Ladislav Beran
POKLONA, PÁNI ČETNÍCI!
Odpovědná redaktorka Kateřina Šlápotová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz
© Ladislav Beran, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
Vychází jako 375. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0780-9
Věnováno všem poctivým četníkům, kteří plnili řádně své služební povinnosti a neváhali nasadit své životy v boji se zločinem a při obraně vlasti.
Léto v šestatřicátém bylo sakra horké a ke konci července se teploty v republice vyšplhaly dokonce na třicítku, takže kolem řeky Otavy bylo narváno a všechny tři písecké plovárny praskaly ve švech, což si páni hoteliéři moc pochvalovali. Město bylo, tak jako každý rok touto dobou, plné lufťáků. Písecká četnická pátrací stanice, které velel nadporučík Josef Votruba si na nedostatek práce nemohla stěžovat, ale byly to jen samé brnkačky, nic závažného, takže ani nebyl důvod nařizovat zvýšení počtu četníků ve službě. To všechno bylo v pohodě do třicátého července, kdy se v šest hodin ráno rozdrnčel na četnické pátračce telefon a štábní strážmistr Kubík, zástupce velitele pátračky, nebyl schopen hned reagovat, když na něj na druhé straně telefonu porybný Miloš Jiránek vychrlil všechny informace.
„Můžete mi to, pane Jiránek, ještě jednou zopakovat?“
„Proboha, pane štábní, co je na tom nejasnýho?
U Trubky, což je rybník na Americe, jsem ráno narazil na dvě nahý mrtvoly. Je to chlap a ženská, jsou oba pod krví, asi je někdo při tom šoustu zastřelil. Teď mi rozumíte?“
„Rozumím, rozumím, pane Jiránek. Zůstaňte tam prosím, hned přijedeme.“
„Moment, ale já vám volám z tý poslední vily, co je Na Trubách u cesty před lesem, tak to se tam musím vrátit.“
„Jo, to udělejte, pane Jiránek, vyrozumím velitele pátračky a hned tam s výjezdem přijedeme. Hlavně to tam ohlídejte, ať tam nikdo nechodí.“
„To se nemusíte bát, pane štábní, touhle dobou je u rybníků mrtvo,“ zarazil se porybný, co to z něho vypadlo, ale to už mu štábní strážmistr Kubík položil telefon a volal veliteli pátračky nadporučíkovi Votrubovi domů.
Výjezd četnické pátračky byl kompletní během půl hodiny. Velitel pátračky informoval okamžitě koronera doktora Cafourka a pohřebáky od Borovičky, výjezdu se zúčastnil i nový člen pátračky štábní strážmistr Hřebejk, který si na pátračce zatím dlouho nepobyl. Místo hrůzného nálezu četníci z výjezdu dlouho hledat nemuseli, protože je na hrázi čekal porybný Jiránek a zavedl je jen kousek pod hráz, kde už byly vidět na šedé dece dvě nahé mrtvoly. Ještě než se ujal na místě své práce koroner doktor Cafourek, technik pátračky praporčík Číp si je několikrát vyfotil, a hned nato doktor Cafourek konstatoval u mladé ženy a staršího muže smrt střelnou zbraní do hlavy. Zbraň nebyla nalezena a nebylo pochyb o tom, že četnická pátračku od tohoto okamžiku vyšetřuje dvojnásobnou vraždu. Co bylo na případu zajímavého, nikde v okolí se tu nenašlo žádné šatstvo, což porybný Jiránek hned okomentoval.
„Jo, páni četníci, tady se dějou v noci věci! Holt někdo to rád na naháče a venku. Tady lítají v noci kolem
rybníků nahatý ženský a chlapi, hotová Sodoma Gomora. Fakt je, že tohle tady vidím poprvý.“
Štábní strážmistr Hřebejk s technikem se hned pustili do propátrání okolí a vyrazili k rybníku nad Trubkou, což byl rybník Bašta, hned odtud to vzali k rybníku Tichávku a skončili u rybníku Beran. Nikde však nenašli žádné oblečení, takže se asi po hodině vrátili s nepořízenou. Výjezd se vrátil na pátračku s tím, že byla doktorem Cafourkem nařízena soudní pitva a bude nutno počkat, kdo se četníkům ozve, že ženu a muže pohřešuje. Samozřejmě, nebyl by to doktor Cafourek, aby se v kanceláři velitele pátračky nevytasil se svojí odvážnou verzí, jak to dělal vždycky. Jen co si zapálil doutník, tak přišel s tím, že se sice může jednat o dvojnásobnou vraždu, když se zbraň nikde nenašla, ale taky by se mohlo jednat o sebevraždu a vraždu a ten, kdo se k případu dostal jako první, tu zbraň normálně ukradl.
„Doktore, já rád přiznám, že jsi měl v řadě případů s tvojí odvážnou verzí pravdu, ale tohle se mi zdá hodně přitažený za vlasy,“ reagoval okamžitě velitel pátračky.
„Možná je, možná, Votrubo, není. Proč myslíš, že jsem chtěl, aby jim technik Číp dal na ruce pytlíky? Chci zjistit, jestli někdo z těch dvou nemá na rukou prachový zplodiny. Tím byste měli případ z nešťastný lásky vyřešenej. Na základě posmrtné ztuhlosti těl soudím, že mohlo dojít ke smrti asi tak kolem jedný v noci, a to je tam podle toho porybnýho Jiránka ještě pěkně živo. Dvě rány tam nikomu, kdo tam v tý době byl, nemohly jen tak ujít. Vyrazte tam, Votrubo, v noci a možná, že budete chytřejší. Třeba vám to nějaká ta nahatá víla, co to má ráda
na naháče venku, jak říkal porybnej Jiránek, a lítá kolem Tichávka nebo Bašty, prozradí. Ovšem to by chtělo jít, Votrubo, taky do naha, aby tam mezi ty naháče člověk zapad,“ zdůraznil doktor Cafourek.
