Oprávněná vražda

Stanislav Češka OPRÁVNĚNÁ VRAŽDA Brněnská mordparta vyšetřuje Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2020 Obálka © Ivana Dudková, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první Vychází jako 325. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9213-4

STANISLAV ČEŠKA

Oprávněná vražda Brněnská mordparta vyšetřuje

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Knihu také s úctou věnuji pracovníkům brněnské „mordparty“, tedy správněji řečeno policistkám a policistům z 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. Řeší s vysokou profesionalitou ty nejzávažnější násilné trestné činy. Díky jejich nelehké práci je v našem kraji podstatně bezpečněji a my bychom jim za to měli být vděční.

Rád bych také poděkoval panu plukovníku Luďku Blahákovi z SKPV Brno za cenné informace o práci jím řízeného 1. oddělení SKPV a o kriminálním případu, který byl inspirací této knize.

Výslovně bych si však dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.

Příběh vyprávěný v této knize je inspirován skutečným případem vraždy úspěšně vyřešeným policisty 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV za pomoci kriminalistů z místa, kde byl tento čin spáchán. V zájmu ochrany těch, jimž popisovaná smutná událost tragicky zasáhla do jejich životů, jsou však změněna místa děje a jména, případně také povolání osob, kterých se příběh týká.

Také byly některé části tohoto příběhu změněny, případně domyšleny v zájmu literárního zpracování tohoto tématu. Stejně tak i kriminalisté brněnského krajského 1. oddělení jsou mnou vytvořené fiktivní literární postavy, byť jsem si občas dovolil malou inspiraci skutečným životem skutečných (nejen brněnských) policistů.

V každém případě si dovoluji navíc zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy 5

a místa byly více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny.

S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události, dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.

6

1 Kapitánka Jaroslava Kočařová pozorovala se smíšenými pocity a neurčitým výrazem ve tváři, sledovaná naopak pobaveně se usmívajícím kolegou a v posledních letech parťákem majorem Vilémem Jonášem, doyenem brněnského 1. oddělení, pomalu se připravujícím na už několikrát odkládaný odchod do důchodu, papírové nadělení na svém psacím stole.

Jak to tak bývá, spis týkající se vraždy, který právě hodlala uložit do archivu, nabobtnal do stovek stran.

Kapitánka vždycky budila veselí u svého přítele a životního druha profesora Leoše Vytlačila, přednosty Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Brno-Bohunice, se kterým se seznámila, jak jinak, při jednom smutném případu zavražděných novorozenců, kdy si Leoška, jak jej nyní nazývala, pozvali s Vildou Jonášem jako experta na pomoc.

Tedy u svého Leoška budila kapitánka veselí vždy, když společně sledovali v televizi nějakou kriminálku a zasmušile ustaraný detektiv řešící nějakou vraždu tam napochodoval se spisem pod paží. Onen spis míval obvykle pouhých třicet až čtyřicet stran, zřejmě proto, aby se dotyčný herec příliš nenadřel, načež si kapitánka vždy vzpomněla, čím se musí probírat a co musí tahat v práci, a propukla v neutišitelný řehot. A ten vyvolal další řehot u jejího životního druha, což mělo za následek, že napětí z rádoby dramatického příběhu otřásajícího televizní obrazovkou se u nich změnilo v neskonalé pobavení z komedie.

7

Případ, který měla kapitánka na starosti, tentokrát za pomoci svého šéfa plukovníka Motla, totiž doputoval konečně ke svému konci. Předcházelo tomu odsouzení u soudu krajského, odvolání u soudu vrchního a úspěšné dovolání obžalované u soudu nejvyššího. Pak přišlo další stání opět u soudu vrchního a druhé, ovšem tentokrát neúspěšné dovolání, u soudu nejvyššího, znamenající potvrzení druhého rozsudku vrchního soudu.

A to ještě kapitánka netušila, že tahle vražda bude nakonec vykoupená pouhými třemi a půl roky strávenými ve vězení.

