Alena Jakoubková PO BITVĚ JE KAŽDÝ MANŽEL GENERÁL
Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz
© Alena Jakoubková, 2022
© Photo by Luismolinero from Depositphotos
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022
Vydání první
ISBN 978-80-279-0493-8
Dokonalá matka miluje i spratka.
(připomněly děti mé přítelkyni)
Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne.
(Ralph Waldo Emerson)
Ideální manžel je ten, který nikdy nezapomene na naroze niny své ženy, ale nevzpomíná si, kolik jí je let. (Jeanne Moreau)
V křesle sedí manžel… je zahleděn do sebe
Do snů mu vstoupil Anděl a on se vznáší do nebe…
Všimla jsem si jí, hned jak jsem vstoupila na inter ní oddělení, kam jsem šla zkontrolovat pacientku, které minulý týden vyoperovali slepé střevo, a teď chytla do očí nějakou infekci, jíž se sama marně pokoušela zbavit. Jako anestezioložka jsem za ni, stejně jako za každého pacienta, kterého uspávám, cítila odpovědnost. Cizí žena v bílém plášti.
Vysoká, štíhlá a velmi krásná.
Otočila se a kráčela s úsměvem ke mně. Napřáhla ke mně ruku.
„Jsem Olga Málková.“ Ruku jsem přijala a představila se: „Lada Jelínková, anesteziologie.“
Informovala mě: „Už jsem se seznámila s vaším manželem.“ Usmála jsem se na ni.
„Přeji vám tady hodně štěstí, paní kolegyně.“ Jo, to se mi tedy povedlo. Měla jsem si ukousnout jazyk. Nebo rovnou zakousnout ji.
Od toho prvního setkání jsem ji vídávala často. Míjely jsme se na nemocničních chodbách, když jsme spěcha ly za pacienty, na parkovišti, když vystupovala z malého červeného fiátku a předváděla při tom divadýlko svýma dlouhýma nohama ve střevících na vysoké jehle a málem způsobila dopravní nehodu, protože tím muže zbavova la schopnosti zaparkovat. Její sukně jí nikdy nesahaly níž než pět centimetrů pod zadek velikosti vlašského ořechu, a když kráčela mezi zmatkujícími muži, marně hledajícími své parkovací místo, boky se jí ladně pohupovaly a dlouha tánské lesklé černočerné vlasy jí svůdně povlávaly ve větru.
Já jí tu pozornost přála. Moc dobře se pamatuju na to, jaký poprask jsem před dvaceti lety způsobovala já na stejném parkovišti, když jsem vystupovala ze svého otřískaného, ale milovaného brouka. K mládí to prostě patří, no, a časem se to prostě někam vypaří…
Ale proč vlastně…?
Že novou krásnou kolegyni vídám v jídelně u oběda po boku mého manžela mi divné nebylo. Koneckonců byla jeho podřízená. A Luděk často obědval se svými kolegy, protože to byla příležitost relativně v klidu pro diskutovat komplikované případy. Ostatně já taky, když mi na to vybude čas, obědvám se svými kolegy, což ale moc často nebývá.
Toho, že se můj manžel přestal vyskytovat doma, jsem si taky dlouho nevšimla. No jo… Oba jsme pracovali v nemocnici na směny, takže na tom nebylo zase až tak moc divného. Takhle to u nás prostě odjakživa chodilo, dva doktoři v rodině, vlastně to ani jinak nešlo.
Teď, co děti vyrostly, to přestával být i logistický pro blém.
Trvalo mi několik měsíců, než mi došlo, co se děje. Byla jsem asi poslední občankou Prachatic, která se dozvěděla,
že se můj manžel, velevážený lékař, primář interny Luděk Jelínek zamiloval do své mladé kolegyně a bezostyšně se s ní promenáduje po městě.
Ach jo…
Možná by se to ke mně ani nikdy nedoneslo, protože jsem zahleděná do své práce, která mě třeskutě baví, svě tem se pohybuju s klapkami na očích a se špunty v uších a nemocniční tamtamy kolem mě bijí obvykle zcela mar ně. Moje kolegyně a kamarádka Dita už se ale na to, že ze sebe nechám dělat blázna, nemohla koukat a jednou, když nám v nemocnici skončila směna ve stejnou dobu, mě vyzvala:
„Lado, zajdeme si na sklenku vína do Bonfery.“
Namítla jsem: „Dito, mně se dneska nechce.“
Pak jsem dodala vysvětlení: „O víkendu přijede Marek, chci naložit svíčkovou.“ Kamarádka moje argumenty odbyla: „Svíčkovou naložíš zítra, musím ti něco říct.“
Přidala jsem další důvod, proč s ní na tu skleničku nejít: „Mám tu auto.“
Dita mávla rukou.
„Auto si odvezeš domů.“
Tak tím mě zahnala do kouta.
No jo, bydlíme s Luďkem v krásném domě na náměstí, který jsem zdědila po prarodičích, a ke kavárně Bonfery to mám sotva dvě minuty pěšky. Argumenty mi došly.
Přikývla jsem a koukla do zrcadla.
Unavená, bledá tvář bez špetky make-upu, blonďaté vlasy svázané v culíku bez lesku. Vyndala jsem z obrovské černé kabely, s níž bych bez debaty přežila na opuštěném ostrově nejmíň měsíc, kosmetickou taštičku a vykouzli
la jsem na očích černé linky a řasenkou zvýraznila řasy. Hned to bylo o krapánek, ale opravdu jen o krapánek lepší. Pak jsem vysvobodila dlouhé blonďaté vlasy z oby čejné gumičky a prohrábla je rukama, protože hřeben jsem už dávno někam založila.
