Pod hladinou

Rachel Caine Pod hladinou Originální název: Bitter Falls Vydáno u Thomas & Mercer, Seattle 2020 Překlad Silvie Mitlenerová Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 www.mobaknihy.cz Text copyright © 2020 by Rachel Caine LLC All rights reserved.

This edition is made possible under license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency, s. r. o.

Translation © Silvie Mitlenerová, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 Vydání první ISBN 978-80-243-9760-3

RACHEL

CAINE

POD HLADINOU

PROLOG Když ho vytáhli z cely, zrovna se rozednívalo.

Strávil celou noc na kolenou. V té tenké bílé noční košili, kterou mu oblékli, se celý třásl. Párkrát sice usnul, ale stačilo ho jednou pošťouchnout hlavní pušky a byl zase vzhůru.

Všechno ho bolelo, ale to kvůli tvrdé práci platilo většinu času. Ze silného, atletického a vypracovaného těla se stalo… tohle. Viděl svoje klouby na zápěstí, na prstech. Klíční kost vystupovala tak ostře, že by rozřízla papír. Nedali mu ani tu hrstku rýže, kterou touhle dobou obvykle dostával. Ani lok vody.

Tohle je půst, sdělili mu, ale nikdo se nemůže postit, když už hladoví. Jen hladoví o něco víc.

Snažil se nepřemýšlet o jídle. O tom, jak si kdysi vůbec nedělával starosti, kde se další jídlo vezme, o burgerech a pizze a sendvičích kdykoli ve dne i v noci. O hranolcích a pivu. Celá ta doba působila jako rozmlžený sen. Chození do školy. Holky. Večírky. Vlajková a discgolf a bar, ten poslední bar, kde bylo tak přecpáno jeho kamarády.

Zastesklo se jim po něm někdy? Všimli si vůbec, že zmizel?

Kristapána, měl strašný hlad a chtělo se mu hrozně spát.

A pak pro něj přišli.

5

Rachel Caine Šest mužů, jen stíny ve tmě, ale věděl, že mají hole a palné zbraně. Vždycky měli. Zvedli ho na nohy – ty už ani necítil – a přinutili ho dupat, dokud zkřehlost neustoupila. Ta strašná bolest mu vyrážela dech. Připadalo mu to neskutečné. Tohle nejsem já. Já mám svůj život.

Mám rodinu. Nemůžu být tady.

Mimo kůlnu byla ještě tma, úsvit teprve jemně šeptal v korunách stromů a on klopýtal a prakticky si neviděl pod nohy. Jako mlha se najednou zvedla hudba. Celý ten zatracený tábor zpíval. Konkrétní chvalozpěv nepoznával: vychovali ho jako katolíka a teď se zoufale toužil pomodlit. Nestrávil celou noc v modlitbách, i když mu to nařídili. Pane Bože, prosím, pomoz mi. Prosím.

Byl bos a kameny na cestě se mu zařezávaly hluboko do nohou a barvily se krví, ale oni ho táhli dál. Dolů z kopce. Dál po jeho pravé ruce se tyčil pevný kovový plot, neuvěřitelně vysoký a fádní. Silná zeď, která od nich oddělovala celý vnější svět. Ta, o níž si myslel, že by se dala přelézt, kdysi, když byl ještě někým jiným. Ty jizvy ještě nevybledly.

Možná mě propouštějí, pomyslel si. Hluboko uvnitř věděl, že to není pravda. Nechtěl to vědět, a tak klopýtal dál, modlil se a doufal a ty zpívající hlasy za ním slábly.

Teď už tam byl jen on a věřící se zbraněmi a ticho. Slyšel jen dech chrčící ve vlastním kostnatém hrudním koši.

Stromy stínily křehkému světlu. Připadalo mu, že jde do hrobu, a chtěl běžet, ječet, prát se, něco udělat, protože kurva, býval někdo, kdysi býval silný a sebejistý a nebál se, ne?

Nerozběhl se.

Lepší je jít klidně.

6

Pod hladinou Ostrý chlad se do něj zakousl jako ledové zuby. Měl na sobě jen tenkou halenu a ruce a nohy mu zase chladem zkřehly. Mentolová vůně stromů ho měla uklidňovat asi jako Vánoce, ale on vesměs cítil jen vlastní pot a strašlivý strach. V ústech sucho, jako by žvýkal vatu. Možná sním, pomyslel si. Možná se mi to všechno zdálo, možná jsem se opil v Charlie’s Tavern a probudím se na koleji vedle Brie a všechno tohle bude jen nějaká hloupá noční můra.

Brie. Jeho přítelkyně. Přemýšlel, co právě teď dělá.

Jestli se jí po něm někdy zasteskne. Myslel na svoje rodiče a na to, jak ho určitě hledají, ještě pořád ho hledají.

To bolelo.

Vynořili se ze stínu stromů a to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Před ním se rozkládalo malé jezírko růžově zbarvené ranním světlem, chladné a plné drobných vlnek.

A byl tam vodopád… vodopád, který rachotil a řval po kamenech a tříštil se do bílé spršky beztížně plující vzduchem. V oparu tančila jemná duha.

Jako by tam bylo tepleji. Mírumilovněji.

Na břehu jezera čekal pastor Tom. Měl na sobě bílou košili a bílé kalhoty a stejným odstínem zářily i jeho světlé vlasy. Vlasy starce, obličej starce, tmavé oči mladíka, které jako by znaly všechna tajemství vesmíru. Oči světce, jak rádo říkávalo Shromáždění.

Pastor Tom byl totální zkurvenej šílenec. „Bratře,“ nadechl se pastor Tom. „Vítej. Pracoval jsi dlouho a plodně, a i když jsi k nám přišel jako cizinec, opustíš nás jako věčná součást naší rodiny. Dnes budeš pokřtěn ve Shromáždění, a ať půjdeš kamkoliv, vždy budeš jedním z nás. Tvůj starý život je pryč. Nechť započne ten nový.“ 7

Rachel Caine „Nový život,“ pronesl někdo poblíž něj a mumlali to i ostatní. Byl už příliš zkřehlý. Znamenalo to, že jej prostě nechávají jít? Bylo to vůbec možné?

Jo, nechte mě jít, vy pošahaný hajzlové. Nechte mě jít a já pomažu rovnou za poldama a nacpu vaše přistižený prdele do kriminálu takovým fofrem, že ani pánbu nebude vědět, kde vás hledat.

Teď mluvil ten člověk, jímž býval, silný mladý muž, který bojoval a řval a věřil, že dokáže všechno. Že všechno přežije.

Ale ten, kým byl teď, se jen třásl jako jehně před porážkou. Nedokázal se do onoho muže znovu vžít.

