Osudový zkrat

Luděk Kubát OSUDOVÝ ZKRAT Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Luděk Kubát, 2021 Obálka © Ivana Dudková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první Vychází jako 339. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9747-4

LUDĚK KUBÁT

Osudový zkrat

1 Už od pátečního odpoledne se na písčitém prostranství před kláštereckým zámkem začaly objevovat automobily trhovců. Ti bez prodlení, jen co vynosili z útrob vozů hliníkové trubky, začali sestavovat prodejní stánky. Jelikož stánky stavěli na podobných akcích několikrát do roka, práce jim šla rychle od ruky. Když byly trubky bezpečně upevněny, přehodili přes ně plachty a hrubá stavba byla hotova. Pak následovaly pulty. Někteří je měli vyrobené z tenkých slitinových trubek, jiní použili dvě tři dřevěné kozy, na které se hodila prkna, a ti majetnější měli hotové stoly z bytelných fošen. Nahoru se rozložily umělohmotné ubrusy a mohlo se prodávat. Bylo zřejmé, že spousty prodejců se z podobných akcí zná, někteří, když byli hotovi dříve, začali pomáhat těm, kdo byli se stavbou pozadu.

Po pár hodinách ruch a lidské hemžení začalo před zámkem pomalu utichat. Poté, co byl dokončen poslední stánek, sešli se všichni do houfu, popřáli si hodně zdaru, pěkné počasí a hlavně spousty majetných návštěvníků, kteří zítra zamíří na Anenskou pouť, která se tu ve městě koná každoročně poslední sobotu v červenci.

Místní prodejci nasedli do vozů a odjeli do svých domovů. Ti přespolní zaparkovali automobily na parkovištích poblíž zámku a společně zamířili na večeři do některé z hospod, aby posléze ulehli na sklopená sedadla svých provizorních hotelů.

5

2 „Kde si byla tak dlouho?“ řval Dominik Malec, sotva se ve dveřích objevila jeho o deset let starší družka Martina Krátká. „Copak to nevidíš, kreténe?“ pozvedla plátěnou tašku, ve které zaznělo cinkání skla. „Pro ten tvůj chlast.

Jako bys pro něj nemohl dojít sám. Je to těžký jak prase.“ „Nekecej, že ti to trvalo takovou dobu.“ Její druh, těžký žárlivec, zatínal pěsti. „Do krámu to je deset minut a už je to hodina, cos vodešla. Zase ses s někým čubčila, co?“ „To víš, že jo. Dvakrát mě v parku přefikli,“ odsekla Martina a začala skládat láhve s pivem do ledničky.

Dominik se nad ní postavil a nepřestával na ni křičet. „Jestli tě chytím, jak se s někým mrouskáš, nepřej si, co s tebou provedu. Jemu ty jeho koule urvu a nacpu ti je do prdele.“ Při jeho skoro dvoumetrové postavě by to pro něj asi nebyl žádný problém. „Dáš si pivo?“ zeptala se Martina, která po delším soužití s tímhle žárlivým blbcem věděla, jak na něj. „Jo,“ řekl Dominik už trochu klidněji, popadl nabízenou láhev a svými koňskými zuby vypáčil víčko.

Martinu vždycky přejel mráz po zádech, když zaslechla zaskřípání kovu na sklovině Dominikových zubů. „To si, člověče, nemůžeš vzít otvírák?“ kroutila ne­­ chápavě hlavou.

6

„Než bych ho našel…,“ zabručel už trochu vyrovnaný halama. „Bude něco k večeři?“ zeptal se a nakoukl do lednice, kde kromě naskládaných láhví nebylo nic. „Sakra,“ povzdechla si Martina. „Kvůli tvému chlastu jsem zapomněla nakoupit. Nemám ještě pro něco skočit?“ nabídla se a upřela na Dominika své tmavé oči. „Nikam nepůjdeš,“ odmítl její nabídku a jeho tvář opět začala brunátnět. „Udělám vajíčka,“ řekla rychle Martina a pro jistotu vrazila Dominikovi do ruky další láhev.