„V tom případě se, veliteli, hlásím jako první!“ ozval se hned štábní strážmistr Hřebejk.
„Vy, Hřebejku, vy tak akorát šoupejte nohama. Z budějcký pátračky jste přišel do Písku z trestu – a to jenom kvůli vašim milostným avantýrám s vdanejma paničkama. Na ten zátah kolem těch rybníků stačí pár četníků. Oblečenejch četníků, Hřebejk, a máme je všechny. Já si myslím, že brzo se pátračce někdo ozve, že mu doma někdo chybí. I když, hergot, je to tady teď samej lufťák, chtělo by to, Hřebejk, mrknout se do penzionu k Malířským a k Honzíčkovi.“
„A taky asi na hotel Amerika, veliteli, ne?“ ozval se štábní strážmistr Hřebejk.
„No, ten už je na to místo hodně z ruky, ale zkuste to i tam, Hřebejk,“ souhlasil nadporučík Votruba a během chvilky už bylo slyšet ze dvora pátračky našlapování „bedára“.
Štábní strážmistr Hřebejk se vrátil na pátračku asi tak po hodině. A jen co se objevil v kanceláři velitele pátračky, tak spustil.
„Tak jsem to, veliteli, všechno objel. Ženská nikde nechybí, akorát do penzionu Honzíček se včera v noci nevrátil lufťák z Prahy doktor Jiří Bartoš, který odešel z penzionu před desátou hodinou večer. Recepční Štruncová mi řekla, že u něj to není nic neobvyklého, protože se někdy vrací až k ránu taxíkem z města. Je to jejich
štamgast, který jezdí do penzionu už léta. Ale když jsem se recepční zeptal na popis, tak ten pan doktor docela odpovídá tomu nebožtíkovi, co jsme ho našli pod hrází Trubky. Je mu padesát, prošedivělý vlasy na skráních a pod nosem slabý knírek. Protože vím, že ten penzion funguje i jako hodinovej hotel, uhodil jsem na recepční a přiznala mi, že si pan doktor Bartoš občas vezme na pokoj dámu,“ odmlčel se na chvíli štábní strážmistr, a to už velitel pátračky nevydržel.
„Hergot, Hřebejk, nenapínejte mě a vybalte to najednou!“
„No, a ta dáma se, veliteli, jmenuje Alenka a pozor, odpovídá popisem tý nebožce, co byla s tím nebožtíkem. Recepční se teď nemůže uvolnit, ale bude jí střídat kolegyně ve dvanáct, takže jsem s ní domluvenej, že pro ni sjedu a vezmeme ji do špitálu na prosekturu na identifikaci. Udělal jsem to dobře?“
„Hřebejk, nechtějte, proboha, abych vás pořád chválil. Udělal jste dobře. Z vašich materiálu jsem se dozvěděl, že jste sice zatraceně dobrej četník, kterej umí, ale taky v nich je, že jste pěkná kancovina, pokud jde o ženský. Na tu poznávačku s recepční pojedu do špitálu samozřejmě s vámi. Napište mi do spisu o tom vašem šetření podrobný úřední záznam.“
„Už na to letím, veliteli,“ vypadl štábní strážmistr z kanceláře jako cukrář, a ještě než odjeli do penzionu Honzíček pro recepční Štruncovou, měl velitel pátračky úřední záznam na stole.
Vzít recepční Štruncovou z penzionu Honzíček na píseckou patologii byl od štábního strážmistra Hřebejka
zatraceně dobrý nápad. Po deseti minutách už s ní odtud
odjížděli četníci na pátračku, aby s ní sepsali protokol o identifikaci a měli aspoň v něčem zatím jasno. Štruncová bezpečně identifikovala v mrtvém muži doktora Jiřího Bartoše z Prahy, který byl ubytovaný na penzionu Honzíček, a v mrtvé ženě bezpečně identifikovala dámu, kterou si občas vzal doktor Bartoš na pokoj a říkal jí Alenko. Že se jedná o Alenu Kovářovou z Písku, pětatřicetiletou modistku, to se dozvěděli četníci z pátračky ještě ten den, když se tam k večeru objevil Oskar Kovář. Přišel nahlásit, že pohřešuje svoji ženu Alenu Kovářovou, a přinesl tam její fotografii starou dva roky. Když mu štábní kapitán šetrně oznámil, že je vdovcem, a vysvětlil mu, jak k tomu zřejmě došlo, tak ho to okamžitě posadilo do židle a neměl daleko k mdlobám. Z těch mu pomohl velký frťan rumu od štábního strážmistra, ale stejně z toho byl pořád pořádně otřesený. Teprve když se z toho jakž takž dostal, tak z něho vypadlo, že byl týden na služební cestě, neboť je firemní zástupce šicích strojů Singer, a vrátil se až dnes. Když už tam Oskar Kovář byl, zeptal se ho štábní strážmistr Hřebejk na alibi a Kovář jim bez problémů uvedl, kde všude ten týden po republice jezdil. A pokud se jednalo o kritickou noc, kdy došlo k vraždě jeho ženy, tak uvedl, že byl v noci na hotelu v Jihlavě, a z hotelu odjížděl dnes kolem třetí odpoledne. Samozřejmě, že nezůstalo jen u alibi a velitel pátračky si neodpustil otázku, zda nemá na někoho podezření, protože se pořád neví, jak mají případ posuzovat. Kovář po chvilce zaváhání přiznal, že už to u nich delší dobu neklape, protože on je stále na cestách, aby uživil rodinu.