Možná by ho prostě nakonec nechali jít, kdyby se podvolil. A kdyby se mu povedlo odejít, možná by nikdy neřekl ani slovo o tom, co se tam dělo.

Kráčel s pastorem Tomem do vody, až jim sahala po pás. Viděl, že nedaleko od nich je tůň, temně modrá díra vykutaná za tisíce let neúnavně padající vodou. Kdo ví, jak hluboko sahá? Nacházel se přímo na okraji propasti.

Panebože, už mu byla taková zima, že zatuhl i třes v celém těle. Dost zima na to, aby mu voda začala připadat teplá.

Pastor Tom se na něj usmál, jako by chlad vůbec necítil, a pronesl: „Věříš v sílu našeho Pána Ježíše Krista a jeho Otce na nebesích?“ Jen přikývl. Bylo to jako křeč. Bolelo to. Chtěl prostě jenom spát. „Pak buď omyt v krvi beránka a započni znovu. Bojoval jsi za svou víru, ale již nebudeš. Jsi svatý, jsi člen Shromáždění.“ Nebyl připravený na to, že ho pastor strčí pod vodu – Tom to udělal rychle, zručně, jako by to dělal už tisíckrát.

8

Pod hladinou Zápasil s ním, ale Tom ho tiskl pod hladinu několik dlouhých vteřin, než mu opět umožnil vynořit se do mlžného ranního vzduchu.

Chtěl zaječet šokem a zimou, ale zaplavila ho úleva.

Zvládl to. Přežil. Obrátil obličej k vycházejícímu slunci a zhluboka, kokrhavě se nadechl. Žiju. Žiju! Dostanu se z toho. „Bůh je s tebou, bratře,“ řekl pastor Tom. „Tvá služba zajistí naši spásu.“ Neviděl je přicházet, ale najednou kolem něj stáli ve vodě další dva muži a on si uvědomil, že něco není v pořádku. Pokusil se zamířit ke břehu.

Ale jeden z nich ho popadl za ramena a druhý zatlačil pod vodu.

Cítil, jak ho něco tahá. Nevěděl, co to je, dokud nestrčil ruce do vody.

Byl to veliký tlustý řetěz utažený kolem jeho pasu.

Pastor Tom stiskl v dlani zámek a řetěz zajistil.

Muži ho pustili a ustoupili. Říkal jsi, že mě necháte jít. Říkal jsi, že mám začít znovu. Tento nářek se ozýval vzadu v jeho hlavě, zuby se mu sevřely k sobě a cítil, jak ho něco černě, zoufale zavaluje. „Bůh ti žehnej, svatý,“ pronesl pastor Tom a strčil ho přes okraj do propasti.

Poslední věc, kterou spatřil, bylo těžké železné závaží na konci řetězu, které ho táhlo dolů do temnot, a poslední záblesky úsvitu na vodě nad ním.

Ten chlad.

Cítil, jak dopadl na dno mezi bílé kosti. Plíce ho bolely, tepaly, a náhle si vzpomněl, jaké to bylo, když byl malý. Když se probudil z noční můry. Poslední, co se mu 9

Rachel Caine vybavilo, to úplně poslední, byl šepot jeho matky. Pšššš, miláčku. Už je dobře.

10

1 GWEN Když mi zazvoní osobní telefon, zkontroluju, kdo volá.

Síla zvyku. Na tomhle čísle přijímám hovory jen od šesti lidí na světě. No jasně, je to Sam Cade. Uvnitř mě vybuchne maličká bublina tepla, stisknu tlačítko a zvednu si telefon k uchu. „Nazdar, cizinče,“ ohlásím se. Slyším zavrnění vzadu v krku. „Ale dobré ráno,“ odpoví. I v jeho hlase slyším zastřený tón. Ach, ten podtext. To je tak sexy. „Co se děje?“ „Právě teď? Přesně a konkrétně nic,“ zívnu. Je půl čtvrté ráno a v tomhle vychlazeném půjčeném autě sedím už tři hodiny, nepočítajíc rychlý výpad do večerky dole v ulici na záchod a pro obří kafe, kterého budu ještě litovat. „Čekám na toho chlápka, jestli se hne.“ „Jestli se hne kam?“ „Dobrá otázka.“ „Ty mi to neřekneš?“ Zní pobaveně. „No, znáš to. Neřeknu, dokud si nebudu jistá. Mimochodem, jsi vzhůru pozdě v noci. Nebo brzo ráno. Jak to je?“ „Brzo. Jen si chystám na dnešek nějaké papíry,“ odpoví. „Děti mimochodem pořád spí jako dudci. Kontroloval jsem to.“ Moje děti jsou můj život a on to ví. Sam si je rovněž dobře vědom, že patří do velmi vybrané skupiny 11

Rachel Caine lidí, kterým si děti troufnu svěřit. Moje dcera Lanny je v těžkém věku „je mi šestnáct, ale cítím se na dvacet“. Syn Connor je na svých třináct příliš vyspělý a zároveň příliš dětský. Není s nimi lehké pořízení, s dětičkami.

Ani není důvod, aby bylo. Polovinu života strávily s děsivým vědomím, že jejich otec je sériový vrah, a se stejně dusivým závažím toho, že je lidé vzhledem k té okolnosti nespravedlivě nesnášejí. Chci je ochránit před světem. To samozřejmě nemůžu. Ale pořád se o to chci aspoň pokoušet. „Budeš doma do šesti?“ zeptá se mě a já vzdychnu. „Dobře, fajn. Chceš, abych vzbudil Lanny, až budu odcházet?“ „Jo, radši s tím počítej. Nemůžu jí důvěřovat, že uslyší budík a vzbudí i Connora. Napíšu ti a dám vědět, až budu na cestě.“ Chci nechat děti spát. Musejí vstávat v sedm, ale hodina spánku navíc je pro teenagera jako deset hodin pro mě.

Ani jeden z nich nebude chtít vstávat, a tím méně vyrážet do školy, ale jsou zvyklí čelit nepříjemným situacím. Jednoznačně odmítám učit je doma. Vzhledem k naší rodinné historii už tak budou mít neuvěřitelně složitý život. Chci, aby se s tím naučili zacházet už teď, ne aby slavili osmnáctiny jako opečovávané porcelánové panenky. Číhají tu zrůdy.

Poradenství nám všem docela prospělo. Nejdřív jsem před několika měsíci poslala děti na individuální terapii, pak šly společně a my se Samem jsme se potkali s jinou poradkyní jako pár. Teď tam chodíme jako rodina jednou za dva týdny a troufám si říct, že se věci… zlepšují.

12

Pod hladinou Nebýt toho, že samo město se proti nám spiklo.