3 „Dej ty svoje pracky pryč,“ odtáhla se od něj, když se k ní večer začal v posteli lísat. „Zejtra musím brzo vstávat a ty taky. Slíbils, že mně pomůžeš postavit stánek.

Dneska si se na to vyprd. Zase na mě zbyde místo někde v koutě a prodám starou belu.“ Dominikovým lopatám ale dlouho odolávat nemohla, takže si v duchu povzdechla a otočila se k němu.

Ten prevít ví, jak na mě, říkala si později pod sprchou, kde vystřídala Dominika, který si ve sprše zpíval, tak jako pokaždé, svým burácivým hlasem, takže nemohl slyšet bušení na zeď od sousedů z vedlejšího domu, kteří ho upozorňovali, že ruší noční klid a oni nemůžou spát. „Ty si tedy řádila,“ zasmál se později Dominik, když se vrátila ze sprchy a nastavil jejímu pohledu svá záda. „Nechceš si to zopakovat?“ 7

„Tak to tedy nechci, ráno brzy vstáváme!“ prohlásila rezolutně.

Obrátila se k Dominikovi zády a ten i přes brblání učinil totéž.

4 „Eleno,“ zavolal Marek Hausr z okna na svoji ženu, která seděla na zahradě pod pergolou a luštila sudoku. „Nemáš něco na palici? Šíleně mě bolí.“ „Jistě,“ zamumlala. „Palicí bys potřeboval přes tu tvojí. Neví, kdy s chlastem přestat a pak si stěžuje.“ Odložila tužku a pohlédla vzhůru do okna. „V šuplíku ve stole jsou prášky, tak si tam nějakej vem. A ne abys to zapíjel pivem,“ dodala a věnovala se své oblíbené činnosti. „Prosím tě,“ křikl na ni Marek. „Nejsem blbej.“ No, jako bych tě neznala, říkala si v duchu.

Marek, jinak člen skupiny historického šermu Mordýři, zamířil do kuchyně a tak jako obvykle, když mu za čelní kostí bušili kladívky miniaturní kovaříčci, nasáklí skrznaskrz pivem, kterým se odpoledne bohatě napájel, si sliboval, že s chlastem skončí. Jelikož pevnou vůlí zrovna neoplýval, stačilo potkat někoho ze spousty kamarádů a nechat se přemluvit k návštěvě některého z pohostinství, kterých bylo ve městě dost velké množství.

Otevřel šuplík a začal se přehrabovat v papírových krabičkách. Po chvilce váhání si vybral paralen a spolkl 8

na sucho jednu pilulku. Převracel v ruce balení a pak si pro jistotu z něho vymáčkl ještě dva prášky a hodil je do pusy. Přešel k umyvadlu a rovnou z kohoutku se nalokal vody. Zítra má jejich skupina v parku vystoupení, tak musí být fit.

Seběhl po schodech do svého kumbálu, kde měl svou výstroj. Zálibně pozoroval kroužkovou košili. Vlastnoručně si ji vyrobil před lety z ocelových podložek, které si tajně odnášel v kapsách z místní fabriky, kde pracoval jako zámečník. Bylo neuvěřitelné, že nikdo z jeho nadřízených nepátral po tom, proč má Marek takovou spotřebu materiálu.

Výrobu helmy, rukavic, těžké sekery a dvou dlouhých mečů už ovšem musel zadat odborníkovi. O to se staral klášterecký kovář Červený, známější pod přezdívkou Carlos. Každý z osmi členů Mordýřů musel na začátku jejich působení sáhnout hluboko do kapsy, aby se mohli vybavit kvalitními výrobky od zdejšího mistra kováře.

Naštěstí začala být skupina poměrně známá i v rámci republiky, a dokonce si ji před několika roky vybrala zahraniční produkce, která zde natáčela historický ­seriál, čímž zviditelňovala město Klášterec. Každoročně tak dostávali od radnice poměrně vysoké částky na svůj provoz.