„Neříká se mi to, pánové, nijak lehce, ale je pravda, že moje žena už má za sebou několik milostných avantýr, zejména s pány důstojníky od zdejšího pluku. Už jsme to chtěli řešit rozvodem, ale žena mi vždycky slíbila, že s tím končí. Vím ale, že poslední dobou měla doma několik telefonických hovorů, z nichž jsem usoudil, že asi zase někoho má, i když mi tvrdila, že jí volají kamarádky, co s nimi chodí do kavárny hotelu Dvořáček.“
„Říká vám, pane Kovář, něco jméno doktor Bartoň z Prahy?“
„Vůbec ne, pane štábní,“ odpověděl Hřebejkovi Kovář a vyndal si notes a začal v něm listovat.
„S tím jménem jsem se nikdy nesetkal, určitě ne.“
„S tím pánem jsme našli vaši ženu pod hrází rybníku Trubka a je taky mrtev. Zřejmě byli milenci. Doktor Bartoň jezdil jako lufťák do Písku delší dobu a byl ubytovaný v penzionu Honzíček. Oba byli zastřeleni – jakou zbraní, to budeme vědět po pitvě. Vy máte zbraň, pane Kovář?“
„Mám. Musím ji mít. Často vozím dost velký obnos peněz a člověk nikdy neví. Mám zbrojní průkaz na čezetu šest pětatřicítku. No, teď to bude ode mne, pánové, znít hodně ošklivě, ale náš letitý problém je tím vyřešen, i když se to dalo vyřešit už dávno a jinak,“ odmlčel se na chvíli Kovář. „Dost velký malér v našem manželství byl v tom, že žena nemohla mít děti. Její matka nad tím, co prováděla, zavírala oči, a dokonce ji kryla. Taky když jsem se dnes po ní ptal, kde je, tak mi řekla, že je u kamarádky Vilmy Kotěrů v Přemyslovce,“ zapálil si Kovář cigaretu a kývl štábnímu strážmistrovi na dalšího ruma, se kterým neměl problém.
„Hned jsem volal Vilmě, ale ta o ní nic nevěděla, a teprve pak její máma kápla božskou, že nebyla v noci doma a že neví, kde je. Takový konec jsem Aleně ale nepřál. Doufám, že se to vyšetří, pánové,“ podíval se Kovář na velitele pátračky.
„Děláme na tom a čekáme, co nám řekne soudní pitva. Doktor Cafourek nám slíbil, že to bude určitě dost brzo,“ odpověděl Kovářovi velitel pátračky, a to už se tu Kovář nezdržoval a odešel.
Zmínka Oskara Kováře o Vilmě Kotěrové, kterou štábní strážmistr Hřebejk znal z kavárny hotelu Dvořáček a z vinárny U Hubáčků, nasměrovala Hřebejka hned druhý den po ránu do Přemyslovy ulice. Jen co mu Kotěrová otevřela dveře, tak se jí začal vyptávat na Kovářovou. Ta moc velkou ochotu povídat si s četníkem nejevila, teprve až když jí Hřebejk řekl, že je Kovářová po smrti a že to byla vražda, pozvala ho do domu a bylo na ní vidět, jak ji to sebralo. Hřebejk na to nebral nijak ohledy.
„Tak, a teď mi, vážená, hezky vyklopte všechno, co víte o Kovářový, protože všechno, co mi zatajíte, bude bráno jako protivení se vyšetřování vraždy,“ spustil štábní strážmistr na Kotěrovou dost ostře, a to zabralo. Vysypala ze sebe jedním dechem několik dřívějších milenců Kovářové, což byli většinou páni důstojníci od píseckého 11. pěšího pluku, věděla i o doktoru Bartošovi z penzionu Honzíček a přidala ještě jistého pana Zbyňka, kterého podle ní mívala Kovářová jen nárazově, a to když se objevil v Písku. Mělo se jednat o „cesťáka“ s textilem
a podle ní byl z Prahy a jezdil do Písku autem. Nevylou-
čila ještě další milence, protože podle ní byla Kovářová sexem doslova posedlá. Štábní strážmistr si nestačil zapisovat vše, co mu Kotěrová o Kovářové řekla, a když od ní odcházel, tak ho zastavila u dveří.
„Alena byla kamarádka, pane štábní, ale poslední dobou byla dost divná a moc se mi nesvěřovala, protože jsem jí řekla, že to s těma milencema přehání a nemusí to dobře skončit. Asi si myslela, že jí je závidím, což nebyla pravda. Teď už je to jedno, klidně vám to řeknu. Není to dávno, co chytila od jednoho vojáka kapču, aspoň mi tvrdila, že jí určitě nakazil on, a měla s tím dost problém. Pro ni sehnat chlapa nebyl problém, ale žádnou vážnou známost určitě neměla. Jinak mi je líto, že takhle skončila, ale ona mi vždycky říkala, že to má ráda na naháče a venku. Nevíte, kdy bude mít pohřeb?“
„Nemáme ještě výsledek soudní pitvy a dřív než do týdne to nebude. Jinak, kdybyste si vzpomněla na něco, co jste mi neřekla a co by nám pomohlo ve vyšetřování, víte, kde mě najdete. Jsme teprve na začátku, chytáme se maličkostí,“ přiznal Hřebejk Kotěrové, a když se vrátil na pátračku, první jeho kroky vedly do kanceláře nadporučíka Votruby.
