Poslední láska Petra Voka - 2. vydání

Jan Bauer POSLEDNÍ LÁSKA PETRA VOKA Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Jan Bauer, 2009, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2009, 2021 Druhé, upravené vydání ISBN 978-80-279-0040-0

Ranní bouřka Probudilo ho temné zaburácení. Co se to děje? Střílí se snad z děl? Přitáhli k Bechyni Turci? Čísi ruce ho objaly a na hrudi ucítil měkká ženská ňadra. „Bojím se!“ vyjekl dívčí hlas. „To je jenom bouřka,“ zamumlal z polospánku. Tak hrozně se mu nechtělo otevírat oči. Přál si spát, prospat co nejdelší dobu, možná i celý zbytek života. Třeba by se mu přitom zdály krásné sny, v nichž se Bechyně konečně promění v ten nejkrásnější zámek v celém království, v nichž ho nebudou uhánět věřitelé, v nichž bude jen hodovat a popíjet s přáteli, číst si svého zamilovaného Ovidia a především ho nebude tak strašně bolet hlava. „Takhle po ránu?“ „Občas bývá po horké noci ráno bouřka,“ zamručel svou odpověď a chtě nechtě otevřel oči. Spatřil světlý obdélník okna zakrytý zřasenou záclonou. Zvenčí doléhal do ložnice křik, kdosi komusi hlasitě huboval, zařehtala klisnička a některý z jeho hřebců jí odpověděl. V městečku před zámkem kokrhali kohouti jako o závod.

A do toho znovu zarachotil hrom.

5

Baculatá nahá blondýnka v jeho náručí s sebou polekaně trhla. „Já se bojím,“ špitla a ještě víc se přitiskla k jeho hrudi. Chvíli byla zticha. „Nechceš mě utěšit?“ zeptala se, zatímco se zvenku ozvalo bubnování deště.

Zašátrala mu rukou mezi nohama. Uchopil ji za ramena a odstrčil od sebe. „Už ne,“ řekl tiše, ale důrazně. „Proč jsi takový?“ „Bolí mě hlava,“ odsekl a posadil se na posteli.

Zaposlouchal se do sílícího deště. Jen aby nepřišly kroupy, napadlo ho. Na dobré polovině zámku ještě chybí střecha a na polích dozrává ječmen. Když nebude úroda, jeho poddaní nebudou mít čím platit. Čert aby to všechno spral!

Otočil se a pohlédl na svou společnici. Rozpuštěné světlé vlasy jí, když se teď posadila na loži, v dlouhých pramenech spadaly na ramena a zčásti zakrývaly velká pevná ňadra. V zářivě modrých očích měla výraz naprosté oddanosti nebo možná prohnanosti.

Uvědomil si, že v posledních dnech spí jen s ní. Kde je konec Rozárky či Kačenky nebo Ludmily? Tahle krásná a mazaná číšnice všechny vystrnadila z jeho srdce i postele. Musel si přiznat, že mu to tak zpočátku vyhovovalo. Asi stárnu a měl bych se oženit, jak mi to radí můj drahý bratr Vilém. Petr se hořce ušklíbl.

Lehávat s jedinou zákonitou ženou, patřičně urozenou a také bohatou, to dá přece rozum, vždyť se to tak na křesťana sluší. A ne se pelešit se všemi těmi děvečkami, číšnicemi a měšťanskými dcerkami, které mu 6

náhoda nebo čísi zájem přihraje do náruče. Jestlipak ho kdy nějaká vskutku milovala? Jestlipak některou obtěžkal? Jenže o žádném levobočkovi nic neví. Stejně jako zůstávají bezdětná manželství jeho bratra a vladaře Viléma, i on, Petr Vok, je zřejmě neplodný. Prokletí mocných Rožm­­berků! Nebo že by přece jen měl ještě naději? Možná opravdu vypučí nová ratolest rodu červené pěti­listé růže. Však podle Kalendáře hvězdářského, který mu osobně věnoval učený magistr Václav Zelotýn z Krásné Hory, čekají Rožmberky vskutku zlaté časy. Jenže může těm astrologům vůbec věřit?

Alžběta k němu natáhla ruce. „Obleč se,“ zavrčel Petr a prudce vstal z lože. „Hej, sluhové,“ zavolal a vzápětí se mírně pootevřely dveře a ukázala se hlava komorníka Jíry. Blonďatá Alžběta hbitě zajela pod přikrývku. Vok se rozesmál. „Snad by ses nestyděla? Ach, Jíra jich u mne viděl!

Viď, Jíro?“ „Jistě, Milosti.“ Komorník horlivě přikývl a na tváři se mu rozlil chápavý úsměv. „Připrav mi koupel a Alžbětě také. A pak bych chtěl vývar z heřmánku.“ Petr Vok bolestivě zešklebil tvář, jako by chtěl ze všeho nejvíc vyskočit ze svého vlastního těla. Zavřel oči a zůstal nepohnutě ležet na prostěradle.

Komorník Jíra zmizel z ložnice. Alžběta se nadzvedla v loktech a podívala se na dále odpočívajícího velmože. Stárne, napadlo ji, pomalu ale jistě stárne.

Pravda, v očích občas mívá ještě mladistvou jiskru, 7

někdy se chová jako kluk, ale milování s ním za mnoho nestojí a neustále si na něco stěžuje, naříká tu na bolavou hlavu, jindy na bolavý žaludek nebo na otékající nohy. I vyjížďkám na koni se vyhýbá. Prý mu vadí natřásání v sedle. Alžběta v duchu zalitovala, že Petra Voka nepoznala v dobách, kdy prý býval nepřekonatelným milencem, na rytířských turnajích nepoznal přemožitele a v pijáckých radovánkách mu nikdo nestačil. Bohu budiž žalováno, že ona v té době byla ještě dítětem a o všech těch úžasných výkonech se dozvěděla jenom z vypravování druhých. Takže kdo ví, jak to vlastně bylo, lidé ve vzpomínkách rádi přehánějí a sám Petr Vok s ní o své minulosti nikdy nemluví. Možná že je dokonce lepší, že ho potkala až jako staršího a poměrně už usedlejšího pána. Zamlada prý střídal milenky jako špinavé prádlo, kdežto dnes ho může mít jen pro sebe. Chce to jen trochu šikovnosti a ochoty vyhovět jeho potřebám a touhám. Zvykl si na ni, zvykl si, že ho vždy oddaně očekává v ložnici připravena tiše se vytratit, bude-li chtít být sám.