Už tak si s posmutnělou ironií říkala, že tenhle případ by nazvala „Oprávněná vražda“. Tedy, ne že by si osobně myslela, že vražda může být oprávněná, jenže díky tomu čurbesu, který se kolem tohoto případu rozpoutal, si o podobné označení přímo říkal.

Vilda Jonáš, který pro ni byl cosi jako policejní táta a od něhož se naučila věci, které vám v policejní akademii nepoví, ji dobře znal a chápal, co se jí honí v hlavě.

Laskavě jí pověděl: „Vždyť můžeš být, Jaruško, spokojená. Vrchní soud si nakonec svůj a také váš, tedy tvůj a Jardův, a koneckonců také názor krajského soudu obhájil. I když, pravda, ten trest je spíš symbolický. Protože určitě nebude odseděný celý. Ale s tím už nic nenaděláte.“ Kapitánka mávla rukou a řekla: „Já vím. Ale kdybych si já husa alespoň ustřihla delší stuhy na svázaní těch svazků.“ Jonáš se začal přehrabovat v šufleti se slovy: „Já tady tu stuhu někde mám…“ 8

„Děkuji, ale už jsem to zauzlila,“ mávla kapitánka podruhé svojí štíhlou pravicí.

Večer potom ležela doma v jejich široké posteli sama, protože Leošek měl jednou zase noční službu a ona nemohla usnout, neboť se jí ten případ promítal v hlavě od začátku…

2 O tři a půl roku dřív Všechno začalo jednoho červnového večera u travarici, chorvatské aromatické bylinné pálenky, v Novém Lískovci v restauraci poblíž domova plukovníka Jaroslava Motla, šéfa brněnské mordparty.

Plukovníkova manželka Kateřina, profesorka a přednostka Ústavu soudního lékařství Brno, byla na vědecké konferenci ve Vídni. Vrátit se měla až následující den, a tak se Motl, kterému se nechtělo vařit, vypravil do nedaleké dalmatské restaurace, kam občas chodívali s Káčou, jak profesorku nazýval on a jejich kamarádky a kamarádi, na něco dobrého k jídlu a obvykle to zapili voňavým vínem z Chorvatska.

Plukovník si objednal brancina, tedy mořského okouna na grilu s mangoldovými bramborami, a k tomu bílé chorvatské víno.

9

Aby mu čekání na přinesení jídla lépe ubíhalo, popíjel pomalu štamprličku zmíněné dalmatské travarici a zahloubal se přitom do sportovní stránky novin.

Z jeho úvah nad výkony fotbalové Zbrojovky jej vytrhlo přátelské: „Nazdar, Jardo!“ Překvapeně zdvihl oči a uviděl ramenatou postavu Rostislava Průchy, spolužáka ze základní školy. Po jejím absolvování se jejich cesty rozešly, Motl pokračoval na gymnáziu a Průcha se šel učit na automechanika.

Neviděli se už víc než dva roky a naposledy to bylo také tady, v dalmatské restauraci. Průcha totiž bydlel v nedalekých Kohoutovicích a v restauraci měla jeho rodina narozeninovou oslavu. A zrovna tehdy tam byli také Káča a její plukovník.

Po oboustranně nadšeném přivítání si Průcha objednal to stejné, co Motl, a plukovník se jej konečně zeptal: „Co tu pohledáváš? Hádám, že o náhodu se asi nejedná.“ Průcha zavrtěl hlavou: „To tedy nejedná. Já bych ti zavolal, jenže se mi podělal starý mobil, a já tak nemám jediné číslo. Tak jsem se vydal k tobě domů. No a z trolejbusu jsem si náhodou všiml, jak míříš sem do restaurace.“ Přiťukli si travaricou a Motl se zeptal: „Tak co tě, Rosťo, tedy přivádí?“ Průcha poválel doušek travarici na jazyku, zatvářil se blaženě a děl: „Do prkýnka, to je ale dobré pití.“ Pak si dal ještě jeden, malinkatý doušek a odvětil: „Přivádí mě to, že mi zmizel šéf. A mám pocit, že se mu nic dobrého nepřihodilo.“ „Kde se to stalo? Tedy, kde vlastně pracuješ?“ 10

„Teď už pár let ve Šlapanicích v jednom malém autoservisu na Riegrově ulici. Jsme tam tři, já, kamarád Patrik Hubálek a ten šéf, tedy majitel. Vlastně dnes jsme majitelé všichni tři.