Marek Hausr vytáhl z pochvy jeden z mečů, odzkoušel jeho ostří a spokojeně ho zasunul zpátky. To samé udělal i s druhým. Pohladil kožené pouzdro, ve kterém byla ukryta dvaceticentimetrová úzká dýka, a poté po­­ padl těžkou sekeru, se kterou několikrát cvičně máchl.

9

To byl rituál, jenž prováděl pokaždé, když je čekalo druhý den vystoupení.

Prášky ještě nezačaly účinkovat, protože kovaříčkové stále pracovali, takže sekeru odložil, trochu se opláchl studenou vodou a skočil do postele, kde okamžitě usnul.

5 Klára Vejražková měla napilno. Už od časného rána stála u kamen, na kterých v několika hrncích probublávaly omáčky. Koprová, rajská a hlavně tři litry segedínského guláše. Ten měl její muž Lukáš ze všeho nejradši.

Vepřo knedlo zelo už měla zavařené od včerejška, takže až dodělá to, co je na kamnech, bude konečně vymalováno a Lukáš bude moci zítra nastartovat osmnáctikolový kamion a nabrat směr k západní hranici. Před sebou měl šest týdnů po zemích Beneluxu. Vždycky, když měl vyrazit, musela si vzít den dovolené, aby to všechno stihla.

Ještě že je zítra sobota, oddychla si. Čeká ji dlouhá noc, při které se moc nevyspí, protože manžel si chtěl vynahradit to, co mu bude v příštích dnech chybět. To budu zase zítra vypadat, proběhlo jí hlavou. A ke všemu ještě celou sobotu běhat mezi řvoucími Mordýři s loutnou v ruce, zpívat středověké písně a vyhýbat se nabroušeným mečům. No nic, holka, zatneš zuby a ono to nějak dopadne. Večer nakážu těm mým dvěma klukům, aby mě nechali v neděli přispat, při malování v porcelánce si 10

odpočinu a za pár dní se to zase všechno srovná. Zase do té doby, než se ten můj vrátí a začne to nanovo.

Při míchání guláše si prozpěvovala písně, kterými bude zítra oblažovat dychtivé návštěvníky poutě.

6 V sobotu v pět hodin ráno zacloumala Martina chrápajícím Dominikem, který ani moc neprotestoval, že musí takhle brzy vstávat. Zřejmě ho hlodalo svědomí, že včera kvůli bohatýrské pitce nestihl přijít domů dříve a pomoci Martině se stavbou stánku. Raději ani nesnídali, věci na sestavení stánku naházeli do pickupu a rozjeli se do parku, kde už pár stánkařů, hlavně ti, kteří měli na starost žaludky hladových návštěvníků, připravovali své produkty. „Vidíš to, debile?“ šermovala Martina rukama před Dominikovým obličejem, když zastavili na prostranství před zámkem a nikde žádné volné místo.

Jindy by jí Dominik slovně nebyl nic dlužen, ale dnes se snažil působit co nejvíce zkroušeně. „Hele, Marti,“ ukázal k sala terreně. „Tamhle je volno.“ „Vždyť tam nikdo nepáchne,“ obrátila se na něj zoufale. „Páchnout tam budou leda tak ty smradlavý koně.“ Měla asi pravdu. Těsně u volného místa, které Dominik navrhoval, budou dokolečka celou sobotu chodit koně, nosící na svých hřbetech jásající děcka. A ani jedno z těchto živočichů Martina opravdu nemusela.

11

„A těch koblih!“ zařvala na Dominika. „Nejradši bych se na to dneska vyflákla.“ Dominikovi zatrnulo, protože vidina utržených peněz za keramické předměty, které Martina vyráběla, by se mu vzdálila. A přísun tekutin v restauračních podnicích by notně vyschl. „To bude, Marti, dobrý,“ zkoušel ji uchlácholit. „Já tu budu s tebou a ty hovna, který udělaj, hnedka vodklidím, a pojď, začneme stavět,“ začal ji pobízet, aby si to, nedej bůh, ještě nerozmyslela.