Takovou míru porozumění dokázal velkoryse ocenit někdy drahým šperkem, jindy flanderskými krajkami, aksamitem a hedvábím na nové šaty, už i vlastní dům dole ve městě od něj dostala. Sice není nijak velký, jen jednopatrový se čtyřmi světnicemi, kuchyní, komorou a stájí, ale je pouze její. Kdepak by se jiná dcerka obyčejného koželuha na něco takového zmohla! Jen ať si ji lidé pomlouvají, že se peleší se zámeckým pánem, že mu dělá matraci! Závidí jí! Tak je to! Ale když něco 8

potřebují, to potom dolézají. Alžbětko, Bětuško, ty si tykáš s mocným Rožmberkem, pomoz nám, prosím!

A ona, Alžběta, získává najednou opojný pocit moci.

Může pomoci, může ztratit u pána slovo, ale také nemusí. Petr Vok je v jádru dobrák, byť dal onehdy pověsit celou zpupnou rybníkářskou chasu. Buntovali proti němu, když hejtman Kryštof Srbický dal vplést do kola kvůli údajným krádežím jednoho z nich, jistého Vaňka Bezpalcí. Tajně se sešli v krčmě v Makově a tady za ně zběhlý student znalý písma sepsal opovědní list Petru Vokovi, že se „budou mstíti nad Jeho Milostí pánem, pánem z Rožmberka“. Dokonce prý na něj číhali s ručnicemi, kordy a sekyrami po lesích bechyňského a prácheňského kraje. Jenže na Rožmberka nedosáhli. Naopak jeho biřici a drábové, stejně tak ozbrojenci Šternberků, Švamberků, Lobkoviců, roty najaté budějovickými, píseckými i táborskými měšťany, vyrazili po vsích, naháněli všelijakou podezřelou chásku a pochytali každého, kdo byl jen trochu podezřelý. Vrchnostenské soudy pak s nimi nedělaly žádné ciráty. Rovnou pět výtečníků se zhouplo na Šibeničním vrchu u Vodňan, šest skončilo na popravišti tady v Bechyni a v Soběslavi jich pozvaný písecký kat a jeho pomocníci oběsili dokonce osm. Oj, to byla podívaná, na kterou se seběhli lidé z celého okolí. Jen Alžběta tam nebyla, ani nemohla, když se pán kajícně modlil v kostele svatého Matěje a pak debatoval o smrti a věčnosti s tím luteránským pastorem. Páni přitom popíjeli mělnické víno a ona jim musela dolévat číše. Jakže se 9

jmenoval ten pastor? Aha, Tomáš Mitis, náramně učený a zbožný pán, ale přitom si ji prohlížel jako mlsný kocour. Všichni chlapi jsou stejní! Jde jim jen o jedno.

Pořádně si užít s hezkou holkou a všechno ostatní jsou jen řeči. Prý Cogita aeternitatem. Rozjímej o věčnosti.

Povídali, že mu hráli. Celou věčnost by kaž­­dý z nich zaprodal za chvilku potěšení a někdy notně krátkou.

Však ona, Alžběta, by mohla leccos vyprávět! I ten kdysi pověstný milenec Petr Vok nyní nestál za mnoho a sotva se udělal, sobecky se odvalil stranou. „Milosti, koupel je připravena!“ ozval se ze dveří komorník Jíra.

Rožmberk se pomalu protáhl, posadil se na posteli a promnul si oči. „Aby vám, Milosti, nevychladla voda v kádi,“ staral se komorník. „Však už jdu,“ odtušil Petr Vok a otočil se k Alžbětě. „Půjdeš se mnou a vydrhneš mi záda!“ „Ale Jíra bude na mne koukat. Raději si vezmu košili.“ „Žádnou košili. Půjdeš jako Eva a Jíra koukat nebude. Na tebe se mohu dívat jenom já.“ Ponořili se spolu do příjemně vlažné vody, Petr zavřel oči a na chvíli strčil hlavu pod hladinu. Zdálo se mu, že ho opouští úporná bolest hlavy. Kdesi nad ním se ozval Alžbětin hlas. Vynořil hlavu z vody a zafrkal. „Měla jsem strach, že se utopíš,“ usmála se blonďatá číšnice. V kádi byla ponořená přesně k růžovým hrotům svých bradavek. Petr k ní natáhl ruce. „Chceš 10

mě?“ zašeptala se svůdnou nadějí v hlase. „Nerozdáme si to tady?“ Rožmberk jí beze slov pohladil prsy a po chvíli mlčení zavrtěl hlavou. „Raději ne.“ „Proč ne?“ zeptala se překvapeně. „Nestálo by to za nic. Musím myslet na pana Malovce, s nímž se mám dnes sejít.“ „Aha,“ odpověděla, jako by věděla, oč jde, ale ve skutečnosti vůbec nic nevěděla o přítomnosti toho záhadného pana Bohuslava Malovce z Malovic na bechyňském zámku. Brala to jen jako Vokovu další výmluvu. Prostě se obává, že by nebyl milování schopen. V tomto ohledu ji rozhodně příliš nezaměstnává.

Vstala, naklonila se z kádě a nabrala si z připraveného kbelíku do dlaně hrst tekutého mýdla. „Otoč se a ukaž mi záda.“ Rožmberk ji ochotně poslechl. Lokty se opřel o kraj kádě a rozkošnicky si vychutnával dotyky Alžbětiných dlaní na svých zádech. Možná je to lepší než milování, napadlo ho a v duchu si hořce pomyslel, kam až to dopracoval. Už je starý, mládí prchlo v dál, beznadějně uniklo a jemu už nezbývá než se s tím smířit. Ještě že mu zůstala alespoň Alžběta, která je ochotná snášet jeho občasnou nemohoucnost, ona a ještě také dluhy a s nimi neodbytný Bohuslav Malovec z Malovic. A to nebyl zdaleka jediný. Raději na to nemyslet. Snad si tou přestavbou Bechyně neukrojil příliš velké sousto.

Venku zatím opět zaburácel hrom. Přímo nad zámkem visel černý mrak, z něhož se sypal déšť a drob11

nými kapkami bubnoval do střech a věží a bohužel i do krovů ještě nehotových střech, do skupeného sena v zámeckém parku a v lukách dole u řeky Lužnice.

Bouřka po ránu prý nebývá dobrým znamením pro nadcházející den a Petr Vok, ačkoliv si nikdy na pověry příliš nepotrpěl a nepřikládal jim žádnou váhu, s tím takřka musel souhlasit. Za několika kamennými zdmi v jeho předpokoji na něho čekal Bohuslav Malovec z Malovic a nepochybně se takhle časně přijel ubezpečit, že jeho úvěr bude splacen i s úroky. Jenže kde na něj vzít? Stejně je to divný pavouk. Soudě podle erbu se zlatou polovinou koně na modrém poli by Malovcové měli být příbuznými s kdysi významným rodem pánů z Pardubic. Jenže nic není vzdálenějšího pravdě než tento odhad. Ostatně kdo ví, jak k té polovině koně přišli. Ještě před stoletím o nich nebylo ani potuchy, byli to drobní zemánci z malé tvrze Malovice kdesi u Vodňan a patřilo jim ne víc než pár okolních lánů, stádečko kravek a dvě zchromlé kobylky.

