Eva Mašková
Odpovědná redaktorka Tereza Halbichová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Eva Mašková, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
Vychází jako 386. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1010-6
„Tak byla to vražda, nebo ne? Pořád to nechápu.“
„Bomba, takové rozuzlení jsem opravdu nečekala.“
„Rafinovaná zápletka, ale závěrečné vysvětlení je, tedy podle mě, zbytečně dlouhé.“
Drobná blondýnka, sedící na parapetu okna jedné z kluboven městské knihovny, přestala poslouchat. Povídku, o které ostatní tak zaujatě diskutovali, nečetla. Tentokrát domácí úkol na kurz tvůrčího psaní úplně vypustila.
A číst už to nebudu, umiňovala si. Když přičichnete k opravdové kriminalistice, přijde vám detektivní fikce k smíchu, odtržená od reality. V té chvíli netušila, jak moc svého rozhodnutí bude litovat.
Páteční podvečer zaplnil kavárnu do posledního místa. Andrea Sýkorová si odfoukla z obličeje vlasy zastřižené na mikádo a s plným tácem se vydala mezi hosty.
„Promiňte,“ vyhnula se vztaženým rukám jednoho ze čtveřice mužů u stolku. „To je pro tebe, Robine.“ Podala šálek pětatřicátníkovi v tmavém obleku, s decentní kravatou a pestrobarevnými ponožkami vyčuhujícími z povytažených nohavic.
„Ale, ale, helemese, tak Robinek tu má spešl zacházení,“ zašklebil se opomenutý muž a dloubl Robina Nekováře loktem do žeber.
Andrea po něm střelila očima: Jaképak helemese!
„Slečno, vy se opravdu snažíte,“ přidal se druhý z Robinových kolegů. „Není divu, taková partie!“ Pozvedl skleničku s whisky jakoby k přípitku: „Na zlatokopky!“
Zrudla. Popadla tác a rychle se proplétala mezi stolky zpátky ke kávovaru. Snažila se nevnímat výbuchy škodolibého smíchu za svými zády.
„Servírka a tyká ti? Ty s ní něco máš?“ podivil se nejmladší z Robinových společníků. „Ucházející, na můj vkus sice trochu hubená, ale jestli si potrpíš na křehké blondýnky…“
„Tvářička pěkná, ale kozy moc malý,“ halasil první. Vítězně se zasmál, když sebou Andrea, pohoršená jeho hulvátstvím, škubla.
Robin.
„Jo ták, spolužačka, no né,“ chechtali se. Při čtvrtém panáku ztratili obvyklé zábrany.
„Nechte toho, volové,“ vstal a vydal se za Andreou. „Promiň, někdy se chovají jako úplný idioti. Oslavujeme vítězství v jedný důležitý kauze, jsou z toho celý zjančený.“
„To máš fuk,“ předstírala soustředění při krájení citronu na tenká kolečka. Ale tón hlasu ji prozradil. Nemohl neslyšet, že se jí nejapné žertování dotklo. Ale nevěděl, že nejvíc se Andrea zlobí sama na sebe. Kdy už se konečně vzmůže na vtipnou odpověď? Proč jim neřekla, že peníze se chudý holce vždycky hodí, ale namachrovanýho slizouna nevylepší ani tučný konto? Julie, sebevědomá Julie by určitě…
„Andy, neblázni, přece tě takový kecy nerozhodí,“ chytil ji za ruku.
„Pusť,“ pokusila se vysmeknout. „Musím do skladu, došlo mléko.“ Robin ruku sice nepustil, ale do očí se jí nepodíval. Odvrátila se. Byl jí na první pohled sympatický, líbilo se jí jeho klidné a milé vystupování. Báječně se s ním klábosilo o zdravé výživě, trendy podnicích a poslední módě. Přesto cítila, že si od ní drží odstup. Snad si nemyslí, že ho chci uhnat? Že si před ním kecnu na zadek jen proto, že hodně vydělává? Blbeček! V rozčilení si nevšimla, že se k nim přidal vysoký štíhlý muž. S žoviálním úsměvem praštil Robina do zad.
„Čau, právnickej, proč nesedíš s náma?“ Robin se prudce narovnal a pustil Andreinu ruku. „Kolegové?“ Příchozí trhl hlavou k rohovému stolku. „Pěkní kreténi.“ Zálibně si
„Znám ji z jednoho kurzu, tam si tykáme všichni,“ vysvětloval
pohladil plnovous, čerstvě zastřižený v exkluzivním pražském barbershopu. „Pojď k nám, potřebujeme tě, domlouváme závěrečnej mejdan.“ Mávl rukou k protilehlému koutu místnosti, kde seděl se svou partou. „A přestaň mi dělat do holky,“ zamrkal na Robina a zlehounka pohladil Andreu po boku, zavinutém do dlouhé číšnické zástěry.
Co se to dneska děje? Všichni se snad zbláznili, potřásla hlavou. Dvaačtyřicetiletý Felix Beitler, lektor jejich kurzu tvůrčího psaní, se k ženám choval spíše odtažitě. S oblibou prohlašoval: „Co je v domě, není pro mě.“ Rozuměla mu, jako úspěšný televizní scénárista byl pod stálým drobnohledem bulváru. Znali se skoro rok a jejich vzájemný vztah
šlo označit za čistě kamarádský. Co tím pohlazením myslel? Místo na těle, kde se jí dotkl, jako by pálilo. S plnou kavárnou nemáš čas na nesmysly, vzpamatovala se a zmizela ve skladu. Popadla krabice mléka a pospíchala zpátky.
Felix se ležérně opíral o barový pult, Robin stál vedle jako bluma. „Kdy tu končíš, Andrejko, krásko?“ zeptal se Felix. Očima obkroužila přeplněnou místnost a pokrčila rameny. Kavárna měla pomalý rozjezd, majitel hodně tratil, než se stala oblíbenou a začala vydělávat. Domluvil se s personálem, že pokud budou hosté, nad zavírací dobou se přimhouří oko.
„Počkáme na tebe. Víš co? Dej nám dvě láhve bohemky. A napiš to tady na lékaře práv.“ Robinovo přikývnutí brala jako omluvu za jeho protivné spolupracovníky.
Konečně všichni vypadli, dnešek se sakra protáhl. Skončila s úklidem a pobrukujíc si oblíbenou písničku šněrovala černé semišové kozačky. Vánoční dárek od mat-
ky, tak drahé by si sama nemohla dovolit. Po bytelných outdoorových modelech, vhodných do služby, se jí fakt nestýskalo. Zasnila se. Pokud budou tržby jako dneska, dostane bonus a konečně začne splácet dluh. Třeba se jí z toho chaosu, ve kterém poslední měsíce žila, podaří vybruslit.
