Případ čurající panny

Jitka Ludvíková Případ čurací panny Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Jitka Ludvíková, 2021 Obálka © Ivana Dudková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první Vychází jako 334. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9455-8

JITKA LUDVÍKOVÁ

Případ čurací panny

Věnováno všem, jejichž příběhy jsou tak mrazivé, že jsou mi inspirací.

Odvalil se na bok a posadil se na posteli. Svaly měl nepříjemně našponované a uvnitř těla cítil povědomý třes. Zvedl trenýrky, které se zatoulaly pod noční stolek, nedbale je proklepl a rychle do nich vklouzl. Snad ze zvyku, ale možná i z pocitu stísněnosti, která visela ve vzduchu, si vytáhl gumu výše do pasu. Než zmizel v koupelně, otočil se ještě a nuceně se usmál: „Promiň, lásko.“ Zamumlala, že to nevadí, a bolavé tělo schovala do županu. Na rtech držela úsměv, dokud se obrys jeho postavy trhavě se zobrazující za mléčným sklem zcela nerozplynul. Pokoj naplnilo tíživé ticho, které prolomil až očišťující proud vody vycházející zpoza dveří.

Zavrtala se pod peřinu a rozhodla se alespoň na chvíli rezignovat na přítomnost. Unavená nebyla. Rozsvítila lampičku a ze štosu časopisů vrstvících se na nočním stolku vybrala ten, kde čtenářka řešila podobný problém.

Netrpělivě převracela listy, až nalezla hledanou rubriku. Tučný červený nápis „Impotence není konečná“ jí dráždil oči. Můj muž je jak kus ledu a jeho penis ještě chladnější.

S povzdechem si vzpomněla na kamarádku, její manžel byl impotentní jen proto, že si našel milenku. Ale to jistě není její případ.

5

1.

Byl únor, třetí týden v měsíci, což znamenalo, že Karel sloužil s Monikou. Monča byla v týmu nová, a tak ji každý týden vyfasoval někdo jiný. Možná dobrý nápad vedení, aby se holka přiučila něco nového, ale pro Karla černý Petr, který mu komplikoval jedno z nejhezčích období.

Zimní olympiáda. Událost, která se koná jednou za čtyři roky a u které by Karel prostřednictvím televize nechyběl, sloužil-li by tento týden s Lejlou jako obvykle. Lejla věděla, jak moc ho zajímá sport, a teplé jídlo bezdomovcům by rozvezla sama. Monča ale neví, že byl kdysi hokejová naděje národa, zářivá hvězda juniorského týmu, tedy do té doby, než si při jednom ošklivém pádu přetrhal vazy v kotníku.

Ale jak by to mohla vědět, když jí nic neřekl. Monča je o dobrou generaci mladší než on a podle toho, co mu vyprávěla, ji zajímají akorát knihy o sebezdokonalování, motivaci a osobním růstu. Taky meditační techniky.

A samozřejmě rovnoprávnost pro všechny.

Už teď je mu jasné, že u charity dlouho nebude. Jen zběžně propluje jeho životem, obdobně jako se otře o životy těch lidí venku. Vylepší si karmu, dopíše seminárku, stane se bakalářkou sociálních studií na nějaké pochybné soukromé univerzitě a o životě na ulici bude tak akorát psát pitomé články, v horším případě historkami z ulice bavit lepší společnost.

7

To Lejla je jiná. Přišla z ulice. Její ošlehaná tvář leccos pamatuje a malá jizva pod uchem, kterou za každého počasí schovává v tmavém šátku, má v sobě víc energie než všechny meditační techniky světa.

S Lejlou to táhnou za volantem služebního pick-upu už tři roky a za tu dobu se znají lépe než blízcí příbuzní. Co taky dělat jiného než mluvit o sobě, když štrádujete Prahou a hledáte lidi v nouzi. Klábosíte o problémech všedního dne, a když dojde téma, brbláte nad politikou a rozebíráte hloupé seriály, co běží v televizi. Sem tam upustíte páru a sem tam přiznáte víc, než byste chtěli. Anebo mlčíte, protože prostě mluvit nepotřebujete. Rozumíte si beze slov.

O Lejle ví za tu dobu všechno. Jak prožila dětství jako v pohádce, jak se v sedmnácti zamilovala do prince, jak si toho prince vzala a jak ten princ začal svoji princeznu zamykat. Jak ji mlátil a jak ji málem zabil. Jak od něj utekla, když byla těhotná, a jak skončila na ulici. Jak o dítě přišla a jak se protloukala životem. Jak se dostala až na dno. Jak se ten její princ vrátil a ona ho vzala na milost. Jak ji málem zabil podruhé. A potřetí. Jak od něj zase odešla a jak ji opět našel. Jak podruhé otěhotněla a jak z ní to dítě vymlátil, protože nevěřil, že je jeho.

Jak zjistila, že dno je mnohem níž, než myslela. Bylo to vyprávění na několik měsíců, než se Lejla dostala k bodu, jak našla sílu a postavila se mu. Své si odseděla a nelituje toho. Svobodu našla až ve vězení.