Dneska jeden z Malovců sídlí na Hluboké a půjčuje peníze nejpřednějším českým velmožům. Kde na to ten chlapík bere? povzdechl si v duchu Vok, vylezl z kádě a nechal se zabalit do lněné osušky, kterou mu podal komorník Jíra. Teď se cítil o poznání lépe, i když hlava ho ještě stále pobolívala. Snad to spraví heřmánkový vývar. Neměl by tolik pít. Včera to zase s Václavem Holickým ze Šternberka a Václavem Skuhrovským ze Skuhrova pořádně roztočili. Skoro jako za mladých let. Ach, jak se to mělnické dobře 12

pilo! Co na tom, že mu lékař radí „mírné chování v jídle i pití“. Za chvíli by mu zakázal i dýchat. To by tak ještě scházelo. „Dovoluji si připomenout, Milosti, že…“ „Já vím, pan Malovec čeká a já ještě nesnídal.“ Petr Vok si navlékl košili na vlhké tělo. „Posnídám s panem Malovcem. Ale jen skromně, aby nezáviděl a nemyslel si, že za jeho peníze tady kdovíjak hodujeme. Dej připravit polévku s vínem a cibulí a ať kuchaři nešetří medem. A k tomu samozřejmě bílý chleba.“ „Nebudete mít hlad, Milosti?“ zeptal se starostlivě Jíra. „Hlad? Po včerejšku se nemohu na jídlo ani podívat. Asi mi neuškodí, když trochu vytrávím.“ „Ale já budu mít hlad,“ zaprotestovala Alžběta, která stále ještě nevylezla z kádě a nechtěla ukazovat své bělostné tělo před komorníkem. „No dovol, ty přece s námi nemůžeš posnídat. Jak bych vypadal před panem Malovcem? Dost na tom, že mě kvůli zálibě v ženském pohlaví osočuje můj milý bratříček Vilém!“ Alžběta zklamaně protáhla obličej. „Moc se nemrač a koukej vypadnout z té kádě, nebo se v ní ještě nastydneš!“ Číšnice nejdříve vyplázla na postávajícího Jíru jazyk. „Já už spěchám do kuchyně a cestou Vaši Milost omluvím u vašeho hosta,“ honem pospíšil říci komorník a zase zmizel.

13

Bohuslav Malovec z Malovic zatím rázoval po předpokoji. Občas se zastavil a prohlížel si intarziemi zdobenou skříň, cínové poháry a talíře na policích a především rozměrnou holandskou tapiserii znázorňující svalnatého Aenea, jak se svým otcem Anchisem na zádech prchá z hořící Tróje. Malovec neznal Vergiliův epos, a dokonce ani legendární Trója mu nic neříkala, zato dokázal odhadnout cenu tohoto gobelínu a v duchu kroutil svou takřka holou hlavou nad tou rozmařilostí. To muselo stát peněz, říkal si v duchu, není divu, že se pan Vok z Rožmberka musí zadlužovat.

Konečně se otevřely dveře a komorník vyzval Malovce, aby vstoupil do jídelny. „Urozený pán Bohuslav Malovec z Malovic, pán na Hluboké, Libějovicích, Dřítni a Vlhlavech,“ ohlásil příchozího. Od prostřeného stolu se zvedla štíhlá postava celá v černém s širokým krajkovým límcem podle španělské módy. Vlasy a vousy měl Vok pečlivě sčesány a nebylo na něm znát, že měl za sebou značně bouřlivou noc, teprve před chvílí vstal z postele a ukrutně ho bolí hlava. „Promiňte, pane Bohuslave, že jste musel čekat.

Je mi to tuze líto. Jako náhradu přijměte pozvání ke skromnému pohoštění,“ omlouval se Petr a natáhl ke šlechtici svoji pravici. Malovec nabízenou ruku opatrně stiskl a starostlivě přitom pohlédl na stůl. Porcelánová nádoba s horkou polévkou a ošatka s nakrájeným chlebem prozrazovala, že pohoštění bude opravdu skromné, což se mu trochu nesrovnávalo s dalšími ho14

landskými tapiseriemi a olejomalbami ve zlacených rámech, jimiž byly zdobeny stěny rožmberské jídelny. „Nemusel jste se obtěžovat s jídlem, milostivý pane z Růže,“ naoko se bránil Malovec a naznačil odmítavé gesto. „Snídal jsem ještě na Hluboké a především se musím omluvit, že jsem si dovolil k vám tak nečekaně vpadnout. Jedu náhodou kolem…“ „V té bouřce?“ podivil se Vok a rukou ukázal panu Bohuslavovi, aby se posadil. „Mám krytou kolesku, takže nijak nestrádám a pak, cestuji do Prahy k zemskému soudu.“ Ta poslední dvě slova Malovec zdůraznil, jako by tím chtěl zároveň naznačit jakousi hrozbu. Vok jen pokrčil rameny. Chce-li ho Malovec strašit, nechť si poslouží. Dokud je bratr Vilém nejvyšším purkrabím, nemá se čeho bát. Císař by ho jistě nenechal kvůli dluhům postavit před soud. „Nechci vás upomínat, milý pane z Růže,“ pokračoval Malovec a nabral si na talíř polévku. „Kolik jsem vám vlastně dlužen?“ zeptal se bez obalu Vok. Bohuslav zašátral v kapsáři svého kabátce a vy­táhl zjevně už předem připravený složený list papíru. Nejdříve ho obřadně rozložil, uhladil záhyby, podržel si ho proti světlu dopadajícímu velkým oknem a hlasitě prohlásil: „Zatím dělá moje pohledávka vůči vám třicet pět tisíc kop českých grošů. S úroky to bude o takových osm tisíc kop grošů víc.“ Poté významně zakašlal.

15

„Milý pane Bohuslave,“ usmál se na svého věřitele Vok, „víte sám dobře, že naše rožmberské dominium je tou nejlepší zárukou návratnosti vaší velkorysé půjčky.“ „Já na vás, milý pane z Růže, v žádném ohledu netlačím…“ „Jistě,“ pokývl Petr hlavou. „A jsem vám za to také vděčný. To víte, přestavba Bechyně něco stojí. Nemohu tady bydlet jako nějaký sedlák.“ „Ale samozřejmě,“ souhlasil Malovec a v duchu si pro sebe říkal, že Rožmberk by alespoň na těch drahých tapiseriích mohl ušetřit. A to už nemluvě o každodenních pitkách a milenkách! O tom však pomlčel a opatrně se díval, co z Voka vypadne. Netušil, že jeho další slova mu doslova vyrazí dech. „Drahý pane Bohuslave, co byste řekl na další půjčku za obvyklých podmínek?“ Petr se po té větě lišácky ušklíbl. „Kolik byste jaksi ráčil?“ vydechl Malovec překvapeně. „Deset tisíc kop?“ odpověděl Vok zkoumavou otázkou.

