Veronika Martinková ODSOUZEN K SMRTI
Odpovědná redaktorka Martina Ježová
Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz
© Veronika Martinková, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první Vychází jako 372. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0773-1
Nechtěl to dál řešit. Nemělo to smysl. On své rozhodnutí nezmění. Nemohl do toho zatahovat jiné lidi. Bylo potřeba tenhle rozhovor ukončit. Začínala mu být zima i přesto, že noc byla teplá. Nejspíš to byl důsledek nedostatku spánku. Už pár dnů se pořádně nevyspal, neměl na to čas. A když už se konečně dostal do postele, stejně nemohl usnout. V hlavě mu vířily tisíce myšlenek. Vlastně vůbec nechápal, proč se rozhodl, že se sejdou zrovna tady, a ještě k tomu v tuhle dobu. Jistě. Nechtěl, aby ho viděli, ale to se taky dalo vyřešit schůzkou v nějaké zastrčené kavárně.
Na chvíli se soustředil na výhled, který se mu právě nabízel. Obklopovala ho tma, ale i přesto viděl, jak se ještě nedokončená torza budov tyčí nad jeho hlavou. Byla noc, ale oblohu ozařoval světelný smog z pouličních lamp. Takže jasně spatřoval kontrast mezi prozářenou oblohou, po které se občas prohnal světlý mrak, a tmavými budovami. Definitivně se rozhodl. Možná to vyřeší jindy, ale teď už nic jiného nevymyslí. Otočil se a odcházel. Za sebou nechával temnotu. Nad hlavou se mu rozsvítilo světlo. Kdyby byl pověrčivý, mohl by si říct, že je to příslib lepších zítřků. Pověrčivý nebyl, ale pro daný okamžik mu stačilo, že se dostane na gauč a snad se i vyspí. Udělal ještě jeden krok a pak se propadl do černočerné tmy.
Zaparkoval jsem před rozestavěným komplexem bytových domů. Před půl hodinou mi volali z operačního kvůli podezřelému úmrtí na stavbě. Doufal jsem, že na místě už bude koroner, který mi oznámí, že se jedná o jasnou nehodu nebo sebevraždu. A naprosto vyloučí cizí zavinění. Mohl bych se dřív vrátit do postele. Šel jsem spát až kolem druhé ráno, takže jsem se slastnému spánku oddával sotva tři hodiny. Jestli ale cizí zavinění nevyloučí, jen tak rychle spánkový deficit nedoženu. Místo činu už bylo osvětlené a obehnané policejní páskou, která měla zabránit vstupu nevyžádaných osob do objektu. Strážníkovi, postávajícímu před ní, jsem ukázal služební průkaz. Pokynul mi, že můžu pokračovat. Tvářil se, že by byl taky raději v posteli. Vzal jsem si návleky a rukavice a přistoupil k hloučku čtyř postav. Z přítomných jsem znal Kamila Blažka od techniků a jeho šéfa Martina Donutila. Jakmile jsem se ke skupince přiblížil, všiml jsem si, že za muži se nad obětí sklání lékařka. Docela mladá, hezká blondýnka, kterou jsem neznal. Proč si vybrala zrovna tohle povolání? blesklo mi hlavou.
Martin s Kamilem se se mnou pozdravili. Kamil sebral ze země objemný černý kufřík a s kolegou v patách se vydal pryč od naší skupinky. Na místě po jejich odchodu zůstali dva strážníci a blondýnka.
„Kapitán David Winkler,“ pronesl jsem k nim. Jeden z mužů se představil jako strážník Krupička. Pokračoval tím, že jako první dorazil s kolegou na místo činu.
Lékařka, dosud sklánějící se nad obětí, vstala. Na pár vteřin jsem tak zahlédl oběť. Muž – ležel tváří k zemi. „Doktorka Andrea Kocmanová,“ pronesla blondýnka. Mým směrem prohodila: „Ráda vás zase vidím, kapitáne Winklere.“ Informaci doplnila o úsměv.
Ráda mě zase vidí? Absolutně jsem netušil, kdo to je. „Omlouvám se, ale vůbec nevím, odkud se známe,“ přiznal jsem na rovinu.
Z tváře jí úsměv nezmizel. „Viděli jsme se několikrát zhruba před třemi lety. Spolupracovala jsem s doktorem Matyáškem na pitvě Evžena Vlka. Byl zastřelen.“ Matyáška jsem znal, případ Vlka si pamatoval, přesto bych odpřisáhl, že doktorku Kocmanovou jsem nikdy neviděl. Ale jí jsem řekl, že už si vzpomínám. Vypadala, že ji moje drobná lež potěšila.
„Obětí je muž, kolem čtyřiceti let. Příčinou smrti byl nejspíš úder tupým předmětem zezadu do hlavy. S jistotou vám to řeknu až po pitvě,“ informovala mě. „Předpokládám, že soudní pitvu budete chtít provést?“ zeptala se ještě.
„Jistě.“ I když bych byl raději, kdyby to nebylo nutné. „Nemohla to být nehoda?“ zkoušel jsem to.
