Odříkaného manžela největší krajíc

Alena Jakoubková ODŘÍKANÉHO MANŽELA NEJVĚTŠÍ KRAJÍC Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz © Alena Jakoubková, 2020 Foto na obálce © artmim/Fotolia.com © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9170-0

Děda si v hotelu vzal s sebou zbytky od snídaně.

Vnouček: Dědo, budeme mít k obědu to, cos ukradl?

Jana S. dala k lepšímu rodinnou historku

Abys poznal, kdo jsi, musíš někdy ztratit sám sebe.

Paulo Coelho

Láska je největší komplikací života, a kdo si život nekomplikuje, není šťasten ani hodinu.

Archibald Joseph Cronin

Nejdřív si myslíš, že je to láska, že život s ním jen protančíš, pak odvede si ho nějaká kráska…

A tvůj život ztratí lesk i smích.

Nalila jsem si sklenku vína a posadila jsem se na balkon.

Přemýšlela jsem.

Během pár dní, které jsem strávila u rodičů v jejich chaloupce v Malé Úpě, popravdě řečeno v mé rodné chaloupce, kde jsem vyrůstala a žila až do té doby, než jsem odešla do Prahy na vysokou, jsem v šuplíku objevila něco, co mě přimělo pochybovat o tom, že mi rodiče řekli pravdu o mé sestře. O sestře, kterou jsem nikdy neviděla.

Když jsem se narodila, bylo už mojí mamince přes čtyřicet, otci o patnáct let víc, táhlo mu na šedesát.

Dlouho jsem si myslela, že jsem jedináček, vymodlené dítě, květ jejich pozdní lásky, ale žádné, ani to nejbedlivěji skrývané tajemství neudržíte navždy pod pokličkou, a zvláště ne, žijete-li ve městě tak mrňavém, jako je Malá Úpa.

Tady si všichni vidíme vzájemně do talíře i do ložnic, ať už ti, co tu žijí celý život, tak přistěhovalci, kteří sem utekli před hlučnou civilizací a vrátili se do lůna přírody, někteří natrvalo, jiní alespoň na víkendy a dovolené.

Jak si moji rodiče mohli myslet, že se o své starší sestře nikdy nedozvím, to opravdu nepochopím.

Spíš bylo s podivem, že to trvalo tak dlouho.

5

Ale rodiče si očividně mysleli, že svoje tajemství udrží navždy, protože se mi o tom, že jsem měla sestru, nikdy ani jediným slovíčkem nezmínili. Z domu zmizely její fotografie, všechny její věci, nezůstala ani ta nejmenší památka. Jako by nikdy neexistovala.

Nikdy jsem neměla důvod pochybovat, že mě rodiče měli rádi, to vím. Hýčkali mě a byli hrdí na to, že se dobře učím. Moji rodiče byli prostí lidé. Tatínek pracoval jako dělník v lese, maminka zůstala v domácnosti a občas si přivydělávala šitím, protože byla dobrá švadlena.

Jejich vidění světa možná nebylo úplně stejné, ale otec nasadil směr a o mnoho let mladší maminka se podřídila.

Jsem si jistá, že to byl otec, kdo rozhodl, že o nehodné dceři, jak si o ní myslel, neschopen ji pochopit, natož pak jí odpustit, už v domě nepadne ani zmínka.

Sotva jsem ale začala chodit do školy, spolužáci mi vyslepičili to, o čem se vykládá u nich doma, protože děti mají ostražité uši, které nejlépe zaznamenají to, o čem by vůbec slyšet neměly. Takže se mě brzy ptali na moji tajemnou sestru, která odsud, z Malé Úpy, utekla ještě předtím, než jsem se narodila, protože ji můj otec vyhnal z domu, jak mě s neskrývaným potěšením informovali.

Prý čekala dítě s nějakým mužem, a nebylo to správné…

Později jsem pochopila, že ačkoli moji rodiče zavřeli za svou prvorozenou dcerou vodu, jako by nikdy neexistovala, sousedům tím jazyky nezavázali. Ti i po letech pátrali po kdejaké, třeba jen maličké informaci, aby se na ní mohli popásat.

6

A tak když mi spolužáci řekli, že jsem měla sestru, bylo mi trochu divné, že by ji otec vyhodil z domova.

Můj otec je sice přísný a všechno musí být po jeho, ale vím, že i když byl skoro pořád zakaboněný, byl to v podstatě hodný člověk a mě i maminku měl (nu, asi svým způsobem, ale přece) rád.

Pamatuji se, že po návratu ze školy domů jsem se uchýlila do svého pokojíku, a čekala, až otec, který se nemohl bez svého lesa ani na den obejít, odejde na pravidelnou odpolední obchůzku míst, která měl rád. Mezitím jsem si udělala úkoly, dlouze jsem zkoumala svoji tvář před zrcadlem a přemýšlela, jak asi moje sestra vypadala a jestli jí jsem podobná.

Otce jsem se odjakživa bála, byl přísný a jen málokdy se usmál, proto jsem počkala, až odejde, a teprve potom jsem sešla dolů do kuchyně, kde už na mě čekal pořádný hrnek čaje a chléb s máslem a nasekanými ředkvičkami.

Podívala jsem se na maminku a odvážila se položit otázku. „Mami, je pravda, že mám sestru?“ Viděla jsem, jak maminka zbledla.

To mi potvrdilo, že spolužáci mají pravdu. „Jak tě to napadlo, Agátko?“ pokusila se mě maminka odbýt.

Jenže já se nedala. „Říkala to Hanka Krulichová,“ namítla jsem srdnatě. „I jiní.“ Maminka se už vzpamatovala z úleku, který jí moje otázka připravila.

7

„Holky toho napovídají,“ mávla ledabyle rukou. „Lidé by si měli hledět svého, ne se šťourat v soukromí sousedů,“ namítla pohoršeně. „Nic jim do toho není.

Nevšímej si toho, co lidé říkají, Agátko. Děti si rády vymýšlejí, neposlouchej je.“ „Prý ji otec vyhodil z domu,“ řekla jsem.

Maminka to vzdala.

Snad pochopila, že už to přede mnou dál utajovat nemůžou, protože lidi prostě mluvit nepřestanou. Ale neodvážila se přestoupit otcův příkaz, protože to mi bylo už tehdy jasné, že o tom, co se mi poví nebo ne, rozhodne on. Otec vždycky rozhodoval o všem. Ale co mohla moje starší sestra udělat tak strašného, že ji rodiče vyhnali z domova? Na tom, že čekala dítě, jsem neviděla nic špatného. „Tatínek ti to večer vysvětlí, Agátko. Teď se běž učit.“ U večeře, stejně jako u každého jiného jídla se u nás vždycky mlčelo, než jsme všichni dojedli. Ne jako v jiných rodinách, kde všichni vesele mluvili jeden přes druhého, jako třeba u Krulichů. Ale když maminka sklidila ze stolu a odnesla nádobí do dřezu a my s otcem jsme se usadili v obývacím pokoji do křesel, a když nám pak maminka přinesla kávu a čaj a domácí perník s malinovou marmeládou a čokoládovou polevou, otec se na mě přísně podíval a řekl: „To, co se stalo v naší rodině, je jen naše věc.“ Bylo mi tenkrát jen šest let, ale už jsem věděla, že otci se neodmlouvá. Tak to u nás v rodině prostě bylo.

