Dagmar Digma Čechová
Podívej se podruhé…
Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz
© Dagmar Digma Čechová, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
ISBN 978-80-279-0817-2
Oldřich se rozhlédl kolem sebe a uvědomil si, kde je. Netušil, jak dlouho šel, slunce už stálo hodně vysoko, takže jistě několik hodin. Neměl ani sebemenší ponětí, proč ho nohy přivedly právě sem, prostě šel nazdařbůh stále dopředu. Každopádně teď stál na mostě a shlížel dolů na Vltavu.
Není to nějaké znamení? pomyslel si odevzdaně.
Brzdi, brzdi, kámo! ozval se nečekaně Xaver. To nemyslíš vážně, že ne?
Já nevím. Myslím?
Ne, to teda nemyslíš, ti říkám. Ona ti za to nestojí a umíš si představit, co by to udělalo s tátou? Chceš ho zabít úplně?
Jistěže ne…
Tak se zase otoč a mazej někam do parku, koukat do zeleně. Zajdi si zařádit do bordelu nebo se ožrat, poper se s někým, to je fuk. Ale takovýhle kraviny ať tě ani nenapadnou. Myslel to samozřejmě dobře, ale zněl hodně drsně.
Já bych to stejně nedokázal. Jsem zbabělec. Oldřich se svezl po zábradlí mostu do dřepu a schoulil se do klubíčka.
„Pojďte se mnou, nenápadně,“ slyšel ji pronést jeho směrem zcela zřetelně, ačkoli by dal svůj rozpracovaný rukopis do ohně za to, že se jí přitom vůbec nepohnuly rty.
Co vlastně zapříčinilo, že se jeho nohy samovolně vydaly ve stopách těch jejích, aniž to předtím jakkoli konzultovaly s hlavou? Snad to byly ty pronikavě zelené oči, přes které se při posledním slově spustila roletka dokonalých hustých řas tak pomalu, až se mu po nich stihlo zastesknout, než se zase zvedla a zastavila v přimhouřené poloze. Nebo za to mohly právě ty dlouhé štíhlé nohy vykukující zpod elegantní, ale důmyslně provokativní minisukně s rozparkem tak hlubokým, že moc prostoru pro fantazii neskýtal. Svou roli nepochybně sehrály i zrzavé vlny s vůní mandlí a medu, jež se mu letmo otřely o tvář a připomněly mu jeho slabost pro Vicu Kerekes, či hlas klouzající prostorem mezi nimi stejně hladce jako hlt dvanáctiletého Jacka Danielse, který si právě dopřával, než se k němu přitočila a konečky prstů zlehka přejela ty jeho.
Dráždivá, smyslná, animální, vábivá, svůdná, graciézní, tajnosnubná, házel mu Xaver uznale v hlavě jedno adjektivum za druhým a významně přitom pomlaskával. Nebezpečná, neodpustil si dramaticky dodat ještě jedno.
Prosím tě, znám ji sotva sedm vteřin, oponoval svému imaginárnímu společníkovi chabě. A mimochodem, tajnosnubná je rostlina se skrytými pohlavními znaky, což
uznej – je v tomto případě poněkud nepatřičné přirovnání.
Nebezpečná, zopakoval Xaver se vzrůstajícími upřímnými obavami. Když jí stačilo sedm vteřin k tomu, abys na mě začal dělat chytrýho, tak je to ještě horší, než jsem myslel.
Teď už dvanáct. Jedním lokem vyprázdnil zbytek skleničky a odložil ji na kulatý barový stolek.
Kdo by to počítal, že? neodpustil si hlas v jeho hlavě obvyklé sarkastické rýpnutí, ale vzápětí zvážněl. Počkej, kam si jako myslíš, že jdeš? Oline, stůj, je to past!
Jistěže byl Xaver pohotově vtipný a na všechno měl obratem po ruce trefnou připomínku. Právě takového ho přece Oldřich stvořil. Aby mu připomínal, jaký on sám nikdy nebyl a nebude. Proto se mu podařilo vystavět ho tak plasticky, že si ho většina čtenářů zamilovala. Stačilo, aby vždycky udělal pravý opak toho, na co by se v reálu zmohl jeho autor. Aby v ten správný moment a zaručeně včas vypálil požadovaným směrem dokonalou ironickou bombu, která Oldřichovi přišla na mysl vždy těsně potom, co už bylo příliš pozdě a vyznělo by to zoufale. Xaver byl vším, co jeho autorovi scházelo, nenaplnitelným snem i obávanou noční můrou, odrazem v zrcadle nemilosrdné pravdy jeho života. Oldřich byl nic a Xaver mu to neustále připomínal. Obvykle ovšem ne slovy. Proti svému stvořiteli bezdůvodně
sarkasmus a jedovatost nepoužíval, protože přece mimo jiné precizně ovládal diplomacii a věděl, co se sluší.
Popravdě řečeno, Xaver původně do vínku pochopitelně obdržel i nějaké ty chybky, mínusy a nedokonalosti, protože se Oldřich, byť psal teprve svou prvotinu, urputně snažil nevytvořit plochou zidealizovanou postavu typu Gary Stu. Jistěže to samo o sobě bylo těžké, když základním předpokladem bylo odrážet přesný opak jeho vlastního charakteru, vlastností a schopností. Jenže, ono se to hlavně zvrtlo samo po pár kapitolách, kdy – tak jako se to stalo i mnoha jiným autorům před ním i po něm – jeho vyfabulovaný hrdina ožil natolik, že si začal řídit svůj příběh sám. Dělal úplně jiná roz-
hodnutí a kroky, než Oldřich ve své osnově původně zamýšlel, diktoval si podrobnosti a jeho stvořitel je pro něj poslušně zapisoval. Sám se v té napínavé hře stal pouhým prostředníkem a čekal, jak se to celé rozuzlí. Ani na vteřinu toho ovšem nelitoval, protože Xaver byl vážně třída, takže si ve výsledku všechno tak dokonale sedlo, že dnes mohl být tady, v útulné pražské thajské restauraci, na křtu čtvrté knihy z vlastní série o geniálním detektivovi, který rozlouskl sebezapeklitější případ a cestou mu ochotně padaly k nohám všechny ženy, o něž byť jen zavadil pohledem. Občas se v recenzích a kritikách objevila narážka na okatou a poněkud lacinou podobnost s postavou Jamese Bonda, ale na oblíbenosti a úspěšných prodejích jeho románů nic neubíraly, protože v českém rybníčku byl takový hrdina něčím zcela výjimečným.