„Tak jsem, veliteli, hovořil s tou kamarádkou Kovářové, s Kotěrovou a v podstatě mi potvrdila to, o čem tady mluvil Kovář. Mám tu něco na prověření, ale moc toho zase není. Máme potvrzeno, že Kovářová si z manželské věrnosti nic nedělala a s doktorem Bartošem to rozhodně nebyla nějaká letní záležitost. A že to měla ráda na naháče a venku, to je taky pravda. Milenců měla víc, od jednoho dokonce chytla kapču a moc
bych za to nedal, že to některej z nich asi jen tak nevydejchal. Tak podvádět manžela, no, dejme tomu, ale podvádět milence s dalším milencem, tak na to už musí bejt jó nátura. Nevím, veliteli, jestli by to moje ego zvládlo.“
„To je všechno, Hřebejk?“
„No, není. Jak jsem koukal na tu Kotěrovou, to je ženská, která by stála za hřích a za pár zdrávasů od faráře u zpovědi.“
„Hřebejk! Tak na to zapomeňte!“
„Už jsem to udělal, veliteli. Ten její dělá na jatkách na porážce, a to by byl sakra soupeř do ringu! Tak jako tak, já to vidím na zhrzenýho milence. Když to vezmu čistě teoreticky, mně by to taky moc vadilo, kdyby mě milenka podváděla s jiným milencem, ono stačí, když…“ nedořekl Hřebejk větu a velitel pátračky ukázal rezolutně rukou na dveře a zařval.
„To by, Hřebejk, stačilo – a ven!“
Do výsledku soudní pitvy toho pátračka moc nového nezjistila, i když si mohl štábní strážmistr Hřebejk nohy
uběhat. Až v pátek se objevila na pátračce Vilma Kotěrová a chtěla hovořit se štábním strážmistrem Hřebejkem. Službu měl strážmistr Kovařík, který Kotěrovou hned zavedl do kanceláře k Hřebejkovi. Toho její návštěva viditelně nejen překvapila, ale i potěšila, protože se bylo na co pěkného koukat.
„Rád vás vidím, paní Vilmo,“ vypadlo okamžitě ze štábního strážmistra, nabídl Kotěrové židli a kafe, na které mu Kotěrová ráda kývla, a jen co před ni Hřebejk postavil hrnek s kávou, tak spustila.
„Pane štábní, já jsem za vámi přišla, protože jsem si vzpomněla, že Alena se asi před rokem rozešla s poručíkem Viktorem, který ten rozchod těžce nesl, a dokonce jí vyhrožoval, že se zastřelí. Alenu v tý době okouzlil kadeřník Bertin Jaruška, kterej jí už nějakou dobu nadbíhal, a protože poručík Viki odjel s vojskem na cvičení, tak jsem měla dojem, že to mezi nimi nějak vyšumělo. Bohužel opak byl pravdou a párkrát jsem viděla pana poručíka stát na rohu ulice, kde na ni čekal, až půjde ven. V tu dobu už ale Alena sedávala v kavárně hotelu Dvořáček s doktorem Bartošem, takže pro ni už to bylo pasé.“
„Jak se ten poručík jmenoval, paní Vilmo, to netušíte?“
„Jednou se o tom zmínila, mám takový dojem, že to bylo nějaké německé jméno, ale krk bych za to nedala. Pro ni to byl jen Viki. Brement si myslím, že tenkrát říkala, že se jmenuje!“ vykřikla Kotěrová, která si najednou vzpomněla.
„Asi to byl ten Brement, pane štábní. Oni páni důstojníci rádi loví své známosti na uniformu u Dvořáčka a jsou tam dost úspěšný.“
„Mně, paní Vilmo, o uniformě něco povídejte. Když jsem sloužil na pátračce v Budějkách, tak tam praporčík Hovorka tvrdil, že četnická uniforma je volnou vstupenkou do dámských ložnic,“ neodpustil si Hřebejk poznamenat svoji oblíbenou hlášku a měl zatracenou kliku, že to neslyšel velitel pátračky, který byl na tuto hlášku u něho alergický. Kotěrová se tomu lehce zasmála, ale neřekla na to slovo.
Každopádně zmínka Vilmy Kotěrové o poručíku Viktoru Brementovi od 11. pěšího pluku byla pro štábního strážmistra Hřebejka zajímavá. Hned po odchodu Kotěrové z pátračky vytočil evidenčního důstojníka pluku a ověřil si, zda takový důstojník u pluku slouží, a když mu to štábní kapitán během chvilky potvrdil, nenechal si to pro sebe a šel informovat velitele pátračky.
„To se zdá být, Hřebejk, dost zajímavý. Ještě nevím, jaký kulky z těch dvou milenců doktor Cafourek při pitvě vyndá, ale kdyby se jednalo o ráži devět, asi bysme si pro toho pana poručíka hned sjeli, protože jejich zbraně jsou na devítky náboje. Budeme na to, Hřebejk, myslet, každopádně zajímavej erfolk, za kterej vás chválím.“
„Co mě, pochválit potřebuje ta fešanda Kotěrů s pomněnkovýma očima, co mi to sem přišla oznámit v květovaných šatech, co jí byly nahoře sakra malý. Tak přemejšlím, jestli bych k ní neměl zajít domů a nějak jí osobně vyjádřit za pátračku naši vděčnost.“
„Chraň vás pánbůh, Hřebejk! Vy máte v tom vašem spisu málo malérů? Zakazuje se!“ bouchl nadporučík Votruba pěstí do stolu.