Jenže jsem se chtěla dozvědět, jak to s tou mojí sestrou 8

je. Proto jsem se obrnila proti otcovu nesouhlasu a zeptala jsem se: „Tati, a mám sestru? A proč musela odejít?“ Otec asi pochopil, že bude lepší, když mi odpoví, než aby mě nechal poslouchat dohady sousedů. Že sousedi mluvit budou, to mu muselo být přehledně jasné, ať si už on proti tomu namítá, co chce. Lidé prostě mluví o tom, co je zajímá.

A takový kostlivec u sousedů ve skříni, to je sousto.

Proto řekl: „Ano, Agáto, je to pravda. Měla jsi sestru.“ „Měla…? Co se s ní stalo?“ „Zemřela brzo potom, co odsud odešla.“ To mě zklamalo. Nějak bych byla ráda měla sestru. „Zemřela? Ale Hanka Krulichová říkala, že čekala dítě.“ „To také zemřelo,“ řekl mi otec. „Jak se jmenovala?“ zajímalo mě. „Zostudila nás,“ zahřímal otec, kterému ruply nervy, protože nebyl zvyklý, aby ho někdo okamžitě slepě neposlechl, „a odešla odsud s ostudou. Její jméno si nikdo z nás nechce připomínat.“ Řekl to tak, že mi bylo jasné, že už nic dalšího z něj nedostanu.

A bylo to tak, při tom i zůstalo.

Tedy… co se týkalo mých rodičů.

Já chtěla vědět víc.

Druhý den ve škole jsem Hance a ostatním spolužákům vysvětlila, že moje starší sestra zemřela. O otcových slovech jsem (tehdy ještě) nepochybovala, a nakonec je přijala celá vesnice. Moji sestru od té doby, 9

co odešla, ve vesnici nikdo neviděl, a smrt byla dobré vysvětlení, že se nikomu nikdy neozvala.

Samozřejmě dohady panovaly i nadále a ani řeči se nezastavily.

Poprosila jsem Hanku, svoji nejlepší kamarádku, jestli by se doma nezeptala, jak se moje sestra jmenovala, abych na ni mohla vzpomínat, protože mi nešla z hlavy.

Měly jsme s Hankou takové naše místo nahoře v lese, kde jsme se schovávaly před ostatními a kde jsme si pod kořeny vysokého smrku schovávaly poklady, o kterých jsme se domnívaly, že by je rodiče neměli vidět. Pořídily jsme si velkou plastovou uzavírací dózu a do té jsme si dávaly vystřižené fotografie herců, sportovců a dalších celebrit, do kterých jsme byly právě zamilované, a později jsme si tam ukládaly první milostná psaníčka od našich spolužáků.

Po vyučování jsme se ke smrku zase odebraly a tam mi Hanka řekla: „Jmenovala se Laura. Tvoje sestra se jmenovala Laura.“ „Laura,“ povalovala jsem si to jména na jazyku. „To je krásné jméno, viď? Myslíš, Hanko, že bych mohla přijít zítra po vyučování k vám a trochu se tvé mámy vyptávat?“ „Určitě,“ usmála se Hanka. „Máma říkala, abys přišla.“ Na druhý den jsem šla s Hankou k nim domů.

Hančina máma nám ve své moderně vybavené kuchyni se starožitnou světle zelenou kredencí, rozložitým 10

těžkým jídelním stolem uprostřed, bylinkami v malovaných květináčích na okně a pohodlným gaučem v rohu u krbu, kde si po sobotním a nedělním obědě dával pan Krulich pravidelného šlofíčka, uvařila kakao a přisunula k nám pekáč svých nedostižných péřových buchet s tvarohovou náplní.

Posadila se k nám s pucláčkem kávy a rozpovídala se: „Agáto, na tvou sestru si dobře pamatuju, chodila do školy jen o dvě třídy výš než já. Pro ni jsem byla jen malá holka, skoro si mě nevšímala, víš. Tvoje sestra se kamarádila s Vlastou Loučkovou ze stejné třídy, kam chodila i ona. Vlasta se později provdala za nějakého mužského z Trutnova, kterého poznala, když tam studovala na gymnáziu. Občas si napíšeme, jestli chceš, dám ti na ni e-mail, ona ti možná řekne víc. Je možné, že se jí Laura ozvala, poté co odsud odešla.“ „To bych ráda, paní Krulichová. Možná opravdu zůstala paní Loučková s Laurou v kontaktu. Třeba by mi mohla vysvětlit, co se stalo, jak je možné, že Laura i její dítě umřely. Někdo to přece musel říct našim, když to vědí, ne? Třeba to byla ona?“ Hančina maminka si povzdechla. „Snad ano, Agáto, napiš jí. Víš, Laura byla nejen moc hezká, ale taky byla veselá, dobrosrdečná, lidi ji tu měli rádi. Byla jako sluníčko. Všem jí bylo moc líto, když ji tvůj otec vyhnal z domova, a měli mu to dlouho za zlé. Ano, Laura otěhotněla, ale měla už po maturitě, byla plnoletá. Nechtěla nikomu říct, kdo je otec jejího dítěte, a to myslím tvého otce nejvíc rozzlobilo, protože to vyvolávalo nejrůznější podezření. To 11

víš, že se tady šuškalo kde co, v podezření byl i jeden učitel ze základní školy, a dokonce se říkalo, že by to dítě mohlo být i mladého a hezkého faráře z Vrchlabí, který tu občas sloužil mši v našem kostelíku, a lidi si všimli, že párkrát s Laurou mluvil, ale to víš, lidi rádi pomlouvají.“ „Zajímalo by mě, kam odešla.“ „Zkus se zeptat Vlasty. Možná to ví.“ Tenkrát jsem samozřejmě napsala paní Vlastě a vyptávala jsem se i dalších lidí. Ale byla jsem dítě, a i když mě osud mé sestry zajímal, nemohla jsem se jen tak sebrat a sama odjet do Vrchlabí nebo do Prahy, abych se ptala dál.

Vlasta Loučková mi tehdy napsala, že se Laura ani jí nesvěřila, s kým otěhotněla, a protože to za žádnou cenu nechtěla nikomu říct, nedalo se vyloučit, že to opravdu byl ten kněz nebo nějaký ženatý chlap. Ale ona sama si myslí, že by ten, kdo ji do jiného stavu přivedl, klidně mohl být i některý ze spolužáků, a když se o dítěti dozvěděl, prostě v tom nechal Lauru samotnou. Laura, jak mi napsala, byla velice hrdá, nikdy by se nikomu nevnucovala.

Pamatuju si, že jediné, co mi tehdy Vlasta napsala a co mělo reálný základ, bylo, že Laura odjela do Prahy, kde si našla nějaký podnájem a práci servírky.