„Nemyslím si. A řekla bych, že támhle,“ otočila se a ukázala na šéfa techniků, který něco fotil na zemi zhruba pět metrů od nás, „máte vražednou zbraň. Kovová tyč. Jsou na ní stopy krve a vlasů.“
Představa toho, jak se vracím do postele, se velmi rychle vytratila. „Kdy zemřel?“
„Zhruba před čtyřmi až osmi hodinami. Takže mezi desátou večer a druhou ráno.“ Přistoupila k tělu. „Možná to bylo loupežné přepadení, které se zvrtlo. U oběti jsem nenašla žádné osobní věci. A podívejte.“ Zvedla levou ruku bez života a ukázala na prsteníček. Byla na něm patrná otlačenina po prstenu, který chyběl.
Obešel jsem tělo. Vzadu na hlavě měl muž vlasy slepené sraženou krví. Krev byla i na betonovém chodníku vedle hlavy. Doktorka otočila hlavu oběti tak, abych ránu na hlavě pořádně viděl. „Tady je – “
„Do prdele,“ ujelo mi. Kromě toho, že jsem mohl lépe vidět zranění na hlavě, které mi chtěla doktorka ukázat, jsem taky spatřil obličej oběti z profilu. Přistoupil jsem blíž, abych tvář viděl lépe.
„Vy ho znáte?“ zeptala se.
Neodpověděl jsem. Místo toho jsem se jí zeptal, jestli oběť už identifikovali.
Zatvářila se zmateně. Ani jsem se jí nedivil. Vzhledem k mé reakci usoudila, že ho znám, tak proč se ptám, kdo to je. Jenomže já jsem si nebyl úplně jistý, že člověk, který tady leží s rozbitou hlavou, je opravdu tím, kým si myslím.
„Pokud vím, tak ne. Jak jsem řekla, neměl u sebe žádné doklady,“ odpověděla mi lehce zaskočeně.
Vrátil jsem se za strážníkem, který pořád postával kousek od oběti. Za tu chvíli, kdy jsem mluvil s doktorkou, se počet lidí na místě činu znásobil. Většinou se jednalo o techniky, kteří se právě radili se svým šéfem.
„Kdo ho našel?“ zeptal jsem se strážníka. „Stavbyvedoucí. Je támhle.“ Kývl k muži, stojícímu opuštěně před parkovištěm, na které jsem před okamžikem přijel. Vydal jsem se za ním. Zatímco jsem k němu kráčel, snažil jsem se vybavit si včerejší rozhovor s Hanou. Zmínila se, kde bude v noci manžel Karolíny? Nebyl jsem si jistý. Mohl jsem se plést? Aleše Černého – manžela kamarádky své přítelkyně – jsem viděl jen jednou. Teda živého. Obával jsem se, že před chvílí podruhé, ale mrtvého. Moje podezření ještě zesílilo, když jsem si uvědomil, že Aleš podniká ve stavebnictví. Vzhledem k místu nálezu těla se šance, že se pletu, značně zmenšovala.
Dorazil jsem k muži, který našel oběť. O tom, že se živí rukama, vypovídalo snad jen jeho pracovní oblečení. Jinak působil uhlazeně, sofistikovaně. Hlavně mi k jeho povolání – a dostatku pohybu, který jsem s tím měl spojený – nesedělo, že vážil snad sto padesát kilo. A svaly určitě netvořily podstatnou část jeho hmotnosti.
„Kapitán Winkler. Vy jste prý objevil tělo?“ zeptal jsem se ho. „Ano. Marián Beneš,“ představil se tichým hlasem a podal mi ruku. Dělám tady stavbyvedoucího. Přišel jsem dřív, protože jsem potřeboval projít nějaké nesrovnalosti v plánech, než se tady objeví chlapi,“ řekl mi. „V sobotu?“ přerušil jsem ho.
„Jo. Dost nás tlačí termíny, takže děláme i o víkendu,“ vysvětlil mi. „No, a když jsem sem přišel, byla ještě docela tma, pořádně jsem neviděl a málem jsem o to tělo
zakopl.“ Konstatoval to docela věcně, jako by se ho to ani netýkalo.
„Znáte ho?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděl okamžitě. „Já jsem ho vlastně moc neviděl. Chtěl jsem mu nahmatat tep, ale byl už studený. Tak jsem se vrátil do auta pro mobil a zavolal záchranku,“ řekl.
„Znáte Aleše Černého?“ Doufal jsem, že vůbec nebude vědět, o kom to mluvím.
„Jo, jasně. To je šéf. Teda jeden z šéfů,“ opravil se. Do prdele. Jaká je teď šance, že jsem se spletl? Mariánu Benešovi nejspíš došlo, kam jsem svou otázkou mířil. Už nevypadal tak klidně a nezúčastněně. „Počkejte, vy myslíte, že to je on?“ zeptal se mě zaraženě.
„Můžete se se mnou jít ještě jednou podívat na tělo?“ požádal jsem ho místo odpovědi. Taky jsem potřeboval vědět, jestli to je Aleš Černý. I když šance, že ne, byla stále menší.
S Mariánem Benešem jsme se vrátili k tělu. Stavbyvedoucí se podíval na obličej oběti. Zbledl. „Ježiši, to je fakt Aleš.“
„Tu informaci si nechte pro sebe. Potřebuju, abyste to nikomu neříkal,“ zopakoval jsem mu znovu důrazně.
„Jistě.“ Poškrábal se na hlavě. „Jenom musím něco říct chlapům a Liboru Maškovi, to je spolumajitel firmy,“ poznamenal skoro omluvně.