Lejla toho prožila víc, než je na jeden lidský život zdrávo. Karel si někdy představuje, jak asi vypadala před tím vším. Možná podobně půvabně jako Monča, měla 8

porcelánovou pleť, naději v očích a dlouhé sametové vlasy do pasu.

Monča je nosí spletené do desítek tenoulinkých co­­ pánků, ze kterých se při každém sebemenším pohybu uvolňuje drahý parfém. Přestože je krásná a mnohem svěžejší než Lejla, Karel se vedle ní necítí.

Rozhodně nejde jen o ten její parfém, jehož citrusová složka ho nepříjemně dusí, a on si přeje, aby se vedle něj vrátila Lejla s kůží nasátou kočičinou. Ani o tu červenou péřovku s nápisem I am not looser!, ale především o to, že mu ta mladá holčina přijde prázdná. Její život je jak přesýpací hodiny bez písku.

Možná, kdysi dávno, se Karel vedle Lejly taky necítil, ale to už s přesností nemůže říct. Každopádně teď je to tak, že má Lejlu rád a Monča mu prostě nesedla.

Nezapadá sem. Nepatří do jeho pick-upu.

Třeba je to tím, že jí nedal šanci. Až příliš rychle si vytváří negativní úsudek o generaci, která by mohla být ve věku jeho potomstva, kdyby nějaké měl. Ale takový už Karel je, bytosti, které mají v uších pecky a které komunikují raději prsty než ústy, mu prostě nesedí. Má rád lidi s otevřenou hubou a skousne i to, když z ní lítají sprosťárny, ale konverzaci stavěnou na zkratkách, smaj­ lících a šklebounech fakt nemusí.

Chápe, že dneska ti mladí žijí na sociálních sítích, ale co je moc, to je moc. Neví, jestli ho víc vytočilo, když se dneska Monča fotila před hlavákem s bezdomovci a pak to přilepila na Facebook, zatímco on jim rozdával polévku a chleba, nebo že z toho oni měli 9

prdel. Každopádně ho ta sranda stála spoustu času navíc a on kvůli té holce z digitální generace přišel o dopoled­­­ní přenos skoků na lyžích, a jak to tak vypadá, nestihne ani hokej. „Tohle je konečná štace?“ zeptala se ho Monča, když z hrnce naběračkou vyprázdnila poslední zbytky gulášovky. „Asi jo, co, už víc jídla nemáme, všechno sežrali.

Budu to muset píchnout na timeline,“ rozesmála se. „Jo, dneska padla,“ utrousil Karel a zaklapl víko nerezové nádoby. Chtěl Monču požádat, aby mu podala utěrku, ale když viděl, jak zase čumí do mobilu, nakonec pro ni do auta došel sám. „Jsem totálně vyšťavená a asi mám hlad,“ vrátila mobil do kapsy, protáhla ruce do výšky a ostentativně zívla.

Rozhodl se ji ignorovat. Zmuchlal utěrku, aby našel čistý kus látky a setřel zbytky polévky, které potřísnily okraj nádoby. Pak si obřadně sundal zástěru, složil ji a uložil do boxu s nádobím.

Monika ho pobaveně pozorovala. Kdyby se nechoval tak divně, přišel by jí jako fajn chlap. Celkem kus.

Zachytil její pohled a rychle uhnul očima. Neměl rád jakýkoli zájem. Nikdy nevěděl, jak reagovat.

Vyndala pecky z uší a strčila je do kapsy. V ruce měla zase mobil. Nesměle ukázala na několik kapiček na nerezu a pípla: „Ještě tady.“ Hodil jí utěrku, aby to setřela sama, ale ona si ho nevšimla. Civěla do mobilu. Vypadalo to, že si kontroluje mejkap.

10

„Dík,“ zabručel a setřel tu špínu sám. Utěrku zmuchlal v kuličku a přihrál ji do boxu s použitým nádobím. „Tak co? Dobrý?“ svěsila ruku s mobilem k zemi a obrátila pozornost ke Karlovi.

Teď pro změnu Karel přehlížel ji. Vyhrnul rukáv a podíval se na hodinky. Když na to šlápne, bude doma za patnáct minut a stihne aspoň poslední třetinu. „Tak jak vypadám?“ pohodila hlavou, až se jí bambule na čepici smekla na jednu stranu. V ruce stále držela naběračku. Červenobílé pruhy na čepici mu připomínaly švýcarskou vlajku, a tím pádem hokej, na který se podívá leda tak ze záznamu, jestli sebou tahle uvědomělá studentka trochu nehne. „Tak co? Dobrý?“ zamávala naběračkou před svým obličejem, přičemž ukazovala nejprve na oči, pak na ústa. Ráda by věděla, jak dlouho ji vydrží přezírat.

Karel jen pokrčil rameny a zvedl nádobu na polévku, aby ji vměstnal do kufru auta. „Počkej, ještě selfie,“ zarazila ho a natočila mobil naproti sobě. Před kulisou z nerezu špulila pusu a natáčela tvář nalevo a napravo, až konečně zmáčkla spoušť.

Chvatně přejela prstem po displeji a pronesla: „Vypadáš blbě, tak ještě jednu.“ „Já se nefotím,“ řekl důrazně.