Dita, oblečená do svítivě zelených šatů, si kriticky pro hlédla moji džínovou minisukni a černé tričko se širokým výstřihem a poznamenala, že by mě neubylo, kdybych se někdy pořádně oblékla a navlékla si aspoň náušnice nebo řetízek na krk.
Odporovala jsem jí:
„Dito, vždyť jdu ráno jen do garáže pro auto a tady před nemocnicí v minutce proběhnu přes parkoviště a hned se převléknu do bílého pláště. Na těch ani ne sto metrů se přece nebudu parádit. Kdybys dala včas vědět, že si spolu vyrazíme, mohla jsem si konečně vzít ty hříš ně drahé bílé šaty, které jsem si koupila v Paříži už před rokem, a nemám je kam nosit. Dneska se budeš muset smířit s tím, že jsi tu za hvězdu ty.“
A nedodala jsem:
Jako vždycky.
Na kamarádku jsem nežárlila, jen jsem neměla její energii.
Ani nevím proč. Ach jo…
Pak jsem znovu koukla do zrcadla a dodala jsem:
„Kromě toho mi to docela sluší, ne?“
Dita přikývla.
„Jo, máš kliku, že vypadáš dobře i bez sebemenší sna hy.“
Ušklíbla jsem se na ni.
„Ještě že mě nepošleš, abych se doma převlékla.“
Svorně jsme se vydaly na parkoviště.
Dita si přisedla do mého procovského černého džípu, kterým jsem si udělala radost k pětačtyřicátým naroze ninám, a vysvětlila mi, že se pro ni zítra ráno musím sta vit, protože ona si tu auto nechá, abychom mohly jet do kavárny spolu.
Přikývla jsem.
Po asi třech minutách jsem Ditu vysadila před kavár nou Bonfery a zajela jsem s autem na Kostelní náměstí, kde máme na dvoře našeho krásného domu vybudované dvě garáže. Luděk se před pár lety vytáhl a nechal jak do průjezdu, tak do obou garáží zabudovat elektronická vra ta, takže odpadlo několikeré vystupování z auta.
Za dalších pět minut jsem se už usazovala ke stolku naproti Ditě.
Kamarádka mě informovala: „Objednala jsem nám lahev vína a štrúdl.“ Přikývla jsem, ale malinko zaprotestovala: „Co blázníš, mně by stačila jedna sklenka.“
Dita počkala, až nám číšník nalil víno do sklenek, a pak řekla: „Myslím, že si spíš objednáme další lahev, až ti řeknu, co mám na srdci, Lado.“
Bezstarostně jsem ji vybídla: „No tak už mě nenapínej…“
Dita počkala, až po napití položím sklenku na stolek, a řekla: „Lado, Luděk má ženskou.“ Vyjevila jsem se: „Kde by na ni vyšetřil čas?“
Dita pokrčila rameny. Povzdechla si: „To bys měla vědět ty, Lado.“ Zamyslela jsem se.
Pak jsem naivně vyhrkla: „Luděk se chová pořád stejně…“
To bylo připomenutí, že když můj manžel uklouzl poprvé, a jak jsem doufala, i naposledy, choval se jako idiot. Pořád mi něco vyčítal, parádil se a mizel bez vysvětlení na celé dny… Ke své hanbě se musím přiznat, že se k rodinné mu krbu vrátil nikoli proto, že by si uvědomil, jaký poklad ve mně a dětech má, ale protože se ho mladá milenka brzy nabažila a poslala nám ho štandopéde nazpátek.
Ach jo…
Dita sarkasticky ucedila: „Asi se poučil.“
Zakroutila jsem hlavou. „To se mi nějak nezdá…“
Dita mě vyzvala: „Tak se rychle probuď.“
Váhavě jsem se zeptala: „Víš to jistě?“
Dita přikývla. Uvěřila jsem jí. Moje kamarádka by mi nikdy nešlápla do úsměvu, kdyby si nebyla stoprocentně jistá, že je to nutné. Chvilku jsme si hleděly do očí, já pak s povzde chem přikývla.
Konečně jsem se zeptala na to nejdůležitější. „Kdo to jako má být…?“
Dita řekla: „Olga Málková.“ Zůstala jsem na kamarádku otřeseně zírat.
Dita dodala: „Tahá se s ní po celém městě. Nechápu, že ti to už dávno nedošlo, Lado.“
Rozbolelo mě břicho. „Tak Olga Málková. Jak té já mohu konkurovat?“
Dita připomněla:
„Jsi stejně krásná jako ona. Jen to pořád někam scho váváš. O to určitě nejde.“
Odsekla jsem: „A o co tedy jde?“
Dita mírně pronesla: „To já nevím, Lado.“
Pak se váhavě zeptala:
„Jak to mezi vámi vypadá? Mezi tebou a Luďkem.“
Zamyslela jsem se.
„No, to víš. Asi jako po pětadvaceti letech manželství.“
Dita mi připomněla:
„Tak to nevím, moje manželství vydrželo pět let a podruhé to zkoušet nebudu.“
Pokrčila jsem rameny.
„Promiň.“
Dita mávla rukou a dolila nám sklenky. Já mávla na číšníka a požádala ho o další lahev.