Zajel vozem až k sala terreně, vyházel trubky, obrovský žok s celtovinou a neuplynulo ani půl hodiny a stánek byl postaven. „Máš výhodu,“ lísal se ke své družce. „Nebudeš na slunci, tady je bezvadný chládek a na záchod můžeš chodit do křoví.“ „Blbečku,“ zaťukala si Martina na čelo. „A koukej mazat domů pro ty tři bedny. Jsou za dveřmi a hlavně nic nerozflákej. Já tu počkám.“ „Nechceš jet se mnou?“ zeptal se Dominik, který ji tu nemínil nechat samotnou, protože v jeho chorobně žárlivém mozečku začala narůstat myšlenka, že by ji mohl někdo, zatímco tu on nebude, dostat na lopatky. „Já tady zůstanu!“ zavřískla na něj, takže Dominik schlíple nasedl do vozu, protočil pneumatiky, až vystřelil gejzír písku a vyrazil rychle pro keramiku. Když si pospíší, bude tu za čtvrt hodiny a za tu dobu snad nikdo Martinu nepřefikne.

12

Sjel prudce se svažující Vodní ulicí a zaparkoval těsně u dveří. Otevřel kufr vozu, pak odemkl dveře a ­popadl jednu bednu s keramikou tak prudce, až se výrobky uvnitř rozklepaly. Sakra, musím opatrně, nebo mě ta fúrie přerazí. S dalšími bednami si počínal už opatrněji, ale měl co dělat, aby se všechny tři vešly do zavazadlového prostoru. Konečně se mu to podařilo a pomalu zaklapl dvířka. Zašel si ještě do kuchyně a třemi loky vyprázdnil poslední láhev piva, která v lednici zůstala.

Policajti snad takhle po ránu vartovat nebudou, brumlal si po chodbě. Odpoledne bych si už netroufl. To budou určitě prudit po celém městě a chytat chudáky řidiče, místo aby se starali o pořádek, hajzlové.

Když se dostal ke dveřím, zrak mu padl na poštovní schránku, ve které se cosi bělalo. Jelikož neměl od schránky klíče, popadl šroubovák, který ležel na botníku a po delším úsilí vytáhl z vnitřku teď už notně zmuchlanou obálku. Na přední straně žádná adresa, tak ji roztrhl a rozbalil přeložený papír. „Do prdele,“ zařval do ticha, když jeho oči přelétly větu, která byla složena z vystřižených a nalepených písmen. „Já tu děvku přerazím!“ Zmuchlal obálku a hodil ji na zem. Papír znovu přeložil a zasunul do kalhot. Vzteky práskl dveřmi, až vypadly ze zámku klíče a zmizely pod přistaveným automobilem. „Mrcha jedna!“ nadával, když poklekl a nakoukl pod vůz, aby klíče vylovil.

Měl ukrutné štěstí. Svazek klíčů ležel na kanalizačním poklopu a jen díky velkému kroužku nezapadly do městské kanalizace. Dominik, aby na klíče dosáhl, si musel 13

lehnout na dlažbu, pak natáhnout svou pazouru a opatrně uchopit kroužek. „Kurva, kurva, kurva,“ zařval, když se zvedal a narazil hlavou o otevřená dvířka auta. „Stalo se něco?“ Ve dveřích vedlejšího domu stála mladá žena s dítětem na ruce.

Dominik zavrčel, ať se nestará, oprášil si kalhoty, zamkl dveře a nasedl do vozu. Usoudil, že s jejich kraksnou příkrou ulici pozpátku nevyjede, tak zamířil dolů k řece a pak Zahradní ulicí nahoru přes náměstí k zámku.

7 Klára otevřela oči a pomalu, co jí dovoloval bolavý krk, nakoukla na druhou stranu zválené postele.

V duchu děkovala Lukášovi, že ji, když vstával, nevzbudil. Ranní rozloučení odpadlo díky loučení nočnímu, které skončilo před jednou hodinou ranní. V pět hodin už musel Lukáš vstávat a díky bohu nejede dnes sám.