Kde, to si ale Vlasta nepamatovala.

Požádala jsem Vlastu o nějakou fotografii, protože jsem chtěla vědět, jak moje sestra vypadala, a ona skutečně poslala kopii třídní fotografie jejich ročníku.

Označila mi, která z dívek je Laura, a já viděla vlastní, 12

trochu starší kopii blonďaté patnáctileté slečny. Hned jsem zaregistrovala, že Laura byla mnohem hezčí než já.

Nějakou dobu jsme si s Vlastou psaly, ale brzy to ustalo. Každá jsme měla svůj život, a přeci jen, byla jsem ještě dítě a Vlasta dospělá žena. Vlasta mi ještě sdělila, že se nikdy ani nedozvěděla, jestli se Lauře narodil syn nebo dcera, protože poté co Laura odešla ze svého domova v Malé Úpě, už o ní nikdy neslyšela.

Ukázala jsem Hance Lauřinu fotku. Poznaly jsme na ní ještě další lidi z Úpy, ale asi nemělo cenu se jich na moji sestru vyptávat. Určitě by se to časem doneslo k otci a byl by oheň na střeše. Otec mi dal jasně najevo, že si další otázky nepřeje.

Fotografii jsme ale s Hankou uložily do plastové dózy a schovaly ji pod kořeny smrku. Občas jsem ji vytahovala a o sestře jsem přemýšlela. Jaké by to asi bylo, kdyby z mého života neodešla? Měla by mě ráda? Utěšovala by mě, když by mi bylo smutno?

Jediné, co jsem se dozvěděla, bylo, že Laura odešla asi dva roky předtím, než jsem se narodila, takže musela být alespoň o dvacet let starší než já. Chtěla jsem vědět víc, ale nikdo víc nevěděl. Tehdy mě ještě ani nenapadlo rodiče podezřívat, že mi neřekli pravdu.

Po pár měsících jsem tuhle kapitolu váhavě uzavřela.

Na Lauru, svoji dávno ztracenou sestru, jsem sice nikdy nezapomněla, ale přestala jsem se na ni vyptávat.

Jen jsme Lauře s Hankou udělaly malý pomníček pod naším smrkem. Malý dřevěný kříž s Lauřiným jménem, které jsme vyryly do dřevěné destičky. Víc než jméno jsme na destičku vyrýt nemohly, protože jsme neznaly 13

datum narození ani úmrtí. Měla jsem pocit, že jsem veškeré možné odhalitelné tajemství odhalila, a že nemá smysl pátrat či vyptávat se dál.

A trvalo mnoho let, než jsem přišla na to, že mi rodiče lhali.

Laura nezemřela.

14

Se Zbyňkem Pálkou jsem se seznámila na gymnáziu.

Byla to láska na první pohled, jako v pohádce.

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když jsem vstoupila do třídy, rozhlédla se kolem sebe a všimla si jeho vysoké postavy, blonďatého culíku a pronikavě modrých očí.

Byla jsem ztracená.

Naše pohledy se do sebe zaklesly a od té doby jsme patřili k sobě. Zbyněk bydlel s rodiči v Trutnově, já přes týden přespávala u sestřenice mé matky, tety Lídy, i když každodenní dojíždění nebylo nemožné. Lída byla moc hodná, u ní mi bylo líp, i když to i teď, po létech, přiznávám s hanbou. Byla veselá, těšila se z drobných životních radostí, a ačkoli se nikdy nevdala, vypadalo to, že to je její vlastní volba. Lída se uměla radovat ze života, a když jsem bydlela u ní, radovaly jsme se spolu.

Ačkoli jí otec dal jasné instrukce, jak mě má držet zkrátka (byla jsem u toho), často se nade mnou smilovala a pustila mě se Zbyňkem do kina, anebo pro nás připravila špagety k večeři. Lída se znala se Zbyňkovými rodiči, a když oni na oplátku pozvali na večeři mě, přimhouřila oči a na otcovy příkazy zapomněla.

Najednou se přede mnou objevil jiný svět.

Věděla jsem, že už se k rodičům vrátit nechci.

Někdy mě Zbyněk lákal: „Agáto, co kdybychom si vyjeli na celé odpoledne do Adršpachu?“ „Zbyňku, musím se učit. Musím se dostat na vysokou.“ Naštěstí to měl Zbyněk srovnané stejně jako já, také chtěl jít na vysokou, a tak jsme odpoledne obvykle trá15

vili částečně nad učebnicemi, ale částečně i procházkami kolem Úpy, vzájemně jsme se zkoušeli, a díky tomu naše vysvědčení byla příkladná.

Protože jsme byli zamilovaní a protože nám bylo patnáct, vydrželo nám naše chvályhodné předsevzetí po celý první ročník. Pak jsme samozřejmě začali chtít něco víc. Začaly se nám bouřit hormony a držení za ručičku nám nestačilo. Ale díky tomu učení jsme oba první ročník ukončili s vyznamenáním, a to pro mě moc znamenalo.

Vysoká škola a pryč z domova byly nadosah.

Víkendy jsem ale samozřejmě musela trávit s rodiči v Úpě, na tom otec trval, a k nim jsem se Zbyňkem přijet nemohla. Pamatuji se, jak nekonečné mi ty víkendy připadaly, i když jsem se obvykle sešla s Hankou a vyrážely jsme společně do hor, v ruksáčku chléb obložený sýrem a termosku s čajem. Ale rodiče ještě nezapomněli, jak se jim spustila starší dcera, takže mi jasně vyložili, že na kluky mám spoustu času. Což v otcově interpretaci znamenalo, že se k nim nesmím ani přiblížit.

Protože Zbyňkovi rodiče byli také přísní a drželi jediného syna zkrátka, ani nám to nepřipadalo nějak zvlášť úkorné, ale jak šel čas a naši spolužáci měli čím dál tím víc volnosti, také jsme po ní toužili. Toužili jsme být spolu víc, než jsme mohli být na promenádě. Začínala jsem chápat Lauru, proč se rodičům vyvlékla z chomoutu, ale také jsem si uvědomovala, jak vysokou cenu za to zaplatila.

Se Zbyňkovými rodiči jsem se seznámila, už když jsme byli v prvním ročníku. Často jsem k nim chodila 16

na večeři, někdy i s tetou Lídou, protože jsme se učili se Zbyňkem společně. Obvykle jsme trávili odpoledne buď u Lídy, anebo u Zbyňkových rodičů, a Zbyněk začal brzy naléhat, aby se mnou mohl strávit víkend u mých rodičů v Úpě.

To samozřejmě nebylo možné, protože moji rodiče si mysleli, že jediné, co v Trutnově tropím, je, že sedím nad učením v bytě tety Lídy. Sama, pochopitelně.

V čemž je jistě usvědčovalo i to, že jsem se učila na vyznamenání. Jak si ale mohli myslet, že nemám kluka…

Nu, moji rodiče byli starší lidé a měli to nastavené jinak.