Pak jsem řekla:
„Myslela jsem, že s Luďkem jsme v pohodě. No, jsme tak jakoby… bez starostí, víš. Marek už je z domova, Laděnce se na gymnáziu celkem daří, máme paní na úklid, peníze nám nescházejí… Myslím, že jsme dobří přátelé, vycházíme spolu, je to fajn.“
Dita si povzdechla.
Pak na mě od boku vypálila:
„Spíte spolu…?“
Málem jsem už přikývla, jako že ano, ale pak jsem zapátrala v paměti, kdy to bylo naposledy, a nemohla jsem si vzpomenout. Chvilku jsem se snažila, pokoušela jsem se svoje mozkové závity přivést k rozumu, jestli by přeci jen nevydaly svědectví, ale nic… Prostě jsem si to nepamatovala, zapomněla jsem na to.
Pusto prázdno.
Pak jsem kamarádce popravdě sdělila: „Nemůžu si vzpomenout.“
Dita se vyjevila: „Lado…?“
Váhavě jsem připustila: „No, možná už je to tak rok… nebo i dva.“ Dita nade mnou zakroutila hlavou.
Zajímalo ji:
„To ti to nebylo divné?“ Pokrčila jsem rameny.
Připustila jsem:
„Vždycky jsem si myslela, že sex se přeceňuje. Nijak mi to nechybělo, popravdě řečeno, a myslela jsem si, že je na tom Luděk stejně. Přece kdyby o to stál, tak by…“
Odmlčela jsem se.
Pak jsem dodala: „No, víš, co myslím, ne?“
Dita mě sžíravě informovala: „Vím přesně, co tím myslíš. I když si myslím, že jako doktorka medicíny bys neměla mít zábrany o tom mluvit, ani problém věci správně pojmenovat. Copak jste o tom s Luďkem nemluvili?“
Odsekla jsem: „Ne. Proč bychom měli…?“
Dita zakroutila hlavou.
Pak řekla: „Sex je důležitý.“
Její sdělení mě udivilo.
Namítla jsem: „Že to říkáš zrovna ty, Dito. Copak ty stojíš o sex?“
Kamarádka přikývla. „Jistě že ano.“
Zeptala jsem se a samozřejmě očekávala zápornou odpověď:
„Copak ty s někým spíš?“
Dita na mě zakoulela očima. „No jasně že jo.“
Vylítlo ze mě: „S kým…?“
Dita se rozesmála a poučila mě: „Nekoukej na mě tak překvapeně, Lado. Jsem lid ská bytost, potřebuju mít někoho ráda. A sex je úžasný, nechápu, jak jsi na něj mohla rezignovat. To byla chyba.“
Mě ovšem zajímalo: „Kdo to je? Znám ho?“
Dita zakroutila hlavou. „Ne, asi ho neznáš.“
Opatrně jsem se zeptala: „Ale přece spolu nebydlíte…?“
Dita přikývla.
„Vždyť víš, jak to se mnou je. Mužského potřebuju, ale nechci ho mít v domě. Proto jsem si našla kamaráda s výhodami. Je taky už dlouho rozvedený, a taky už o další manželství nestojí. Alespoň doufám. Prostě si společně uděláme hezký večer, tu a tam. Nechtěla jsem o tom mlu vit a dávám si majzla, aby to nikdo nevěděl, což, jak tě mohu ujistit, jde, když se chce,“ rýpla si do mého nevěr ného manžela.
Pak vysvětlila:
„Vlastík je z Vlachova Březí, má tam malý domek. Je elektrikář. Občas tam za ním přijedu, jindy on navštíví mě. Někdy spolu strávíme víkend, občas si spolu vyjede me na výlet a trávíme společně i část dovolené. Trvá to už skoro deset let.“
Vyjevila jsem se:
„Deset let…? Vždyť jsem se tě tolikrát ptala, proč si někoho konečně nenajdeš, a ty jen opakuješ, že už žádnýho chlapa nechceš. A protože vím, čím sis prošla, chápu to…“
Zamyslela jsem se.
„Tedy, chápala jsem to,“ opravila jsem se.
Dita připustila:
„No, Vlastík se mě před pár lety zeptal, jestli s ním nechci žít, protože se máme opravdu rádi, ale já to odmítla. Mně to takhle vyhovuje a nechci na tom nic měnit.“
Zajímalo mě:
„A jestli si Vlastík najde ženskou, která ho bude chtít se vším všudy?“
Dita pokrčila rameny.
„Tak si prostě pro potěšení najdu někoho jiného.“
Zajímalo mě:
„Říkala jsi, že ho máš ráda…?“
Dita pokrčila rameny.
„Jo, to mám. Je to hodnej chlap.“
Pak dodala: „Ale nechci se už vázat.“
Přikývla jsem.
Kamarádku jsem chápala a moc jsem ji litovala, i když ona o soucit nestojí. Jako mladá si prošla peklem. Její býva lý manžel se prý před svatbou taky jevil jako sympaťák. Chodili spolu rok a choval se příjemně. Po svatbě se ovšem změnil v divou šelmu a Ditě trvalo roky, než se z manželství dokázala vymanit, protože tyran nechtěl přijít o svou oběť. Vyprávěla mi, že nejtěžší pro ni bylo, že jí nikdo nevěřil. Nikdo nevěřil, že její manžel, uhlazený bankovní úředník, ji mlátí, terorizuje, dělá si z ní služku. Ani její rodiče jí to nevěřili a zetě se léta zastávali. Dita málem uvěřila, že je to všechno její vina, ale naštěstí se jí do ruky dostala nějaká odborná knížka a ona v sobě našla sílu odejít. Začala cho
dit na terapii a po několika letech prodlužování soudního jednání o rozvodu ze strany jejího vypečeného manžela se jí podařilo jednak rozvodu dosáhnout, druhak si najít novou existenci tady v Prachaticích.