Když si nasazovala černou pletenou čepici, někdo zaklepal. V postavě rýsující se ve tmě za prosklenými dveřmi kavárny poznala Felixe. Co tu chce tak pozdě?
„Noc je ještě mladá,“ blýskl dokonale vybělenými zuby. „Doprovodím tě domů, možná by tě zajímalo, co všechno jsme dneska vymysleli.“ Do ruky jí vtiskl žlutou růži.
„Felixi?“
„Nic neříkej, jdeme!“ Roztáhl deštník, vzal ji v podpaží a vyrazili spolu do mokré městské tmy.
Felix už dlouho pravidelně oddechoval, ale Andrea nemohla usnout. Myšlenky se jí rojily a k tomu ten zvláštní pocit neskutečna. Políbila Felixovo nahé rameno a opatrně se vysoukala z postele. Ve tmě zakopla o pohozený kus oblečení, leknutím sykla a zadržela dech. Pořádně se nadechla, až když za sebou zavřela dveře ložnice.
„Do háje,“ ulevila si, „kde je tady vypínač?“ Světlo zalilo nepravidelnou místnost s dřevěným trámovým
stropem. Miniaturní kuchyňský kout, jídelní pult se dvěma vysokými židlemi a pak už jen starožitný psací stolek u špaletového okna s výhledem na úzký dvorek. K tomu
ložnice velikosti kajuty na ekonomické palubě. Felixův byt byl maličký, ale na exkluzivní adrese v historickém centru
města. Nebetyčný rozdíl proti jejímu podnájmu v paneláku na západní periferii.
Natočila si sklenici vody a uvelebila se v křesílku u psacího stolku. Po dlouhých měsících měla pocit, že dveře do lepších dní se znovu pootvírají. Odehnala vzpomínku na pocit zmaru a selhání, když po třech letech odcházela od policie. A rozloučila se s Josefem. Taky po třech letech. V sedmadvaceti byla zase na samém počátku – single, bez pořádné práce a bydlení, ke všemu s dluhem. Stáhl se jí
žaludek, vzpomněla si na svého otce, šéfa středočeského krajského oddělení vražd.
„Cože? Ty? Moje dcera?“ Plukovník Sýkora žádné neúspěchy netoleroval.
Matka neříkala nic, ale matky nemusí mluvit, aby dcerám sdělily svoje mínění. Nikdy jsem nechtěla, abys šla k policii, to není práce pro normální ženskou. Kde teď budeš hledat pořádného chlapa? Promarníš svoje nejlepší léta.
Zprudka se napila, až jí voda vyšplíchla na nahou hruď. Vstala a sebrala ze židle modro-bílou jemně proužkovanou košili. Voněla Felixovou drahou kolínskou. Neodolala a natáhla si ji, sahala jí hluboko pod zadek, dlouhé rukávy musela vyhrnout.
Přejela po intarzované desce klasicistního psacího stolku, bříšky prstů vnímala bezešvou hladkost spojů. Krásný, ale nepraktický kousek. Pod lampou se zeleným stínítkem
ležela průsvitná složka s potištěnými papíry. Natáhla se po ní, ale vzápětí nechala ruku klesnout. Nechtěla být vlezlá, nebude tajně narušovat Felixovo soukromí. Po krátkém vnitřním boji zvítězila zvědavost, palčivá touha dozvědět se o muži, se kterým se právě pomilovala, víc.
Dvoustránkovou synopsi románu přečetla jedním dechem a vrhla se na další papíry. Prolog a první tři kapitoly. Věděla, že Felix je schopný scénárista a dobrý lektor, ale že píše i skvělou prózu, ji ani ve snu nenapadlo. Poslední list byl koncept dopisu nakladateli, s mnoha škrty a vpisováním. Proč se nikdy nezmínil, že píše román?
Felix a tajnůstkář? To nešlo dohromady.
„Co tady slídíš?!“ Leknutím vyjekla. V nízkých dveřích kuchyně se objevil Felix. „Co si to dovoluješ? Okamžitě to polož!“ Přiskočil k ní a vytrhl jí složku i papíry z rukou.
„Promiň, prosím tě, promiň. Nemyslela jsem tím nic zlého, jen jsem –“
„Dej to sem, s tímhle mám ty nejhorší zkušenosti.“
„Felixi, omlouvám se. Neměla jsem to číst bez dovolení, ale je to fakt dobrý! Úplně mě to strhlo.“
„Nic o tom nevíš, na tvoje amatérský názory nejsem zvědavej.“ Uhladil pomačkané papíry a složil je do složky.
„Všichni jste stejní, umíte jen čmuchat a závidět. Ale já všem ukážu, kdo jsem a co umím. Až vyjde můj román.“
Vrazil složku do zásuvky stolku a otočil klíčkem. Rezolutní gesto ho aspoň trošku uklidnilo. Natáhl se ke dveřím a sundal z háčku pruhovaný župan. „Jsem strašně rozčilený, určitě už neusnu. Kvůli tobě budu zítra jako mátoha. Uvaříme si čaj, je támhle v polici. Vezmi meduňku. A přidej lžičku medu.“
Vstala a začala hledat v policích meduňkový čaj a med. Felix na okamžik zmizel v ložničce, vrátil se s jejím tričkem a mlčky jí ho podával. Nepochopila hned, co po ní chce.
„Nemám rád, když někdo tahá moje věci. Máš na sobě moji nejlepší košili.“ Ostře se nadechla, ale podařilo se jí
nic neříct. Třesoucíma se rukama rozepínala knoflíčky. Škvíra do lepší budoucnosti se zabouchla.
„Stála jsem tam jako tvrdý Y a vůbec mi nešlo do hlavy, co se děje.“ Andrein výraz naznačoval, že si to v hlavě dosud nesrovnala. „Napřed mi toho navykládá, jaká jsem úžasná a jedinečná, že po mně měsíce toužil, ale jako profesionál se musel krotit. Říkal mi ty moje sýkorko a vzápětí mě sjel jako malou holku. Prostě bizár.“
Julie Dokonalová, Andreina kamarádka z kurzu tvůrčího psaní, pokývla rezavou hlavou: „Překvapil tě a zmátl, je to tak?“ Před časem se nechala ostříhat na ježka a dorůstající, od přírody zvlněné a velmi husté vlasy právě dosáhly nezkrotné délky. Původní střih zmizel, ale vlasy byly ještě příliš krátké na sepnutí do culíku. Kroutily se podél jejího bledého obličeje a zdůrazňovaly temné stíny pod očima.