Nejsem si úplně jistá, co vychýlilo smýšlení obyvatel Nortonu směrem k čiré nenávisti – možná Samův nezamýšlený, ale trvalý spor s partou vlivných místních, kteří kšeftovali s drogami. A něco z toho jsem způsobila já sama, protože jsem souhlasila s poskytnutím rozhovoru do televize. Situace se naprosto zvrhla. Vyvolalo to ještě další mediální pozornost namířenou ke klidným vodám jezera Stillhouse. Myslela jsem si, že dělám dobrou věc, ale bylo to, jako bych si na hlavu vysypala deset dní uleželý obsah popelářského auta.

Internetoví trollové jsou zpět, neúnavní a zvráceně škodolibí jako vždycky. Nikdy si nejsem jistá, jakou kartu vytasí, aby mi zničili život, ale jedno jim přiznám: jsou odhodlaní. Nedávno jsem na jednom fóru našla příspěvek, kde se psalo, že jejich cílem je přinutit moje děti, aby spáchaly sebevraždu živě před kamerou. Úroveň sociopatie takovéhle hlášky šplhá na jedenáct z deseti, ale opravdu se to děje, tady u nás. A co mě zneklidňuje – není to až tak vzácné.

S takovými lidmi se denně potýkáme. Nerada je nazývám zrůdami – jsou to jen znudění, vzteklí, bezcitní lidé bez smyslu života, kteří mě vnímají jako cíl své zloby. Koneckonců jsem byla vdaná za Melvina Royala, nechvalně proslulého sériového vraha. Vraždil ženy pro zábavu, takže jsem za to musela být tak či onak zodpovědná taky. Ne, v tomhle hejnu všudypřítomných trollů nejsou zrůdy. Já zrůdy znám. Čelila jsem jim, Melvina v to počítajíc.

Zrůdy zabíjím. Jeden by si myslel, že to budou mít na paměti.

13

Rachel Caine Hovořím se Samem asi půl hodiny, ukolébaná do pohodlí a tepla a hluboko ukryté potřeby cítit ho vedle sebe, ale oba víme, že tohle se teď zrovna nestane. Kvůli tomu, že zabedněné město Norton se nám většinou vyhýbá, se zadrhly jeho stavební zakázky a musí jezdit dál, aby dostal práci. To znamená delší cesty a méně času doma.

Já pracuju pro mimoměstskou detektivní agenturu, která mi přihrává široké spektrum případů v rámci mého specifikovaného pole působnosti – můžu odmítnout, co nezvládnu nebo na co se prostě necítím. Ale vydělávám slušně a jsem v té práci docela dobrá.

Mou plnou pozornost nyní přitahuje velmi bohatý generální ředitel jménem Greg Kingston. Zadání k nám dorazilo od správní rady jeho firmy, kterou znepokojovalo jeho chování, podle jejich názoru podivné, a jisté znepokojivé finanční výsledky. Už jsem odhalila zpronevěru v jeho PR firmě na Floridě a všude tam jsou jeho digitální otisky prstů. Jednoduché jako facka – takhle to předám zpět správní radě, aby si rozhodli, co s tím udělat.

Kingstonovy dny jsou pravděpodobně sečteny.

Ale v procesu sledování pana Kingstona jsem zjistila něco, co mě znepokojuje mnohem víc. Nejsem si ještě jistá, co to je, proto jsem taky zatím nic neřekla Samovi. Právě teď jsou to jen vodítka, instinkt a jedna důležitá otázka.

Proč by propána člověk s tučným bankovním kontem a společenským postavením Grega Kingstona nocoval v bezhvězdičkovém motelu v pochybné části Knoxvillu, když má zároveň rezervovaný pokoj ve velmi luxusním hotelu Tennessee?

Existuje několik důvodů, proč muž Kingstonova typu pobývá na takovém místě: objednává si prostitut14

Pod hladinou ku, kupuje si drogy nebo ještě něco temnějšího. Vlastně doufám, že má jen zálibu v sexuálních pracovnicích z drsnější části města. To by tu byl ten nejlepší závěr.

Ale to se nestane.

Sleduju, jak u chodníku zastavuje anonymní tmavé auto. Vyleze z něj podsaditý běloch. Má na sobě džíny a jednoduchou bundu, do tváře staženou kšiltovku. Bez tašky, takže jestli jde o drogového dealera, nenese nic víc, než co se mu vejde do kapes. Nemyslím si, že by někomu s Kingstonovým obřím egem stačil jen jeden dealerák.

Když muž otevře zadní dveře auta, dojde mi, že fet sem nenese.

Téhle holce nemůže být víc než dvanáct a mně vyschne v ústech. Rozbuší se mi srdce. Přinutím se zůstat v klidu a vyfotit co nejvíc fotek. Registrační značka. Detaily auta. Co nejlepší záběry té dívky. Má na sobě modré šaty, které patří nějakému mladšímu dítěti, a ve tváři prázdný, poražený výraz, z něhož se mi chce křičet.

Ulovím naprosto zřetelný obrázek šklebu Grega Kingstona. Otevře dveře motelového pokoje a potřese zavalitému muži rukou. Dívku i muže uvede do pokoje a zavře za nimi.

Třesou se mi ruce. Odložím foťák a vytáčím 911.

Podám hlášení, jak nejklidněji dokážu, a sdělím jim, že je tam dítě ve vážném nebezpečí, možná právě teď zneužíváno. Jestli se pletu, jestli třeba Greg Kingston přijel do tohohle pochybného motelu potkat se s bratrancem a neteří, tak jsem v pytli.

Ale vím, že se nepletu. Sleduju tady, jak se prodává dítě, a dá mi hodně zabrat zůstat sedět a čekat na policii, 15

Rachel Caine místo abych zmlátila ty dva chlapy do bezvědomí a dítě odvezla někam do bezpečí.

Netrvá to dlouho. Méně než pět minut, ale připadá mi to jako věčnost. Pomalé, tiché klouzání policejního hlídkového vozu na parkoviště přináší úlevu. Vystoupím z auta a hovořím se dvěma uniformovanými strážníky.

Berou mě vážně, obzvláště poté, co se podívají na fotky z mého foťáku. Třesu se a jsem napjatá; opřu se o auto a oni zabuší na dveře motelu.

Brzy je hotovo. Ať už našli v tom pokoji cokoliv, stačí to k tomu, aby Kingstonovi i jeho kamarádíčkovi nasadili klepeta, a když vyjde ven ta dívka, je zabalená v dece.

Ztuhlý prázdný pohled nahradilo něco, co vypadá jako emoce živého člověka.

Jako počátky naděje.

Dorazí sanitka, světla blikají a přijede i auto detektivů.

Večerní obyvatelé malého motelového komplexu ve tvaru L se tiše vytrácejí. Nikdo nechce uvíznout v tohle zmatku.