Se svými rodiči přerušila veškeré kontakty, už je nechtěla nikdy vidět.
Ale nikdy už pak žádnému muži nedůvěřovala nato lik, aby s ním začala žít.
Dita se vrátila k mým problémům.
Zajímalo ji: „Lado, co teď uděláš?“
Pokrčila jsem rameny.
Pak jsem řekla: „Půjdu domů a naložím maso na svíčkovou.“
Dita se na mě zamračila. „Zajímá mě, co uděláš s Luďkem.“
Pohlédla jsem kamarádce do očí.
„Víš, Dito, tohle si musím promyslet. Pořádně promyslet. Nechci se unáhlit. Jsem tak, jak to teď mám, docela spokojená. Nechce si mi něco měnit. Víš určitě, že s dok torkou Málkovou Luděk má něco víc, než… sex…? No, jsou kolegové, ona je krásná, a víš, jak lidi rádi roznášejí drby. Třeba to ani není pravda.“
Dita mi sdělila:
„Moc nerada ti to říkám, ale mají spolu poměr. Jsi naprosto nemožná, že sis toho ani nevšimla. Po Prachati cích se vodí za ruce, líbají se, on chodí k ní domů, zatím co ty nejspíš věříš, že má noční. Skoro každý den. Lado, vzpamatuj se.“
Pokrčila jsem rameny. Připustila jsem: „Tohle je moc zlé. Když si Luděk začal před lety s tou sestřičkou, měli jsme ještě malé děti. Bylo snadné sama
sebe přesvědčit, že ho potřebují, a tak jsem ho vzala zpátky. Ta holka byla pískle a on nezvládl ten rachot doma. Když ho pustila k vodě, dost ho to zdrblo. Myslela jsem, že už se nám to nestane. Luděk slíbil, že se to nebude opakovat. Ale Málková je krásná, je jí už přes třicet a je doktorka.“
Pak jsem se rozplakala.
Zakvílela jsem:
„Jak jí můžu konkurovat…?“
Dita pokrčila rameny.
„To nevím, ale musíš si s Luďkem promluvit.“
Vyhrkla jsem:
„To se mi ale nechce. Co když ji brzy nechá a bude všechno jako dřív?“
Dita si nade mnou povzdechla.
„Právě proto jsem ti dlouho nic neříkala. Doufala jsem, že to jednoho z nich přestane bavit, ale trvá to už víc než půl roku. Než jsem se odhodlala ti to povědět, zjišťovala jsem si fakta. Myslíš, že je pro mě snadné šlápnout ti do úsměvu?“
Vzlykla jsem: „Jaká fakta?“
Dita pokrčila rameny.
„Sledovala jsem je. Chtěla jsem si na vlastní oči ověřit, že lidi jen tak nemluví do větru. Málková bydlí u Pivova ru. Luděk s ní jde obvykle po práci na parkoviště, drží se za ruce. Každý odjíždí svým autem, před domem Málko vé se líbají, jako by se neviděli měsíc, a ne jen pár minut, jdou spolu nahoru. Někdy se cestou zastaví v supermar ketu, jindy si vyjdou na večeři. Klidně i na náměstí do Primavery, ačkoli je můžeš vidět z okna.“
Povzdechla jsem si.
Kamarádka dodala: „Lado, Luděk se s ní ani trochu neskrývá. To je vážné.“
Přikývla jsem a mezi vzlyky kamarádku informovala:
„No právě proto nechci Luďkovi o tom, že se to ke mně doneslo, nic říkat, dokud si pořádně nepromyslím, co mám… co vlastně chci udělat. Dito, já se nechci rozvá dět. Máme s Luďkem pořád ještě hodně společného. Tře ba to cestování. Rádi spolu trávíme prodloužené víkendy v evropských metropolích, v létě jezdíme autem po Toskánsku nebo po Bretani… Myslím, že si pořád máme co poví dat.“
Pak jsem dodala:
„A jsou tu děti, i když už jsou velké…“
Dita se mi dívala do očí, když říkala:
„Lado, během toho minimálně půl roku, co se s Mál kovou Luděk tahá, ji vzal do Paříže a do Skockholmu, když ti tvrdil, že tam letí na lékařskou konferenci. Ověřila jsem si to.“
To mě tak šokovalo, že jsem přestala plakat.
„Do toho Stockholmu jsem s ním chtěla letět. Vždycky jsem si přála to město vidět. Bylo mi divné, že mě od toho Luděk odrazuje, ale ne zase až tak divné. Tvrdil, že se z konference neutrhne a že by na mě neměl čas. Slíbil mi, že mě tam vezme jindy.“
Dita přikývla.
„Cestou na letiště Málkovou nabral před jejím domem.“
Zajímalo mě:
„Proč jsi mi nic neřekla už dřív…?“
Dita pokývala hlavou.