„Jo, přesně, tak ostrou změnu jsem fakt nečekala.“
Andrea přestala krájet ořechový koláč. „Co to do něj vjelo?“
„Narcistní osobnosti se tak chovají, s narcisem je to vždycky jako na houpačce.“ Julie opatrně vážila slova. Nebyla si jistá, nakolik může Felixe před Andreou kritizovat. Andrea jejich lektora skoro uctívala, nechala se okouzlit líbivým chováním a aurou úspěšnosti. Julie poposedla na vysoké stoličce u pultu s kávovarem a zamyšleně
míchala vyhublou rukou svou první ranní kávu. Zvykla si začínat den v kavárně, kde pracovala Andrea. Potřebovala vypadnout mezi lidi, nemohla trávit celé dny zavřená doma a jen sčítat, o co ji nemoc připravila. Líbila se jí mírně prvorepubliková atmosféra s šedobéžovou bar-
vou na zdech, tmavým nábytkem z masivu a černobílými
obrázky meziválečné Prahy. Příšeří, které navzdory třem velkým oknům do ulice panovalo v zadní části lokálu, přímo milovala. Jediné, co by změnila, byla hudba. Dvacítka stále dokola hraných Starbucks Best Coffee Shop skladeb jí šla na nervy.
„Felix není narcis,“ namítla Andrea. Svářily se v ní dva protichůdné pocity. Bránila se připustit si trhliny ve Felixově naleštěné dokonalosti, na druhé straně Julii důvěřovala, vážila si jejích názorů. Jako psycholožka a psychoterapeutka znala lidi, dokázala je vidět bez emocí. Zatímco ona…
„OK, Andy. Řekněme, že Fejzbůček je poněkud sebestředný. Honí si vlastní ego. A chytře sráží ty, co by zdání jeho úžasnosti mohli ohrozit.“
Andrea mrskla nožem umazaným od krémové náplně do dřezu a odvrátila se. „Ty ho opravdu nemusíš,“ odsekla, přestože v zasuté části mysli s Julií souhlasila. „Od samého začátku je jasný, že ty a FB jste si zrovna nesedli. Občas tvoje psaní kritizoval fakt brutálně. A tebe to štve, jinak bys mu tak neříkala.“
„Drsný kritiky si vážím, posouvá mě vpřed. Jen mě tolik neberou některý Felixovy triky.“
„Kdežto já husa jsem všechno spolkla i s navijákem a nakonec mu hupsla do postele. Tohle chceš naznačit?“
Andrea stála zády k Julii, ale ta mohla pozorovat její výraz v zrcadle na stěně. Viděla, jak mhouří oči a krabatí obličej.
„Andy, nech toho. Dobře víš, že tohle jsem říct nechtěla. Prostě ho vidím jinak. Ale i ty musíš uznat, že Felix umí být hodně kousavej.“
Andrea by Julii ráda odporovala, ale vybavil se jí obrázek z poslední lekce. Plačící Kristýna Smotlachová. Vůči ní si Felix servítky rozhodně nebere. Už jen ta přezdívka, kterou všem vnucoval. Kikina. Ne že by se Kristýna občas nechovala nemožně, svou úzkoprsou nadutostí dokázala jít člověku pořádně na nervy. Před pár lety miss Jihočeského kraje, nyní nepracující manželka staršího politika na vzestupu. Andrea nikdy nepochopila, proč se někdo jako říkejte mi Kiki přihlásil do kurzu tvůrčího psaní. A Janku
Podhrázskou Felix taky nešetřil, kdykoliv začala tlachat o svých úžasných dětech. Přesto se jí nechtělo s Julií souhlasit. „Felix? Je prostě vtipný a nesnáší žvanění. Stejně jako ty nebo já.“
Ale Julie hozenou rukavici nezvedla. Proč taky, když Andreino okouzlení stále trvá. „Tenhle koláč neznám, vypadá senzačně. Novinka?“
„Jo, upekla jsem ho dnes ráno. Nízkotučný a skoro bez cukru. Mohlo by to mít úspěch, po Vánocích drží dietu kdekdo. Zkusila jsem tam dát…“ Julie přestala poslouchat. Andrea by měla psát kuchařky, s tímhle nadšením by jí to určitě šlo líp než pokoušet se o společenský román.
JUDr. Richard Koutník, samovládce renomované advokátní kanceláře Koutník a Paseka, zaklapl kožené desky a přejel očima po svých spolupracovnících shromážděných kolem oválného stolu. „Jestli už nikdo nic nemá, končím poradu.“
Šustění papírů, šoupání odstrkovaných židlí a klapot kožených podrážek po parketách téměř přehlušily jeho další slova. „Robine, vy tu prosím ještě zůstaňte.“ Prosbu
pronesl s naprostým klidem, náznak napětí v jeho hlase postřehli jen ti nejpozornější. Koutník vstal, sebral hromádku listin, kterou měl během porady před sebou, a přesedl si za svůj mohutný psací stůl. Robinovi, stojícímu u dveří, pokynul, aby se posadil na židli proti němu. Nastalo ticho. Koutník si sejmul brýle na čtení a pomalu je ukládal do pouzdra.
Chystá se mi přidělit další kauzu, napadlo Robina. To mi ještě scházelo, už teď nestíhám. Koutník si zvykl, že na mě může všechno navalit. Stárne, kancelář řídí pořád stejně jako kdysi, když začínal. Nevšiml si, že svět je už jinde. „Zklamal jste mě, pane magistře.“ Robin sebou škubnul, tak tohle bude vážné. Koutník mu sice vykal jako ostatně každému ve firmě, ale obvykle ho, jako jednoho z mála, oslovoval křestním jménem.
„Skandály a lži nemají u Koutníka a Paseky místo.“ Ze zásuvky vytáhl dvě složky a po sametové výplni desky
psacího stolu rozložil několik snímků pořízených během večírku v gay klubu. Křepčící Robin, očividně v rauši. Robin vášnivě líbající polonahého mladíka s levou rukou na jeho genitáliích. „Co by tomu řekla vaše snoubenka, vaše skvělá Renée?“ zasyčel Koutník. „Nic. Žádná totiž neexistuje. Jen nechutný poměr s Reném Lenkem.“
Robina zaplavila panika, na zádech mu vyrazil ledový pot. Svoji homosexualitu v práci úzkostlivě tajil. Věděl, že u starého advokáta s rigidními názory na morálku a mnoha předsudky by těžce narazil. Před časem, během nekonečné obchodní večeře, připustil, že je zadaný. Na naléhání
podnapilého klienta přidal i jméno. Jen z Reného udělal Renée. Držel se co nejvíc pravdy, úspěšný lhář ohýbá fak-
ta co nejméně. Šéf byl spokojený a mladé asistentky mu přestaly nepokrytě nadbíhat. Co teď? Horečně přemýšlel, jak by si nadřízeného usmířil.
