Panoptikum města Písku

Ladislav Beran PANOPTIKUM MĚSTA PÍSKU Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2022 www.mobaknihy.cz © Ladislav Beran, 2022 Obálka © Ivana Dudková, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2022 Vychází jako 355. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-0262-0

LADISLAV BERAN

Panoptikum města Písku

NEBEZPEČNÝ FLIRT SE ZLOČINEM Když se krátce po revoluci začaly v republice objevovat ve všech hospodách výherní automaty, kterých se naopak v sousedním Rakousku zbavovali, neboť tam s nimi měli neblahou zkušenost, jako bylo zvýšení trestné činnosti a těžká závislost na gamblerství, naše restaurační podniky to naopak přivítaly a braly to jako slušný přivýdělek k podnikání. Že v tom město nad Otavou Písek nezůstalo nijak pozadu a co hospoda, to výherní automat, je pravda. Že to velice brzy poznala i písecká kriminálka, tedy kapitán Karas a jeho podřízení na všech lajnách, problematikách, o tom není sporu. Nejvíc to poznali majetkáři, kteří měli na starosti vloupání do bytů, rekreačních objektů a firem, a s problémem se potýkali i autaři, protože se jim začala objevovat vloupání do aut. A ten nárůst trestné činnosti se samozřejmě nevyhnul ani „násilníkům“, co měli na starosti loupežná přepadení. Na kriminálce se začínali objevovat mladí lidé, kteří nikdy neměli problém se zákonem, psychologům se začínali ozývat rodiče, jejichž děti byly závislé na hracích automatech, a v republice se objevil do té doby nepoznaný problém, kterému se začalo říkat gamblerství. Právě za ním stály časté maléry mladých lidí, ale i rozpady manželství, když se některému z manželů nepodařilo ukočírovat svoji hráč5

skou vášeň a přivedl tak svoji rodinu na mizinu. Že šla s gamb­­lerstvím ruku v ruce zlodějna, bylo nabíledni.

Ne nadarmo se říkalo výherním automatům jednorucí bandité. To, že se čas od času někomu podařilo vyhrát slušnou částku, se neutajilo, a tak přibývalo těch, co chtěli zkusit u výherního automatu zbohatnout a aniž si to přiznávali, čím dál tím víc tomu hazardu propadali. Začalo to obyčejně nenápadnými malými půjčkami, které se měnily v neuvážené větší, a když nebylo zbytí, začalo se krást, kde se dalo, často i za pomocí fyzického násilí. Hazard si tak nenápadně připravoval nové adepty kriminálek a nepříjemných soudních kauz a věznice se v republice začaly plnit těmi, co si poprvé zašpinili svůj trestní rejstřík a ocitli se tak na kriminálkách v takzvaném otéčku, v operativní taktické evidenci známých pachatelů.

V prosinci tisíc devět set devadesát pět se písecké kriminálce roztrhl pytel s takzvanými elpasy, loupežnými přepadeními osob, které se vracely z odpoledního zaměstnání. Pachatel si většinou vybral osamocenou ženu, které buď strhl z ramene kabelku, nebo jí nečekaně vytrhl tašku z ruky a než se stačila z leknutí vzpamatovat, zahlédla jen hubeného vysokého mladíka s kapucí na hlavě, jak od ní utíká. Násilníci z kriminálky, poručík Starosta a poručík Lojda, si během deseti dnů zapsali do knihy nápadu pět takových případů a nešlo jen o mladíka tohoto popisu. Zřejmě se z toho stal sport, těch popisů bylo víc a nikdy nechyběla na hlavě lupiče kapuce. Šéfa kriminálky kapitána Karase to samozřejmě nemohlo nechat klidným a už po třetím elpasu se 6

začaly ve večerních i nočních hodinách ve městě držet operativní hlídky. Opatření se dotklo i píseckého obvodního oddělení, které na noc vyslalo do města dvě autohlídky s úkolem kontrolovat „kapucáře“. Opatření se týkalo míst, kde podniky a firmy pracují na dvě směny, a přes to všechno došlo k loupežnému přepadení Věry Holoubkové, pekařky z firmy Merkur na Samotách, kde ji poblíž železniční Táborské zastávky přepadl mladík s kapucí na hlavě a strhl jí z ramene kabelku, v níž měla doklady a peněženku asi tak s pěti stovkami, a zmizel do města. Na linku 158 to ohlásil vrátný z bývalého Elektropřístroje, a operační důstojník vyslal na místo okamžitě psovoda se služebním psem, který nalezl v parku na Mírovém náměstí odhozenou kabelku s peněženkou z umělé hmoty, která již byla prázdná. Technik kriminálky Kotrbáček z ní zajistil pachovou stopu a daktylku, což byly vůbec první upotřebitelné stopy po pachateli.

Poškozená Věra Holoubková uvedla i popis oblečení mladíka, co ji přepadl, ale ze všeho si všimla jen světlé krátké zimní bundy a červené kapuce z nějaké mikiny, a tmavých kalhot. Výšku mladíka odhadovala asi na sto sedmdesát, spíš byl při těle, ale to mohla podle ní dělat ta zimní bunda. Jinak Holoubková si při pádu na zem poranila pravé koleno, když se přetahovala o kabelku, kterou nechtěla pustit. To jí bylo ošetřeno v nemocnici, kde si ji po rentgenu nechali s podezřením na prasklou čéšku, takže si tím pachatel vykoledoval kromě loupeže i ublížení na zdraví.

Dalo se čekat, že po tomto nočním přepadení Věry Holoubkové se kriminálka rozběhne po všech hospo7

dách v Písku, kde jsou výherní automaty, a bude hledat mladíka podle daného popisu oblečení, a zrovna tak že si po svých lajnách operativci oběhnou co nejdřív své informátory, aby jim v tom píchli. K tomu sice došlo, ale zřejmě se to provalilo a po nočním lupiči s červenou kapucí jako když se slehne zem. Jediné, co mohl technik Kotrbáček udělat, poslat zajištěné daktylky, sejmuté z peněženky, na daktyloskopii, aby je tam páni daktyloskopové prohnali počítačem AFIS 2000, zda už nebyl dotyčný někdy daktyloskopován buď jako pachatel, nebo mu nebyly někdy odebrány kontrolní otisky.