Sjela ho pohledem, jako by zkoumala, co je na něm špatně, a direktivně pronesla: „Prostě se usměj,“ a zase cvakla spoušť. „Proč to fotíš?“ vsunul nádobu do auta. „Dělám vám reklamu.“ 11

„Nám?“ protáhl obličej a vyndal z náprsní kapsy svůj mobil a zmáčkl poslední volané číslo. „Jak mi to šlo?“ vybírala fotku, na které má největší úsměv, a rukou si nevědomky rovnala ušanku. Ráda by věděla, komu se pořád snaží dovolat. „Jo,“ pokrčil rameny a sebral jí naběračku: „Kape ti to na boty.“ Do ucha se mu opíralo prázdné vyzvánění jako předchozí dny.

Monča sklopila zrak a s nevolí si prohlédla své značkové sněhule. Na pravém nártu byl červený flek. Nabrala do ruky hroudu čistého sněhu a snažila se jej rozleštit.

Tiše při tom klela.

Karel si ji pobaveně prohlížel. Měl nutkání se jí zeptat, zda si s těmi botami nechce udělat selfie, ale pak to nechal být. Jeho myšlenky se zatoulaly k Lejle. Co je s ní? „Jestli to nedostanu dolů, mám po botách a fotr mi tenhle měsíc na nové nedá.“ „Ne?“ podivil se a snažil se skrýt posměch, který mu vyjel až na jazyk.

Přestala si všímat boty a napřímila se: „Můj fotr je děsnej škrt. Co si našel tu mladou rajdu, cpe prachy jen do ní a na nás sere. I ten mobil jsem si musela koupit za vlastní,“ strčila ho Karlovi před oči tak, aby nemohl přehlédnout blyštivý symbol jablka. „Jo, život je těžkej,“ zabouchl kufr. „Chceš někam hodit?“ Otevřel dveře od auta a košťátkem si ometl boty. „To bys byl moc milý,“ obešla pick-up. Celou dobu si myslela, že pod tou slupkou zapšklého čtyřicátníka je někde schovaný fajn chlap. A je to tady, už po ní jede.

12

„To já jsem,“ povzdychl a sledoval, jak si dýchá na promrzlé prsty: „Tak kam to bude, kolegyně?“ „Domů, jestli to není problém.“ To kolegyně jí udělalo radost. Možná mu už došlo, že tady není proto, aby si udělala čárku na praxi, ale protože ji osudy lidí na ulici opravdu zajímají. „Kde bydlíš?“ uvelebil se na masírovací podložku, kterou měl přidělanou k sedadlu, a díval se, jak si sedá vedle něho, jak zvedá sněhule do výšky a oklepává z nich sníh. Nastartoval. „V Butovicích,“ zapnula bezpečnostní pás a otočila radiátor v autě na maximum.

Snažil se potlačit nelibost. Bylo mu jasné, že ani poslední třetinu nestihne. Do Butovic to má přes celou Prahu.

Zapnul alespoň rádio. Sportovní kanál měl již naladěný. „Taky sleduješ olympiádu?“ „Jo. Kdo ne.“ „To je fakt. Můj brácha dokonce hákuje ve škole, aby o nic nepřišel,“ stáhla si ušanku, položila ji do klína a schovala v ní dlaně.

Karel se zasmál a zesílil zvuk. Zápas za chvíli začne. „Dneska hrajeme se Švýcarskem, škoda, že to nestihneme v telce.“ „Máš ráda hokej?“ podivil se, a aniž by chtěl, usmál se na ni. „Od mala jsem byla na stadionu. Brácha hraje za Spartu,“ dodala na vysvětlenou.

Podíval se na ni a měl pocit, že z ní cítí opojnou vůni stadionu. Dusivá pachuť citrusu byla fuč.

13

„Za dorost.“ „Taky jsem hrál za Spartu,“ uteklo mu. Nechtěl jí o tom říkat. Pokaždé, když o tom mluví, lidé se ptají, a o to on nestojí. „Vážně?“ vykulila oči. „Jo, ale to už je pár let,“ mávl rukou a vrátil ji na volant. Určitě si všimla, že už je dávno za zenitem, a rychle dodal: „Dneska už se o hokej zajímám jen jako divák.“ „Tak to jsme na tom stejně.“ To těžko, prolítlo mu hlavou a nahlas řekl: „To asi jo.“ „Mám nápad, co kdybychom zašli do sportbaru? Jestli tu něco takového je? Nebo víš co, zajdeme na Jatka. Je to super hipsterský podnik. Mají i televizi. Je to kousek.

Bude se ti tam líbit.“ „Teď?“ Byl tou nabídkou překvapený, i když se mu dost líbila. Je naprosto jedno, kdy vrátí auto, ale špinavé nádobí musí zavézt do tří. Což by, zase mrkl na hodinky, mohl stihnout o pauze mezi první a druhou třetinou. „Pokud to nevadí tvé přítelkyni,“ dívala se na své ruce a předstírala, že zkoumá, jak moc má od mrazu rozpraskanou kůži. „Nemám přítelkyni,“ odpověděl zbrkle, což ho okamžitě zamrzelo. „Aha, já myslela, že jo.“ Tak, a teď ho napadlo, že po něm jedu! Nebýt tak přestárlý a nemít tak strašně prošedivělé vlasy, možná jo. Je to její typ. Jen kdyby nebyl tak posedlý cíděním nádob na polívku. Čekal na vysvětlení.