„No, prostě jsem čekala, jestli se Luďkovi nevrátí mozek z kalhot zpátky do hlavy. Nevrátil. Proto jsem se rozhodla, že ti to povím, abys byla připravená…“
Vyjekla jsem:
„Na co připravená…?“
Dita řekla:
„Je mi to moc líto, Lado. Ale pan Hradílek, který ke mně chodí na rehabilitaci, mi řekl, že u něj v realitní kan celáři, pro kterou pracuje, Luděk zadal parametry bytu, který si chce tady v Prachaticích koupit. Mně to vlastně Hradílek vyklopil jen proto, že ho zajímalo, jestli ten byt chce pan doktor koupit jako investici, jestli ho chce pro najímat, anebo jestli v něm chce opravdu bydlet. Podle toho by upravil cenu.“
Naivně jsem se zeptala: „Za co by Luděk ten byt asi tak koupil?“
Kamarádce jsem vysvětlila: „Nedávno jsme rekonstruovali dům. Stálo nás to všechny úspory.“
Dita si neuctivě odfrkla. „No tak asi ne všechny. Je možné, že si Luděk odkládá peníze bokem?“
Pokrčila jsem rameny.
„Jak to mám vědět? Každopádně já to nedělám.“
Dita mě poučila: „Asi bys měla.“
Ušklíbla jsem se. „Tak tos mi měla říct dřív.“
Dita se znovu zeptala: „Lado, co uděláš?“
Zamyslela jsem se.
„Nechci se rozvádět, nechci, aby se Luděk od nás odstěhoval.“
Zvedla jsem hlavu.
„Nic. Prostě nic. Počkám, co udělá Luděk.“
Vlastně to bylo docela snadné.
Ignorace problémů je moje druhé jméno. Přišla jsem domů a v kuchyni našla pobledlou Laděnku. Zeptala jsem se: „Co ti je…?“
Dcera popotáhla nosem a informovala mě: „Jsem asi trochu nastydlá.“
Nabídla jsem: „Nechceš zůstat zítra doma?“ Laděnka zavrtěla hlavou. „Radši ne, píšeme testy z matiky a já si potřebuju opravit známku.“
Usmála jsem se: „Z matiky…?“
Laděnka přikývla.
„Jo. Chci mít na vysvědčení jedničku.“
Musela jsem se usmát. Moje dcerka je tak ctižádos tivá…
Nejdřív jsem připravila k večeři kuřecí plátky s rýží a zeleninový salát.
Dcerky jsem se zeptala:
„Dáš si večeři teď, anebo počkáš na tátu?“
Laděnka řekla: „Teď, mám už docela hlad.“
Pak dodala:
„A táta tu byl asi před hodinou, říkal, že jde na noční.“
Nahlas jsem ale neřekla nic.
I když jsem neměla hlad, navečeřela jsem se s dcerkou, a pak, když Laděnka odešla nahoru do svého pokoje, jak mi sdělila učit se na testy z matiky a ještě si projít země pis, vyndala jsem z lednice pořádný kus masa z hovězího hřbetu, mrkev, celer a petržel a naložila jsem maso do nálevu, který se v naší rodině dědí po generace.
Můj syn svíčkovou zbožňuje a mně dělá radost ho trochu rozmazlovat.
Uklidila jsem kuchyň a odebrala jsem se nahoru do ložnice, kterou, předpokládám že z čiré setrvačnosti, pořád ještě sdílím s manželem. Napadlo mě, že by se to dalo snadno změnit. Náš dům je velký. A bude ještě větší, až se Luděk přestěhuje do nového bytu s tou zatracenou třicítkou. Napadlo mě, že si aspoň nemusím dělat sta rosti, co tomu řeknou lidi. Protože ke mně se to stejně nedonese.
Černý humor. Ten nejčernější…
Ach jo…
Vysprchovala jsem se, ujistila se, že mám natažený budík na šestou, a uvelebila jsem se v posteli, že si budu před spaním číst. Nu, na příběh jindy třeskutě zajímavé detektivky od Sandry Brown jsem se nedokázala soustře dit. V hlavě se mi honily myšlenky na nevěrného manže la, který možná je, ale třeba také není na noční.
Co si sakra počnu?
Asi v deset jsem zavolala do nemocnice.
Anonymně, samozřejmě.
Tam mě ujistili, že pana primáře Jelínka mohu zastihnout až ráno.
Ach jo…
Tak teď to vím…
Ale je mi líp?
Nu, není.
Ráno jsem slyšela z Laděnčiny koupelny dávivé zvuky. Vyběhla jsem nahoru a zaklepala na dveře koupelny. Laděnka mi otevřela, celá bledá. Zeptala jsem se: „Co ti je, holčičko?“
Laděnka mě informovala: „Jsem nervózní z tý písemky, ale to bude dobré, mami.“
Maminka-lékařka nabídla: „Nechceš si vzít pancreolan?“
Laděnka mávla rukou.
„Ne, díky mami, už je mi líp.“
Maminka-pštrosice zavrtala hlavu do písku.
Marek přijel v pátek odpoledne. Hned ho byl celý dům. Přivezl dobrou náladu a já se rozhodla, že si od svých problémů a zlých myšlenek vezmu na víkend dovo lenou. Na přemýšlení o tom, co si počnu s manželovou nevěrou, je času dost a dost.
Kromě svíčkové s péřovými knedlíky jsem upekla čokoládovou bábovku a dva plechy žloutkových řezů, které jsou příšerně pracné, ale moje děti je milují. Na neděli jsem plánovala řízky a bramborový salát, aby si měl Marek co vzít do Prahy.
