Pod lampou není vždy tma by Nakladatelství MOBA

Alena Jakoubková POD LAMPOU NENÍ VŽDY TMA

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 www.mobaknihy.cz © Alena Jakoubková, 2021 © Photo by mysticlight on Depositphotos.com © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 Vydání první ISBN 978-80-243-9738-2

ALENA JAKOUBKOVÁ

Pod

lampou

není vždy tma

Já mám deštník, když na to přijde, ale radši zmoknu… (autorka této knihy, v Paříži, pod Eiffelovkou) Jen málo z nás je tím, kým se zdá… (Agatha Christie) Hledali jsme štěstí, a našli sami sebe… (John Lennon) Vstávám ve čtyři a dělám od tří… malá odmlka. To umím jen já a Chuck Norris. (Reňula M.)

Gábina přišla ten den do kavárny brzo, potřebovala si projít faktury a objednávky a připravit podklady pro účetní, s níž měla odpoledne schůzku. Nejdřív ale zapnula kávovar a připravila si cappuccino. Když s administrativou, tou nejméně oblíbenou činností, byla hotová, odemkla dveře kavárny a vyšla pod podloubí. Jak bylo jejím zvykem, rozhlédla se po náměstí a zkušeným okem hned zaznamenala Vendulu Kropáčkovou, navlečenou do tlustého propínacího žlutého svetru, který se jí plandal až ke kolenům, navlečeným v odrbaných manšestrákách, a v jejích typických neslušivých brýlích s černými obroučkami a tlustými skly. Gábinu její přítomnost na náměstí překvapila. Vendula se v centru Vlčic obvykle objevovala jen v sobotu dopoledne, když obíhala obchody, aby si nakoupila čerstvou zeleninu a maso na víkend. Přes týden pracovala jako účetní v betonárce ve Veselí nad Lužnicí a vracela se, až když už vlčické obchody měly zavřeno. Do Gábininy kavárny chodila jednou za čas s manželem, když ji náhodou na nákupech doprovázel, na sobotní dopolední kávičku, ale manželé Kropáčkovi se většinou drželi stranou, s nikým se moc nevybavovali, a pokud Gábina věděla, neměli tu žádné blízké přátele, s nimiž by se scházeli třeba na grilování, jak bylo obvyklé. Do Vlčic se přistěhovali asi před deseti lety, když si tu koupili domek ve staré zástavbě na konci městečka. Býva-

la to obyčejná vesnická chalupa se stodolou, ale šikovný Ota Kropáček, Vendulin manžel, ji dal do pucu natolik, že vlčičtí nestačili zírat. Vendula Kropáčková nesla v každé ruce plnou nákupní kabelu s logem Lidlu a blížila se ke kavárně. Když ji někdo pozdravil, odpověděla, ale s nikým se nezastavila. Gábina zůstala stát mezi dveřmi, protože byla zvědavá, kam Vendula míří. Domů to jistě nebylo, protože k chalupě Kropáčkových se šlo jinudy. K jejímu překvapení se u ní Vendula zastavila a zeptala se: „Paní Zimová, máte už otevřeno?“ Gábina s úsměvem přikývla a ustoupila, aby Vendule uvolnila vchod. Vendula vešla, rozhlédla se a vybrala si stolek u okna. Obě nákupní kabely odložila na podlahu, svlékla si svetr, který přehodila přes opěradlo židle, a posadila se. Flanelová košile pod svetrem její outfit nijak nevylepšila. Gábina se jí zeptala: „Co si dáte, paní Kropáčková?“ Vendula si objednala latté a obří kremroli. Gábině samozřejmě vrtalo hlavou, co se u Kropáčků stalo, když Vendula zůstala ve Vlčicích a nakupuje, jako by měl přijít konec světa. A nemocná tedy opravdu nevypadá. Na odpověď nemusela dlouho čekat. Když před Vendulu položila vysokou sklenici s čepicí pěny a talířek s kremrolí, na který štědře přidala pár perníčků s citronovou polevou, Vendula ji překvapivě vyzvala: „Nechcete si ke mně na chvíli přisednout?“

Gábině to nemusela říkat dvakrát. Došla si pro svoje cappuccino, posadila se a zkusmo nadhodila: „Co to, že jste dneska nejela do práce?“ Vendula se usmála: „Víte, proč nosím brýle? Mám skoro deset dioptrií. Špatně vidím od dětství, ale zvykla jsem si. Doktor mi dávno doporučuje operaci, ale já se toho bojím. Ale zrak se mi zhoršuje, proto jsem se konečně nechala přemluvit, abych šla na laserovou operaci. Manžel mi zaplatil zákrok na soukromé oční klinice v Praze. Ale pořád se strašně bojím, víte. No, jdu na tu operaci už zítra, Ota mě tam vezme autem. No ale protože nevím, jak to se mnou bude po operaci vypadat, vzala jsem si dneska dovolenou a Otovi navařím do mrazáku, aby měl co jíst.“ Gábina ji automaticky uklidňovala: „Paní Kropáčková, nemusíte se ničeho bát. Určitě budete v dobrých rukou.“ Vendula přikývla. „Nedonesla byste mi ještě jednu kremroli?“ Gábina vstala. „Samozřejmě.“ V duchu si ale pomyslela, že by se měla Vendula krotit. Zatímco cukrářskými kleštěmi nakládala na talířek další kremroli, vpadl do kavárny Vojta Mráček. Dokonce sám od sebe uvázal Akinu pod podloubím. Trochu se zarazil, když uviděl Vendulu, ale vhrnul se dovnitř a posadil se k vedlejšímu stolku. Vojta nikdy neodolal pokušení dát se s kýmkoli do řeči. Otočil se ke Kropáčkové a zahájil konverzaci: „Jéje, mladá paní, co vy tady? Zachtělo se vám trochu lenošení?“