„No, já jen, aby si lidi o nás pak nemysleli, že…“ nestačil Hřebejk doříct větu a už se opět ozvalo bouchnutí do stolu a štábní strážmistr vzal radši hned zpátečku a vypadl z kanceláře.
Státní koroner doktor Cafourek se objevil na četnické pátračce až v úterý a hned se nadporučíku Votrubovi omlouval, že to nebylo dřív, ale dva kolegové, které oslovil a kteří byli soudními patology, měli dovolenou.
Velitel pátračky byl samozřejmě nejvíc zvědavý na ráži náboje, a když mu doktor Cafourek dal přečíst protokol, tak bylo velké ticho.
„Špatný, Votrubo?“
„Nechtěj to slyšet, doktore, byl bych sprostej. Máme zajímavej erfolk od jedné dámy na jistýho pana poručíka od armády, ale ty mají pistole čtyřiadvacítky ráže devět milimetrů.“
„No, já do balistiky nedělám, teď už je to na vás, Votrubo. Jinak pokud jde o ty stěry prachu, tak ty se samozřejmě našly, ale ne na rukou, takže to oba koupili zblízka, aniž něco takovýho tušili. Tím pádem je to potvrzená jasná vražda a ta ráže osm je tam taky jasná,“ vyndal si doktor Cafourek doutník a začal se shánět po sirkách.
„Votrubo, já nechci vypadat jako nějakej chytrej Honza, ale za války jsme přece měli jako důstojníci armády armádní rakouský revolvery značky Rast & Gasser, ráže osm milimetrů. Co vím, tak ten se vyráběl už od roku osmnáct set devadesát osm, a byla to naprosto spolehlivá zbraň. Někteří páni oficíři na ni nedají dopustit a mají ji ještě teď. Já bych tu flintu do žita hned neházel,“ varoval doktor Cafourek velitele pátračky, a štábní strážmistr Hřebejk se okamžitě ozval.
„Veliteli, ale v tom má tady doktor pravdu, podle mě nic není ztraceno, pana poručíka si sem určitě pozveme. Když nic jinýho, tak si mu řekneme pro balistika o ten jeho revolver,“ trval na svém štábní strážmistr a teprve pak vyndal doktor Cafourek láhev koňaku z doktorského kufříku, bez kterého nedal ránu, a na stole se hned
objevily skleničky, což nesmělo při návštěvě doktora na pátračce nikdy chybět.
Když se druhý den u nadporučíka Votruby po čtení Věstníku pátrání začala probírat realizace dvojnásobné vraždy pod rybníkem Trubka a štábní strážmistr si už chtěl rovnou dojet do kasáren pro poručíka Brementa, velitele pátračky napadla myšlenka, že by měl štábní strážmistr Hřebejk ještě udělat šetření v penzionu Honzíček, jestli se tam náhodou někdy neobjevil právě zmíněný poručík od 11. pěšího pluku. Hřebejk to považoval sice za zbytečné, ale nakonec velitele pátračky poslechl a souhlasil s tím, že tam to šetření sjede udělat. V okamžiku, kdy už byl na odchodu z kanceláře, ho velitel pátračky zarazil.
„Moment. Na něco důležitýho jsme, Hřebejk, zapomněli.“
„To je co, veliteli?“
„Ten vrah musel přece přejít kolem vochtru, co je železniční přejezd. Tam i zpátky. S tím ajznbonem se zatím nemluvilo. Nebo snad jo?“ začal hledat velitel pátračky ve spisu úřední záznam.
„No, to se nemluvilo. To je pravda, veliteli. Hned zjistím, kdo z ajznbonů měl ten den na vochtru službu. Hned to napravím, veliteli, to je moje chyba,“ přiznal štábní strážmistr a okamžitě odjel za město k penzionu Honzíček.
Že štábní strážmistr Hřebejk v penzionu Honzíček i na vochtru dobře pořídil, to na něm bylo vidět, jen co vešel do kanceláře velitele pátračky a prohlásil:
„A máme ho, pane veliteli, toho mladýho oficírka!
Recepční Štruncová od Honzíčka si vzpomněla, že na
doktora Bartoše se tam ptal dva dny před tím mordem
mladý oficír a tvrdí, že by ho určitě podle fotky poznala. A ajznbon Cabejšek, který měl v ten den službu, si vzpomněl, že asi tak kolem půlnoci slyšel od rybníků
dva výstřely a bylo to krátce po tom, co předtím stáhl závory, protože měl projet kolem náklaďák. A to nejlepší nakonec – asi za pět minut po těch výstřelech přiběhl ke šraňkám oficír, který je podlezl a mazal do města. Teď už si, veliteli, pro pana poručíka Brementa do těch kasáren bez obav sjedu. Souhlasíte?“
„Máte můj souhlas, Hřebejk, ale myslím, že by bylo vhodnější to nechat na ráno, teď už se to nepo… A sjedete si pro něho ráno, když bude vojsko na apelplace, a zatknete ho přede všemi s plnou parádou s praporčíkem Čípem a se strážmistrem Kovaříkem. Já to před tím zavolám náčelníkovi štábu. Jo, a abych nezapomněl. Maximální opatrnost, pánové! Dvojnásobného vraha nezatýkáte každý den a ten ví sakra moc dobře, že nemá co ztratit!“ ukončil nadporučík Votruba sezení a je asi zbytečně dodávat, že nejvíc se těšil na druhý den ráno štábní strážmistr Hřebejk.