Ale teď se to poprvé přihodilo jeho autorovi. Oldřich, který si o podobném úspěchu u opačného pohlaví mohl až dosud nechat pouze zdát, nyní kráčel za dívkou, která rozhodně působila tajnosnubně, jakkoli se použití toho slova ve spojení s lidskou bytostí nehodilo.
***
„Tady, sem,“ popadla ho za ruku a vtáhla za sebou do malé místnůstky s čisticími a úklidovými prostředky. Lesklou rudou lodičkou na vysoké jehle odstrčila kýbl s mopem, aby v uličce mezi regály vytvořila dostatečný prostor pro oba.
Nekladl sebemenší odpor. Až když za nimi zavřela a nastalá intimita začala zběsilým tempem hladově požírat dostupný kyslík, ošil se a přiškrceným hlasem promluvil.
„Co… co tu děláme?“ instinktivně si povolil uzel na kravatě.
„Ještě nic,“ pohodila pobaveně zrzavou hřívou a zakřenila se. „Zatím vás jenom zachraňuju.“
„Před čím?“
Někdo tě měl spíš zachránit před tou kudlankou, zavrčel Xaver. Jenže to bys musel poslouchat i něco jinýho než jenom volání přírody.
„Ani ne tak před čím, jako spíš před kým,“ zvedla dokonale upravené obočí a naklonila hlavu k rameni. „Zahlídla jsem Minimaxxe,“ pronesla dramaticky a pozorně sledovala jeho očekávanou reakci.
„Minimaxxe?“ zopakoval zcela zbytečně a v krku se mu usadil chlupatý knedlík, které odjakživa nesnášel. Cítil, jak se mu z obličeje vytrácí krev, jíž tam ještě před chvílí měl naopak nadbytek. Očima těkal z koštěte na vysavač a zpátky, jako by mu snad něco z toho mohlo z neviditelného sevření náhlé úzkosti pomoci.
„Jo, Minimaxxe37, vašeho největšího hejtra. Nemyslím si, že byste měl chuť kazit si tak hezkej večer diskuzí s tím trollem. Jenom byste mu zase dal do ruky další náboje, jako pokaždý, když se s ním snažíte diskutovat.“
Jaj, ta sedla, hvízdl uznale Xaver. Hele, jak to, že toho slečna Mantodea tolik ví? Co je zač?
Oldřich musel jako vždy ocenit pohotovost, s jakou jeho hrdina z paměti vylovil latinský název zmíněného hmyzího druhu. On by to jistě nedokázal. Aktuálně mu činilo problém vyslovit i obyčejnou tříslovnou otázku.
„Jak to víte?“
„Mám oči.“
„Aha.“ To nepochybně měla. I teď, v přítmí kumbálu, mu přišly zelenější, než podle něj mohl lidský genom dokázat stvořit. Ledaže… „Barevné kontaktní čočky?“
Zdálo se, že ji jeho reakce překvapila a pobavila. Uznale pokývala hlavou. „Jste dobrej…“
No nevim, hochu. Nějaká příhodnější otázka by nebyla?
„Nezlobte se, slečno…“
„Heda,“ podala mu pěstěnou ruku s dlouhými křiklavě
růžovými nehty, zdobenými kamínky do tvaru srdíček.
„Oldřich,“ spustil zdvořilostní automat, vzhledem k situaci logicky zcela zbytečný.
„Já vím,“ potvrdila mu zrzka s pobaveným smíchem, při němž odhalila dvě řady bílých zubů, jeden jako druhý. Mimoděk ho napadlo, kde se u ní schovává nějaká nedokonalost. Každý přece nějakou má.
Ehm, ehm, odkašlal si Xaver, ale vzápětí zvedl ruce nad hlavu. OK, u vás smrtelníků vlastně jo, sorry, už mlčím.
„Jistě, jinak byste mě sem přece netáhla…“
Není nad pádný argumenty a logický zdůvodnění! Válíš, kámo!
„Můžu se vás na něco zeptat, slečno?“ Když s evidentním zaujetím přikývla, dodal si odvahy: „Proč že jste mě to sem vlastně táhla?“
Prohrábla si prsty husté vlny a přehodila si je přes jedno rameno. Když promluvila, její tón mu připomněl třídní učitelku z prvního stupně. Zněl stejně trpělivě a hladivě. Tenkrát ho to uklidňovalo, když právě náhodou u tabule neznal správnou odpověď, teď si nebyl jistý.
„Žádnejch pout jsem si sice nevšimla a troufám si tvrdit, že jste se mnou šel dost dobrovolně…“ Když se nadechoval k omluvě, umlčela ho gestem zvednuté otevřené dlaně.
„V pohodě. Jde o to, že Minimaxxe znám z jedný facebookový skupiny, kde si poměrně často vylejvá svoje midráky a rád pouští hubu na špacír, takže je mi jasný, že vás zrovna dvakrát nemusí.“
Velmi eufemisticky řečeno, vypůjčil si Oldřich výraz z Xaverova šuplíku. Na to, od kterého uživatele obdrží každý jeho román ihned po vydání na Databázi knih hodnocení odpad, mohl uzavírat sázky. Kdyby ovšem sázkové kanceláře něco takového zajímalo, jakože ne. Stejně jako čtenáře nezajímá, že některá nízká hodnocení mohou být spíš výsledkem vyřizování osobních účtů než odrazem kvality dané knihy a spousta profilů je falešných a účelově založených.
