Pod Palcem

Jarmila Pospíšilová POD PALCEM Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Jarmila Pospíšilová, 2021 © Obálka Ivana Dudková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 Vychází jako 341. svazek v edici PČD Vydání první ISBN 978-80-243-9763-4

JARMILA POSPÍŠILOVÁ

Pod Palcem

PRVNÍ ČÁST

Tlaková níže I. Déšť byl pořád ještě silný a vítr hnal spršky vody přímo proti Viktorovi. Během krátké cesty z obecního úřadu domů promokl až na kůži. Džínová bunda i kalhoty se mu lepily na tělo a omezovaly pohyb. Uvažoval, co bude dělat, když nejde proud, ale byl po celém dlouhém dni tak unavený, že si řekl, že je to možná dobře. Posadí se s kocourem na klíně, zatopí ve sporáku, něco si uvaří k večeři a půjde brzy spát.

Deštník samozřejmě neměl, ráno vyběhl do kanceláře v době, kdy mezi mraky nakrátko vysvitlo slunce, jako by si chtělo prohlédnout spoušť po noční vichřici.

Zhruba po dvou hodinách se zase nebe zatáhlo, opět se zvedl vítr, sice nepříjemný, ale již se nejednalo o vichřici. Začalo pršet a zdálo se, že předpověď počasí se tentokrát naplní. Po dvou suchých a horkých červnových týdnech se nad republiku nasunula od severozápadu tlaková níže. Jestli to meteorologům opravdu vyjde, bude vydatně pršet aspoň dva dny.

Během krátké slunečné přestávky Viktor provedl rychlou obhlídku obce. Musel vyjet služebním autem, pod jeho pravomoc spadalo poměrně velké, byť vcelku 7

málo osídlené území se třemi místními částmi. Nejméně třetinu domů tvořily rekreační chalupy. On sám ještě nedávno k chalupářům patřil také. Jezdil sem rád, ale převážnou část svých dnů trávíval ve městě.

Před třemi lety provedl zásadní životní změnu. Sáhl po výsluze a odešel od policie. Uvažoval o tom nejméně dva roky a pak jednoho dne zjistil, že dál už ve službě pokračovat nechce. Cítil se vyhořelý, zcela demotivovaný a uvědomil si, že skoro neví, co je to dobrá nálada a radost ze života. A když už se cítil dobře, bylo to ve volných dnech, které trávíval na své kročínské chalupě.

Projel Kročín, Palachy i osadu Javoří, zajel k chatám na Spálenisku, pak projel polní cesty při okraji obecních lesů. Později je projde pořádně, ale pro prvotní obhlídku to stačilo. Škody byly, ale původně se bál, že situace bude mnohem horší. Na hospodářské budově za obecním úřadem byla částečně stržená střecha, jeden ze tří vzrostlých kaštanů za hřištěm se rozlomil a dvě mohutné větve padly na zem opodál. V lese byl polom, to se dalo čekat. Řadu kůrovcem oslabených stromů vítr povyvracel, většinou popadaly, ale některé zůstaly stát a byly nestabilní. Po návratu do kanceláře ihned rozhlasem vyhlásil zákaz vstupu do obecních lesů a uložil Jitce, aby informaci umístila na úřední desku obce.

Vesnice byla jako po vymření, nikde ani noha. Viktor byl mile překvapený, když do kanceláře nakoukl Franta Soukup. Věrný kamarád, seděl v zastupitelstvu. Byl to ostatně on, kdo ho před rokem a půl ukecal, aby kandi8

doval v obecních volbách. Viktor na to tehdy přistoupil po delším váhání a nebylo by ho vůbec napadlo, že získá nejvíc hlasů. Původně si ani nepomyslel, že by mohl být starostou, ale po volbách se postavil k situaci čelem a výzvu přijal. „Čau, jak to vypadá, nepotřebuješ pomoct?“ Byl jediný, kdo se přišel nabídnout, a to v obecním zastupitelstvu sedělo kromě nich ještě dalších pět lidí.

Na místostarostku se nezlobil, ta ležela doma s rizikovým těhotenstvím, do porodu jí zbývalo už jen několik týdnů. Dokud mohla, svoji práci zvládala. „Jo, budu rád, díky. Na hospodárce to vzalo střechu, pomůžeš mi tam natáhnout krycí plachtu?“ „Jasně.“ Střecha nebyla velká a ve dvou jim šla práce celkem od ruky, přesto zabezpečení střechy trvalo déle, než by byl čekal. Viktor poničenou krytinu nejdřív vyfotil pro pojišťovnu a pak společným úsilím natáhli nepromokavou plachtu. Zatížili ji plastovými lahvemi naplněnými vodou, které zavěsili na lanko uchycené v kovových okách v jejím lemu. To už zase začínalo hustě pršet. „No, snad to pár dní vydrží. Ale musíme to co nejdřív nechat spravit. To zas bude,“ povzdechl si Viktor a myslel na neuvěřitelnou administrativu, která ho čeká.