Spolu s ním odjíždí i jeho příležitostný parťák Miloš, starý mládenec, který se určitě před dlouhou cestou na západ prospal, takže Lukáš se bude moci ještě pár hodin v kamionu vyspat.

Opatrně se protáhla a zasykla. Dneska si dal opravdu záležet, tak to tedy bude šichta.

Pomalu vstala a zamířila do koupelny.

Ty tedy vypadáš, prohlásila, když se podívala do zrcadla.

14

Nacákala si na obličej studenou vodu, spolkla dva aspiriny a šla si udělat silnou kávu. Ještě mrkla do pokoje, kde spali oba kluci a pak jim šla udělat snídani. Díky dnešní pouti budou bez oběda, tak jim na stůl položila sto korun a napsala na kus papíru, ať si něco na pouti k jídlu koupí. Dále staršímu Lukášovi důrazně nakázala, aby se postaral o mladšího Kamila, a chovají se, pokud možno, slušně. Ona ve čtyři hodiny končí, takže v pět hodin ať se ukážou doma. Po chvilce váhání přidala ještě jednu stokorunu, znala žravost obou synů.

Než vypila kávu, rozhodla se, že se převlékne do historického šatu už doma, aby se nemusela obnažovat před těmi chlípníky, s kterými vystupovala, a do parku to má stejně kousek. Třebaže při šněrování vysokých bot trochu hekala, docela se na dnešní vystoupení těšila.

Když byla hotová, podívala se na sebe do velkého zrcadla v předsíni a musela uznat, třebaže se jí nebezpečně blíží čtyřicítka, nevypadá špatně. Zamávala dvojnici naproti, popadla loutnu a potichu za sebou přibouchla dveře.

8 Elena Hausrová jako obvykle začala namotávat na dřevěné válce těsto a za pár minut se před jejím stánkem začala tvořit fronta na její výtečné trdelníky. Někdy, když skupina Mordýřů nevystupovala, pomáhal jí Marek, ale dnes byla na všechno sama.

15

Když se trochu vyklonila, mohla ho spatřit, jak se dohaduje se svými kamarády a všichni se potí pod kovovou zbrojí. Uprostřed písečného prostranství před sala terrenou měli postavený špičatý pruhovaný stan a před ním na stojánkách se blyštily repliky sečných zbraní.

Vyklonila se ještě více a se zájmem sledovala Dominika Malce, který stál opřený o pult své přítelkyně Martiny a celý brunátný mává před jejím obličejem nějakým papírem. Martina stála se založenýma rukama a zuřivě vrtěla hlavou.

Jelikož první várka trdelníků byla hotová a zákazníci už přešlapovali před stánkem celí nedočkaví, ztratila o hádající se dvojici zájem a začala rozdělovat své voňavé, sladké pochoutky.

9 Lidí začalo přibývat a to i navzdory tomu, že slunce už od časného rána pálilo jak zběsilé a to vyhovovalo hlavně prodejcům chmelového moku. Rodiče malých dětí byli taženi ke kruhovému prostranství, ohraničenému provazem, za kterým stála čtveřice osedlaných koní.

Vedle osamělého stánku, ve kterém stála s rukama v bok Martina Krátká, lelkoval zamračený Dominik Malec s lopatkou a košťátkem.

To jsem zvědavá, říkala si Martina, jak mu to dlouho vydrží, když ho pozorovala, jak se mu jeho ohryzek pohybuje nahoru dolů a každou chvíli otáčí hlavu na 16

levou stranu, kde ho zřejmě fascinovalo a přitahovalo, jak z píp vytéká zrzavý mok a plní přistavené kelímky.