Kingston vypadá rozzuřený na nejvyšší míru. Myslím, že by měl vypadat mnohem vyděšeněji – proto vytočím redakci místních novin a pár zpravodajských stanic.

Tenhle příběh slupnou jako malinu, obzvlášť jestli se jim podaří získat záběr mocného Grega Kingstona sedícího jen v trenýrkách a černých ponožkách k obleku. Vypadá pobledle, hubeně a odhaleně. Dokonalý materiál na titulní stránku.

Oba detektivové se nakonec proderou až ke mně.

Věnuju jim vizitku a vysvětlím, co tam dělám. Můj foťák se dá připojit k internetu, takže jim obratem přepošlu fotky. Z telefonu jim ještě přihodím vágní příspěvky na diskusním fóru, které mě dovedly k tomuhle motelu. Všech16

Pod hladinou ny jsou zašifrované, ale stačilo to, aby ve mně vzbudily zvědavost. A vidím, že detektivové to vnímají taky, podle těch pohledů, co si vyměňují.

Poskytnu jim výpověď. Slíbím, že se dostavím zodpovědět další otázky, pokud bude potřeba. Jeden z nich zjevně nepoznal moje jméno: vždycky si na to dávám pozor, ale on si ho jen zapíše spolu s mými kontaktními údaji a pokračuje dál.

Druhý detektiv, žena, váhá a prohlíží si mě. Z jejího výrazu vnímám, že pochopila. Instinktivně se obrním a čekám na posměšek, nedůvěru, seknutí.

Ale ona řekne: „Jsem ráda, že jste přestála všechno to, s čím jste se musela poprat, slečno Proctorová. To asi nebyla žádná legrace. Jste na sebe opatrná?“ Překvapí mě to. Překvapí mě to tolik, že vážně nevím, co na to říct, a tak prostě… přikývnu. Neočekávaně se mi stáhne hrdlo. Nepokouším se jí poděkovat. Možná to stejně vidí, protože se usměje a jde pryč.

Teď si připadám podivně odhalená i já. Vždycky jsem připravená na souboj. Ale na tohle ne.

Vrátím se do auta a oznámím Samovi, že jedu domů.

Když není provoz, trvá to solidní hodinu a půl, ale vyjde nám nějaký čas, abychom mohli být spolu. Chvíle klidu.

Takovou kliku skoro nikdy nemám a dnes to není jinak. Vejdu předními dveřmi a vypnu alarm. Connor už je vzhůru, sedí ve snídaňovém koutku a ozobává kousek toastu. Ve třinácti mu nastoupil takový růstový spurt, až mě to zaskočilo. Přibral v ramenou a v hrudníku. Taky se vytáhl do výšky.

Ale dnes Connor nevypadá moc dobře. Nahrbená ramena. Matně temné stíny v očích. Sam u sporáku 17

Rachel Caine kuchtí vajíčka. Věnuje mi rychlý vřelý úsměv a pokrčení ramen – vzkaz doručen a pochopen. Samovi se blíží čtyřicítka, je o trošku starší než já. Středně vysoký, středně těžký, světlé vlasy. Pěkně symetrický obličej, který dokáže působit starší i mladší v závislosti na náladě a světle.

A já ho miluju od hlavy až k patě. Pořád mě to zatraceně překvapuje: jaké mám právo milovat muže tak solidního, tak hodného? A jak to, že on miluje mě? Je to záhada, kterou nejspíš nikdy nevyřeším. „Ahoj, zlatíčko,“ pozdravím. Políbím syna na temeno.

Sotva zareaguje. „Co se děje?“ Connor neodpoví. Vypadá jako ne moc oživlá mrtvola, což je částečně dáno hodinou a částečně něčím jiným. Sam odpoví za něj. „Říká, že se probudil a není mu dobře.“ „Není mu dobře,“ opakuju. Sesunu se na židli vedle Connora. „Zase to břicho?“ Přikývne a uhryzne maličký drobek toastu. Pod očima má tmavé kruhy a potřebuje ostříhat. Pořád se snažím někam ho dotáhnout a zasáhne mě, že aktuálně vypadá napůl zanedbaný. Oblékl si svůj oblíbený ošuntělý svetr, který jsem mu nakázala vyhodit, a zkombinoval ho s odřenými modrými džínami. Přimyslete si to vrabčí hnízdo na hlavě, vyčerpané oči… Kdybyste ho posadili na roh s cedulí BUDU PRO VÁS PRACOVAT ZA JÍDLO, rozhodně by mu do klobouku něco spadlo. „Ty nechceš jít do školy?“ zeptám se ho a obdržím další neverbální souhlas. „Co takhle zajít k doktorovi?“ Tentokrát je odpověď záporná. Sáhnu mu na čelo. Horečku nemá. „Broučku, je mi líto, ale víš, že buďto musíš jít k doktorovi, nebo do školy. Nemůžu tě prostě jen tak nechat doma. Už jsi zameškal dost.“ 18

Pod hladinou Vrhne po mně zoufalý pohled, ale ani teď nepromluví.

Prostě upustí toast a zamíří zpátky do pokoje. Pohlédnu na Sama. Ten zvedne ruku a naznačí „já nevím“. „Kdybych měl hádat, řekl bych šikana,“ prohlásí. „S tím se Connor pere už léta.“ „Connor se taky stěhoval z města do města. Mohl se těšit na to, že naposledy uvidí šikanátory ve zpětném zrcátku, ale tady už je usazený. Teď jim musí čelit a konec není na dohled. Možná se pletu, ale…“ „Ale nejspíš ne,“ vzdychnu. „No dobře. Zbydou na mě vajíčka?“ „Se sýrem a slaninou na kostičky. Máš to mít.“ Zaklepu Connorovi na dveře a pomalu otevřu. Sedí na kraji postele, zírá na podlahu, dosud neoblečené ponožky v ruce. Vejdu dovnitř a on nezačne šílet, tak za sebou zavřu. „Sam si myslí, že je v tom šikana,“ začnu. „Má pravdu?“ Pomalé přikývnutí. „Můžeš mi o tom něco říct?“ Nejsem si jistá, že na to dojde, ale nakonec promluví, hlasem tak chraplavým, až mě to bolí. „Já jen… je to těžký.“ Má pravdu. Já dostávám výhrůžky a nadávky denně do e-mailu. Na sociální média. Někdy i přímo poštou na naši adresu. Ale tihle lidé jsou aspoň daleko.

Connor se se svými šikanátory vidí každý den tváří v tvář. A nemůže utéct.