Když druhý den v sedm hodin ráno odjíždělo auto četnické pátračky se třemi četníky do kasáren 11. pěšího pluku, dostalo se všem znovu důrazného varování od velitele pátračky nadporučíka Votruby, aby při zatýkání poručíka Brementa byli náležitě obezřetní.
„Hřebejk, to platí hlavně na vás, takže žádný jančení. Je to sice dvojnásobný vrah, ale je to nakonec přece jen ofícír, tak ať je to všechno podle služebního foršriftu,“ kladl četníkům na srdce nadporučík Votruba a v té
době samozřejmě nikdo z nich, včetně velitele pátračky, netušil, že se zatčení poručíka Brementa na místě zkomplikuje. Po příjezdu do kasáren nechali četníci z pátračky auto na bráně u dozorčího útvaru a všichni tři vykročili na apelplac, kde byli nastoupeni vojáci, připraveni na vyhlášení denního rozkazu. Dozorčí útvaru, štábní kapitán, četníky doprovázel, ukázal jim, který je poručík Brement, a vrátil se na bránu. V okamžiku, kdy četníci došli na úroveň několika vojáků, kteří zde stáli v hloučku, odběhl od nich poručík Brement směrem k jedné budově, a než se četníci vzpamatovali, vběhl do budovy, z níž se vzápětí ozval výstřel. To už se všichni četníci rozběhli k budově, a jen co vešli ke schodům do patra, uviděli na zemi poručíka Brementa, který se střelil do hlavy.
„No, tak přiznání pana poručíka bysme měli, pánové! Bohužel už nám nevysvětlí, jak k tý dvojnásobný vraždě vlastně došlo,“ prohodil štábní strážmistr Hřebejk a poslal praporčíka Čípa do auta, ve kterém technik vozil černý kufr na ohledání místa činu, a zajistili místo sebevraždy.
To, že se v kasárnách během chvilky objeví velitel pátračky nadporučík Votruba, se dalo čekat. Přivezl ho doktor Cafourek a hned zašel za náčelníkem štábu, kde mu vysvětlil v krátkosti případ dvojnásobné vraždy, ze které byl důvodně podezřelý bývalý milenec Aleny Kovářové z Písku poručík Brement. Koroner doktor Cafourek pouze na místě konstatoval smrt střelnou zbraní, vypsal úmrtní list s tím, že v tomto případě musí nařídit soudní pitvu, a vše další nechal na vojácích, neboť
k sebevraždě došlo ve vojenském objektu. Tím taky případ vyšetřování dvojnásobné vraždy pro píseckou četnickou pátračku skončil. Štábnímu strážmistru Hřebejkovi se druhý den dostalo od nadporučíka Votruby nejen pochvaly a finanční odměny. I tak si musel velitel pátračky, když se na stole objevily sklenky a Blatenská slivovice, říci poslední slovo, jak měl ve zvyku.
„Hřebejk, já jsem věděl z těch vašich papírů, co s vámi přišly, že jste dobrej četník. Pravdou je, že dvojnásobnou vraždu jsme tu nikdy nevyšetřovali a musím přiznat, že to byl od vás majstrštyk. Přesto jsou v tom vašem osobním spisu i některý vaše prohřešky, o těch teď nebudu mluvit, znáte je až moc dobře. Každopádně je ten vyřešenej případ pro vás varováním. Zanechte těch vašich milostných avantýr s vdanými paničkami, sám vidíte, k čemu soulož na naháče a venku vede!“ pozvedl velitel pátračky svoji sklenku a po společném přípitku už na pátračce o zločinu nepadlo slovo.
Když třicátého září v šestatřicátém otevřel velitel písecké četnické pátračky nadporučík Votruba staniční knihu a zalistoval v ní zpátky, nerad konstatoval, že září se pátračce moc nevyvedlo. Jen co s tím skončil, obrátil se na štábního strážmistra Hřebejka.
„Jsme v pořádným minusu, Hřebejk. Tenhle měsíc si na nás galerka nadělala slušný body, za to nás plukovník Jeřábek v Praze nepochválí. Visí nám v Písku i venku spousta zlodějen a na písecký věznici už dlouho vlaje bílej prapor. Pomalu si bude veřejnost myslet, že má celá pátračka dovolenou, přitom galerka nijak nezahálí a všude se krade ve dne v noci. Chtělo by to galerku pořádně provětrat. Včera večer jsem šel kolem hospody U Šímů a tam bylo holaj šolaj. Vypadá to, že se tam něco slavilo. Harmoniku jsem slyšel už od věže a Sokolíky až na velkej rynek, jak tam hulákali.“
„Jo, o tom vím, veliteli. Sklepaři Bohoušovi Šubrtů se narodila čtvrtá holka. Ten až je jednou bude chtít někomu udat, to aby vykrad rovnou Živnobanku.“
„Sklepař Šubrt a Živnobanku? Teď jste mě, Hřebejk, pobavil. Ten když udělal nějakej sklep a přitáh jsem ho
na pátračku, stačilo na něj hodit zlý oko a bylo jasný, že na sebe něco ví – hned kápnul božskou.“
„No, já bych Bohouše moc nepodceňoval, veliteli. Ta jeho nejstarší, Tereza, to je holka jako lusk a už jsem ji párkrát viděl na tancovačce Na Vejfuku s kasařem Pojslem z Kutný Hory, co se u nás zabydlel. Pojsl sice dělá ve strojírně u Remara, takže prachy má, ale toho nám sem taky byl čert dlužen. S kasařinou začal se svým fotrem, ještě mu nebylo dvacet. Prahu má za ty dvě káči, co jim tam udělal, zakázanou. Má za sebou dvakrát Pankrác, toho uhlídat, to bude oříšek. Udělat zdejší Živnobanku, to nebyl pro žádnýho kasaře nikdy problém.“
„V tom s vámi, Hřebejk, souhlasím, ale kdyby banka nešetřila na ostraze, tak k tomu nikdy nedošlo. Barák jako kráva a jeden hlídač, kterej to kolem půlnoci možná projde, ale do rána spí jako dudek. Kolikrát se na něj ráno nemůže správce dobouchat. Při posledním vloupání, což bylo střechou, mi ředitel řek, že jsou pro případ vloupání dobře krytý pojišťovnou. Ten si z toho moc nedělal. Akorát my z toho pak máme hlavu v pejru,“ zapálil si velitel pátračky viržinko, počkal si, až se mu pořádně rozhoří, a teprve pak pokračoval.