Gábina si s potěšením všimla, že Vendula ho sjela znechuceným pohledem. „Pane Mráčku, do toho vám nic není.“ Mráčka to neurazilo. Žoviálně ji napomenul: „No, no, snad jsem tolik neřekl.“ Pak mávl na Gábinu. „Gábinko, přines mi kafe a koblihu.“ Gábina přikývla a oba hosty obsloužila. Vendula spořádala i druhou kremroli a Gábina si s mírným popuzením pomyslela, že by si paní Kropáčková měla trochu hlídat váhu. Ne že by byla vyloženě tlustá, ale když si sundala ten příšerný žlutý svetr, odhalila špeky, rýsující se jí na břiše i na bocích, vecpaných do zjevně o číslo menších manšestráků, než by se patřilo. Když na ni Vendula, důsledně ignorující Mráčkovy pokusy zatáhnout ji do rozhovoru, kývla, že chce platit, Gábina před ni položila účet a s úsměvem jí popřála: „Tak ať vám ta operace dobře dopadne, paní Kropáčková, přijďte mi pak říct, jak jste spokojená. První káva po operaci bude na mě, zvu vás, tak se tu určitě stavte.“ Pak se otočila a vrátila se k prodejnímu pultu, kde rovnala koláče a preclíky do košíčků. Když ukládala peníze do kasy, všimla si, že jí Vendula nechala štědré spropitné. Když Vendula odešla, Vojta na ni zahalekal: „A co mě, mě bys, Gábinko, na kafe nepozvala?“ Gábina po něm šlehla okem. Vojtu doslova nesnášela, byl to takový místní lenoch, povaleč a sukničkář, a stejně tak nesnášela jeho manželku, bývalou starostku Vlčic, kterou teď čeká soud kvůli finančním čachrům na radnici a pokusu o spekulaci s městskými pozemky, které jí naštěstí nevyšly. Gábina se sestrou Klárou notně přispěly k jejímu usvědčení v obou obviněních. Mráčková teď

s nimi nemluvila, přestala chodit do kavárny a ani jim neodpovídala na pozdrav. Gábině ani Kláře to neleželo ani v patě. Vojta si myslel, že ho Gábina možná neslyšela, tak na ni houknul ještě jednou: „Tak pozveš mě na to kafe?“ Gábina odsekla: „Ne, tebe ne, Vojto.“ Mráčkovi jsou známí skrblíci a Gábina je v tom nehodlala podporovat. Pak se jako obvykle kavárna začala plnit a Gábině začal kolotoč.

Klára vyšla před dům pod podloubí, rozhlédla se přes náměstí a jako obvykle zaznamenala každého, kdo se tam právě nalézal. Dělala to tak každé ráno a poté i několikrát za den, když vyšetřila chvilku. Bylo krátce po sedmé ráno, takže hospodyňky se činily s nákupními taškami, aby stačily včas uvařit oběd pro své pracující manžely a děti, až se vrátí ze školy, a na autobusové zastávce postávali ti, kteří za prací dojížděli do Tábora nebo do Veselí nad Lužnicí, a neměli auto. Klára se zachumlala do vlněné šály, kterou si přehodila přes sáčko, protože takhle po ránu v tomhle časném dubnovém dni bylo chladno, i když asi tak za dvě hodinky nad chladnem zvítězí, alespoň podle předpovědi počasí, nefalšované jaro. Klára tohle roční období milovala. Příchod jara, rozkvetlé magnólie a příslib blízkého léta. Vždy si tuto dobu vychutnávala a i teď si do plic nabrala pořádný doušek vzduchu. Klára minula svůj obchod s květinami a vydala se cestou okolo rohové prodejny potravin, která už měla otevřeno a uvnitř to bzučelo hlasy zákazníků jako v úle, na hřbitov. Šla rychle do kopce, po cestě vedoucí ke kostelíku, kolem nějž se rozprostíral hřbitov. Klára se sem ubírala skoro každý den. Na hrobě svého dávno zemřelého manžela zapálila svíčku ve stříbrné lampičce a chvilku tam v zamyšlení postála. Její Milan

zemřel jako voják na misi v bývalé Jugoslávii jen pár měsíců po svatbě a jejich dcera, Klárka, se narodila až po jeho smrti, takže svého tátu nikdy nepoznala. Klára uštípla pár zažloutlých lístků z bohatě rozkvetlé růžové skleníkové azalky, kterou sem přinesla před pár dny, a čistě ze zvyku se rozhlédla kolem. Díky své zvědavosti si tady vloni všimla Jany Kopecké a Vaška Navrátila, kteří se tu tajně scházeli. V té době byli oba sezdaní s jinými, ale ve Vlčicích se rozjela vlna podivných událostí, které nakonec vedly k tomu, že se ti dva rozvedli a jsou teď spolu. Alespoň pokud Klára věděla. V tuto hodinu obvykle bývala na hřbitově sama, jen občas tu potkala faráře Daniela Rovenského, který někdy přicházel do kostela časně, aby se připravil na mši nebo se tu v klidu pomodlil, ale tentokrát na vzdáleném konci hřbitova viděla další postavu. U hřbitovní zdi na vzdáleném konci postával nějaký muž. Byl k ní otočený zády, takže mu neviděla do tváře. Muž nepostával nad nějakým hrobem, jak by se očekávalo, ale koukal na zeď mezi hroby. V ruce držel kytici bledě žlutých růží a po chvíli ji položil přímo ke zdi. To Kláru překvapilo. Protože kdo proboha pokládá kytku na zem a ne na hrob? To bylo hodně divné. Muž tam na tom podivném místě u zdi, kde nebyl žádný hrob, ještě chvilku postál, pak se otočil a rychlými kroky odcházel. Klára se na něj pátravě dívala, chtěla poznat, kdo to je. Muž si ale narazil tmavě zelenou čepici se štítkem hlouběji do čela, kolem Kláry se přehnal v asi dvacetimetrové vzdálenosti a rychle jí zmizel z očí. Buďto si jí nevšiml, anebo to alespoň předstíral. Klára měla neodbytný pocit, že už toho muže někdy viděla, byl jí nějak povědomý, ale nemohla si vzpome-