14

„Když pořád někomu voláš a tak,“ zasmála se nejistě. „Promiň, nic mi do toho není.“ Mělo ji napadnout, že je single. Sice je hezký, ale strašný morous. Chtěla by vidět holku, která by se s ním nenudila. Občas má hlášky jak aspirant na jejího fotra. „Zkouším sehnat kamarádku, několik dnů se mi ne­­ ozvala,“ klepal prsty do volantu. „Tu Lejlu?“ Pohlédl na ni překvapeně. „Všimla jsem si na displeji jména.“ „Jo, děláme spolu a není zrovna zvykem, aby o sobě nedala delší dobu vědět.“ „Myslíš, že se jí něco stalo?“ „Lejle? Ne, ta si umí poradit,“ zasmál se. „Fajn,“ rozepla si bundu, topení konečně začalo sálat. „Tak co, dáme Jatka nebo máš jiný návrh?“ To bude brácha čumět, až mu pošle selfie, že je s parťákem na hokeji. „Zkusíme Jatka,“ měl pocit, že tam chce, a jemu je to vlastně jedno. Jde mu o hokej, ne o prostředí. Vyhodil blinkr na odbočku směrem k holešovické tržnici. „Ty jsi šéf,“ usmála se na něj. „A ty jsi moje kolegyně,“ ruka mu sklouzla z volantu dolů, ale pak se ve vzduchu zasekla. Předstíral, že se chtěl dotknout řadicí páky a na poslední chvíli si to rozmyslel. Místo na její teplé kůži spočinul opět na chladném volantu.

Zase to kolegyně.

Pokračovali do zadní části areálu tržnice, tam, kam příliš aut nejezdí a kudy je to kousek k zadní bráně, když 15

dodávka před nimi zabrzdila a Monča se zeptala: „Jak dlouho to děláš?“ „Tuhle práci?“ Nohou šimral brzdový pedál a sledoval, jak do dodávky nastupuje mladá Vietnamka. Měl pro Asiatky slabost. „Jo,“ zamumlala. Její pozornost zaujal sešlý muž v ováleném kabátě, který zaklepal na kapotu. Škubla sebou, ale hned stáhla okno: „Už nic nemáme. Všechno jsme rozdali.“ Bezdomovec jen protáhl obličej, a než stihl cokoli říct, Monika sáhla do kapsy a vyndala z ní kovovou padesátku. „Na, vezměte si,“ vložila mu minci do dlaně.

Bezdomovec se podíval na umaštěnou rukavici, ve které se blýskala padesátka, pak na Monču a fousatou bradou zahuhlal: „Víc nemáš?“ Než stihla Monika odpovědět, Karel sešlápl plyn a na mizícího bezdomovce zavolal: „Zítra přijď na jídlo! A ty zavři okno,“ otočil se na Moniku, která si zapínala bundu. „To jsi neměla.“ „Každý si myslí, že když je můj fotr náměstek na ministerstvu, jsem jen rozmazlená holka z bohaté rodiny, ale tak to není,“ nadechla se, že bude pokračovat. „Vím, že to tak není,“ usmál se na ni. „Ale neměla jsi mu dávat peníze.“ Ne bez selfie, napadlo ho škodolibě. „Proč? Jsou to moje peníze. Vydělala jsem si je.“ „Tím spíš. Ten týpek si za ně nekoupí rohlík s polívkou, ale dvě piva. Tak to prostě je.“ „Třeba ne.“ 16

„Třeba ne,“ zopakoval povzbudivě a po chvíli, protože mu to nedalo, dodal: „Penězi v těchto případech nepomůžeš.“ „Hm.“ Dívala se před sebe, do dlouhé úzké uličky, která vedla mezi řadou cihlových budov k několika velkým kontejnerům. Čím víc se k těm kontejnerům blížili, tím měla silnější pocit, že tam, kousek od nich, leží člověk. Možná mu taky nějaký blázen dal na polívku. „Vidíš, takhle to končí,“ prohodil Karel, když si ho také všiml. „Koupí si chlast a zpijí se do němoty,“ zaparkoval auto a vystoupil z vozu. „Pár hodin v tomhle mrazu a je po něm. Nedá se nic dělat, musíme ho probrat.“ Monika zabouchla dveře a cupitala vedle Karla: „To ho povezeme na záchytku?“ „Uvidíme, v jakém bude stavu. Když tak zavoláme fízly.“ „Fízly?“ To by bylo něco na timeline. „Jo,“ obešel popelnice, aby se lépe dostal k člověku povalujícímu se mezi nimi. „Tak co?“ Šla v těsné blízkosti za ním, ale v dostatečném zákrytu, kdyby něco. „No,“ zhluboka se nadechl. „Jak je na tom?“ „Zavoláme fízly.“ Jeho hlas se změnil. „To je to tak zlé?“ strčila hlavu mezi popelnice. Konečně měla možnost prohlédnout si bezdomovce, který si za bílého dne pochrupuje mezi odpadky. „Jo,“ polkl nasucho a odkryl kabát, který měl ten muž přehozený přes tělo.