Ten, koho mám na mysli a dělá nám šéfa, se jmenuje Emil Záruba. Je to vlastně taky kamarád. Všichni tři jsme se kdysi učili na jednom učilišti a nakonec se sešli u Emila. On má na té Riegrově ulici takový větší rodinný dům a ve dvoře a bývalé stodole tam vybudoval a začal provozovat ten svůj autoservis.

Specializujeme se hlavně na americká auta a na autoelektriku. I když tedy v případě zájmu uděláme a opravíme cokoliv.

Pokud si někdo přeje nějakou americkou káru, Emil má kontakty, přes které ji sežene. Buď někde v západní Evropě, už jsme však také dovezli auta přímo z USA. Potom je upravíme podle našich předpisů, případně také opravíme a zákazník se dočká svého vytouženého autíčka.

Kromě toho se také specializujeme na autoelektriku všeho druhu – rádia, navigace, alarmy, kamery a já nevím co ještě.“ „A daří se vám?“ zvědavě se zeptal Motl. „Jo, celkem jo, nemůžu si stěžovat,“ přikývl Průcha. „On je Emil takovej shánčlivej, dokáže se postarat o kšefty. A pokud jde o mě a Patrika, ví, že nám může věřit a že umíme makat. Na druhé straně si tam zase přijdeme na velice slušné peníze, takže si fakt nemůžu stěžovat. A Patrik také ne.

11

Což je taky ten důvod, samozřejmě kromě toho, že Emil je kamarád, proč si dělám, vlastně děláme, pro Patrika to platí taky a já tu jsem i jeho jménem… Tedy proč si děláme o Emila starost.“

3 Mezitím jim majitel restaurace přinesl víno a objednaná jídla, do kterých se hned pustili.

Když skončili, a náramně si pochutnali, přiťukli si vínem a Motl vyzval kamaráda: „Tak mi konečně pověz, o co jde.“ Pak ještě plukovník vyndal mobil, položil jej mezi ně a zapnul nahrávání se slovy: „Nebude ti vadit, když si ten náš hovor nahraji?“ Průcha zavrtěl trochu udiveně hlavou a řekl: „Nebude, ale proč to chceš nahrávat? To jsem jako v hospodě u výslechu?

Ty mě lekáš, Jardo. To je skoro jako, promiň, profesionální deformace.“ Plukovník se usmál, protože jej kamarádova reakce dost pobavila, i když ji chápal. Vysvětlil mu proto: „Já nejsem soukromý detektiv, abych začal jen tak pátrat.

A navíc jsem šéf krajské mordparty, jak víš. Řešíme násilné trestné činy se sazbou pět let kriminálu a víc.

Vlastně bys měl správně jít třeba na šlapanické obvodní oddělení a tam podat oznámení. Oni by se dali 12

do patřičného vyšetřování, předali to případně okresní kriminálce a ti, pokud by naznali, že mohlo dojít u tvého šéfa k nějaké závažné újmě, by to pak předali k nám.“ „No jo, ale my už Emila spolu s Patrikem postrádáme deset dní. Určitě se mu něco zlého přihodilo,“ namítl Průcha. „Kdyby to šlo úředně, jak říkáš, jen by se vše zbytečně zdržovalo. Alespoň podle mě.“ Motl pokýval souhlasně hlavou a pověděl: „Právě proto tu dávám ten mobil, abych tvoje podání vysvětlení, jak tomu říkáme, nahrál. Ber to jako službu kamaráda.

Pokud naznám, že tvé obavy nejsou liché, což asi nebudou, jak si dovoluji tipovat, nechám tu tvoji výpověď u nás někomu přepsat. Ty to pak už jen přijdeš zkontrolovat a podepsat a ušetříš si čas.

