Roman Cílek PANNY A NETVOR
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Michal Palán Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Roman Cílek, 2018 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první Vychází jako 275. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8052-0
ROMAN CĂ?LEK
Panny a netvor
Trojúhelník o čtyřech stranách Vskutku nepěkné místo to bylo. Silnice, která stoupavě a pak zase klesavě zdolávala táhlý lesní masiv, by pamětníkovi dokázala vybavit vzpomínku na válečné či těsně poté následující časy. Výmoly nutily řidiče ke slalomovému způsobu jízdy, některé patníky byly vyvrácené, krajnice napůl zborcená, a tedy zejména pro těžší vozidla záludně nebezpečná. Náhodně projíždějící uživatelé silničního provozu pouze kleli a vrtěli hlavami, komunální politické veličiny o příčinách daného stavu věděly o něco víc, ale nikoli povzbudivého. Podstata problému se dala shrnout do sdělení, že odpovědné úřady do úmoru a totálního vyčerpání sil válčí a zřejmě ještě nadále budou válčit se stavební firmou, která se před rokem po podivně vyhraném výběrovém řízení zavázala uskutečnit generální opravu komunikace, což ovšem zrealizovala způsobem velmi neodpovědným, načež následovalo a trvalo dodnes období vytáček, vzájemného napadání, podezírání z korupce a soudních i mimosoudních tahanic. Pověřené komise zde už kolikrát divže nelezly po kolenou, poměřovaly, fotografovaly, oháněly se lejstry. Dělo se toho prostě ve všeobecnosti dost, ale nic, co by věci prospělo, protože stohy popsaného papíru nedokáží na vozovce ani jednu jedinou jámu, připomínají5
cí kráter po výbuchu ručního granátu, zarovnat tak, aby to šoférům nabízelo radost z jízdy, a nikoli vyvolávalo nadávky a kletby. ***
Klel i řidič vozu s traverzami na ložné ploše. Bral to však jako ostřílený profík sportovně: už toho od podvečera dost ujel a ještě byl před ním značný kus cesty, takže i každé polohlasné zanadávání se vlastně stávalo relaxačním počinem. Noc se loudavě blížila ke konci, byla druhá půle září a předranní mlha se znuděně převalovala nad krajinou. Reflektory nákladního vozu se těkavě toulaly okolím silnice, jedna zatáčka v rychlém sledu střídala druhou – až najednou za tou nejostřejší a nejnepříjemnější z nich světla olízla cosi, co hned na první pohled zapůsobilo rušivě. Muž za volantem sundal nohu z plynu. Že by...? zaváhal. Vzápětí šlápl na brzdu. Jist si svým letmým vjemem nebyl, ale přesto mu to prostě nedalo. No co, v nejhorším aspoň uleví narůstajícímu tlaku ve svém močovém měchýři. Zacouval o kus zpátky, na trochu přehlednějším místě zastavil a vyskočil z kabiny do nevlídného chladu. Protáhl si záda, a když posléze ze svahu za zátočinou slezl blíž k tomu, co brnklo o jeho podvědomí, poznal, že se nemýlil. Ne, nebyla to jen odhozená karoserie, jíž by se chtěl někdo zbavit, byl to vrak děsivě zdemolovaného a do mrtě shořelého osobáku. Sáhl 6
na plech: ještě byl teplý. K nahlédnutí do vnitřku toho, co bývalo autem, neměl dostatek odvahy a žaludeční stability. Všechno vidět nemusím! A proč taky? Tohle přece nemohl nikdo přežít, a tudíž není ani komu nabízet pomoc! Vyškrábal se zpět na vozovku, a pokud by aspoň na chvíli zauvažoval nad tím, že si nebude komplikovat život a pojede dál, smáznul by mu tuto šanci mikrobus, který se vynořil z protisměru a osvítil celou scénu včetně výrazným písmem vyvedeného firemního znaku na plachtě. Nebylo pak už o čem přemýšlet. Sáhl po mobilu, i když musel tušit, že na speciálně opracované traverzy z ložné plochy vozu bude muset jejich příjemce čekat trochu déle, než mu to bude z provozních důvodů příjemné. ***
Ti, co sem dorazili posléze, když už se rozednělo a mlha se o poznání zvedla, měli žaludky lépe cvičené, a tudíž odolnější. Potvrdili to, co maník od traverz pouze tušil: na sedadle řidiče se nacházela do značné míry zuhelnatělá mrtvola, u níž přivolaný lékař dokázal identifikovat v podstatě jen ženské pohlaví. O něco přehledněji se jevily výchozí úvahy o průběhu tragédie. Ve špatně klopené zatáčce vůz z důvodů, o nichž se zatím mohli jen dohadovat, opustil jízdní dráhu, a protože v daném místě nebyla v rozporu s předpisy a zdravým rozumem žádná svodidla, sletěl auťák pod svah a přední kola se po nárazu zabořila do země. Zbytek dění se pak stal otázkou ně7
kolika zatraceně zlých desítek vteřin. Vypukl požár. Řidička se zřejmě nestačila vyprostit z bezpečnostního pásu, v lepším, přesněji řečeno milosrdnějším případě se při předchozím nárazu zranila tak, že upadla do bezvědomí, a tudíž nic dalšího nevnímala. Auto bylo zničeno k nepoznání. Alespoň zčásti se však podařilo rozluštit zčernalou tabulku zadní espézetky a z tohoto torza stanovit celkem tři kombinace, jež by mohly přicházet v úvahu. Osádka policejního vozu se pak vydala na cestu, aby vylučovací metodou z oněch tří adres, nacházejících se přímo v blízkém městě, jež donedávna mělo statut sídla okresu, či v okolních vesnicích, vybrala skutečného držitele osudného vozu. Žádná radost: být poslem zprávy ze všech nejhorší – a ještě ke všemu jako v nějaké morbidní loterii ze tří možností hledat ty, jimž by bylo možno tuhle zvěst s tichými omluvami, které tak pramálo znamenají, osobně předat. ***
Zatraceně nechutné to bylo tahání kratší sirky. Na prvních dvou adresách si navštívení se štěstím vybrali delší sirku. A dokonce, protože zpráva o havárii se ještě příliš neroznesla, přijali trochu nerudně situaci, že je někdo takhle po ránu obtěžuje kvůli jejich čtyřkolému miláčkovi, který v pohodě odpočívá v garáži či před domem. Zbývali ti třetí: manželé Klára a Jindřich Roztočilovi. Střední věk. 8
Bydliště: nedávno dostavěné satelitní městečko Práčov, nepříliš vkusně přilepené ke stejnojmenné rázovité vesnici se starými chalupami, pamatujícími časy, kdy se rušilo nevolnictví. Už cestou si telefonicky ověřili základní údaje, protože jeden z jejich kolegů jako dosud nezadaný mládenec přespával ve starém Práčově u maminky. Dozvěděli se, že Roztočilovi jsou moderní dvojicí skoro jako určenou do reklamy či televizního seriálu. Oba dojížděli za svou prací, přesněji řečeno za svým podnikáním, do města. Jindřich byl vysokoškolsky vzdělaným spolumajitelem počítačové firmy a k přesunům používal většinou služební vozidlo. Simona jako bývalá kadeřnice se spolupodílela na vedení kosmetického salonu s názvem Glorie, jemuž se však v běžné řeči trochu hanlivě, trochu závistivě říkalo fabrika na krásu. „Do té jejich vilky se nyní asi ženete zbytečně,“ upozornil je jejich kolega. „Zrovna před chvílí jsem jel kolem a myslím, že tam nikdo není. Hafal tam na mě jenom ten jejich obrovský čokl. Spíš zkuste zajet za Jindrou Roztočilem rovnou do práce. Ta jejich chytroušská firma sídlí na Hlavním náměstí za kostelem. A jestli chcete, můžete mu předem brnknout, dám vám na něj číslo mobilu. Občas se vídáme v práčské hospůdce a zjara mi v té mámině pastoušce zřizoval internet. Chcete to číslo?“ „Sem s ním.“ Číslo si vzali, poděkovali, ale nakonec se po krátkém zaváhání rozhodli, že si ho nechají jen jaksi do zálohy. Museli přece vycházet ze skutečnosti, že k nepoznání spá9
lená žena v nabouraném autě nebyla dosud identifikována, takže všechno může být úplně jinak. Takže žádné natvrdo naservírované jistoty, spíš jen takové oťukání. Anavíc: osobní setkání je... no, holt osobní setkání. Z lidské tváře přece jen vyčteš víc než pouze z mobilem zprostředkovaného, a tudíž i zkresleného hlasu. ***
Snažili se číst, ale mnoho toho nevyčetli. Z obličeje vysokého hubeňoura na ně přes brýle hleděly soustředěně přemýšlivé oči, dalo se poznat, že se ten člověk umí ovládat a je v něm nakumulován i dostatek energie, a také jim – zejména zpočátku – dával najevo značnou přezíravost: skoro jako kdyby ho přišli navštívit nějací nezvaní mimozemšťané. „Smíme, pane inženýre, vědět, kde je vaše manželka?“ zeptali se ho úvodem. „Proč to chcete vědět?“ podivil se nad tou otázkou. A přidal k ní další: „Stalo se jí snad něco?“ „Domníváte se, že by se jí mělo něco stát?“ Podrážděně se ohradil: „Nechytejte mě za slovo! Každému přece přijdou na mysl podobné myšlenky, když se ho někdo od policie takhle zeptá.“ Má pravdu, uvědomili si. A došli k závěru, že tady ten mužský má právo, aby se dozvěděl alespoň to, co vědí oni. Že v kopcích za městem, pod úrovní té hnusné silnice, leží zničené auto a ještě víc zničené lidské tělo. Zmínili se i o údajích na částečně za10
chované espézetce. Ale dodali k tomu, že si zatím nejsou jistí... Ve spoustě okolností si prostě nejsou jistí. Překvapil je přímou reakcí: „Chci ji vidět!“ Dali najevo, že zrovna tohle by nebylo asi to nejlepší, co by mu doporučovali. „Přece poznám vlastní ženu!“ Nemělo cenu se s ním přít, zřejmě toho věděl mnohem víc o bůhvíjakých operačních systémech a megabitech než o zničující síle ohně. „Víte,“ řekli mu, „šetření je teprve na počátku. Nejprve se musí určit, zda jde opravdu o auto, které vám patří, a v tom směru nám můžete, nebo dokonce musíte pomoci. Teprve následně začneme ověřovat... Třeba to ve skutečnosti ani není vaše manželka,“ nadhodili poté útěšnou možnost. „Děkuji vám za ohleduplná slova. Obávám se ale, že je to ona,“ překvapil je podruhé a v hlase se mu zadrhl náznak pohnutí. „Celou noc jsem měl takové nedobré tušení. A od počátku se mi ten její... výlet nelíbil.“ O nedobrém tušení se špatně píše do protokolu. Ale jakýsi výlet – to jim bude muset pan inženýr důkladněji objasnit. „Jela navštívit kamarádku do Hradce,“ vzal to stručně a odmlčel se. Museli ho postrčit: „A smíme vědět, proč jste s tím nesouhlasil? Máte snad vůči té její kamarádce nějaké výhrady?“ „Proč bych měl mít výhrady? Je to její věc,“ odpověděl ostřeji, než měl možná v úmyslu – a poprvé tím inženýr 11
Jindřich Roztočil dal najevo, že v jejich soužití to nemuselo být jak na přeslazeném obrázku z kalendáře pro paní a dívky. Zřejmě si to sám dodatečně uvědomil, proto připojil vysvětlení: „Abyste mi dobře rozuměli. Nikdy jsem Kláru v ničem neomezoval, a ona by se ani omezovat nenechala. Veškeré moje výhrady v této věci byly motivovány obavami z jejího ne zcela bezchybného řidičského umění. A také jsem si v poslední době všiml, že za šera či za tmy hůř vidí. Proto jsem jí navrhl, aby u Jitky – to je ta její hradecká kamarádka – raději přespala a jela až ráno. Je to od ní k nám přece jen sedmdesát kilometrů. Řekla, že si to ještě rozmyslí, ale že ji zbytečně podceňuji a noční návrat by zcela jistě zvládla. Vlastně jsme se kvůli tomu trochu…,“ naznačil, ale nedořekl. „Pohádali?“ „Spíš bych to označil za neshodu. Když jsem naznačil, že by měla jet autobusem, musel jsem si vyslechnout, že vydělává i ona, takže má stejná práva jako já. Hergot, pánové, copak to z domova neznáte?“ Znali to z domova, dobře to znali, ale odmítli změnit téma hovoru. Byla to ostatně s tímhle trochu odlidštěným počítačovým machrem velmi zvláštní debata: jako kdyby v pozadí všeho, o čem mluvili, nebylo ono lidské tělo, které už se tělu ani trochu nepodobalo. „Ona neshoda, přidržíme-li se vašeho vyjádření, byla pro vás důvodem k tomu, abyste se nezajímal o její návrat? Sháněl jste ji mobilem?“ Sundal si brýle a přetřel si je kapesníkem. „Křivdíte mi. Sháněl jsem ji, mockrát a opakovaně. Ale její přístroj byl 12
neustále vypnutý. To činí ostatně vždycky, když u nás dojde k nedorozumění.“ „Ale měl jste přece v noci nedobré tušení, o kterém jste se sám zmínil, musela vám tedy ta vzniklá situace působit starosti, ne?“ nadhodili mu. „Aby ne. Ale co jsem měl dělat?!“ vybuchl, jako kdyby až nyní začal vnímat podstatu situace. „Rozjet se za ní? Vždyť já o té její Jitce, se kterou se přátelí snad už od kadeřnického učiliště a pořád na ni vzpomíná, vůbec nic nevím, neznám její adresu, nemám žádné spojení. Byl jsem bezmocně odkázán jen na Klářin mobil a ten je pořád vypnutý. Před chvílí jsem to znovu zkoušel, dám vám číslo a můžete se sami přesvědčit, že se nehlásí.“ Pokrčili rameny. Panu Roztočilovi – pokud je vše tak, jak říká – asi nedochází, pomysleli si, že pokud se mobilní přístroj nacházel v autě, z něhož skoro nic nezbylo, už nikdy se nikomu hlásit nebude. Zvedli se ze židlí a ujali se formální části svých povinností: „Musíme vás požádat, abyste jel nyní s námi.“ „Kam? K tomu autu?“ „Ano. Zatím.“ ***
Fakta se zpřehledňovala i zašmodrchávala. V tom podstatném však přibývalo jistot. Inženýr Roztočil bez sebemenších pochybností identifikoval shořelý automobil jako svůj a manželčin majetek, přičemž 13
k tomu přispělo zejména u nás běžně nedostupné kovové nářadí, které si Roztočil před časem přivezl z ciziny a měl je uložené pod sedadlem spolujezdce. Soudní pitva se zase postarala o identifikaci mrtvé: s pomocí náročných testů a za přispění zubní karty od soukromého stomatologa se prokázalo, že při nehodě skutečně zahynula šestatřicetiletá Klára Roztočilová. A dopravní odborníci – ti se posléze čím dál více přikláněli k závěru, že lze případ uzavřít jako víceméně běžnou dopravní nehodu. Otázka viny měla za dané situace víceméně jen morální rozměr a po těch, kteří nesli odpovědnost za zoufalý stav vozovky, sklouzla jak sníh po hřebenové střeše. Vyhláška o provozu na pozemních komunikacích totiž vždy a za všech režimů obsahuje geniálně obezličkové ustanovení, že řidič je povinen přizpůsobit svou jízdu daným podmínkám. Vjede-li tedy na vozovku, která se podobá tankodromu, má jet jako po tankodromu. A je taktéž povinen předpokládat, že kdekoli může být jáma, která ho odhodí ze svahu. A nepředpokládá-li toto vše, je to pouze jeho chyba a potažmo, stane-li se něco, též jeho smůla. Jméno Kláry Roztočilové se poprvé v životě dostalo do novin. Prvně aspoň do těch místních. Jediné její štěstí spočívalo v tom, že test na alkohol dopadl negativně, takže se alespoň nepsalo o řidičce podnapilé, nýbrž pouze o řidičce lehkovážné, která zřejmě jela nepřiměřenou rychlostí, přecenila své schopnosti a nezvládla tudíž ostrou levotočivou zatáčku... 14
Ale ani toto zjištění by si asi nenechala vytesat na náhrobní kámen. ***
A ono již zmíněné zašmodrchání? Týkalo se kamarádky Jitky z Hradce. Když se jim obtížnou cestou podařilo k ní konečně dospět a oznámili jí, co se přihodilo, vyhrkly jí slzy. Ale současně dala najevo i značné překvapení. Samozřejmě, přátelila se s Klárou, moc dobře se z minulosti znaly, mockrát si v poslední době při dlouhých telefonických kláboseních slibovaly, že se u jedné či druhé sejdou, ale rozhodně nebylo nic napevno domluveno na tyto dny. Opravdu? „Ježíšmarjá! Proč bych vám v tomhle lhala? Co by to mělo za smysl?“ Opravdu: proč by jim lhala? Vzali tedy její svědectví na vědomí. Takže žádná návštěva u hradecké přítelkyně se nekonala. Dobrá. Kam se ale tedy Klára Roztočilová vydala – a odkud se nocí temnou a zrádnou vracela? ***
Článek v novinách a záběry ohořelého vraku, které se objevily dokonce i v krajském televizním zpravodajství, měly – jak se to tak dost často stává – podobu spouštěcího mechanismu. Pár lidí se přihlásilo se svými takovými či onakými odhaleními, někteří z nich byli ochotni jít se 15
svými tvrzeními třeba i na veřejnost a vykřičet je na náměstí, jiní požadovali takové záruky diskrétnosti, jako kdyby přinášeli zdejším policistům klíčové tajemství severokorejského jaderného programu. Soukromý i pracovní život manželů Roztočilových byl vesměs ze záporných, zřejmě rovněž také závistivých pozic propírán ze všech stran. Kdepak asi vzali prachy na tohle či tamto?! Jestlipak víte, kdo bez výběrového řízení pomohl přihrát Roztočilově firmě zrovna tuhle lukrativní městskou zakázku?! A víte o tom, že ona měla chlapa bokem, prý nějakého sportovce, a nejen to: v poslední době bylo těch chlapů pěkně v řadě za sebou, či dokonce rovnou souběžně hned několik?! Avíte, že on to táhne s movitou ženskou z Rakouska, kterou by si snad chtěl i vzít, aby mohli propojit svoje zazobanecké nadnárodní aktivity ve sféře počítačové techniky?! A víte tudíž o tom, že to mezi nimi vypadalo tak nějak jako... prostě jako trojúhelník o čtyřech stranách, jestli se to dá takhle blbě a nematematicky vyjádřit? Panebože, děsili se policisté nad tím přívalem. Kterýže z často citovaných klasiků řekl, že člověk, to zní hrdě? ***
Ve chvíli, kdy do policejní kanceláře rozpačitě vstoupila paní Hana Šebánková s tím, že by také ráda cosi sdělila ve věci své mrtvé přítelkyně a někdejší spolužačky Kláry Roztočilové, podvědomě čekali, že již rozběhnutý 16
seriál lidské malosti bude ve stejném duchu pokračovat dalším dílem. Nestalo se tak. „Dlouho jsem se odhodlávala,“ začala Hana hovořit, „ale nakonec mi to přece jen nedalo. Klárinka měla ve zvyku občas se mi s něčím svěřit a já chci mít nyní čisté svědomí v tom, že jsem se nevykašlala na něco, co... co byste asi měli vědět. Ale třeba je to úplná hloupost a vysmějete se mi.“ Ujistili ji, že k vysmívání mají daleko. Snad ji to uklidnilo. „Víte,“ řekla, „mně se nelíbí, jak se o Kláře po té nehodě psalo v novinách a co se povídá mezi lidmi. Jak se zdůrazňují nějaké její řidičské lehkovážnosti. Párkrát jsem s ní jela a nikdy mi nepřipadalo, že by zbytečně riskovala, spíš tomu bylo naopak. Můžete tomu věřit i nemusíte. Ale ještě něco jiného mám na srdci.“ Vzdychla: jako kdyby najednou zalitovala, že sem přišla. Pak položila otázku, která je překvapila: „Nemáte tady, prosím, automapu?“ „Jistě.“ S očekáváním ji před ní rozložili, půjčili jí poté i ozdobný rozřezávač dopisů s ostrou špičkou. Mapy jako obvykle nebývají ženskou doménou, dokonce se to dost často používá i v anekdotách, Hana Šebánková patřila mezi čestné výjimky: okamžitě se v bludišti čar a bodů zorientovala. Ale také bylo pravděpodobné, že to, co jim ukazovala, si už předem jaksi nanečisto prstem projela. „My 17
bydlíme v Žákovicích, to je tady,“ ukázala na malou tečku. „A tady je Práčov, kde si to své bydlení pořídili Roztočilovi. Klára za mnou čas od času přijela, když si chtěla popovídat, občas mi jako bývalá kadeřnice – nyní byla tedy už spíš šéfovou toho salonu – trochu přiopravila účes. Rozumíte mi?“ „Ano, zatím tu není co k nepochopení.“ Špička rozřezávače popojela o kus dál. „Sledujte mě, prosím. Na trase mezi našimi Žákovicemi a jejich Práčovem je ta osudná zatáčka, kde Klára... kde ji prostě našli mrtvou. Ale ona by se tudy za žádnou cenu nevydala. Určitě ne! Raději si zajížděla,“ ukázala na mapě, „tady tudyhle, což je trasa možná o celých deset kilometrů delší. Tamtudy by prostě nejela, to vím najisto.“ „No ano,“ uznali, „komunikace je v těch místech ve velmi špatném stavu.“ Zavrtěla hlavou. „To nebylo kvůli tomu, to by Klára zvládla. Ona... ona prostě tu silnici nenáviděla, jestli to tak mohu říct.“ „Nenáviděla? Tomu nerozumíme,“ dali najevo. „Nenávidět je možno třeba režim či nepříjemného souseda, ale silnici?“ „Jo,“ kývla, „taky se mi to nezdálo. A tak jsem se jí na to jednou zeptala. Všelijak se vytáčela, nakonec přiznala, že je pověrčivá a že se jí tam v těch serpentinách stalo jednou něco, na co nedokáže zapomenout. Málem se vybourala. Možná to byl ve skutečnosti jen mikrospánek, možná únava, ale ona – protože se ráda takhle obrazně vyjadřovala – řekla, že na ni za tou zatáčkou číhal čert. Bůh18
víjak to bylo, možná nějaký takový chvilkový přelud, který ji vyděsil. Přísahala pak sama sobě, že už tudy nikdy nepojede, tím spíš ne v noci. Takhle mi to pověděla a okřikla mě, když jsem se začala smát. Musela jsem jí slíbit, že o tom nikomu neřeknu. Ale když nyní už Klára nežije...“ „A jaký závěr z toho vyvozujete?“ zeptali se. Zavrtěla hlavou. „Nejsem tu od toho, abych něco z něčeho vyvozovala,“ sdělila rázně. „Nenaznačuji žádné souvislosti, ale protože jsem Kláru dobře znala, moc době znala, jsem přesvědčena, že dobrovolně by na tu silnici nevjela.“ Odstrčila od sebe mapu. „To je vše, co jsem vám chtěla oznámit, a přebrat si to musíte sami.“ ***
Přebírali. Přebírali jako už trochu přestárlé Popelky, až se nakonec přece jen dobrali. Dokonce se vrátili nazpět k vyjádřením různých pomlouvačů, jimiž zpočátku opovrhovali, a zjistili, že na každém šprochu je přece jen... a tak dále, však to znáte. Krize mezi Klárou a Jindřichem byla, jak zjistili, ještě hlubší, než by se mohlo zvenčí zdát. Pak už to došlo tak daleko, že každý z nich nejenže měl vztahové závazky i jinde než doma, ale také s další částí života své vlastní plány. Začali si tudíž navzájem překážet. Takže se nedalo vyloučit... nic, zhola nic se nedalo vyloučit. 19
Kriminalisté požádali státní zastupitelství o souhlas s domovní prohlídkou. Hledali stopy... v podstatě čehokoli. A našli víc, než vlastně očekávali. Technici objevili v obývacím pokoji rodinného sídla této navenek úspěšné dvojice pečlivě smývané pozůstatky po krvi. Co se k tomu dalo dodat? Inženýr Jindřich Roztočil byl technicky vzdělaný a věcně založený realista a zapíral tudíž jen do doby, než pochopil, že je zbytečné vést předem prohranou bitvu a připravovat se tím o cenné polehčující okolnosti. „Pohádali jsme se a přerostlo to ve rvačku, která se mi vymkla z rukou,“ přiznal. I takhle kulaťoučce se to dá říct. Hůře se pak vysvětlovalo vše, co následovalo v tomhle příběhu o trojúhelníku, který měl čtyři strany – ač to věda zvaná geometrie zcela jistě popírá. Jak pan inženýr smrtelně zraněnou manželku naložil do auta a na horské silnici zinscenoval havárii s následným požárem. Že by právě tudy Klára za žádnou cenu nejela, protože tam na ni před časem za jednou z těch zatáček údajně vykoukl čert, neměl pochopitelně ani ponětí. Již proto ne, že na přijímání takových těžko nahmatatelných a nesnadno změřitelných sdělení nebyl svou náturou prostě vybaven.
20
Panny a netvor Celé to od první chvíle působilo podivně. Vysoká, robustní, nakrátko ostříhaná dáma, která je navštívila a hned ve vrátnici dala najevo, že by raději mluvila s někým s vyšší hodností, již měla léta středního věku nedohlédnutelně za sebou, ale stále jako kdyby se s tím neuměla důstojně smířit. Připomínala postavu z filmu pro pamětníky. Ruce jí zdobily četné, starožitně vyhlížející prsteny, značku parfému, jímž poznamenala ovzduší policejní služebny, odhadnout neuměli, v tom směru nebyli školeni, ale kdyby se měli vyjádřit obrazně, řekli by, že z té ženské voní – či smrdí? – peníze. Peníze a jimi zprostředkované právo klást si požadavky a velet. Tomu ostatně odpovídal i její vzpřímený postoj a kostým, který svým střihem připomínal uniformu. Představila se jako Magda Holmannová, což by také prvorepublikovému či protektorátnímu filmu zvukomalebně odpovídalo, ale nebyl to umělecký pseudonym, což si ověřili poté, co bez vyzvání předložila občanský průkaz, v němž z rodného čísla bez komentáře odvodili její věk: před měsícem jí bylo šestašedesát let. „Ztratil se mi syn,“ oznámila poté, co se vyřídily formality. „A já chci, abyste mi ho našli.“ Zahleděli se na ni a čekali upřesnění. 21
Což o to, říkali si v duchu, lidí se tak či onak ztrácí spousta, už je to něco jako běžný jev naší veselé doby, ale tahle paní... paní Magda Holmannová... to pronesla tónem, jako kdyby se jí od prolézačky na hřišti za barákem zaběhl předškolácký vnouček. „Syn?“ zeptal se tudíž jeden z policistů, ten nejmladší, nepříliš nápaditě. Okamžitě ho sjela: „Povídám to snad jasně, ne?!“ Azopakovala: „Ano, ztratil se mi syn. Jmenuje se Kamil.“ „Kolik mu je?“ dovolili si vyslovit nabízející se otázku. „Jedenačtyřicet,“ odpověděla bez rozpaků. „Přinesla jsem vám také jeho fotografii. „A abych předešla dalším vašim otázkám, rovnou vám sdělím, že nebyl ženatý a žil se mnou ve společné domácnosti.“ „Aha,“ zareagoval na to tentýž mladý služebník zákona, jímž byl podporučík Milan Záruba. Slovíčko to bylo samo o sobě nic moc, ale v dané chvíli jako by jím bylo řečeno víc než dost. ***
Dáma po chvíli odešla, zbytková vůně parfému vyprchala, pocit podivnosti zůstal. „Tak podívej, Milánku,“ s povzdechem rozhodl poté poručík Farský a zahleděl se na benjamínka ve svému nevelkém týmu. „Tys tu milostivou nejvíc štval, takže ti ten případ za trest přidělím. Já vím, že toho máš zrovna hodně, ale jestli dnes či zítra uškudlíš volnou chvilku... no, zjisti prostě s pomocí kluků, co slouží poblíž, něco kolem 22
té rodiny. Pak to postoupíme nahoru a rozhodne se, co bude dál.“ „Jaký případ, proboha!“ namítl podporučík Záruba. „Je přece jasné, že odrostlý synáček od své generálské matinky prostě zdrhnul, ne? Já být v jeho kůži, tak jsem už dávno udělal totéž.“ „Jenže Kamil Holmann to udělal až teď.“ „A maminka ho chce mít šupito presto zpátky, že?“ „Jo, chce. Tak jí ho zkus najít, když je to její přání a ona o to jako občanka požádala. Takové už je naše řemeslo. Máš ještě nějaké námitky?“ „Poslední námitku, šéfe. Co když se Kamilkovi domů prostě nechce? Podívej se na tu fotku – je to chlapák jako hrom, však on se ve světě neztratí. A mimochodem: nevšiml sis, že z té ženské nečišel nějaký docela obyčejný maminkovský strach o syna? Že to byl spíš jen vztek nad tím, že se bez jejího dovolení zařídil podle svého?“ Poručík Jindřich Farský si odfrkl. „Všiml jsem si, jestli dovolíš, především toho, že se paní Holmannová umí ovládat. Umíš si ji představit, jak tu někomu z nás brečí dojetím na rameni?“ Přidal v hlase na důrazu: „A dost, Milane! Za psychologické analýzy rodinných vztahů nás nikdo neplatí, od toho tu máme jiné koumesy. Souhlasím s tebou, že to bude všechno asi nějaká parádní blbost, ale do koše její oznámení hodit nemůžeme... však víš.“ „Však vím,“ přikývl Záruba. No, popravdě řečeno, trochu nad tím mávli rukou. Trochu se na to vykašlali. 23
Dodat k tomu, že – ač si toho jistě nebyli vědomi – to byl přístup nikoli trochu, ale značně nešťastný, by mělo zatraceně blízko k pravdě. Kdyby jen trochu tušili... ***