Pak ale mávla rukou. Přesto, že měla stánek na nevýhodném místě, návštěvníci poutě si k ní cestu našli, zvláště ti, kteří znali její krásnou keramiku. Menší část utržených peněz ukládala do kovové pokladničky a větší část schovávala do tajné kapsy široké sukně, kterou si pro tyto účely sama ušila. Ten hajzl by byl schopen všechny peníze rozfofrovat se svými kamarády a jí by zůstalo prdlajs. Jestli to s ním půjde takto dál, bude se muset zamyslet, co s ním. Nejradši by ho vyhodila z baráku už dávno, ale znala jeho prchlivou povahu a tušila, co by jí zase provedl, jako před časem, když mu postavila kufr před dveře. Ještě druhý den neviděla na jedno oko. Ten surovec před ní potom klečel na kolenou, omlouval se, prosil a sliboval, že se polepší. Několik dní to bez piva vydržel, ale pak to začalo nanovo. Ale udeřit jí se už od té doby neodvážil. Potřebovala by něco vymyslet, ale sama to nezvládne. Kdo by jí tak mohl pomoci? O potencionální nápadníky by nouze nebyla, ale každý by si to rozmyslel, při pohledu na toho medvěda.

Hodila okem ke skupince středověkých žoldáků a konkrétně po jednom v kroužkované košili.

10 Na kláštereckém oddělení Policie České republiky byla nálada pod psa. Strážmistr Václav Jelen si dnešní 17

den představoval úplně jinak. Měl mít sice volno, ale ten vůl Dlouhý si namohl záda a tak ho musel o víkendu nahradit.

Známý playboy Jelen se před několika dny seznámil se super kočkou, kterou na silnici zastavil kvůli rychlé jízdě, a když řidička s ještě vlhkým řidičským průkazem na něj upřela velké, tmavé oči, orosilo se mu čelo a byl opět jat.

Zpočátku nasadil přísný tón, který se však za necelé dvě vteřiny vypařil a po půl hodině natřásání se mladé řidičce nabídl, že by ji mohl zasvětit do tajů svého řidičského umění. Děvenka souhlasila a hned večer po šichtě začal s první lekcí, a jak brzy zjistil, řidička byla velmi učenlivá.

Dnes měla být další lekce a ten mrzák Dlouhý mu to překazil. Snad si zatím Blažena nenajde nějakého jiného instruktora, ale strážmistr Jelen se při první lekci snažil dělat všechno proto, aby se žádný druhý v Blaženině blízkosti neobjevil.

Jediné plus v této mizérii bylo, že sloužil s Veronikou Bělunkovou, svobodnou matkou dvou dětí, se kterou si výborně rozuměl. Měla stejný smysl pro humor jako on a ke všemu milovala Járu da Cimrmana, takže kdykoli spolu sloužili, celá směna, pokud byl čas, proběhla v duchu, že se trumfovali v otázkách ze života jednoho z největších Čechů. A mimoto, Veronika, přestože matka dvou dětí, měla nádherná ňadra. „Snad bude, Venco, klid,“ řekla Veronika, ulehla na kavalec, slastně se protáhla a zavřela oči.

Když Václav pod její košilí viděl napínající se prsa, musel polknout. Před dvěma roky, když Veronika nastou18

pila na oddělení, se s ní pokusil navázat bližší styk. Ona ho ale hned v zárodku upozornila, že s policajty nechodí, nehledě na to, že spolu budou sloužit. Musel to, bohužel, respektovat. Parťačka to ale byla prvotřídní a v Klášterci a okolí bylo dostatek jiných, povolnějších, kterým jeho uniforma nevadila. „Radši to, Verčo, nezakřikni,“ prohlásil Jelen. „Dneska je přeci pouť, a jestli se tam někdo vožere, tak bude fofr.“ „Je moc teplo,“ odpověděla usínající Veronika. „Ne­­ budou mít náladu.“ „No nevím,“ nesouhlasil s ní Jelen. „Pivo poteče proudem.“ „Nesejčkuj a buď už zticha,“ zamumlala, obrátila se čelem ke zdi a strážmistr musel čučet na její zadek v napnutých kalhotách. Ale i na něj byl překrásný pohled.

Raději vstal, přisunul si židli k oknu, vyhodil nohy na parapet a oči zavřel také.