Jenže Koutník se už rozhodl. „Nic neříkejte, nestojím o žádné další lži a výmluvy.“ Otevřel druhou složku a podal Robinovi papír s několika řádky textu. Rozvázání pracovního poměru dohodou.
Robin ztuhl. Tohle? Po čtrnácti letech? „To nemůžete, to je nezákonná diskriminace.“
„Není. Propouštím vás z důvodu nadbytečnosti. Po reorganizaci kanceláře.“ Žilnatou rukou s počínajícími stařeckými skvrnami ukázal na příslušně nadepsaný šanon. „Vezmete si svých pět platů a zmizíte. A potichu, jinak vás znemožním. V oboru byste si neškrtl ani jako podřadný podnikový právník.“
Tvrdost v Koutníkových očích nenechávala žádnou naději na vyjednávání. Připravil si to naprosto neprůstřelně, ostatně jako všechno, co kdy udělal, došlo Robinovi. A to sis myslel, že tě má svým způsobem rád. Znovu se podíval na fotky na stole. Kdo mě prásknul? Kdo mě tak nenávidí?
„Rozhlédněte se po svém nejbližším okolí,“ vycítil jeho otázky Koutník. „Není divu, když se pelešíte v tak pokleslé společnosti.“ Ze složky vytáhl černobílý mužský akt. „Prý celebrita. Model,“ odfrkl znechuceně a vědomě se narovnal, jako pokaždé, když chtěl v soudní síni udělit poslední ránu z milosti. „Jděte!“
Robin chtěl něco namítnout, ale vzdal to. Hrdlo měl stažené, stejně by ze sebe nevydal hlásku. Toporně se postavil a bez pozdravu odešel.
Jakmile za ním zapadly dveře, stařec jako by se propadl do sebe. Napřímená záda se ohnula, hrdě vztyčená hlava poklesla. Donedávna Robinovi důvěřoval, přemýšlel o něm jako o svém nástupci, měl radost z jeho pokroků a prozrazoval mu všechny finty profese. Ale v posledních měsících začal o své volbě pochybovat. Radikálně rozdílné názory na klíčové kauzy by tolik nevadily, ale Robinovo skryté zpochybňování jeho rozhodnutí před klienty a manipulativní vypouštění citlivých informací z porad nejužšího
vedení ohrožují firmu jako celek. To nemůže tolerovat! Branže je nelítostná, pokud nepotáhnou všichni za jeden provaz, kancelář ztratí lukrativní zakázky.
Začal sbírat fotky ze stolu. Takhle to nemuselo být! Osamělá slza sklouzla po vrásčité tváři a vpila se do límce košile šité na míru.
Hlavně se nelituj! Roky pěstovaná tvrdost k sobě samému spolu se vzpomínkou na poslední velkou rozepři a podivnou šuškandu, která následně kolovala mezi zaměstnanci, zahnaly pocit ztráty. Rozhodl ses správně, ten floutek ti už přerůstal přes hlavu. Homosexualita jako záminka k vyhazovu sice není úplně nejlepší volba, ale firmě mnohem víc prospěje, když budou vedoucího partnera kritizovat za staromódní předsudky, než aby mu podsouvali, že si neumí zjednat pořádek. Nedostatek leadershipu se neodpouští.
Místnost vibrovala ruchem, stroj na espresso bez přestávky hučel a obvyklé kávové aroma přebila vůně polední polévky. Obsloužit všechny návštěvníky v únosném čase vyžadovalo hbitost a soustředění. Ach ne, tyhle dvě teď ne,
povzdychla si Andrea, když za prosklenými dveřmi zahlédla Kristýnu a Martu, spoluadeptky literárního řemesla, se kterými se seznámila na Felixově kurzu.
„My nemáme rezervaci?“ Kristýna se opřela o barový pult a zaujala nacvičenou pózu, trochu bokem k plně obsazeným stolkům, levou nohu lehce předsunutou. Její pronikavý hlas nepříjemně tahal za uši. To ovšem muži, zírající na Kristýniny záviděníhodné nohy promyšleně zdůrazněné kozačkami na jehlových podpatcích, neslyšeli. „Jak to?
Přece jsme se jasně dohodly,“ osopila se na Martu.
„Nemohla jsem vědět, že bude narváno. Jindy tady bylo místa dost. Je to vaše chyba, měly jste mi říct, že musím mít rezervaci,“ bránila se osočená Marta Žáková a stáhla ústa do šťovíkového úsměvu. Měla na Kristýnu za její výpad zlost, ale snažila se navenek působit klidně.
Otevřeným konfliktům se pokud možno vyhýbala.
„Dohodly jsme se, slíbilas, že to zařídíš. To jsem tedy moc zvědavá, kam si teď sedneme,“ vztekala se zcela bez zábran Kristýna. Z chvatné chůze v botách na podpatcích po kluzké dlažbě ji brala křeč do nohou. Toužila rychle si sednout a sundat si kožešinové paleto, ve kterém jí v přeplněné kavárně bylo vedro. Ke všemu nesnídala a prázdný žaludek se nepříjemně hlásil. „To mi vysvětli, proč jsme se musely sejít zrovna tady. Copak je to jedinej podnik ve městě?“
„Nechápu, proč jsi kvůli takové maličkosti naštvaná, já jsem úplně v klidu.“ Marta si sundala čepici a projela si nakrátko ostříhané vlasy prsty, ozdobenými mnoha prsteny. Díky mírné nadváze a pravidelným návštěvám kosmetičky by ji podle tváře za šedesátnici považoval málokdo.
Tukové polštářky kolem boků a na břiše úspěšně skrýval
dlouhý flaušový kabát. Výsledný příjemný dojem kazila jen ústa s koutky většinou mířícími dolů.
„Hele, támhle u okna zrovna dojedli, skočím je zkásnout,“ klidnila rozbouřené vody Andrea. S úsměvem vypoklonkovala dvojici mladých žen zaměstnaných v blízkém nakladatelství Oktagon a pohledem pozvala Kristýnu s Martou k uvolněnému stolu. Zatímco sbírala použité nádobí a otírala mramorovou desku, všimla si, že redaktorky cestou kolem barového pultu pozdravily Martu. Velmi zdrženlivě. Ta se však místo odpovědi odvrátila a s předstíraným zaujetím studovala zákusky vystavené ve vitríně vedle kávovaru.