Během dvou dnů bylo obojí vyloučeno a písecká kriminálka tak měla co dělat s pachatelem, který nebyl dosud trestán a spustil se na nebezpečnou dráhu zločince.

To, že se stane z loupežného přepadávání pro některé mladíky sport, o tom se přesvědčila písecká kriminálka už za týden, když za bílého dne došlo u Jitexu ke dvěma případům loupeže, kdy si dva mladíci vyhlédli dvě osamocené ženy, co se vracely z práce, a násilím jim z ramen strhli kabelky. Opět to bylo nečekaně zezadu. Obě ženy se tomu pochopitelně bránily, ale moment překvapení tu sehrál své a o kabelky samozřejmě přišly. Oba mladíci měli na sobě kapuci šedé barvy, a obě kabelky se našly odhozené v uličce, která vedla kolem plotu Jitexu k řece. Poškozená Věra Elmertová přišla tak o peněženku, kde měla doklady a dva tisíce dvě stě korun, a Ingrid Záhorová přišla o necelých osm set a doklady.

Elmertová si při pádu na zem poranila rameno, Záhorová si při pádu na zem zlomila pravou ruku v zápěstí.

Nebylo divu, že šéf kriminálky před služební poradou 8

vyhnal ze své kanceláře pátračku Čtverákovou, která na poradách hlídala sprostá slova, za která vybírala padesátku do společného vochlafondu, a poslal ji, aby na obvodním oddělení zkontrolovala pátrání, protože se na poradě od začátku kurvovalo, bejkovalo, posílalo různě do prdele, o voly a pánské údy vůbec nebyla nouze.

A známý poťouchlík Studnička si za každé sprosté slovo dělal do svého bloku čárku a na konci porady suše konstatoval, že Petra Čtveráková přišla o osm stovek. „Hlavně jí to můžeš, Studno, vyzvonit. Proč myslíš, že jsem ji poslal na ten obvod? To bych se dneska nedoplatil, protože už mě ty volové, co nám tady přepadávají baby, pořádně serou. Za co vezmeme, to jde do prdele.“ „Já nechci bejt, šéfe, jedovatej, ale já si myslím, že by měli hlavně zapracovat tady páni drogaři,“ ukázal Studnička na poručíka Mařínka a poručíka Keclíčka. „Podle mě ty elpasa mají na svědomí ty mladý parchanti, co se schází v parku u Hudebního pavilónu a hulí tam marjánu, co je cejtit až k Reinerům. Někdo přece musí do Písku tu mařenu vozit, a určitě ji nedává těm mladejm zadarmo. Každá ta přepadená uvedla, že to byl nějakej mladej kluk. My majetkáři máme hospody, kde se nejvíc hrajou automaty, obšancovaný.“ „Já se nechci, Studno, drogařů zastávat, ale zatím přitáhli na kriminálku, na rozdíl od vás, nejvíc lidí. Zapracovat musíme, do prdele, všichni.“ Šéf kriminálky přešel na čtení svodky denních událostí z předešlého dne, a když narazil na dva případy z píseckého obvodu, který řešil dva mladíky, co kradli v Bille a v Kauflandu alkohol a kosmetiku, tak se zarazil.

9

„Pro tyhle dva maníky si, Studno, sjedete a pořádně je tu vyzpovídáte. Oba to mají teď opakovaně během tří dnů a předtím už po samoškách kradli taky. Ty věci, co ukradli, šly sichr někam dál. Divím se, že nám obvod nedal na vědomí, abysme si pro ně sjeli. Ani jeden z nich nedělá, tak si pro ně sjeďte hned po poradě a udělejte jim budíček. Já jsem skončil. Nechci tu vidět nikoho vysedávat v kanceláři, dokud ty kretény nenajdete,“ ukončil šéf kriminálky ranní poradu a Studnička s Machem tentokrát vzdali ve své kanceláři obvyklou ranní kávu a kouřovou, a hned vyrazili pro Ivana Davídka a Zbyška Kalendu, o kterých byla na poradě řeč.

Ivana Davídka si Studnička s Machem na kriminálku přivezli, u Kalendy nebyli úspěšní. Zbyšek Kalenda byl bezdomovec, protože ho rodiče krátce po jeho osmnáctinách vyhnali z domova, neboť jim ukradl pět tisíc a vykradl jim zahradní chatku. Když se jich Studnička zeptal, jestli jsou ochotni k tomu vypovídat, tak to odmítli s tím, že nechtějí lítat po soudech. Dvacetiletý Ivan Davídek k tomu, aby se z něho stal bezdomovec, neměl daleko. Nedržet nad ním ochrannou ruku jeho matka, tak už ho jeho otec, bývalý voják z povolání, dávno vyhnal. Davídek sice zpočátku Studničkovi a Machovi tvrdil, že se s Kalendou nezná, ale stačilo, aby Studnička zvýšil hlas a přiznal, že se spolu znají. Přiznal i to, že dal tip Kalendovi na zahradní chatku jeho rodičů, protože ten neměl v zimě kde přespat, on ji pak vykradl a věci z chaty společně prodali. Studničkovi to nedalo a vyrukoval na Davídka s krádeží peněz rodičům a to už Davídek zavětřil, že by mohlo být zle, a když se ho Mach 10

zeptal, jestli neví, kdo v Písku nosí červenou kapuci, tak byl chvíli ticho, ale pak to z něho vypadlo. „Nosil ji Kalenda, ale už ji nenosí. Teď nosí maskáč a pod ním má černou mikinu s kapucí.“ Studnička se s Machem po sobě podívali, a protože Kalenda bydlel poblíž té první loupeže na Kollárově ulici, padla od Studničky otázka na popis Kalendy. „Je vysokej asi tak sto osmdesát, hubenej…“ „Nosil Kalenda světlou prošívanou bundu?“ skočil Davídkovi do řeči Studnička. „Jo, to nosil, ale co vím, tak tu prodal i s tou červenou mikinou v hospodě u kostela a došel si jen tak v košili vedle na faru do Charity pro ten starej maskáč a černou mikinu. Tam jim řek, že mu v hospodě ukradli bundu, když šel na hajzl a oni ho tam oblíkli. Vynadal jsem mu, že bych si bejval tu červenou mikinu od něho koupil a…“ „Co ti na to řek?“ zareagoval Mach. „Že bych ho akorát tak přived do průseru, že poldové teď jdou po červenejch mikinách jak slepice po flusu.“ „Komu ji prodal, to nevíš?“ „Mně tvrdil, že Hadovi, ale to je přezdívka. To je takovej vyšší blonďák, prodal mu prej bundu i tu mikinu za tři kila. To je slušná cena. Ta bunda, to byla slušná péřovka, tu měl, co vím, taky z Charity.“ Davídek si nabídl z Machových cigaret a neušlo mu, že se Studnička s Machem očima domlouvají. Studnička se Davídka ještě zeptal, kam prodává ty kradené věci z prodejen a nemusel na odpověď dlouho čekat. „Různě. Flašky alkoholu číšníkům po hospodách, přijde na to, co právě chtějí, a kosmetiku na trhu čon11