„Chlapům dejte pro dnešek volno, vysvětlovat jim nic nemusíte. Pokud jde o Libora Maška, s tím si promluvím já. Kdyby vám náhodou volal, jenom mu řekněte, že tady
došlo k trestnému činu a kvůli probíhajícímu policejnímu vyšetřování nemůžete se stavbou pokračovat. Zastavím se za ním a řeknu mu osobně, koho jsme našli. Vy mu neříkejte, kdo je oběť. Jasné?“ Potřeboval jsem vědět, jak bude Mašek na smrt spolumajitele firmy reagovat. Zatím pro mě byl jedním z možných podezřelých. „Jak spolu ti dva vycházeli?“ zeptal jsem se. „Řekl bych, že dobře. Na stavbu chodil spíš Aleš. Libor raději řešil věci z kanclu po telefonu.“ Stavbyvedoucí pořád sledoval tělo ležící na zemi.
Vykročil jsem směrem k parkovišti. Beneš mě následoval. Během chůze si strčil ruce do kapes. Vypadal klidněji, když neměl tělo na očích.
„Jak jste s Alešem vycházel vy?“ zajímalo mě. Vrahem mohl být klidně on. Ohlášením nálezu těla by mohl vysvětlit případný výskyt svých biologických stop na místě činu.
„Dobře. Dalo se s ním mluvit. Stavařině rozuměl. Nebyl jako někteří idioti s pěti tituly z výšky, kteří vám budou tvrdit, že voda teče do kopce,“ řekl trochu naštvaně.
Napadlo mě, jestli tím idiotem myslel Maška. „Víte, proč tady byl tak pozdě večer?“ zeptal jsem se. „Asi potřeboval něco dodělat?“ Vyznělo to spíš jako otázka než odpověď. „Odcházel jsem poslední kolem šesté a nikdo jiný, kromě Aleše, tady už nebyl,“ dodal. Takže stavbyvedoucí byl možná poslední, kdo ho viděl živého. A první, kdo ho viděl mrtvého.
„Neměl se s někým sejít?“ zkusil jsem to ještě. „O ničem nevím,“ odpověděl.
„Máte na stavbě kamery?“ Sice jsem si žádných nevšiml, ale kdyby je měli, mohlo by nám to dost pomoct. Jeho zamítavá odpověď zhatila moje naděje.
Z auta, které právě přijelo na parkoviště, vystoupil Daniel Pursa. Zrovna jeho jsem vidět nechtěl. Poslední rok a půl se mi dařilo se mu docela úspěšně vyhýbat i přesto, že jsme dělali na stejném oddělení. Po tom, co nezahálel a okamžitě informoval našeho nadřízeného o jednom mém alkoholovém přešlapu, jsem vážně neměl potřebu s ním mluvit nebo ještě hůř – spolupracovat. Náš šéf Honza Urban měl pro nastalou situaci naštěstí pochopení. Tak co tady teď Pursa kruci dělá?
Daniel se tvářil stejně nadšeně jako já, když si mě všiml.
Zastavil jsem se a počkal, až k nám přijde.
„Nadporučík Daniel Pursa.“ Ukázal služební průkaz Mariánu Benešovi. Mě ignoroval.
„Tady nadporučík s vámi sepíše výpověď,“ řekl jsem stavbyvedoucímu. Otočil jsem se na Pursu. „Pan Beneš našel oběť,“ dodal jsem na vysvětlenou.
Ještě jsem se zeptal Beneše, jestli tady má Aleš auto. Pohlédl na červeného opla na parkovišti. Řekl jsem Pursovi, ať auto prověří, a vrátil se k tělu Aleše Černého. Prohlížel jsem si místo činu. Tělo leželo tři metry ode zdi domu. Vypadalo to, že Aleš odcházel směrem ke stavební buňce, když ho útočník praštil. Mezi tělem a buňkou bylo na zemi rozsypané sklo. Rozhlédl jsem se a zjistil, že pochází z halogenu, zavěšeného asi dva a půl metru nad zemí. Mezi střepy rozbitého skla jsem objevil kámen. Byl poměrně velký. Mohl jím pachatel halogen rozbít?
U zdi domu, pár metrů od těla, jsem si všiml krabičky červených marlborek. Požádal jsem technika, aby to zdokumentoval. Kousek od krabičky ležely tři nedopalky. Když technik skončil, vzal jsem opatrně krabičku do ruky. Byla prázdná. Krabičku i nedopalky jsem dal do sáčku na důkazy a pečlivě ho zavřel. Vrátil jsem se k tělu Aleše Černého. Podíval jsem se mu na prsty. Nevypadalo to, že by kouřil. A jestli byl jenom sváteční kuřák, stěží by vykouřil tři cigarety najednou. Spíš kouřil někdo jiný. Někdo, kdo byl nervózní, vykouřil tři cigarety, pohádal se s Alešem a pak ho v afektu praštil kovovou tyčí, která byla zrovna po ruce? Přestal jsem řešit cigarety a raději se rozhlédl po místě činu, na kterém se to hemžilo – většinou uniformovanými – kolegy. Operativce Edy, který zrovna procházel kolem, jsem se zeptal, kde je kynolog. „Nemám páru. Teď jsem přijel,“ pronesl za chůze.
Blbeček. A pak si bude stěžovat, že se jim seru do práce.
Vytočil jsem operační, abych zjistil, kde je problém. Nakonec byl problém u nich, protože si někdo od stolu vyhodnotil, že přítomnost psa na místě činu není nutná. Raději jsem jim to okamžitě položil, protože jinak bych jim řekl něco, co by se jim nelíbilo. Zavolal jsem Ondrovi Seidlovi. Měl jsem štěstí, zvedl to po čtvrtém zazvonění.