17

„Jo,“ zopakovala Monča, když uviděla bodnou ránu v hrudníku a oděv prosáklý krví.

2.

Zdeňka neváhala, a jakmile ji Jaňule pozvala dál, namířila si to přímo ke kožené sedačce. Nemohla se dočkat, až konečně uleví oteklým nohám a zrelaxuje vyčerpané svaly na měkkém podsedáku. Dnešní den byl perný a bohužel nebyl výjimkou. Takhle sedřená je den co den.

Zatímco čekala, až jí kamarádka připraví latté, tiše jí záviděla. Proč ona se neuměla takhle dobře zařídit?

Z jejich malé partičky na recepci je Jaňule jediná, která to někam dotáhla. Dostala šanci, chytla ji za pačesy a tenhle luxusní byt za sedm mega se dvěma ložnicemi je toho jenom důkazem.

Ovšem pokud by se jí Jaňule někdy zeptala na názor, co se zařízení bytu týká, osobně je přesvědčená, že to přehnala. Tolik moderny neunese žádný secesní činžák.

To fakt ne! Všude kůže, kov a sklo a na zdech studené obrazy. I ten koberec, který stál bez pochyby majlant, je v nudném šedém odstínu, až příliš podobném barvě plechovky od sardinek, které měla včera k večeři. Jako by jiné barvy neexistovaly.

To ona by si tento nádherný prostor s vysokými stropy vybavila jinak. Začala by pěkně odshora. Ty příšerné chladné bodovky by sundala a místo nich by si pořídi18

la okázalý lustr. Zrovna nedávno, v tom vetešnictví na rohu za Imperialem, na jeden narazila. Ale co by s ním asi tak dělala, ve své garsonce? Trpce se zasmála nad představou, jak sedí ve svém prťavém bytečku u maličkého kulatého stolu, který mimochodem také pořídila v tom starožitnictví, a lesklé třpytivé křišťálové kapky se máchají v její pomazánce z konzervovaných rybiček.

Osvětlením by ta proměna jenom začala. Potom by se vrhla na stěny. Zdi by rozhodně nenechala bílé, ale zvolila by tapety. Ovšem decentní vzor. A barvu, tak tu rozhodně hřejivou. Do pokoje zlatou a do ložnic staro­ růžovou a temnou bordó. Taky by zajela za bábi ze Slovenska a nějak by z ní už dostala ten starý skleník, co schovává od nepaměti v kůlně, a postavila by ho místo té skleněné vitríny na vína. Výborně by se sem hodil.

Zvedla dva prsty do výšky, a aniž by si to uvědomila, přeměřila si pokoj a odhadla, kolik prostoru by jí vedle skleníku zbylo na zelené květiny. Ano, těch není v interiéru nikdy dost. Božsky ho oživí. „Chceš tam cukr?“ houkla hostitelka z kuchyně a v odra­zu kuchyňských spotřebičů překontrolovala svůj vzhled. Zamrzelo ji, že si nevzala ten kašmírový svetr, který si minulý týden koupila v Drážďanech. Každopádně, měla by se o svém výletu do Německa aspoň zmínit.

Jak zná Zdeňku, postará se, aby se to dostalo dál. „Jednu kostku,“ zamumlala vytržená tou otázkou z úvah a po měkkém peršanu kráčela do kuchyně. Labužnicky si vychutnávala každý krok, kdy její noha v jemné silonové ponožce vplula mezi hustý hřejivý vlas. Je-li 19

Tonda doma, nemá rád, když manželčiny kamarádky brousí po bytě, a ona pak musí sedět zaražená do gauče bez možnosti obhlédnout novinky této domácnosti.

Ale když tu není, využije toho a prohlédne si ten nový kávovar.

Zapřela se o futro, odkud měla krásný výhled. Jednak z protilehlého okna, jež ústilo přímo na kolonádu, ale především na celou kuchyň. Ta ji zajímala mnohem víc.

Jaňule ji má od Hanáka a dala za ni přesně tolik, jako by ona dala za svou garsonku, teda kdyby si to mohla dovolit. Ale nemůže, proto je v nájmu.

Tak co tu máme nového? Očima přeskakovala po kuchyňské sestavě betonového vzhledu. Konvice, toustovač, vaflovač, friťák, to všechno je tu vystavené už několik měsíců. Přece sis nekoupila jen nový kávovar? Á, tamhle, spokojeně zakotvila zrak na parním hrnci. To tu posledně nebylo. „Našlehat?“ Jana zmáčkla malá dvířka na lednici a vyndala krabici s mlékem.

Kolik asi mohl stát? Zaostřila na dálku, aby dešifrovala sotva čitelné logo na parním hrnci. „Zdeni, chceš to našlehat?“ „Co?“ odpoutala se od nového spotřebiče a přenesla pozornost na kamarádku. Okamžitě ji zaujaly její vlasy.