Co mi zakázali, to nebylo…

Ach jo…

Zbyněk jen stěží chápal postoj mých rodičů, i když jsem se mu to snažila vysvětlit, ale protože mě měl rád, nechal to být a spokojil se s večery v týdnu, které jsme mohli trávit spolu. Na oplátku jsem se já naučila svým rodičům lhát, abych získala pár chvilek se Zbyňkem navíc. Protože by mě rodiče přes víkend nenechali u tety po dobrém, vymýšlela jsem si čas od času školní aktivity jako výlety, divadla v Praze a podobně. A v tom mi teta po nějaké době váhání pomáhala, protože si myslela, že to moji rodiče s tím přísným dohledem přehánějí, a hlavně na rozdíl od nich nezapomněla na to, že byla také kdysi mladá.

Lída někdy hřímala: „Tvoji rodiče si nevšimli, že středověk už dávno minul, a zapomněli, jaký dopad měl stejný nekompromisní přístup k výchově u starší dcery. Kdyby Lauru tak nedusili, mohlo všechno dopadnout jinak. Ty jsi, Agátko, jiná než Laura, jsi poddajnější.“ 17

„Laura nebyla poddajná?“ „Nechtěla se přizpůsobit,“ připustila teta. „Také chtěla odejít z domova jako já?“ „Myslím, že ano, Agáto, ale Laura neměla ve škole tak dobré známky jako ty, o gymnáziu natož o vysoké se jí mohlo jen zdát, i když… tak špatný prospěch zase neměla. Vystudovala ekonomku, a kdyby neotěhotněla, našla by si nejspíš nějakou práci tady v okolí. Možná si jen našla jiný způsob, jak uniknout té řeholi, kterou tvůj táta doma zavedl. Myslím tím to těhotenství. Třeba se chtěla vdát, a nevyšlo jí to.

Ale samozřejmě jsem tetě musela slíbit, že se budu chovat vzorně.

To mohla být klidná, otce jsem se bála jako čert kříže. Ačkoli mezi mnou a Zbyňkem padla skoro všechna tabu, odmaturovala jsem (de facto) jako panna.

Tety Lídy jsem se na Lauru vyptávala často, ale ona mě obvykle odkázala na rodiče. Prý se do toho nechce plést. Má moji maminku moc ráda, a proto nechce ohrozit jejich přátelství tím, že se bude vměšovat do našich záležitostí. „Víš, tvůj táta by jí mohl zakázat, aby mě občas navštívila.“ „Jak by mohl?“ „No, víš, on už je takový, vždyť to sama vidíš.“ Povzdechla jsem si.

Pravda, můj otec je jiný než otcové mých přítelkyň.

Lída jen připustila: „Lauru jsem naposledy viděla, když ještě žila v Úpě.“ 18

Se Zbyňkem jsme spolu chodili celý gympl a společně jsme se i přihlásili na vysokou. Oba jsme maturovali s vyznamenáním, tak jsme si podali přihlášky na vysněné obory: Zbyněk na medicínu, já na žurnalistiku na fakultu sociálních věd.

Oba na Karlovu univerzitu v Praze.

Oba jsme se na školu dostali.

Moji rodiče se v pocitech potáceli mezi hrdostí na dceru, první vysokoškolačku v rodině, a obavou, že ji budou muset vypustit do světa. Byla jsem už ale plnoletá, zabránit mi ve studiu nemohli, takže zvítězila opatrná hrdost.

Velmi opatrná, popravdě řečeno.

Zbyněk naléhal, abychom si společně pronajali v Praze malý byt, protože jeho rodiče byli celkem majetní a ochotně by za synovo pohodlí peníze utratili, ale mně bylo jasné, že moji rodiče budou chtít vědět, kde jejich dcera v Praze bydlí.

Obávala jsem se, že by se mohli přijet do Prahy podívat a překvapit mě. Respektive že by otec poslal maminku, protože sám nikdy nikam nejezdil. A že by moji rodiče docela určitě neschválili, že bydlím společně s mladíkem, o jehož existenci pořád ještě neměli ani tušení, to mi bylo přehledně jasné. Ovšem, bylo mi už devatenáct, ale vykládejte to mému zkostnatělému staromódnímu otci.

Nakonec jsem si sehnala ubytování na koleji, které budu moct rodičům při eventuální návštěvě ukázat. Ve skutečnosti jsem se ale nastěhovala ke Zbyňkovi, který si našel podnájem ve Slivenci, takový malý byteček 19

v podkroví zchátralé vilky u starších manželů. Byt měl kuchyňku a velký pokoj s balkonem.

Poslední léto před odjezdem do Prahy jsme se Zbyňkem trávili společně, podnikali jsme výlety do hor, koupali jsme se v horských bystřinách, plánovali jsme společnou budoucnost. Většinou jsme se setkali na půli cesty v Horním Maršově, odkud jsme s piknikovým košíkem vyráželi na dlouhé procházky kolem řeky.

Rodičům jsem se vymlouvala na brigády, a skutečně jsem si práci našla. Pro jednu trutnovskou firmu jsem překládala technické texty, ale to jsem dělala doma po nocích, zatímco si rodiče mysleli, že je mě třeba na místě. Lhala jsem jim nerada, ale jinak bych svobodu nezískala. A svoboda, abych mohla trávit co nejvíc času se Zbyňkem, pro mě byla důležitá. Často jsem vzpomínala na Lauru a říkala si, jak to dělala ona, aby se vytratila z domova. Podařit se jí to muselo, když otěhotněla.

Vydělala jsem si za překlady hezké peníze, takže i otec ztratil obvyklou ostražitost, uvěřil, že dny trávím prací. V té době mu už bylo sedmdesát osm let a těžká práce v lese ho dost opotřebovala. Pořád ještě chodil na dlouhé procházky do lesa, ale do Prahy za mnou maminku poslal jen jednou, krátce po odstěhování, a to jsem na maminku počkala na autobusovém nádraží a šly jsme se projít po městě. Maminka na kolej nebyla zvědavá, raději si se mnou vyšla na Hradčany, takže od druhého ročníku jsem se definitivně zabydlela se Zbyňkem na Slivenci.

Maminka by mě samozřejmě mohla navštěvovat častěji, ale otec byl zvyklý mít ji doma, proto její návštěvy 20

u mě nepodporoval. Jedinou výjimkou byly návštěvy u tety Lídy v Trutnově, a to nebylo častěji než jednou dvakrát za rok. Škola nás oba, Zbyňka i mě, bavila, a zároveň pohlcovala náš čas. Večery jsme trávili obvykle doma, kde jsme si společně připravili něco k večeři, a pak jsme se učili, protože nás oba hnala ctižádost. Teprve okolo jedenácté jsme se někdy vydali na krátkou procházku, abychom si vyčistili hlavu. Procházeli jsme se, ruku v ruce, mezi vilkami, někdy jsme se pustili dál, až k Chuchli, ke kostelíku sv. Jana Nepomuckého.