„Jestli tě budím, tak se omlouvám, ale potřeboval bych tě s tvojí krasavicí na místě činu. Můžeš přijet?“ požádal jsem ho.
„Nebudíš. A budu raději ignorovat skutečnost, že to nejde přes operační. Kam mám přijet?“ zeptal se.
Nadiktoval jsem mu adresu.
Všiml jsem si, že Pursa s výslechem stavbyvedoucího už skončil a něco řešil s techniky. Ať si dělá, co chce, hlavně, že ho nemám za zadkem, pomyslel jsem si.
Vrátil jsem se za Mariánem Benešem. „Ten halogen,“ kývl jsem směrem, kde jsem našel rozbité sklo, „fungoval, když jste včera odcházel? Teď je rozbitý. Sklo je rozsypané na zemi,“ dodal jsem.
„Myslím, že fungoval. Každopádně jsem si včera žádných střepů nevšiml.“
Požádal jsem kolegy, aby prošli koše a popelnice a hledali cokoli, co mohlo patřit oběti. Mobil, peněženka, snubák. Tuhle práci jsem jim vážně nezáviděl. I když, na druhou stranu to určitě bylo příjemnější než spolupráce s Pursou.
Vešel jsem do stavební buňky, ve které právě jeden z techniků prováděl dokumentaci. Když si mě všimnul, chtěl odejít.
„Můžeš zůstat, jenom se tady chci porozhlídnout,“ řekl jsem mu.
Buňka nebyla moc velká. Tak čtyři krát pět metrů. Byl tam stůl, dvě židle, gauč s polštářem a dekou. Jestli tady měl Aleš nějakou dámskou návštěvu, moc místa teda neměli.
U jedné stěny stál regál se šanony. Pokud jsem mohl soudit dle jejich označení, jednalo se hlavně o faktury, různá povolení ke stavbě a plány. Na stole leželo několik hromádek papírů. Všechny docela uspořádané. Nevypadalo to, že by se v nich někdo prohraboval.
„Bylo odemčeno?“ zeptal jsem se technika.
Přikývl.
Nepůsobilo to dojmem, že tady pachatel byl a něco hledal. Jestli se vážně jednalo o loupežnou vraždu, proč se nepřišel podívat sem?
Jako by mi technik četl myšlenky, přistoupil ke stolu a otevřel spodní šuplík. „Hele.“
V šuplíku byla příruční pokladna. Technik nadzvedl víko a já jsem uvnitř spatřil hotovost. Tisícovky, dvoutisícovky.
„Kolik tam je?“ zeptal jsem se. „Ještě jsme to nespočítali. Pokladna taky nebyla zamčená,“ dodal.
Prohlížel jsem si papíry na stole. Na hromádkách byly faktury za materiál a různé práce spojené se stavbou. Většina z nich byla červeně podtržená a všechny byly po splatnosti. Některé dokonce měsíce. Skutečně nebyly zaplacené? Měla snad Alešova firma finanční problémy?
Vyšel jsem na staveniště a přemýšlel, jestli motivem Alešovy vraždy byly peníze. Všiml jsem si zrzavé kštice Pursy. Šel mým směrem a nesl něco v sáčku na důkazy. „Tohle našli kluci v koši na parkovišti.“ Zamával mi před obličejem sáčkem s mobilem. „Celkem nový iPhone. Stojí kolem třiceti. Ten majitel asi nevyhodil,“ poznamenal.
Nikdy jsem nechápal, jak mohl někdo zaplatit třicet tisíc za telefon. Ale hádal jsem, že Pursa můj názor sdílet nebude, tak jsem to raději nahlas nekomentoval. Dokonce bych se vsadil, že byl taky hrdým majitelem jednoho. „Takže motivem nejspíš nebylo loupežné přepadení,“ řekl jsem místo toho.
„Nejspíš ne,“ přisvědčil. „Ale možná měl pachatel jen strach, že bychom ho podle mobilu našli, tak ho vyhodil a ostatní věci si nechal,“ navrhl.
„Zajedu za manželkou oběti. Pokusím se zajistit popis věcí, které měl u sebe. Bude potřeba projít zastavárny, bazary, jestli ty věci někdo neprodal,“ uvažoval jsem nahlas.
„Prý znáš oběť.“ Pursa se na mě přitom zvědavě podíval.
Okamžitě mě napadalo, jak s touhle informací bude chtít naložit. „Osobně ani ne. Byl to spolumajitel společnosti, která tady staví ty byty.“ Nechtěl jsem mu toho říkat víc, než bylo potřeba.
Nevypadal, že bych jeho zvědavost uspokojil, ale dál se nevyptával.
Ondra dorazil do půl hodiny po mém telefonátu. Vystoupil z auta a pak hned pustil ven fenu německého ovčáka Belu. Vyšel jsem jim naproti. Pozdravil jsem se s Ondrou a Belu podrbal za ušima.
„Vrah možná nechal na místě činu krabičku cigaret a nedopalky,“ informoval jsem kynologa.
„Jak je to dlouho?“ zajímal se, zatímco jsme mířili k oběti.
„Osm hodin, možná míň.“ Vycházel jsem z předběžného stanovení času smrti od doktorky Kocmanové.
„Vychladlé stopy máme nejraději,“ zareagoval sarkasticky.