Ucítím zdrcující příval vzteku, frustrace a utrpení a začne mi silně tepat ve spáncích. I když ho chci chránit před bolestí, moc toho udělat nemůžu. Drž se svého rozhodnutí. Potřebuje se během dospívání naučit, jak se 19

Rachel Caine s tímhle vypořádat. Sevřít ho v náruči a ochránit ho před světem mu nedodá potřebné zbraně.

Naučit ho, jak se ubránit… To zajistí, že bude v bezpečí, až já opustím tento svět. „Zlato, já vím. Mrzí mě to. Můžu si promluvit s ředitelem. Ujistit se, že ví, že ti musejí dát pokoj…“ Už vrtí hlavou. „Mami. Ne. Jestli se do toho nějak zapojíš, bude to horší.“ Zhluboka se nadechnu. „Tak co mám podle tebe dělat?“ „Nic,“ odvětí. „Stejně jako…“ Nedopoví to. Selže mu hlas, ale vím, co chtěl říct. Stejně jako vždycky. Musí se mu to takhle zdát. I když ví, kolik ze svého života věnuju tomu, abych je ochránila. Bolí to, ale já to snesu. „Budu v pohodě.“ „Můžu ti u terapeutky domluvit schůzku navíc, jestli…“ Natáhne si ponožky, pak boty. Klidné metodické pohyby, jako by bylo důležité udělat to správně. „Jasně.“ Jeho hlas teď zní nevýrazně. Znepokojivě prázdně. „Jak chceš.“ To obávané jak chceš. Ocelové dveře, které se mi přibouchnou před nosem. Jsem na to zvyklá od dcery, ale od Connora ne. Ale dospívá, stává se z něj osobnost. Už pro něj nejsem útočiště.

Teď mu překážím. To bolí.

Musím se nadechnout, abych zahnala chlad, který se do mne zařezává. „O koho jde?“ zeptám se.

Nepřestane si zavazovat tkaničky. „Proč? Co chceš dělat, zmlátit je?“ „Možná,“ odpovím. „Protože mě ničí sledovat, jak tě to bolí, miláčku. Vážně jo.“ Slyším, jak se mi na konci znatelně zachvěje hlas.

20

Pod hladinou Slyší to i on. Rychle vzhlédne. Nedokážu číst z jeho tváře a on znovu otočí hlavou tak rychle, že se obraz rozmázne. „Bylo to jednodušší, když jsme se stěhovali,“ řekne. „Když jsme to nemuseli prostě přijmout.“ „Já vím. Chceš se přestěhovat? Myslela jsem, že se ti líbí být na jednom místě.“ „Líbilo se mi. Teda líbí se mi ta představa. Jenomže…“ Vzdychne a sedne si zpátky, ale nedívá se na mě. „Jdu po škole k Reggiemu, nezapomnělas na to?“ Říká to, jako bychom se na tom už domluvili. Což jsme se nedomluvili. Ale jen přikývnu a nechám to být. Můj syn potřebuje mít pocit, že se má na co těšit. „Zavoláš mi, až tam dorazíš?“ Udělám z toho otázku, ne nařízení. Vypadá to, že se mu ulevilo. „Jasně, mami.“ Vstane. „Asi bych měl sníst pár lívanců.“ „Dobrý nápad.“ Chci ho obejmout, ale vidím, že o to nestojí. Srdce mi nad ním usedá. Hrozně se bojím, že pro něj celý vnější svět představuje jedno velké nebezpečí, ale před celým světem ho ochránit nemůžu. Vím, že nemůžu.

To je na tom možná nejhorší.

Když se Connor vrátí ke snídaňovému stolu, přišourá se dcera, tmavé vlasy zplihlé kolem obličeje. Na sobě má chlupatý červený župan s komiksovými Drákuly. Zívne tak zeširoka, že spatřím její mandle. „Sakra,“ vyjádří se. „Do školy? Už zase?“ „Zase,“ souhlasím. „Vajíčka?“ „Jasně,“ řekne. „Kafe?“ „Elixír života se spoustou smetany a cukru, už se na tom pracuje.“ 21

Rachel Caine Jíme jako rodina. Je to pro mě výjimečné, i když v tom hrají roli polospící děti – Lanny má loudavou, ale musím ji popohnat. Pokud to stádo nezkrotím, oběma ujede autobus a Sam už musí vyrážet.

U dveří si vyměníme sladký polibek. V jeho očích čtu lítost. Dnes nám uniklo to krátké okénko soukromí.

Dnes večer, doufám. Pokud se nic nevynoří. „Same?“ zavolám na něj. Otočí se zpět cestou k dodávce. „Dej na sebe pozor.“ „Tolik pravidel,“ věnuje mi ještě kratičký úsměv. Za stromy se probouzí den a úsvit všechno zalévá laskavým měkkým světlem. Leskne se na skle našeho auta a okýnkách pick-upu a já si na vteřinu pomyslím, že mám mžitky před očima, protože ta jasně červená skvrna na Samově hrudníku působí úplně neadekvátně.

Cítím, jak mi začne bušit srdce, ještě než si uvědomím, co to je. To už se laserová tečka začne hýbat. „Same!“ Rozrušení v mém hlase je zjevné, ale chápu, že neví, proč ho varuju. Chystám se zařvat skrč se, ale najednou se boční okénko jeho pick-upu zbarví do mléčně bíla, jak popraská bezpečnostní sklo. Uprostřed zeje díra velikosti čtvrťáku.

Ozvěna výstřelu se rozlehne v kopcích za domem.

Zahltí mě adrenalin, a než se stihnu zarazit, vystartuju ze dveří. Sam není zraněný, nicméně je to nekrytý cíl. Krčí se, ale evidentně pátrá po původu střely. Zařvu: „Poběž sem!“ Vyrazí ke dveřím. Střela vyšla zpoza domu, seshora.

Někdo se nachází mezi stromy tam nahoře. Někdo chtěl, abych viděla, že má Sama na mušce a mohl by mu vyprázdnit zásobník do hrudníku stejně snadno jako do toho okna.

22

Pod hladinou „Ježíši Kriste,“ vyjádří se Sam. Zní pozoruhodně klidně, i když v obličeji zbledl. „Já jsem ho neviděl.“ Odtáhnu ho ze dveří. Zabouchnu je za námi. Zastrkám zámky. Aktivuju alarm: rozechvělými prsty bleskově vyťukám kód. Děti vypálily z pokojíčků a stojí tu jako přikované, obličeje ztuhlé obavami. „Pryč od oken,“ nařídím jim a ukážu do kuchyně. „Běžte do únikové místnosti a držte se při zemi!“ „Mami, to byl výstřel?“ zeptá se Lanny. „Odveď Connora do únikové místnosti, teď hned!“ Popadne bratra a táhne ho tím směrem. Horečnatě prohlížím Sama od hlavy k patě, jestli nemá zranění. Někdy to lidi trefí a v návalu adrenalinu zásah necítí. Ale Sam nekrvácí.