A já případ někomu přidělím, zahájíme takzvané úkony v trestním řízení a začneme úředně pátrat po tom tvém šéfovi.

Bereš?“ „No, jo, proč ne. To zní rozumně,“ přikývl Průcha. „Tak se ptej, na co chceš. A nahrávej podle libosti.“

4 Motl tedy vyzval kamaráda: „Tak to vezmi od začátku. Co to vlastně je za firmu, kde pracuješ?“ 13

Průcha se nadechl, trochu si uspořádal myšlenky a dal se do vyprávění: „Žádný velký podnik to není.

Emilova, teď vlastně naše společná firma se jmenuje ZAREM. Jako Záruba Emil.

Abych to vysvětlil. Původně v ní dělal jen Emil sám.

Postupně ale nestíhal, tak přijal nějaké dva zaměstnance, ale s těmi neudělal dobrou zkušenost, protože mu tam hospodařili jako ve svém… Vlastně spíš kradli.

Potom jsme se někdy před osmi roky náhodou potkali v jedné restauraci ve středu Brna. Já, Patrik Hubálek a Emil. Zrovna jsme tehdy s Patrikem pracovali v jednom firemním autoservisu, ale moc se nám tam nelíbilo.

Tedy přesněji řečeno napřed se nám tam líbilo, ale pak přišlo nové vedení, zaváděli, jak tomu říkali a dnes se to zhusta děje, nově metody řízení, prostě buzerovali čím dál víc, platili čím dál hůř. Tak jsme si s Patrikem řekli, že pitomce ze sebe dělat nebudeme a dali jsme výpověď.

Jenže co dál, že jo?

No, a tehdy jsme se právě potkali s Emilem, kterého jsme znali jako takového rovného chlapa, který co slíbí, to dodrží.

Slovo dalo slovo a nejprve jsme to u Emila zkusili oba s Patrikem jako OSVČ. Docela nám to klapalo, takže nakonec jsme se domluvili tak, že Emil tu svoji firmu změnil na eseróčko. On má čtyřicet procent a my s Patrikem jsme do toho dali také své našetřené peníze a máme po třiceti procentech. Tak si taky dělíme zisk.

Zároveň jsme se rovněž domluvili na tom, že šéfovat tomu bude Emil, protože on je na takové věci nejlepší.

14

A holt musí být někdo, kdo rozhodne, protože dohadovat se věčně nemůžeme.

A tak to tedy spolu klepeme až do dneška.

Jenže teď holt máme problém, protože Emil je v…

Prostě zmizel.

To je samozřejmě pro firmu problém, protože to byl on, kdo sháněl většinu kšeftů. I když, pravda, máme už jisté jméno a fungujeme do značné míry samospádem.

Jenže samozřejmě nejde jenom o firmu. Máme prostě strach o kamaráda.

Protože u Emila rozhodně není normální, aby někam zahučel a nedal o tom předem vědět.

To on prostě nedělá a taky se mu to nikdy nestalo.

Alespoň co já pamatuju.“

5 Motl oběma dolil víno a zeptal se: „Jak dlouho, Rosťo, o tom Emilovi nevíte?“ Průcha se krátce zamyslel, vzal si na pomoc prsty na rukou a pomalu odpověděl: „Dneska máme třicátého května… Naposledy, pokud se tedy nás dvou, myslím Patrika a mě, týče, s Emilem mluvil u něj doma Patrik před deseti dny. Tedy dvacátého, v pátek. A bylo to myslím někdy kolem deváté nebo desáté hodiny večer. Patrik bydlí ve Šlapanicích jako Emil.“ 15

„Od té doby jste ho ani jeden neviděli?“ ujišťoval se Motl.