Zpočátku jsem jezdila za rodiči do Úpy každý víkend, protože se to ode mne očekávalo, ale postupně jsem tak nějak nenápadně návštěvy ustálila na jediný víkend v měsíci, stejně jako Zbyněk. Jeho rodiče nás ale často navštěvovali a to, že bydlíme společně, jim vůbec nevadilo. Byli moc prima a já se naučila mít je ráda. Když přijeli, vyložili u nás kabely plné jídla a knih a vzali nás na nějaký výlet, většinou jsme si povídali o zajímavých věcech nebo jsme se smáli.

Na to jsem z domova nebyla zvyklá.

Maminka Milena se obvykle chopila vaření, takže jsme měli něco lepšího, než jsem dokázala připravit já.

Tehdy jsem se zmohla tak akorát na vajíčka (na několik způsobů… ha ha ha) a zeleninový salát s olivovým olejem, obložené chleby a sem tam nějakou polévku, ale paní Pálková mě postupně zasvěcovala do tajů kuchyně, a mě vaření začalo bavit. O víkendech jsem Zbyňka překvapovala plátky masa zapečenými se sýrem a smetanou, špagetami alla oglia e peperoncino nebo alla 21

carbonara a Zbyněk se ke mně obvykle přidal a vařili jsme spolu.

Byli jsme spolu už šestý rok a zatím jsme oba věřili, že spolu budeme navždy. To bylo naivní, asi… Žádný ze spolužáků nevydržel se svou první holkou nebo klukem tak dlouho. Byli jsme se Zbyňkem považovaní za raritu, ale tolik jsme se milovali, že nám to připadalo naprosto úžasné. Za sebe mohu říct, že jsem se na jiného kluka ani nepodívala, a zdálo se, že Zbyněk to má nastavené také tak.

Zbyňkův tatínek byl praktický lékař, měl soukromou ordinaci v Trutnově, a maminka pracovala jako lékárnice na poliklinice. Na rozdíl od mých rodičů, kteří nikdy nikam nejezdili, nejspíš i proto, že si to nemohli dovolit, rádi cestovali, a když jsme oba se Zbyňkem ukončili druhý ročník studia, pozvali nás, abychom s nimi jeli do italského Toskánska. Měli jsme cestovat Pálkovic velkým pohodlným autem.

Zbyněk na mě naléhal, abych jela, a mě to samozřejmě ohromně lákalo. Itálie, to byl můj sen… Musela jsem to ale probrat s rodiči, a to bylo horší. Pochopitelně jsem jim nemohla popravdě říct, že pojedu na prázdniny se svým klukem a jeho rodiči, protože to by mě otec zamkl do kůlny, tak jsem jim nakukala, že do Itálie pojedu se spolužačkami z vysoké. To bylo celkem bezpečné, protože žádnou neznali. U nás neexistovalo, že bych si někdy přivedla na noc kamarádku, jak je to obvyklé v jiných rodinách, takže nehrozilo prozrazení.

Peníze jsem na ten výlet měla, protože kromě překladů jsem i psala články o životním stylu (to bylo vtipné 22

vzhledem k tomu, v jakém prostředí jsem vyrůstala, ale prý mi to šlo) a dělala korektury v různých časopisech.

To mě bavilo a hned od počátku jsem si plánovala, že až dostuduju, budu psát pro nějaký časopis.

Naši mi už dost dobře nemohli v cestování bránit, takže jsem na laskavé pozvání Zbyňkových rodičů přikývla a rozhodla jsem se, že si pořídím nějaké pěkné oblečení a cestovní kufřík. Z domova jsem byla zvyklá, že oblečení se šilo doma, a připadala jsem si náramně světácky, když jsem obcházela levné řetězce a vybírala si letní šaty, plavky, džínovou bundu a několik párů kožených žabek.

Doma v Úpě jsem si to všechno uložila do černého kufříku na kolečkách, který pro mě představoval doslova luxus. Nikoli tím, že by byl drahý, ale navzdory tomu, že jsem si ho pořídila u Vietnamců, vypadal elegantně.

Aspoň mi to tak připadalo. Přihodila jsem pár dalších věcí, jako toaletní potřeby, spodní prádlo a gumičky do vlasů, a předtím, než jsem se vydala na autobusovou zastávku, jsem šla do kuchyně, kde jsem měla ještě s rodiči poobědvat.

Rodiče nemohli vědět, že tuto noc strávím v domě Zbyňkových rodičů v Trutnově, ani to, že už před více než dvěma lety (společné bydlení) vzalo mé jindy tak pečlivě střežené panenství za své. Zatímco maminka na talíře nakládala plátky pečeného vepřového masa, dušené kysané zelí a bramborové knedlíky, tatínek, který nikdy nepřekročil hranice republiky, mi dával ponaučení, jak se mám v cizině chovat. Na všechno jsem samozřejmě přikývla, abych rodiče uklidnila.

23

Tatínek za ten poslední rok viditelně zestárl, byl trochu shrbený, ale pořád okolo sebe udržoval atmosféru neochvějné autority. Co řekl, to bylo. Ale blížící se osmdesátka na něm byla znát. Mamince bylo čtyřiašedesát a pořád vypadala mladistvě a moc hezky. Zdědila jsem po ní husté blonďaté vlasy a štíhlou postavu. Maminka už měla vlasy hodně prošedivělé, ale ani ji nenapadlo, aby si je barvila. Každé ráno, co ji znám, si je stáčela do stejného drdůlku na šíji. Nikdy se nemalovala. Ostatně ani já bych se domů neodvážila přijet s nalíčenýma očima, jak jsem se naučila od světáčtějších spolužaček v Praze.

Po obědě mi maminka i přes mé protesty vnutila balíček řízků, dvě obložené bagety a asi půl pekáče třešňové bublaniny. Povzdechla jsem si, ale hned mi došlo, že budu mít alespoň nějaký příspěvek na cestu. Pak jsem se s tím černým kufříkem, který za mnou spokojeně rachotil, vydala na zastávku autobusu.

Zbyňkovi rodiče se nenamáhali předstírat žádnou falešnou morálku, stejně jsme spolu v Praze bydleli, takže tatínek Zbyňka rovnou vybídl, aby mi odnesl kufr do svého pokoje, kde jsme měli společně přespat a druhý den brzo ráno vyrazit na jih.

Maminčin proviant jsem předala Zbyňkově mamince a ta zajásala: „To je skvělé, Agáto, přidám to k tomu, co jsem připravila já.“ Při večeři, k níž Zbyňkova maminka stylově vzhledem k nastávající cestě servírovala špagety s čerstvými rajčaty, v rozpuštěném másle rozetřeným česnekem 24

a strouhaným sýrem, a s manželem si otevřeli lahev italského lambrusca, mi nabídla: „Agáto, už mi, prosím tě, konečně začni tykat. A říkej mi Mileno. A manželovi také, je Karel, jak jistě víš.

Strávíme teď společně pár týdnů, tak přeci nebudeme tak oficiální. A se Zbyňkem jste spolu tak dlouho, že už dávno patříš do rodiny.“ Začala jsem koktat: „Ale ne, to přece nemůžu…“ „Ale jistě že můžeš,“ trvala na svém.

Nedovedla jsem si vůbec představit, že by moji rodiče nabídli Zbyňkovi tykání. Ani kdybychom se vzali. Jsou strašně staromódní, vlastně otec je staromódní a maminka by si bez jeho souhlasu na takový projev frivolnosti netroufla.

Po večeři jsem společně s Milenou umyla nádobí a Milena začala připravovat další řízky na cestu. Ona je obalovala, já je smažila a pokládala na papírovou utěrku, aby vsákla tuk. V kuchyni u Pálků byla úplně jiná atmosféra než u nás. Například tatínka by ani nenapadlo, aby mamince doma s čímkoli pomohl. Po jídle se vždycky uklidí do obývacího pokoje a počká, až mu tam maminka přinese kávu a nějakou sladkost. Karel i Zbyněk sklízeli nádobí a Karel mi vysvětloval, že se nikdy nenaučil pořádně vařit, takže má na starosti obložené chleby.

A když jsme s Milenou vyklidily kuchyň a s šálky čaje jsme se uvelebily v obýváku, Karel se Zbyňkem připravovali chleby se sýrem a vejci natvrdo a balili je do alobalu.

Pak Karel vyndal z kredence dvoulitrovou termosku na kávu, abychom měli na cestu, a prostřel stůl na 25

rychlou časnou snídani. Hrnky, talířky, prkýnko s nožem doprostřed stolu. „Ráno vstáváme v pět,“ připomněla Milena.

Bylo krásné schoulit se Zbyňkovi do náruče a ponořit se do snů.

Pálkovi měli v domě dvě koupelny, takže ráno jsme se všichni bez problémů vystřídali a už deset minut po páté jsme seděli u snídaně, k níž Zbyněk pro každého usmažil vejce, Karel uvařil konvici kávy a nandal na talíř plátky šunky a sýru a do košíčku na pečivo nakrájenou bagetu. Před šestou jsme byli připraveni vyrazit.

Pomohla jsem nanosit do Pálkovic velkého nissanu tašky s jídlem a uvelebila jsem se na zadním sedadle vedle Zbyňka. Připadala jsem si jako v ráji.

Byla to moje první dovolená.

Líbilo se mi, že jsme každých asi dvě stě kilometrů zastavili někde na odpočívadle nebo u pumpy, dali jsme si šálek kávy z termosky, něco malého slupli a protáhli se. Když jsme se blížili k Alpám, dálnici vysoko v horách lemovaly staré kamenné tvrze a romantické hrady.

Každé zastavení tu pro mě mělo neotřelé kouzlo novosti a lačně jsem fotografovala impozantní horské štíty.

Když jsme po vysokém mostě přejeli Brennerský průsmyk, dálnice se začala stáčet okolo řeky Adiže, jejíž světle zelenkavé vody stříbrně pěnily, poskakovaly po kamenech a uháněly k Benátskému zálivu. I z dálnice jsem poznala, že projíždíme nádhernou krajinou, a slibovala jsem si, že se sem musíme se Zbyňkem někdy vypravit a prozkoumat to tady pořádně. Mohla jsem si takové plány dovolit a byla jsem na sebe pyšná. Na vr26

cholcích hor se tu a tam objevila kaplička, na svazích se pásla stádečka ovcí. Obdivovala jsem krásně udržované chalupy, jimž z oken padaly vodopády pestrobarevných muškátů.

Zbyněk se s tatínkem u volantu střídal, a už okolo druhé odpoledne jsme sjeli z únavné a dosti ucpané dálnice u Trenta na kroutící se silnici, po níž jsme dojeli k jezeru Toblino. U volantu seděl Karel a bylo vidět, že tuhle cestu dokonale zná. „Agáto, tady se zastavíme, na ostrůvku je krásný hrad, kde mají kavárnu. Bude se ti tam líbit. Dáme si něco dobrého, než se vydáme na poslední úsek dnešní cesty.“ Na ostrůvek jsme se dostali přes dřevěný padací most, což mě samozřejmě uchvátilo. Karel mostek opatrně, velmi pomalu přejel a zaparkoval auto na malém parkovišti, nad nímž se tyčil na malé skále nad jezerem hrad, nebo možná spíše hrádek, s válcovitou věží. Všude kolem na ostrůvku rostly stromy. „Uvnitř hradeb je restaurace, ale teď nemají otevřeno,“ vysvětlil mi Karel. „Půjdeme tady okolo, dole je kavárna s terasou. Budeme mít nádherný výhled na jezero.“ Byla jsem okouzlená.

A slibovala jsem si, že budu pracovat jako otrokyně, abych si mohla dopřávat takové dovolené. Cestování, hotely, kavárny, restaurace. Nic moc luxusního, ale každý rok.

Objednali jsme si kávu a zákusky a já řekla: „Musíte mi dovolit, abych vás pozvala.“ 27

„To nepřichází v úvahu,“ odmítla Milena. „Jsi náš host.“ „To přeci nejde…“ „Nedělej si starosti,“ mávl rukou Karel.

Přemýšlela jsem, jak jim tu štědrou pohostinnost oplatím. Karel mi totiž večer jasně vyložil, že s nimi jedu jako jejich host a že všechno půjde na jejich účet.

Bylo mi to trapné, ale Karel o tom se mnou odmítl diskutovat. Pak jsem si řekla, že na něco určitě přijdu, hodila jsem to teď za hlavu a pochutnávala si na zmrzlinovém poháru s lesním ovocem a šlehačkou. Seděli jsme na dlouhé terase a mlčky pozorovali klidnou hladinu jezera, po níž plulo hejno ušlechtilých labutí.

Karel poznamenal: „Máme před sebou ještě tak dvě hodinky cesty, možná víc, protože pojedeme po vedlejších silnicích. Možná i tři. V Itálii na silnicích nikdy nevíš. Objednali jsme s Milenou nocleh v Sirmione, je to malebné městečko, podle nás nejkrásnější na Lago di Garda. Pamatuješ, Mileno, jak jsme tam před lety trávili Silvestra?“ Milena přikývla.

Karel se při té vzpomínce na manželku usmál. „Vždycky tam přespíme, Agáto, když jedeme do Itálie, i když to někdy znamená několikahodinovou zajížďku. Sirmione má zvláštní kouzlo. Kolem Lago di Garda je spousta hezkých městeček, ale tam si třeba zajedete se Zbyňkem někdy sami.“ „Věřím, že ano.“ Další cesta vedla pár kilometrů podél toblinského jezera, pak krásným zalesněným údolím, nakonec se 28

začala prudce stáčet z kopce k jezeru Garda a nabízela nám nádherné výhledy. Přijeli jsme na podle mě komplikované rozcestí s mnoha ukazateli, Zbyněk podle otcova návodu následoval ukazatel na město Torbole.

Teď už jsme projížděli malebnými městečky, jezero jsme měli po pravé ruce a samozřejmě jsme se skoro plazili, protože nápad zajet si teď v létě k lagu měl očividně kde kdo. Z protisměru nás míjela auta s poznávacími značkami z celé Evropy.

Mně to nevadilo, rozhlížela jsem se kolem sebe a užívala si to.