Odstřelovač ho nachytal na švestkách a pak záměrně minul. Varování. „Jsi v pořádku?“ ptám se ho.

Pohlédne na mě s tím samým podivným klidem. „Kromě toho, že si přeju, abych býval zaplatil vyšší pojistku na auto? Jasně. Minul.“ „On neminul. Měl na tvém hrudníku laserový zaměřovač.“ „A sama víš, že laserové zaměřovače na tuhle dálku jsou blbost,“ namítne Sam. „Kulky se stáčejí.“ Položí mi ruce na ramena, pak je posune, aby mi mohl vzít obličej do dlaní. „Gwen. Dýchej. Je to v pohodě, je to jenom okno.“ „Ne,“ odporuju. „Byla to výhrůžka.“ Odvrátím se, popadnu mobil a zmáčknu rychlou volbu na nortonskou policii.

23

2 Gwen Asi mě nepřekvapuje, že policisté na nic moc nepřijdou.

Najdou kulku zaseknutou v sedadle pick-upu, ale je úplně zmuchlaná k nepoužití. Forenzní technik – o kterém vím, že je schopný – nevypadá, že by si věřil, že něco vymyslí.

Po střelci ani stopa. Nebo spíš příliš mnoho. V těchhle lesích se hodně loví.

S mladým policistou v uniformě, který nás vyslýchá, jsem dosud neměla tu čest. Vypadá jen o chlup starší než moje dcera. Snaží se vystupovat profesionálně, ale vychází z toho shovívavost. „Slečno Proctorová, vím, co si myslíte, že jste viděla, ale…“ Přeruším ho, protože jsem nasraná. „Ale no tak. Viděla jsem laserový zaměřovač!“ „Víte, to, že někdo má mizernou mušku, hned neznamená, že se tu děje něco zlověstného. Existuje možnost, že to byla jen nehoda. Koneckonců je klika, že se nikomu nic nestalo.“ Vycením zuby. Než stihnu ještě jednou kousnout a štěknout zároveň, Sam mi položí ruku na paži. „Děkujeme, strážníku. Srovnáme se s tím. Jestli můžu dostat zprávu pro pojišťovnu…“ „Jasně,“ souhlasí mladý muž. Se Samem jedná vřeleji.

Samozřejmě. „Jsem rád, že my dva si rozumíme, pane.“ 24

Pod hladinou Chápu to sdělení. Sam je tu ten dospělý. Já jsem ta hysterická ženská. Nejradši bych praštila toho poldu rovnou do zubů. Neudělám to, samozřejmě. Jen zaskřípu těmi svými. Udivuje mě, že vůbec ještě nějaké zuby mám.

Jsem si jistá, že Sam to ví, protože dodá: „Díky, že jste přijeli, strážníku,“ tím nejvíc neutrálním tónem, jaký lze použít, a policista to správně vyhodnotí jako rozloučení.

Jde se poradit s forenzním technikem, který tu výměnu zaslechl a pošle mi výraz tiché omluvy a obrácení očí v sloup – co naděláte?

Obrátím se na Sama. „Vážně?“ „Vážně,“ řekne. „Uber, Gwen. Vyvolat rvačku s policií nepomůže.“ Má pravdu, samozřejmě, ale já se chci s někým porvat.

A tady není komu ji natáhnout, kromě lidí, které miluju, takže ten instinkt zatlačím úplně dolů a zhluboka se nadechnu. „Dobře. Kdo myslíš, že to byl?“ „Kdybych měl hádat? Někdo od Belldeneových.“ Čekala jsem, že to řekne. Belldeneovi jsou rodina venkovských křupanů, zároveň paramilitární i zločinci, kteří drží pevně při sobě. Sam už se s nimi párkrát zapletl.

Vždycky při obraně někoho dalšího.

Nikdy jsem se s nikým z nich nepotkala tváří v tvář, i když je dobře znám z doslechu a ze záznamů nortonské i tennesseeské státní policie. Specializují se na obchodování se všemi druhy opiátů. Říká se, že mají o pár okresů dál nasmlouvaného nějakého felčara, který jim dodává recepty, ale ještě se nic neprokázalo. Bokem trošičku vaří perník.

Jsem zvyklá na obtěžování. Ustála jsem celá léta neúnavného sledování a vyhrožování ze strany interneto25

Rachel Caine vých domobranců. Organizovaných skupin jako Andělé v nebi, které mezi sebe přijímají příbuzné a přátele obětí mého exmanžela. Náhodných podivínů, kteří si Melvina idealizovali a chtějí se ke mně buď přiblížit, nebo mě zabít. Pronásledovatelů, kteří mají za to, že moje děti jsou nejspíš budoucí sérioví vrahové ve vývinu. Mám spoustu nepřátel, můžu si z nich přímo vybírat, ale tohle je jiné.

Tohle je někdo, kdo žije jen kousek autem. Kdo se může ukázat u dětí ve škole, u mého partnera v práci, v naší samoobsluze.

Nebo u našeho domu.

Normálně se vůči hrozbám chovám dost agresivně, ale Sam ve mně vyvolal dojem, že Belldeneovi zacházejí se spory jako se sportovními kláními. Cokoli, co provedu jednomu z nich, rozdráždí hnízdo velmi rozzlobených sršňů. Lákají nás do pasti.

Nemůžu si dovolit do ní vlézt.

Pořád mi ale přijde nesnesitelné nechat to být. „Takže teď uděláme…“ „Neuděláme nic,“ uzavře to a podívá se na mě způsobem, který až moc dobře znám. „Jasné?“ „Možná.“ „Gwen.“ „Mohl tě zabít.“ „Kdyby mě chtěl mrtvého, tak bych byl mrtvý,“ řekne mi. „Pokud se to zhorší, oplatíme jim to. Ale právě teď stojí jen o záminku, tak mu ji nedávej. Dobře?“ Neochotně přikývnu. Ani jeden z nás neví, kdo přesně z nich o ni stojí. Na světě se vyskytuje matoucí počet Belldeneových a pravděpodobně všichni se umějí ohánět flintou. Jeden z nich je odstřelovač na armádní úrovni, 26

Pod hladinou což ale neznamená, že právě on si dnes vyšel ven nás provokovat.

Myslím, že toho si šetří, až to začnou myslet vážně.

Jdu s dětmi na autobus, nadmíru obezřetná vůči jakýmkoli hrozbám, ale nastoupí bez nehody. Policisté Sama propustí s tím, že vše v pořádku, a odejdou. Sam vytluče to poškozené okno a slíbí mi, že z práce zavolá opraváře. Tentokrát je náš polibek na rozloučenou delší, napjatější.