Chvíli bylo ticho, venku zatím přestalo pršet a z mraků se zvolna klubalo slunce. „Milý pane z Růže, že jsem tak smělý, budete schopen to splatit?“ zeptal Malovec a hlas se mu maličko chvěl. „Ale pane Bohuslave, hovoříte přece s dědicem rožmberského dominia.“ 16

„Jenže zatím vám patří jen Bechyně a Vimperk,“ namítl Malovec. „Váš pan bratr ještě může mít potomka.“ Vok sklopil hlavu a zavrtěl hlavou. „Byla by to příliš velká milost boží.“ Naoko si přitom hořce povzdechl. Poté vstal a zamířil k oknu. „Pojďte se podívat, pane Bohuslave!“ vyzval přitom svého hosta.

Malovec se neochotně zvedl a Voka následoval. „Vidíte támhle tu odkrytou střechu? Chci celé křídlo zvednout o jedno patro a přistavět další. Pozval jsem už vlašské stavitele, uvidíte, jaká to bude krása.

Z bechyňského zámku se stane jeden velký kamenný květ nad údolím Lužnice.“ Petr Vok přimhouřil oči a v duchu už před sebou viděl své sídlo v celé jeho budoucí kráse. „Bude vám těch deset tisíc kop na to stačit?“ zeptal se věcně Malovec. „Mám spočítáno, že ano,“ odvětil Vok s lišáckým úsměvem.

Ten výpočet bych chtěl vidět, pomyslel si mazaný pan Bohuslav, ale neřekl to nahlas. Jenom zakašlal do dlaně a klidně řekl, jako by jen děkoval za snídani: „Máte je mít. Teď se však musím rozloučit a pokračovat do Prahy. Přestalo pršet, alespoň se nebude na silnici prášit.“ „Vřelé díky, pane Bohuslave. A šťastnou cestu!“ Vok podal svému hostu ruku na rozloučenou a zazvonil na komorníka. „Doprovoď pana Malovce z Malovic!“ 17

Když za návštěvou zapadly dveře, povzdechl si Petr polohlasně: „To jsem to zase vyvedl! Kdy já to všechno splatím…“ Asi by se měl konečně oženit a vzít si nějakou hodně bohatou nevěstu. O jakéže šlechtičně na vdávání to včera večer mluvil přítel Skuhrovský? Bude se ho muset ještě jednou zeptat.

18

Hledá se bohatá nevěsta Ač si Petr Vok ráno předsevzal, že se nedotkne vína, večer bylo všechno jinak. Na Bechyni se sjela obvyklá skupinka kumpánů a dožadovala se pokračování včerejší vydařené pitky. Dostavili se Mikuláš Kořenský z Terešova, Václav Holický ze Šternberka, Jiřík Vít ze Rzavého, Václav Skuhrovský ze Skuhrova, erbovní měšťan Mikuláš Pštros z Mirotína, Kuneš Dvořecký z Olbramovic a také všemi oblíbený veršotepec Šimon Lomnický, který přítomné obdařoval vtipnými průpovídkami. Víno teklo opět proudem, nikdo nesměl zaostat s přípitkem, protože by pak podle ustálených pravidel následoval trest v podobě zápisu do Pokutních register a vyprázdnění velkého skleněného poháru ve tvaru boty na jeden lok. Všichni se náramně bavili, jen hostitel všem připadal poněkud zasmušilý a zamlklý.

První to postřehl Václav Skuhrovský. „Cože se, milý pane Petře, dnes večer tak mračíte? Že byste se ještě nevzpamatoval z té včerejší pijatiky?“ „Čím jste včera, Milosti, zhřešil, tím je třeba se napravit,“ ozval se Šimon Lomnický a nápadně přitom mrkl na Vokovu milenku Alžbětu, která jediná směla zůstávat v této jinak ryze panské společnosti, byť jen 19

jako číšnice. Však si to také náramně užívala, pilně přítomným mužům dolévala jejich poháry a bavila se, jak se každý z nich snažil alespoň mrknout do odvážného výstřihu její halenky. „Jen aby vám tam nevypadly oči, pane Jiříku,“ zahrozila Vítovi ze Rzavého, který se nejvíce nakláněl k jejím zpola obnaženým ňadrům. „Och, já bych mu je milerád zase odtamtud vylovil,“ smál se Šimon Lomnický. Věděl, že podobným vtípkem Alžbětu neurazí a ani hostitele nepohorší. „Ty bys kvůli pěkně zaoblené panně opustil třeba i svou ševětínskou hospodu, Šimone,“ rýpl si do něj Mikuláš Kořenský.

Petr Vok zatím stále mlčel, usrkával víno, jako by mu dnes ani nechutnalo. Z mysli mu nešla nenadálá ranní návštěva Bohuslava Malovce z Malovic. Dobře věděl, že se na náhodnou zastávku na cestě z Hluboké do Prahy jenom vymlouval. Kdepak, ten všemi mastmi mazaný zbohatlík a lichvář nedělá nic náhodou. Nepochybně má strach o své peníze, které mu půjčil. Ale přesto mu přislíbil dalších deset tisíc kop grošů. Proč to udělal? Že by spoléhal na to, že mu jednou spadne zadlužené rožmberské dominium samo do klína?

Vok se při té myšlence skoro až otřásl. Něco takového si nedokázal představit ani v tom nejděsivějším snu.

Zatím je Malovcovi dlužný třicet pět tisíc kop grošů.

Tvrdí, že k tomu je třeba připočítat dalších osm tisíc na úrocích. Když teď přidá dalších deset tisíc, kolik to bude při šestiprocentním úroku? Chvíli se tou ku20

peckou matematikou v duchu trápil, ale pak to raději vzdal. Petr Vok neměl na počty příliš hlavu. Zajímala ho historie, filozofie, teologie a také přírodní vědy a astronomie, rád čítal poezii pohanských Římanů. Však také jeho knihovna v bechyňském zámku čítala několik set svazků a patřila k největším široko daleko. Ale svět suchých čísel mu mnoho neříkal. Zato Malovec je v tomto ohledu mistr nad mistry. K největším radostem toho chamtivce patří počítání, kolik mu má kdo zaplatit. Prý má doma na Hluboké, kterou mu musel odprodat u něho těžce zadlužený Adam z Hradce, jen holé zdi, zato truhlice jsou plné peněz a dlužních úpisů. Kdepak aby si koupil vykládaný nábytek, obrazy, sochy nebo porcelánový servis! Však je o něm známo, že šetří i na své stravě. Údajně jídává totéž co jeho čeleď, tedy zpravidla polévku česnečku, hrachovou kaši a k tomu kus chleba, z masa pak nanejvýš nějakou tu rybu nebo slepici, a pije, podržte se, jen vodu ze studně nebo tak ještě řídké pivo. Kdepak víno nebo pálenku!