nout, kde a kdy to mohlo být. Jeho podivně nezvyklé chování v ní vzbudilo podezření. Proč jí ani nekývl na pozdrav? Počkala, až muž vyšel ze hřbitova a zmizel jí (a ona jemu) definitivně z očí, a pak se vydala ke zdi, kde předtím stál. Pečlivě si zeď, u které muž postával, prohlížela decimetr po decimetru a po chvíli objevila zvláštní znamení. Na třetí cihle odspoda, blíž ke hrobu vpravo, byla vyryta dvě písmena. L a K. Že by místo dávných dostaveníček? To Kláru zaujalo. Pátrala očima dál, ale nic jiného než ona dvě písmena neviděla. Žluté růže ležely na trávníku, jejich květy se dotýkaly zdi.

Gábina měla ten den příšerný kolotoč, protože Mirka musela zůstat doma s Jarouškem, který má zvýšenou teplotu, a babička, její tchyně a máma jejího manžela Martina, stará Líbalová, odjela do lázní. Podle Gábiny si nemohla vybrat méně vhodný termín. Nemohla s tím ale samozřejmě nic dělat. Prostě sebou musela švihnout. Když tedy v poledne vpadla do kavárny Klára, která si u ní jednak chtěla sníst obložený chlebíček a vypít šálek cappuccina a druhak se jí chtěla svěřit s podivným setkáním na hřbitově, musela sestru odbýt. Přinesla jí chlebíček a kávu, ale řekla: „Kláro, prosím tě, vidíš, jak to tady vypadá, stav se večer.“ Klára přikývla. „Stavím se. Něco mi totiž vrtá hlavou.“ To Gábinu zaujalo. „Tak určitě přijď.“ Klára se musela v duchu usmát. Jako by sem nechodila každý večer. Gábina odběhla. Musela podle objednávky připravit a zapéct tousty pro dělníky z montovny, kteří se raději najedli v rychlosti u ní, než aby vysedávali v jedné ze dvou vlčických restaurací a ztráceli tak zbytečně čas. V montovně se pracovní doba přísně hlídala a překročení času určeného na oběd se muselo napracovávat.

Někteří si objednali tousty se šunkou nebo uzeným masem a sýrem, jiní dali přednost náplni s lučinou a uzeným lososem. Musela kmitat, aby je stihla všechny obsloužit. Na to ale byla zvyklá. Její kavárna není vyhlášená široko daleko jen tak pro nic za nic. Netrvalo dlouho a kouřící tousty přistály před hosty, stejně jako šálky kávy, sklenice coly nebo jiné limonády. Klára se mezitím rozhlížela po kavárně. Pojišťovák René Potměšil, který si u Gábiny v kavárně prakticky zřídil kancelář, seděl u stolku s bývalým diplomatem Jindřichem Králíkem. Ten tady v okolí zdědil chalupu, nechal si ji velkoryse zrekonstruovat a tráví tu s manželkou čím dál víc času. René právě předkládal svému klientovi k podpisu nějaké smlouvy a přitom mu něco trpělivě vysvětloval. Klára se kamarádila s Reného manželkou Magdou. Oba Potměšilovi se angažovali ve veřejném životě. René byl předsedou rodičovského sdružení ve zdejší základní škole, Magda, dobrovolnice ve škole, hlídala děti jako pomocná družinářka a vedla skautský kroužek. U dalšího stolku seděl Vojta Mráček nad šálkem dávno vypité kávy. To Kláru nepřekvapilo, o lakotě manžela bývalé starostky se vykládaly po městečku legendy. Jen nikdy nepochopila, proč si kávu neuvaří doma, proč sem denně chodí a zabírá místo zákazníkům, kteří se sem přijdou opravdu najíst nebo napít. Klára usoudila, že tady žádnou inspiraci nepotká, tak dopila kávu a zvedla se. Gábina na ni zamávala a věnovala se hostům. Motala se kolem stolu dělníků, protože jeden z chlapů z montovny právě vykládal ostatním, že na louce u rybníka za Vlčicemi uviděl vysokého zavalitého chlapa, který se tam načerno utábořil. Přes noc tam má postavený malý