Mému synovi je sice už dvaadvacet, ale pro mě je to pořád malý chlapeček. Marek studuje medicínu, v Praze bydlí v malém bytě, který zdědil Luděk po své babičce. Protože studium bere vážně, na víkend se vrací domů sot va jednou měsíčně, a tak je jeho návštěva pro mě vzácná a snažím se mu připravovat jeho oblíbená jídla.
V sobotu dopoledne mi syn dělal v kuchyni společ nost, popíjel jeden šálek kávy za druhým a vykládal mi o koncertu kapely Kryštof, na který se do O2 arény vypra vil se spolužáky. U oběda, kdy k omáčce a masu zpráskal dvanáct knedlíků, se mě Marek zeptal:
„Mami, co je s tátou? Včera jsem ho nezastihl, protože měl noční, ale myslel jsem, že dneska bude mít volno. Doufal jsem, že s ním proberu něco kolem učení.“
Marek se totiž rozhodl, že bude, stejně jako jeho otec, interním lékařem.
Spolkla jsem poznámku, že otec má k probírání zají mavější témata.
Řekla jsem co nejklidněji: „Táta má v nemocnici šrumec.“
Marek se otázal: „A přijde na večeři?“ Sakra.
No tak to bych taky ráda věděla. Pokrčila jsem rameny.
Synka jsem vybídla: „Zavolej mu, já myslím, že přijde, ale…“
Marek přikývl.
„Stejně jsem domluvenej s klukama, že se projedeme na kolech kolem Živnýho potoka, tak se předtím podívám za tátou do nemocnice.“ Pak dodal: „Nebude ti, mami, vadit, když půjdu večer s klukama do hospody? K večeři mi nic nechystej, dal bych si knedlíky s vajíčkem a se salámem, udělám si je sám. Klidně uvařím pro všechny. Jak bydlím v Praze sám, pomalu se začínám učit vařit, protože věčně jíst chleby se šunkou a sýrem mě nebaví. Občas mám chuť na pořádnou teplou večeři. Řekl bych dokonce, že moje špagety s kupovanou omáčkou jsou famózní.“
Zasmála jsem se a podívala se na dcerku, jestli se smě je také.
Laděnka ale najednou odstartovala od stolu a zmizela na schodišti.
Marek se zeptal: „Co jí je? Je celá zelená a vůbec nejí.“ Maminka-pštrosice odpověděla: „Znáš ji, Marku. Dělá si starosti se školou.“
Marek se vyjevil: „Jak, se školou? Ve třeťáku na gymplu má samý jed ničky.“
Pak dodal: „To jsem já nikdy neměl.“
Poznamenala jsem: „Hrozila jí dvojka z matiky. A znáš ji, jak je ctižá dostivá.“
Marek pokrčil rameny a poznamenal: „Mně spíš připadá nemocná.“
Mlhavě jsem pronesla: „No, možná na ni leze chřipka.“
Marek přikývl a připomněl: „No jo, vždyť skoro nic nesnědla.“
Vstala jsem, sklidila nádobí a postavila vodu na kávu.
Marek řekl: „Tak já letím, mami, stavím se tu na jídlo, než půjdu do hospody, tak okolo sedmý, jo? Teď zajedu do nemoc nice za tátou. Neměl bych mu vzít oběd? Co myslíš?“
Opanoval mě děs.
Začala jsem koktat: „Táta si s sebou jídlo vzal. A nevím, jestli bys ho měl teď rušit.“
Marek bezstarostně mávl rukou.
„Ale no tak minutu si snad na svého syna vyšetří, ne…?“
A vystřelil ze dveří.
Ach jo. Šálek s kávou jsem si odnesla do obývacího pokoje. Otevřela jsem dveře na zahradu, protože začátek května byl mimořádně teplý, a pokoušela se posbírat myšlenky.
Po chvíli za mnou vstoupila Laděnka. „Mami, můžu s tebou mluvit?“
Na dcerku jsem se usmála. „No jistě. Nechceš taky kávu? Nebo čaj?“
Laděnka zakroutila hlavou.
„Ne, mami, díky.“
Pak se odmlčela a hleděla otevřenými dveřmi na roz kvetlou magnolii.
Po chvilce jsem ji vyzvala:
„Laděnko, cos mi chtěla povědět?“
Dcerka se na mě podívala a řekla: „Mami, jsem těhotná.“
Vytřeštila jsem na ni oči.
V zoufalém pudu sebezáchovy jsem zkusila dceřina slova zpochybnit:
„Laděnko, to přece není možné…“
Laděnka se mi významně podívala do očí.
Její pohled mi sdělil, že to, co říká, je pravda.
Co jsem to proboha za matku, že ani nepoznám, že má moje dcera vážnou známost? Tedy vážnou… Je jí teprve sedmnáct, a už od prvního ročníku chodí se spolužá kem Jirkou Mázlem. Já, matka-pštrosice, jsem se, mylně, obávám se, domnívala, že jsou jen kamarádi.
Došlo mi, že jsem úplně blbá.
Ach jo.
Zcela zbytečně jsem dcerce připomněla: „Je ti teprve sedmnáct.“
Laděnka odsekla: „Dík, že mi to říkáš, to jsem zatím nevěděla.“ Napomenula jsem ji: „Nebuď drzá.“
Laděnka špitla: „Promiň, mami.“
Pak jsem se zeptala na to opravdu podstatné: „Jak dlouho už to těhotenství trvá?“ Dcerka mě informovala: „Jsem v pátém měsíci.“
Vyjekla jsem:
„Cože…?“
Laděnka pokrčila rameny.