Proboha! Zdá se mi to, nebo ne?! Vytřeštila oči. Ne, nezdálo se jí to: zvenčí se opravdu ozval chrastivý zvuk klíče otáčejícího se v zámku, a vzápětí se pomalu, nesmírně pomalu pohnula klika. Celé dny a noci, které Petra Chvojková nuceně prožívala mezi čtyřmi stěnami téhle zatuchlé sklepní kobky, si přála, aby se už něco stalo. Cokoliv stalo! Bytostně toužila po tom, aby se konečně dozvěděla, na čem je a co tohle všechno znamená. Chtěla se to dozvědět, byť by to zjištění bylo sebehorší. Mnohokrát bezmocně bušila do dveří a ze všech zbývajících sil křičela: „Povězte mi někdo, proč tu jsem!“ Dveře mlčely. Ty hnusné, pevné dveře, které se od okamžiku, kdy se tu po procitnutí z toho divného umělého spánku ocitla, nikdy neotevřely, jen občas se nahrubo vyřezaným otvorem až dole u země s protivným skřípěním kovu o beton vsunul dovnitř tácek s trochou jídla a sklenicí vody či slabého čaje. Už si v téhle zlé samotě, jakou si ve svých dvaceti letech nikdy neuměla ani představit, zvykla na leccos. Na stálé šero. Na ticho, které jako by svíralo její srdce obručí. Na odporný kýbl v rohu místnosti, jemuž vzdorovala nejdéle, jak to jen šlo, a pak už 24
to prostě nešlo. Na pocit hladu a špínu svého prádla i těla. Na otřískaný staromódní budík, zapomenutý tu kýmsi neznámým, který poctivě natahovala, i když už nevěděla, zda ukazuje čas dne či noci. Tohle všechno již zvládla. Zvyknout si však nedokázala na nejistotu, na neschopnost pochopit, co se vlastně stalo a co bude dál. Dozví se to konečně? Pohlédla směrem k budíku. Ručičky signalizovaly za minutu či dvě půl čtvrté. Slunné odpoledne, nebo předranní hodina, kdy se nejslastněji spí? Čerta na tom záleží! Hlavně, že se klika pohnula. Co asi bude ten neznámý chtít? Snad, zadoufala, jen její tělo. A když půjde opravdu o tělo, co má udělat? Bránit se dotírajícím dlaním, kousat, škrábat – anebo naopak zatnout zuby, držet, přizpůsobit se a věřit, že si vstřícnou povolností, při níž by v sobě potlačila všechny projevy odporu a zhnusení, vykoupí svobodu? Dveře se otevřely dokořán. Naučila se za dobu, co tu byla, citlivě vnímat každý detail z toho mála, co jí bylo dopřáno k vidění. Také nyní zaregistrovala ze všeho nejdřív předmět v ruce postavy, která vstoupila. Vykřikla hrůzou: tím předmětem byl totiž lesknoucí se dlouhý nůž. Přitiskla se ke stěně za gaučem. A pak jejím nitrem projel záblesk poznání. „Vy! To jste vy?!“ vydechla. Uvědomila si totiž, že toho velmi divného člověka už ve vsi, kde bydlela, několikrát zahlédla. Nebylo však zce25
la jasné, zda v tom zvolání převažuje úleva, či naopak znásobení strachu. Ostatně na tom vůbec nezáleželo. Víc už tak jako tak nestačila. Dýka v nenávistně sevřené dlani byla rychlejší než její myšlenky. ***
Hergot, tohle se mi nelíbí! Zatraceně nelíbí! Tuplovaný povzdech se týkal Kamila Holmanna, nyní údajně nezvěstného. Nad jeho nepřítomností v matčině blízkosti, což už víme, policie trochu mávla rukou. Pustila ji dolů vodou, jak se říká na Slovensku. Mužský, kterému se nad tím mávnout rukou nechtělo, spíš tedy z mnoha jiných příčin než z pomyslného pocitu občanské povinnosti, se jmenoval Tadeáš Kotek. Kdysi se vskutku narodil na Slovensku, ale už dlouho žil v Čechách a nic na tom nechtěl měnit. Změn už měl ostatně za sebou víc než dost. Jeho curriculum vitae by třeba vAmerice, kde si cení k úspěchu se přes obtíže deroucí selfmademany, probudil zájem, zatímco v našich středoevropských úhlech nazírání se jedinci Kotkovy krevní skupiny dočkají uznání většinou jen v okruhu takzvaně neúředním. Lidé, kteří s ním přicházeli blíže do styku, hodnotili především to, že se s ním nikdy nenudili, čemuž odpovídala i přezdívka Dobrodruh, kterou si Tadeáš Kotek vysloužil v okruhu svých přátel, rekrutujících se převážně ze světa rekreačního sportu a hospod. Živil se za dvaašedesát let svého pobytu na světě, do něhož byl vyslán z kádrově po dlouhou dobu zce26