stan, který pokaždé ráno složí a narve si ho do obrovského báglu, který nosí stále s sebou. Hned se chytil další z chlapů: „Já ho taky viděl, Pepíku. Včera večer si tam rozdělal oheň a něco si na něm kuchtil. Šel jsem ho upozornit, že by tam neměl tábořit, protože ta louka je soukromý majetek, navíc že městská vyhláška volné stanování na katastrálním území Vlčic zakazuje. Byl jsem opravdu zdvořilý. Řekl jsem mu, že až se nají, ať pečlivě uhasí oheň, sbalí stan a všechny svoje saky paky a jde dál. No a představte si, že on na mě vytáhl kudlu. Šla z něj hrůza, a to nejsem žádné tintítko a jen tak se ničeho nezaleknu. Zařval na mě, že prý mám odprejsknout a hledět si svého.“ Jiný dělník poznamenal: „Měl jsi na něj zavolat měšťáky.“ Chlap odpověděl: „Zavolal jsem na něj policajty, ale nevím, jestli tam skutečně zajeli.“ Tohle Gábinu zaujalo. Jen nerada se přesunula k Renému a ke Králíkovi, kteří na ni mávali z druhého konce lokálu a žádali účet. Zjevně uzavřeli smlouvu k oboustranné spokojenosti, protože jí nechali slušné spropitné. René ji navíc upozornil, že se tu ještě později staví s dalším klientem, a požádal ji, aby mu rezervovala větší stolek. Když šla okolo stolku, u kterého tvrdnul na sucho už hodiny Vojta Mráček, sebrala jeho dávno prázdný šálek a přinesla mu účet. Významně ho před něj položila a čekala, jak Vojta zareaguje. Přemýšlela, kdy Mráčkovým doopravdy dojdou peníze. To přece musí dřív nebo později neodvratně přijít. Jakmile bude Vojta nucen žít jen ze svého důchodu a na její kávičky nebude mít peníze, snad tady přestane nadarmo vysedávat.

Gábina ho fakt nesnášela. Mráček se ohradil: „Snad mě nevyhazuješ, Gábinko?“ Gábina odsekla: „Tohle není veřejná lavička, Vojto. Zaplať za kafe a jdi.“ Mráček neochotně vyndal peněženku. Napomenul ji: „Když byla moje starostkou, tak sis na mě takhle nevyskakovala.“ Gábina to nekomentovala. Musela jít obsloužit manželský pár z Roupova, který se rozhodl po míse obložených chlebíčků ještě pro sachr a další šálky cappuccina. Odpoledne začali přicházet lidé, vracející se z práce. Chtěli si tu dopřát chvilku, než se rozejdou do svých domovů, kde na ně čeká další směna. Ženy musí uvařit večeři a chlapi mají co dělat na zahradě. Stavila se tu i Jitka Voříšková, Gábinina a Klářina spolužačka a maminka mladé Jituš, která tu vyvolala skandál s těhotenstvím, k němuž měla tři otce. Jitčin manžel, Rudolf Voříšek, z toho měl lehčí infarkt, ale naštěstí se z toho dostal a už zase chodí do práce. Všechno nakonec dobře dopadlo a mladá Jituš chystala svatbu s Ondrou Mráčkem, Vojtovým synem. Sice to podle Gábiny zavánělo průšvihem, protože Jituš podvedla Ondru se dvěma dalšími muži, ale zdá se, že jí to Ondra dokázal odpustit. Jeho touha po ženění ale byla možná podpořená i tím, že se chtěl za každou cenu dostat z domova. S Vojtou a bývalou starostkou může totiž vydržet jen hrdina a za toho bylo lze Ondru označit jen se značným úsilím. Mráčková ho dusila svou opičí láskou. Jitka se posadila k barovému pultíku. Z toho Gábina poznala, že s ní chce její kamarádka mluvit. Když

na malém městě vedete kavárnu, je samozřejmé, že jste studnice informací. Lidé vám je tu přicházejí podat na stříbrném podnose, přicházejí se k vám vymluvit. Gábina informace sbírala, ale byla skoupá na to je vydávat. Jitka si objednala dvojité latté a misku skvostných perníčků s citronovou polevou, které pro Gábinu pekla roupovská perníkářka Blanka Plecitá, nyní už sama majitelka kavárny v Roupově a dobrá přítelkyně. Když Gábina obsloužila ostatní hosty a konečně se mohla na chvilku posadit, Jitka bez otálení spustila: „Víš, že mladý Mráček požádal naši Jituš o ruku, že jo?“ Gábina přikývla. Jitka pokračovala: „Já jsem nakonec ráda, že se to takhle všechno vyřeší, ale Rudolf je nepříčetný z Mráčkový. Tý starý rašpli ani trochu nespadl hřebínek. My chceme tichou, pokud možno co nejméně viditelnou svatbu. A ačkoli z toho Rudolf není nadšený a musela jsem ho k tomu dostrkat, nabídli jsme mladým, aby po svatbě bydleli u nás.“ Gábina ji přerušila: „Jitko, nenech se Mráčkovou převálcovat. Ta má nejmíň co komu vykládat. Čeká ji soud a pravděpodobně i vězení. Udělejte si všechno tak, jak to vyhovuje vám.“ Jitka si povzdechla: „No o to se snažíme.“ Gábina nadhodila: „A copak Mráčková chce velkou svatbu?“ Jitka suše odtušila: „Jo.“ Gábinu zajímalo: „A jak si to představuje? Copak má na to peníze?“ Jitka se ušklíbla.