„Žádný autor se nezavděčí všem,“ prohodil ledabyle a hlavou se mu mihly vzpomínky na to, jak ho špatné hodnocení pokaždé zamrzelo. „Holt se mu můj styl nelíbí a mně nezbývá než to respe–“
„Vy si jako fakt myslíte,“ vpadla mu pobaveně do řeči, „že ten týpek někdy něco z toho, co jste vydal, doopravdy čet? Nenechte se vysmát. Normálně vám závidí a kope kolem sebe, to je celý.“
„To teda nevím, co by mi asi tak mohl závidět. Vyšly mi sice čtyři knihy a sem tam nějaký rozhovor, ale na ulici se se mnou nikdo nefotí a pan Kraus si mě, pokud je mi známo, na svůj slovutný gauč také zatím nepozval,“ ušklíbl se pochybovačně. „Lidé mají velmi zkreslené představy o tom, co českému autorovi prodeje knih přináší. V zahraničí to zřejmě funguje jinak, ale schválně si tipněte, kolik korun mám já jako autor z knížky, za kterou koncový zákazník v obchodě zaplatil tři sta.“ Sám sebe překvapil tím, jaká plamenná řeč z něj vyšla. Málokdy se tak rozpovídal, i v těch zmíněných rozhovorech mívali redaktoři problém s tím, že jeho odpovědi obvykle byly příliš strohé. Možná proto ani k nim až tolik nabídek nedostával.
„Hele, iluze si nedělám, autoři v těch skupinách brečej docela často. Počítám tak deset procent, ne?“ přistoupila na jeho hru a ležérně si opřela hlavu o polici se saponáty. Bavilo ji, jak se rozpálil.
„Pche! Ani zdaleka ne! Jejich oficiální honorář se sice zhruba v takových číslech pohybuje, ale počítá se to z ceny bez DPH, a navíc po odečtení rabatu pro distributory, což dělá celou polovinu. Takže tomu nešťastníkovi, který svůj rukopis tvořil několik měsíců nebo let, proseděl stovky, možná tisíce hodin nejdříve nad psaním draftu a pak ještě více nad nekonečnými revizemi a cizelováním textu, nakonec přistane na účtu například dvanáct korun.“
„No ty vole!“ uteklo jí, ale necítila potřebu se za svůj slovník omlouvat. Oldřich vypadal spíš potěšený jejím spra-
vedlivým rozhořčením. Neměla ale v úmyslu ho přivádět do rozpaků ani dvakrát nestála o to, aby se jejich rozhovor zvrtl lítostivým směrem. Spíš mu původně chtěla ego trochu načechrat. „Ale vy to přece neděláte kvůli penězům. Ani kvůli slávě, ne?“
„Jistěže ne,“ souhlasil rychle, ale víc nedodal.
Nabízí se teda otázka, proč to vlastně děláš, připomněl se Xaver, který až dosud fascinovaně sledoval svého stvořitele v jeho velmi neobvyklé podobě.
Oldřich si nebyl jistý, jestli se do další diskuze na toto téma chce právě teď a tady pouštět a odhalovat se před úplně cizí osobou. Jeho introvertní duše se lehce otřásla a ruka mu opět samovolně vylétla k uzlu na kravatě. Ačkoli vzduch v té malé místnosti mohl samozřejmě začínat být vydýchaný, ta potřeba uvolnění s ním ve skutečnosti až tak nesouvisela. Heda mlčky a soustředěně vyčkávala a něco v jejím měkkém pohledu jako by ho ponoukalo otevřít se a důvěřovat jí, byť pro to žádné racionální důvody neměl. Zahodil tedy obvyklé obavy a pokračoval.
„Vždy jsem snil o tom, že jednou budu psát knihy. Nebo spíše ani ne tak snil, jako jsem to celý život věděl, směřoval jsem k tomu. Žádné jiné extra schopnosti mi dány nebyly, takže jsem rozvíjel tu jedinou, práci se slovy.“
„No, v tom jste fakt dobrej. Už chápu, co tím lidi myslej, když říkaj, že někdo mluví jak kniha. Nikoho jinýho takovýho neznám. Myslela jsem si, že takový slova používáte jenom v těch svejch románech, ale vy tak fakt i mluvíte.“
„Jak?“
„No, tak jako starodávně. Jako že nebyly mi dány schopnosti, směřoval jsem k tomu… Kdo takhle dneska ještě mluví?“ Nevysmívala se mu, byl v tom spíš obdiv.
„Já v tom nic neobvyklého nespatřuji,“ pokrčil rameny, ale ona vyprskla smíchy.
„Už to děláte zase!“
Oldřich vycítil, že se paradoxně bude cítit lépe, když se vrátí k původnímu tématu o svých vnitřních pocitech a snech. „Ani jsem v těch svých představách moc neřešil, jestli ty knihy někdy skutečně vyjdou. Šlo mi zpočátku čistě o ten proces, kdy ve mně uzraje příběh a jednoduše musí ven. Xavera jsem si v hlavě stvořil dávno předtím, než jsem se reálně pustil do psaní prvního dílu jeho série. Mám pocit, jako by to nakonec byl právě on, kdo mě k tomu postrčil…“
A co mi to dalo práce a přesvědčování!
„Jakmile jsem začal ten příběh zachycovat konkrétními slovy a pod rukama mi narůstal počet zaplněných stránek, naprosto jsem tomu podlehl. Dostal jsem se do flow a celý svět pro mě přestal existovat. Nepotřeboval jsem jíst ani spát. Psal jsem celé noci, poté jsem si dal tři čtyři hodiny pauzu a hned po probuzení znovu pokračoval. Byl jsem na psaní závislý jako na droze. Když jsem se třeba odběhl osprchovat, celý jsem se třásl a nutně se potřeboval co nejrychleji vrátit k počítači. Viděl jsem ten příběh v hlavě jako film, slova ze mě sama tryskala a já jsem se je pouze snažil zachycovat.
Možná to bude znít poněkud šíleně, ale Xaver je vlastně něco jako můj skutečný přítel. On ty případy opravdu řeší sám a dokáže mě neuvěřitelně překvapit tím, co ho napadne. Třeba se mě uprostřed nějaké scény zeptá… já nevím…, co je v tamté dřevěné bedně, a já to přitom sám netuším, dokud ho nenechám ji otevřít. Kolikrát ani nevím, že tam nějaká taková bedna je, natož že by mohla ukrývat nějakou důležitou stopu, chápete?“ vychrlil na ni, ale než stihla jakkoli zareagovat, za svou bezprostřednost se zastyděl. „Pardon. Jistě, že to nemůžete chápat, vždyť to zní bláznivě i mně samotnému, když to vyslovím takhle nahlas. Ale neumím to líp vysvětlit.“
„Naopak,“ položila mu dlaň na rameno, a přestože šlo o lehký dotyk, který sotva pocítil, málem se pod ním sesunul k zemi. Tolik ho její ženská blízkost překvapila. Uvědomil
si, že k ní musí vzhlédnout, takže bez těch vysokých lodiček musela měřit nějakých sto sedmdesát centimetrů jako on. Na ženu ideální výška, na muže málo. „Nejenom, že to chápu, ale zní mi to fakt… jako že wow! Akorát mně hlava nebere, proč takový věci neříkáte do těch interview. Většinou v nich působíte tak nějak jako neslaně nemastně, a přitom jste fakt týpek.“
Neznal tak dobře mluvu dnešních mladých slečen, ale vzhledem k situaci se to rozhodl chápat jako pochvalu, i když měl pocit, že stejný výraz předtím použila ohledně Minimaxxe a tam to pravděpodobně lichotivé být nemělo.
Z kontextu ale usoudil, že se ho teď snažila povzbudit, nikoli urazit. O kolik tak mohla být mladší? Odhadoval to alespoň na desetiletý rozdíl. A zdaleka nebyl jediný podstatný.
Zatímco pohled do zrcadla na malou kulatou hlavu a řídnoucí kštici nesnášel právě dobře, její dokonale symetrický obličej a nosík posetý roztomilými pihami by dokázal studovat i déle. Kdyby se ovšem nenacházela tak proklatě blízko, že ho připravovala o dech a sílu v kolenou.
Ale ale, copak to je za myšlenky, starouši? Snad se ti nezapalujou lejtka? To ti fakt stačí málo, vždyť ti šáhla jenom na totálně nejvzdálenější kloub od těch skutečně zajímavejch míst, dobíral si ho Xaver.
Opět se pleteš, příteli. Minimálně jeden kloub, ten, který spojuje krční obratle nosič a čepovec, by se podle mne mohl nacházet dál než rameno. Záleží, jak to budeme měřit. Jestli nejdříve po ose těla rovně nahoru a poté v pravém úhlu do strany, nebo šikmo vzdušnou čarou, chytal se Oldřich bezpečných myšlenek, aby si srovnal tep.
Ty seš fakt ztracenej případ. Uvědomuješ si, že po tobě teď zrovna leze opravdická ženská? Ne vymyšlená, z písmenek, ale fakt z masa a kostí! Co já bych za to dal!
Neleze, jenom… No, možná, vlastně jako by snad i trochu lezla, připustil náhle Oldřich.
Zatímco utíkal do svého vnitřního dialogu s imaginárním hrdinou, Heda si to, že neucukl, vysvětlila po svém. Nejen že ruku z jeho ramene nestáhla, ale palcem mu teď dokonce jemně přejížděla po klíční kosti a očima se vpíjela do těch jeho. Kdykoli takovou scénu psal Xaverovi, nebylo sebemenších pochyb o jejím účelu – dotyčná se ho chystala políbit. Obvykle to končilo tak, že po ní jako správný samec hladově skočil sám dřív, aby ji ušetřil rozpačitého rozhodování, ale to Oldřich neměl ve zvyku a rozhodně ani v úmyslu. Instinktivně tedy přece jen o krok ucouvl, a když ruku stáhla, odkašlal si.
„Ehm, děkuji, slečno.“
„Heda.“
„Já vím. Nicméně tedy… o čem jsme to…? Už vím. Minimaxx mi skutečně nemá co závidět, takže bych mu to možná měl jít osobně vysvětlit, když už se k tomu naskytla taková příhodná chvíle. Třeba když uslyší –“
„Nenechte se vysmát,“ skočila mu dost neomaleně do řeči. „Jenom mu přihrajete na další smeč. Ať vás ani nenapadne mu vykládat, že z toho nic moc nemáte. Naopak! Opřete svoje ego o prokazatelný úspěchy, třeba o spokojený fanynky, jako jsem já. Máte stovky skvělejch hodnocení na Databázi, nakladatel vám ochotně vydává jednu knížku za druhou… Co víc byste si jako autor moh přát? Hlavně teď jemu nedopřejte tu škodolibou radost. Jen ať si dál myslí, že máte všechno, o co on sám svojí neschopností přišel.“
Nebyl zvyklý někoho poslouchat, ale znělo to tak přesvědčivě, že už si v duchu nastavoval sebevědomí o level výš. Poslední zmínka ho ovšem zarazila.
„Jak to myslíte, o co sám přišel?“ Nepřišlo mu fér opakovat to o té neschopnosti, protože mu k tomu chyběly jakékoli prokazatelné informace kromě jejího troufalého tvrzení.
„Posílal přece do stejnýho nakladatelství rukopis chvíli před váma, to nevíte?“
Jistěže o tom neměl nejmenší tušení. V těch facebookových skupinách se obvykle neangažoval. Byl sice členem asi dvou nebo tří o knihách, ale spíš proto, aby se k němu dostaly zpětné vazby od čtenářů. Párkrát se tam právě Minimaxxovi37 snažil oponovat a vyvracet zjevně chybné závěry o svých knihách, ale ty diskuze se vždy během několika reakcí rozplizly ve spršku urážek a přehnaně emotivních výlevů, z nichž nebylo možné vyjít se ctí, a tak to raději přestal dělat, aby si před čtenáři ještě neuškodil.
„Nevěděl jsem, že také má spisovatelské ambice.“ O nikom z těch členů vlastně nevěděl nic osobního, příspěvky tohoto typu zásadně přeskakoval. Nikdy nepochopil, co na tom lidi mají, že se se svými problémy svěřují úplně cizím lidem na internetu.
„No, tak ono se říká, že dneska píše každej, kdo má do zadku díru, že jo… Každopádně jde o to, že on jim tenkrát nestál ani za odpověď a váš rukopis přijali k vydání. Je to prostě zhrzenej pisálek, co si líže pošramocený ego a je přesvědčenej, že jste mu vyfouk jeho slávu. Že na vašem místě měl dneska bejt on.“ Nebrala si zrovna servítky, až ho s jeho největším hejtrem přepadl kolegiální soucit.
„U nás vychází nějakých šestnáct tisíc knih každý rok. Proč by právě ta moje měla jakkoli ovlivnit vydání nebo nevydání té jeho? To přece nedává smysl,“ kroutil hlavou nad iracionalitou takové úvahy.
„Jasně že dává. Protože v edičáku měl tenkrát váš nakladatel právě jedno místo pro začínajícího českýho autora detektivek,“ usmála se vědoucně a on musel připustit, že v tom případě si to Minimaxx osobně brát mohl. „A pokud se nepletu, zabral jste si ten flek pro sebe – aspoň zatím –napořád, takže jestli si nevytvořili další, maj ostatní kvůli vám a vaší nezastavitelný kreativitě prostě smolíka.“
Něco v tom smyslu mu vlastně nakladatel říkal. Že mu podrží stabilní místo v edičním plánu, a dokud bude schop-
ný psát pravidelně další díly, oni mu je budou bez váhání vydávat. Za celé dva roky, co to fungovalo, ho ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli to místo nezabírá někomu jinému a neměl by třeba zvolnit tempo a dát šanci ostatním.
„Ať vás to ani nenapadne,“ zdvihla varovně ukazováček, jako by mu četla myšlenky. „Vidím vám to na očích a teď vám prostě něco řeknu, ať chcete, nebo ne. Vy jste prostě nejlepší, a proto je to místo vaše, jasný? Kdo ho nemá, ten si ho nezaslouží. Je to jednoduchý jako facka. To, že jeho rukopis nakladatele nezaujal, není vaše vina ani zodpovědnost, ale jenom jeho. Zapište si to do hlavy, pane spisovateli, jasný?“
Na to se samozřejmě nedalo než přikývnout. „Takže vypnout prsa a jdeme zpátky,“ dodala povzbudivě a pohodila hlavou směrem ke dveřím.
„Myslíte, že už tam nebude?“ Přece ho sem ukryla, aby se tomu setkání vyhnul, ne? Nebo proč to tedy celé podnikala, když ho teď tomu zhrzenému kritikovi naservíruje na stříbrném podnose?
„To asi spíš bude, ale myslím, že vy už to teďka ustojíte.“ Usmála se, vzala za kliku a pokynula mu, aby šel první. „Hvězdy mají přednost, mistře.“
A vtom to zahlédl. V jejím profilu, v tom spikleneckém, a přitom jednoznačně podporujícím pohledu, který ho nenechal na pochybách, co má udělat. Kdepak Vica Kerekes, kdepak třídní učitelka ze základky! Teď už ani v nejmenším nepochyboval o důvodu, proč na něj Heda měla tak nečekaný vliv, že s ní bez obav odešel do ústraní, a ještě jí vykládal o svých snech a pocitech. Mohla za to až ta třetí asociace. Jeho milovaná Jovanka.
„Už jsem nevěřil, že se to někdy opravdu stane,“ zašeptal jí Xaver něžně do vlasů.
Jovanka se k němu ještě více přitiskla svými zády a schoulila se mu v náruči. Bezpečí jeho širokých ramen ji alespoň trochu zbavovalo rozpaků, jež se jí teď, čerstvě po tom neuvěřitelně vynalézavém a vášnivém tornádu, zmocnily.
„Ale teď jsi konečně tady. Dalas mi fakt zabrat,“ usmál se se spokojeným pohledem do prázdna kamsi za její hlavou.
„A divíš se mi? S tvojí pověstí? Maminka mě před tebou jasně varovala. Že to máte v rodině, že se ti nedá věřit a že mně akorát tak zlomíš srdce. Skoro mám pocit, že o tom ví víc, než mně prozradila…“ otočila se tváří k němu a zkoumavě přimhouřila oči.
„Počkej, počkej, to zas ne,“ zvedl ruce v obranném gestu. „Nic ve zlým, ale generace tvý mámy asi není úplně to, co bych vyhledával.“
„Nemyslela jsem tebe,“ plácla ho laškovně po paži. „Ale co třeba tvůj táta?“
„No, to bych se ho musel zeptat, ale nejsem si jistej, že by si to pamatoval. Už jako malej kluk jsem objevil takový notýsky, kam si zapisoval, kde, s kým a jak, a bylo jich fakt hodně. Ale na druhou stranu,“ políbil ji na klíční kost a pomalu sjížděl níž k bradavce, „jestli byla tak skvělá jako ty, určitě na ni nikdy nezapomněl.“
Jovanka se pod náporem vzrušení z jemného stisku jeho zubů prohnula v zádech. „Taky si je vedeš?“
„Hm?“ zahuhlal s plnou pusou.