No jasně, má nový přeliv. Jak to, že si toho nevšimla dřív? Asi to bude tím přítmím v předsíni. To ona by do předsíně zavěsila dvě velká zrcadla ve zlatém rámu a před každé by postavila lampičku. Samozřejmě by stále svítily. Ona by byla skvělá hostitelka, problém je, že 20

se svou garsonkou příliš parády neudělá. Kdyby do ní chtěla přidat další zrcadlo, musela by vyhodit televizi nebo věšák. „Ptám se, jestli to mléko chceš našlehat?“ zvýšila hlas. „Máš nové vlasy?“ ignorovala mléko. „Jo, líbí?“ Odstřihla růžek a do plastové nádoby stojící na kávovaru nalila dvě deci. „Vypadáš v nich,“ přemýšlela, „mladší.“ K naštvání! Ona si každý měsíc jinou hlavu dovolit nemůže.

S nechutí odvrátila tvář od svého odrazu v naleštěných dvířkách mikrovlnky. Svoje odrosty momentálně neviděla, ale živě si je uměla představit.

Ona je proti Jaňuli jako šedá myš. Malá, hubená, nevýrazná. Až na ten protáhlý špičatý nos. Kdyby se nelíčila, nenosila boty na podpatku a podprsenky s vycpávkami, neštěkl by po ní ani pes. To po Janičce se můžou uštěkat. Je výstavní kousek. Vysoká přírodní blondýnka s přitažlivými křivkami, kterým rozhodně nemusí prádlem pomáhat. Jsou naprosto dokonalé i teď, po porodu.

Zdeňka se znechuceně podívala na své ploché poprsí.

Jestli je pravda, že kojením prsa spadnou k zemi, bude si ty svoje rozinky rolovat na párátko, aby v té podprsence aspoň něco měla. Ale možná se jí po porodu zlepší pleť.

Janě se taky zlepšila. Co si pamatuje, mívala pleť samý beďar, i když to celkem úspěšně maskovala mejkapem.

Teď ji má porcelánově hladkou a lesklou jak z reklamy v televizi. Kdo ví, třeba je to jenom tou drahou kosme21

tikou, kterou používá. Možná by si měla odskočit a prozkoumat i koupelnu.

Je to fakt nespravedlivé, holka, co je hezká a prachy nepotřebuje, je má, zatímco ona, která by tak potřebovala na plastiku nosu a taky prsou a možná zadku, protože je plochý jak plácačka na mouchy, nemá ani na to, aby si došla na kosmetiku a nechala si vytrhat obočí. „Tak co máš za novinky?“ Jana postavila dvě latté na barový pult a přišoupla stoličku. „Sedej.“ Z příborníku vylovila dvě lžičky a vhodila je do sklenic. Na ty, co před chvílí vyndala, zapomněla. Ale to se jí teď stává často, hlavu má plnou jiných starostí.

Zdeňka se posadila a utáhla si gumičku ve vlasech, což dělá pokaždé, když je nervózní. Na prstech jí ulpěl suchý šampón a ona zalitovala, že neměla čas si vlasy umýt.

Ovšem Jaňule jí jasně řekla, že na ni má čas jen mezi jednou a druhou. Neměla tedy na výběr, a jen co se trochu prospala po noční, vyrazila za ní. „Nevím, jestli jsou to novinky.“ Z misky si vzala sušenku a zakousla se do ní.

Drolila se a podle chuti už tam nějaký ten pátek ležela. „Tak to vyklop,“ prohodila s úsměvem a mrkla na hodiny. Ve tři má být na nehtech a nesmí přijít pozdě, jinak nestihne včas vyzvednout kluka ze školky. „Jde o to,“ chroupala čokoládové kolečko, „že asi dostanu padáka.“ „Asi?“ Nabrala na lžičku bílou pěnu a vložila ji do úst. „Ještě to není oficiální, ale vyklopila mi to šéfova sekretářka. Prý náš hotel kupuje nějaká cizí společnost.“ „I golf?“ 22

„Jasně že i golf,“ odpověděla trochu naštvaně. Tušila, že golf bude první, o co se bude Jana zajímat. To, že bude bez práce ona, je jí buřt. „Co s tím plánují?“ Taky si dala sušenku. S těmi tabletami s kofeinem na zrychlení metabolismu si jednu malou sušenku dopřát může. Nechce, aby zase Zdeňka vyzvídala, jakou drží dietu. Když jí posledně řekla, že drahou, urazila se. „Fúze tomu říkají, ale ve skutečnosti hotel zavřou a zůstane jenom golf.“ Na Janině tváři se objevil nepatrný úsměv, kterého si Zdeňka samozřejmě všimla a pocítila další příval nevole. „Hotel budou rekonstruovat, ale znáš to, může to trvat roky.“ „Je fakt, že drobný facelift mu neuškodí.“ „Ale mně jo, já si nemůžu dovolit být přes rok na dlažbě.“ „To je fakt blbý,“ zatvářila se účastně.

Zdeňku napadlo, že Jana už dlouho žije v dostatku a něco jako účty, složenky, nájem řešit nemusí. Přitom to není tak dávno, kdy spolu převracely každou korunu. „Co máš v plánu?“ okem zabrousila k digitálním hodinám na mikrovlnce.

Zdeňka pokrčila rameny a lžičkou rozetřela bílou pěnu po kávové hladině. To je celá ona, neví. „Nemůžeš přestoupit na golf?“ Už tolikrát jí říkala, ať přejde z recepce hotelu na golf, tam bude mít mnohem víc šancí se seznámit. Ale ona ne, ona nechtěla bavit 23

nalité pracháče, ona radši tvrdla na recepci a četla si nebo co tam dělala.