„Ne, tu veselku s kapelou a tancem máme zaplatit my. Jako by teď bylo na místě se předvádět. Ale to není všechno. Trvá na tom, aby se mladí nastěhovali k nim. To je pro mě jako pro mámu naprosto nepřijatelné. Jak víš, Jituš se dostala na vysokou do Budějic a já hlídám kluky. Vybrala si sice dálkový studium, nebo jak se tomu teď říká, ale musí se hodně učit. Musím uznat, že po tom příšerném zakopnutí holka seká dobrotu. Jenomže ta stará čarodějnice si představuje, že až ji zašijou, bude Jituš lítat okolo Vojty, protože on na práci nesáhne. A proto to taky Mráčková chce. Chce svýho starýho hodit naší Jituš na krk.“ Gábina se rozesmála. Kamarádce poradila: „Prostě řekněte ne.“ Jitka si vstrčila do pusy další lahodný perníček a řekla: „Gábino, samozřejmě, že jsme ty její velkopanské požadavky s Rudolfem smetli okamžitě pod koberec. Pokud by chtěla Mráčková velkolepou trachtaci, kterou by omráčila sousedy, musela by sama vytáhnout peněženku. Naštěstí Ondra se těší, že se zbaví rodičovské kurately, tak stojí za námi. Vlastně jsem se přišla jen vypovídat.“ Gábina kamarádku ujistila: „Jsem tu pro tebe, Jitko.“ Jitka dopila kávu a zvedla se. Na pult položila peníze a zeptala se: „Svatba bude v polovině října. Přijdeš?“ Gábina se potěšeně usmála. Svatby jsou nejlepším zdrojem informací. „To bych si nenechala ani za nic ujít.“

Klára měla v obchodě odpoledne rušno, protože se jí podařilo sehnat nádherné řezané střapaté kopretiny a vřes různých barev v květináčích, a lidé, jdoucí okolo její výlohy, neodolali a vstoupili dovnitř, aby udělali radost sobě nebo svým blízkým. Její dcera Klárka měla plné ruce práce s vázáním kytic, Klára přerovnávala zboží, markovala u pokladny a brala od lidí peníze. Venku bylo teplo, sluníčko svítilo na plné obrátky, tak Klára nechala vstupní dveře do květinářství dokořán. Prodejna byla provoněná květinami a navzdory blížícímu se létu měla ještě jarní výzdobu. Dovnitř vjel s kočárkem Matěj Skořepa. „Můžu tu Aurélii nechat? V autě mám pro tebe ty letní závěsy.“ Klára se usmála. „Jistě, nech ji tu.“ Klára se sklonila nad kočárkem. Aurélie byla hezké miminko se smutným osudem. Její máma, Matějova manželka Pepina, je ve vězení, a ještě si tam hodně dlouho pobude. Holčička měla růžovou bavlněnou čepičku s krajkovou růžičkou a v kočárku sladce spinkala pod růžovou dekou s červenými kočičkami. Klárka podala zákaznici kytici ze světlých chryzantém a přišla ke kočárku. Pošimrala miminko pod bradičkou a poznamenala:

„Matěj si vede dobře. Venku ho bez kočárku skoro nepotkáš.“ Klára přikývla. „Taky mě to překvapilo. Holčičku si bere s sebou, i když rozváží zboží.“ Matěj přinesl obrovskou přepravku a položil ji na pult. „Je tam i faktura.“ Klára se usmála. „Děkuju, proplatím ji ještě dneska.“ Matěj mávl rukou. „Dal jsem ti tam dvoutýdenní lhůtu splatnosti.“ Kláře spadla brada. Na to nebyla u Matěje zvyklá. „Vyhrál jsi ve sportce?“ Matěj se spokojeně uculil. „Ne, ale rozjel jsem internetový obchod. Zatím mi z toho jde hlava kolem, ani na chvilku se nezastavím. Teta Marta mi pomáhá s balením, když Aurélie spí. Zboží musím vozit na poštu do Tábora, protože vlčickou poštu bych zahltil. Ten bezvadný nápad mi vnuknul tvůj budoucí švagr, Kláro. To víš, teď, jak zastupuje Pepinu, se s ním občas vídám. Je to správnej chlap. Vůbec jsem nevěděl, jak do toho, tak jsem se zeptal Jituš Voříškové, ta byla vždycky šikovná na počítače, a ta mi taky pomohla s webovými stránkami. Je neuvěřitelně nápaditá. Až budeš mít čas, tak se na ně koukni. Jakmile něco udělám, vyfotím to. Jitka mi ukázala, jak tam mám fotky vkládat, aby moje závěsy a věnce nejlíp vynikly. A teta Marta mi zajišťuje administrativu a účetnictví. Je úžasná, bez ní bych byl ztracený. To byste, holky, nevěřily, kolik mám najednou objednávek. Musím dělat i po nocích, abychom vyhověli všem, ale to mi zatím nevadí. Hledám někoho, kdo by mi s tím pomohl, jenže nechci přijít o pověst. Nevíte o někom šikovném?“