„No jo. Pořád jsem doufala, že to není pravda, ale jak pořád zvracím, no… Že nemám menstruaci mi došlo až po třetím cyklu. Došla jsem si k doktorce Maškové, a ta mi potvrdila, že jsem v tom.“
Pak dodala:
„Musela jsem jí slíbit, že k ní přijdu s tebou, když ještě nejsem plnoletá.“
Přikývla jsem.
„No jo, podívám se do diáře, kdy budu mít volno, a kolegyni Maškové zavolám. Ale pověz mi, co hodláš podniknout? Mít dítě v sedmnácti není legrace. My ti s tátou samozřejmě pomůžeme, ale víš, jak jsme oba pra covně vytížení. Předpokládám, že otcem je Jirka?“
Laděnka přikývla.
„Jo.“
Já se zeptala:
„Když jsi v pátém měsíci, tak to znamená, že se dítě narodí v září?“
Laděnka přikývla.
Zajímalo mě:
„Proč jsi za mnou nepřišla, že potřebuješ antikoncep ci?“
Laděnka se ošila.
„Mami, pořád jsi mi tvrdila, že na to mám ještě spous tu času, nebyla s tebou na tohle téma vůbec řeč. Ostatní holky už dávno… no, ty víš, co myslím. Bála jsem se ti to říct.“
Namítla jsem: „Přesto jsi měla za mnou přijít.“
Laděnka pokrčila rameny.
Zeptala jsem se:
„A co na to říká Jirka? Týká se to i jeho.“
Laděnka si povzdechla.
„Je z toho stejně vyděšený jako já. Zaskočilo ho to.“
Pak řekla:
„Mami, potřebuju, abys se mnou zašla i do školy. Chci si vyjednat podmínky, za kterých bych si mohla udělat maturitu. Už jsem o tom přemýšlela. Přes léto se budu učit, abych zvládla první pololetí, a to druhé nějak dodě lám. Vím, že to bude těžké…“
Přikývla jsem.
Pak mě napadlo:
„Laděnko, a co na to říkají Jirkovi rodiče?“
Dcerka pokrčila rameny.
„No, to se teprve uvidí. Ale Jirka slibuje, že mi bude pomáhat.“
Zeptala jsem se:
„Chcete se vzít?“
Laděnka špitla:
„No, já bych chtěla, ale Jirka říká, že bychom se moh li vzít, až nám bude osmnáct. Bude to jednodušší a bez soudu, takže bychom svatbu mohli mít na jaře, za rok. Víš, mami, Jirka to taky dneska řekne doma, tak možná bychom se s Mázlovými mohli sejít? Nepozvala bys je třeba na večeři? Napadlo mě taky, jestli bychom nemohli bydlet tady, víš, s Jirkou? Možná, až se dítě narodí… Já nevím.“ No jo… Mázlovi… No nazdar. To rozhodně není rodina, do které byste chtěli vyvdat dceru. Je ale pravda, že Jirka se jim povedl, je to moc chytrý kluk. A připadá mi i hodný.
Povzdechla jsem si:
„Jste oba ještě děti. Ale Mázlovy pozveme a všechno s nimi probereme.“
Laděnka přikývla.
27
Dcerce jsem nařídila: „Nejdřív to musíš říct tátovi.“
Laděnka se zakabonila.
Pak odsekla: „To by musel občas taky přijít domů.“
Matka-ochranitelka pravila: „Táta toho má moc, ten primariát ho zatěžuje.“
Laděnka přikývla.
Poplácala jsem ji po ruce a otevřela náruč.
Dcerka se mi do ní vrhla a rozplakala se.
Utišovala jsem ji, broukala jí něžnosti a slibovala, že všechno bude dobré.
Ach jo…
Pak jsem si došla do pracovny pro diář a zavolala kolegyni Maškové.
„Ahoj Lado,“ pozdravila mě. „Vidím, že se už Laděnka doma pochlubila.“
Povzdechla jsem si.
„No jo. Co už naděláme. Máš čas ve středu?“
Domluvily jsme se a já se posadila do koženého ušáku.
Manžel má milenku a sedmnáctiletá dcera čeká dítě.
Jenže jsem věděla, že to vzdychání mi nepomůže. Marek se přihnal domů v půl sedmé a hrnul se do kuchyně.
Zavelel: „Mami, zavolej Laděnku, dělám večeři.“
Přikývla jsem a křikla jsem nahoru do schodů: „Laděnko, bude večeře.“
Dcerka se přihrnula dolů celá růžová. Napadlo mě, že měla žaludeční nevolnosti ze strachu, jak mi tu novinku sdělit, a teď, když mi o těhotenství řekla, se jí ulevilo.
Po večeři, ze které jsem já sotva uzobla, ale Laděnka si na ní očividně pochutnala, dcerka sklidila nádobí do myčky a Marek mi uvařil šálek kávy. Posadil se znovu k jídelnímu stolu a nadhodil téma, kterému bych se byla ráda vyhnula: „Mami, táta v nemocnici nebyl. A doktor Šejnoch mi řekl, že o tomhle víkendu ani nemá žádnou službu. Musel by to prý vědět, protože tu službu má on sám a na telefonu je Žurková.“
Pokrčila jsem rameny.
Zalhala jsem:
„Vždyť víš, jak toho máme oba s tátou moc. Nejspíš jsem zapomněla, že má nějaký seminář nebo kongres. Potřebuju trochu přibrzdit, je toho na mě nějak moc.“
Marek se podíval významně na Laděnku.