„S tou galerkou od věže, Hřebejk, každopádně něco udělejte, nedělá mi to dobře na spaní, když dlouho dobu tahá pátračka za kratší konec provazu,“ dal nadporučík Votruba možnost praporčíku Čípovi, aby přečetl celostátní Věstník pátrání, který byl tentokrát zatraceně dlouhý, takže se potvrdilo, že pokud jde o galerku, nejen písecká četnická pátračka v tu dobu tahala za kratší konec provazu. Ještě ani neskončila ranní porada u velitele pátrač-
ky a už se objevil v kanceláři strážmistr Kovařík, který měl službu u telefonu.
„Veliteli, teď mi bylo oznámeno vrchním strážmistrem Vokounem z četnický stanice z Bavorova, že tam mají udělanou kampeličku, někdo se jim tam podíval do ‚popelky‘. Hlásí, že zajišťují místo činu.“
„No, Hřebejk, a máte se pro dnešek čím bavit. Cestou si můžete zazpívat: Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany… ale asi vám to moc nepomůže. Udělanej trezor už jsme tu dlouho neměli, takže nezapomeňte, že tu máme toho kasaře z Kutný Hory,“ dal nadporučík Votruba dohromady výjezd pátračky a během chvilky byla jeho kancelář prázdná.
Před kampeličkou v Bavorově hlídkovali dva četnici ze zdejší četnické stanice a vrchní strážmistr Vokoun byl přede dveřmi kanceláře s pokladníkem Josefem Loskotou na chodbě. Že jde o zkušeného kasaře bylo evidentní už od prvního pohledu na trezor rozpáraný z boku, pod kterým byla vysypaná hromada popelu, na pokladně byl tmavě červený podvazkový pás, který štábního strážmistra Hřebejka hned zaujal.
„Koukám, Čípe, že kasař si před tím, než vyrazil do Bavorova na ‚popelku‘, skočil pro fetiš do ňákýho bordelu.“
„No, tím bordelem bych si, Hřebejk, nebyl jistej. Naše paní domácí si na takovou barvu potrpí taky. Párkrát jsem viděl takovej kus prádla na šňůrách na dvorku. Podle trasologických stop po obuvi tu řádil jen jeden šmátek. Jen co to vyfotím, tak ty haksny poměřím, ale už teď to vidím na dvaačtyřicítku,“ pustil se technik do
práce, a to už pokladník Loskota hlásil Hřebejkovi, že v pokladně bylo dvě stě devadesát tři tisíc, ale že mají pojištění na milion.
„Jinak je to, pane štábní, už třetí vloupání do naší kampeličky. První bylo ve třicátým, taky touhle dobou, a to druhý bylo ve třiatřicátým, v lednu. Nikdy se nezjistil pachatel. Taky jsme tu mívali víc peněz, ale lidi dneska cpou peníze radši doma do strožoků nebo do pytlů s moukou.“
„Uvidíme, pane Loskoto, jestli budeme tentokrát úspěšnější. Potřeboval bych od vás soupis všech bankovek, které byly v trezoru, a jejich počet. Každopádně si u vás někdo pořádně namastil kapsu.“
„No, já bych řek, že si někdo v naší kampeličce otevřel neomezený účet, protože obě ty předešlý vloupání jsou úplně stejný jako tohle třetí. Ten kasař se dostal dovnitř stejným sklepním oknem, jako to bylo v minulosti. Co si pamatuju, tak tenkrát na to přijel pan Votruba,“ nasměroval Loskota štábního strážmistra Hřebejka na dvůr, a vytržená mříž u sklepního okénka jeho slova potvrdila. Faktem je, že výjezd pátračky na místě činu moc nepořídil a taky se v Bavorově moc dlouho nezdržel. Jen co se vrátila pátračka do Písku, zašel štábní strážmistr Hřebejk do archivu a vytáhl si z něho oba případy, z třicátého a z třiatřicátého roku, o kterých se mu zmínil pokladník Loskota, a nejvíc ho zajímala fotodokumentace a ohledání místa činu. Překvapilo ho, že z obou případů byly technikem zajištěny otisky. Bohužel se k nim v té době nepodařilo natipovat ty správné kasařské ruce. Vzhledem k tomu, že se i v tomto případě jednalo o stej-
ný způsob vloupání, došel Hřebejk k přesvědčení, že by se mohlo i po těch letech jednat o stejného pachatele. S tímto zjištěním přišel za velitelem pátračky, který oba případy v minulosti vyšetřoval.