Klára zavřela pusu a zakroutila hlavou. „Matěji, ty ses strašně změnil. A je to jen pár měsíců…“ Matěj pokrčil rameny. „Nikdy bych se nezměnil, kdyby… No, ty víš, Kláro. Ale teď se musím postarat o Aurélii. Ty se asi budeš smát, Kláro, ale já bych pro ni udělal cokoliv. Uvědomil jsem si, že má vlastně jenom mě. A ještě dlouho bude mít. Nikdy jsem neměl nikoho tak rád, víš. Když jsem v dílně, mám u sebe kočárek, když malá spí, abych se na ni mohl dívat. Jakmile se ale probudí, musí za chůvou, abych mohl pracovat. Tedy… Marta se mě zeptala, jestli by pro Aurélii mohla být babička. Samozřejmě jsem kývl.“ Otočil se ke Klárce, která musela jít obsluhovat zákazníky, a řekl jí: „Za Martu děkuju tobě. Lepší babičku bych si pro Aurélii nemohl přát.“ Klára lehce nadhodila: „Co vaši?“ Matěj pokrčil rameny. „Nevolal jsem jim.“ Klára přikývla. „Děkuju, Matěji. A pozeptám se po nějakém šikovném květináři.“ Matěj se chopil kočárku. „Kláro, nemusí to být nutně někdo z branže. Prostě kdokoliv šikovný.“ Klára ho poplácala po zádech. „Jo.“ Když Matěj odešel, Klárka poznamenala: „Kdo by to byl do něj řekl, mami. Dokonce se ke mně ani nedoneslo, že by chodil za ženskými. A to je co říct. Matěj Skořepa, spořádaný otec rodiny. Ale takhle to přeci nemůže jít dál, ne? Je ještě mladý, měl by si někoho najít. Sice není s Pepinou rozvedený, ale Aurélie potřebuje maminku a on někoho, kdo ho bude mít rád…“

Klára se usmála. „On si někoho najde. A doufám, že tentokrát to bude nějaká mladá holka.“ Těsně před zavírací dobou do prodejny přišel Jaroslav Kremlička, budoucí manžel její sestry Gábiny, se kterou se nedávno zasnoubil a přistěhoval se do jejího domku. Zahlaholil: „Ahoj mé krásky. Přišel jsem koupit nějaké květiny pro Gábinku.“ Klárka se rozesmála. „Jaroslave, má vůbec teta dost váz?“ Jaroslav se ušklíbl. „Nějaké jsem jí přikoupil.“ Klárka vyndala z chladicího boxu kopretiny. „Dnes šly nejvíc na odbyt tyhle.“ Jaroslav se na ni usmál. „Jo, jsou překrásné. Tak mi jich dej pugét. A něco k tomu přidej.“ Klárka začala vázat kytici a Jaroslav si Kláře posteskl: „Tvoje sestra nechce určit termín svatby.“ Klára se mírně ušklíbla. „Tak termín vyber ty.“ Jaroslav zadumaně přikývl. „Jo, tohle na vás, ženský, nejspíš platí.“ Klára na něj zahrozila: „Jaroslave, jestli jí řekneš, že jsem ti to poradila já…“ Jaroslav pokrčil rameny. „Znáš mě, Kláro, tohle ti slíbit nemůžu. Přijdeš do kavárny?“ Klára přikývla. „Jo, až zavřeme. Drž mi místo.“ Když Jaroslav odešel, Klárka se zeptala: „Kde je vlastně Miloš?“

Klára vysvětlila: „Miloš si vzal nějaké služby v táborské nemocnici. Dneska jde na noční.“ Klárka poznamenala: „Mami, kdy se konečně rozhoupeš a Miloše si vezmeš?“ Klára zopakovala mantru, kterou omílala už víc než dvacet let: „Pořád jsem ještě vdaná za tvého otce. V srdci.“ Klárka to odmítla. „Mami, víš dobře, že už to dávno není pravda. Ty se jen bojíš se někam pohnout. Jak dlouho chceš ještě čekat? Miloš je skvělej chlap, vypadá dobře, miluje tě…“ Klára pokrčila rameny. „Od osmnácti žiju sama, jen s tebou. Nikdy jsem s žádným mužským nesdílela domov. Mám strach, že bych přítomnost muže ve svém bytě… myslím trvalou přítomnost… nesnesla. A co potom? Rozvod? Nevím, proč na mě Miloš tak tlačí. Taky žije už dlouho sám. Co když mu polezu na nervy? Tak, jak to je, mi to vyhovuje.“ Klárka zakroutila hlavou. „Mami, tak to aspoň zkus…“ Klára si povzdechla. „Jsem tu zvyklá, mám to do práce půl minutky, jen seběhnu schody. A Miloš má v Roupově velký dům, bylo by logické se přestěhovat k němu, to je mi jasné, ale já se nechci stěhovat z tohohle bytu. Zařídila jsem si ho podle svého, jsem tu zvyklá…“ Klárka ji přerušila. „Mami, prostě to zkus.“ Klára přiznala: „Víš, bojím se, že když to takzvaně zkusím, Miloše už odsud nedostanu.“

Klárka ji napomenula: „Mami, ty to prostě nechceš zkusit.“ Klára přikývla: „Jo, nejspíš máš pravdu.“ Klárka se tiše zeptala: „Nebo je v tom David?“ Klára se na dceru přísně podívala: „O tomhle s tebou mluvit nebudu. Jsem tvoje máma.“ Klárka pokrčila rameny a změnila téma. „Už dlouho jsme s Pavlem nepořádali hromadné grilování u nás na zahradě. Mysleli jsme, že bychom vás všechny pozvali příští sobotu. Jen tak, žádná oslava, jen rodinné setkání. Bylo by to nějak jako u tety, když s Jaroslavem slavili zasnoubení. Začali bychom obědem a pokračovali až do večera. Pavel sežene pro chlapy soudek piva, já naložím spoustu masa a zeleniny. Mám perfektní recept na grilované cukety. Naložím je do bylinkové marinády…“ Klára přikývla. „Jo, to bude fajn. Musíš mi říct, co budu mít na starosti já.“ Klárka se usmála. „Právě že nic, mami. Všechno uděláme my s Pavlem.“ Klára nadhodila: „Kdybys na něco přišla, tak stačí říct.“ Pak nanosily do obchodu police a zboží rozložené pod podloubím, Klára spočítala tržbu a Klárka zametla a vytřela podlahu. Pak obě vyšly pod podloubí a zamkly obchod. Rozloučily se a každá se vydala svým směrem. Klárka k domku na konci vesnice, který si s pomocí rodičů s Pavlem postavili, Klára přes náměstí k sestřině kavárně. U kašny se zarazila.