Průcha přikývl: „Jo, přesně. A divný je, že i Emilův mobil zůstal v kanceláři ve firmě.“ „Co vám pověděla jeho manželka?“ ptal se dál Motl. „Pokud je ovšem ženatý.“ „Jo je. Jana, Emilova žena, mi pověděla dva dny na to, tedy dvaadvacátého, že Emil odjel do Německa pro auto. Je fakt, že jsme tam měli pro jednoho zákazníka koupit auto původem z USA, pro které měl Emil zajet, tak mi to napřed nebylo divné.

Jenže pokud jel Emil do Německa pro nějaké auto, vždycky byl doma do druhého dne, protože si nedělal výlet. Prostě to měl předem domluvené, dojel tam, chvíli se dohadoval o ceně, on německy uměl dobře, pak to auto koupil, naložil na takový plošinový odtahový vůz, který jsme měli kvůli takovým věcem nebo odtahům vozidel zákazníků, a druhý den byl doma.

Takže jsem si myslel, že to tak dopadne i tehdy.

Jenže následující den se Emil zase nekonal.“ „Ten odtahový vůz byl pryč?“ zeptal se Motl. „Jo, to byl,“ přitakal Rostislav Průcha. „Tak mi tu napiš jeho espézetku.“ Pak pokračoval Rostislav Průcha ve svém vyprávění: „Tak jsem se Jany, tedy Emilovy manželky, ptal po Emilovi znovu a ona mi řekla, že prý má nějaké zdravotní problémy a víc o tom nechtěla mluvit.

V průběhu týdne jsme pak s Patrikem makali na zakázkách, které jsme měli, a samozřejmě jsme dumali, co je s Emilem.

16

Znovu jsme nastoupili na Janu, už oba, a chtěli po ní vědět něco bližšího o Emilově nepřítomnosti. Ona nám řekla, že prý Emil uvázl v tom Německu, že se mu udělalo špatně, má horečku a volal, že raději zůstane na hotelu, než se dá trochu do pořádku.

Za dva dny jsme šli za Janou znovu, jak je Emilovi a že se mu nemůžeme zavolat. Řekla nám, že mobil si zapomněl doma, což jsme si všimli sami, jak jsem říkal. A že proto volal z hotelového telefonu a nechce být rušený, že furt spí.

To už nám s Patrikem bylo hodně divné. Protože jsme měli volný přístup do bytu Zárubových, jelikož jsme tam chodili na jídlo, počkali jsme dnes, až Jana Zárubová odjede. Pak jsme nechali práce a šli se tam podívat, jestli tam někde Emil není.

Emila jsme nikde nenašli, ale udiveně jsme zírali na obývák. V místě, kde normálně stával konferenční stůl, byl vyřezaný koberec, vytrhané parkety a okolo tam byly hnědé fleky na koberci kolem a parketách, které tam v okolí té díry zůstaly.

Vůbec jsme nevěděli, co to má znamenat. Napřed říkal Patrik to, co jsi řekl ty, že bychom měli zajít na šlapanické policejní oddělení. Ostatně to od Zárubovic domu není daleko.

Jenže pak jsem si vzpomněl na tebe. Tak jsme se domluvili, že tě zkusím zastihnout, a teprve pokud by se mi to nepodařilo, zajdeme ke šlapanickým policajtům.

Takže jsem teď tady, připomínám, že za oba. Za Patrika taky.

A uděláme, co nám řekneš.“ 17

6 Motl chvíli přemýšlel nad kamarádovým vyprávěním a nakonec pokýval hlavou se slovy: „To je opravdu podivná historka.

Pokud je vše tak, jak jsi mi vylíčil, neviděl bych to s tím vaším šéfem moc růžově.“ Pak plukovník ještě chvíli přemýšlel. Nakonec se zeptal: „Ten tvůj kamarád Patrik tedy viděl Emila Zárubu naposledy dvacátého večer?“ Průcha souhlasně přikývl a řekl: „Jo, tak nějak.

Ten den se odpoledne Zárubovi pohádali. To mezi nimi bylo celkem normální.