„Jo, v tom má ten pokladník Loskota pravdu. Tenkrát jsme natipovali, koho jsme mohli, především domácí kasaře, ale nula od nuly pošla. Ne všechny případy se dají, Hřebejk, vyšetřit. Snad budete mít větší štěstí, než jsem měl tenkrát já,“ uzavřel velitel pátračky tímto konstatováním minulé bavorovské případy. Štábní strážmistr se vrátil zpátky do své kanceláře, sáhl hned do šuplete stolu pro poznámkový blok a nalistoval si kasaře, aby si je porovnal s těmi, co tenkrát natipoval nadporučík. Z domácích kasařů to byli čtyři. Katolický, Lukášek, Špirhanzl a Žofka a z kasařů tzv. Vídeňáků to byli dva, Vanu a Korgr. Nebyl to ani jeden z nich. Nakonec si Hřebejk vybral dalších pár kasařů – Šimka, Pokorného a Neubauera z Českých Budějovic, kasaře, které znal ze svého působení na českobudějovické pátračce, a poslal jejich jména na Poznávací úřad policejního ředitelství v Praze, aby je porovnali s otisky uloženými z předešlých případů vloupání do kampeličky v Bavorově. Víc zatím v případu neudělal, a protože mu velitel pátračky připomněl kutnohorského kasaře Pojsla, vypravil se za ním do strojírny Remar.
Jen co kasař Bedřich Pojsl, kterého si nechal štábní strážmistr Hřebejk zavolat na vrátnici, spatřil četníka, hned na něho spustil.
„Koukám, že má pátračka nějakej pořádnej malér, když si na mě najednou vzpomněla. Jestli vám jde, pane
štábní, o moje alibi, tak předem hlásím, že ho nemám. Do zavíračky jsem byl v hospodě U Hrachů a pak jsem mazal domů na kutě. Moje bytná mi ho těžko potvrdí, protože to je stará dáma, ta chodí spát se slepicema. Ale jestli nemáte moje palečky, tak vám je s radostí dám, pane štábní,“ nastavil rozesmátý kasař před Hřebejka ruce.
„A víš, že to není, Pojsle, špatnej nápad? Až tady skončíš, zastav se na pátračce. Palečky sice na poznávacím úřadu máš za ty dvě káči udělaný v Praze, ale nikdy není od věci, abysme je měli taky. Aspoň poznáš, jaký to tam máme. Jinak, kdybych tam nebyl, budeš se, Pojsle, ptát po praporčíku Čípovi, to je technik pátračky a dlouho tě nezdrží,“ skončil Hřebejk s Pojslem rychle, ale i tak mu to nedalo a cestou zpátky na pátračku se zastavil v Portyči v hospodě U Hrachů a ověřil si tam, jestli mu kasař nelže. Hostinský Jaroslav Hrach si nemohl Pojsla hned vybavit, ale když mu ho Hřebejk vypodobnil, tak byl hned doma.
„Jo, ten tu byl až do zavíračky a hrál s chlapama, co dělají u Remara, karty. Připadal mi ale dost nervózní, pořád se díval na hodiny, co mám nad pípou. Jinak ten je na bytě v Přemyslovce u starý Ťoupalový. Ta už je léta sama a je ráda za každou pětku. Že už seděl v lapáku na Pankráci, tím se tu nijak netají. Pro mě je, pane štábní, host jako host, a tenhle je z mála z těch, co mi tu celej tejden nepijou na sekyru. Málem bych zapomněl, kolem desátý se tu najednou objevila mladá Šubrtová, ale on jí naznačil rukou, aby z hospody hned vypadla. Víc vám, pane štábní, neřeknu,“ roztočil Hrach pro štábního stráž-
mistra pivo a ten se, jen co ho vypil, vrátil na pátračku a praporčíku Čípovi oznámil, že bude mít odpoledne od Remara abonenta na palečky.
„Jmenuje se Bedřich Pojsl a je to kasař. Palečky už má na Poznávacím úřadě v Praze, ale nebude, Čípe, na škodu, když je budeme mít po ruce taky. Sice sis v Bavorově na žádný palečky nesáh, ale budeme je mít pro naši potřebu jako v kampeličce. Od kasaře, kterej má za sebou dvakrát Pankrác, můžeme totiž čekat cokoliv.“
„Tvé přání je mi rozkazem, Hřebejku, budeš mít jeho palečky jak vymalovaný, ještě tak, aby je po sobě někde nechal.“
„Však on se někde zapomene, nebyl by první, komu by se to povedlo. Já si jdu říct veliteli o ‚bedára‘ a objedu kampeličky, co jsou kolem Vodňan až do Prachatic, a mrknu na ně, jak vypadají. Něco mi, Čípe, říká, že ten, co udělal Bavorov, ten jen tak neskončí, i když tam si pořádně pomoh,“ odešel Hřebejk za nadporučíkem Votrubou a za chvíli už bylo slyšet, jak odjíždí ze dvora pátračky.
Když se za tři dny objevil kolem desáté ve dveřích pátračky poštmistr Cibulka s poštou, zarazilo ho nezvyklé ticho. V kanceláři zástupce velitele pátračky štábního strážmistra Kubíka vysypal z tašky na stůl poštu a neodpustil si zaveršovat.
„Pane štábní, je mi nutno zeptat se vás, proč je dneska na pátračce smutno. Vždycky je tu s vámi prdel, jak řvete smíchy z plných hrdel. Na mostě jsem potkal Hlaváčkovou Anduličku a dala mi na tohle ucho, že pátračka si vyjela na další kampeličku.“