Vyzval ji: „Měla bys to mámě říct.“ Laděnka se vyjevila: „Co, jako…?“
Marek ukázal na její břicho. „Mámu možná oblbneš, ale mě ne. Zrovna mám stáž na porodnici.“
Zasáhla jsem: „Marku, nech ji. Právě mi to řekla.“
Marek ale pokračoval: „Ale řekla ti taky, že už bude v dost vysokém stupni těhotenství?“
Přikývla jsem.
Marek řekl: „Takže je ti jasný, mami, že toho teď bude na tebe ještě o trochu víc, že jo?“
Rozhodila jsem ruce.
„Laděnka čeká moje vnouče a tvého synovce nebo neteř. My to zvládneme.“
Marek hned nabídl: „Taky pomůžu.“
Laděnka se na něj usmála. „Díky, brácho.“
Marek jí vstrčil do ruky podnos s šálkem čaje a talířkem s bábovkou.
Nařídil jí: „Běž si na chvilku odpočinout.“
Laděnka si od něj vzala podnos a zabrblala: „No jo, pane doktore.“
Když dcerka odešla do svého pokoje, Marek mi řekl: „Mami, tak jsem tátovi zavolal, když jsem ho nezastihl v nemocnici.“
Tvářila jsem se, jako že mě to moc zajímá: „Tak kde nakonec je…?“
Marek mě obvinil: „Myslím, že to víš, mami. Promluvil jsem si s pár ses třičkama a starým Kuldou na vrátnici. Po Prachaticích si už o tom cvrlikají i vrabci na střeše. Táta má poměr.“ Přikývla jsem.
„No jo, už se to ke mně taky doneslo.“ Syn pokýval hlavou.
„Mami, když jsem mu řekl, že bych s ním chtěl mluvit, opáčil, že je v nemocnici. Obvinil jsem ho, že lže, že jsem ho v té nemocnici hledal, a on mi řekl, že mi do toho, co on dělá, nic není.“
Pak dodal: „No, chápeš to…?“
Nečekal na moji odpověď a pokračoval:
„Obvinil jsem ho, že tě podvádí, on mi vymáčkl mobil a už mi ho pak nezvedal. Napsal jsem mu několik zpráv a nabádal jsem ho k odpovědnosti k rodině…“
Pak ho napadlo:
„On ještě neví, že je Laděnka těhotná, viď?“
Pokrčila jsem rameny.
„Nejspíš ne. Laděnka mu ještě nic neřekla, takže by to leda musel uhádnout.“
Syn si odfrkl.
„Ten jo. Mami, táta mě strašně zklamal.“ Povzdechla jsem si.
Přiznala jsem:
„No, mě taky. Ale víš… asi to už mezi námi nebylo takové…“
Marek mi skočil do řeči. „Mami, nezastávej se ho.“
Připomněla jsem: „Vina nikdy není jen na jedné straně.“
Marek si ovšem trval na svém: „Když někdo zahýbá, je to vždycky jen jeho vina.“
Pak se zeptal: „Mami, co budeš dělat?“
Pokrčila jsem rameny.
„Vím to jen pár dní, Marku. Nevím, co udělám, nevím, co mám dělat. Musím zvážit všechny možnosti, víš. Chci si všechno rozmyslet, než udělám nějakou pitomost.“
Marek vybuchl: „Mami, pitomost udělal táta. Měla bys ho přivést k rozumu.“
Přikývla jsem.
„To jo, to já přece vím, Marku, ale já pořád doufám, že se vrátí domů sám od sebe, dobrovolně. Přece ho nepři vleču domů násilím proti jeho vůli. Má nás přece rád, ne? Budeme ho teď potřebovat ještě víc než kdy předtím, když je Laděnka těhotná.“
„Mami, měla bys ho vyzvat, aby ze sebe přestal dělat před celým městem šaška a tu ženskou aby vyrazil
31
z nemocnice. Ta už tam dál dělat nemůže, to je ti snad jas né. Možná nás táta má rád, ale vzbouřily se mu hormony a někdo by ho měl stáhnout k zemi.“
Namítla jsem: „To já ale nebudu. Nechci se ponižovat. Stačí, že mě ponižuje on.“
Marek si povzdechl: „Mami, chtěl jsem s ním mluvit, prosil jsem ho, aby za mnou na chvíli přišel. Neřekl, kde je, ale je jasné, že je s tou ženskou. Navrhoval jsem půlhodinu v kavárně, když nechce přijít domů, ale i to odmítl, a když jsem ho obvinil z nevěry, vytlápl mi mobil.“
Nadhodila jsem: „Možná nás opustí. Začínám se s tím smiřovat. Ale potřebuju čas.“
Marek mě vzal za ruku. Ujišťoval mě: „Mami, to zvládneme.“ Přikývla jsem. „Jo, nakonec jo. A začneme s tvou sestrou.“
Marek se zeptal: „Co na to říkají Mázlovi?“ Pokrčila jsem rameny.
„Tak to zatím nevím, ale musíme si s nimi promluvit. Trochu se děsím toho, že do toho mají taky co mluvit. Přemýšlím o tom celé odpoledne. Požádám ředitele, aby mi snížil úvazek na polovinu, a přestanu sloužit noční. Mázlovi se budou taky muset nějak finančně podílet, což by neměl být problém, to se s nimi domluvíme.“
Pak jsem dodala: „Táta taky bude muset přispívat.“
Bylo mi ale hrozně. Popravdě jsem netušila, co mě čeká.