„Záznamy o milenkách,“ upřesnila a vydala slastný vzdech.
„Kdyby ano, byl by ten, kam si zapíšu tvoje jméno, nejposlednější ze všech,“ zamumlal do mezery, kterou vytvořil mezi jejími prsy jejich usilovným hnětením.
Na pohádky už byla velká, ale věděla, že je to jeho styl. Nechtěla kazit kouzlo okamžiku vysvětlováním, že fakt není tak naivní, aby mu to věřila. Ta hra byla vlastně celkem fajn, když si oba byli vědomi jejích pravidel.
„Myslím, že by byla velká škoda připravit o tvoje umění ty zástupy neukojených žen, které potkáš. A navíc budeš hrozně osamělý, až odsud odejdu. Už se totiž nevrátím,“ rozdala karty, které si předem připravila. Nehodlala být odkopnuta nebo škemrat o jeho pozornost, takže vzhledem k obrovské chemii a touze, kterou cítila pokaždé, když o ni v posledních měsících usiloval, zbývala jediná možnost.
Pohlédl jí do očí, aby se ujistil, že svá slova myslela vážně, že to není jen typická ženská léčka, vějička, na kterou se má přilepit a přesvědčovat ji o svých nejčestnějších záměrech. Od začátku věděl, že je jiná než většina žen, se kterými měl tu čest. Dlouho se nechala přemlouvat, a když už se to konečně povedlo, přišlo mu škoda, že to má skončit po jednom jediném večeru. Kromě vášně v jejím pohledu nic skrytého nečetl a vlastně oceňoval tu přímočarost, která k ní naprosto seděla.
„V tom případě nesmíme ztrácet čas zbytečným mluvením,“ přitiskl svá hladová ústa na její a kolenem jemně rozevřel její stehna.
„Kdepak ses nám schovával?“ Otec mu omotal paži kolem ramen, ale na odpověď nečekal. „Podívej, koho jsem tu potkal. To je tvůj kolega. Rovněž autor detektivek,“ pokývl bradou k uhrovitému mladíkovi s mastnými odrostlými vlasy a zaťatými čelistmi.
„Minimaxx37, předpokládám,“ natáhl Oldřich zdánlivě nevzrušeně ruku a bylo zjevné, že tím, že ho poznal a v nejmenším neprojevoval strach ani rozčilení, muže zaskočil. „Těší mě, kolego.“ Nebýt Hedy, nejspíš by se teď snažil propadnout do země, namísto přátelského pohledu, který dokázal jeho směrem vyslat. Rozpaky, jež tím vyvolal, byly víc než zjevné. Musel se na té vlně svézt, dokud ho sebevědomí zase neopustí. „Tak jak to vypadá u vás? Už jste se svým rukopisem u nějakého nakladatele uspěl? Předpokládám, že to zkoušíte dál, když to u nás nevyšlo,“ usmál se povzbudivě a dělalo mu vyloženě dobře započítat se nahlas do stabilní sestavy nakladatelství.
Ať už to bylo tím, že v anonymním světě je každý drsným kritikem, ale jen málokdo se tak dokáže prezentovat i tváří v tvář, nebo jen překvapením, že se z něj nerozklepal, Minimaxx začal místo obvyklých útoků koktat nejprve jakési zmatené díky za pozvání a pak svůj vlastní šablonovitý příběh zneuznaného a neobjeveného génia. Kupodivu
vypadal, že ho Oldřichovo vyslovené přání, ať se mu brzy podaří uspět, skutečně potěšilo. Situaci nakonec s grácií sobě vlastní rozsekl otec.
„No, jak tak na vás koukám, mladíku, máte spoustu času. Náš Olda také prorazil až těsně před čtvrtým křížkem a do toho vám, předpokládám, ještě dost chybí. Co jinak děláte? Čím se ve skutečnosti živíte?“
„Jsem ajťák, správce sítě,“ pronesl tak zahanbeně, že to ani otci neušlo.
„Za poctivou práci není třeba se stydět, chlapče. Sny a koníčky jsou jedna věc, ale opravdový život a peníze na chleba věc druhá. Oldu sice už delší dobu přemlouvám, že může klidně zůstat doma a psát na plný úvazek, protože já vedu úspěšnou firmu a rád jej podpořím, ale on o tom nechce ani slyšet, paličák jeden,“ rozdrbal mu účes a znovu si ho hrdě přitáhl blíž k sobě.
„Tati, prosím tě…“ Vůbec se mu nehodilo, aby ho před Minimaxxem shazoval jako malého kluka. „Tuto diskuzi už jsme snad vedli mnohokrát. Jsem dospělý a musím být schopný se o sebe postarat sám. Co bych to byl za muže, kdybych se ve svém věku nechával vydržovat? A navíc, dvě vydané knihy do roka jsou až až, víc by se jich do edičního plánu beztak nevešlo.“ A ty dvě zvládal při absenci jakéhokoli společenského života napsat i při zaměstnání.
„Ale vždyť já vím, jenom tě tak škádlím. Co bych si také ve firmě bez tebe počal? Oldřich se nám stará o veškeré PR a marketing a musím uznat, že je v tom skutečně skvělý. Má přirozený dar používat selský rozum, a přitom se vcítit do zákazníka, takže díky němu naše společnost neustále roste,“ usmál se na syna pyšně.
„To ale tady pana Minimaxxe jistě nezajímá, takže ho tím nebudeme zatěžovat. Těšilo mě a hodně štěstí,“ znovu napřáhl pravici a instinktivně se rozhlédl po místnosti plné lidí.