Došli jsme k tělu. Dal jsem Ondrovi sáček s nedopalky a krabičkou cigaret. Otevřel ho a nechal Belu očichat. Sehnul se k ní, podrbal ji a řekl: „Hledej. Stopa.“
Fena nejdřív procházela kolem a nasávala pachy. Pak se s čenichem u země vydala směrem k parkovišti. Občas zvedla hlavu a větřila. Nakonec přišla na parkoviště a sedla si.
„Tak tvůj pachatel tady nejspíš nastoupil do auta a odjel. Každopádně stopa tady končí,“ řekl Ondra. Podal Bele psí sušenku a pochválil ji.
Zdálo se mi to moc jednoduché. „To je všechno?“ Ondra se zasmál. „Cos čekal? Fanfáry a ohňostroj? Zkusíme to teda ještě jednou, ale za Belu dám ruku do ohně.“
Vrátili jsme se k oběti. Ondra zopakoval postup se sáčkem a povel. Bela zavětřila a zase se vydala na parkoviště. Tam se zastavila a sedla si.
„To mi moc nepomohlo. Nemohla stopu prostě jen ztratit? Je to už docela dlouho,“ snažil jsem se Ondru přesvědčit. Možná jsem doufal, že když to zopakuje potřetí, Bela bude po stopě pokračovat k nějakému baráku, kde bydlí pachatel.
„Sice je to starší stopa, ale na druhou stranu vznikla v noci. To bývají pro stopování nejpříznivější podmínky. V noci se totiž povrch země ochlazuje a stopa tak zůstane déle čerstvá. Pro psa je taky důležitá vlhkost vzduchu. Čím je vyšší, tím déle stopa vydrží. A v noci bývá obecně vlhkost vzduchu vyšší. Takže, i když se z časového hlediska v podstatě jedná o vychladlou stopu, ostatní faktory hrají pro Belu. Jsem si stoprocentně jistý, že stopu neztratila. Kdyby jo, takhle klidně by si nesedla,“ vysvětloval mi Ondra zapáleně.
Škoda, že jsme se jí nemohli zeptat.
Bela si mezitím lehla na zem a nechala se od svého pána drbat.
„Takového parťáka bych potřeboval. Udělá, co mu řekneš, nestěžuje si, nepodrazí tě,“ řekl jsem Ondrovi. Ten se zasmál. „Taky si někdy postaví hlavu. Ale můj první pes mě naučil jednu skvělou věc. Absolvovali jsme zkoušky a on měl projít tunelem. Dal jsem mu povel, neposlechl. Zvýšil jsem hlas, lehl si na zem a ani se nehnul. Čím víc jsem na něj řval, tím víc se tlačil k zemi. Došlo mi, že po zlém to nepůjde, tak jsem se uklidnil. Pochválil ho, dal mu odměnu. On vstal, zavrtěl ocasem a tím tunelem prošel.“
„Takže si z téhle tvé příhody mám vzít ponaučení, že když nebudu vycházet s kolegou, mám mu dát psí suchar?“ zeptal jsem se pobaveně.
„Myslím, že nadporučík Pursa by ocenil ty s příchutí hovězího. Měj se,“ rozloučil se a odešel. Informace o přátelských vztazích mezi mnou a Pursou se zjevně dostaly už i k psovodům.
Zůstal jsem stát a sledoval Ondru, jak nastupuje i s Belou do auta. Nechápal jsem, proč některým mým kolegům vadil. Jo, měl svůj svět. Ale ten jeho se mi líbil víc. Byl jaksi čistší a jednodušší.
Požádal jsem techniky, aby vyfotili parkovací místo, které označila Bela.
Zeptal jsem se Mariána Beneše, jestli neví, kdo tam včera parkoval. Odpověděl, že si to opravdu nevybavuje.
Vrátil jsem se do auta a vyrazil do domu Karolíny Černé.
Tuhle část práce jsem nesnášel. A teď se můj úkol zdál ještě těžší, protože jsem špatnou zprávu musel oznámit těhotné kamarádce své přítelkyně. ***
Zastavil jsem na benzínce a dal si kafe. Namlouval jsem si, že se potřebuju probrat a nesnažím se jen oddálit nepříjemný moment. Nejen že jsem musel říct Karolíně, že je její manžel po smrti, musel jsem to říct i Haně. Aleše vídala často, byli přátelé. Bude lepší informovat nejdřív Hanu, aby to sdělila Karolíně sama? Nebo by bylo sobecké to na Hanu vybalit a čekat, že to ještě nějak citlivě sdělí těhotné kamarádce? Na vteřinu mě napadlo, že jsem měl nechat někoho jiného, aby jim to řekl. Stejně rychle, jako mě ta myšlenka napadla, jsem ji i zavrhl. Před dům Černých jsem dorazil před půl devátou. Vystoupil jsem z auta a zazvonil na zvonek u domovních dveří. Byl jsem tady jen jednou asi před rokem na nějaké oslavě. Právě tady jsem viděl poprvé a vlastně i naposled Aleše Černého. Jeho ženu jsem vídal častěji, protože se párkrát zastavila u nás.
Karolína mi přišla otevřít dveře. Vypadala překvapeně, že mě vidí. „Davide, co ty tady?“ zeptala se. „Můžu dál?“ požádal jsem ji. „Jistě.“ Ustoupila ode dveří a pustila mě do domu. Co když tady Hana není? napadlo mě. Mohla použít Karolínu jen jako výmluvu a přespat někde jinde. Třeba u Kokeše. Vůbec jsem nechápal, proč mě tohle napadlo zrovna teď.
