest, že mu jeho pán nevěří. Ovšem přitom nenápadně prsty strouhal Divišovi mrkvičku, že starost o tu vdovu padne na něj. Nijak ho to ve skutečnosti netrápilo, protože hezkých ženských běhalo v křesťanském světě tolik, že si mohl vybírat.
V zájezdním hostinci U Zlatého kola se najedli a pak se vydali každý za svým. Oldřich z Chlumu se dvěma ozbrojenci vyrazil přes Kamenný most na druhou stranu
Vltavy, podél Brusnice projel pod Pražským hradem, vyjel na návrší a pokračoval ke starobylému břevnovskému klášteru.
Po obědě se řeholníci podle své regule věnovali práci a meditacím. Nicméně opat Martin ho přijal okamžitě. Byl to vitální, už postarší muž s lysou hlavou, modrýma vodnatýma očima a rudými povislými líci. Prohlédl si královskou listinu, v níž se hovořilo o nutnosti udržet mír, a svému proboštovi nařídil, aby ihned připravil jeho, opatskou, v níž panu královskému prokurátorovi dovolí pátrat na klášterním zboží, i když je to půda církevní a ta světské pravomoci nepodléhá. Uděluje mu však výjimku s ohledem na to, o jak vážnou záležitost se jedná.
Hned potom se řeč stočila na přestavbu břevnovského kláštera. Původní starobylé budovy včetně rajského dvora a kostela se přestavovaly v duchu módního francouzského stylu. To samozřejmě Oldřicha z Chlumu zajímalo, protože i on musel na Bezdězu řešit řadu stavebních problémů, protože hrad se měl stát přepychovým sídlem, stejně jako benediktinské opatství. Opat Martin se ve stavitelství vyznal, a tak spolu dlouho a přátelsky diskutovali.
Teprve po delší době změnil Oldřich z Chlumu téma hovoru a s ustaraným výrazem oznámil: „Abych se však vrátil k mému poslání. Jde ještě o jednu trochu trapnou a jistě bezvýznamnou záležitost, ale zeptat se na ni musím. Jistí rytíři si našemu milostivému panovníkovi stěžovali na to, že klášter porušuje jejich starobylá práva a brání jim kolonizovat lesní krajinu za Metují.“
„Jde o pány ze Skalice,“ nepřívětivě doplnil opat Martin. „Osobně jsem si už nejvyššímu komořímu stěžoval a překvapuje mne, že o tom nevíš. Naše práva jsou porušována! Ti rytíři nerespektují privilegium, které klášter
obdržel od krále Přemysla blahé paměti, děda našeho panovníka. Je to už padesát let.“
„Ano, ctihodnosti, hovořilo se o té listině. Ovšem páni ze Skalice popírají její platnost.“
„Jak mohou ti rytíři tvrdit něco tak bezbožného? Řekni, copak lze zpochybnit psané slovo? To by pak mohl kterýkoli kacíř zpochybnit i slova evangelia.“
„Máš jistě pravdu, ctihodnosti. Abych mohl ten omyl oněm rytířům objasnit, potřeboval bych listinu vidět.“
„Ty mi snad nevěříš?“
„Jak bych mohl nevěřit Tvé Důstojnosti? Ale musím znát všechno, jinak s nimi mohu těžko jednat. Co tam stojí, jak je privilegium formulováno, kdy přesně bylo vydáno. Spravedlnost stojí na dvou pilířích – víře a faktech.“
„Teď se rouháš, protože víra v Ježíše Krista stojí nade vším. Vím však, že často hledáš fakta a nehledíš na slova církve. Jeho Milost pražský biskup Jan mi vyprávěl, jak tvrdohlavě se někdy chováš. Dám listinu přinést.“
„Raději bych si ji prohlédl ve skriptoriu. Tam jsou po ruce psací pomůcky, pergameny a pulpit. Rád bych si udělal nějaké poznámky.“
Teď se už opat Martin zjevně zlobil. „Tobě snad nestačí tu listinu vidět? K čemu tohle?“
„Jsem pouhý rytíř a nemám paměť takovou, jakou mají vzdělaní preláti. Musím se spoléhat na to, co si zapíšu. Moc se omlouvám, to není nedůvěra, jen má slabost.“
Opat se zvedl a nepřívětivě mu pokynul, aby ho následoval. Prošli nedávno dostavěnou chodbou s krásnou křížovou klenbou a vešli do dveří, za nimiž se nacházel protáhlý sál s velkými okny. Tady stálo deset pulpitů a u nich pracovali benediktinští mniši.
III. KAPITOLA
Své pátrání začali panoš
Ota s Divišem na staroměstské rychtě. Bonifác je přijal
hned, ale jako obvykle se tvářil nakvašeně a nadával na množství práce. Seděl v jizbě u stolu, u pravé ruky mu leželo několik pergamenů a před ním stál poloprázdný zeleně glazovaný džbánek s pivem.