„Hledáš snad tamtu elegantní krásku?“ Otec ukázal prstem do rohu, kde se skleničkou sektu postávala Heda a pozorně je přimhouřenýma očima sledovala. Nemohla
nezaznamenat, jak se na ni ve stejný okamžik všichni tři podívali. Nahodila tedy plachý úsměv a lehce jim zamávala.
„Nepředstavíš nás?“ Otec opět nečekal na odpověď a už ho tlačil jejím směrem. Zmateného mladíka tam bez dalšího komentáře nechali stát. Víc jejich pozornosti si nezasloužil.
„Heda, můj otec.“ Na víc se Oldřich nezmohl a ani ho nenapadalo, co by se hodilo dodat. Netušil, co všechno otec viděl nebo si myslel. V hlavě měl prázdno a potřeboval jen pokud možno přežít zbývající čas křtu bez dalších neplánovaných bodů programu.
„Oldřich Linhart starší, moc mě těší.“ Vymydlený prošedivělý muž v perfektně padnoucím obleku se způsobně uklonil a uznale si ji měřil od hlavy k patě. Neskrýval, že na něj udělala dojem. „Odkud se vlastně vy dva znáte?“
Normálka, z kumbálu uklízečky, pochechtával se Xaver.
„Jsem jeho velká fanynka,“ přispěchala s lepším vysvětlením Heda. „Nenechala jsem si ujít ani jednu z předchozích tří knížek a už se nemůžu dočkat, až se dneska začtu i do týhle. Váš syn je geniální a nesmírně talentovanej autor, pane Linharte,“ rozpačitě sledovala špičky svých lodiček, aniž brala sebemenší zřetel na to, že dotyčný stojí vedle ní a do tváří se mu opět vlévá červeň. Na podobné lichotky nebyl zvyklý od nikoho, natož od mladých krásných slečen.
„Také jsem na něj náležitě hrdý, a teď ještě víc,“ mrkl na ni laškovně jeho otec, a přestože to zcela jistě měla být jen další zdvořilá pochvala, Oldřich nečekaně pocítil bodnutí jakéhosi podezíravého ostnu.
Hele, nedělá ti fotřík čirou náhodou do baby? Xavera jen
tak něco nerozhodilo, ale tohle bylo i na něj dost.
Ona není moje… nic. Je to prostě fanynka… Samozřejmě bylo zcela liché přesvědčovat svého imaginárního hrdinu
o čemkoli, čemu sám plně nevěřil. Xaver přece bydlel v jeho hlavě, a měl tak nefiltrovaný přístup ke všemu, co se v ní dělo. Sám sobě snad Oldřich mohl zkusit něco nalhávat, ale
jeho rohlíkem neopije. Xaver byl nebezpečnou kombinací zvědavosti, logických dedukcí a otevřené konfrontace.
Blá blá blá… Vidíš, jak jí hořej tváře? Už je má skoro stejně rudý jako ty jehly. Todle ženský uměj jenom ve dvou případech, ti říkám. A v tom druhým by byla oblečená ještě míň než teďka. Podle mě bys měl rychle přijít na to, jestli je tak nažhavená na tebe, nebo na starouše. Jo, a připomeň mně, až budeme zase sami, abych ti dal lekci v balení žen.
Děkuji ti za nabídku, ale jednou mi to bohatě stačilo. Jovanku ti nikdy neodpustím.
Co blbneš? Sám jsi mi ji přece napsal!
To ale bylo předtím… než jsem ji pořádně poznal…
A zamiloval se do ní, jen to přiznej. Jakkoli iracionálně to znělo, nebylo to o moc šílenější než rozhovory, které spolu oni dva už roky pravidelně vedli.
A ty jsi ji prostě mermomocí musel do té postele dostat, i když se celý rok bránila a byl sis vědom, co k ní cítím! Znovu pocítil záchvěv té nejšílenější žárlivosti, jakou si dokázal představit. Kdyby tohle někdy někomu vyprávěl, zajistil by si stabilní místo nikoli v edičním plánu nakladatele, ale spíš v některém z pavilonů v Bohnicích. A tam by z něj zkušení terapeuti nebo doktoři jistě vytáhli i pikantní detaily ohledně toho, jak ji nejprve pečlivě poskládal ze střípků všeho, co mu na ženách imponovalo, a pak schválně vymýšlel scény tak, aby se s Xaverem co nejméně potkávala o samotě, nebo ho nutil dělat a říkat věci, které jí vadily, jen aby mu nepodlehla. Jak ho, když už to vypadalo nebezpečně, nutil hledat důkazy ve smradlavém kontejneru, aby se od něj odvracela, a jednou dokonce nechal jistou pobodanou oběť před smrtí nemilosrdně trpět, aby ji Xaver musel neodkladně jet vyslechnout, právě když Jovance odpadla večerní hodina francouzštiny, a ona tak neměla pádný důvod odmítnout pozvání na skleničku. Možná by to přece jen udělala, ale Oldřich nechtěl riskovat, protože už si tím nebyl jistý. Tolik
po ní toužil sám, že si nedokázal ani představit, jak bude popisovat vzrušení v jejích očích, až se jí jeho neodolatelný hlavní hrdina dotkne. Neuvěřitelně trpěl, když i ona nakonec v příběhu ožila natolik, že zpřetrhala provazy, na nichž ji deset dlouhých kapitol vodil jako loutku, a pak jednoho dne prostě kývla dřív, než ji dokázal zastavit. Pak už jí to nemohl udělat. Prožíval její vášeň v každém písmenku, kde popisoval její vnitřní stavy, a musel jí to dovolit, i když ho to fyzicky bolelo. Vysnil si ji a pak se stal nechtěným přímým svědkem toho, jak si s ní Xaver užívá stejně jako s mnohými před ní. A jediné, co s tím byl schopen udělat, bylo napsat mu jich spoustu i po ní, aby se nestala tou výjimečnou, se kterou bude jeho hrdina chtít zůstat po celý život. Víckrát by to nesnesl.
Tak sorry, jí prostě nešlo odolat. Neměl jsi ji stvořit tak dokonalou.
Oldřich se přes hořkost momentu, kdy jeho platonickou lásku prznil ten největší holkař, jehož považoval za přítele, a ona u toho sténala nepoznanou rozkoší, nikdy nedostal. A dívka, která právě náruživě diskutovala s jeho otcem, mu ji něčím silně připomínala, což bylo velmi znepokojivé.
„Tak já vás nechám, děti.“ Postarší muž spiklenecky mrkl na svého syna a směrem k Hedě pronesl: „Doufám, že jsme se neviděli naposledy.“
„Postarám se o to,“ naklonila se k němu hravě, čímž si ho získala ještě víc než dosud.
„To budete muset,“ odpověděl jí stejným tónem. „Kdybych měl čekat, až se rozhoupe on, nikdy by mi nedopřál potěšení z vnoučat.“
„Tati, to už snad přeháníš, ne?“ Kde je ten Minimaxx? Bylo by příjemnější nechat se od něj urážet než muset absolvovat tuhle neskutečně trapnou chvíli. Na dnešek se překvapivě celkem těšil, přestože pro něj křty původně představovaly spíš stresor, než zjistil, že je nejen přežije, ale tu krátkodobou
pozornost publika si dokonce dokáže i užít a nabít se díky ní energií. Večer se však nečekaně zvrtl v sérii nepříjemných momentů a emocí, jež mu silně přerůstaly přes hlavu. Nejraději by okamžitě odešel domů, ale všichni ti lidé tu byli kvůli němu a jeho nové knize.
„Já myslím, že nemusíme nikam tak spěchat, viď?“ přešla Heda automaticky na tykání a vyslala k němu povzbudivý úsměv.
Ty vole, ta už tě má totálně omotanýho kolem prstu! Seš v háji, kámo.
„To rozhodně ne, máme spoustu času,“ Jovanko, chtělo se mu doříct. Xaver měl jako obvykle naprostou pravdu.
„Musím přiznat, žes mě fakticky překvapil. Čekala jsem, že tady budu sedět jako totálně zoufalá trapka sama a tebe už nejspíš nikdy neuvidím,“ točila koketně vysokou nožičkou sklenky s bílým vínem a vychutnávala si pohled na nervózního muže naproti sobě.
„Vždyť jsem přece slíbil, že přijdu,“ namítl nejistěji, než by si přál. Nikdy by ho nenapadlo slovo nedodržet. Tedy, ve skutečnosti ho to za odpoledne napadlo minimálně tucetkrát, ale pokaždé se v duchu pokáral a připomněl si slušné vychování. Navíc si ho nepřestával dobírat Xaver, takže mu potřeboval dokázat, že není takový bábovka a jezevec.
„No to sice jo, ale nevěděla jsem, jestli to třeba neříkáš jenom tak, kvůli tátovi. To vždycky takhle tlačí na pilu?“ pozorovala ho přes slabě nažloutlou tekutinu.
„Popravdě k tomu nemívá tolik příležitostí,“ snažil se vybruslit z tématu, které ho mohlo velmi rychle odepsat. Heda se ho ovšem zjevně vzdát nehodlala.
„Jak jako nemívá? Tak úspěšný, a ještě k tomu svobodný autor z dobré bohaté rodiny,“ dávala si záležet, aby to vyznělo patřičně obdivně, „přece musí bejt neustále v obležení fanynek, ne?“
Kudlanka, koukám, skládala maturitu z lustrování, bacha na ni!
„Nepřestane mě překvapovat, kolik mýtů okolo spisovatelů a jejich života mezi lidmi stále koluje. Nejraději mám
ten, jak trávíme celé dny se sklenkou drahého vína nebo whisky ve vile na pobřeží neobydleného exotického ostrova a čekáme na polibek od múzy.“ Pro něj byly obě ty báchorky stejně pravděpodobné.
„Jé, teďka jsi mi připomněl tu boží scénku z Lásky nebeský, jak Colin Firth loví stránky toho svýho rukopisu z toho jezera s úhořema, a ten naprosto dokonalej dialog s tou portugalskou služkou v kalhotkách, jak si u toho vůbec nerozuměj. Naprosto ji zbožňuju,“ rozzářily se jí oči a vybízely ho k přikývnutí. Obsah jejího sdělení mu ovšem poněkud unikal a nebylo to jen nadbytkem použitých ukazovacích zájmen, což jí jako běžný nešvar dnešní doby velkoryse odpouštěl.
„Tu služku v kalhotkách?“ zeptal se s kamennou tváří, čímž si vysloužil poprskání vínem a jedno ty vole uvnitř své hlavy. Rozhodl se tedy předstírat, že šlo o záměrný vtípek.
„No jo, typickej chlap!“
Hej, Oline, to bych na tvým místě rozhodně bral jako kompliment! Xaver se dál nepokrytě bavil na jeho účet.
„Děkuji,“ rozhodl se to tak tedy brát také, ačkoli si stále nebyl jistý, jak to myslela.
Heda opatrně odložila skleničku a chvíli si ho pozorně měřila, než se jí rozšířily zorničky. „Tys to nikdy neviděl, že ne?“
Zvolna zakroutil hlavou. „Nemám televizi. Nepotřebuji ji. Stačí mi si občas zajít do kina, promítají-li právě něco zajímavého.“
„Tak to musíme napravit. Příští rande bude u mě doma a uděláme si pořádnou romantiku s Láskou nebeskou, i když Vánoce budou až za dva měsíce,“ přislíbila mu laškovně a nemohla ho svým prohlášením rozhodit víc.
Rande? Takže tohle je rande? A bude ještě jedno, a to dokonce dříve než za dva měsíce?
Bože, za co mě trestáš? úpěl zoufalý hlas v jeho hlavě.