Pod podloubím na druhé straně náměstí, kolem trafiky a prodejny se zeleninou, šel nějaký muž. Rázoval si to, jako by někam spěchal, neohlížel se vlevo ani vpravo. Tmavě zelenou čepici se štítkem, která rozhodně pamatuje lepší časy, měl nasazenou hluboko do čela, na sobě umaštěnou koženou bundu a špinavé džínsy. Šel trochu shrbeně. Nepochybně to byl ten muž, co ho viděla dnes ráno na hřbitově. Okamžitě změnila plány a vydala se za mužem. Snažila se být co nejméně nápadná. Muž prošel okolo pošty a zahnul do Rybničné ulice, která se stáčí z mírného kopce ven z městečka. Klára ho sledovala zpovzdálí, ale muž se naštěstí neotáčel. Minul drogerii a hospodu U Sudu, a když minul poslední vlčické domky i ceduli s názvem města, zahnul na prašnou polní cestu k rybníku, okolo něhož stály chatky. Klára věděla, že není bezpečné za tím chlapem jít dál. Prašná cesta se trochu kroutila, jestli si jí všiml, mohl by si na ni někde za zákrutem počkat. Pomoci by se nedovolala. Chatky na téhle straně rybníka byly většinou prázdné. Určitě by mu bylo podezřelé, že se zase potkávají a že za ním Klára jde, když vlastně není kam. Ten chlap rozhodně nevypadá bezpečně. Kromě toho, na rybník a chatky, které kolem stojí, je možné se podívat ze zadní uličky, stačí proklouznout kolem pošty a projít úzkou stezkou mezi starou zástavbou rodinných domků. Klára se okamžitě otočila a běžela do kopce zpátky na náměstí. Proklouzla na úzkou cestu a na jejím konci se zastavila. Stezka sice vedla dál, a když byly s Gábinou malé, často si tudy cestu k rybníku zkracovaly, ale teď už byla dávno zarostlá.

Klára očima pročesávala okolí. Měla štěstí. Muže za chvilku spatřila. Pozorovala ho. Vypadalo to, že se chce mezi chatkami utábořit na noc. Z batohu, který u sebe ani ráno na hřbitově, ani teď, když ho viděla na náměstí, neměl, takže si tady někde musel najít nějakou skrýš, kam si schovával věci, vytáhl rozložitou zelenou celtu, a rozložil ji na zem. Pak na ni hodil spacák, baterku a další věci, které nedokázala rozeznat. Začal sbírat větve a Kláře bylo jasné, že chce založit oheň. Zašeptala si pro sebe: Určitě tu přenocuje. Sakra, kdyby tu byl David, mohla by ho za ním poslat. Klára se otočila a zamířila k sestřině kavárně.

Gábina očima pohladila nádhernou kytici kopretin s listy kapradin. Položila ruku na Jaroslavova záda a zeptala se ho, jestli by si dal ještě šálek kávy a k němu bagetu nebo obložený chlebíček. Gábina v kavárně jedla jen zřídkakdy, protože musela být hostům stále k dispozici, takže si navykla večeřet až okolo jedenácté v noci. Zatím se to na ní nepodepisovalo, ale Jaroslav jejím životním stylem trochu trpěl. Jaroslav přikývl. „Prosím tě, dal bych si ten tvůj toust s uzeným lososem, děkuju.“ Gábina mu to přinesla a předstírala, že jde obsluhovat hosty na předzahrádce. Sedělo tam jen pár lidí, a nikdo po ní nic nechtěl. Protože měla chvilku klid, rozhlédla se po náměstí. Koutkem oka zachytila Kláru, jak přichází z Rybniční ulice, skoro běží, zadýchaně lapá po dechu a zahýbá do úzké uličky za poštou, která v podstatě nikam nevede. Gábina netušila, co by tam Klára mohla pohledávat. Kde se vzala v Rybniční ulici, která vede ven z města? A odkud a kam její sestra tak zběsile spěchá? Gábina se vrátila do kavárny. Věděla, že se všechno brzo dozví. Dřív než Klára do kavárny vešel David Holzman, soukromé očko z Tábora, Klářin ctitel a tchán jejich kamaráda Chrousta. Když viděl Jaroslava, rozzářila se mu tvář

a posadil se k němu. S Jaroslavem si hned padli do oka a skamarádili se spolu. Na Gábinu se usmál a požádal: „Gábino, přineste mi prosím pivo.“ „Jaroslav ho poplácal po zádech. „Copak nejedeš domů?“ David zavrtěl hlavou. „Chroust má třídní sraz, tak zůstanu u Adélky, aby tu nebyla sama.“ Jaroslav přikývl a požádal Gábinu: „Gábinko, tak mi taky přines pivo. Stejně se k těm toustům hodí víc než kafe.“ Gábina přitančila s objednávkami a na chvíli si přisedla. David se zeptal: „Kde je Klára?“ Gábina tajuplně pokývala hlavou. Věděla sice, že Jaroslav její oblibu v drbech a tajemství nesdílí, ale řekla: „Už tu měla dávno být, ale když jsem ji vyhlížela na náměstí, tak tam nebyla. Zato jsem před chvílí viděla, jak přiběhla od Rybniční a zahnula do uličky za poštou. Což je divné, protože když zavře květinářství, vždycky jde rovnou ke mně.“ Jaroslav ji napomenul: „Gábinko, jistě měla důvod, třeba šla někoho navštívit.“ Gábina odsekla: „Jo, a bylo to tak důležité, že běžela?“ V tu chvíli vstoupil do kavárny pojišťovák René. Gábina se neochotně zvedla od zajímavého tématu. „René, co si dáš?“ René se na ni usmál.