11 Na pouti jsme nemohli chybět ani my. Šárka měla volno, přijela Lucie s Bárou a těsně po nich i Šárčin otec.

Před zámkem to už žilo. Přes neúprosné vedro proudily přes hlavní bránu davy lidí a to bylo teprve dopoledne.

Po obědě se návštěvnost určitě několikanásobně zvětší.

Naše první zastávka byla u stánku s cukrovou vatou, kde jsem zakoupil dvě obalené špejle, které si Markéta 19

s Martinem přebrali a okamžitě zabořili pusu do nadýchané hmoty. Vosy cukrovou vatu samozřejmě ucítily a začaly pořádat nálety, takže jsme je odháněli a měli co dělat, abychom neskončili se svými ratolestmi na pohotovosti. Konečně děti vatu bez jediného bodnutí spořádaly, jejich upatlané pusy byly na zámeckém záchodě umyty a my vyrazili za dalšími atrakcemi.

Líté boje mezi skupinkou halekajících středověkých žoldnéřů přešly bez sebemenšího zájmu, protože opodál spatřily čtveřici koní. A nebyly samy, kdo o tato zvířata jevil zájem. Trošku jsme je museli usměrnit, jelikož nebraly ohledy na velkou frontu dětí, které se dostavily před námi a cpaly se dopředu. Po chvilce dohadování se neochotně zařadily na konec fronty a já jim šel koupit zmrzlinu. Pak byly spokojeny.

Odpoutal jsem se od nich a šel se mrknout na keramiku, kterou nabízela opodál stojící Martina. „Tak jak jdou kšefty?“ zeptal jsem se jí. „Ale docela to, Ctirade, jde,“ odpověděla Martina a křikla na Dominika, aby sebral trus, který upustil jeden z procházejících lichokopytníků.

Dominik poslušně nabral na lopatku koblížky a šel je vysypat do křoví. Možná, že si sem zítra zajdu s pytlem.

Do skleníku se koňský trus báječně hodí. „Buď zdráv,“ zabručel, když mě míjel. „Co mu je?“ zeptal jsem se Martiny a ta mně vyprávěla, jak ji dnes zase ten její žárlivec nadzvedl. Objevil prý nějaký anonym a nebýt tu lidí, tak by to asi pro ni dobře nedopadlo. Kdyby tak Dominik věděl, že jsem 20

s Martinou před dobrými deseti lety tak trošku chodil.

Třebaže se ještě tenkrát neznali, asi by mě rád neměl.

S Martinou jsem se seznámil právě přes její tvorbu.

Nějak se dozvěděla, že znám spousty výtvarníků, mezi kterými figurovalo i pár keramiků a ona sháněla kvalitní keramickou hlínu. Zajistil jsem jí přísun materiálu, který jsem dostal se slevou, a tak nějak jsme si padli do oka.

Několikrát mně stála modelem a v šuplíku mám ještě spousty skic, vytvořených během našeho vztahu. Asi se nemýlím, že pokud by se Dominik dozvěděl o obsahu šuplíku, založil by v něm požár, ji by přerazil a mě samozřejmě s ní. Potom náš vztah nějak vyšuměl, ale přáteli jsme zůstali.

Martina měla, ještě než poznala toho svého Othella, několik známostí, jelikož byla a vlastně je stále atraktivní, ale pak si ji Dominik začal hlídat. Jak se ovšem šuškalo, neuhlídal. Dost času totiž trávil se svými kumpány v hospodě a Martina toho využívala. Zatím jí to ale jakžtakž procházelo. „Málem bych zapomněl,“ plácnul jsem se do čela. „Děcka nám rozbily sádelník. Koukám ale, že tu máš jen hrnky. Nemáš nějakej náhodou doma?“ „Bohužel,“ zavrtěla hlavou. „Ale není problém jich pár vytočit. Řekni, jak velkej chceš, a do tejdne ho máš hotovej.“ „Vzal bych si jeden, aspoň na tři litry,“ konstatoval jsem. „Anebo víš co, udělej raději rovnou dva. Lucie s Bárou nám vždycky sádlo odnesou, takže vyškvařím sádlo i pro ně.“ 21