Následoval jsem Karolínu do nitra domu. Zavedla mě do obýváku, kde na zemi seděla Hana a dávala dohromady nějaký kus nábytku. Vypadalo to na dětskou postýlku. Hana si mě všimla dřív, než jsem stihl promluvit. Tvářila se stejně překvapeně jako Karolína, že mě vidí. „Co tady děláš? Stalo se něco?“ zeptala se.
Okamžitě jsem si vyhodnotil, že nepřipadá v úvahu, abych o smrti Aleše řekl nejdřív Haně. Karolína s námi byla v místnosti, slyšela by nás. „Karolíno, můžeš si prosím tě sednout?“ požádal jsem ji. Nepotřeboval jsem, aby těhotná zkolabovala a spadla na zem.
Poslechla, ale vyslala přitom vyděšený pohled směrem k Haně.
Sedl jsem si naproti Karolíně. Hana se usadila vedle mě.
Bylo vůbec možné oznámit někomu smrt blízkého člověka citlivě? „Mrzí mě, že vám to musím říct.“ Podíval jsem se na Hanu a zpátky na Karolínu. Pokračoval jsem: „Ale dneska ráno jsme našli Aleše. Je po smrti.“ Karolína ze mě nespouštěla oči. Reakci Hany jsem neviděl. Ani jedna nepromluvila.
Nakonec ticho prolomila Karolína. „Dáš si kávu?“ zeptala se. Nepočkala na odpověď a vstala z gauče. Odešla do kuchyně.
„Co se stalo?“ zeptala se Hana. „Kdyby to byla nehoda, nebyl bys tady. Nebo jo?“ Slyšel jsem prosbu v jejím hlase. Kdyby to byla nehoda, bylo by to jednodušší. Nebylo by nutné Karolínu vyslýchat, nemusela by si procházet martyriem policejního vyšetřování.
„Nebyla to nehoda. Stavbyvedoucí ho dneska ráno našel na stavbě. Úder tupým předmětem zezadu do hlavy.“ Nechtěl jsem zabíhat do detailů, ale něco jsem jí říct musel. „Neměla bys jít za ní?“ kývl jsem směrem, kterým odešla Karolína. Hana se ani nepohnula. „Víš, kdo to udělal?“ Upřeně mě pozorovala.
„Zatím ne. Možná to byla nepovedená loupež.“ Vzpomněl jsem si na krabičku cigaret u těla. „Kouřil Aleš?“
„Proč? Našli jste u něj cigarety? Můžou patřit pachateli?“ zajímalo ji. Vyslechnout Hanu bude docela oříšek, uvědomil jsem si. „Kouřil?“ zopakoval jsem svou otázku. Zamračila se. Věděl jsem, že proto, že jsem jí neodpověděl. „Ne, nekouřil,“ reagovala nakonec.
Vzal jsem ji za ruku. „Jsi v pořádku? Byl to tvůj přítel.“
„Jsem,“ řekla jen. Nevypadala tak, ale právě teď jsem měl větší obavy o Karolínu. Vstal jsem a šel ji hledat. Stála v kuchyni, opřená o linku, a dívala se z okna.
„Můžeme se vrátit k Haně?“ požádal jsem ji. Neprotestovala. V obýváku jsem ji nasměroval na gauč vedle Hany. Sedl jsem si naproti nim. Mohl jsem tak jednodušeji sledovat reakce obou.
Hana si mě prohlížela, skoro jako bych Aleše zabil já. Karolína se dívala někam za mě. Neuniklo mi, že se jí chvějí ruce.
„Potřebuju vědět, kdy jste Aleše viděly nebo s ním mluvily naposledy,“ řekl jsem.
Slova se ujala Hana. „Já před čtrnácti dny. Moc ti nepomůžu.“ Objala Karolínu kolem ramen. Ta pořád hleděla za mě.
„Karolíno, kdy jsi viděla Aleše naposledy?“ zkusil jsem to ještě jednou.
„Včera ráno u snídaně. Pak odjel na stavbu. Večer volal, že tam přespí.“ Pořád měla nepřítomný pohled, ale alespoň začala mluvit. „Co se stalo? Autonehoda?“ zeptala se. Teď už se na mě podívala. „Ne. Našli jsme ho na stavbě. Nejspíš se jednalo o násilnou smrt,“ řekl jsem. „Co? Proč by to někdo dělal?“ zeptala se překvapeně. To bych taky rád věděl. „Bylo běžné, že tam přespával?“
„Běžné ne, ale párkrát tam přespal,“ odpověděla. Zajímalo mě, jestli si tam Aleš naplánoval na pozdní hodinu nějakou schůzku. „Kdy ti řekl, že tam přespí?“
„Ráno říkal, že se na stavbě minimálně do půlnoci zdrží. Když jsem mu pak večer volala, že je tady Hana, řekl, že tam přespí, když nebudu doma sama.“ Do očí jí vhrkly slzy. „Omlouvám se.“ Ihned si je otřela.
Mohl tam mít Aleš dámskou návštěvu? Naplánoval si, že na stavbě bude do půlnoci. A nakonec se rozhodl, že tam přespí. Doma nechal těhotnou ženu, sice s kamarádkou, ale stejně. Cesta by mu netrvala dýl než čtvrt hodiny. Tak proč se nejel vyspat domů?
„Neřekl, proč se tam zdrží tak dlouho?“ zeptal jsem se.