Beztak věděl, která firma opravu provede, s kým byli už v minulosti spokojeni, pokud jde o kvalitu, cenu i termíny. Nicméně musel nakrmit úředního šimla, vyrobit výběrové řízení a čekat na nabídky nejméně od tří firem.

A mezitím se modlit, aby nepřišla další vichřice.

9

„Kdyby něco, budu ještě dva dny doma, pak zase makám,“ rozloučil se s ním Franta a odešel domů.

Sotva vstoupil do kanceláře, s úlevou ho přivítala hospodářka Jitka. „To jsem ráda, že jdeš, už jsem tě chtěla hledat. Volala Šimáková, že má vodu ve sklepě a v garáži. Vondrovi jsou na tom asi ještě hůř, voda jim valí pode dveřmi do vstupní chodby.“ „Sakra, jak to, v potoce zas tolik vody není. No nic, sežeň někoho od Vondrů, ať sem co nejrychleji přijedou.

Já se tam sjedu podívat.“ Viktor se otočil ve dveřích, na mobilu vyťukal číslo velitele hasičů a požádal ho, aby sehnal své lidi. Ve stručnosti vysvětlil situaci a domluvili se, že se za chvilku sejdou na místě.

Za pár minut už byl na dolním konci Kročína a sledoval, jak voda nepochopitelně teče lidem do domů.

Přitom ji měla svádět strouha v příkopu podél obecní silnice a kousek níž měla ústit do potoka. Vzápětí vedle něho prudce zabrzdilo terénní auto, ze kterého vyskočil velitel hasičů. Pokývl mu na pozdrav a okázale se rozhlédl kolem sebe. Viktor ho moc rád neměl, ale jednak ho musel akceptovat jako hlavu místní hasičské jednotky, a navíc i přes své výhrady uznával, že pod Tomášovým vedením se místní hasiči opravdu hodně zlepšili. „Asi se to někde ucpalo.“ Tomáš Hrabal mávl směrem k příkopu. „Jdeme to omrknout, ne?“ Vydali se proti proudu a vzápětí věděli, kolik uhodilo. Mělký příkop podél obecní silnice byl přehrazen 10

nově vybudovaným vjezdem ke garáži u zrekonstruovaného domu. Starosta a velitel hasičů si vyměnili nevěřícný pohled. „Ty, ale já už mám toho debila vážně dost. Tohle si, kurva, vyžere,“ ucedil Viktor a zmáčkl zvonek.

Dům patřil Fišerovým, mladým manželům, kteří se do obce přistěhovali asi před třemi roky. O ženě nikdo nic nevěděl, skoro s nikým se nebavila, jen pozdravila a zmizela doma. Dojížděla do zaměstnání do Paškova, ale ani v autobuse se s nikým nevybavovala. Působila natolik rezervovaně, že ani ty největší drbny si nenašly způsob, jak se s ní dát do řeči. Muž měl mezi sousedy špatnou pověst. Na první pohled působil poddajně, téměř nejistě, choval se zdvořile a neustále jako by se mírně usmíval. Systematicky si však dělal, co chtěl, a nebral žádný ohled na své okolí. Skoro všechno budoval bez příslušných povolení, s odůvodněním, že na svém po­ zemku si může dělat, co uzná za vhodné. Vloni bez povolení vybudoval novou studnu a jeho sousedé si od té doby stěžovali, že vydatnost vody v té jejich výrazně poklesla. Michal Fišer argumentoval tím, že pokles způsobilo sucho. Vodoprávní orgán zahájil na udání sousedů řízení, které nakonec vyústilo v legalizaci nově zbudované studny Fišerových. Ti následně postavili zcela načerno garáž, kterou nalepili rovnou na štítovou zeď vedlejšího domu. Na popud sousedů pak starosta oznámil věc příslušnému stavebnímu úřadu, bylo zahájeno řízení o odstranění černé stavby. V jeho rámci Fišerovi požádali o dodatečné stavební povolení a spokojeně 11

garáž užívali. A teď si k ní vybudovali nájezd přes obecní příkop. Nikoho se neptali a mostek přes příkop opatřili nevyhovující rourou s malým průměrem.