Už nějakou dobu se snažíme vrátit ke sladké, vřelé rovnováze důvěry. Nikdy to nebylo jednoduché. Sam je bratr jedné z Melvinových obětí. Tenhle stín na nás bude dopadat už navždy. Stejně tak i ta složitá skutečnost, že pomáhal stvořit Anděle v nebi, jednu z nejhlasitějších skupin, které nás stíhají.

Nyní v Samovi vidí zrádce a pořád věří, že já jsem se podílela na exmanželových zločinech. Ale já Sama znám.

Naprosto mu věřím s tím nejcennějším, co na světě mám, svými dětmi. A se svým zjizveným, vystrašeným, přísně střeženým srdcem.

Občas mě to děsí. Pustit si někoho tak blízko, dát někomu takovou moc nad sebou samou… je to zároveň vzrušující a děsivé. Ale v okamžicích podobných tomuto to rozhodně stojí za to.

Odevzdám dokončená hlášení, fotky a zjištění o financích v případu Kingston svojí šéfové. J. B. Hallová vlastní soukromou detektivní agenturu, pro kterou pracuju, a je to zatraceně chytrá, drsná ženská.

Potvrdí příjem a právě ona bude tu práci hodnotit, dokumentovat nálezy a klientsky přívětivým způsobem to prezentovat koncovému zákazníkovi. Správní radě to 27

Rachel Caine asi nepůjde moc pod nos, i když se o jeho zatčení téměř s jistotou doslechnou už chvíli předtím, než zpráva dorazí.

Mám docela kliku, že se mě tahle stránka věci netýká.

Už mám ve svém životě dramat až dost.

J. B. mi mezitím poslala další práci, uvědomím si. Otevřu její zprávu. Tohle je zvláštní, píše. Pomníček pohřešovaného mladého muže. Čekala bys, že si nás najmou jeho rodiče, ale ne. Je to nezisková nadace. Možná v zastoupení rodičů? Je to nejasné, tak postupuj opatrně. Je toho tak málo, že opravdu musíme hlavně projít všechny kroky v procesu. A je to ve tvém revíru. Mrkneš se na to?

Stáhnu si soubor v příloze. Je to poměrně útlá policejní složka o pohřešované osobě: mladém muži, který zmizel z baru během nočního tahu s kamarády. Studuje – studoval? – poslední ročník Tennesseeské univerzity v Knoxvillu. Fakta jsou řídká a útržkovitá. Remy Landry, 21 let, běloch, původem z Louisiany.

Remy si v pátek večer vyrazil se šesti kamarády a zastavili se ve dvou barech. Když se konečně znovu setkali v tom druhém, po Remym nebylo ani vidu, ani slechu. Všichni předpokládali, že někoho sbalil a odešel, ale na zprávy ani volání na jeho mobil nikdo neodpovídal. Měl vlastní auto. To bylo nalezeno zaparkované a zamčené v kampusu. Logicky – do baru jel s kamarády.

Záběry z kamer připojené k digitální složce ukazují Remyho v prvním baru: posbíraný záznam ukazuje, jak si objednává pití, tancuje s kamarády, baví se s děvčaty. Při pohledu na něj mě zamrazí: je to pohledný kluk s milým úsměvem, silný, štíhlý a mrštný. Vypadá, jako by mu patřil svět. Jediná podivná věc je, že si nese batoh.

28

Pod hladinou Přemýšlím, jestli právě to motivovalo policii k předpokladu, že je na útěku.

Druhý bar tolik záběrů neposkytl, ale i tam je vidět Remy s kamarády, jak přijeli do klubu, a později kamarádi na odchodu. U souboru je poznámka, že zadní východ nemá kameru, ale že prohlédli každou jednu minutu záběrů zepředu. Remy vešel dovnitř. Už neodešel, aspoň ne těmito dveřmi. A batoh si vzal.

Policie prohledala klub od podlahy po strop a nenašla nic. Samozřejmě nekonali hned. Prohlídka proběhla až o několik dní později. Nikdo nebere moc vážně pohřešované vysokoškoláky – hlavně ne pohřešované mladé muže, především pokud se nevrátí z baru. Aspoň ne pokud neexistuje jasný důkaz o zločinu.

Byl pryč dlouho, než si někdo uvědomil, že je to problém. A zmizel jako pára nad hrncem. Beze stopy. Bez svědků, nebo přinejmenším se policii nepodařilo žádné sehnat.

A tehdy jsem si uvědomila, jaké je datum jeho zmizení.

Před třemi lety.

Píšu J. B. Tohle je značně uleželé. Víme něco nového?

Služební telefon mi zazvoní minutu po odeslání zprávy. Zvednu ho a slyším vřelý, sebevědomý hlas J. B. „Ty se ptáš po nových poznatcích v případu Remyho Landryho a my nemáme vůbec nic. Budu upřímná: když se k tomu dostala policie, proběhlo poměrně solidní vyšetřování.

Nejsem si jistá, kdo je za tou neziskovkou, co nás platí, ale vypadá to, že to nějak souvisí s církví. Zabývám se tím.“ „Podle hlasu z toho nemáš nejlepší pocit,“ nadhodím.

Znám J. B. už poměrně dobře a její instinkt je ostrý jako břitva.

29

Rachel Caine „Nemám. Ale stejně… tomu mladíkovi se něco stalo. Nezávisle na těch lidech, kteří do toho dávají peníze, prospěje jeho rodičům zjistit, co se stalo.“ Vzdychne. „Ty jsi taky matka. Tak to znáš.“ Znám. Představa, že jedno z mých dětí zmizí a slehne se po něm zem… to mě probouzí uprostřed noci. Vím, kolik temnoty je tam venku.

Znám predátory, kteří jí proplouvají hbitě jako žraloci. „Můžu začít tím, že si promluvím s rodiči,“ sdělím jí. „Žijí v Louisianě?“ „Máma je v Knoxvillu, proto to posílám tobě. Táta pořád žije v jejich domě v Louisianě. Provozuje tam firmu.“ Už přikyvuju. „Pro případ, že se kluk zjeví v rodinném domě,“ domýšlím si. „Promluvím si tedy nejdříve s tou mámou.“ „Našlapuj zlehka a buď něžná. Jejich manželství není v nejlepší kondici.“ Ani to mě nijak nepřekvapuje.

Mnoho párů se po zmizení nebo smrti dítěte rozpadne.

Obzvlášť, zmizí-li jedináček jako Remy Landry. „Dám pozor. Našli někdy něco dalšího? Něco, co by se nedostalo do složky?“ „Ne. Žádné stopy z mobilního telefonu, žádná vodítka od kamarádů, nic od provozních v baru. Nikdo nic neviděl. Jak jsem říkala… je to frustrující. Jako honit se za stínem. Ale jestli můžeme té rodině nabídnout nějaký závěr…“ Nerada zůstávám něčí poslední útěchou. „A když se mi nepovede zjistit nic nového?“ „Tak je to možná taky odpověď. Možná to konečně nechají být,“ řekne J. B. „Někdy jsme tu prostě jen od toho, 30

Pod hladinou abychom prošly papíry a inkasovaly peníze. To je součást naší práce, Gwen. Ať se ti to líbí, nebo ne.“ „Dobře,“ uznám. „Všechno ještě jednou projdu.“ Zaváhám. „A… co když něco najdu?“ „Upřímně doufám, že ne, pokud to nebude opravdický průlom, který nám pomůže ho najít,“ prohlásí J. B. „Ale ráda bych těm rodičům dopřála co nejvíc klidu, tak nebo onak. Až něco najdeš, přines to a vydáme ze sebe to nejlepší.“ „Ty si nemyslíš, že je naživu, viď?“ „Po třech letech, kdy ho podle záznamů nikdo neviděl, s nepoužívanou platební kartou a nečinným telefonem? Který mladík tohle udělá?“ „Žádná historie duševních chorob? Drogy?“ „Drogy rekreačně, asi jako většina vysokoškoláků. Ale ve věci duševních nemocí negativní. Ať se mu stalo cokoliv, nemyslím si, že dostal zničehonic ve vysokoškolském baru psychotický záchvat.“ Samozřejmě má pravdu. „A… budeš se dál šťourat v tom, kdo nás najal, že?“ „Stoprocentně,“ ujistí mě. „Dám ti vědět, jakmile zjistím víc.“ Poděkuju jí za práci, ukončím hovor a pustím se do toho.

Remy Landry působí jako normální mladý muž, odpovídající svému věku. Trošku divoch, ale nic neobvyklého.

Trošku hráč, s dlouhou řadou expřítelkyň, ale žádná z nich na něj asi není nadprůměrně naštvaná. Jak říkala J. B., jeho kamarádi se přiznali k tanečním drogám a hulení, ale Remy si vážil svého těla – se vším, co si vzal nebo vypil, zacházel s rozumem. Prohlédnu si jeho selfíčka a zkouknu 31

Rachel Caine videa na sociálních médiích. Je to pohledný kluk s upřímným milým úsměvem a sebevědomím člověka, který nikdy nepochyboval o tom, že uspěje. Byl milován. Jeho kamarádi se v jeho společnosti rozhodně cítili dobře.

Proč takový kluk zmizí z natřískaného baru uprostřed noci? Instinktivně na to odpovídám kvůli holce, ale nezdá se mi, že by se nějak nadměrně věnoval komukoli z těch záběrů.

Několik hodin strávím pročesáváním složek, psaním poznámek, pak ještě dvakrát zhlédnu připojené video z bezpečnostních kamer v barech. J. B. označila, kde se na nahrávce náš chlapec objevuje, ale já se přihlásím do cloudu a pustím si celé video od chvíle, kdy Remy a jeho kamarádi dorazí do klubu. Chci se podívat na každou kameru a každou vteřinu. Možná někomu něco uteklo.

Možná někdo kolem něj vypadá podezřele. Nevím, co hledám, ale vím, že jestli to tam bude, tak to uvidím.

Ale není to tak. Nevidím nic.

Ve dvě odpoledne mi zazvoní osobní telefon – to už jsem unavená, rozbolavělá a zívám. Pozastavím záběry z kamer a popadnu mobil, protože už stejně tak napůl zoufale toužím po pauze. Zkontroluju číslo.

Je to můj syn. Ze školy nikdy nevolá, pokud to není akutní – obvykle něco s Lanny, protože ta přitahuje problémy mnohem víc než Connor.

Zvednu to a cítím, jak moje srdce přeřadí na rychlejší rytmus. „Connore? Co se děje?“ Slyším hluk, ale ne synův hlas. Pak promluví někdo dospělý – nějaká žena: „Slečna Proctorová?“ Zní vyděšeně. Cítím, jak se celý svět kolem mě rozkymácí. Tohle není v pohodě. Ani trochu.

32

Pod hladinou „Je syn v pořádku?“ Tu otázku vyhrknu a je z ní slyšet hrozný strach. „Ano,“ ujistí mě. „Nebo, relativně. Tady Prowdová, jsem Connorova…“ „Učitelka dějepisu,“ předběhnu ji. V ústech mi vyschlo, telefon pevně svírám. „Co se děje?“ „Proběhla tady, ehm, ostrá hádka během cvičného poplachu…“ „Jakého poplachu?“ ptám se a pak si vzpomenu. Jako by se mi podlaha propadla pod nohama. Měla jsem to vědět. Connorova neochota jít dneska do školy dává naprostý, nad slunce jasný smysl. Hlásili mi to, ale spletla jsem si datum. Proboha.

Dneska měli ve škole cvičný poplach pro případ výskytu aktivního střelce. „Podívejte, mrzí mě to, měla jsem si s ním o tom promluvit,“ řeknu ženě na druhém konci drátu. „Jestli se nechoval správně, promluvím si s ním. Má jít na terapii kvůli…“ Zhluboka, slyšitelně se nadechne. „Connora odvezli do nemocnice.“ „Cože?“ Jsem na nohou, židle sviští na kolečkách přes místnost a tvrdě narazí do zdi. Skoro si toho nevšimnu.

Svírám telefon tak pevně, že se mi jeho hrany zarývají do dlaně. „Je v pořádku?“ „Možná má zlomený nos,“ odpoví. „Zapletli se do toho tři.“ „Zapletli se do čeho?“ „Ve třídě proběhla rvačka,“ vysvětluje. „Mrzí mě to…“ „Do které nemocnice?“ vyptávám se, ale pak se opravím. Pohotovost je ve městě jenom jedna. „Nortonská všeobecná.“ 33

Rachel Caine „Ano, slečno Proctorová. Opravdu mě to moc mrzí.

Snažila jsem se…“ Zavěsím v půlce její věty. Cestou ke dveřím popadnu klíče a peněženku a vymačkám kód k deaktivaci alarmu.

Už jsem na půl cesty k autu, když se mi do očí odrazí světlo z rozbitého okenního skla na chodníku a vzpomenu si, příliš pozdě, že jsem tam úplně na ráně.

Zastavím se. Otočím se k okraji lesa a pomalu opíšu půlkruh. Jestli tam Belldeneovi jsou, chci, aby viděli, že se jich nebojím, kurva.

Jestli tam opravdu jsou, nedají o sobě vědět.

34