Hana po mně střelila pohledem. Asi jí bylo jasné, na co narážím.
„Měl hodně práce,“ odpověděla Karolína.
Skvělá, nic neříkající výmluva, napadlo mě. „Karolíno, můžeš mi říct, jaké věci měl Aleš u sebe?“
Jenomže Karolína se odmlčela a už zase hleděla skrze mě. Odpověděla mi Hana. „Měl celkem nový iPhone. Dělala jsem si z něj kvůli tomu srandu. A určitě peněženku. Že, Kájo?“
Karolína nereagovala. Tušil jsem, že je v šoku. Nic kloudného z ní už nedostanu. Rozloučil jsem se s ní a vyšel ven. Hana mě následovala. „Zvládneš to?“ ujišťoval jsem se. „Jo, jsem v pohodě. Zavolám jejím rodičům a sestře,“ řekla.
Karolína má sestru dvojče, vybavil jsem si.
„Budeme potřebovat identifikaci…“ Nechtěl jsem na to tlačit, ale bylo to potřeba. Vzhledem k tomu, že jsme u něj nenašli doklady, podle kterých bychom ho mohli ztotožnit, bylo nutné, aby to udělal někdo z příbuzných. Stavbyvedoucí, který ho našel, nestačil.
„Proberu to s Karolínou. Budeš tam taky?“ zeptala se mě.
„Určitě. Ve dvě?“ navrhl jsem.
„Tak jo.“ Hana se otočila a chtěla odejít. Chytil jsem ji za ruku. „Počkej,“ zadržel jsem ji. Objal jsem ji. Na chvíli si mi opřela hlavu o rameno, ale vzápětí se odtáhla.
„Jsem v pořádku, vážně. Nemusíš o mě mít strach. Uvidíme se ve dvě.“
Sledoval jsem, jak se vrací zpátky do domu. Strach jsem o ni měl, ale nemohl jsem s tím nic dělat.
Vrátila jsem se do domu. Zavřela jsem za sebou vchodové dveře a opřela se o ně zády. Málem jsem se na chodníku před domem rozbrečela, když mě David objal. Jenomže to jsem si teď nemohla dovolit. Už kvůli Karolíně ne. Musela jsem se sebrat. Potřebovala někoho, kdo ji podpoří. Vždyť byla v pátém měsíci a právě přišla o manžela.
Aleše jsem měla ráda, byl to přítel. Znali jsme se přes deset let, ale moje ztráta se s tou Karolíninou nedala srovnat.
Měla bych zavolat Kristýně, sestře Karolíny, a říct jí to. Nejlepší by bylo, kdyby přijela sem. Nechtěla jsem Karolínu nechávat samotnou, ale moc dobře jsem věděla, že při vyšetřování hraje čas podstatnou roli. Když budu tady, ničemu nepomůžu. Alešovi život nevrátím. Musím na oddělení. Projít důkazy, vyslechnout svědky. Nemůžu tady jen tak nečinně sedět. Už když jsem viděla Davida stát na prahu obýváku, tušila jsem, že se něco stalo. Ale nenapadlo mě, že to bude takhle zlé. Kdo to mohl udělat? Měl Aleš nějaké problémy v podnikání? Nebyl to konfliktní člověk, nezdálo se mi, že by ho někdo zavraždil úmyslně. David se vyptával na jeho osobní věci. To znamenalo, že u něj žádné nenašli. Mohlo to vážně být jen nepovedené loupežné přepadení? Mohl být Aleš jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě?
Uvědomila jsem si, že Karolína je sama v obýváku. Vrátila jsem se za ní. Našla jsem ji stát u okna. Dívala se ven. „Zavolám Kristýně, jo?“ Nereagovala. Odešla jsem do kuchyně zavolat její sestře. Ve stručnosti jsem jí řekla, co se stalo. Kristýna mi slíbila, že hned přijede. Nalila jsem Karolíně do sklenice vodu z kohoutku a vrátila se za ní.
Cestou do kanceláře jsem přemýšlel nad Alešem Černým a jeho ženou.
Věděl jsem od Hany, že se o dítě dlouho marně pokoušeli. Teď bude Karolína na jeho výchovu sama. Aleš nebude mít možnost ho ani vidět. A proč? Protože nějaký feťák neměl na dávku? Nebo Aleš někomu dlužil peníze a tomu došla trpělivost? Mohl být své ženě nevěrný? Ten večer se pohádat s milenkou? Zabila ho ona?
Pokud kovová tyč na místě činu byla opravdu vražednou zbraní, pachatel si ji nejspíš vzal přímo na stavbě. Takže se nejednalo o plánovanou vraždu. Někdo se naštval a Aleš měl tu smůlu, že v jeho blízkosti bylo něco, čím mohl zabíjet.
Probralo mě zatroubení. Došlo mi, že jsem vjel do křižovatky a nedal přednost zprava. Vlastně jsem byl skoro před ředitelstvím, ale cestu jsem si nevybavoval. Zajel jsem k chodníku a zastavil. Opřel jsem si hlavu o volant. Chtělo se mi hrozně spát. Dneska jsem spal tři hodiny a předchozí noc to nebylo o moc lepší. A noc před tím taky ne. Plánoval jsem si, že tenhle víkend spánkový deficit doženu, jenomže telefonát z operačního mi to překazil. Někdo mi zaťukal na okno. Vylekalo mě to. Možná jsem si na chvíli zdříml. Stáhl jsem okýnko. Vedle auta stály dvě strážnice městské policie. Brunetě bylo něco málo přes dvacet. Její blond kolegyně byla o poznání starší.