„Andy, darling, dám si latéčko, jen nechci ani normální, ani sojový mlíko, mají moc kalorií. Držím dietu, jinak se brzo nevejdu do kalhot.“ Kristýnina nálada se skokem zlepšila, jakmile dala spočinout unaveným kotníkům.
„Myslíš tyhle?“ Marta ukázala na Kristýniny černé push-up džíny značky Freddy. „Sluší ti, ale máš pravdu, jsou ti opravdu strašně fest.“
„A co tobě, Marti? Jako vždy dvojitý preso s mlíkem?“
Andrea nervózně přešlápla, periferním viděním vnímala, že u dvojky už dojedli a pětka chce platit.
„Ještě nevím, co si dám. Sotva jsem si stačila sednout. Můžeš mi něco doporučit?“ odmítla její návrh Marta.
Andrea si v duchu povzdychla, takhle to je s Martou vždycky. Zahleděná do sebe nevnímá svoje okolí. Polovičatě skrývaným trucováním nebo tichým nesouhlasem si kompenzuje neradostné přesvědčení, že se k ní osud obrací příliš často zády. „Radši si vyber sama, nevím, na
co máš chuť.“ Andrea pleskla o stůl deskami s denní nabídkou a odběhla.
Než Marta stačila něco poznamenat, Kristýna vyhrkla: „Tak povídej, kolik toho už máš?“
„Je to hotový. Sto devadesát pět normostran.“
„Páni, no to je bomba! Ukaž!“
Marta se sklonila ke své objemné aktovce a vytáhla spisové desky se zavázanými šňůrkami. „Tady to neprohlížej, nech si to na doma. Peníze mi pošli na účet, číslo jsem ti tam napsala.“
Kristýna přikývla a hbitě zasunula desky do své zbrusu nové O bag kabelky. „To je fantastický, žes to zvládla tak rychle,“ štěbetala. „Už jsem se doma pochlubila. A Rudolf slíbil, že na to dá peníze. Možná zaangažuje svýho píáristu. A ten je fakt hustej. Víš, že dělá i pro premiéra?“
„Cože? Kdo dělá pro premiéra?“ Stolek se zakymácel, až vyšplíchla voda z vázičky. Janka Podhrázská, další spolužačka z kurzu, se k nim hnala s takovou vervou, že nestihla včas zabrzdit. Bez vyzvání si přitáhla další židli. Ze zad shodila svůj přecpaný batoh, aniž si všimla, jak bolestivě přitom Martu praštila do ramene. Pod stolek narvala dvě objemné papírové tašky. Donutila Kristýnu uhnout nohama a stočit je do nepohodlného úhlu. „Páni, jsem úplně vyřízená. Celej den lítám po nákupech, junior potřebuje nový boty a dvojčátkům jsou všechna pyžamka malá. Nohavičky by ještě tolik nevadily, ale říkám si, že s krátkým vrškem můžou mít v noci holý zádíčka.“ Začala se hrabat v batohu. „Tak co máte s tím premiérem?“
Nečekala na odpověď a mlela dál: „Sehnala jsem úplně
modrý s jelínkama pro Jeníčka. Nebo že by to byli sobíci? Stály víc, než jsem chtěla, ale úplně jsem je viděla, ty moje zlatíčka, v těch pyžamkách. Úplně boží. Já vám je ukážu, chcete?“
Nechtěly a nenechaly si to pro sebe.
Ve vzduchu poletovaly drobné vločky sněhu a při dopadu na rozmoklou zem okamžitě tály. Čtyři ženy v bílém fordu kodrcajícím po úzké lesní cestě pozorovaly okolní krajinu, cíl jejich cesty nemohl být daleko.
„Teda, holky, no to je úplně boží,“ vypískla ze sedadla spolujezdce Janka. Na světlině těsně u skalnatého břehu přehradního jezera stál velký srub. Původní předválečnou stavbu její majitel před několika lety nákladně rozšířil a zmodernizoval. Před srubem vybudoval obrovskou terasu. Na ocelových pilotech se tyčila nad příkrým kamenitým srázem.
„Příšerná cesta,“ odfrkla Kristýna. S úlevou zaparkovala vedle otlučeného volkswagenu stojícího na malé plošině nad srubem. „Chlapi už jsou tady a zatopili,“ konstatovala s uspokojením. Byla zimomřivá a představa roztápění kamen v prochladlých místnostech ji děsila.
„Jsem zvědavá, jak se odsud dostaneme. V noci má sněžit,“ zahudrala Marta, soukající se z auta. Na těsném zadním sedadle jí během cesty zdřevěněly nohy. Významně zatřepala pomačkanou, křiklavě fialovou bundou.
Zlobí se, napadlo Andreu, podle Marty se samo sebou slušelo, aby jí Kristýna nabídla pohodlnější místo vedle řidiče. Když je o tolik let starší než všichni ostatní. Určitě považuje mladší generace za čím dál nevychovanější!
Andrea se rozhlédla po okolí, v létě tu musí být nádherně
svítí-li slunce a všechno kolem se zelená. A přehrada není napůl vypuštěná. Obnažené břehy s kamením potaženým zaschlým blátem a řasami trochu kazily idylický obrázek.
Ze srubu se vykolébal mohutný mladík. Světlé vlasy neodborně sestřižené strojkem nastaveným na nejkratší možnou délku svou neobvyklou hustotou přímo vybízely k pohlazení. Určitě většinu žen, pocity mužů si Andrea jistá nebyla. Ondráš Přibyla svým vzhledem i chováním pořád připomínal huňatého plyšáka. Z baculatého medvídkovitého chlapce, se kterým kdysi chodila do skautu, vyrostl udělaný chlap s náručí konejšivě otevřenou pro všechny.
Ovšem hladit proti srsti jste ho nesměli, pak svoje okolí pustošil jako tornádo. Jenže kdo by chtěl navztekat Ondru, ten by se fakt nadřel.
Dojem klidné a spolehlivé síly vzrostl, když promluvil: „Nazdar, tož kde ste sa flákaly?“ Otevřel nákladový
prostor vozu a začal vytahovat zavazadla. „Pospěšte si, Robin s Felixem už chystaj štamprličky.“ Andreinu a Jančinu sportovní tašku si hodil křížem přes ramena, do levačky popadl Martin příruční kufřík a volnou pravicí cloumal Kristýniným kufrem na kolečkách. „Kurnik šopa, co v tom, Kiki, máš? Jak dlouho tu chceš zvostat? Tédeň?“
„Přestaň mluvit po moravsky, Kikina cizí řeči nerozumí,“ zahalekal Felix ze dveří srubu. Navlečený do kostkované flanelové košile a prošívané rybářské vesty, úzké džíny měl zastrčené do šněrovacích bot. Sluší mu to, vypadá o hezkých pár let mladší, napadlo Andreu. Vyschlo jí
v ústech, jak zatoužila po jeho blízkosti. Od oné noci ho viděla jen jednou. Zastavil se na skok v kavárně, hodil do
sebe jedno espresso, líbnul ji na tvář a s odůvodněním, že má kvůli novému scénáři šílený fofr, se rozloučil. Snažila se zachytit jeho pohled, ale v halasu všeobecného vítání se jí to nepodařilo.