Viktor Palec tiskl zvonek, dokud se nerozlétly domovní dveře. „Co je?“ Michal Fišer se tvářil zmateně a v hlase mu rezonovalo podráždění, které jen přikrmilo narůstající Viktorovu zlost. „No pojď, frajere, já ti to ukážu. A rovnou si vezmi krumpáč, budeš mít práci.“ „Co jako, co blbnete?“ Viktor chytil Michala Fišera za paži a vytáhl ho z chodby na déšť, jak byl, v domácích teplákách a pantoflích. Ten měl snahu se zpěčovat, ale po pár krocích stáli u nového nájezdu. „To mi, kurva, vysvětli. Co to je toto?“ „No nájezd ke garáži, to přece vidíte.“ „Jo, to vidím. Přes obecní pozemek, bez povolení, a udělaný je to úplně blbě. Ještě dnes to rozboříš a uklidíš.“ „To teda neudělám.“ „Uděláš. Už teď máš průser, a jestli to okamžitě nezmizí, budeš mít průser ještě větší. A já osobně tě v něm vymáchám. Kvůli tobě jsou vytopený nejmíň dva baráky. Po nočním lijáku je zem nasáklá, vodu má sbírat tady ten příkop, ovšem tady u tvýho mostku se to ucpává a přetéká to na druhou stranu, tam pak voda letí lidem do baráků. Jsou vytopený jenom kvůli tobě.

Kurva, copak ty nemáš na nikoho ohledy?“ 12

„To na mě nehodíte.“ Viktor si všiml, že velitel hasičů zaťal zuby a přivřel oči. Věděl, že je prudká povaha a občas se popere.

Nestál o žádné komplikace a pokračoval dřív, než se Hrabal stihne do věci vložit. Přitáhl si Fišera za tričko a vyvlekl ho na silnici. „Tak se dívej, až sem teče voda příkopem, že jo. A ta­­ dy už hezky obtéká ten tvůj zmršenej mostek, a místo aby dál tekla příkopem, valí na cestu, po ní dolů a támhle v té zatáčce letí na druhou stranu a do těch baráků dole. My si teď pořídíme video, aby se to dalo dokázat. A taky tě upozorňuju, že to komukoli oba dosvědčíme. Ty mazej pro prodlužovačku a kango a začni makat, protože pršet má ještě aspoň dva dny. Čím dřív to bude pryč, tím líp pro tebe, protože těm lidem zaplatíš veškerou škodu, to ti garantuju.“ Když potom viděl zbytečnou spoušť ve sklepě u Ši­ máků a jen se dohadoval, jak teď asi vypadá vnitřek opečovávané rekreační chalupy Vondrových, zapřisáhl se, že dohlédne na to, aby se z náhrady škody Fišer nevyzul.

Po příchodu do kanceláře zjistil, že vypadl proud.

Už se zdálo, že tato vichřice se obejde bez přerušení dodávky elektřiny, což se v podobných situacích stávalo běžně. Dráty do jejich obce vedly v jednom úseku lesem. Napadlo ho, že se vrátí a dohlédne na to, aby Fišer vzal do ruky krumpáč, ale pak myšlenku zaplašil. Udělal, co se dalo, a pokud dotyčný stavebník není úplně padlý na hlavu, zdemoluje a uklidí nepovedený nájezd co nejrychleji. Jeho teď čeká jiná práce.

13

„Nejde elektřina, to toho moc neuděláme,“ hlásila Jitka s nepokrytou nadějí, že bude moct jít dříve domů.

Viktor jí vzápětí zkazil náladu a s překvapením zjistil, že mu to udělalo radost. Občas je potřeba ukázat, kdo tady šéfuje. „Tak si budeme muset stačit s denním světlem, však je vidět dobře. Podej sem ty šanony, projdu si žádost o dotaci a ty utřídíš konečně ty stavby.“ Každou chvíli jim ze stavebního úřadu přišla na vědomí či k vyjádření nejrůznější pošta. Většinou šlo o stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, kterým se dnes říkalo jinak, ale on zůstával u starého označení. Bylo třeba je založit do jednotlivých složek, které se vztahovaly k daným nemovitostem. Věděl, že Jitka tuto práci nemá ráda a on sám se jí nedivil. Ale i on musel vyřizovat spoustu papírování, které z duše nesnášel.

14

II. Aktéři schůzky se rozloučili zdánlivě srdečně, nezasvěcený by přísahal, že šlo o milé setkání dvou starých přátel. Pravda, znali se dlouho, těžko by spočítali, kolik let to už je. Přátelé nikdy nebyli a jeden o druhém si nedělali žádné iluze. Každý z nich si myslel, že je lepší než jeho protějšek, mazanější, šikovnější.

Za všechny ty dlouhé roky zrealizovali bezpočet společných obchodů, o legitimitě většiny z nich by se dalo pochybovat. Měli jeden z druhého prospěch, hodně toho na sebe vzájemně věděli a jejich spojení bylo pevné. Pevnější než mnohá přátelství. Nikdy se nepodvedli, nebyl pro to důvod.

Znali se už za bývalého režimu a oba se tak trochu pohybovali v polosvětě. Jaromír Ošťádal se z řadového automechanika postupně vypracoval na vedoucího jedné ze dvou autoopraven v Paškově, Antonín Blahout byl podnikovým právníkem Okresních opravárenských závodů, kam autoopravna spadala. Oba byli podobného založení a postupně navázali i neformální soukromou obchodní spolupráci. Po převratu začal Ošťádal podnikat a s podporou Blahouta vypracoval privatizační projekt, který nakonec uspěl. Založili společnost s ručením omezeným, která si vzala úvěr na odkoupení provo15

zovny, chvíli splácela, mezitím provozovnu dál prodala právě Ošťádalovi a po krátkém čase tiše zkrachovala.

Blahout dostal vyrovnání na ruku a firmu poslali do konkurzu. Nebyli jediní, kdo tento otřepaný trik použil, prostě zlatá devadesátá léta.

Z Blahouta se stal komerční právník a později advokát, když obě profesní komory splynuly. Uměl šikovně navazovat kontakty, zavazovat si lidi a dařilo se mu dobře. Vytušil, že skvělé příležitosti tu nebudou věčně, a proto je bez zaváhání využil. Než se ostatní rozmysleli, jestli vůbec půjdou na start, on už měl nejméně jednou oběhnutý stadion.

Ošťádal na tom byl podobně. Věděl, že příležitostné vekslování a úplatky za protekční vyřízení opravy nemají budoucnost. Začal peníze půjčovat na vysoký úrok, k tomu potřeboval jednak dobré právní krytí, ale také šikovné vymahače, protože ne všechno mohlo jít k soudu, a navíc se tehdejší procesy neúměrně táhly.

Justice na změnu poměrů reagovala ztuha a teprve sbírala zkušenosti.

Jako jeden z prvních začal vozit ve velkém havarovaná vozidla ze zahraničí, především z Německa.

Opravil je a se slušným ziskem prodal. S jídlem roste chuť, tak nějak se stalo, že se zapojil do byznysu s kradenými auty. Právě Blahout ho seznámil s jedním svým známým, snad klientem, který mu nabídl spolupráci.

Potřeboval odbyt pro auta, po kterých se už pátralo.

A Ošťádal ve své dílně dokázal divy. Přes noc mělo auto jiný lak, vybroušená čísla motoru, případně bylo 16

rozebráno na náhradní díly. Poměrně rychle navázali potřebné známosti, nebyl problém získat pro auto obratem nové značky, technické průkazy. A vozidla se dobře prodávala, jak u nás, tak v Polsku, časem v Rusku.

Rychle vyrostla síť lidí, kteří spolupracovali jako dobře namazaný stroj. A někteří z nich nosili policejní uniformu.

Po několika letech se situace začala měnit, trh začínal být ojetinami nasycen, vyrostla řada leasingových společností a lidé si více pořizovali nová auta. K tomu se začala policie více věnovat právě objasňování organizovaných krádeží aut a bylo na čase tento byznys utlumit. Však bylo dost jiných příležitostí.

Lichvářské smlouvy, soukromí rozhodci a soukromí exekutoři, tomu nešlo odolat. Ano, ty dva spojovalo mnohé.

Během posledních let se jejich spolupráce značně rozvolnila, ale stále o sobě dobře věděli. Ošťádal budoval své impérium, jak tomu rád říkal. Přestože byl kmotr sotva okresního formátu a dnes už jeho vliv slábl, byl sám se sebou spokojený. Dokázal toho dost a všechno, co ve své době představovalo vstupní kapitál, výborně zhodnotil. Jen málokdy utrpěl ztrátu. Magistr Blahout časem zabrousil do politiky. Ne osobně, vyhovovalo mu, že není příliš vidět, ale stal se nepostradatelným pro některé, kteří v politice vidět byli a zdánlivě měli i značný vliv. Ti zasvěcenější ho spojovali s lidmi ve vedení jedné z parlamentních stran. Její význam v posledních letech upadal, ale stále měla svoji pozici v parlamentu 17

jistou. A někdy je lepší a výhodnější být v opozici než nést přímou odpovědnost.

Jaromír Ošťádal měl všechno. Svoje peníze nemohl do smrti utratit, byznys, který rozjel, fungoval, ačkoli jeho už většinou nebavil. Postupně založil pár firem, časem některé prodal. Měl o třicet let mladší a reprezentativní manželku, pravda, celkem mu lezla na nervy a neměl s ní vlastně nic společného. Čas od času se za pomoci legendární modré pilulky realizoval v její posteli, pobaveně sledoval předstíraný orgasmus a bylo mu srdečně jedno, jestli ji opravdu uspokojil nebo ne. Dříve to tak nebylo, ale poslední tři čtyři roky ho sex už skoro nezajímal. Jen věděl, že ona si ho vzala pro peníze a luxus, který jí poskytuje, a dobře si uvědomoval, že musí občas dát najevo, že jejich smlouva stále platí.

Věděl, že mu bývá nevěrná, jednalo se o krátkodobé aféry, až na tu poslední. Z ní se vyklubal jakýsi paralelní vztah, ale ani to ho neznepokojovalo. Věřil, že má přehled, a byl si jistý, že kobyla ví, kde má stáj. Ani by mu příliš nevadilo, kdyby ho opustila, ale byla by to zbytečná komplikace. Nebyla moc chytrá a zajímala se jenom sama o sebe. O jeho aktivitách nic moc nevěděla, na to byl vždycky opatrný, ale kdo by se v jeho letech otravoval s rozvodem. Zvlášť, když se pořád ještě našli lidi, na které dělalo dojem, že má po svém boku atraktivní kočku. Byla jakýmsi puncem jeho úspěchů. Jenže to bylo málo.

Před časem zjistil, co by ho ještě uspokojilo. Ta my­­ šlenka přišla jako blesk z čistého nebe zrovna ve chví18

li, kdy leštil jeden ze svých veteránů. Sbíral výhradně tatrovky a Tatru 600, lidově tatraplán, si dával do kupy sám osobně. Strávil s tím autem mnohem víc času než kdy s rodinou. A s pikslou leštěnky v ruce ho napadlo, že chce být ve vrcholné politice. Od té doby se tou představou zabýval téměř neustále. Nejlépe by se mu líbil post senátora, ale to by bylo moc složité. Stát se poslancem by mohlo být mnohem snazší. Stačí, když se na stranické kandidátce dostane na volitelné místo.

Ne, zdálo se to nemožné, ale jindy si zase říkal, proč ne. Ta strana je už mezi lidmi profláknutá a nezajímavá, pořád stejní lidé, chtělo by to změnu. A má přece Blahouta. Jasně že to nebude zadarmo, ale zařídit by to přece mohlo jít.

Asi před měsícem ho pozval, poseděli u dobrého koňaku, podobně jako dnes. Přednesl mu svůj požadavek a pozoroval Blahoutovu reakci. Ten se po chvíli ticha uznale a uměřeně zasmál. „Tedy Jardo, musím říct, že jsi mi vyrazil dech. Já už jsem si myslel, že jsi na odpočinku, a ty máš zatím velké ambice.“ „To jsme přece vždycky měli oba. Člověk se nemění.

Jenom jsem nějakou dobu hledal, co by mě ještě tak nějak, jak to říct, bavilo. Nebo naplňovalo.“ „Tak ty chceš pracovat do úmoru pro veřejné blaho.“ „Můžeme to tak prezentovat.“ Ošťádal se pousmál a s doutníkem v ústech pozoroval svého protihráče.

Blahout zakroužil koňakem ve skleničce a mlčel.

Oba věděli, že to patří ke hře. Zvážit všechna pro a pro19

ti, zbytečně se neodhalovat, nedávat najevo přílišný zájem ani nic unáhleně neslibovat. Ošťádal byl netrpělivý, chtěl znát právníkův názor, ale nemínil žadonit. „Víš, ve straně je to teď složité.“ „Něco jsem postřehl. Ale právě nová tvář by mohla být řešením, řekl bych. Však já mám co nabídnout,“ nadhodil mnohoslibně. Věděl, že Blahout chápe rychle, a proto k cukru dodal i připomínku biče. „Však se dlouho známe, leccos jsme společně zažili. Bylo by to na bestseller, ty naše vzpomínky, že jo. Já myslím, že mě můžeš doporučit.“ Blahoutovi se téměř neznatelně zúžily oči. Pochopil. „Udělám, co půjde, ale víc ti slíbit nemůžu. Musím si promyslet, jak jim to podám. To víš, politika, tam nevěří nikdo nikomu. Dám ti vědět.“ Dnes se tedy sešli znovu a výsledek jejich jednání neuspokojil ani jednoho. Blahout opatrně kroužil kolem tématu, byl užvaněný a nekonkrétní. To už Ošťádal věděl, že pro něho nemá dobré zprávy. „Tak mi tedy řekni, doktore, co jim na mně vadí.“ Ošťádal záměrně použil oslovení, které Blahout neměl rád. Nebyl doktor práv, ale pouze magistr, a navíc Ošťádal vyslovil titul, jako by oslovoval poskoka. On, člověk s výučním listem, se tady povyšoval nad advokáta.

Dělal to zcela záměrně, chtěl Blahoutovi připomenout, že nesplnil, co se po něm žádalo. „No tak ono nejde ani tak o tebe, spíš každý z nich má své vlastní zájmy a taky nějakého toho koně. Já jsem malý pán na to, abych jim mohl mluvit do kandidátky.

20

Teď se ve straně melou celkem tři zájmové skupiny, je to hodně nepřehledné.“ Blahout mlžil. „Řekl bych, že ty se přece v takových situacích docela dobře orientuješ, aspoň to tak vždycky bylo. Jestli se někde něco mele, jak říkáš, určitě máš nějaké želízko v ohni. Můžeš je nechat, ať se perou, a šikovně prosadit svého koně, ne. Však na tom rozhodně neproděláš.“ „Tobě se to řekne, ale časy se mění. Na naše místa se tlačí mladší. Vedení strany se výrazně omladilo a ti noví mají svoje lidi, co jim radí. Já jsem už pomalu odsouvaný na okraj.“ „Ale prosím tě. To bych tě nesměl znát,“ zasmál se Ošťádal a snažil se, aby to znělo bodře. Tušil, že na právníkových slovech může být něco pravdy, ale nechtěl se smířit s porážkou a neměl, na koho jiného by se obrátil. Ano, stárnou a jejich svět se zmenšuje, kontaktů ubývá. „Jo, ty se směješ, ale je to tak. Mimo jiné jim vadí právě tvůj věk. Můžeš tomu klidně říkat diskriminace, ale bude ti to prd platný. Vedení chce oslovit spíš mladší generaci voličů, tak podle toho bude vypadat i kandidátka.“ „Máme ale zkušenosti, ne? Přebohaté. Hodně toho víme, známe, zažili jsme minulý režim, divoké devadesátky, jak se dnes říká. A ze všeho jsme vyšli vítězně.“ „Jo, ale naše éra prostě končí.“ „Já myslím, že bys to měl ještě zkusit. Pořád jsou ve vedení lidi, na který máš vliv, to vím. Já o ten post hodně stojím, je to pro mě něco jako završení, tečka za solidní 21

kariérou. Měl bys mi pomoct. Spolupracovali jsme celej život, hodně toho o sobě víme.“ „Pravda, hodně toho na sebe víme, tak jsi to asi my­­ slel. To mi tady vyhrožuješ nebo co?“ „Tondo, nevyhrožuju, věř mi, že nevyhrožuju,“ řekl Ošťádal tiše, ve tváři se mu nepohnul ani sval. „Jasně, tys nikdy nevyhrožoval, ale jednal, co?“ „No tak když to chápeš takhle, co k tomu dodat. Ale vážně, nechme plané řeči a pojďme se vrátit k tématu.

Navrhneš mě tedy jako kandidáta? Do minulé kandidátky jsi hodně mluvil, takže mi teď netvrď, že už nemáš žádné slovo.“ „Podívej, jak jsem řekl. Zkusím to. Ovšem otázkou je, jestli se do voleb strana ještě nakonec nerozpadne.“ S tím se rozloučili, Ošťádal vyprovodil svého hosta rozladěný a měl co dělat, aby mu dokázal popřát šťastnou cestu. Blahout vyjížděl ze dvora do hustého deště a byl rád, že má schůzku za sebou. Překvapila ho úpornost, s jakou se jeho hostitel snažil dosáhnout svého, a pochopil, že s tím jen tak nepřestane. Měl už všechno a jen se ještě chtěl stát poslancem. Na rozdíl od Blahouta neměl co ztratit, mohl jen získat.

Blahout tak úplně nelhal, když tvrdil, že jeho vliv ve straně slábne. Jistě, přeháněl, vždycky si své zájmy hlídal, ale křídlo, na které měl vliv, ve straně zvolna ztrácelo na významu. Mohl by nejspíš Ošťádala na kandidátku dostat, buď jako nestraníka, nebo by do strany ještě rychle vstoupil, to nehrálo tak velkou roli. Horší bylo, že Ošťádalova minulost zrovna nezářila čistotou 22

a kdo by si dal trochu práce, mohl by na něho leccos vyšťourat. A on by se svezl s ním. Stranu by to poškodilo a jeho vliv by byl okamžitě pryč. Stačil by jeden najatý novinář. Kdoví jak bude vypadat předvolební kampaň, ale počítat se musí se vším.

23

III. Simona se protáhla jako kočka, vstala z postele a za­­ mířila do koupelny. Pořád byla štíhlá, měla do bronzova opálenou kůži, ale její svaly už začínaly povolovat.

Zadek už nebyl tak pevný jako před pár lety, o prsou nemluvě, na stehnech a bocích se objevovala ve stále větším měřítku celulitida.

Už mi holka taky stárne, pomyslel si Václav. Nevadilo mu to. Sám na sobě pozoroval zub času už delší dobu. Vlasy mu značně prořídly a ty, které zbyly, začaly šedivět. Udržet si vysportovanou figuru mu dalo stále víc práce. Naštěstí chodil do posilovny rád, ale cítil na sobě, že mu obecně ubývá životní energie. Ještě to dokázal maskovat, nikdo, kromě něho samotného, netušil, že ho občas dostihne únava a na fyzické výkony musí vynakládat více a více sil. Stále ještě sportoval. Běhal půlmaraton, jezdil na kole skoro každou volnou chvíli a účastnil se kdejakých závodů. Každoročně si zajel Jizerskou padesátku, vloni s úspěchem absolvoval Iron mana.

Simona se mu smávala. Ona sama se ke sportu nijak nehrnula. Když ji v zimě vylákal na hory, mohl se vsadit, že na sebe natáhne značkové vybavení, jednou dvakrát sjede kopec a skončí v baru se svařákem v ruce.

Kafíčko, cigaretka a diety.

24

I tak se mu pořád líbila. Měl ji rád, už dávno mezi nimi nešlo jen o fyzickou přitažlivost, o sex. Tak to kdysi začalo, Simona byla živočišná temperamentní ženská a vedle Ošťádala poněkud vadla. Taky mezi nimi byl třicetiletý věkový rozdíl.

Vyřešila to po svém, klasicky. Našla si milence. Nebyl první, s kým Ošťádalovi zahýbala, ale s ním jediným si vytvořila vztah. Tušil, že jejímu manželovi nic neuniklo, že měl přehled o Simoniných bokovkách. Tolero­­val je s nadhledem.

Václav neměl starého Ošťádala ani trochu v lásce a jeho antipatie neměly nic společného se žárlivostí.

Znal jeho pověst, jako skoro každý v Paškově. Znal i pár lidí, kteří s ním měli co do činění a špatně dopadli. Považoval Simonina muže za gaunera. Když si s ní začal, netušil, čí je to žena, a potom dostal strach. Bál se, že si s ním Ošťádal vyřídí účty, nechá ho zmlátit, možná i zmrzačit. Ješitnost mu nedovolila, aby svůj strach Simoně přiznal, navenek rád ukazoval, jaký je frajer. Učitel tělocviku a matematiky na střední škole, studentky se do něj zamilovávaly a studenti v něm viděli svůj vzor. Neexistovalo, aby dal najevo slabost.

První měsíce si myslel, že Ošťádal o ničem neví, postupně mu došlo, že se věci mají jinak a že mezi Simonou a jejím mužem je jakási nepsaná dohoda.

Mohla si užívat určité svobody, pokud byla přiměřeně diskrétní, ale navenek byla loajální manželka.

Zvykl si na netypické fungování v jejich trojúhelníku a dlouho mu nic nechybělo. Oženil se krátce po 25

škole a ve třiceti se rozvedl. Jeho bývalá manželka byla ukázková intelektuálka a brzy mu začala dávat najevo, že jí tělocvikář nestačí. Zapletla se s jedním advokátem z Velkého Brodu a podala návrh na rozvod. Jejich Tobiáškovi byly necelé čtyři roky. Podezíral ji, že chtěla do lepší společnosti. Rozpad rodiny Václava tehdy bolestně zasáhl, ale po nějaké době se s realitou vyrovnal. Syna vídá málo, to jediné ho trápí. Neměl možnost ovlivnit jeho výchovu, a tak úplně se mu nelíbí člověk, který z Tobiáše vyrůstá. Dnes je z něho puberťák, o svého tátu příliš nestojí. Šumění sprchy utichlo a za chvíli vešla Simona v hedvábném županu, v ruce láhev vína a dvě skleničky.

Otevřela francouzské dveře na terasu a mrkla na něho.

Jejich rituál. Simona si po sexu ráda zapálila cigaretu, v domě ale nekouřila. V létě poseděli venku, dopili načatou láhev vína, ona kouřila a povídali si. Rychle absolvoval sprchu a připojil se k Simoně. Stále ještě pršelo, ale jim to nevadilo. Seděli v pohodlných křeslech pod pergolou u bazénu, za ním se rozkládal pečlivě udržovaný trávník lemovaný keři, deštěm smáčená zeleň se leskla.

Měl Simonu rád, dalo by se říct, že čím dál víc.

Z pikantního románku se vyklubal silný vztah. Kdyby nebyla vdaná, určitě by spolu už žili, možná by se i vzali. Nikdy se spolu nenudili, na většinu důležitých věcí měli podobný názor. Přestože s ním nesdílela jeho sportovní zájmy, nijak je neshazovala. Byla bystrá a po­­ hotová, ale nedělala ze sebe nic extra. Rozhodně neby26

la intelektuálka ani snob. Věděla, kdo je, odkud vyšla, a neidealizovala si ani Ošťádala a postavení, které jí zajistil. Její manžel byl dnes bohatý chlap se spoustou aktivit, stýkali se s vlivnými lidmi. Simona všechny společenské závazky zvládala s přirozenou nonšalancí, dokázala se držet zpátky stejně jako být pozorná hostitelka.

Společně se pak na účet některých lidí bavili. Viděla do lidí, uměla vystihnout jejich slabé i silné stránky.

Nikoho si neidealizovala, dobře věděla, že to všechno, co se kolem ní odehrávalo, bylo jakousi formou společenské prostituce. Všichni měli nos nahoru, ale stýkali se z jediného důvodu – využít co nejlépe své konexe a vydělat na těch druhých. „Chtěl bych s tebou dítě,“ řekl a v první chvíli se sám zarazil.