Bruneta se naklonila, aby na mě líp viděla. „Jste v pořádku, pane?“ zeptala se. Možná si myslí, že jsem pil, napadlo mě. „Ano, jsem,“ pokusil jsem se pohotově odpovědět. „Tady nemůžete zůstat.“ Ukázala na vjezd, ve kterém jsem zastavil.
Jak to, že jsem si ho nevšiml? „Jistě, promiňte. Už jedu.“ Pokusil jsem se usmát. Ale zjevně jsem ani jednu nepřesvědčil.
Její kolegyně přišla ještě blíž k mému autu. „Jestli jste požil alkohol, musíme vás požádat, abyste vystoupil z vozu a nepokračoval v jízdě,“ upozornila mě důrazně.
Na vteřinu jsem zapochyboval nad tím, jestli jsem vážně nepil. Co se to se mnou sakra dělo? „Ne, strážníku. Nepil. Jsem jen unavený. Právě jedu z místa činu. Byl jsem tam celou noc.“ Tohle sice nebyla pravda, ale potřeboval jsem nějaký rozumný důvod, proč se chovám jako debil. Ukázal jsem jí služební průkaz.
„Omlouvám se, kapitáne Winklere. Nemyslela jsem – “ začala se starší z dvojice omlouvat.
Nechtěl jsem to poslouchat, takže jsem ji přerušil: „Neomlouvejte se, nic jste neudělala.“ Nesnášel jsem, když si někdo vynucoval respekt svým postavením nebo hodností, a právě jsem to sám udělal.
Popřály mi hezký den a doporučily, abych se jel vyspat.
Nevěděl jsem proč, ale štvalo mě, že znají moje jméno.
Těch pár zbylých kilometrů na ředitelství jsem už řízení věnoval větší pozornost. Tam jsem si v automa-
tu koupil tři plechovky energetických nápojů. Původně jsem chtěl jen jednu, ale dnešek bude dlouhý a káva mi ráno moc velkou službu neprokázala.
Přišel jsem do kanceláře, kde už byli Zuzana a Pursa. Zuzana si kriticky změřila můj nákup. „Co to piješ za hnusy?“
Pokrčil jsem rameny. „Taky tě rád vidím.“
Usmála se. „Honza je v kanceláři. Máš za ním zajít,“ oznámila mi.
Otevřel jsem si jednu plechovku a odešel za Honzou. Zaklepal jsem na dveře jeho kanceláře a vešel. Zrovna telefonoval. Pokynul, ať si sednu. Raději jsem té lákavé možnosti nevyužil a zůstal stát. Bál jsem se, že bych v pohodlné židli mohl usnout, než hovor ukončí.
Když dotelefonoval, postěžoval si, že takhle si teda sobotní ráno nepředstavoval.
Tak to jsme byli dva. „Zuzana říkala, že jsi se mnou chtěl mluvit,“ připomněl jsem mu, proč jsem tady. „Byl jsi na místě činu v Roklinách?“
Docela zbytečná otázka, usoudil jsem. Stejně to už věděl. „Jo, byl.“
„Prý znáš oběť,“ pokračoval.
„Pursa, co?“ konstatoval jsem nevěřícně. Nepatrně se usmál. „No, řekněme, že jsem byl informován.“
„Tak blbě. Oběť Aleše Černého zná Hana, já jsem ho viděl jednou v životě,“ řekl jsem trochu ostřeji, než by si situace zasloužila.
Zkoumavě se na mě podíval. „Takže oběť osobně v podstatě neznáš?“
„Říkám, že jsem ho viděl jednou,“ zopakoval jsem. „Chceš ten případ?“
Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych to odmítl. „Jistě.“
Honza pokýval hlavou. „Víš, že to nebude jednoduché, vzhledem k tomu, že jde o přátele Hany? A že Hana se na vyšetřování podílet nemůže?“
„S tím počítám.“ Bylo mi jasné, že Hana na případu nebude smět dělat. Zároveň jsem nečekal, že by se držela zpátky. Takže to bude komplikace. Ale Hana by mi pravděpodobně nikdy neodpustila, kdybych odmítl řešit vraždu Aleše.
„Máme problém s nedostatkem lidí,“ oznámil mi šéf ještě.
Jako by to bylo něco nového, pomyslel jsem si.
Zahleděl se do papírů na stole. „K dispozici ti můžu dát Jonáše Kvitu, Zuzanu Kočkovou, Johanu Vejvodovou a Daniela Pursu.“ Zvedl hlavu od papíru. Určitě si nechtěl nechat ujít výraz v mé tváři, jakmile zmíní posledního člena.
„Nemohl by někdo jiný? Třeba Franta Slavíček?“ Oba jsme věděli, místo koho chci Frantu. Tenhle případ bude dost hrozný i bez Pursy. Honza zavrtěl hlavou. „Má dovolenou.“
Do hajzlu. Neměl jsem chuť Pursu do týmu brát, ale na druhou stranu jsem věděl, že se mi bude hodit kdokoli, kdo zvládne alespoň trochu samostatně pracovat. Mimo to byl Pursa v téhle sestavě po mně služebně nejstarší. Rozumné by bylo ho využít. Osobní antipatie musí stranou. „Fajn,“ souhlasil jsem nakonec.