Přichází čas pomsty

Veronika Černucká PŘICHÁZÍ ČAS POMSTY Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Foto na obálce Ladislav Pejchar Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Veronika Černucká, 2018 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2018 Foto na obálce © Ladislav Pejchar, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první Vychází jako 290. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8300-2

VERONIKA ČERNUCKÁ

Přichází čas pomsty

Motto: Zajímalo mě, co se zrodí z bolesti. „Z bolesti a utrpení se zrodí život,“ řekl mi lékař s unavenýma očima a prsty zažloutlými od nikotinu. „Z bolesti a touhy vzniká krása,“ vysvětlil mi umělec a zálibně přejel oblý bok nymfy vytesané z mramoru. „Díky bolesti se stáváme moudřejšími,“ poučil mě filozof krátce předtím, než si prohrábl řídký vous a odchvátal za svými studenty. „Bez nesnesitelné bolesti bychom nedokázali být šlechetní a pokorní,“ ujistil mě vrásčitý farář, který se už dávno odnaučil smát. Já ale vím, že bolest zrodí pouze nekonečné zlo. Chcete důkaz? Tak se pohodlně usaďte a pusťte se do čtení.

Tara

Kotva sebou škubla a vlek se dal do pohybu. Lyžař v zelené kombinéze se přidržoval tyče a po očku sledoval ty, co se vezli před ním. Na lyžích stál naposledy před patnácti lety a teď se bál, že to na něm ostatní poznají. Šlehl pohledem na louku po levici a trpce konstatoval, že většině lyžařů nedělá sjezdovka nejmenší problém.

Lidově se jí říká Smrťák a on měl oprávněné obavy, že kdyby se ji pokusil zdolat, byla by to poslední akce jeho života. S úžasem pozoroval dva malé chlapce v šusťákách a helmách, kteří vytáčeli obloučky jako profíci. Ale co, nebude jim závidět. On sem přece nepřijel překonávat rekordy. Ne. On chce pouze udělat něco pro své tělo. Sedavý způsob života si vybírá svou daň a je nejvyšší čas s tím něco udělat.

Náhle si uvědomil, že vyjel ze stopy. Čelo se mu orosilo potem a srdce bilo jako splašené. Proč ho napadlo zrovna lyžování? A když už byl tak pošetilý, proč si raději nekoupil běžky? Raději nemyslet na to, co si o něm myslí ostatní. Odjakživa ho bavili pupkatí tatíci, co nestačí pubertálním ratolestem, postarší šoumeni s druhou mízou a sváteční sportovkyně v ohozech za desetitisíce. Nyní ho bezpochyby považují za jednoho z nich.

Vlek ho s drcnutím vyvezl na kopec a on fascinovaně hleděl na scenerii před sebou. Azurová obloha 7

bez ­jediného mráčku, závěje čerstvého prašanu a větve obtěžkané sněhovými peřinami. Zasnil se, ale do reality ho vrátil fakt, že překáží lyžařům. Popojel ke staré horské chatě a prohlédl si rozcestník s možnými trasami.

Mohl vybírat ze tří možností.

Vlevo byl Smrťák, což okamžitě zavrhl. Kdyby jel rovně, mírná sjezdovka by ho dovedla do vesnice, kde parkuje. Což o to, varianta je to lákavá, kopec táhlý a nepříliš prudký, problém ale je, že tahle louka slouží jako cvičná, a on rozhodně nemá zájem trávit odpoledne mezi plužícími batolaty a instruktory z lyžařských školiček. Třetí sjezdovka se klikatí kolem celého areálu, a co zatím viděl, tak ji využívají zejména běžkaři.

Váhal mezi dvojkou a trojkou, ale pak se rozhodl úplně jinak. Dojel k dřevěné boudě, hůlky zapíchl do země a z očí si sundal lyžařské brýle, ve kterých si připadal jako idiot. Nad dveřmi se skvěl neumělý nápis Restaurace, ale jeho více oslovila cedule zaražená do sněhu. Na ni někdo modrým fixem napsal: Půjčovna lehátek a prodejna suvenýrů. Na suvenýry kašle, ale proč si nepůjčit lehátko, nerozvalit se na sluníčku a nezískat trochu hnědi do pobledlého obličeje? S úlevou si odepnul lyže, strčil je do prázdného stojanu před dveřmi a krokem kosmonauta vešel dovnitř.

Očima přelétl interiér a ušklíbl se. Ten, kdo to tady zařizoval, měl evidentně slabost pro dřevo. Nábytek by ještě překousl, ale proč dřevem obložili i strop a zdi?

Místo židlí tu stály pařezy páchnoucí smolou a nad hlavou se mu klimbaly vypreparované zvířecí hlavy.

8

Jeden muflon z něj nespouštěl skelné oči a jemu se zvedl žaludek.

Ještě horší byla osoba za pultem. Vladěnu znal od vidění a věděl, že úspěšně pokračuje v rodinné tradici zdrbnout každého, s kým se setká. V tomhle ohledu jí nemůže konkurovat ani její matka, místní pošťačka.

Nejraději by se otočil a po anglicku zmizel, ale přezkáče mu to nedovolily. A tak se přihlouple usmál a předstíral, že potěšení ze setkání je oboustranné. „To je ale překvapení!“ vypískla dívka. „Co vy tady?

Netušila jsem, že lyžujete.“ Vladěna se po něm pásla očima a on se snažil neu­ šklíbnout. Holce není ještě ani šestnáct a už váží dobrý metrák. Naducané tváře má poseté beďary a černé plastové brýle zmenšují její prasečí očka o dobrou polovinu.

A co to má na sobě? Proč jí nikdo neřekl, že roláky si můžou dovolit jen vyžlata s plochou hrudí? Její faldy nadouvaly vyplétané soby a vypadalo to víc než směšně. „Jóga vás už nebaví?“ zajímala se potměšile. „Občas to chce změnu,“ odsekl a přistoupil ke stojanu s novinami, aby na ni nemusel koukat. „To je ale počasíčko. Krásně se nám vyjasnilo,“ rozplývala se a on předstíral, že si pročítá novinové titulky. „Včera mrholilo a byla mlha, že jsem neviděla na krok.“ „Hm,“ ucedil bez zájmu. Copak to kdákání neskončí?

Vtom jeho pozornost upoutala titulní stránka Kurýru.

Téměř celou plochu zabírala fotografie rozesmáté blondýny v lesklých minišatech a vysokých kozačkách.

V pravé ruce ověšené náramky držela mikrofon a levou 9

měla triumfálně zvednutou do výše. Titulek hlásal, že Elisha navštíví své rodné město, a pod obrázkem stálo, že fotka pochází z jejího úspěšného turné po Evropě.

Elisha se tyčila nad davem šílících fanoušků, kteří k ní v transu natahovali ruce. Na čele se jí perlily kapky potu, za zády měla kapelu a nad hlavou obrovský neonový nápis: Varšava. Diváci si ji natáčeli mobilními telefony a v pozadí byla vidět ochranka složená z drsných chlápků v černých oblecích. Nikdo nemohl pochybovat o tom, že Elisha je světová celebrita. Nebo star, jak říkají mladí. „Co? … Cože jste to říkala?“ „Mluvím o Elishe. Není to skvělé, že přijede do Pilařova? Mám v plánu ji navštívit. Píšou, že bude bydlet v hotelu Kryštof.“ Lyžař vyjmul noviny ze stojanu a z kapsy vyndal několik drobných. Hodil je na poškrábaný pult tak razantně, až to zacinkalo. „Ještě pět korun,“ upozornila ho Vladěna. „V tomhle čísle je příloha s televizním programem.“ Vtiskl jí do baculaté dlaně chybějící mince a dychtivě prolistoval noviny. „Jsem její velká obdivovatelka. Představte si, že mám všechna její cédéčka, některá i s podpisem. A víte, co je zajímavé? Hodně lidí mi řeklo, že jsem jí podobná.“ Nestydatě vypjala hruď a jemu pobavením zacukalo obočí. Tahle cuchta že je podobná sexbombě Elishe?

Ať se dívá, jak se dívá, nevidí jedinou věc, kterou by ty dvě mohly mít společnou. Leda tak lásku k hudbě.

10

Představil si, jak Vladěna trsá na koncertu, a málem se zasmál nahlas. „Můžu nabídnout ještě něco? Máme tady kouzelné suvenýry. Skládačky o Krušných horách, klíčenky nebo stojánky na tužky.“ Dívka se hbitě ohnula a vyndala ze šuplíku několik příšerností. Svetr se jí při tom vyhrnul a odhalil růžové kalhotky zařízlé do bílého masa. „Podívejte se na ty píšťalky. Nejsou rozkošné? Jedna stojí jen čtyřicet korun.“ „Ne, díky,“ zamumlal a dal se na ústup.

Venku důkladně očistil zasněženou lavičku, sedl si a v klidu se pustil do článku o Elishe.

Elisha, držitelka dvou zlatých slavíků, zavítá do svého rodného města Pilařova. Elisha přijala pozvání Magdy Jahodové, ředitelky kulturního centra Fenix, aby se zúčastnila festivalu Zlatá nota. Festival má v Pilařově již tradici a je zvykem, že jej zakončí herecké představení zdejšího amatérského souboru složeného ze studentů místních škol. Jak nám Jahodová sdělila, studenti si letos pod vedením svého šéfa Vladimíra Vyhnálka připravili skutečnou lahůdku, a to muzikál Romeo a Julie.

Elisha bude bydlet v hotelu Kryštof a podle svých slov zde míní především relaxovat. Přesto bude její pobyt v rodném městě zčásti pracovní. Dozvěděli jsme se totiž, že souhlasila s nabídkou Jahodové, aby si v muzikálu také zazpívala. V kuloárech se šeptá, že Elisha nemá k rodnému městu zrovna vřelý vztah. Podle místních se v osmnácti letech odstěhovala do Prahy a pak se tu 11

sedmnáct let neukázala. Když jsme se na to zlaté slavice zeptali, odmítla to jakkoliv komentovat.

Lyžař dočetl a noviny zahodil do oprýskaného odpadkového koše. Ze stojanu vyndal lyže, připnul si je a brýle putovaly z čela na oči. Popadl hůlky, pokrčil kolena a už sjížděl po cvičné loučce dolů. Byl zamyšlený, a tak si ani nevšiml, že do něj málem narazil mrňous v zelené kombinéze. Omluvy jeho boubelaté matky odbyl mávnutím ruky a pokračoval v cestě.

Emoce si dovolil až ve svém voze. Smál se tak, až mu tekly slzy. Tohle se povedlo! Tohle se vážně povedlo!

Věděl, kdo zemře, a měl i naplánované, jak to provede. Čekal na vhodnou příležitost a nyní se dočkal.

Elisha se vrací do Pilařova.

Konečně přišla jeho chvíle.

Konečně se pomstí.

Nastartoval a vyrazil.

12

Bylo půl čtvrté a Jarmila Neumannová se začínala nudit. Odpolední šichta v recepci hotelu Kryštof jí začala před hodinou a od té doby se nepřihodilo nic, co by stálo za řeč. Nuda, nuda, nuda. Ještěže má k dispozici počítač, na kterém se dají hrát hry. Natočila si židli tak, aby mohla sledovat vestibul, a z obrazovky shodila seznam hostů. Místo něj se za několik vteřin objevil balíček karet.

Náhle se do haly přihnala štíhlá žena na vysokých podpatcích. Když si uvědomila, že je to její šéfka, bleskově zareagovala a během vteřiny už zase vzorně civěla na tabulku v Excelu. Lucie Dvořáková se zastavila uprostřed haly. Pohodila hlavou a do obličeje jí spadlo několik světlých promelírovaných pramenů. Zalovila v kabelce, vyndala z ní gumičku a neposlušné vlasy stáhla do ohonu.

Jarmila ji se zájmem pozorovala. Pochopila, že se muselo něco stát. Cizí člověk by si nejspíš ničeho nevšiml, protože Dvořáková byla na první pohled chladná jako obvykle, ale jí neušlo, že má pevně stisknutou čelist a občas si nervózně popotáhne rukáv saka. Pracuje tady pět let a za tu dobu má svou šéfku dokonale přečtenou.

Jarmila rychle prolétla seznam hostů, ale nenašla v něm jediné jméno, které by stálo za pozornost.

13

­ vořáková se pohupovala sem a tam a upřeně sledovaD la pozlacené hodiny stojící ve výklenku, který sloužil hostům jako odpočívárna. Kromě hodin tu stálo ještě hříšně drahé sofa a několik luxusních křesel. Recepční si prostudovala objednávky, ale opět nenarazila na nic, kvůli čemu by měla být její šéfka jako na trní.

Jediné, co ji může znervózňovat, je příjezd Elishy.

Nikdo s ní o tom sice ještě nemluvil, ale není hloupá.

Klípky se v Pilařově šíří rychlostí světla, což není nic překvapivého. Ve městě žije šest tisíc obyvatel a ona nemusí být zrovna sociolog, aby si všimla, že převažuje starší generace, která si potrpí na klevetění. Navíc o Elishe psali v Kurýru a nějaké drby vyslechla i na poště v centru.

Dvořáková znovu pohlédla na hodiny a její pečlivě upravené obočí se stáhlo do jedné linky. Jarmilu svrběl jazyk a musela se do něj kousnout, aby nevybafla otázku, zda očekávají nějakého významného hosta.

Bylo čtvrt na pět, když se rozlétly dveře a v nich stanula diva, která nenechala nikoho na pochybách, že je Někdo s velkým N. Jarmila se na ni snažila nezírat, ale ve skutečnosti ji podrobila zevrubné prohlídce. Podle bulváru Elisha oslavila pětatřicáté narozeniny a o sedm let starší Jarmilu napadlo, jestli to náhodou nespletli. Tahle a pěta­ třicet? Vždyť vypadá sotva na dvacet. Kdyby si u nich v baru objednala koňak, Jarmila by měla nutkání požádat ji o občanku. Že by navštěvovala plastické chirurgy?

Ba ne, tahle ženská má holt štěstí od přírody. A k tomu šikovný tým vizážistů.

14

Ačkoliv byla štíhlá, Jarmila s potěšením kvitovala, že má boky a prsa. Jestli něco nesnáší, tak je to móda androgynních modelek, které vypadají jako desetiletí chlapci. Elisha nebyla příliš vysoká, Jarmila ji tipla na takových sto pětašedesát. Na fotkách v Kurýru měla zelené oči, ale dnes je z ní modroočka. Jarmilu pobavila představa, že si sladila barvu očí s kabátkem v motorkářském stylu. Štíhlé nohy obepínaly černé kožené kalhoty a podpatky na ocvočkovaných kozačkách byly snad ještě vyšší než ty, které na sobě měla Dvořáková.

To, co ale Jarmilu fascinovalo nejvíc, byl účes zlaté slavice. Polodlouhé vlasy hrály asi deseti odstíny od bílé po tmavě hnědou a rozvrkočené prameny připomínaly vrabčí hnízdo. Jarmila sice není žádný expert, ale klidně vsadí celou měsíční mzdu na to, že kvůli téhle kreaci strávila několik hodin v kadeřnickém salonu. Zahanbeně si uhladila své myší ocásky bez lesku a umínila si, že se co nejdříve objedná k holičce.

Elisha postavila na zem dva kožené kufry s iniciálami LV a významně se usmála na Dvořákovou. Jarmila si pomyslela, že by byl gól, kdyby si z ředitelky hotelu udělala svého poslíčka. Dvořáková se křivě usmála a rozpřáhla náruč. Došla k Elishe a na obě tváře jí vlípla neupřímný polibek. „Vítejte u nás. Doufám, že se vám tady bude líbit.“ Odvedla Elishu k pultíku recepce a automaticky zkontrolovala desku stolu, zda na ní nejsou otisky prstů. „Jarmilko, náš vzácný host dostane prezidentské apartmá.“ 15

Jarmila se málem zakuckala. Jarmilko? To je ale komediantka. „Jakou jste měla cestu?“ zacukrovala a Jarmila si prohlédla objednávky. Tady to je. Prezidentské apartmá – Jana Nováková. Žádný div, že vystupuje pod uměleckým jménem. „Pojďme se podívat na vaše pokoje. Věřím, že budete spokojená.“ Elishe věnovala stowattový úsměv a své recepční syknutí: „Postarejte se o kufry.“ Když odešly, Jarmila se vrátila k počítačové hře.

Chvíli koketovala s myšlenkou, že by zavolala novinářům a dala jim zaručený tip, ale nakonec si to rozmyslela. Však oni se o tom dozví i bez ní. Brzy bylo zřejmé, že se nezmýlila. Zástupci tisku se začali trousit ani ne půl hodiny poté, co se Elisha ubytovala.

Když se v hale shromáždila skupinka mužů, zalitovala, že zrovna dnes odbyla líčení jen řasenkou a leskem na rty. Postarší chlápek s prořídlou kšticí jí věnoval úsměv, a ona se zapýřila jako dívenka. Upravila si límeček bílých šatů potištěných zelenými čtyřlístky a v duchu proklela toho, kdo vymýšlel jejich pracovní uniformy.

O několik minut později se ve dveřích objevila nesourodá dvojice adolescentů. Dívka byla malá, obtloustlá a na sobě měla zimní bundu a umně rozdrbané džíny. Z obočí jí trčely hroty piercingu a v nose měla kroužek jako jalovice. Její společník byl vyčouhlý plachý chlapec v saku a kalhotách s puky.

Dívka si stáhla z hlavy kulicha a ze zad shodila vojenský batoh. Sehnula se, chvíli se v něm přehrabo16

vala a potom s triumfálním úsměvem vytáhla obstarožní fotoaparát a dva plyšové medvědy. Chlapec se ostýchavě rozhlížel kolem sebe a obdivně si prohlížel interiér hotelu. Novináři postávali v hloučku a rokovali o Elishe. „Přejete si?“ zeptala se Jarmila příkře.

Chlapec zčervenal rozpaky. Slova se ujala dívka: „Jsme fanoušci a přišli jsme za Elishou. Chceme ji požádat o autogram.“ A aby recepční nepochybovala o jejich úmyslech, zamávala jí před očima několika cédéčky a památníkem.

Jarmila by je nejradši vykázala z hotelu, jenomže to nestihla. Mezi novináři to zašumělo a ozvalo se několik nadšených výkřiků. Chlapec zrudl jako rajče a dívka mu nadšeně drtila ruku. Novináři i dívka se vrhli ke schodům a fotili jako zběsilí. Jarmile to připadalo komické, protože Elisha na sobě měla hotelový župan s vyšitým čtyřlístkem a na hlavě turban z ručníku. Ačkoliv ji smečka zaskočila, nenechala se rozhodit a předvedla několik naučených póz. „Elisho, jak se vám tady líbí?“ „Jak dlouho se zdržíte?“ „Jak jste spokojená s ubytováním?“ „Co máte dnes večer v plánu?“ Zpěvačka trpělivě odpovídala na dotazy a dívka na ni hleděla jako na svatý obrázek. Jarmila je po očku sledovala a dobře se bavila. Chlapec stál opodál a ona v jeho očích četla obdiv. Copak jsem v jeho věku byla taky taková? Nechápavě potřásla hlavou a povzdychla si. „Elisho, vy jste... vy jste...“ zakoktala se dívka a Jarmila znechuceně mlaskla.

17

„Ano?“ pobídla ji diva vlídně. „Vy jste tak úžasná!“ vyhrkla dívka a strčila jí do náruče plyšáky a několik cédéček. „Mohla byste se nám podepsat? Já jsem Miluška a tohle je Jakub.“ Elisha jí vrátila podepsaná cédéčka a strpěla, aby ji Jakub zvěčnil vedle Milušky. „Děkujeme, Elisho. Vy jste vážně skvělá. Zítra o tom budu vyprávět všem spolužákům.“ Když se za nimi zavřely dveře, Elishe se zlostí zkřivil obličej. Oba plyšáky hodila Jarmile na hlavu a ta měla co dělat, aby je zachytila. „Můžete je vzít dětem,“ odfrkla Elisha znechuceně. „Nemám děti,“ pronesla Jarmila suše a položila medvědy vedle klávesnice. „No tak je vyhoďte, mně je to fuk.“ Jarmila schovala plyšáky do skříňky mezi své osobní věci. „Zítra je odnesu do azylového domu. Jsou tam matky s malými dětmi.“ Elisha pokrčila rameny a ušklíbla se. „Jdu si zaplavat a nepřeji si, aby mě kdokoliv obtěžoval. Přesně za dvě hodiny mi pošlete do mého pokoje večeři. Držím dietu, tak si dám jen salát Cézar. Hlavně dohlédněte na to, aby mě nikdo nerušil. Žádní novináři, žádní fanoušci, a hlavně žádné pitomé dárky.“ „Ano,“ hlesla Jarmila vyčerpaně.

Elisha ji blahosklonně popleskala po paži svou pěstěnou ručkou a pak rozvlnila boky směrem ke krytému bazénu. To bude šichta, pomyslela si Jarmila. Kéž bych tady měla něco sladkého na nervy.

18

Vladimír Vyhnálek míchal kávu a fascinovaně sledoval kypré pozadí Magdy Jahodové, která se činila v miniaturní kuchyňce. Zatímco lžička s jemným cinkáním narážela do porcelánu, Vladimír přemítal nad tím, zda by ji neměl obdivovat za to, že ze svých přebytečných kilogramů udělala přednost. Jiná by se zahalila do rozevlátých hadrů, ne tak ředitelka Fenixu.

V místnosti bylo příšerné vedro a on cítil, jak mu po zádech stékají čůrky potu. Je znát, že kulturní centrum nemusí na rozdíl od jejich azylového domu šetřit. Jahodová zalila kávu a přidala do ní smetanu a dva cukry.

S šálkem se posadila do ředitelského křesla a upřeně se zahleděla na svého hosta. Vladimír si netrpělivě poposedl a potom usrkl. „Počkejte, něco vám k tomu dám.“ Hbitě odběhla do vedlejší místnosti a vrátila se s něčím, co připomínalo roztřesenou bledou bábovičku. „Jen si dejte, dostala jsem je od děvčat z kroužku vaření. Už jsem jeden měla a musím si hlídat linii.“ Dlaněmi si přejela přes oblé boky a spokojeně se usmála. Potom si zastrčila pramínky mahagonového mikáda za uši a vrhla se do jámy lvové. „Asi vám došlo, proč jsem vás pozvala. Musíme se domluvit ohledně Elishy.“ 19

Domluvit? Když už je dávno rozhodnuto? Odfrkl si, aby dal najevo, co si o tom myslí.

Magda se chápavě pousmála. „Vím, že nechcete, aby s vámi zpívala, ale pochopte mě. Mám své nadřízené a musím respektovat jejich přání.“ Měl co dělat, aby zachoval vážnou tvář. Tak ona to nakonec svede na zastupitelstvo? Přitom každý v Pilařově ví, že z téhle ženské má vítr i samotný starosta. „Bude to pro nás ohromná publicita,“ prohlásila vemlouvavě.

Vladimír byl vzteky bez sebe. Věděl, o co jí jde. Ona je sice ředitelka kulturního centra, ale on šéfuje souboru, který si představení připravil. Kdyby trval na tom, že Elishu nechce, neměla by žádné páky, jak mu ji vnutit. Uvědomuje si vůbec, kolik je za tím práce? Romea a Julii trénovali několik měsíců, a ona po něm chce, aby přeobsadil hlavní roli. „No tak, nebuďte tak zatvrzelý,“ požádala ho a znovu se usmála.

Na jiné to možná platilo, ale jemu v tu chvíli připadala jako piraňa. „Elisha je naše nejslavnější rodačka. Copak nechcete, aby se o vašem muzikálu psalo ve všech novinách?

Zájem projevilo i několik televizních stanic.“ Vytasil svůj poslední triumf: „Uvědomuje si, že se hlavní roli nestihne naučit, ani kdyby trénovala dnem a nocí? Nezpochybňuji její kvality, ale naučit se texty v takhle šibeničním termínu nezvládne nikdo.“ 20

Jahodová na něj spokojeně zamrkala a on si uvědomil, že ho má přesně tam, kde ho chtěla mít. „Naprosto s vámi souhlasím,“ prohlásila líbezně a s chutí se napila kávy. „Přece jste si o mně nemyslel, že bych chtěla z muzikálu vyštípat Lindu? Protože se bude hlásit na konzervatoř, napadlo mě, že zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Julie bude Linda a Elisha jako vzácný host zazpívá pouze několik písní.“ Vladimírovi poklesla brada. Tohle nečekal. O Jahodové si sice nikdy nemyslel nic zlého, uznával její profesní schopnosti, ale teď si uvědomil, že má i charakter. „Je to prosté a geniální!“ zvolala nadšeně. „Všichni budou spokojení. Vy budete díky Elishe v televizi, Elisha získá další fanoušky a Lindě to pomůže, až bude podávat přihlášku. Nevymyslela jsem to chytře?“ Vladimír si dovolil úsměv. Linda Dvořáková si takovou šanci rozhodně zaslouží. Je talentovaná, a když na sobě zapracuje, čeká ji zářivá budoucnost. To děvče je nadané tak, že jednou zastíní i Elishu. Škodolibě ho napadlo, že diváci budou velmi překvapení, až budou moci porovnat hlasy obou zpěvaček.

Magda pila kávu a pozorovala ho přes okraj hrnečku.

Copak on si vážně myslel, že by Lindu nechala ve štychu?

Kdyby nežil jen pro amatérský kroužek a víc se staral o své bližní, věděl by, že když Jáchym Dvořák ovdověl a zůstal sám s devítiletou dcerou, stali se z nich přátelé a na čas i milenci. Jenomže potom se v Pilařově objevila nová ředitelka hotelu a Jáchyma jí vyfoukla. Dvořákovou nemůže ani cítit, ale k Lindě chová mateřské city.

21

„Domluvte se s Lindou a pak mi předejte seznam písní, které bude zpívat Elisha.“ „Děkuji,“ hlesl vděčně a myslel to vážně. „Díky Elishe se ozvala řada sponzorů, takže se nemusíte bát, že by chyběly peníze. Budeme mít dokonce i raut.

Ale teď mě omluvte, za půl hodiny mě čeká další schůzka.“ Srdečně se rozloučili a Vladimír vyšel z její kanceláře jako ve snách. Připravoval se na ostrou výměnu názorů, a Jahodová ho víc než mile překvapila. Zasmál se při představě, že by se z nich nakonec ještě mohli stát přátelé. Prošel kolem vitrín s výrobky dětí navštěvujících kroužky a zamířil do vstupní haly.

Mažoretky v blyštivých kostýmech seděly na plastových židličkách, štěbetaly jako vrabci a popíjely horkou čokoládu z automatu. Když míjel skleněnou nádobu s příspěvky pro SOS vesničky, vyndal peněženku a nasypal do ní všechny drobné, které měl.

Venku se do něj opřel prudký vichr. Zapnul si bundu až ke krku a nasadil si kapuci. Ledový vzduch ho štípal do obličeje a krystalky ledu se mu odrážely od kožené bundy s kožíškem. Chodník připomínal ledovku, a tak sešel na silnici posypanou pískem. Azylový dům byl odsud ani ne čtyři sta metrů, přesto mu trvalo dobrou půlhodinu, než se tam dostal.

Před azylovým domem stála černá octavia doktorky Vránové a Vladimír zadoufal, že se nesetkají. Dotyčná se přistěhovala do Pilařova před několika lety a on se pořád nemůže zbavit pocitu, že je na ní něco divného. Vránové je něco málo přes třicet, je vysoká, snědá a má tak 22

vystouplé lícní kosti, že vypadá jako zombie. Černé vlasy za ní vlají jako havraní křídla, a když do vás zabodne své kočičí oči, máte pocit, že vám vidí až do duše.

Lékařka s ním mluví spatra a dívá se na něj jako na nechutný druh parazita. Pokaždé, když spolu mají nějaké vyřizování, dává najevo, že ho považuje za nekompetentního diletanta. Ano, mezi sociálními pracovníky je tady jediný muž, ale to jí přece nedává právo chovat se k němu tak přezíravě. Mezi klientkami je oblíbený a nikdo nikdy neměl problém s jeho pohlavím, protože je zodpovědný a svou práci dělá na víc než sto procent.

Kradl se ke své kanceláři a neustále se ohlížel přes rameno, jestli mu není Vránová v patách. Pokud některá z klientek onemocněla, snad ji napadlo vyřídit to s jeho kolegyněmi. Odemkl dveře, pověsil si bundu do skříně a pustil se do úřadování. Zabral se do toho tak, že si ani nevšiml, kolik je hodin.

Ozvalo se zaklepání a on si uvědomil, že mu už dávno skončila pracovní doba. „Pojďte dál!“ křikl a potom se usmál na jednu z nových klientek. Devatenáctiletá Dana Brychová se sem dostala před dvěma měsíci, když ji propustili z porodnice a ona neměla kam jít. „Neruším?“ zeptala se nesměle. „Nerušíte.“ Dana se sklonila nad vrnící balíček v náručí a cosi zašišlala. On z jejího synka viděl jen modrou zavinovačku, ale když spatřil, jak oddaně se na něj Dana dívá, sevřelo se mu srdce a pomyslel si, že tahle drob23

ná brunetka s dětským obličejem sem nepatří. Azylový dům je plný ukřičených Romek a on si nemohl nevšimnout, že Daně nahánějí strach. „Chtěla jsem vás poprosit, jestli mi nepomůžete s papíry, co přišly z úřadu práce?“ Ze zavinovačky se ozvalo zakňourání a Dana začala s balíčkem pohupovat nahoru a dolů. „Tak je přineste, ano? Jestli chcete, pohlídám Bertíka.“ Vložila mu vrnící mimino do náruče a odchvátala do pokoje, který sdílela ještě se třemi maminkami. Vladimír se usmál na kloučka, který ho sledoval šilhavýma očima, a jemně mu otřel poslintanou bradu. „Nebrečel?“ vyzvídala Dana, když se vrátila a položila před něj několik předtištěných formulářů. „Byl v pohodě. Tak se na to podíváme. Koukám, že už jste to vyplnila. Tak jen zkontroluji, zda něco nechybí.“ Vladimír studoval lejstro za lejstrem a začínal si uvědomovat, že dívka není žádná hlupačka. Měla úhledné protáhlé písmo, čitelný rukopis a zatím neobjevil ani jednu hrubku. Kolonky byly vyplněné správně a on zalitoval, že nemá víc takhle šikovných klientek.

Odstavce týkající se otce dítěte Dana proškrtla a do poznámky napsala to, co stálo v Albertově rodném listu: Otec neznámý. Vladimír se nerad vměšoval do cizích záležitostí, ale teď cítil, že by mohl být užitečný. „Uvědomujete si, že každý otec je povinný platit alimenty? Kdyby s otcovstvím nesouhlasil, dají se udělat testy DNA. Ty sice něco stojí, ale soud vám potom přiřkne peníze, které bude chlapec dostávat celou dobu, 24

co se o něj budete starat. Když bude studovat, tak klidně až do jeho šestadvaceti let.“ Dana vzdorně pohodila hlavou. „Já po něm nic nechci. Nemá zájem a já se nehodlám vnucovat. Buď si nás najde, anebo to zůstane tak, jak to je. My si s Bertíkem vystačíme.“

25