„Gábino, přines mi prosím cappuccino. A něco sladkého k tomu… misku perníčků s citronovou polevou a dám si taky tu kremroli, co peče ten plotickej cukrář. Ještě že se tolik nalítám, jinak by mi Magda musela povolovat kalhoty. Budu potřebovat hodně energie, za chvíli se totiž přižene Mráčková. Chce se mnou projednat pojistné smlouvy, než bude muset nastoupit do vězení. Ví, že Vojta se o nic nepostará.“ Gábinu to udivilo. „Takže Mráčkovi si nakonec ten pozemek, co koupili, pojistili?“ René se ušklíbl. „Ne, ten nemají do dneška pojištěný. Myslím, že jim došly peníze, a taky Mráčková má jiný starosti. Nejspíš se chce šťourat ve smlouvách na dům a vypovědět životní pojistky jich obou. S tím pozemkem nesmějí nic dělat, dokud nebude ukončeno vyšetřování. Pak bábu šoupnou do vězení a Vojta ten pozemek prodá sotva za polovinu toho milionu, za který ho koupili. Jednak je Vojta úplně blbej a nechá se ošidit, a taky si myslím, že o ten pozemek nebude valný zájem.“ Gábina pokývala hlavou. „Takže jim bezcenný pozemek zůstane na krku. Ach jo, ale patří jim to. Mráčkové už dlouho všechny lumpárny procházely, myslela si, že je nepolapitelná. Ty její podvody se jí nakonec sesypaly na hlavu. Chtěla vydělat na spekulaci s pozemky…“ René přikývl. „Je to jasné zneužití funkce. No, Mráčkovi dosedli tvrdě na zadek. A až zůstane Vojta sám doma, nejspíš shnije ve špíně. Je to línej dobytek, odjakživa mu jdou ruce dozadu. Zůstane mu jen jeho důchod, a jak si bude vařit, to si nedovedu představit.“

Gábina se ušklíbla. „Mráčková se pokusila péči o Vojtu hodit na Jituš Voříškovou, ale Voříškovi mladým nabídli, aby bydleli u nich. Oba se shodli na tom, že jim to tak víc vyhovuje. Navíc Jitka říkala, že Ondra se v práci našel, a vypadá to, že za pár let dosáhnou na vlastní bydlení. René lehce plácl do stolu. „Mně osud Vojty Mráčka neleží ani v patě.“ Gábina vyprskla smíchy. „Někomu snad jo?“ René zvážněl. „No, Mráčkový asi ano.“ Gábina se zamyslela. „Ta mrcha se leda bojí, do jak zadělaný kůlničky na dříví se vrátí z lochu.“ René na ni mrkl. Sotva přinesla Renému objednávku, do kavárny vstoupili Mráčkovi. Gábina zůstala stát u stolku a čekala, co si Mráčkovi objednají. Mráčkovi s objednávkou otáleli, mysleli si, že je René pozve. Toho to ale ani nenapadlo, i když jindy za klienty ochotně platí. Vojta to nevydržel a řekl: „Gábino, přines pro mě i pro manželku kafe.“ Mráčková na ni ani nepohlédla. Gábině to bylo srdečně jedno. Přinesla jim dvě kávy, mrkla na Reného a šla se posadit k Jaroslavovi a Davidovi. Chtěla zase zapříst hovor na Klářino podivné chování, protože na rozdíl od těch dvou si myslela, že je její sestra něčemu zajímavému na stopě. Žádné jiné vysvětlení ji nenapadalo. Jenže chlapi si povídali o fotbalu a Gábina

pochopila, že je Klářino nové detektivní pátrání nezajímá. Výsledky anglické fotbalové ligy zase nezajímaly ji, tak raději vstala a obešla stolky. Přijala objednávku na dvě sklenky vína od manželského páru, co tu má někde za Vlčicemi chatu a občas sem zaskočí na nějakou dobrotu, a vyhlédla ven. Hosté u dvou stolků na ni zamávali, že mají všechno, co potřebují, tak se otočila a chystala se vrátit do lokálu. Jenže z uličky za poštou vyšla Klára. Teď kráčela pomalu, nijak nespěchala. Gábina na ni počkala venku. Klára k ní došla a zakoulela očima. Gábina ji vtáhla dovnitř a Klára se posadila k Jaroslavovi a Davidovi. Řekla: „Davide, zrovna jsem na vás myslela.“ David se usmál. „Tak to je příjemná novinka.“ Klára se zaškaredila. Sakra, ten Miloš musí mít zrovna dneska noční. Ohradila se: „Myslela jsem na vás pracovně.“ Gábina před ni postavila sklenku vína a posadila se k nim.“ Udeřila na sestru: „Kláro, kdes byla?“ Klára ucucla víno, položila sklenku na stůl a vyprávěla o podivném setkání ráno na hřbitově, o růžích u hřbitovní zdi, o iniciálách L. K. vyrytých do cihly ve zdi a pak o setkání se stejným záhadným mužem ještě jednou navečer tady na náměstí. Vysvětlovala: