Jana Klimečková POD ZELENOU BRÁNOU Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Jana Klimečková, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8653-9
Jana Klimeฤ kovรก
Pod Zelenou brรกnou
Osoby a události v této knize jsou smyšlené. Pokud někomu připomenou něco nebo někoho z minulosti, jedná se o podobnost čistě náhodnou.
Motto: Nepotupuj ni žádného, pokud příčiny neseznáš. Rozsuď pravie, potom tresci. (nápis nad pranýřem na staré pardubické radnici od 1570 do 1892)
Prolog
Prostřednictvím stránek tohoto románu se přeneseme do druhé poloviny 19. století, do doby, kdy většina obyvatel žila na venkově a řada z nich neměla často příležitost podívat se dál než za humna své rodné vsi. Snem mnoha dívek, jak z chalup, tak ze statků, bylo dostat se do města. Ty chudé šly za službou, ty bohatší toužily po sňatku, který by jim umožnil usadit se ve městě jako manželky řemeslníků, obchodníků, úředníků či lékařů. K tomu potřebovaly odpovídající věno, pak měly naději, že se jejich sen splní, stejně jako hrdince našeho románu. Nejbližším takovým městem pro ni byly Pardubice, v té době největší město východních Čech s téměř dvaceti tisíci obyvateli. Historické centrum města znala a obdivovala jej už od dětství, kdy sem se strýcem jezdila na výlety poštovním dostavníkem z nedalekých Holic. Bylo to asi jen tak dvakrát do roka, ale pro ni to byly nezapomenutelné chvíle, které významně poznamenaly nejen její dětství, ale i další život. Už tenkrát ji udivovala krása měšťanských domů kolem rynku, jejich průčelí a štíty. Snila o tom, že i ona bude bydlet v některém z nich. Stávala se strýcem před starodávnou 7
radnicí, poslouchala jeho vyprávění o Pernštejnech, o Herkulovi ve lví kůži s mávajícím kyjem, o pranýři, o spravedlnosti a bezpráví, bála se o Jonáše v tlamě velryby a obdivovala Zelenou bránu. Zámek byl tehdy zpustlý, přesto si představovala, že kdysi se v jeho komnatách procházely princezny v krásných šatech a na nádvořích se projížděli rytíři na bílých koních. Slýchala o parforsních honech a toužila na vlastní oči spatřit všechny ty představitele šlechty a panovnických dvorů, kteří sem přijíždí nejen z monarchie, ale i okolních zemí a jejichž přítomnost povyšuje na tři měsíce v roce Pardubice na společenské a módní centrum Evropy. Žádná Vídeň, žádná Paříž, ale Pardubice to jsou. Bohatství, luxus, krása a móda, to bylo to, co ji lákalo už od dětství. Ale nebyly to jen parforsní hony, také Olomoucko-pražskou železnou dráhu inženýr Perner natrasoval přes Pardubice a později postavili další větev od severu na jih a v Pardubicích tak vznikla významná železniční křižovatka. Kolem ní vyrůstaly průmyslové podniky s komíny, které vídala při svých návštěvách Pardubic. Se strýcem často stávala na nádraží, kde ji sice dusil kouř z komínů lokomotiv, ale ona snila o dálkách. Pardubice se staly v jejích očích úžasným městem, proč by se tam nemohla vdát, bydlet tam? Proč by tam nemohla ukázat, co všechno umí? Proč by tam nemohla zbohatnout? Naše hrdinka měla navíc štěstí. Nejenže se narodila do finančně zajištěného rodinného prostředí bohatého statku východních Čech, ale u její kolébky stály i dobré sudičky. 8
Daly jí předpoklady vyniknout nad svými vrstevnicemi, jak vzhledem, tak schopnostmi, vůlí i pracovitostí. Žila ovšem v době, která ženám, a to i těm z lepších kruhů, neumožňovala plně se ve společnosti uplatnit. Pomineme-li nemožnost dosáhnout vyššího školního vzdělání, které mohly dívky té doby svým vrstevníkům mužského pohlaví jen závidět, byl to především zavedený životní styl vyšších vrstev, kdy je žena plně závislá na svém muži, kde její případná samostatnost a touha po vlastním uplatnění je víc morální vadou než předností. Dobře se vdát, vychovávat děti, být oporou svému muži, reprezentovat ho, to je to, co se v lepších kruzích od žen očekává. Ona má ale jiné představy o svém životě. Chce se sice provdat, ale především chce být bohatá. Je přesvědčena, že jen bohatství ji učiní samostatnou, že jen tak si bude moci splnit své sny, věnovat se obchodu, krásným materiálům, módě. Chce se pohybovat v prostředí, kterému rozumí, ve kterém se cítí šťastná. Splní si své sny? Nebude nakonec zklamaná? Až bude po letech hodnotit svůj život, své úspěchy, radosti a zklamání, nebude si muset přiznat, že životní realita se většinou ubírá jinými cestami, než které si v mládí vysnila?
9
I. Dům na rynku
Končí listopad. Z těch několika stromů, které krášlí holické náměstí, opadává poslední listí. List po listu se potichoučku snáší k zemi a starý Kouba, posluha, ho proutěným koštětem smetá na hromádky a připravuje k odvozu. Zítra je sobota, den pravidelného týdenního trhu, a radnice chce mít náměstí uklizené. Kolem prochází několik místních, někteří se zastavují, bez zájmu zavadí pohledem o Koubu a jdou dál. Nikdo nepromluví, nezalaškuje. Není divu, advent je za dveřmi, dny se krátí, co nevidět přijde zima a nálada lidí, podobně jako dnešní den, je pošmourná. Tereza stála zachumlaná do vlňáku přede dveřmi svého obchodu s nápisem „MÓDNÍ ZBOŽÍ – látky a oděvy všeho druhu“ a dohlížela na posluhu, aby dobře zametl hlavně před jejím obchodem. Pokud nebude zítra pršet, vystaví vedle vchodových dveří stojan s našitými zástěrami, barchetovými halenami a sukněmi, také několik kusů bílého zboží, to aby hospodyním připomněla, že nejen ony, ale i pantáta, čeledín nebo pacholek potřebují nové podvlékačky či košili. Kouba, jen ji zmerčil, přestal zametat, opřel se o koště a spustil: „Dobré ráno, slečno Terezko, to je čas, co? Neměla by tam něco na zahřátí? Její tetička, dej jí Pánbůh lehké odpočinutí, mi vždycky dala štamprličku, když jsem jí kolem 10
kšeftu dobře zametl.“ Tereza kývla a zapadla do krámu. Během chvilky vyšla s panákem žitné. Měla ji stále přichystanou, jednou chtěl podmazat pometlo posluha Kouba, jindy zlepšit náladu kočí, který listí nakládal, jindy četník na obchůzce. Do krámu nepřišli nikdy, to by si nedovolili, ale když jim náhodou padla do rány, jako zrovna teď Koubovi, hned připomněli, že tetička na ně nikdy se štamprličkou nezapomněla. Aby si Kouba zahřátí zasloužil, důvěrně jí sdělil, že rynek se bude co nevidět vyrovnávat. Hluboké dolíky, ve kterých se při deštích drží voda, se prý zasypou a zplanýrují, to bude jiné zametání. „I když taky by jich neubylo, kdyby to tady vydláždili, z jarmarků mají peněz dost, že jó.“ Přikývla a s prázdnou skleničkou zapadla dovnitř. Tak radnice bude rovnat rynek? No konečně! Vždyť i ženské, které mi chodí do krámu, mívají střevíce obalené blátem. Když zaprší, musím vytírat i několikrát denně. V tom cinkl zvonek nade dveřmi a vstoupila Bětka z pekařství odvedle. „Pánbůh pozdrav, mistrová mě posílá, abych se zeptala, kolik těch koláčů na zítřek budeš chtít? Dva plechy jako obyčejně, nebo víc?“ Mluvila sice o koláčích, ale oči jí jezdily po regálech s látkami. Terka odkývala dva plechy, jen makových by mohlo být víc než posledně, zítra má přijet i bratr a ten tvarohové nemá rád. Bětka už stála u regálu a osahávala látky. „Ráda bych na jupičku. Víš, jak mám tu černou hedvábnou sukni? Tak k té něco světlého, nejraději hedvábí s kvítkem, nebo snad jemné kaliko? A levné aby to bylo, teď na to stejně ani nemám, jen si to vyberu a nechám si to tady, až mi na Štěpána mistr vyplatí roční mzdu, do masopustu to snad ušít stihnu. Ukaž mi něco, nebo… nějaký zbytek tu 11
nemáš, kvůli ceně, víš?“ Šveholila, zatímco Terka už z jednoho stůčku kousek odvinula a přehodila jí to přes rameno. Před zrcadlem obě usoudily, že to není ono, a Terka odvíjela z dalších a dalších stůčků, až konečně vybraly žluté polohedvábí s drobnými kvítky. Spočítala spotřebu, a když řekla, že to bude koštovat skoro zlatku, a to jí dá ještě slevu, Bětka rozpačitě pokrčila rameny. Na tancovačky ale chodit chce, tak co se dá dělat? Pak se zděsila: „Ježíšmarjá, už jsem tu takovou dobu, co řekne mistrová?“ a hrnula se ke dveřím. Terka jí ještě stačila poradit, ať mistrové vyřídí, že radnice bude opravovat náměstí, to ji jistě potěší a zapomene na její provinění. Bětku zná od dětství, je to sirotek, o něco mladší než Terka. Tetička z pekařství ji měla v pěstounské péči, od patnácti je ale v řádné službě jako každá jiná jejího věku. Po Bětce přišly další dvě zákaznice, jedna koupila na sukni hned, druhá si nechala čas na rozmyšlenou. „Ale dlouho si to nerozmýšlejí, paní poštmistrová, zítra je jarmark a za pár dní roční dobytčí trh, to tu bude plno ženských z vesnic a ty, když dobře prodají, přijdou si vybírat ke mně, vždyť masopust je tu cobydup,“ poznamenala s úsměvem Terka. A měla pravdu. Zítra tu bude hlava na hlavě a její měšťanský dům s obchodem v přízemí je na očích všem, co na jarmark přicházejí prodávat a nakupovat. Ženské z širokého okolí tu po celý rok nabízejí své přebytky, utržené peníze pak utrácejí u Terky, nebo za zboží, které si sami vyrobit neumí. Toho využívají řemeslníci a kramáři a na plachtu rozloží dřeváky, bagančata, ale také hrnky, mísy, proutěné zboží, motyky, hrábě, lopaty a všechno, co je třeba do chalupy a do dvora. Mezi nimi je také mnoho ženských a i ty do Terčina krámu přicházejí okouknout nějakou tu parádu. 12
Výlohu si Terka vyparádila již včera, dnes Kouba kolem zametl, teď ještě aby nepršelo nebo nepřišla nějaká plískanice, to by jak prodejců, tak kupujících přišlo méně. Na zítřejší jarmark se těší i kvůli tomu, že sem možná přiveze něco k prodeji i její matka. Jako všechny statky z okolí, musí i její rodný prodávat své přebytky. Tereza ji už týden neviděla. Stýská se jí a ráda si poslechne novinky z domova a z vesnice. Odpoledne se má navíc zastavit bratr Václav, vzkázal, že by si s ní rád promluvil. Copak jí asi chce? Nějaké to vnitřní tušení má, no uvidíme… Terka má toto předadventní období ráda a vůbec jí nevadí ani smutný podzimní čas. Vždyť čím víc se blíží Vánoce a svátek Tří králů, kterým začíná masopust, tím víc dam z místní honorace, ale také žen sedláků z okolních vsí, přijde okouknout, co nabízí její obchod se střižním zbožím. Panímámy často nepřicházejí samy, přivádějí s sebou dospívající dcery, které si tu vybírají látku na své první plesové šaty. Na šaty, ve kterých musí dcera půlláníka nebo láníka ohromit během masopustního bálu celou vesnici. A je ctí a povinností pantáty z takového statku, aby na dceruščiných šatech na její první bál nešetřil. Ale masopust, to nejsou jen honosné bály, ale i maškarní merendy a různé jiné veselice. Od Tří králů až do poloviny března není v žádném pořádném městě, městečku nebo vsi týden bez zábavy, bez muziky, bez tance. Lidé se chtějí bavit a tancovačky během masopustu pořádají všechny místní spolky, a dokonce sami hostinští. A touhou každé ženské, ať ze statku nebo z chalupy, je pořídit si na masopustní veselí nové šaty nebo alespoň blůzku, sukni, něco neokoukaného, něco, co na ní sousedé ještě neviděli. Masopust je navíc obdobím svateb, a to jsou teprve žně pro kšeft se střižním zbožím! Vždyť když se vdává dcerka 13
ze statku, je to událost pro celou vesnici. Šaty pro nevěstu musí být bílé, ale po obřadu v kostele přijde ještě hostina a tanec pro svatební hosty a na šatech ke stolu také záleží. Ty bývají z brokátu jemných barev, měňavého hedvábí, nebo lesklého saténu. Ale nejen nevěsta musí být krásně oblečena, na selské svatbě se musí v něčem novém natřásat jak panímáma, tak sestry od nevěsty, družičky… Vdává se přece dcera ze statku, ne nějaká děvečka nebo služka, a tetky ze vsi si čumendu u kostela nebo před hospodou ujít nenechají a nic jim neunikne. Dlouho po svatbě, někdy i po léta, si o všem vypráví. Na svatbě se holt šetřit nesmí a Terka to ví. Vždyť jak by to vypadalo, aby zrovna náš statek vesnice pomluvila? Aby nás zastínil někdo třeba z dolního konce Ředic, Rovně, Jelení či Býště? Tam všude jsou bohaté statky a lidé se znají, pomlouvají se a závidí si. Také hektarová výměra hospodářství je důležitá. Kdyby vesnice nectila láníky a půlláníky, tak co už? A se svatbou jde ruku v ruce i výbava. Starostlivá panímáma ji pro dceru pořizuje už od dětství. Vše ukládá do jarmary nebo truhly a pak se čeká, až holku někdo odvede od oltáře. Jó tetička, povzdychla si Terka, ta věděla o každé dospívající dcerce široko daleko a uměla se připomenout, uměla nabízet. Sypkovinu, damašek, kanafas, ubrusy a ubrousky prodávala pro budoucí nevěsty už v době, kdy ještě sedávaly ve školních škamnách. Selkám vždy říkala: „Schovej na dno, najdeš snadno. Takovou kvalitu a za takové ceny? To hned tak někde nenajdete a doma to mít můžete, chleba to nejí…“ Tereza je také dobrá obchodnice, umí nabídnout a prodat všechno, ale její láskou jsou především materiály, ze kterých pak švadleny vykouzlí jak nadýchané svatební šaty, 14
tak všechnu tu plesovou nádheru. Na masopust se připravuje už od konce léta. To přicházejí do obchodu agenti s nabídkou zboží pro novou sezónu. V krosnách přinášejí katalogy a vzorky látek, vychvalují své zboží, nutí ji do objednávek. Ona si poradit nechá, ale nerozhodne se hned. Prohlíží i módní pražské a vídeňské magazíny, zvažuje a počítá. Zná své zákaznice a snaží se uhodnout, co si budou parádivé ženské pro tuto sezónu přát a jakou cenu budou ochotné za svou parádu zaplatit. Advent teprve začne a ona už má, jak kdysi mívala i tetička, v regálech vystavené stůčky hedvábí, brokátu, tylu, mušelínu, lesklého saténu a krajky všech možných barev. Jen aby se neřeklo, i zítra vystaví přede dveřmi stojan s pracovními zástěrami, prádlem a ošacením pro práci ve chlívě a na poli, ale ví moc dobře, že tentokrát ženské přijdou za tím lepším, za tím, co je na pultě, co v regálech, budou si vybírat očima i omakem, vyptávat se na ceny, budou vedle sebe pokládat různé materiály, přemýšlet, radit se, s čím co zkombinovat. A pokud jim něco padne do oka, pokud jim ona dobře poradí, pak budou i kupovat. To by také bylo, aby se už zítra něco neprodalo! Není zas tolik času do prvních tancovaček. Vždyť i na ušití musí být čas a švadleny jsou v předmasopustní době na roztrhání. Její obchod na náměstí, podobně jako všichni kolem, těží z toho, že městečko Holice leží na vysokomýtské silnici mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Ve vsích jejich úrodného, rovinatého kraje je dost bohatých statků, pro které jsou Holice důležitým centrem. A nejsou to jen pravidelné sobotní trhy, ale od nepaměti sem přicházejí lidé také na tři trhy výroční. Jsou to jarmarky koňské a dobytčí, na ně chodí lidé i z větší dálky, a to teprve bývá na náměstí a v přilehlých ulicích husto. Pravda, obchodovat přicházejí 15
hlavně hospodáři, sedláci, tyto jarmarky jsou především mužskou záležitostí. Jedni přivádějí koně a dobytek na prodej a jiní je zas přicházejí kupovat. Než si plácnou, dlouho vybírají, radí se, smlouvají. Při tom jim ženské moc platné nejsou, ty raději navštěvují Terčin krám, vždyť slušnější obchod se střižním zbožím není široko daleko. Nejbližší krámy jsou až v Pardubicích, nějaké tři hodiny cesty od Holic. Pokud si ale můžou dovolit poštovní dostavník, ten je tam zaveze za hodinu a čtvrt, ale jízdné není zadarmo, to by je pak šaty nebo blůzička vyšly o hodně dráž. Pardubice jsou sice mnohem větší město, také krámů je tam víc, a tudíž větší výběr, jenže v tuto roční dobu tam bývají slavné parforsní hony a na těch chce vydělat každý obchodník. Ceny jsou tam nekřesťansky vysoké a usmlouvat se nedá nic. Dobytčí výroční trh, letošní třetí a poslední, tu bude za pár dní, v úterý po sv. Mikuláši. Pokud hospodáři prodají svá hříbata, telata, jalovice či svině a selata na výkrm, je nabíledni, že pustí nějakou tu zlatku na parádu panímámě a dcerám. A kde se kupuje paráda? U Terky na rynku přece. Tetička jí vždycky říkala, když se dobře připravíš, je pro tebe dobytčí trh jako žně pro sedláka. Ach jó, tetička, ta se vyznala. Škoda, že tu už není. Znali ji všichni v městečku i okolí, nakupovali u ní už tenkrát, když tu Terka pobíhala jako malá holka. To ona ji naučila, jak ženským poradit, pomoci s výběrem, cenu udělat ke vší spokojenosti. To díky tetičce se umí ve kšeftě otáčet jako zkušená obchodnice, a to jí bude teprve dvacet. Pro mladé je její věk výhodou, jejich vkusu a přáním rozumí víc než nějaká usedlá matróna. Terka se ale nenarodila v městském domě, pochází ze statku láníka Václava Mareše kousek odtud, v Ředicích, ve 16
velké a bohaté vsi. Je čtvrtým dítětem svých rodičů. Prvorozený Václav je o pět let starší, bratr Jan o tři a sestra, která dostala jméno Marie po matce, o dva. Ji pokřtili po tetičce Terezii, matčině o patnáct let starší sestře, která jí byla i za kmotru. Ta už tehdy měla obchod se střižním zbožím na holickém náměstí a její muž byl vyšším c. k. berním oficiálem. Obě, tetička i Terčina matka, pocházejí také ze statku. Starší sestra se provdala do Holic a za své věno si pořídila právě tenhle dům na náměstí a zavedla tu prodej střižního zboží. Byla šikovná a pracovitá, zákazníkům uměla nabízet a krám si vylepšovala. Dařilo se jí ve všem, na co sáhla. Jen jedno jí v životě nevyšlo – neměla děti, po kterých tak moc toužila. Na statku, kam se provdala její o patnáct let mladší sestra Marie, se narodily do pěti let od svatby hned čtyři. Nejstarší Václav zdědí statek a bude po otci hospodařit, mladší Jan dostal pretenci na studia, ale co s dcerami? Ze zákona musí také dostat věno, ale to statek vždy ochudí. Říká se přece, že dcery jsou pro statek něco jako „železné krávy“. V rodinách se ale stává, že některé z dětí, většinou dcera, odejde ještě v dětství k bezdětným příbuzným nebo prarodičům, ti ji vychovají a ona jim pak doslouží k smrti. Zdědí po nich chalupu, nebo i statek. Bezdětná obchodnice Tereza si na své sestře vyprosila, aby mohla její jmenovkyně, nejmladší Terezka, vyrůstat u ní a ona jí jednou jako své jediné dědičce přenechá obchod se střižním zbožím na holickém rynku. A navíc ji naučí všemu, co jako obchodnice musí umět. Rodný statek jí tak nebude muset vyplatit věno, a přesto o ni bude dobře postaráno. Až později její neteř Terezka pochopila, jaké to pro ni bylo štěstí, dobré sudičky stály u její kolébky. Už dva roky je tetička na pravdě Boží, ale v tento čas na ni Terka vzpomíná mnohem častěji a vždycky ji při tom 17
píchne u srdce. Vždyť to byla ona, kdo ji jako šestiletou přivedl z rodného statku, kdo jí dal lásku, kdo ji naučil všechno, co umí. Co by si asi počala, kdyby místo v obchodě mezi látkami musela vyrůstat na statku mezi koňmi, kravami a čeládkou svého otce? Kdyby musela už od dětství pomáhat panímámě v kuchyni a v hospodářství? Tahat nůše trávy, odebírat za sekáči o žních, sušit sena, dojit a snad i kydat hnůj jako většina jejích vrstevnic? Začátky v Holicích pro ni ale nebyly snadné. Znala tetičku, měla ji ráda, cizí pro ni nebyl ani její dům, bývala tam s matkou pokaždé, když chodily na trhy nabízet statkové zboží. Jiné je ale přicházet na návštěvu a jiné bydlet tu napořád. Nejdřív se jí moc stýskalo, přece jen doma v čeledníku byla větší zábava. Byli tu rodiče, sourozenci a čeládka, děvečky ji jako nejmladší rozmazlovaly, nejvíc Dorka, ta tu sloužila od školy, neprovdala se a k nejmladší Terce přilnula jako k vlastní. Na statek přicházeli také pocestní a vyprávěli své příběhy, hrála si s dětmi ze sousedství. Postupně si ale u tetičky zvykla. Do školy už začala chodit v Holicích, brzy měla nové kamarádky a domů na statek se těšívala jen na prázdniny a návštěvy o poutích a svátečních dnech. Stalo se pro ni samozřejmostí, že má dva domovy, jeden na statku, druhý v měšťanském domě na rynku. V obou ji mají rádi. Nejvíc se točila kolem tetičky, ale i se strýcem si rozuměla. Ten si coby vyšší oficiál a později přednosta c. k. berního úřadu během služby něco našetřil a sliboval jí, že až bude penzionován, vydají se spolu dráhou tu do Kolína, tu do Prahy a na druhou stanu až do Olomouce. Studoval jízdní řády, sbíral obrázky lokomotiv, fotografie nádraží, mostů a viaduktů, všechno, co k dráze patří. Litoval, že 18
dráhu tehdy inženýr Perner nenatrasoval přes Holice. Několikrát se všichni tři vydali na nedělní špacír až do Moravan. Tudy dráha vede a oni čekali u kolejí, až kolem nich prosupí „vůz bez koní,“ který za sebou táhne vagony. Strýc vždy vzpomínal, jak v pětačtyřicátém čekal spolu s ostatními na slavnostní příjezd prvního vlaku, který jel z Olomouce do Prahy a zastavil v Pardubicích. Je tomu třicet let a on už tehdy nadobro propadl kouzlu železnice a umínil si, že jednou projede celou Olomoucko-pražskou dráhu. Když přišla Terka k tetičce, sliboval tu cestu dráhou i jí. Také o minulost se zajímal a nejméně dvakrát do roka ji bral na výlet do Pardubic. Tam je zámek, Zelená brána a kolem rynku bohatě zdobené staré měšťanské domy. Když jí strýc řekl, že pojedou na výlet, ani dospat nemohla. Ranním poštovním dostavníkem vyjížděli v sedm z Holic a po hodině a půl vystupovali před vchodem nádraží. Prošli se halou a vstoupili na perón. Dýchali sice vzduch prosycený kouřem z komínů lokomotiv, ale také vůní dálek. Obdivovali mašiny, vagony nákladní i osobní i uniformy konduktérů. Pak šli přes celé město, prohlíželi si výkladní skříně, a že jich tu bylo! A jaké zboží se v nich nabízelo! No aby ne, vždyť Pardubice jsou mnohem větší a bohatší město než Holice, a navíc je to město parforsních honů. Než došli k Zelené bráně, museli přejít most přes Městskou řeku, s níž se Terka nemohla smířit. Takové nóbl město, v ulicích se prochází nafintěné dámy v krásných kloboucích a s paraplíčky, uctivě je zdraví důstojnické uniformy se zlatými šňůrami přes prsa a epoletami na ramenou… a teče tady taková obyčejná řeka? Co řeka, říčka jako ta jejich Ředička, i rákosí kolem ní roste, hejna hus a kachen se kolébají na hladině a kdoví, jestli i močůvka z chlívů u stavení, které jsou na dohled odtud, do ní nevytéká. 19
Když ale prošli pod Zelenou bránou, byli v jiném světě. Strýc jí vyprávěl, co znázorňují průčelí starobylých domů. To měla moc ráda, připomínalo jí to příběhy, které četla v knížkách. Také k zámku občas došli, ale byl zpustlý, zdi oprýskané a dovnitř se ani nesmělo. V jejích dětských představách by měly na zámku vlát prapory s barevnými erby, měl by tam bydlet král a královna a princezny, po nádvoří by se měli projíždět rytíři na bělouších. Strýc ji utěšoval, že možná jednou zámek opraví a zase tu bude všechno, jak má být. Její sny, jak ty o cestách po dráze, tak o zámku, princeznách a rytířích, ukončila strýcova smrt. Penze se sice dožil, ale po roce zemřel. Bylo jí dvanáct, když zůstaly s tetičkou samy. Strýce jim připomínaly jen jeho obrázky lokomotiv, jízdní řády, fotografie z trati a tlustá kniha s obrázky o dějinách Pardubic. Jinak se v jejich životě nic nezměnilo, stále si žily jako lepší měšťanská rodina. Strýc v Terce ale zanechal lásku k dráze a k historii a teta v ní dál pěstovala vztah k módě, krásným látkám a k obchodu. Všechno to si s sebou odnesla až do dospělosti. S tetičkou v obchodě byla Terka vždycky ráda. Sledovala, jak elegantním pohybem rozvine stůček látky, jak jej přehodí tu přes tlustou matrónu či kostnatou hubenou ženskou, pak je vede k zrcadlu a nahlas uvažuje, jestli zrovna tahle barvička, tenhle materiál se dámě hodí k vlasům, k pleti, k očím. Co zkusit ještě tohle, nebo tamto, ještě stužku, knoflíčky na rameno, nebo raději k výstřihu? Límeček hladký, nebo nařasit… Ale nejen drahé látky na bál, i obyčejnou zástěru, jupku či sukni na práci ve dvoře zkoušela na každé tak dlouho, dokud sama nebyla s výsledkem spokojená. Ženské jí věřily, nechaly se obtáčet znovu a znovu, dokud samy neuznaly, že právě tohle je to pravé. 20
Zabalit vybrané zboží, to už byla Terčina práce, i pentličku přidala a stejně jako tetička se lehce uklonila a děkovala za nákup. Z domova si s sebou vzala své dvě loutky. Obě měly baculaté tvářičky a účesy z nití, Máňa ze světlých a Róza z tmavých. Terka je oblékala do šatečků, které jim sama ušila. Naparáděné je pak vystavovala ve výkladu tetina obchodu. Jednou tam stály jako hospodyňky v bílých blůzičkách, pruhovaných sukních a krajkových zástěrkách, před poutí je oblékla do kvítkovaných šatů, jak kdyby se chystaly k tanci, v masopustě měly vykročeno na bál v róbě z hedvábí či tylu s lesklou ozdobou v nitěných účesech. Teta ji vždy za nápad pochválila a lidé se u výlohy pobaveně zastavovali. Zákazníkům se šikovné děvčátko líbilo, ta se ve kšeftu neztratí, usoudili brzy. A neztratila. Rodiče, kteří měli zpočátku přece jen obavy, jestli neudělali chybu, když svou nejmladší vytrhli z rodiny, od sourozenců a nechali ji u tetičky, poznali záhy, že udělali dobře. V městském domě je její místo. Co by chudák holka dělala na statku, když pro to nemá vlohy? Nešťastná by byla celý život. Jak dospívala, hýřila i vlastními nápady. Už jí nestačilo to, co zavedla tetička, sama začala krám vylepšovat. Přestavila pulty a regály a v rohu vznikl prostor pro stoleček, sofa a křesílka, to když si zákaznice potřebuje prolistovat módní magazíny, které jim pravidelně pošťák nosí. A nejenom ty pražské, ale i jeden, co vychází až ve Vídni. O látkách i o krásných modelech, které si ženské v Terčině krámě v časopisech prohlédnou, se pak vypráví po návsích, v chalupách při draní peří, v krámku u Žida a v neděli před kostelem. Terezce bylo osmnáct, když tetička zničehonic umřela. Už je to skoro dva roky, ale ona si pořád nemůže zvyknout 21
na to, že tu tetička není. Matka se u ní stavuje skoro každý týden, pokud veze své zboží na trh. Také domů na statek Terka chodí skoro každou neděli na oběd, vždyť je stále dcerou svých rodičů a milovanou sestrou obou bratrů. Václav se bude brzy ženit a mladší Jan je v Praze, na Karlo-Ferdinandově univerzitě studuje na doktora práv. Sestra Marie je až ve Vysokém Mýtě, kam se s věnem šťastně provdala na statek. Poslední dobou i jí rodiče připomínají, že by se měla vdát. Není dobré, když je holka dlouho svobodná, čas na vdavky už má a dohazovači kolem krouží jak vosy kolem přezrálých hrušek. „Ještě jsem nepoznala žádného, který by se mi alespoň trochu líbil,“ pronese vždy, když na to přijde řeč. Václav jí dohazuje svého kamaráda Lojzka, budoucího majitele velkého statku z vedlejší vesnice. Když pochovali tetičku a v obchodě zůstala sama a moc se jí stýskalo, byl to právě Václav, kdo ji často navštěvoval a ujišťoval, jak to s ní myslí dobře. Je přece její nejstarší bratr a má ji moc rád, cítí za ni zodpovědnost. Nikdy by nepřipustil, aby udělala v životě neuvážený krok, a proto by chtěl, aby si vzala Lojzka. Jemu se moc líbí, na rukou by ji nosil, jen kdyby svolila… Terezka Lojzka zná od dětství, na tancovačkách si spolu párkrát skočili v kole a on se jí dvořil. Nebylo jí to nepříjemné, ostatně nebyl jediný, kdo jí lichotil, kdo ji obdivoval, no které holce by se to nelíbilo? Ona ale na vdavky zdaleka nemyslí. Z Lojzka navíc vždy cítila něco sedláckého, furiantského, něco, co má v sobě i její bratr Václav, a to zrovna není to, co u mužských hledá. Čte romány o věrné lásce, o tom, co musí milenci překonat, aby spolu byli šťastni až do smrti. Ví, že to jsou vymyšlené příběhy, život je pak o něčem jiném, ale i tak, proč by si měla vzít hned prvního? 22
Oba své bratry má stejně ráda, ale Jan je jí přece jen bližší. Pokud přijede z Prahy, jeho první cesta vede vždycky k ní a svěřují si, co je těší nebo trápí, co by nikomu jinému neřekli. Ona je také jediná z rodiny, která ví, jak je na tom Jan se studováním. „Já na ty študia moc nejsem, nejraděj bych zůstal doma a hospodařil,“ přiznává jí při každé příležitosti. „Ale co nadělám? Václav je prvorozený a statek jenom jeden.“ Několikrát jí přivedl na návštěvu svého kamaráda, Pepu Říhovic. Kamarádí spolu už od první třídy. Také na vyšší reálce v Pardubicích spolu byli a teď jsou na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, na právech. Terka od Jana ví, jak těžko se v Praze Pepovi žije. Jemu rodiče neplatí studia, byt a stravu z pretence jako Janovi, je z chudé rodiny a musí se protloukat, jak se dá. Doučuje žáky z lepších rodin, přepisuje za peníze skripta a přednášky těm, kteří mu za to mohou zaplatit. Po nocích chodí na dráhu uklízet a vykládat vagony. Uhlí, které povozníci složí před domy, vynáší v putnách až do poschodí. Často je i tak o hladu a jeho ošacení? Škoda mluvit. Každé vakace dře u sedláků. Tam se aspoň pořádně nají a přivydělá si něco na další rok. Pepa je sice chudý, ale studium mu prý jde samo, jednou jistě udělá velkou kariéru. Jan před Terkou přiznal, že se s ním často podělí o jídlo a on mu za to pomáhá před zkouškami. Bez něho by to asi vzdal, nemůže za to, že nemá takovou hlavu jako on. To ale otci přiznat nesmí, ten je přesvědčen, že kdo je ze statku a má peníze, musí doktora práv udělat za každou cenu. Za Terčiným domem je v zahradě loubí z vinné révy a pod ním koutek na posezení. Co Terka pamatuje, scházeli se tu za teplých letních večerů sousedé. Přicházeli si po celodenní práci v obchodech kolem rynku nebo u řemesla 23
odpočinout a přátelsky pobesedovat. Tetička koutek vybavila lavičkami a stolkem, to aby bylo kam položit popelník pro mužské, kteří nemohli bez dýmky, či v poslední době módní cigarety, být. Se svou dýmkou zde sedával i strýc, pak už jen sama tetička. Sousedé si zde povídali o novinkách z městečka i okolí, vzpomínali na těžké časy v šedesátém šestém, když tu před bitvou u Hradce Králové byly ubytovány pluky císařské armády a po nich i vítězných Prušáků. Bylo prý jedno, jestli to byli vlastní nebo cizí, všichni jen rekvírovali a kořistili na domácích. Terka i ostatní děti ze sousedství tu s dospělými také sedávaly nebo pobíhaly kolem, aby jim nic z jejich vyprávění neušlo. Ona také ráda poslouchala, vracelo ji to do doby, kdy v čeledníku na statku slýchala historky vandrovních. Na prusko-rakouskou válku si pamatuje jen mlhavě, byla v té době pětiletá, také povídání o tom, která je v očekávání, která už porodila, kdo odešel na výměnek, kdo „tam nahoru“, kterému mládenci se líbí ta nebo tamta, čí ohlášky spadly z kazatelny. Nejraději ale poslouchala o novinkách ze světa a o dalekých cestách. Strýc jí pak na mapě ukazoval, kde jsou ta vzdálená místa a jestli tam už vede železná dráha. Posezení pod loubím ale nezůstalo opuštěné ani poté, co tetička odešla na pravdu Boží. Začali se tu scházet mladí z okolí. Ti nevzpomínají na minulost, ti žijí jen přítomností a budoucností. Kdo z mládenců neurve místo na lavičce, posedá si do trávníku, holky od pekařů, ať jejich dcera Marti, která jednou zdědí pekárnu, nebo služebná Bětka, donesou pár koláčků, které se ten den neprodaly, a Terka slije do konvice kafe, to aby neseděli u prázdného stolku. Během vakací sem přicházejí pobesedovat i dva studenti, bratr Terky Jan a jeho kamarád Pepa. Jejich přítomnost je 24