gům. Ty ji vezmou vždycky. Naši mě za ty ukradený prachy udali? Slíbil jsem jim, že jim to vrátím.“ „Proboha, z čeho? Z těch tvých zlodějen po krámech? Co jsi vyšel z učení, tak nikde neděláš. A o práci jsi nikde ani nezavadil,“ pustil se do Davídka Studnička. „Vy byste dojížděl každej den z Písku do Milevska a vstával v pět na vlak? Byl jsem tam tejden a měl jsem toho dost. A kopat kanály s cikánama nebudu. Já mám maturitu.“ „Která je ti, milej zlatej, na hovno, takže s maturitou kradeš doma a po krámech a bereš podporu,“ neudržel se Studnička a bouchl do stolu. „Mimochodem, to Milevsko mám za sebou, jezdil jsem tam šest let. Ty máš kliku, že rodiče k tý tvý krádeži odmítli vypovídat, jinak jsi skončil za katrem. Basa tě ale stejně nemine, pokud budeš pokračovat v těch krádežích po krámech.“ „Jo, to mi v Zeyerovce ty policajti řekli. Mámě jsem slíbil, že s tím končím. To je všechno?“ „To není všechno. Teď nám řekni, kde najdeme Kalendu. Dokud ho nenajdeme, tak tady zůstaneš. To bys asi nechtěl,“ bouchl Studnička opět do stolu. „To ne.“ „Tak to ze sebe vysyp. Kde ho máme hledat?“ „To je těžký. Po ránu chodí k Bille, co tam jsou ty kontejnery s prošlým zbožím. Mohl by bejt i u Hudebního pavilónu, jestli schrastil pajsku na džointa marjánky…“ „Kde ten chlap v těchhle mrazech vůbec spí?“ ozval se pro změnu Mach. „Ještě než se začaly zavírat čekány na nádraží, tak chodil spát tam. Chodil spát na hajzl na Táborskou za12

stávku a teď, co vím, tak říkal, že chodí spát na hajzl do nemocnice. Taky chodil chrápat do paneláků k topení na Nábřeží.“ Davídek hodil okem na hodiny, které ukazovaly půl deváté. „Teď byste ho možná našli v čítárně knihovny, kam chodí vždycky po polívce U Hlavínů. Do čítárny chodí každej den, přečte tam, na co přijde a pak machruje v hospodě u kostela.“ „Tak teď pěkně vysyp jeho kamarády,“ spustil Studnička a vzal do ruky tužku a připravil si blok. „Podle toho, cos nám zatím řek, to vypadá, že Kalenda lítá v pěkným maléru, za kterej si odsedí dobře osmičku.

Doufám, že ty v těch elpasech s ním nejedeš a že ses spokojil s těma zlodějnama po krámech.“ Studnička tak Davídkovi víc než jasně naznačil, o co mu jde, a z toho vzápětí vypadla čtyři jména: Radomír Balšánek, Vítězslav Ungr, Teodor Machač a Andrej Šupík. Všichni z Písku, ale ani jedno jméno Studničkovi ani Machovi nic neřeklo. Mach hned nato sedl k počítači a z evidence obyvatel si všechny, včetně Kalendy, vytáhl s jejich fotkami z občanských průkazů. Jen co je předložil Davídkovi, ten na všechny kývl hlavou, že to jsou oni. Že je pod přezdívkou Had Franta Bohuslávek, to Studnička s Machem věděli. Davídek putoval na chodbu za katr do čekárny, protože Studnička s Machem skončili u šéfa kriminálky, a když mu řekli, co se z vytěžení Davídka narodilo, hned pozval do kanceláře oba násilníky a drogaře a rozjela se po městě akce Kapucáři.

Když se v čítárně městské knihovny objevil Studnička s Machem, pracovnice, která tu seděla za stolem a která oba kriminalisty moc dobře znala, zbystři13

la. Studničkovi stačil jeden pohled do rohu čítárny, kde byl přes židli přehozený maskáč. „My tu jsme, paní Soňo, tentokrát opravdu jen na skok,“ ukázal Studnička na Kalendu, který byl pohroužen do čtení Respektu a došel k jeho stolu. „Tak tenhle časopis už, Kalendo, nedočteš. Spadla klec!“ rázně řekl Studnička a naznačil Machovi, aby nasadil Kalendovi pouta. Než se paní Soňa vzpamatovala z překvapení, které tu nikdy nezažila, odváděli si Studnička s Machem Kalendu ven z čítárny. Teprve v autě se Kalenda Studničky zeptal, za co že je zatčený. „Za to, že jsi čet Respekt, ne. To není trestný. Zatím.

Všechno se dozvíš, Kalendo, na kriminálce.“ Studnička si sedl dozadu ke Kalendovi, a jen co se Mach chytil volantu, poklepal mu na rameno. „Víš co ti, Machouši, povím? Už jsem zatýkal darebáky všude možně, ale že jednou zatkneme darebáka v čítárně městský knihovny, to by mě ve snu nenapadlo. Jeď, mám chuť na dobrý kafe a na tabáček.“ Studnička hodil okem na zaraženého Kalendu, který cestou na kriminálku už nepromluvil ani slovo.