„Samozřejmě znám vdovu po mém příteli notáři Borutovi. Když jsem v úřadu začínal, velice mi svými radami pomohl. Víte vy, kolik máme ve městě předpisů a nařízení? A já nesměl šlápnout vedle,“ vykládal dobromyslně. Na množství práce ochotně zapomněl.
„Co nám o paní Hedvice povíš?“
„Myslím, Oto, že se ti ona sama ráda svěří se vším, co tě bude zajímat,“ pousmál se ironicky rychtář Bonifác. Znal Otovu pověst a věděl, co se o Hedvice říká, i když tomu nevěřil. Z úcty k památce svého přítele u ní nikdy nevykonal noční kontrolu poctivého spaní. To by ji musel obvinit manžel, ale ten byl mrtvý, nebo manželka muže, pokud by měla podezření, že je u ní. Nic takového se nestalo a přílišná horlivost úřadů byla vždycky spíše na škodu než k užitku.
„Nerozumím, co tu naznačuješ,“ kroutil hlavou s prostoduchým výrazem ve tváři panoš Ota. „Nerozhazuje příliš okatě peníze, které zdědila? Nezaslechl jsi, že by měla dluhy? Myslíš, že je dbalá zákonů?“
„Mimo těch, které trestají porušování šestého přikázání,“ upřesnil Diviš a přísně se ohlédl na svého přítele.
Ne že by mu měl momentálně co vyčítat, prostě byl tak zvyklý. Když nezhřeší teď, tak příště, říkal si.
„Hedvika žije skromně, můj přítel Boruta jí mnoho peněz neodkázal, pokud vím. Loni přikoupil ke svému dvorci před hradbami pole a pořizoval nový dobytek, proto mu na hotovosti mnoho nezbývalo.“
„To ho stálo hodně peněz. Asi si nějaké půjčil?“
„V žádném případě!“ odmítl to ihned rychtář Bonifác. „Tvrdil, že půjčování peněz je cesta do pekel a ke ztrátě duše. Lichvu považoval za jeden z nejhorších hříchů. Ty peníze si za léta práce našetřil. Ani paní Hedvika by si nikdy nic nepůjčila. Je chytrá a v notářském úřadu mu pomáhala.“
„Prý k ní často chodívají cizí muži,“ vrátil se Diviš k problému, který považoval za důležitý. Podle něj bylo cizoložství příčinou většiny problémů a často i zločinů. To byl důvod, proč se snažil panoše Otu polepšit.
„Chodívají,“ souhlasil rychtář Bonifác. Zvedl džbánek, napil se a pak důvěrně ztišil hlas: „Mnozí potřebují při správě svých věcí dobré rady. Hedvika není notář, ale proč by z dobré vůle neporadila? Zdůrazňuji, že to dělá z lásky ke svým bližním, protože žena nesmí vykonávat notářskou živnost. Někdy někomu pomůže sepsat list nebo smlouvu. Má hezké písmo a dělá to zcela nezištně.“
„Samozřejmě jí tihle návštěvníci za ochotu tu a tam nějaký dárek dají. Nebo pár stříbrňáků, samozřejmě nikoli za její pomoc, ale křesťansky pomáhají nebohé vdově v jejím těžkém údělu,“ pochopil ihned panoš Ota. To vysvětlovalo, proč o úpisu hovořila včera tak zasvěceně. Byl docela rád, že tohle očisťovalo její pověst, alespoň v jeho očích. Co říkali jiní, to mu bylo jedno.
„Proč by jí nedali dárek nebo almužnu? Tohle žádné předpisy nezakazují,“ pokrčil staroměstský rychtář ra-
meny. Teprve teď si vzpomněl na své povinnosti, přisunul si blíž dva pergameny a zabručel, že ho jejich návštěva těšila a aby pozdravovali pana královského prokurátora a dodal, že musí pracovat.
„Mám ještě dotaz,“ nedal se panoš Ota a z lavice se nemínil zvednout. „Co víš o konšelu Purkartovi? Nehlásil ti včera nějakou krádež?“
„Ne, nebyl tu. Ale ujišťuji vás, pokud by se mu něco ztratilo, přiletěl by jako vítr. Je strašně hamižný. Žádný konšel nedává tak malé almužny jako on. Když jde do kostela, často se dívá do nebe, jako by se zbožně modlil, aby nemusel žebrákům něco dát.“
„Někde jsem zaslechl, že půjčil spoustu peněz tvému příteli.“
„Borutovi? Tys mě neslyšel? Nikdy, říkám nikdy by si nepůjčil. A pokud ano, tak ne od Purkarta. Je to pomluva a nesmysl! A teď mě opravdu nechte pracovat.“
Vyšli na rynek a Diviš spokojeně zabručel: „Tak ta holka nelhala.“
„Nelhala, ale to ještě neznamená, že máme vyhráno. Zajdeme na radnici. Snad tam Purkarta zastihneme. Vidíš, před vchodem je zase srocení ženských. To znamená, že městská rada právě zasedá.“
V přízemí jim radniční sluha sdělil, že nepřipadá v úvahu, aby rušili zasedání městské rady. Nepomohly ani pláště s erbem českého krále, které měli tentokrát Ota a Diviš na sobě. Pomohl až stříbrňák. Radniční sluha ho nejprve chvatně ukryl a pak zabručel, že něco zkusí. Za chvíli konšela Purkarta přivedl.