Kdyby si z ní jen vzala příklad. Na jedné straně jí závidí, že klofla Tondu, ale aby sama svému štěstí pomohla, na to nemá povahu. Možná ani sex appeal.

Zdeňka je veselá a zábavná, ale jen do té chvíle, než se na obzoru objeví mužský, pak se z ní stane nesmělá uzavřená puťka, která neumí nahlas vyslovit souvislou větu na jiné téma než počasí, a i to ze sebe souká jako naučenou básničku. „Ptala jsem se. Mají lidí dost.“ To je jasné, každý si svůj flek drží zuby nehty, obzvlášť když ve vzduchu visí propouštění, pomyslela si Jana. „Poptám se po jiných hotelech.“ „To je dobrý nápad,“ souhlasila, ačkoli moc šancí Zdeňce nedávala. Mladších a hezčích než ona je v regionu spousta. Každý radši zaměstná veselou dvacítku než nemastnou neslanou třicítku. „Napadlo mě,“ nesměle ze sebe vykoktala a dodávala si odvahy, aby to vybalila naráz, vždyť kvůli tomu za Janou přišla, a i když si to opakovala v hlavě, teď jí to z pusy nešlo. „Co tě napadlo?“ „Tak jsem si říkala, že třeba,“ soukala ze sebe a lžičkou nevědomky ťukala o dno sklenice, jako by jí to mělo pomoct dokončit větu. „Rekvalifikace?“ hádala Jana.

Zdeňka zavrtěla hlavou.

24

„Vdáš se?“ uchechtla se. „Copak někoho mám?“ odložila lžičku na barový pult a usrkla kávu. „Pravda.“ „Napadlo mě,“ podívala se Janě přímo do očí, „jestli by ses nemohla zeptat Tondy.“ „Tondy?“ snažila se potlačit nechuť. „Jestli by tam pro mě něco neměl.“ Jana ponořila rty do bílé pěny a uvažovala. Když teď Zdeňce řekne to není problém, bude jedno, že Tondovi se o tom nezmíní a jí pak řekne, že to nevyšlo. Nikomu neublíží, nikoho se nedotkne a všichni budou spokojeni. „Tak co myslíš, šlo by to?“ hlas jí netrpělivostí přeskočil. „Jistě, to je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat,“ stiskla jí ruku a věnovala jí pohled plný naděje. „Jsi moc hodná. Já taky Tondovi nikdy neřeknu tvoje tajemství,“ vypustila z úst tak samozřejmě, že ani sama neměla tušení, zda tou větou něco sledovala.

3.

Sára vystoupila z tramvaje, a aniž by se rozhlédla, vlezla do silnice. Řidič modrého Volkswagenu, který se řítil jejím směrem, prudce sešlápl brzdu a zařval: „Co se tu motáš, krávo blbá!“ Jeho spolujezdec, muž kolem dvacítky, jen zvedl pravý prostředníček směrem k čelnímu oknu a laxně pronesl: „Píča je to.“ 25

Ani jednoho muže Sára neslyšela. Jediné, co se neslo k jejím uším, byl skučivý skřípot brzd. Strnula, vzápětí otočila hlavu. „Ty vole, co tu předvádíš!“ bouchla pěstí do čelní kapoty auta, od něhož ji dělilo sotva pár centimetrů.

Inspirována spolujezdcovým vztyčeným prostředníkem stáhla z pravé ruky vlněnou rukavici a gesto zopakovala.

Pak se rozeběhla a s předstíranou sebejistotou zmizela za rohem, i když v ní byla malá dušička. Aby ne! Ty vole, dyť už ji tenhle semestr málem dvakrát zajeli.

Ve večerce na rohu si koupila krabku. Ne že by tomu nějak přišla na chuť, ale od té doby, přesněji sedmnáct dnů, kdy potkala toho kluka z Umprum, jehož úsměv a prdelku nemůže dostat z hlavy, je prostě fajn, když u sebe nějaká cíga má. Když se jí moc stýská, zapálí si.

A přesně to teď udělala. Vyndala z kapsy zapalovač, přiložila ho k dlouhé bílé cigaretě a konsternována malým oranžovým plamínkem sledovala, jak tabák začíná doutnat. Dlouhými nemotornými šluky do plic nasála trochu nikotinu a netrpělivě čekala, že se uklidní. Fungovalo to. Cigaretu nedokouřila ani z půlky, když zašlápla nedopalek do chodníku a již volným krokem, během kterého se snažila přerovnat si šálu, došla až k domu č. 23.

Tu šálu si u ní nechal on, kluk z Umprum, a je na ní, aby mu ji vrátila. Ale ještě k tomu nebyla příležitost. Což ji štve, protože to znamená jen to, že ho od posledního pátku neviděla. Přesněji od té doby, kdy na sebe rychle natáhl kalhoty a přes nahé tělo přehodil kabát, aby vzápětí s košilí v ruce zmizel ve dveřích. Bylo to celkem nepříjemné finále jejich muchlování. Nerada o tom 26

mluví. Přesně v ten okamžik, kdy ho do ní vrazil, spolubydlící stiskla kliku a rozsvítila. Což rozhodně nemůže holkám popsat jako žádoucí vyvrcholení.