Potom odjela Jana do Penny marketu na Brněnské ulici na nákup. Patrik pak Emila odvezl za ní. Patrik s Emilem byli domluvení tak, že pokud by tam už Jana nebyla, Emil zavolá a Patrik by se pro Emila vrátil. Emil měl totiž jet s jedním známým na ryby. Ovšem Emil Patrikovi nevolal, takže Zárubovi přijeli domů asi společně.

A potom ještě mluvil Patrik s Emilem večer kolem deváté nebo desáté v jeho garáži. Patrik si cosi v práci zapomněl, myslím nějaký vercajk nebo co, tak se pro to vrátil.

A to bylo naposledy, co s Emilem mluvil někdo z nás dvou.“ „Ještě jednou bych se chtěl výslovně ujistit,“ řekl Motl, „tvrdíš, že na Emila Zárubu byl spoleh. Že se nestávalo, že by byl nezvěstný.“ 18

Průcha zavrtěl hlavou a bez přemýšlení rázně odpověděl: „Za to bych dal hlavu na špalek, jak se říká. Emil byl na takové věci náramně akurátní.

Pokud opustil firmu, vždycky předem řekl, kam jede a kdy se vrátí. A vlastně totéž platilo pro mě a Patrika.

Byli jsme domluvení, že pracovat budeme tak, jak nám to vyhovuje, ovšem zároveň tak, abychom stihli odevzdat práci v termínu.

Vždycky jsme se domlouvali na naší přítomnosti ve firmě, aby alespoň jeden z nás byl přítomný v hodiny, kdy jsme měli otevřeno pro zákazníky. A k tomu patřilo i to, že jsme i my dva s Patrikem o sobě nechávali vědět, kde jsem a kdy se vrátíme.

Pro Emila tohle platilo, i pokud se jednalo o jeho soukromý život. Nikdy se nestalo, že by odjel, ať už z firmy nebo z domova, a nedal o sobě vědět. A pokud už někde uvízl, vždycky zatelefonoval.“ Motl chvíli přemýšlel nad tím, co se dozvěděl. I když mu bylo jasné, že vlastně není nad čím. Vždycky však rád zvážil další postup.

Po chvilce rázně prohlásil: „Myslím, že už není nad čím dumat. Prostě jsi mě, Rosťo, přesvědčil.

Jedině snad ještě… O čem se bavili Patrik a Emil Záruba toho dvacátého večer? Bylo to něco důležitého?“ Průcha zavrtěl odmítavě hlavou a řekl: „To asi ne, to by mi Patrik pověděl.“

19

7 „Ještě mě napadá jedna otázka,“ řekl pomalu Motl, „neměli jste nebo nemáte nějaké problémy ve vaší firmě?“ „To myslíš, Jardo, jak?“ zeptal se trochu nechápavě Průcha. „Jako jestli jsme se spolu nehádali a nebacili někde ve sklepě Emila do kokosu?

To promiň, ale to bych za tebou asi nepřišel.“ Motl se zaculil a pověděl: „To by ses divil, co tu už na nás různí vykukové s nevinnýma očima zkoušeli.“ Rostislav Průcha se začal tvářit dotčeně a Motl jej rychle uklidnil gestem pravice a vemlouvavě řekl: „Ve tvém případě si ale fakt nemyslím, že byste ty a tvůj kolega něco vašemu kamarádovi provedli.

Fakt ne.

Já jsem měl na mysli spíš nějakého nespokojeného zákazníka. Nebo jestli jste s někým neměli nějaké finan­ ční tahanice. Že si třeba myslel, že musel platit moc.

Nebo jste někomu podle jeho názoru neudělali, co jste udělat měli. Nebo něco podobného, co já vím.“ „Tak to mě právě teď nic nenapadá,“ zavrtěl hlavou Průcha a dodal: „Také bych nechtěl někomu ublížit tím, že plácnu něco, co bych neměl.“ Načež chvíli dumal nad Motlovou otázkou. A plukovník si v duchu říkal, že kamaráda nejspíš přece jen něco napadlo. Jen se rozhoduje, jestli se s tím má svěřit.