Simona sebou trhla, ale mile se na něho usmála.

V očích měla hřejivé světlo, to mu dalo naději. „Myslím to vážně, chtěl bych s tebou dítě.“ „Víš, jak to je. A ty přece jedno děcko máš.“ „Copak ty bys dítě nechtěla?“ „Miláčku, je nám oběma čtyřicet. Řekla bych, že už jsem stará.“ „Rodit ve čtyřiceti dnes není zas taková výjimka.“ „Já vím, ale nejde jen o to. Vždyť víš… A jak si to představuješ? Že Jaromírovi podstrčím cizí dítě? To nedokážu. A myslím, že bys to ani nechtěl.“ Ne, to by rozhodně nechtěl. Nesnesl by, aby jeho dítě zase vychovával jiných chlap. Navíc Ošťádal. Toužil po 27

dítěti, po rodině. On a Simona a jejich dítě. Jednoduchý, přehledný život.“ „Tak se rozveď.“ „To nejde. Nepustí mě. A kdyby jo, šla bych s holým zadkem. Máme předmanželskou smlouvu.“ „Nějak bychom to zvládli.“ Zavrtěla hlavou, a když se střetli podhledem, měla v očích něhu. „Nebuď idealista. Jak to chceš zvládnout, prosím tě. Nastěhujeme se k tobě do bytovky a budeme žít z učitelského platu, jo? Podívej. Já neříkám, že musím mít všechno tohle,“ a máchla rukou kolem sebe, „ale co bych dělala? Už nemíním trdlovat za barem.

A abych seděla v Kauflandu u pokladny a chodil kolem mě celý Paškov, to nedám.“ „Můžeme se přestěhovat a začít někde jinde.“ „Věř tomu, že by to nešlo. Kdybych mu zkřížila plány, bylo by zle. Mně i tobě. Je ti přece jasné, že o nás ví. Toleruje, jak to máme teď, svým způsobem mu to i vyhovuje, ale rozvod? Nedělej si iluze, on ještě není žádný bezmocný dědek. Má dlouhé prsty, a kdyby chtěl, přijdeš o práci. Co potom?“ Václav Drtil se chtěl přít, ale cítil, že nemá smysl na Simonu tlačit. Měla kus pravdy a nejspíš nebyl nikdo, kdo by znal jejího muže lépe než ona. V Paškově měl spoustu kontaktů, byl schopný zkorumpovat kde­koho.

Podplatit nebo využít různých citlivých informací. Měl paměť jako slon, uměl si dávat věci do souvislostí a včas dokázal lidem připomenout jejich staré hříchy. Jeho vliv dnes sahal daleko za hranice okresu.

28

„Neříkej mi, že chceš takhle zestárnout. On tu klidně bude ještě deset patnáct let, možná déle. Co já vím.

Potom už ale rodinu nezaložíš.“ Simoně se v očích zaleskly slzy. „Vašku, nevrtej do mě, prosím. Já vím, co je reálné a co ne. Mám, co mít můžu. Já se rozvádět nebudu. Nemůžu.“ „Ale já bych…“ Nenechala ho domluvit. „Počkej, počkej. Řeknu ti je­­­nom, že tě nemíním omezovat. Miluju tě, víš to. Pochopím, že chceš založit rodinu. Jestli si najdeš nějakou mladší a budeš s ní mít děti, nevyčtu ti ani slovo. Jsem ti vděčná za všechno, co bylo.“ To už jí tekly slzy po tvářích a Václav si vyčítal, že otevřel citlivé téma. Na druhou stranu v sobě dlouho cítil přetlak a musel se vyslovit. Věděl, že mu už nestačí se scházet se Simonou, když je Ošťádal v Kročíně nebo někde na cestách.

Do značné míry mu vadilo i vědomí, že Simonin manžel jejich vztah toleroval. Všichni se tvářili, že se nic neděje, a on si začínal připadat vyloženě trapně, ztrácel sebeúctu. „Nechci si hledat jinou, chci tebe.“ „Je to, jak to je, Vašku.“ Přikývl a pohladil ji po vlasech. Pokusil se změnit téma a vylákat ji do bazénu, ale jeho snaha vyzněla vniveč. Ještě chvilku seděli nad vínem, snažili se bavit o jiných tématech, ale hovor drhnul. Václav se rozloučil, ujistil Simonu, že se pozítří ozve, a odešel. Sedl na kolo a rozhodl se, že nepojede přímo domů. Naordinoval si projížďku po málo frekventovaných okresních silnicích 29

kolem města, potřeboval si vyčistit hlavu a nevadilo mu, že ještě stále prší. Nechtěl o Simonu přijít, ale neuměl si představit, že jejich vztah bude pokračovat jako dosud.

30