Ostatní ženy se na Felixe přímo vrhly: Skvělý nápad vyrazit v lednu do přírody! Úžasný srub a ke všemu na samotě! Komu vlastně patří? Jezdí sem často? Co pro ně na dnešní večer připravil? Táhly ho do srubu, následovány Ondrášem, ověšeným zavazadly. Andrea se odvrátila, najednou se jí dovnitř nechtělo.
„Čau, Andy, jak se máš? Jsem rád, že tě vidím,“ ozvalo se za jejími zády. Robin Nekovář stál těsně za ní. Otočila se. Překvapilo ji, jak je bledý. Na rozdíl od Felixe mu outdoorové oblečení neslušelo. Ani třídenní strniště na jeho obvykle hladce oholené tváři.
„Nazdar… Něco se děje? Není ti dobře?“
„Nic zvláštního se neděje, jen problémy v práci,“ odmávl její starosti, ale do očí se jí nepodíval.
Tenhle nový zvyk vyhýbat se očnímu kontaktu mě už vážně začíná štvát, pomyslela si, ale nahlas řekla jenom:
„Úžasný místo, hodinku od Prahy a taková divočina. Myslela jsem, že tu bude chata na chatě.“
„Za totáče tu byla stavební uzávěra. Jezdili sem komunistický papaláši. Na ryby. Po revoluci objekt koupil otec režisérky Chvalové.“ To vysvětlovalo Felixovo spojení se srubem, s Chvalovou v České televizi pravidelně spolupracoval. Robin přistoupil k okraji terasy. Překvapivě neměla zábradlí, její okraje lemovala jen nízká kamenná koryta. V létě byla určitě plná květin, ale na zimu je někdo zakryl smrkovými větvičkami. Nespokojeně drcnul spor-
tovní botou do nejbližšího koryta: „Efektní, ale trochu nebezpečný, ve tmě můžeš snadno přepadnout.“
„Je to skvělej nápad,“ nesouhlasila. „Při plným stavu vody jako bys seděl přímo na hladině.“
„Hm, asi jo. Každopádně teď chybí minimálně dva metry. Podle oloupaný barvy je tenhle žebřík normálně pod vodou. Správa povodí na zimu snižuje hladinu kvůli jarnímu tání.“
„V létě tu musí být fantastický plavání. Představ si to – z postele rovnou do přehrady,“ rozplývala se. Ale Robin se k jejímu horování nepřidal, na koupání ve volné přírodě si nepotrpěl.
„Pojďme dovnitř, jen ve svetru tu brzo zmrzneš.“
„Kde jste, čekáme na vás s welcome drinkem,“ přivítal je Felix v prostorné obytné kuchyni s velkými krbovými kamny. Prosklenými dvířky bylo vidět šlehající plameny. Místnost příjemně voněla dřevem a smolou. Polena v kamnech musela být navlhlá, občas se ozvalo ohlušující zapraskání. Lektor jim vrazil do ruky pohárky s bourbonem. „Tak na zdar našeho závěrečného setkání.“ Hodil do sebe panáka a pokračoval: „Ložnice jsou v patře. Martička bude spát s Kiki a Janka s Andrejkou. Vybalte si pantofle a přijďte dolů. Robin s Ondrou se už zabydleli, tak můžou nanosit dřevo. Kikino, dávám ti maximálně deset minut, tady nejsi na žádné módní přehlídce.“
„A ty spíš kde?“ zajímala se Janka.
„Tady vedle, v přístěnku.“ Máchl rukou do zadní části místnosti a spiklenecky zamrkal na Andreu. Zatetelila se blahem.
„Jo, ještě něco. Voda je pitná jen po převaření, tak pozor. Raději pijte něco lepšího,“ uchechtl se a ukázal na několik láhví tvrdého alkoholu vyrovnaných na borovém stole uprostřed místnosti. V kapse mu zavibroval mobil. Při pohledu na displej se zamračil. „Moment, neslyším tě,“ vyštěkl a vyběhl ven. Oknem bylo vidět, jak rázuje po terase sem a tam a divoce gestikuluje.
Andrea na něj chvíli čekala, ale nevypadalo to, že hovor brzo skončí. Pokrčila rameny a vydala se za ostatními. Dřevěné schody vedly na úzkou podestu, na kterou ústily čtvery dveře – do tří ložnic a do koupelny. Snadno našla tu svou, za dveřmi slyšela Jančin zvýšený hlas. Kamarádka seděla na posteli, opírala se o zkosenou stěnu a telefonovala.
Aha, kontrola rodinky, blesklo Andree hlavou. Rozepla zip své tašky a vytáhla pyžamo a boty na přezutí. Kromě náhradního černého trička a sady spodního prádla s sebou jiné oblečení neměla. Proč taky – na jednu noc. Raději s sebou zabalila jídlo.
„Junior má zase den. V týhle zimě nemůže jít na kolo, a tak se vzteká a trápí dvojčata,“ shrnula obsah svého telefonátu Janka.
„Kdo je hlídá? Tvůj muž?“
„Ne, Vojta ještě nedorazil domů, služební cesta se zase protáhla. Naštěstí mohli přijet naši, jinak bych se neutrhla,“ povzdychla si Janka a zavřela oči.
Myšlenkami je furt s dětmi, nedokáže myslet na nic jiného, usoudila Andrea. Mýlila se, Janka nemyslela na děti, ale na svého manžela. V posledních měsících byl stále na cestách. „Musí to být, pokud si chci udržet prá-
ci,“ říkával, když si stěžovala, že je s dětmi stále sama.
„Máme na krku tři potomky, obří hypotéku a ty skoro nic nevyděláváš,“ vyčítal jí. Jako kdyby nekmitala od brzkého rána do pozdního večera a k tomu po nocích nehonila termíny. Teprve s copywritingem začínala, psaní textů jí zabíralo hodně času a přes den, s dvojčaty stále kolem sebe, pracovat nedokázala.
Hádali se i kvůli dětem. Hyperaktivní Vojta mladší na počátku puberty byl většinu času na zabití. Dvojčata nevzali do místní školky, neměla potřebná očkování a předškolní zařízení bylo beznadějně plné.
„Kdybys nebyla tak zatraceně umanutá a čestná, určitě to šlo nějak zařídit,“ hartusil její muž. „Všechny děti jsou očkovaný, nechápu, proč se tomu tak sveřepě bráníš.
Kdyby dvojčata chodila do školky, měla bys víc času na práci i pro sebe. Podívej se, jak vypadáš,“ říkával, když v nažehlené košili, po vydatné snídani a se svačinou v krabičce sedal do auta, aby dojel do práce v centru Prahy. Jako by nechápal, že ona to myslí jen dobře, jde přece o zdraví jejich dětí!
Domů se vracel čím dál později a k tomu ty zatracené služební cesty. Janka už si ani nevzpomínala, kdy se spolu naposledy milovali. Ale úplně nejhorší byly ty hnusné náznaky. Zatím se jí jakžtakž dařilo nevidět a nemyslet, když strkala košile a prádlo do pračky. Až do dnešního rána, kdy z Vojtova ručníku, co nosil do fitka, vypadly krajkové kalhotky. Strnula. To se milovali v šatně? Odešla snad bez kalhotek? Nebo je sebral u ní doma? Byl to vzkaz pro ni, aby už konečně přestala strkat hlavu do písku? Myšlenky vířily a neodbytně dorážely, ruka s černými
kalhotkami se rozklepala. Byly velmi sexy a velmi malé. Tuhle velikost nosila, než otěhotněla s juniorem, ale tak přepychové nikdy nevlastnila. S nechutí se podívala na svoje silná stehna a povolené břicho, dávno s tím měla něco udělat. Jenže je pořád tak unavená…
„Fajn, že ti to vyšlo, aspoň si na chvilku odpočineš od dětí,“ přerušila její úvahy Andrea. „Jdeme dolů?“
„Jdi napřed, Andy, já přijdu za chvilku,“ odmítla Janka a vytáhla ze zavazadla kosmetickou taštičku s malovátky. Do večeře se jí zhubnout nepodaří, ale alespoň se hezky učeše a nalíčí. Dneska jí žádné upatlané ručičky make-up neponičí. Musí se vzchopit, nějak přežít tenhle
víkend a hlavně začít bojovat. Kvůli dětem, pro ně to musí dokázat!
Andrea se na ni usmála, popadla plastové dózy s jídlem a sešla do kuchyně. Nikdo tam nebyl. Je tu dost teplo, konstatovala v duchu. Otevřela americkou ledničku na konci kuchyňské linky. V chladničce panoval chaos, někdo do ní bez ladu a skladu naházel dovezené potraviny. Klekla si a položila svoje krabičky na zem, aby si uvolnila ruce. Za dveřmi spotřebiče otevřenými dokořán téměř nebyla vidět.
„Tak co, ty bejku, jaký to bylo? Užil sis?“ Do místnosti vstoupil Felix s Ondrášem, oba s plnou náručí naštípaného dřeva.
„Nech toho, Felixi, drž hubu,“ bránil se Ondráš.
„Neblbni, vole. Nekecej, že sis nezapíchal. Na první pohled bylo jasný, že je celá nadržená. Dyť jsem ti řek, jak na ni. Tos to fakt posral?“
„Nic jsem neposral, dala mi, ale nechcu o tom mluvit.“
„Hele, vole, neser. Tak jaká byla? Vášnivá?“ Felix nedbale vysypal náruč dříví do koše stojícího vedle kamen. „Jiná liga než ta tvoje Maruška, co?“
„Maruš laskavě vynech, jo?“
Felix se ušklíbl, poodešel ke stolu a začal přerovnávat vystavené láhve destilátů. Ondráš poklekl a svůj náklad polen do koše pečlivě skládal. Jako by se tím vymezoval proti zmatku ve svém milostném životě. Když Andrea zabouchla dveře lednice, trhl sebou. Došlo mu, že všechno slyšela. Uhnul očima. Andrea by přísahala, že pod narezlými neupravenými vousy zrůžověl.
„Uvařím čaj,“ nabídla se, aby měla důvod otočit se k oběma zády. Chtěla skrýt své zklamání. Z Felixovy slizké zvědavosti i z Ondrášova doznání. Je přece s Maruškou zasnoubený, v červnu se mají brát. Je jí nevěrný už před svatbou!
„Bezva nápad, Andrejko. Dáš si se mnou jednu?“
Felix vybral láhev Jack Daniel’s. Zavrtěla hlavou, jestli teď začne pít, bude do večeře úplně namol. Stín rozladění se kmitl Felixovou tváří, když si naléval panáka. Jeho nabídku měl každý brát jako vyznamenání!
„Nalej i mně, já se s tebou napiju ráda,“ požádala ho Janka, sestupující po schodech. Vypadala jako jiná žena.
Převlékla se do volného svetru, který milosrdně zakrýval silnější nohy a pneumatiku kolem pasu. Vlasy vyčesané nahoru a výrazné nalíčení jí slušely.
„Janko, kočko, tys můj člověk,“ uvítal její žádost Felix.
„Dá si ještě někdo?“ oslovil přicházející Martu a Robina. Svorně zavrtěli hlavami.
„Kdo chybí? Jako vždycky – naše mondéna,“ rozhlédl se kolem sebe.
vyrazil do schodů jako blesk.
„Kdo chce, může teď jít ven. Dokud je světlo,“ navrhl Felix. „V pět se tu všichni sejdeme, zbývá nám společně probrat Martinu práci. Platí?“ Všichni kolem přikývli. „Asi by sis ráda přečetla moje závěrečné hodnocení,“ obrátil se k Martě a podal jí velkou papírovou obálku. „Dřív jsem to nestihl, celé jsem to přepisoval. Na poslední chvíli jsem totiž změnil názor.“
Martina paže, obtažená rukávem svetru barvy povadlé brokolice, klesla. Co to má znamenat, zeptala se očima. Ale Felix se jen ušklíbl a vrazil jí papíry do ruky. Ohlédla se po ostatních, zmatená lektorovým chováním žádala o podporu. Andrea, Janka a Robin však neposlouchali, hledali svoje bundy, čepice a šály ve změti oblečení na věšácích a zabráni do debaty, kam půjdou, vyšli ze dveří.
„A co já? Taky jsem od tebe nic nedostala,“ ozvala se z podesty Kristýna.
Ryčí jako polnice, pomyslel si Felix. „Ohodnotil jsem všechno, co jsem dostal,“ vzhlédl k ní. „Ovšem svůj názor sděluji výhradně autorovi, nikomu jinému.“ Přejel zrakem k Martě a křivě se usmál. „Nějaká námitka, Kikino?“ obrátil se zpátky k tazatelce.
„Nechápu, co tím myslíš. A proč se mnou zacházíš jinak,“ procedila skrz zuby, skoro jí nebylo rozumět. „Za kurz jsem ti přece zaplatila stejně jako ostatní.“
„Mohlo mě napadnout, že vytáhneš zrovna tohle. Prachy. Jediný, co tě zajímá, jsou peníze. Co třeba poctivost?
Pro tebe neznámej pojem, co?“ Založil si pravou ruku v bok a přejížděl očima plnýma posměchu z Kristýny na
„Já pro ňu skákněm.“ Ondráš využil příležitost zmizet a
Martu a zase zpátky. „To jste si fakt myslely, že na ten podvod nepřijdu?“
„Kikino, ty seš naprostej debil!“ vyštěkla Marta. „Co tě to napadlo?“ Otočila se k oběma zády a vydusala nahoru. Než stačila Kristýna cokoliv říct, Marta za sebou práskla dveřmi společné ložnice.
„Jestli něco nesnáším, tak privilegovaný čubky, co si myslí, že jim projde cokoliv,“ zavrčel Felix. „Ostatně nejsem sám, kohos podrazila, co?“ Kristýna ztuhla strachem. Co všechno ví?
„Kurňa, Felixi, drž zobák.“ Hluk přibouchnutých dveří vylákal Ondráše na podestu. „Nebo ti jednu lísknu.“ To už sbíhal ze schodů dolů.
„To bych nedělal, ty náš udatnej bitkoři. Jednak chytneš pořádnou sám, jednak se Kikinin páprda dozví, co jsi za babioře,“ smál se mu do očí Felix. Schválně použil ostravské slangové výrazy, chtěl Ondráše, špikujícího svou mluvu hanáčtinou, podráždit. Dosáhl víc, než čekal, Ondřej ještě nestrávil předchozí popichování. Napřáhl ruku, ale Kristýna ho zadržela.
„Ondro, neblbni! Von je vážně schopnej všeho,“ zavřískla.
„Všeho ne, na rozdíl od tebe mám pár zásad. Ovšem brnknout vašim drahým polovičkám, to by mohla bejt sranda. Práskat se nemá, ale hlásit se musí, není-liž pravda?
Chudák Maruš, neměla by vědět, koho si bere?“
„Ty hajzle, to přece nemyslíš vážně!“ Ondráš v rozčilení zapomněl na nářečí. Nepocházel z Hané, přestěhoval se tam s rodiči z Prahy jako osmiletý kluk. Používat sem tam místní dialekt mu připadalo cool, ale ve chvílích roz-
nepřirozená bledost. Stál tam s Kristýnou pověšenou na paži a jeho vztažená ruka se viditelně třásla.
„No, no, mladej, kroť se trochu. Když ke mně budete milí, třeba nikam volat nebudu,“ bavil se svou převahou Felix. „A můžeš začít hned. Slíbils mi nainstalovat novej upgrade,“ obrátil se na Ondráše. „Momentíček, vydrž.“ Zmizel v přilehlé místnosti, kde měl své věci. Vmžiku byl zpátky, v rukou laptop a kus papíru. „Tady jsem ti napsal přístupový kódy na stažení a taky heslo. Dej se do toho, ať to máš do pěti hotový.“ Položil počítač a papír na stůl. Zkoprnělý Ondráš se nevzmohl na odpor. Felix se s křivým
úsměvem natáhl pro načatou láhev bourbonu a ze skříňky nad pracovním pultem vytáhl čistou skleničku. „Jó, kdybys snad měl nevodolatelný nutkání něco zkurvit, tak si nech zajít chuť. Všechno mám zálohovaný.“ Rukou se sklenicí ukázal k límci své kostkované košile. V rozhalence se krátce blýskl kovový řetízek se záložní pamětí. Spokojeně se uchechtl a zavřel za sebou dveře přístěnku.
„Dacan, jen kecá,“ našel řeč Ondráš. Zhnuseně si odfrkl nad Felixovou drzostí a vymanil se z Kristýnina sevření. „Copak su z Ostravy?“
„Ondro, on to myslí vážně.“
„Do hajzlu. Jak se o nás dozvěděl? Pustila sis hubu na špacír?“
„Nevím,“ vzlykla, „já nikomu nic neřekla. Přísahám.“
Trhl hlavou. „Baby dycky žvaněj. Byl jsem vůl.“
„To jako, že ses se mnou vyspal?“ zaječela. „Ty pokryteckej pánbíčkáři!“ Vrhla se ke schodům, ale rozmyslela si to. Setkat se s rozzlobenou Martou taky nechtěla. Roz-
rušení
hlédla se kolem sebe, za samotou musí ven. Strhla z věšáku prošívaný kabát s kapucí lemovanou kožešinou, popadla vysoké boty a vyrazila ze dveří.
Za okny panovala nefalšovaná venkovská tma, nikde ani světýlko. Andrea myla nádobí a do pěny ve dřezu jí tu a tam ukápla slzička. To teda byl večer, takhle si závěrečný večírek nepředstavovala. Všichni se chovali strašně, hlavně Felix. Nasával s Jankou a Ondrášem, házeli do sebe panáky jeden za druhým. Dvakrát vyběhl ven telefonovat. Určitě to nebyly příjemné hovory, po druhém vztekle pohodil mobil na poličku nad kuchyňskou linkou.
Nasupeně se složil na židli vedle Andrey, ale nevšímal si jí. „Ženský jsou strašný mrchy,“ bručel si pod vousy. „Vyberou si tydlíta a podstrčí mu pancharta, ať pěkně klopí na kukaččí mládě.“
Chudák Janka. Rozjařená alkoholem dělala na Felixe oči, jenže ten ji přede všemi nevybíravě odmítl. A Janka topila svoje pokoření v bourbonu tak dlouho, až ji namol opilou museli uložit do postele. Odpadl i Ondráš, usnul v křesle v temném koutě kuchyně. Andrea jazykem zachytila slzu, která sklouzla až k hornímu rtu. Jasně, Felix měl dost upito, ale stejně…
„Budu ti utírat, kde máš něco,“ přeťal proud jejích smutných úvah Robin. Mokrou rukou ukázala na věšák u kamen, kde se sušily utěrky. Pracovali mlčky, umyté nádobí rychle mizelo ve skříňkách a v policích. Všimla si, že palec Robinovy levé ruky zdobí náplast. Rána musela být hluboká, flastr mokval krví a na vlhnoucí utěrce se objevily rezavé šmouhy.