V okamžiku, kdy Kalenda po sundání pout z rukou usedal na židli u psacího stolu, objevil se v kanceláři U Studničků poručík Mařínek a položil před Studničku papír, na kterém bylo napsáno: HAD KOUPIL OD KALENDY TY VĚCI TŘI DNY PO TOM ELPASU NA PEKAŘCE HOLOUBKOVÝ. MÁ NA TO DVA SVĚDKY, S OBĚMA JSME MLUVILI A POTVRDILI MU TO. Studnička sebral papír, založil si ho do spisu HOLOUBKOVÁ a zavolal techniku Kotrbáčkovi, aby si 14

přišel pro abonenta na otisky a pachovku. To už Kalenda promluvil a zeptal se, jestli na to má kriminálka právo, když nic neudělal. „Jo, právo na to máme už z toho důvodu, abysme tě, Kalendo, mohli buď vyloučit, nebo zavřít, protože to vypadá, že jsme konečně kápli na toho pravýho, co nám začal přepadávat ženský a obírat je o kabelky. Pokud to ale odmítneš, máme právo tě jako podezřelýho strčit za katr hned. Kapišto?“ „Pro mě za mě, tak si ty otisky klidně vemte,“ vzdal to Kalenda, ale že je z toho pořádně nervózní, bylo evidentní.

Jen co si technik Kotrbáček odvedl Kalendu k sobě nahoru do kanceláře, objevil se U Studničků znovu poručík Mařínek. „Je venku, Studno, to elpaso u Jitexu. To vypadá dneska na zavírací den. Ty dvě ženský mají na svědomí Balšánek a Ungr. Teď to vypadlo ze Šupíka, že se mu s tím Ungr pochlubil. Jinak hovoří i o Kalendovi, že měl přepadnout dvě ženský u Cadillaku, ale to nemáme hlášený.“ „Tak to se Šupíkem hned sepište, a až přivezou Starosta s Lojdou ty dva, hned se do nich pustíme.“ „Ty prej chodí hrát automaty na Marjánku, tak jim to zavolám.“ Drogař se vrátil k sobě do kanceláře a během půl hodiny hlásil poručík Starosta kapitánu Karasovi, že vezou na kriminálku Balšánka a Ungra, které vylovili u automatů na Marjánce.

Když se v kanceláři U Studničků objevil technik Kotrbáček s Kalendou, a ten se opět posadil na přizná15

vací židli za psacím stolkem, Kalenda už věděl, proč se braly ty jeho otisky a že za hodinu už bude kriminálka vědět, jestli otisky z té peněženky přepadené pekařky Holoubkové jsou jeho, nebo ne. Studnička se ho proto zeptal, jestli je ochoten k případu vypovídat, a překvapivě nemusel dlouho čekat na odpověď. „Ale jo. Byla to ode mne kravina. Měl jsem z automatů nějaký dluhy u kamarádů, tak jsem to zkusil,“ přiznal Kalenda barvu, ale to Studničkovi nestačilo. „Z toho, Kalendo, neutečeš, to dobře víš. Navíc máme zjištěno, že jsi tři dny po tom elpasu prodal tu světlou péřovku a červenou mikinu v hospodě u kostela Hadovi za tři stovky a došel sis na Charitu pro oblečení, co máš teď na sobě. Mám pravdu?“ „Máte,“ souhlasil Kalenda. „Mě by, Kalendo, ale zajímaly ty dvě ženský, co jsi přepad u Cadillaku. Víš, o čem je řeč?“ „Ty jsem ale nepřepad sám. Tu jednu přepad Ungr, a protože obě ty holky řvaly jako krávy a jedna řekla Víťovi, že ho dobře zná, tak jsme utekli a nic jsme jim nevzali,“ přiznal Kalenda a to už Mach sedal k počítači a vyhledal si protokol o podání vysvětlení. Studnička odešel do kanceláře za šéfem kriminálky, kde mu oznámil, že Kalenda přiznal přepadení Holoubkové a další dvě u Cadillaku, které má spolu s Ungrem, a vrátil se k sobě, kde už začal Mach s výslechem.

Výslechy Radomíra Balšánka a Vítězslava Ungra si vzali na starost oba násilníci a drogaři. Už po půl hodině přišli šéfovi kriminálky oznámit, že je hotovo a všechna loupežná přepadení jsou venku.

16

„Dobrá práce, chlapi! Podrobně to se všemi sepište a předhoďte je pánům vyšetřovatelům, ať jim to nadělí.

Na to, že nebyl ještě nikdo z nich trestanej, to bude zatraceně drahej flirt se zločinem,“ konstatoval suše kapitán Karas. Jeho slova potvrdil i Okresní soud v Písku, který s ohledem na těžká zranění některých přepadených žen rozdal za nebezpečný flirt se zločinem tresty od šesti do osmi let nepodmíněně.

17

VŮNĚ PENĚZ Když se v polovině února dva tisíce pět rozjela po celém Jihočeském kraji šňůra vloupání do rozestavěných rodinných domů, kdy se pachatelé zaměřovali hlavně na vybavení kotelen, na okna, elektromateriál, radiátory, podlahové krytiny a obklady, nevyhnula se tato trestná činnost ani písecké kriminálce. Při poradě u krajského šéfa kriminálky v Českých Budějovicích se všichni majetkáři shodli na tom, že to nekrade jeden stavebník, aby si vybavil svůj dům, ale že jde o dobře organizovanou partu zlodějů, kteří si ze zlodějny udělali byznys a kradou ty věci vyloženě na kšeft. Nedá se říct, že by se pachatelé zaměřili jen na rozestavěné domy na vsích, drzost pachatelů neznala hranice a o své věci přišli i stavebníci přímo ve městech. Pravdou je, že všechny stavby byly pojištěné, ale to neřešilo problém policie, potažmo kriminálky, které tak narůstaly neobjasněné případy vloupání. Nebylo divu, že s ohledem na skutečnost, že se jedná o trestnou činnost po celém kraji, rozhodl šéf krajské kriminálky, že kapitán Anděl z jeho oddělení založí na případ kriminální spis. Také je pravda, že padaly různé názvy, včetně těch vulgárních, ale nakonec zvítězil přímo poetický návrh kapitána Anděla, že by se měl kriminální spis jmenovat Vůně peněz. K založení spisu bylo přistoupeno proto, aby se 18

v případě podezření na zloděje mohly v plné míře použít operativní prostředky, jako je sledování, telefonní odposlech a „džípíeska“ na vozidlo. S tím se také všichni majetkáři rozjeli do svých okresů s úkolem vytipovat v galerce případné pachatele, kteří by připadali v úvahu.