Sirmione leží na konci asi čtyřkilometrové osy, která vybíhá do jezera na jeho jižní straně, a i tady jsme museli přejet padací most, když se Milena u jakéhosi vrátného před vjezdem do města prokázala zaplaceným noclehem v hotelu.

Městečko bylo plné turistů, proudících sem a tam úzkými uličkami a ještě užšími průjezdy, a Zbyněk se musel mezi nimi opatrně prodírat, potrubovat a ustavičně brzdit, protože lidi ani nenapadlo, aby uhnuli z cesty.

A když už uhnuli, museli se připlácnout ke zdi, a stejně hrozilo, že je sejmeme zpětným zrcátkem.

Náš hotel se jmenoval Broglia. Stál na samém konci starobylého centra. Měl malou předzahrádku, na níž se mezi stromy dalo zaparkovat a kam Zbyněk bravurně zakormidloval. Parkoviště bylo přecpané, takže nacouval na poslední místečko u plotu mezi stromy, vypnul motor a podíval se vyčítavě na svého otce. „Táto, zítra tudy projedeš ty, to bylo strašné.“ 29

„Většina turistů okolo deváté večer odjede, přivezly je sem na jednodenní výlet cestovní kanceláře autobusy.

A další várka dorazí nejdřív v deset dopoledne, a to my už budeme dávno na další cestě,“ ušklíbl se zlomyslně Karel. „Jen si zvykej, synku, Itálie je plná takových městeček. Proč myslíš, že Italové vynalezli fiat?“ Přihlásili jsme se na recepci, vyzvedli si klíče od pokojů a domluvili jsme se, že si nejdřív ze všeho zaplaveme v hotelovém bazénu a pak se rozhodneme, co dál.

Bazén má hotel vybudovaný ve výši prvního patra, na terase, za níž se tyčí nějaké středověké ruiny, a kolem něj jsou rozestavěná lehátka s modrými slunečníky.

Karel s Milenou se po vykoupání rozhodli, že si trochu zdřímnou, než půjdeme na večeři, a my se Zbyňkem jsme se vydali na procházku kolem výběžku kosy.

Po neudržované kamenité cestě se nám v žabkách nešlo úplně pohodlně, ale podařilo se nám ji zdolat. Na úplné špičce jsme se posadili na velké ploché kameny a chvíli se dívali do dálky. Kolem nás, kam oko dohlédlo, se rozléhala voda.

Zbyněk mě objal kolem ramen a já se o něj opřela. „Moc ti děkuju, že jsi mě na tuhle cestu vzal.“ „Bez tebe bych nejel.“ „Ale od vašich je to velkorysé,“ poznamenala jsem. „No, je to asi poslední společná dovolená s jediným synem.“ „Vaši jsou hodně zcestovalí, viď?“ „No jo, oni pořád někam jezdí. Ale my taky budeme.“ „Ráda bych jela do Alp, tam do těch míst, kudy jsme projížděli.“ 30

„To není špatný nápad.“ „Ty víš, Zbyňku, že já pocházím z úplně jiného prostředí než ty. Naši nejen že neměli nikdy moc peněz, takže se nikdy nikam nepodívali, a doma jsme vždycky žili dost skromně, což mi nikdy nevadilo, ale oni žijí jak v jiném století. Sám to uvidíš. To není jen o penězích, ale také o povaze. O otcově povaze. A maminka se mu ve všem přizpůsobuje. Až se vrátíme domů, požádám maminku, aby tě pozvala na oběd. Chci, aby ses s nimi konečně seznámil. Je mi dvacet, samozřejmě mi už nemohou určovat, jak mám žít, ale otci bude příští měsíc osmdesát, nechci ho rozčílit tím, že mu řeknu, že s tebou v Praze bydlím. Proto jsem tě zatím domů nevzala. Nechci, abys musel kvůli mně lhát,“ povzdechla jsem si. „Prostě se o tom, jak bydlíme, nebudeme zmiňovat.“ „Jsi hodný.“ „Miluju tě. Víš, Agátko, napadlo mě, že bychom se mohli zasnoubit. Co říkáš? Možná bych ti mohl koupit prstýnek tady v Itálii. Klidně bychom se mohli i vzít, kdybys chtěla. Nemusíme čekat, až dostudujeme. Když budeš vdaná, tvůj otec pochopí, že už ti nemůže rozkazovat. Vlastně se mi ta představa hodně líbí.“ Zadívala jsem se Zbyňkovi zamilovaně do očí. „Zasnoubit ano, to bychom mohli,“ usmála jsem se potěšeně, „ale vezmeme se, až budeme mít oba po studiích. Máme toho ještě dost před sebou, hlavně ty. Taky bych se předtím mohla naučit pořádně vařit,“ ušklíbla jsem se vesele. „Neočekává se od ctihodné manželky, že se doma motá věčně okolo plotny?“ 31

„No, já určitě od manželky nic takového očekávat nebudu.“ „Protože víš, čeho by ses dočkal. Ale vážně bych se měla učit vařit. Moje maminka je skvělá kuchařka. Jenže mně připadá, že je s tím taková piplačka, a stejně se to hned sní… Víc mi chutná to, co vaří Milena. Od ní se učím ráda,“ usmála jsem se. „Tak si s tím nelam svou krásnou hlavinku, Agátko.

Zasnoubíme se, na tom trvám, a o svatbě si promluvíme později. Víš, já bych se ale oženil rád. Nechci, aby mi tě přebral některý z těch obrýlených intelektuálů, co se okolo tebe motají u vás na fakultě. Naši se taky brali brzy, ještě za studií. A co se týká vaření, zatím nám to jde, ne? Hlady jsme ještě neumřeli,“ rozesmál se. „Tvoje špagety mi dokonce chutnají.“ „Jo, protože tvoje i moje máma nám toho v neděli večer naloží tolik, že máme co jíst do středy, a pak se blýsknu opečeným párkem, nebo lečem, nebo vajíčky na několik způsobů,“ rozesmála jsem se. „Ne, kdepak, jako manželka hodlám po všech stránkách excelovat.

Až se vrátíme, budu mý i tvý mamince koukat pod prsty.“ „Pojď,“ vyzval mě najednou Zbyněk. „Jdeme dál.“ Pokračovali jsme v procházce, místy museli přelézat dost nebezpečné rozviklané staré zdivo, ale nakonec jsme se vyškrábali na udržovanou pěšinu, po níž jsme došli k sirným lázním. Že slavné sirné prameny vyvěrají právě tady, jsme pochopili snadno. „Tak tady bych se asi nevykoupala,“ ucpala jsem si nos.

32

„Voda je tady i v zimě díky tomu teplá,“ poučil mě Zbyněk, „ale taky se mi do té vody nechce. Agátko, chceš se podívat nahoru k ruinám Catullova paláce, nebo to projdeme tudy okolo jezera rovnou zpátky do města? Nahoře by měl být taky nějaký kostel.“ „Pojďme k paláci.“ Prolezli jsme pozůstatky největší římské vily v severní Itálii, letního sídla veronského rodáka, básníka Catulla, které obrůstají olivovníky, jemně šustícími svým šedozeleným listovím ve větru, a pak jsme se pomalu vydali kolem kostela San Pietro in Mavino k našemu hotelu. Cestou jsme míjeli výstavní novější vily, většinou přebudované na hotely nebo penziony, s bazény a posezením v zahradě.