Purkart byl zamračený muž s úzkými rty a přísným pohledem. Jeho vzhled budil autoritu, ale také jistou nechuť. Od sluhy věděl, že s ním chtějí hovořit služeb-
níci královského prokurátora, a proto se uvolil jednání opustit.
„Omlouváme se, ale potřebujeme odpověď na jistou zdánlivě bezvýznamnou událost, o které nevíme, zda se vůbec stala. Pro naše vyšetřování je však důležitá. Jakýsi muž tvrdí, že zahlédl, jak ti včera před radnicí nějaký pobuda ukradl měšec. Je to pravda?“
„Ne, to bych snad ohlásil rychtářovi,“ opáčil nepřívětivě konšel. Přitom si je však zkoumavě prohlížel.
„To je divné. Proč by svědek něco takového tvrdil? Zapřísahal se, že je to pravda.“
„Nic mi neukradli. Stačí? Musím se vrátit do sálu.“
„Nebudeme zdržovat. Děkujeme za tvůj čas,“ opáčil zdvořile panoš Ota a s nepatrným úsměvem sledoval jeho záda, která mizela na schodišti.
„A co teď? Té tvé Hedvice zjevně už nebezpečí nehrozí,“ zeptal se Diviš, když se vrátili na rynek. „Purkart v ruce nemá nic a bude raději mlčet.“
„To není jisté. Pokud si nechal zhotovit falešný úpis, může to udělat znovu. Nejspíše neví, že mu ten úpis ukradla Hedvika. Může si myslet, že to byl nějaký pobuda, a když ve váčku našel místo peněz jen pergamen, ve zlosti ho roztrhal a zahodil. Pokud máme tomu udělat přítrž, měli bychom zjistit, kdo tyhle falešné listiny prodává. Začal bych tím, že si zajdeme za svědky, kteří měli pravost toho ujednání potvrdit. Jejich jména jsem si zapsal.“
„Ale nevíme, kde je hledat. Praha je velká.“
„Diviši, copak nemáš svou hubu? Pravda, kvůli jizvě na tváři není nejpůvabnější, ale otevřít ji snad umíš? Co se třeba někde zeptat?“
„Vidíš, to by mě nenapadlo,“ ušklíbl se Diviš dobromyslně a s převahou pokračoval: „Ovšem pořád je lepší
křivá huba než hlaďounká tvářička, z níž si jistý mládenec přemírou mytí, holením, mazáním sádlem a kadeřením vlasů smyl svou pověstnou bystrost. Na ta jména jsem se samozřejmě hned ráno zeptal v hostinci našeho šenkýře. Nezná je. Přitom dobrý šenkýř zná obvykle většinu lidí ve městě. Nebo alespoň chlapy, kteří mají peníze a mohou mu dát vydělat. Purkart by si jako svědky nevzal negramotné pobudy, že? Šenkýř prohlásil, že tihle nejspíše nebudou zdejší.“
„Obdivuji tvou důvěru k šenkýřům. Ty sám jsi mě učil, že jsou to chlapi prolhaní. Něco se od nich dozvíš jen tehdy, pokud jim zaplatíš. Nic ve zlém, ale neumím si tě představit, že bys některému dal jen tak stříbrňák. Nabídl jsi mu za jeho svědectví vůbec něco?“
„Zastupujeme krále a jeho povinností je mluvit pravdu,“ vyhnul se odpovědi Diviš. Aby si nezadal, musel ustoupit, a proto navrhl: „Jestli chceš, zkusíme se zeptat jinde.“
Byli úspěšní. Řezník, který nabízel maso a pár uzenin
v dřevěné boudě kousek od kašny, jim prozradil, že ten první svědek před měsícem zemřel a druhý je kupec, který odjel se zbožím někam k moři a vrátí se snad až na podzim. Ovšem za to si museli od něj koupit dva kornouty škvarků.
„Ještě že jsme se zeptali,“ provokativně připomněl Diviš. „Teď alespoň víme, na čem jsme.“
„Ty škvarky jsou výborné,“ potvrdil panoš Ota a spokojeně mlaskl. Následující ráno vyrazil Oldřich z Chlumu se svými dvěma pomocníky a šesti ozbrojenci bránou svatého Ambrože na cestu. Sedmého poslal domů na Bezděz s listem pro Ludmilu z Vartemberka.