Motl usoudil, že nejlepší bude netlačit na pilu a nechat Rosťu, aby se vymáčknul sám.

20

Jak se ukázalo, plukovník při své znalosti lidí učinil moudré rozhodnutí.

Po chvíli přemýšlení totiž Rostislav Průcha zvedl hlavu a nejistě pověděl: „I když mě přece jen napadá jeden takový pitomec…

Je to jistý Jan Bílý. Bydlí v Bedřichovicích kousek od místní kapličky. On je to génius přes programování a kšeftování. Ovšem v běžném životě se občas chová jako pitomec. I když to vlastně nějaký hajzl, myslím jako podrazák nebo tak, není.

Navíc je to takový pošuk do všeho, co má nějakou spojitost s Amerikou, tedy s USA. Projevuje se to i v tom, že si říká Johnny White, což je jeho jméno v angličtině a ty to na rozdíl ode mě rychle poznáš, jelikož tu řeč jsi už částečně ovládal na základce, jak si pamatuju.“ Motl s úsměvem přikývl, a tak Rostislav Průcha pokračoval ve svém vyprávění: „Ten chlap je dost ve vatě. Založil jakousi softwarovou firmu, já tomu nerozumím, ale vím, že ji pak prodal nějakým Američanům a dostal za to miliony dolarů. Lidi, kteří tu pro něj dělali, naopak dostali kopačky až na pár jedinců, kterým ti Amíci nabídli práci u nich, protože tu firmu přesunuli myslím do Kalifornie. Alespoň tak nějak se to vykládalo v Radnici, tedy v hospodě ve Šlapanicích. To vím od známých štamgastů z Radnice, kteří se s Johnnym bavili víc než já.

Ale proč tohle vyprávím. Tenhle Johnny jednoho dne usoudil, že mu ke štěstí chybí pouze pořádné americké auto. Nejblíž k někomu, kdo mu splní jeho přání, to bylo k nám.

21

Zbláznil se, nevím proč, byla to jeho volba, do vozu Mercury Cougar. Asi je znáš. Takové elegantní dvou­ dveřové kupé s dlouhým čumákem a hardtop střechou, tedy bez středových sloupků. A chtěl je, pokud možno, dovézt přímo z USA. Pro Emila to nebyl žádný problém. Podařilo se mu sehnat luxusnější verzi XR-7 z první generace, ročník 1968. Což je takový docela zajímavý kousek.

Auto mělo dva majitele z Kalifornie, jednoho od roku 1968, druhého pak od roku 1996, najetých nemělo ani 160 tisíc kilometrů. Takže fakt terno.

Zrenovovali jsme je tady za použití originálních náhradních dílů asi za dvacet tisíc dolarů. Samozřejmě na všechno byly faktury a dokumenty, k vozu také přišly všechny papíry. Prostě, když to shrnu, Johnny mohl oblíznout všech deset. Jenže to by nesměl být blbec.

Musím říct, že když jsme skončili, litoval jsem, že to auto není mé. Má parádní sportovní vzhled a svezení je jedna báseň. A ten milion a něco, co jsme za to auto chtěli, byla cena náramně solidní.“

8 Rostislav Průcha se na chvíli zasnil. Bylo vidět, že si představuje sebe jako majitele zmíněné „ameriky“.

22

Pak se probral a pokračoval ve vyprávění: „Johnny si auto odvezl, zářil štěstím. Jenže když jsem pozoroval, jak s ním startuje, v duchu jsem se ptal, jak dlouho mu vydrží. Tipoval jsem tak půl roku.

Samozřejmě jsme mu dali školení, jak se k tomu klenotu chovat, jenže on jezdil jako prase se svojí novou mercedeskou a vlastně i se vším, u čeho točil volantem.

Takže i když srdce znalce ronilo krev a znalcovy oči slzy, k chudákovi dědulovi z Ameriky se ten počítačový génius choval úplně stejně.