Na písecké kriminálce, které šéfoval kapitán Karas, měli majetkovou lajnu ve svém ranku poručíci Studnička a Mach a těch vykradených rozestavěných domů už měli zaevidováno v knize nápadu trestné činnosti celkem sedm. Případy byly rozházené po celém okrese, většinou se jednalo o objekty na vesnicích, takže podle Studničky to byli pachatelé takzvaně odpryč. Mach už měl na velké nástěnné mapě zapíchané červené špendlíky, ty byly napíchané poblíž hranic Příbramského, Táborského a Strakonického okresu. Studnička hned po návratu z Českých Budějovic sedl k telefonu a obvolal všechny vedoucí obvodních oddělení, aby zmapovali ve svém rajonu rozestavěné rodinné domy a hlavně vypíchli ty, které jsou na konci obce, nebo o samotě. Šéf kriminálky to ocenil jako dobrý nápad s tím, že všechny noční služby se soustředí na jejich kontrolu a hlavně na průjezd vozidel, do kterého byla zapojena i dopravka.

Studnička si tento nápad nenechal pro sebe a zavolal to všem kolegům majetkářům v kraji, aby si podobné opatření zajistili také.

Pravdou je, že celý měsíc nebyl v kraji zaznamenán jediný případ vloupání do rozestavěného rodinného domu. Nabízely se tak dvě možnosti. Buď nemá zlodějská parta na kradené věci zájemce, nebo někdo z nich nastoupil pro jinou trestnou činnost do výkonu 19

trestu. Bohužel, už po měsíci to nebyla pravda, neznámá zlodějská parta se opět rozjela po celém kraji a všichni majetkáři si na již zmíněných okresech připsali nějaký ten vykradený rozestavěný rodinný dům. Zřejmě největší překvapení připravili v Českých Budějovicích ve čtvrti Staré Hodějovice Valdemaru Houskovi, kterému z domu odcizili plynový kotel a dvanáct radiátorů, které mu firma přivezla den předtím. Dost ho to sebralo, protože stavěl dům s hypotékou, a i když měl stavbu pojištěnou, byla to pro něj dost velká ztráta a hlavně zdržení, protože na kotel ze Švédska čekal dva měsíce. Vloupání do rozestavěného domu se nevyhnulo ani okresu Písek a majetkáři Studnička a Mach si připsali k předešlým případům další dva, a to v Mirovicích a v Pohoří. Právě v Pohoří, což je nedaleko čimelického obvodního oddělení, zjistil strážmistr Čermák, že den před vloupáním byl v obci viděn právě před zmíněnou stavbou motocyklista na nějaké silné mašině s plzeňskou espézetkou. Výskyt tohoto motocyklu byl zaznamenán i v Mirovicích před hotelem na náměstí a také ve Smetanově Lhotě, kam ale v té době přijela k rozestavěnému domu parta zedníků. Oběma majetkářům došlo, že se může jednat o tipaře, který objíždí vesnice a hledá vhodné objekty pro další zlodějny. Že tento poznatek nasměruje Studničku s Machem a kapitánem Andělem z českobudějovické kriminálky za pár dnů do Plzně, se dalo čekat.

Na poradě Krajské správy Policie v Plzni se jihočeští kriminalisté od šéfa krajské kriminálky dozvěděli, že stejný problém, který nyní trápí Jihočechy, tu měli před dvěma roky. Pak jako když utne a pachatelé několika 20

případů vykradení staveb, zejména na Plzni-jih, se do současné doby nepodařilo zjistit. Z míst napadených objektů měli jen trasologické stopy, což svědčilo o tom, že se jedná o několik pachatelů a několik zajištěných pachových stop. V podstatě na tom byli stejně jako jihočeské kriminálky v okresech, kterých se to týkalo. Jediné, co z porady v Plzni vyplynulo, bylo to, že si Jihočeši nechají srovnat zajištěné pachové stopy ze svých případů v Plzni ve Středisku pachových stop s plzeňskými případy, jestli se nejedná o stejné pachatele. S tím také oba písečtí majetkáři a kapitán Anděl z Plzně odjeli. Že se Studnička s Machem, když za dva dny zajeli do Plzně s pachovkami do Střediska pachových stop, podívají i do zdejší zoologické zahrady, která byla nedaleko, s tím nepočítali, ale vůbec toho nelitovali. Nějak si ten čas ukrátit museli, protože jim bylo řečeno, aby se pro výsledek srovnání pachovek zastavili za dvě hodiny. V každém případě si do Písku odváželi protokol, který jim potvrdil, že pachatelé plzeňských vloupaček, co páchali před dvěma lety trestnou činnost na Plzeňsku, jsou titíž, co provádí v současné době trestnou činnost po Jihočeském kraji. Což byla pro vyšetřování sice moc dobrá indicie, ale to bylo tak všechno. V každém případě hned druhý den se objevil na všech kriminálkách v kraji při čtení krajské svodky ferman, aby byla věnována zvýšená pozornost policistů v obcích na průjezd motocyklů s plzeňskou státní poznávací značkou, neboť se jedná s největší pravděpodobností o možného tipaře na vloupání do rozestavěných rodinných domů. Studnička sedl po poradě k telefonu a obvolal všechny vedoucí obvod21

ních oddělení, aby se tato důležitá informace okamžitě dostala mezi policisty, co měli venkovní rajony, a nezapomněl samozřejmě ani na dopravku. Do jaké míry toto opatření povede k vypátrání pachatelů vloupání do rozestavěných rodinných domů, to se nedalo vůbec časově odhadnout, ale zatím šlo o jediné řešení. Studnička s Machem si už za tři dny po tomto opatření vyjeli do Milevska na vloupání do rodinného domu, kdy se jeho majiteli Věroslavu Šípkovi ztratila plovoucí podlaha do dvou místností a zabudovaná digestoř nad sporákem v kuchyni. Svědčilo to o tom, že takový náklad se těžko odvezl v kufru osobního auta, ale musela tu být minimálně nějaká dodávka, nebo dokonce transit. A ještě ten den odpoledne si oba majetkáři vyjeli na vykradený dům do Protivína, kde se majiteli stavby ztratil z garáže elektrický sporák, několik pytlů lepidla, dvě střešní okna a ruční elektrické nářadí. Podle poškozeného Jaroslava Hošty došlo ke krádeži během minulého týdne, protože na stavbě v tu dobu vůbec nebyl. Když Studnička s Machem obcházeli Hoštovo sousedy, zjistili od Jiřiny Skánské, že ve večerních hodinách bylo před otevřenou garáží zacouvané jedno větší auto a kolem něho se pohybovali dva mladší chlapi v zelených montérkách. Měla za to, že tam Hoštovi něco přivezli na stavbu a tak se o to víc nezajímala. Espézetku si nepamatovala, ale měla za to, že je v ní číslo čtyřicet pět nebo šest. Na značku moc neviděla, protože byla před ní postavena nějaká velká deska. S jistotou tvrdila, že to ale bylo stejné auto, jako má její syn, akorát že ten má červené. Z Protivína odjížděli Studnička s Machem s tím, že se jedná o Ford 22

Transit, ale tmavě modré barvy. K popisu mladíků jim svědkyně moc neřekla, protože je viděla z druhé strany ulice a připadalo jí, že se nějak moc tumlovali.

Když druhý den ráno na poradě u šéfa kriminálky Studnička s Machem referovali o jejich výjezdu za zločinem v Milevsku a v Protivíně, nemohli samozřejmě čekat nějakou pochvalu. „Takže jste si, pánové, vyrobili včera další dva neznámý jako prase, a obávám se, že nejsou poslední. Kolik těch vykradenejch baráků už vlastně, Studno, máte?“ „Tak pár už jich máme, ale jak víš, šéfe, nelítáme v tom sami. Jiný okresy jsou na tom hůř. S těmi včerejšími jich nemáme ještě deset.“ „Opravdu?“ „Máme jich, šéfe, jen devět.“ „Jo, jen devět? No, když jich není deset, tak to jsem v klidu a to není o čem hovořit. Snažte se, pánové! Jak to zatím vidím, tak si dělá ta zlodějská parta ze všech majetkářů v kraji prdel!“ „Jen klid, šéfe. Kdo si počká, ten se dočká. Však my jim to pak vrátíme i s ourokama. Až jim to naservírujeme my, tak se z toho pěkně poserou.“ Na poradě padala ostrá slova, ale to jen proto, že na ní chyběla pátračka Čtveráková, co hlídala na poradách mravnost. Přišla tak na pokutách o dvě padesátikoruny do společného vochlafondu. „No, mně by, Studno, stačilo, abyste je tady rozplakali.“ „Všechno bude, šéfe. Znáš mě, že já jsem velkej optimista.“ 23

„Kéž bys měl pravdu. Už jsem se mockrát přesvědčil, že někdy takovej přehnanej optimismus pramení jen z nedostatku informací. No, rád se nechám, páni majetkáři, překvapit,“ ukončil Karas povídání kolem vykradených domů a přešel na čtení krajské svodky z předešlého dne, ve které to byla převážně samá zlodějna.

Končil poradu svým oblíbeným konstatováním: „Teď si můžu zase od nějakýho toho posranýho pisálka, co si nevidí do huby, přečíst, že klesá kriminalita.

Velký hovno! Kriminály jsou po amnestii zase narvaný a soudy to nestíhají soudit. Kde jsou ty časy, kdy byla hranice trestnýho činu dva tisíce. Zvedla se na pět tisíc.

Takhle se uměle snižuje kriminalita. Přitom se krade víc jak za bolševika a zlodějny se páchají ve velkým!“ „Šéfe, ty vypadáš na panáka, nebo tě z toho rozčilení klepne,“ konstatoval Studnička a mrkl na Macha, který se vytratil z kanceláře a vrátil se s lahví borovičky, kterou hned načal. „Šéfe, tohle pití nejen léčí, ale i uklidňuje. Vzpomínáš na sametku? Když přišel befel z Prahy, že se nemá kriminálka do ničeho montovat a nestačili jsme běhat pro tohle pití do samošky v Nádražní? Dupalínovi tam začaly holky u kasy říkat Jirka Borovička. Jó, to byly časy,“ zavzpomínal Mach. „V galerce byl tenkrát klid, kriminálníci nekradli, dělali revoluci,“ přidal se Studnička, vyndal ze skříňky skleničky a hned to rozlil. „Já mám, pánové, spíš v paměti, když se po Havlově amině vrátili darebáci, všechny nás tu propouštěli a všichni tvrdili, že seděli s Havlem a že je to jejich 24

kámoš. Do roka jsme ty Havlovy kámoše vrátili skoro všechny do basy. Máme rok dva tisíce pět a některý jsme tam za tu dobu vrátili už třikrát. A stejně budou zase krást.“ „A je to marný, je to marný, je to marný,“ neodpustil si Studnička a jako první pozvedl „léčivku“, která měla šéfa kriminálky uklidnit. Uklidnila ho až druhá. „Jo, spišská borovička, ta píše, pánové! Od revoluce jsem ji nepil, ani jsem ji neviděl nikde na krámu. Až na ni narazíte, kupte mi dvě lahvinky. Jednu si vezmu domů a druhou si nechám tady. V tomhle státě je totiž už dlouhou dobu hanba vystřízlivět. Kriminálníci mají víc práv než poškozený a zloděj, kterej má prachy na drahýho a prohnanýho advokáta, co zacejtí vůni peněz, ten se směje poškozenejm u soudu do ksichtu. Nedivím se obyčejným lidem, že jsou neskutečně nasraný a že pochybujou o tom, že v tomhle údajně právním státě opravdu vítězí právo nad zlem. Tohle mě vždycky dovede tak nasrat, že mám hned tlak čtyři sta,“ rozčílil se šéf kriminálky, ale to už Studnička sbalil láhev borovičky a raději s Machem vypadli z kanceláře.

Pravdou je, že dobře měsíc se zlobivá zlodějská parta, co dělala vrásky nejednomu majetkáři v kraji, ne­ ozvala. Že se znovu ozvala, to si Studnička s Machem přečetli v pátrání, když se podobný problém objevil ve Středočeském kraji, a to na okresech Příbram a Beroun.

Studnička si okamžitě nechal spojit obě kriminálky a to, že se jedná o stejnou partu, mu potvrdili oba majetkáři s tím, že i oni mají výskyt tmavě modrého auta Ford Transit. Předmět zájmů pachatelů je stejný, jako při 25

vloupání do rozestavěných domů v Jihočeském kraji.

Se zajištěnými stopami z místa činu byli na tom obě kriminálky stejně a tak uvítaly, že mohou jejich zajištěné pachové stopy nechat srovnat ve Středisku pachových stop v Lišově. To se ukázalo jako užitečný tah, protože všechny případy z těchto dvou kriminálek potvrdily shodnost s případy Jihočechů. Že se o této trestné činnosti budou majetkáři v nejbližší době bavit na poradě u hlavního majetkáře na Policejním prezidiu v Praze na sebe nedalo dlouho čekat, a už za dva dny vyráželi Studnička s Machem a další majetkáři do Prahy na poradu u majora Klečky, kde nechyběl ani plzeňský majetkář kapitán Budínský, který na případech na okrese Plzeň-jih před dvěma lety dělal. Za Jihočechy vyhodnotil všechny napadené případy v kraji kapitán Anděl, za Plzeň kapitán Budínský a pak už dostali slovo majetkáři z Příbrami a Berouna. Se zajímavým poznatkem přišel kapitán Anděl, kterému se v poslední době dostalo z galerky na ucho, že se v Rožnově, což je součást Českých Budějovic, usadil jistý Silvestr Učňák z Plzně, který zde koupil dost chátrající nemovitost, kterou si dává takzvaně do pucu, neboť z ní chce udělat penzion. Jde o kriminálně závadovou osobu, podniká s dovozem aut z Německa a z Rakouska a auta převáží na přívěsu s tmavě modrým Fordem Transit s plzeňskou espézetkou. Když tu předložil espézetku auta, tak mezi čísly byla šestka. Do placu dal každému sjetinu z počítače, kterou si udělal z kriminální databáze známých pachatelů, a Silvestr Učňák toho měl opravdu požehnaně.

26

„Jak vidíte, pánové, tak ten Učňák má vloupání do obchodů, do bytů, podvody, nebezpečný vyhrožování, ublížení na zdraví a v roce osmdesát osm má pokus o opuštění republiky, protože měl nastoupit tříletej trest za ublížení na zdraví. Rázem se z něho stal politickej vězeň. Tohle měl do revoluce. Po revoluci to měl díky amnestii sice všechno v trestním rejstříku vymazaný, ale v kriminální databázi se to našlo. Hned po revoluci začal podnikat v dovozových autech, ale podle mě, když jsem se byl u něho podívat, ten rozsah prováděných prací na nemovitosti je tak velkorysej, že to je určitě nad jeho finanční možnosti. Myslím, že pro náš kriminální spis Vůně peněz, kterej máme založenej, to bude docela zajímavej tip, protože se u něho na stavbě motá několik známejch štamgastů českobudějovický kriminálky.

Na ty máme naštěstí přes našeho drbana dosah, tak uvidíme, co to v nejbližší době přinese. S ohledem na to auto a kriminální minulost toho Učňáka je podezření poměrně dost silný,“ vnesl českobudějovický kapitán Anděl do případů trochu naděje. Už to, že od něho měli všichni majetkáři k dispozici kompletní plzeňskou espézetku tmavě modrého transitu, nebylo málo, protože si tak mohli všichni udělat na kritickou dobu u jejich vloupání průjezdy aut. Pravdou je, že to nebyl jediný poznatek, který se na poradě u majora Klečky probíral.

Své si tu řekl i plzeňský majetkář kapitán Budínský, který se zmínil o partě, kterou měli natipovanou na jejich případy, ale těm se trestná činnost nepodařila prokázat. „Z týhle party je na svobodě v současný době jenom jedinej, a to Rudolf Salajka, kterej měl už v tý době 27

motocykl značky Honda, samozřejmě není vyloučeno, že se může znát s tím Učňákem. Ten nám sice v našem šetření tou partou neprocházel, ale že by se lidi v galerce mezi sebou navzájem neznali, to se vyloučit nedá.

Tady na tý sjetině vidím, že Učňák bydlel na Slovanech a Salajka tam bydlí taky,“ pokýval Plzeňák hlavou. „V každým případě se na toho Učňáka a Salajku hned podívám. Na kriminálce jsem už nějakej pátek, ale s pachatelem, kterej se jmenuje Učňák, jsem se nikdy nepotkal. To slyším, pánové, fakt poprvé.“ Kapitán Budínský skončil a přihlásil se sekretářce také o kafe. Oba majetkáři z Příbrami a z Berouna pouze shodně konstatovali, že jim ve Středisku pachových stop v Lišově potvrdili shodnost se všemi jejich případy, a porada u majora Klečky na policejním ředitelství skončila tím, že kapitán Anděl nechá porovnat Učňákovu a Salajkovu pachovku v Lišově s tou, která jim byla odebrána při jejich posledním výkonu trestu v plzeňské věznici na Borech. Pokud se prokáže jasná shoda, využije se založení kriminálního spisu VŮNĚ PENĚZ a přistoupí se k použití všech dostupných operativních prostředků, jako je sledování, odposlech a „džípíeska“ na vozidlo Ford Transit, k zadokumentování jeho trestné činnosti.

S tím také odjela parta jihočeských majetkářů z Prahy a nezbylo nic jiného, než si počkat na výsledek ze Střediska pachových stop z Lišova.

Na výsledek srovnání pachovek z Lišova si museli Studnička s Machem počkat tři dny, ale už třetí den měli jasno, když jim zavolal kapitán Anděl z krajské kriminálky a hned jim potvrdil, že na Silvestru Učňákovi už 28

sedí nejen sledovačka, ale je na něm nasazen i odposlech. U Salajky se sice shodnost pachovky nepotvrdila, ale když kapitán Anděl zadal do průjezdů vozidel espézetku Salajkovy hondy, objevila se tu na různých místech Jihočeského kraje dokonce čtrnáctkrát, nejvíce na Českobudějovicku a přímo v Rožnově šestkrát. To sice byla pro kriminálku potěšující zpráva, ale teď šlo o to vyčkat, kdy Silvestr Učňák se svým autem opět vyrazí za zločinem. Že se Silvestr Učňák a Rudolf Salajka znají a stýkají se spolu, to se potvrdilo z odposlechů a také ze sledování, kdy bylo zjištěno, že se scházejí přímo ve městě v Masných krámech. Salajka byl zřejmě ten, co objížděl na motocyklu vesnice v kraji a tipoval tak pro Učňáka vhodné objekty ke zlodějně. Když už se po měsíci zdálo, že Silvestr Učňák se zlodějnou skončil, dostalo se kapitánu Andělovi od jeho informátora na ucho, že se Učňák rozhodl nechat si na zahradě za statkem vybudovat bazén dvanáct krát osm metrů s vodou vyhřívanou voltaickými panely. Brzo mu tam také najel bagr, který začal hloubit jámu pro bazén, který si Učňák objednal u Mountfieldu, a z odposlechu bylo zjištěno, že Rudolf Salajka dostal od Učňáka příkaz se po takových panelech někde poohlédnout. Že se bude opět jednat o zlodějnu, bylo víc než jasné.

Rychlost, s jakou Rudolf Salajka sehnal Učňákovi šest velkých voltaických panelů, kapitána Anděla z krajské kriminálky překvapila. Už za pět dnů se z odposlechu dozvěděl, že Salajka objevil požadované panely v Milevsku u bazénu jednoho osamoceného „sausforku“ 29

a že by se tam dalo zajet od lesa. Musí si ale ještě ověřit, jak je majitel doma, protože se tam už tři dny večer vůbec nesvítilo. Kapitán Anděl okamžitě volal do Písku, aby to Studnička s Machem prověřili, a ti když se vrátili z Milevska, informovali ho o tom, že majitel nemovitosti je jistý inženýr architekt Vratislav Belušák, který je v současné době s rodinou na dovolené na Krétě. Bohužel, vrátí se až za deset dnů. „No, když je to, Studno, jak říkáš, tak to vypadá, že ten Učňák na to asi brzo vyrazí. V každým případě buďte pořád na telefonu a udělejte si opatření i na milevském obvodě. Už jsem informoval kluky ze sledovačky a budeme si držet palce, aby to klaplo.“ „To už jsme pro jistotu projednali s vedoucím obvodu.

Fakt je, že k tomu baráku kdyby přijeli dopoledne a odmontovali ty panely, tak si jich tam nikdo nevšimne. Vedle jsou tam připravený další parcely, ale zatím se nikde nekopalo. Tam se může ve dne vesele krást a bez obav, že ho někdo uvidí. Stejně to má ten Salajka, jako tipař, v tom našem kraji pořádně projetý a ošmataný, co kde je!“ „Však mu to potom, Studno, taky spočítáme, když mu peníze ze zlodějen nesmrdí.“ „No, těším se na to, Zdendo. To Milevsko kdyby nemělo vyjít, tak už slyším Karase, jak nám na poradě zase vyhrožuje, že z nás udělá nezaměstnaný.“ „Tohle fakt říká? To bych do Karase nikdy neřek, že je takovej vtipálek. Náš starej, když se hrubě nedaří, z nás nedělá nezaměstnaný, ale posílá nás rovnou do prdele. Takže to vlastně vyjde nastejno,“ rozchechtal se kapitán Anděl a zavěsil.

30

Když se kapitán Anděl zmínil Studničkovi, že parta Silvestra Učňáka na Milevsko brzy vyrazí, měl dobré tušení. Už za dva dny se Učňák sešel se Salajkou v restauraci v Masných krámech, kde od něj zřejmě dostal nejen podrobné informace, ale i plánek, na který si Učňák dělal tužkou poznámky. A ještě ten den krátce kolem deváté večer dostal Studnička od kapitána Anděla zprávu, že Učňák se dvěma chlapy, pro které se stavěl v hospodě U Železné panny, vyrazil z Českých Budějovic směrem na Písek. Studnička okamžitě vyrozuměl vedoucího milevského obvodu majora Žižku, zavolal Macha a během deseti minut už spolu vyráželi do Milev­­ska na obvodní oddělení, aby tady oběma autohlídkám z obvodního oddělení provedli příslušnou instruktáž.

Celou cestu z Českých Budějovic až do Milevska si sledka držela auto Silvestra Učňáka na dohled a podávala informace kapitánu Andělovi, který je promptně předával Studničkovi, který byl v autě s vysílačkou na spojení s autohlídkami. To, že si jede Učňák s dlouhým transitem pro voltaické panely k nemovitosti architekta Vratislava Belušáka, bylo jasné po jeho příjezdu do Milevska, kde najel do ulice, v níž mělo dojít ke zlodějně.

Jiná příjezdová cesta sem nebyla. Na polní cestě u lesa byla jedna autohlídka, druhá v okamžiku příjezdu vozidla Učňáka na zahradu, kde byl bazén, okamžitě uzavřela příjezdovou cestu. Když Studnička tvrdil kapitánu Andělovi, že u architekta Belušáka se může krást ve dne a nikdo si toho nevšimne, měl pravdu. Autohlídka mu od lesa hlásila, že se na zahradě míhají baterky, to jak si pachatelé svítili, aby mohli odmontovat panely u ba31

zénu. Byla to na místě opravdu „rychlá rota“, protože už za necelých dvacet minut odjíždělo auto s kradenými voltaickými panely zpátky do města, kde už na ně čekalo překvapení v podobě autohlídky z obvodního oddělení a vozidlo kriminálky, které jim tu dalo konečnou.

Studnička okamžitě vyrozuměl autohlídku u lesa, která během chvilky byla na místě, a všem v autě došlo, že jsou v pasti, z níž není úniku.

O zadržení Silvestra Učňáka a jeho party byl okamžitě vyrozuměn kapitán Anděl, který oba písecké majetkáře pochválil za perfektní zákrok. Vzhledem ke způsobené celkové škodě, pohybující se v rámci celého kraje přes tři miliony, rozhodl, že všichni zadržení budou převezeni do Českých Budějovic k výslechu, neboť si případ převezme Krajský úřad pro vyšetřování.

Je pravda, že Silvestr Učňák odmítl vypovídat, ale ze všech případů ho nakonec usvědčili jeho komplicové, Jiří Vávra a Oto Krčil, kteří se s ním na všech vloupačkách do rozestavěných rodinných domů v Jihočeském kraji podíleli. Oba shodně doznali, že to byly peníze, které je ke krádežím nalákaly a které od Učňáka za kaž­ dou vloupačku dostali, a všichni, včetně Salajky, skončili ve vazbě. Vůni peněz tak na osm let vystřídali za nepříjemný lyzolový odér vězeňského prostředí.

32