Jeho strava snese dozajista srovnání s tím, čím se živí svatí poustevníci. Jenže ten skrblík a lichvář má do opravdové svatosti daleko. A že by si na Hlubokou pozval vlašské stavitele, aby mu jeho nově získaný zámek náležitě zvelebili, to je něco naprosto nepředstavitelného. Že mu dovnitř zatéká? Nevadí, ať prý mu třeba klidně spadne na hlavu.

Jenže tenhle šetrný a shánčlivý Malovec časem schramstne kde co. I Petrův starší bratr Vilém se prý už u něho zadlužil. Na nákladný život nejvyššího pur21

krabího a pošilhávání po polské koruně mu ani nové příjmy z rybníků, pivovarů a hospodářských dvorů, co založil regent Jakub Krčín, nestačí. A to přitom Vilém chce Petra neustále napomínat a poučovat, jak má nakládat s penězi, jak má šetřit, jak má zanechat pijáckých radovánek a vzdát se potěšení s krásnými dívkami. Co je vlastně lepší, chovat se jako nekorunovaný pán Čech, nebo si užívat života plnými doušky?

Vilémovi jeho politika, zákulisní intriky a touha po moci vynesou leda nepřízeň císaře. Zatím ho Habsburk potřebuje, ale až jednou Vilém šlápne vedle a navíc vyjde najevo, že ho chtěli Poláci udělat svým králem, vezme jeho oslnivá kariéra rychlý konec. Však už mu ten zuřivý katolík Lobkovic šlape na paty. To Petra spíše těšila jeho Bechyně, opájel se představou, že ji přebuduje na pohádkový zámek plný uměleckých pokladů, v němž si bude užívat života jako doposud.

Jenže… a to je ten problém, takový život stojí peníze a navíc se pomalu hlásí stáří. Hlava a žaludek ho bolí častěji, někdy mívá pocit, že se celý rozpadne a jeho lékaři, hanba jim, mu umějí leda pustit žilou, podat projímadlo nebo nabádat, aby omezil pití a milování.

Pravda, nevypije už tolik, co dříve, a na Alžbětě dobře vidí, jak by si přála si s ním užívat mnohem víc. Ale co naplat, už není nejmladší a častěji si připomíná bratrovo oblíbené heslo „festina lente“, „spěchej pomalu“. Že by měl nejvyšší čas na ženění? „Zdá se mi, ctěný příteli, že vás něco trápí,“ oslovil ho znenadání Skuhrovský.

22

„Vzpomínal jsem na jméno té urozené panny na vdávání, o níž jste se mi včera zmínil,“ odvětil stále zamyšlený Vok. „Vy se vážně chcete oženit?“ Václav Skuhrovský překvapeně povytáhl obočí. „Na jednu stranu vám vaše úvahy chválím. Nic tak rychle nevyléčí melancholii, která vás, zdá se mi, posedla, jako právě ženitba. Na druhou stranu se však všichni budeme muset smířit s tím, že časy našeho pijáckého bratrstva na Bechyni nenávratně skončí. Nic není větším nepřítelem dobrých kumpánů z mokré čtvrti než přísná manželka.“ „Milosti, to je překvapení! Máme snad začít chystat svatební dary? Která je tou vyvolenou, abych věděl, zda se mi její jméno bude dobře rýmovat s vaším v mé oslavné básni?“ ozval se Šimon Lomnický, který bezděčně zaslechl slova Skuhrovského. Také Alžběta, zdálo se, zpozorněla. Vůbec nestála o to, aby Petr Vok skončil se svým staromládeneckým životem a ona se stala jen jeho další odloženou milenkou. Ty tam by byly jeho drahé dárky, kterými ji až doposud obšťastňoval a zpříjemňoval život. „Zatím nemusíte nic skládat, Šimone,“ mávl rukou Petr Vok, jako by odháněl zvlášť dotěrný hmyz. „Netvrdím, že se chci hned ženit. Hodlám se pouze poohlédnout po nějaké vhodné nevěstě. Vždyť už na to rozhodně mám roky.“ „Pokud vím, včera večer jsem se zmiňoval o Kateřině Berkové z Dubé. Je to úplný sirotek a zdědí roz23

sáhlé panství na Moravě. S takovým majetkem se už dá něco podnikat,“ ozval se Skuhrovský. „To zní lákavě, sirotek a zároveň dědic velkého panství na Moravě,“ pokývl hlavou Vok a Alžbětu překvapilo, že se vůbec neptá na to, jak ona Kateřina Berková vypadá. Jako by ženská krása nebyla důležitá. To jen milenka musí být půvabná, od manželky se něco takového nečeká. „Potíž je však v tom, že už se o ni uchází minsterberský kníže Karel, přímý potomek někdejšího krále Jiřího z Poděbrad.“ „Na to se dneska už nikdo neohlíží. Pokud vím, knížata z Minsterberku už dávno ztratila svůj někdejší lesk a na toho husitského krále si málokdo vzpomene.

Tím spíše, že jeho potomci patří mezi tuhé katolíky.

Možná bych to měl zkusit.“ Vok si po těch slovech pohladil svoji tmavohnědou bradku a v očích mu zaplálo lišácké světlo. „Hej, Alžběto, dolij mi a napijeme se na zdraví té Kateřiny Berkové z Dubé. Už proto, že pochází ze zvláště starobylého českého rodu.“ Blonďatá číšnice neochotně dolila všem přítomným pánům číše. „A ty se jistě napiješ s námi!“ Vokovu výzvu nemohla odmítnout. Alespoň zamračeným pohledem však dala najevo, co si myslí o úmyslu svého pána a milence, oženit se s jakousi urozenou pannou z Moravy. Všichni uchopili své poháry, povstali, Šternberk zvolal „Prosit!“ a ozvalo se mnohonásobné cinknutí skla.