Já vždycky říkám, když vidím, jak k nám takoví mamlasové přijíždí se svými zřízenými motorovými miláčky, že svojí brutální jízdou nahrazují zřejmě svou nedostatečnou sexuální výkonnost. Že si prostě myslí, že baby letí na řvoucí motor a pištící pneumatiky a brzdy.

Jenže tohle auto mělo a má tuhý kořínek a my jsme odvedli dobrou práci, takže se tomu debilovi rozsypala automatická převodovka až za rok. I když jsem tomu sám nevěřil.

A to nám sem potom blb Johnny přijel vyhrožovat a chtěl peníze zpátky. Emil od něj dostal přes ústa, až mu tekla červená, jak jej najednou, bez varování udeřil.

Naštěstí jsme se objevili s Patrikem v pravý čas, Johnnyho od Emila odtrhli, dali mu trochu přes držku a vykopli jej na ulici.

Johnny při té exekuci vykřikoval, že nás všechny zabije a Emila zvlášť. My si z toho však nic nedělali.“ „Hlásili jste ten incident na policii?“ zvědavě se zeptal Motl.

23

„Ale kdepak, proč,“ zavrtěl Rostislav Průcha hlavou. „My jsme věděli, že Johnny je sice velká huba, ale v podstatě neškodnej. Když dostane přes držku, pochopí, jak se měl chovat.

Pokud by s ním byly problémy dál, na tu policii bychom šli. On však dal pokoj.

My bychom mu tu převodovku opravili, případně sehnali novou. On však uraženě odešel ke konkurenci kamsi do Brna a posléze se ke mně doneslo, že tam Johnny zaplatil asi dvakrát tolik, než by platil u nás, a navíc mu to auto poněkud dodrbali.

No budiž mu přáno.

Tohle byl asi jediný případ, který mě napadá, kdy jsme měli fakt superkonflikt se zákazníkem. Který nám navíc vyhrožoval zabitím.“ Zvědavě poslouchající a docela pobavený Motl se zeptal: „A myslíš, že pokud se týkalo toho vyhrožování zabitím, mohl by ten Johnny přejít od slov k činům?“ Rostislav Průcha pokrčil rameny a rozpačitě odvětil: „Těžko říct, ten expert se občas chová jako extra pako, to je fakt. Jak jsem ale už řekl, v podstatě je to s prominutím takovej neškodnej vořech. Když dostane přes držku, stáhne ocas a dá pokoj. A vlastně si i občas uvědomí, že se choval jako blbec. To vím od lidí, co ho znají blíž.

Prostě, přísahat bych na to nemohl, ale myslím, že u něj zůstane a zůstalo vždy v podobné situaci u toho žvanění, možná v afektu někomu dá do huby jako Emilovi, ale zabít…? To je jiné kafe. To asi ne. Ovšem zase, když dojde ke zkratu v makovici, pak je možné všechno.

24

Nevím, fakt nevím. Ale nesázel bych na to, že zrovna Johnny Emilovi nějak vážně ublížil. No a ta přes hubu u nás v dílně, ta už je dávno zapomenutá. Bych tedy řekl.“

9 „Ještě mě napadá jedna věc,“ zeptal se Motl, „jak to bylo u Zárubů s manželským životem? A třeba s milenci?“ Rostislav Průcha se s ustaraným výrazem podrbal na čele a zdráhavě ze sebe vypravil: „Já bych nerad sklouzl k drbům…“ „Jen se nežinýruj, my už si to nějak přebereme,“ povzbuzoval kamaráda Motl.

Rostislav Průcha se podrbal tentokrát na zátylku a jako z chlupaté deky z něj lezlo: „No, když jinak nedáš…

Jana svatá určitě nebyla. Ráda se napila a byla potom taková, jak bych to… taková vláčná. Mě taky párkrát sváděla, ale Emil je kamarád a na kamarádovu manželku bych nesáhl. To se mezi opravdovými kamarády nedělá.

Blíž bych to teď opravdu nerad rozváděl.“ „No, dobrá,“ usmál se Motl, „ale nějaké jméno konkrétního milence Jany Zárubové bys mi neřekl? Nebo je neznáš?“ 25