Milenu a Karla jsme našli na přední terase. Každý měl před sebou sklenku vína a pozvali nás, abychom se k nim přidali. Číšník spolu s našimi sklenkami přinesl i misku oříšků, misku velkých černých oliv a talířek s nakrájenou klobáskou. „Itálie je nádherná země, už teď vím, že ji budu milovat, a to říkám, i když jsem z ní zatím viděla jen zrnko písku. Moc děkuju, že jste mě sem vzali,“ řekla jsem s úsměvem k Mileně a Karlovi a uzobla jsem nejlepší olivu, jakou jsem zatím ochutnala. „Nemůžeš nám pořád děkovat, Agáto,“ napomenula mě Milena. „My jsme rádi, že jste tu oba s námi. Jsem si jistá, že si tuhle dovolenou společně báječně užijeme.

Napadlo nás s Karlem, že na večeři si zajdeme do restaurace, kde mají mořské plody, a řízky si necháme na zítřejší cestu. Máš mořské plody ráda?“ zeptala se.

33

„Nevím,“ přiznala jsem. „Nikdy jsem je nejedla.“ „Tak je nejvyšší čas, abys je ochutnala.“ K večeři jsem se převlékla do růžových bavlněných šatů s tenkým ramínkem kolem krku, do uší navlékla korálkové náušnice a obula si stříbrné pantoflíčky na platformě. Když jsem se natřásala před zrcadlem, Zbyněk se postavil vedle mě. „Sluší nám to spolu,“ řekl spokojeně.

Usadili jsme se v restauraci Il Grifone a Karel se mě zeptal, jestli mi smí objednat podle vlastního uvážení.

Vděčně jsem souhlasila, protože tehdy mi italské názvy nic neříkaly. To se ale mělo velice rychle změnit, protože italská kuchyně je skvělá. „Navrhuju krevetový koktejl a pak mušle svatého Jakuba. To si dáme všichni.“ Pohlédl na manželku a syna, a když přikývli, navrhl: „Pak si, Agáto, dáš lososa s dušenou zeleninou. My ostatní vyzkoušíme calamari fritti, doufám, že budou měkké. Podávají je tu s majonézou, takže je ochutnáš, a pak dva velké talíře s různými rybami.“ „Tolik jídla nesním,“ bránila jsem se. „Toho lososa mi neobjednávej.“ „Uvidíme,“ zasmál se Karel. „Dáme talíře doprostřed a budeme všichni ochutnávat ode všeho, to je nejlepší varianta. Člověk vyzkouší co nejvíc různých pokrmů.

Karel měl pravdu, jak se ukázalo.

V životě jsem si tak nepochutnala.

34

Ráno jsme vstali brzy, protože do místa, kde jsme měli pronajatý malý domek u moře, v Castiglione della Pescaia, nám chybělo ještě čtyři sta kilometrů.

Cestou jsme se stavili na skok v Pise, protože Karel nedal jinak, než že musím vidět nejslavnější šikmou věž světa. Zdrželi jsme se ale jen krátce, abychom se u ní vyfotili, a pak jsme si dali malý oběd v Antica Trattoria Da Bruno. Všichni jsme si objednali hedvábné krémové rizoto s čerstvými hříbky a báječné cappuccino.

Do Castiglione della Pescaia jsme dojeli po pobřežní dálnici v pozdním odpoledni. V kanceláři agentury, od níž jsme měli pronajatý domek, jsme si vyzvedli klíče a pokyny, kde domek najdeme, a cestou jsme ještě nakoupili nějaké potraviny (olivový olej a zeleninu) v supermarketu před městem.

Domek stál v kopci nějakých tři sta metrů nad mořem a z jeho široké zastřešené terasy byl úžasný výhled na moře. Byla jsem u moře prvně v životě a už jsem se těšila, jak se vykoupu. Všude, kam oko pohlédlo, se vinuly nádherné květiny. Kromě terasy měl dům velký obývací pokoj, kuchyň a v patře dvě ložnice s vlastním balkonem a koupelnou. Milena mě vybídla, ať si vyberu ložnici. Zvolila jsem tu zařízenou v zelenkavých tónech, na Zbyňkovy rodiče zbyla modrá.

Chlapi vynesli do schodů všechny naše kufry, já seběhla dolů pro nákupní tašky a zbytky proviantu a odnosila to do kuchyně. Zapnula jsem lednici a obhlédla zařízení. Všechno bylo čisté, ale lehce omšelé, což mě potěšilo.

V luxusu jsem se zatím necítila úplně jistá.

35

Naskládala jsem jídlo do lednice a do spíže a přemýšlela, co bych mohla připravit k lehké svačince, aniž si utrhnu ostudu. Měla jsem hlad a byla jsem si jistá, že ostatní také. Rozhodla jsem se pro topinky se sýrem. Nastrouhala jsem sýr, rozbila k němu vejce, pak jsem směs osolila a opepřila. Světlý toustový chléb jsem rozložila na plech, na každý jsem mázla sýrovou směs a dala zapéct pod gril.

Za chvilku to už kuchyní vonělo.

Když ostatní sešli dolů, měla jsem uvařenou i konvici kávy a prostřený stůl na terase. Vyndala jsem z kredence hezké modrobílé nádobí a do vázy jsem uštípla květ hortenzie.

Dělalo mi moc dobře, když všem chutnalo.

Byla to nádherná dovolená, na niž dosud ráda vzpomínám.

Nic z toho, co se přihodilo později, mi nemohlo vzít vzpomínky.

Ve Florencii, kam jsme si zajeli na dvoudenní výlet, mi u zlatníka na Ponte Vecchio Zbyněk koupil jednoduchý tenký zlatý prstýnek s drobným safírem. Karel s Milenou nás pozvali na oslavu našeho zasnoubení na večeři do vyhlášené restaurace La Loggia del Piazzale Michelangelo v nádherném pavilonu, který měl být jedinečnou galerií pro Michelangelova sochařská díla, odkud je nádherný výhled na město, řeku Arne i na její četné mosty, které ji překračují.

Kromě Florencie jsme navštívili i další nádherná toskánská města, architektonické perly, koupali jsme se v teplém tyrkysovém moři, a když jsme se po dvou týd36

nech vraceli domů, byla jsem plná dojmů a lásky k této nádherné zemi.

Poslední noc jsme trávili v Sankt Jodok am Brenner. „Jak sis to užila?“ zeptal se mě u večeře Karel. „Jsem zamilovaná,“ rozpřáhla jsem ruce. „Do mého syna?“ „To taky, ale i do Itálie, do jejího jídla, do obrazů, do krajiny…“ „Itálie se člověku lehce dostane pod kůži, co?“ „To tedy ano,“ přiznala jsem.

37