24

„Na zdraví Kateřiny Berkové z Dubé!“ vykřiklo několik hlasů a Lomnický okamžitě zaimprovizoval verše: „Nechť se rudá růže se zkříženými ostrvemi snoubí, zlatou budoucností české království to vroubí.“ „Ach, trochu neumělé Šimone. Od tebe jsem zvyklý slýchat lepší rýmy,“ napomenul básníka Petr Vok. „Souhlasím s vámi, Milosti. To mi jen tak okamžitá radost přihrála na jazyk. Ale slibuji, že už k zásnubní hostině připravím verše podstatně obratnější.“ „Ale vždyť já jsem se ještě pro tu Kateřinu Berkovou z Dubé nerozhodl,“ zaprotestoval Vok. „Což o to, je z bohatého a starobylého rodu. Co je pravda, pánové, na tom, že předkem Berků z Dubé byl služebník knížete Jaromíra Hovora, který svého pána zachránil před Vršovci?“ zeptal se Mikuláš Pštros z Mirotína. „Vy jste zajisté četl knihu toho Poláka Bartoloměje Paprockého, že?“ ušklíbl se Václav Holický. „Aby se zavděčil svým urozeným mecenášům, posbíral o jejich rodech kdejakou povídačku. Kdyby se to bralo doopravdy, my, Šternberkové, bychom byli potomky jednoho ze tří králů, co se v Betlémě poklonili malému Ježíškovi. Jenže nevím, jestli Kašpara, Melichara nebo Baltazara. Však ta naše osmicípá hvězda v erbu je prý hvězdou betlémskou. Ale otevřeně řečeno, jsou to všechno jen pouhé smyšlenky, které mají našim rodům dodat ještě větší lesk. Ostatně i tady pan Petr by o tom mohl jistě ztratit nějaké to slovo.“ 25

Vok se zamračil. Podobné narážky slýchával jen nerad. Některý z jeho předků přišel s tím, že Rožmberkové jsou spřízněni se starou římskou knížecí rodinou Orsini. Rožmberkové i Orsiniové mají ve znaku červenou růži ve stříbrném poli. Petrův bratr Vilém dokonce podle těch Orsiniů doplnil rodový erb o dolní pole s červeno-stříbrnými šikmými pruhy. A v hradním příkopu na Krumlově začal chovat medvědy, erbovní zvířata Orsiniů. Kterýsi hajný našel na Šumavě párek opuštěných medvíďat, a tak ty huňáče přivezl do Krumlova, aby se postarali o větší slávu rodu Rožmberků. Petr však této zjevně podvržené legendě nepřikládal větší význam. Tím spíše, že se jakýsi italský vykuk jménem Orsini objevil v Praze a žádal po svých údajných příbuzných Rožmbercích peníze. Jsme přece jedna rodina, tvrdil, tak plaťte. Když ho Vilém rázně odbyl, obrátil se na samotného císaře Rudolfa a ten se slabostí pro všechny Italy teď na oba Rožmberky tlačí, aby se postarali o to zchudlé italské knížátko. Kdepak kníže! Lupič je to, kterému doma ve Vlaších už pšenka nekvetla, a tak se vydal do Čech. „No nic ve zlém, pane Petře,“ opravil se honem Šternberk, když viděl na Vokovi, že nemá rád podobné debatní téma. „Ale tu Kateřinku Berkovou z Dubé, sirotka nešťastného, byste si neměl nechat jen tak utéci.

O sirotky je potřeba se starat dřív, než bude pozdě.“ Václavu Holickému se už trochu pletl jazyk a bylo vidět, že několikadenní vydatné večerní popíjení na něm zanechalo své stopy.

26

„Tím spíše, že by ten Minsterberk mohl nešťastného sirotka pěkně oškubat,“ ozval se Skuhrovský a všichni kolem se hlasitě rozesmáli. Všichni až na Voka, který si v duchu chtě nechtě musel přiznat, že i jemu jde o totéž jako knížeti Karlu z Minsterberka.

Tedy o majetek. Čím víc peněz bude mít jeho předpokládaná nevěsta, tím lépe. Jakže to napsal Albrecht von Eybs v Norimberské knížce o manželství? Neodolal, aby se nepochlubil svou sečtělostí a literárním vzděláním, a jal se nahlas zpaměti citovat: „Manželství je potřebná a blahodárná věc, díky němu se budují, zmnožují a udržují pozemky, pole a domy, díky němu jsou zapomenuty a zastaveny leckteré spory a nepřátelství, vznikají dobrá přátelství a příbuzenské vztahy mezi cizími osobami a zvěčňuje se celé lidské pokolení.“ „Zlatá slova, pane Voku, všechna čest a klobouk dolů. To by ani učený magistr z pražského učení nezformuloval lépe,“ prohlásil Jiřík Vít ze Rzavého a ostatní horlivě přitakali. „Kdepak, pánové, to nemám ze sebe,“ omluvně se usmál Petr. „Citoval jsem jen z Norimberské knížky o manželství vydané už léta Páně 1472.“ „Zřejmě ji četli Habsburkové, jinak by jim dnes nepatřila půlka Evropy a ještě země za oceánským mořem na Novém světě,“ ozval se Mikuláš Kořenský z Terešova. „Ach, někdejší císař Maxmilián, to byl chlapík, jak se patří. Dej mu Bůh věčný nebeský ráj!“ zvolal už sil27

ně ovíněný Václav Holický. „Sám vyženil Nizozemí, syna oženil se Španělskem, vnoučata s Uhry a Čechami. To byl štramák! Pojďme se napít na jeho památku!“ „Prosit! Vivat Habsburk Maxmilián!“ vykřikl rozdováděný Šimon Lomnický a zvedl svůj zpola vypitý pohár. „Jen posečkej, básníku,“ napomenul ho Petr Vok. „Alžběta nám napřed dolije víno. Hej, děvče, nelelkuj a lij a nezapomeň na sebe.“ Společnost opět povstala od stolu a nastalo bouřlivé vzájemné cinkání číší. „Vivat Habsburk!“ volali jeden přes druhého. „Kdyby nás tak viděl císař Rudolf, ten by měl radost,“ povzdechl si Mikuláš Pštros.

Ale sotva se opět usadili, řeč se znovu stočila na Vokovu uvažovanou svatbu. „Takže kdy, Milosti, vyšlete svatební posly ke Kateřině Berkové z Dubé?“ zajímal se Šimon Lomnický. „Kdy začnou námluvy? Ptám se proto, že bych vám sesumíroval něco v řeči vázané. Urozené dámy si na to potrpí.“ „Ale neračte se zbytečně ukvapovat,“ připomínal Kuneš Dvořecký. „Vhodných partií je jistě více a vy jste ve své urozenosti povinován vybrat si co nejlepší nevěstu.“ „Máte pravdu,“ přikývl hlavou Vok a pátravě se zahleděl na rytíře z Olbramovic. „Víte snad o nějaké další partii? Pokud ano, svěřte se nám. Přece jen alespoň ze dvou nevěst se vybírá lépe.“ 28

„Slyšel jste, pane z Růže, o Kateřině z Ludanic, majitelce helfštýnského panství na Moravě?“ „Takže další vznešená Kateřina z Moravy?“ otázal se Petr. „Och, z Moravy jsou dívky sladké jako med,“ pokusil se o zpěv Václav Holický, ale škytání mu v tom zabránilo. Pán ze Šternberka měl už prostě své vypito a bylo jen otázkou času, kdy sklouzne pod stůl a Vok bude muset přivolat sluhy, aby ho odnesli do některého z pokojů pro hosty. „Navíc je také sirotek,“ pokračoval Kuneš Dvořecký a po Václavu Holickém se ani neohlédl. „Pokud si dobře pamatuji, Václav z Ludanic byl moravským zemským hejtmanem,“ nahlas přemýšlel Petr Vok. „Správně,“ přikývl hlavou Kuneš. „Byl velkým příznivcem těch kacířů z Jednoty bratrské, která u něj na Chropyni měla velké zastání.“ „Opatrně s těmi kacíři, pane Dvořecký,“ připomněl Kunešovi šlechtic Skuhrovský. „Náš hostitel je přece luterán.“ „Ach, nechme věci náboženství v klidu spát a starejme se, přátelé, o to, co nás spojuje,“ uklidnil společnost Vok. „Zlatá slova, která by zasloužila tesat do kamene.

Kéž by v Čechách bylo více tak velkorysých velmožů, jako je pan Petr z Růže,“ zvolal Jiřík Vít. „Ať to vezmeme z kterékoliv stránky, stejně pana Václava z Ludanic nevzbudíme z věčného spánku.

29

Odešel z tohoto světa už léta Páně 1557. Jeho paní Johanka i tři synové ho vbrzku následovali v cestě na onen svět a z celého rodu zůstala jen nešťastná Kateřina,“ povzdechl si Kuneš Dvořecký. „Věru zlý osud. Ostatně i já jsem přece dobře poznal, jaké to je, stát se brzy sirotkem,“ pokývl hlavou Petr Vok. „Můj otec Jošt z Rožmberka umřel na Krumlově pouhé dva týdny po mém narození, jeho tvář znám jenom z portrétu jednoho z dvorních malířů, a má matka, Anna z Rogendorfu, kvůli sporům s mým dědem odešla k příbuzným do Rakous. Ale nechci vás, přátelé, unavovat svými smutnými vzpomínkami. Raději mi, pane Kuneši, řekněte něco víc o té druhé Kateřině.“ „Co vám mám, pane Petře, povídat? Je to ještě dítě, a jak jsem slyšel, horlivá příslušnice té zakázané Jednoty bratrské. Právě v náboženství bratří hledá útěchu, neustále se prý modlí nebo si čte v Bibli.“ „Pořád lepší, než kdyby utrácela za parádu a ženskou marnivost,“ poznamenal k tomu Jiřík Vít. „Kdo je jejím poručníkem?“ zeptal se věcně Vok. „Váš příbuzný, Zachariáš z Hradce, pán na Telči a nynější moravský zemský hejtman,“ vysvětloval Dvo­řecký. „Tak to bych měl přímluvu,“ usmál se Vok. „Je bohatá?“ „Patří jí helfštýnské panství, dále Chropyně, Rokytnice, Lipník nad Bečvou a další statky. Co jsem slyšel, tak snad dobrá pětina Moravy…“ 30

„Úžasné,“ vydechl spokojeně Rožmberk. „Je tedy bohatší než Kateřina Berková?“ „To je těžké odhadnout,“ ozval se Skuhrovský. „Možná bude potíž v tom, že ludanická sirota není ještě zletilá. Hodně bude záležet na jejím poručníkovi, panu Zachariášovi.“ „Nu, s ním bych snad mohl najít společnou řeč, pokud mne můj milovaný bratr Vilém příliš nepomluví.

Víte co, přátelé? Pojďme se napít na zdraví a krásu té neznámé Kateřiny z Ludanic!“ Vok pozvedl svůj pohár a obrátil se na Alžbětu. „A ty nemusíš hned žárlit.

Ještě se nežením!“ „Prosit!“ zvolal Václav Holický, ale vzápětí upadl na vykládané parkety, jeho číše se rozbila a víno rozlilo. „Střepy znamenají štěstí,“ stačil ještě zvolat z podlahy a pak už zůstal bezvládně ležet. „Vida ho, potomka jednoho ze tří králů, co spěchali do Betléma,“ ušklíbl se Václav Skuhrovský. „I betlémská hvězda může spadnout, a padá-li hvězda, můžeme si něco přát a dozajista se to splní,“ smál se Šimon Lomnický. „Pak si tedy přeji, abych šel vbrzku k oltáři s některou z těch dvou Kateřin a aby to byly nevěsty nejen urozené, ale patřičně bohaté a krásné.“ Po těchto slovech Vok vyprázdnil svůj pohár a mrštil s ním o podlahu.

Ti dnes večer zase dopadnou, pomyslela si o společnosti Alžběta, které se už také trochu motala hlava. Však je všechny až příliš dobře znala. Vskutku se 31

nemýlila. Neuplynula ani půlhodina a hodovní síní se pod nizozemskými tapisériemi s výjevy z Vergilia nesl bujarý český a poněkud dvojsmyslný zpěv, který bych tu nerad reprodukoval. Však to znáte, co dokáží chlapi, když se napijí trochu přes míru.

Vok však pil toho večera velmi málo, což bujará pánská společnost ani nepostřehla. Při přípitcích sice pohár vyprázdnil na jeden bohatýrský lok jako obvykle, ale jinak jen usrkával a víno znalecky válel po jazyku, jako by ochutnával. Ve skutečnosti měl plnou hlavu zvláštních úvah. Na prahu čtyřicítky se definitivně rozhodoval o tom, že dá vale svému staromládenectví. Svým způsobem to byla situace vynucená jeho dluhy. Nicméně zároveň si uvědomoval, že nemůže ženitbu dále odkládat. Že nastávající musí být nejen patřičně urozená, ale i bohatá, což by mělo umožnit z dluhů vybřednout, se rozumělo samo sebou. A právě tyhle myšlenky ho vedly k niterným úvahám o ženách obecně. Nechtěl je rozvádět před svými kumpány. To by se taková debata brzy zvrhla v nejrůznější narážky a oplzlosti. Zvláště za přítomnosti Alžběty, která byla právě tak zdatnou číšnicí jako milenkou. Ostatně Vok o tom mohl podat bezprostřední svědectví. Jako hostitel opouštěl hodovní síň poslední a k Alžbětině překvapení nezamířil za ní do ložnice, ale s olejovou lampičkou v ruce do knihovny. A zatímco se jeho partnerka odstrojovala a netrpělivě očekávala jeho příchod, on takřka po paměti vytáhl svazek Ovidiových básní, zcela náhodně ho otevřel a začal číst: 32

„Žádná láska přec nestojí za to (pryč, Amóre s toulcem!), abych si tolikrát už zemřít horoucně přál.

Zemřít bych věru si přál, když na tvou nevěru myslím.

Běda, jak zrození dívky pojí se s trvalým zlem!“ Plamínek lampičky roztančil po stěně divoké stíny.

Na rozdíl od toho starého římského básníka jsem snad nikdy nežárlil, napadlo Voka. Ano, proč to nepřiznat, střídal jsem milenky častěji než jiní, a domnívám se proto, že důvěrně znám duši žen, říkal si. Ale žárlit?

Této nectnosti byl až doposud ušetřen. Pokud mu snad některá milenka byla nevěrná, bylo mu to zcela jedno a nevěru nevěrou brzy splatil. Ale až se ožení, třeba to bude jiné. Dokáže se do své manželky zamilovat? Jaké to bude? Může-li soudit podle svého bratra, nestojí takové manželství za mnoho. Jeho obě první ženy Kateřina Brunšvická a Žofie Braniborská, které ho měly ještě více společensky povznést, zemřely příliš brzo a ani děti mu nedaly. Stejně tak třetí Anna Marie Bádenská zatím nepřišla do jiného stavu. Podobně jako obě předcházející i ona je studená jak psí čumák, nehezká a nepříjemná. V posteli určitě leží jako prkno a v duchu se modlí, aby už ty povinné směšné pohyby měla za sebou. A pokud jde o bratra jejího manžela, Petra Voka, toho přímo nesnáší a vidí v něm jen souhrn všech špatností, mezi nimiž opilství, obžerství, děvkařství, lehkomyslnost a čtení poezie stojí hned 33

na prvních místech. Jestli ty tři Vilémovy manželky jsou ukázkami manželek, které čekají i jeho, hrůza jen pomyslet, co ho ještě čeká.

Zalistoval v Ovidiově knize a znovu se začetl: „… Věř mi, že vrcholná rozkoš se nikdy uspíšit nemá, nýbrž průtahem dlouhým zvolna se přivábit má…“ Vzpomněl si přitom na Alžbětu a uvědomil si, že by ji neměl nechávat tak dlouho čekat. Sklapl knihu, vrátil ji na své místo. S lampičkou v ruce vstoupil do ložnice.

Alžběta před ním ležela na loži zcela nahá, ústa našpulená k polibku, prsy zvedající se jako malé bělostné pohoří završené temnými bradavkami, rozkošná oblina bříška a temný klín. Sklonil se k ní a svými rty se dotkl jejích rtů. Zpočátku jen lehce, ale ona si ho rukama přitáhla k sobě a vyšla mu vstříc jazykem, kterým lstivě pronikla do jeho úst, až se mu z toho zatočila hlava.

Je tohle láska? Napadlo ho. Touha a vášeň? Ale jistě.

Co jiného by to přece bylo! Pomohla mu se svlékáním a za chvíli už začínal laskat její tělo, jak to uměl jen on, zkušený čtenář Ovidia.

34

Bratrská hádka Sněhem jakoby pocukrovaná Bechyně tonula v záplavě barevných korouhví a fáborů. Svátečně naladění lidé zaplnili ulice, nebo se alespoň vykláněli z oken, nikoliv však proto, aby zhlédli v tomto čase tradiční průvod masopustních maškar, ale aby byli očitými svědky svatebního defilé samotného majitele panství Petra Voka z Rožmberka a jeho nastávající urozené panny Kateřiny z Ludanic. Teď podupávali a dýchali si do dlaní, aby se v mírném mrazíku zahřáli, a svařené víno, které nabízel šenkýř od Zlatého anděla, šlo náramně na odbyt. Také Alžběta se přišla podívat a tísnila se hned v první řadě diváků. Hrdlo měla samým napětím trochu stažené. Nikdy si nedovedla představit, že takový den nastane a najednou je tady. Srdce jí vzrušením tlouklo a vší silou se bránila, aby se před lidmi nerozbrečela. Petr se s ní sice rozešel vskutku velkoryse, ba dokonce jí naznačil, že bude v zámku i nadále vítána, ale Alžběta nemínila být až tou druhou. Dokud byla jedinou milenkou bechyňského pána, snesla i občasné úšklebky místních paniček a kyselé obličeje zámeckých úředníků a sluhů. Jenže sotvaže se roznesla zpráva, že Petr Vok z Rožmberka se bude 35

ženit, začali si na ni všichni nápadně dovolovat. I bab­ ky na trhu si na ni posměšně ukazovaly prstem, a dokonce si před ní i některá odplivla nebo ji počastovala hrubou nadávkou, z nichž „panská kurva“ byla tou nejmírnější. A chlapi se zase předháněli v nabídkách. „Hej, Bětko, co děláš večer? Nepůjdeš se mnou, když se Jeho Milost žení?“ Nejlepší bylo si toho nevšímat nebo odpovědět nějakou vtipnou průpovídkou. Ale Alžběta neměla na jejich vymýšlení příliš velkou chuť. Chodila jak tělo bez duše, cítila se jako použité zboží, jako náhle odmrštěná děvka, kterou koneckonců přece doopravdy byla. Ale upřímně řečeno, cožpak si mohla dělat nějaké naděje? Vždyť byla jen obyčejná poddaná, kterou Pán Bůh náhodou obdařil krásou, blonďatými vlasy, modrýma očima a pěkně rostlými pevnými prsy. Věděla, že Petr Vok má už nejvyšší čas se oženit, že chce mít zákonného potomka a dědice a více méně tušila, že jeho pokladna vysychá a že kvůli přestavbě zámku dělá dluhy.

Mohla čekat a také čekala, že ji jednoho dne v jeho loži nahradí nějaká patřičně urozená a bohatá nevěsta.

Jestlipak bude také hezká? Jaká je ta Kateřina z Ludanic? Bude hezčí než ona? Hořela samou zvědavostí, a přesto jakýmsi ženským instinktem cítila, že se svou krásou jí, Alžbětě, nebude moci ani náhodou rovnat.

Navíc prý je to ještě dítě, malá nezkušená holka. Copak si s takovou Petr na loži počne? Jistě pak zatouží po ní, krásné a v milostných záležitostech nadmíru zkušené Alžbětě. Třeba její čas ještě neskončil.

36