A že se nepotkali, rozhodně není její chyba. Psala mu od té doby nejmíň stokrát. Prakticky nonstop!

Přičichla k šále, kde kdesi hluboko, pod nánosem vlastního parfému, uměla rozpoznat jeho mužnou vůni, a v myšlence na něj přimáčkla prst, už zase v rukavici, na zvonek. Dlouze se do něj zapřela, aby následně celou svou vahou spočinula na kovové brance, jak bylo jejím zvykem. Byla to tak trochu póza, protože tušila, co bude následovat. A nepletla se. „Čau, Sáro, jdeš za mnou?“ na levé rameno jí jemně zaťukalo několik prstů.

Sára se ani nemusela otáčet, aby jí bylo jasné, že za brankou trčí mladší brácha její kamarádky. Přesto se otočila. Pomalu. Znuděně. Do tváře se mu nepodívala. Jen si opovržlivě prohlédla jeho starou teplákovku a ušklíbla se: „To určitě.“ Šestnáctiletý kluk se usmál, jako by pachuť ignorance nevycítil. Rukou si projel patku, snad aby přerovnal její tvar.

Tělem mu prolétl drobný elektrický výboj, ostatně jako pokaž­dé, když se tahle drobná blondýnka objevila v jeho blízkosti. „Jen co trochu povyrosteš,“ dodala, aby ho trochu uzemnila, když mu původní sprška nestačila. „Jsem myslel, že ti chybím,“ pronesl významně Jakub a zhoupl se v kolenou. Ruce vložil sebejistě do kapes, ale po chvíli je zase vyndal, aby si náhodou nemyslela, že je mu zima.

27

Sára otevřela pusu, aby ho znovu setřela, ale než stihla cokoli říct, ve vchodových dveřích se objevila její kamarádka. „Sakra, Sáro, kde jsi tak dlouho!“ vybafla namísto pozdravu Monika. „Jak to vypadáš?“ vyjekla Sára teatrálně, když si všimla, jak je její kámoška bledá. „Sakra, odemkni už!“ poručila Jakubovi, který měl zase ruce v kapsách, protože měl pocit, že tak působí jako větší frajer. „Ségra je to totálně mimo,“ informoval ji Jakub a otočil klíčem. „Vstupte, krásko,“ přidržel chladný kov, aby se Sáře nezabouchl před nosem. Když procházela kolem něho, nasál její květinový parfém a zašeptal jí do ucha: „Nádherně voníš.“ „Brácha, vodprejskni,“ vycedila skrz zuby Monika a běžela Sáře naproti. Jakub práskl brankou, až z ní odlétlo několik rampouchů. „Jo, vypal,“ otočila se na něj Sára a vrátila pozornost k Monice. „Co se ksakru děje, že to nemůžeš napsat na Messenger? A proč vypadáš tak blbě? Ses něčím sjela nebo co?“ Monika se nadechla a pak šlehla pohledem po bratrovi, který si stoupl vedle ní a evidentně čekal, co bude následovat. „Nechtěl jsi čumět na skoky na lyžích?“ „Pardon,“ zvedl ruce do výšky, „nechám slečny o sa­motě.“ Když zmizel a holky zůstaly uprostřed prostorné haly samy, Monča s úlevou vydechla: „Konečně jsi tady.“ 28

Sára tam stála, na sobě měla vínový kabát, vlněnou šálu kluka z Umprum a teplou ušanku, ze které jí vylézaly desítky drobných copánků, stejných, jako si před několika měsíci pořídila Monča. Ona je samozřejmě hned také musela mít. Z mokrých traperek jí odkapávala voda a vpíjela se do starého koberce, který možná nebyl ani tak starý, jenom tak hrozně zanedbaně vypadal, alespoň v těch místech, kde byl vidět, kde nestály kozačky, taška na hokej, helma a jiné nesmysly.

Stála tam mezi tím vším a objímala Monču. Dívala se na bíle vymalované zdi zdobené rodinnými fotografiemi.

Nemohla se ubránit pocitu, že když byla v téhle vile naposledy, což zas tak dávno není, bylo tu těch rámečků mnohem víc. „Vy jste sundali nějaké fotky?“ pohled jí sklouzl na místo, kde zbyly dvě prázdné skoby. „Co?“ Monča ji konečně uvolnila ze svého sevření. „Tady chybí fotky,“ přistoupila ke skobě, která zakončovala řadu fotek, na kterých se usmívala rodina Kotkových ještě s malými dětmi. Jakub měl v ruce hokejku, a i když ta fotka byla stará, Sáru pokaždé napadlo, že ten kluk byl pohledný už jako malý a už tenkrát bylo jasné, že z něj jednou vyroste hezký muž. Už aby to bylo! Zatím je to jen vocas, který pořádně prudí. Ale za pár let, to už by si dala říct, stočila hlavu ve směru dveří, kam se Jakub zašil. Přísahala by, že minulý měsíc byl ještě stejně vysoký jako ona, ale teď ji o dobré tři cenťáky převyšuje. „To rozbila máma, když se zase hádala s fotrem.“ 29