Případ mrtvého krále by Nakladatelství MOBA

Prip Pr ipad ip ad mrtvého krále

Stanislav Češka

Případ mrtvého krále Zločiny na Velké Moravě Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Martina Černá Foto na obálce Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2020 Obálka © Martina Černá, 2020 Foto na obálce © Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9464-0

Stanislav Češka

Případ Případ mrtvého českého krále knížete Zločiny na Velké Moravě

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Poděkování Dovolil bych si na tomto místě poděkovat všem archeologům a historikům žijícím i nežijícím, z jejichž prací jsem získával své vědomosti o fascinující historii Velké Moravy. Nebýt jejich profesionality a často také invence a představivosti, věděli bychom toho podstatně méně o této velké době našich dějin. Zároveň bych chtěl jasně zdůraznit, že případné historické nepřesnosti v této knize jdou výhradně na můj vrub a jsou daní za populární ztvárnění daného tématu. Dovolil bych si zde uvést abecední seznam (bez titulů) jmen těch, jejichž práce mi byly největším zdrojem poučení při tvorbě této knihy: Miloš Čižmář, Luděk Galuška, Lubomír E. Havlík, Vilém Hrubý, Ján Hunka, Zdeněk Klanica, Bohuslav Klíma ml., Pavel Kouřil, Michal Lutovský, Jiří Macháček, Zdeněk Měřínský, Robert Nový, Karol Pieta, Lumír Poláček, Josef Poulík, Naďa Profantová, Rudolf Procházka, Alexander T. Ruttkay, Čeněk Staňa, Peter Šalkovský, Vladimír Turčan, Emanuel Vlček Dovolil bych si také poděkovat panu řediteli AÚ AV Brno PhDr. Lumíru Poláčkovi, CSc. a Mgr. Zdence Kosarové z AÚ AV ČR Brno za poskytnutí předlohy pro fotografii bronzové pozlacené plakety s vyobrazením mužského obličeje – velmože z 9. století z hrobu č. 974 z Mikulčic-Klášteřiska na obálce knihy. 5

Tato fotografie je uvedena v publikaci Velká Morava a počátky křesťanství, Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno, v. v. i, 2014 (ed. Pavel Kouřil). I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh je sice založený na skutečných událostech, avšak jako celek je vymyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými žijícími osobami či současnými událostmi je čistě náhodná.

1 Moravgrad,1 r. 905 Nad moravskou zemí se pomalu ujímal vlády podzim. Léto se však stále nechtělo vzdát své vlády. Bylo pořád teplo, zem svlažila pouze sem tam malá přeháňka nebo rychlá bouřka. Vysoký šedovlasý muž stál zpříma, mlčky pozoroval moravgradskou baziliku Panny Marie2 a hroby kolem ní a s rozkoší si nechal vyhřívat klouby svého pětasedmdesátiletého těla zářícím sluncem. Tělo už samozřejmě neměl tak ohebné jako zamlada, ovšem pořád mu Bůh dával tolik síly a pružnosti, že mu ji mohli závidět mnohem a mnohem mladší. Své tiché rozjímání šedovlasý muž co chvíli přerušoval pokývnutími hlavy, kterými odpovídal na pozdravy a úklony kolemjdoucích. Po každém takovém pozdravu znovu a znovu upřel svůj pohled na baziliku. Miloval tuto majestátní stavbu, jejíž sněhobílá omítka jiskřivě odrážela svit slunce zářícího z modré oblohy. Vždy obdivoval její vznešenost a zároveň načechranou eleganci této největší kamenné stavby Moravského království. Jako málokterý Moravan poznal velký kus Evropy. Procestoval Franskou říši, italské země, byl i v Byzanci. Moravgrad – dnešní Valy u Mikulčic Zasvěcení tzv. třetího mikulčického kostela je samozřejmě mojí fikcí. Není známo, komu byla bazilika zasvěcena.

Obdivoval krásy Říma a Konstantinopole, a dobře proto věděl, že v cizině stojí stavby mnohem větší a majestátnější. Jenže žádná z nich jej nikdy tak nechytila za srdce jako moravgradská bazilika. Snad jedině s výjimkou jím zbudovaného kostela svatých Petra a Pavla, který nechal vystavět ve svém Veligradu3. Kostela, který byl jakoby jeho dalším dítětem a dědictvím, které toužil zanechat svým následovníkům. Ten však sice měl hezčí vnitřní výzdobu, ovšem svojí velikostí se nemohl rovnat majestátnosti baziliky stojící po jeho boku. Jak každému, i tomu, kdo by jej neznal, prozradil vzácný meč visící po boku šedovlasého muže, že se jedná o vysoce postaveného velmože. Všichni kolemjdoucí by jej však uctivě zdravili, i kdyby svůj meč neměl po boku. Dobře věděli, jen málokdo jej neznal, že míjejí knížete Slavomíra z Dolnogradu4, župana veligradského, druhého muže Moravského království hned po králi. Muže, který celý svůj život zasvětil službě rodné zemi a vykonal toho pro ni tolik, že by to stačilo na několik jiných životů. Slavomír se tak těšil náklonnosti těch, jimž vládl i sloužil, ale zároveň i respektu těch, proti kterým stál. Ať už na bitevním poli, nebo u jednacího stolu. Ve své osobnosti a svých schopnostech dokázal spojit vzdělanost, životní moudrost a diplomatickou obratnost. A to vše doplnit nesmírnou osobní statečností, kterou mnohokrát prokázal při obraně své země na bitevním poli. 3 Veligrad – dnešní aglomerace Staré Město-Uherské Hradiště. I zasvěcení kostela na Špitálkách ve Starém Městě, o kterém se tu píše, je mojí fantazií. 4 Dolnograd – dnešní Pohansko u Břeclavi

Narodil se léta Páně osmistého třicátého, takže mu Bůh dopřál už tři čtvrtě století života na této zemi. To bylo víc než u mnoha jiných v té době. Jako šestnáctiletý jinoch odešel na studia do ciziny. Po návratu z nich se pak od léta Páně osmistého padesátého pátého jeho život a skutky staly pevnou součástí dějin moravské země. Vše podstatné se událo za jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Dlouhý a často dramatický život vryl hluboké vrásky do Slavomírovy tváře. Tak hluboké, jak významné byly děje, kterých se účastnil. Šedivé vlasy lemující jeho tvář však byly pořád husté a spadající až na ramena, jeho tělo, s jizvami svědčícími o mnoha bojích, bylo stále silné, byť už občas unavené a jeho pravice dokázala stále pevně uchopit drahý meč s ostrou čepelí z damascénské oceli, který si přivezl z Byzance, a zasadit jím smrtelné rány mnoha nepřátelům moravské země. Kníže Slavomír však nebyl pouze významný velmož bohatě obdarovaný mnoha nadáními, které dával do služby rodné zemi. Nejen doma v Moravském království, nýbrž i za jeho hranicemi byl proslulý schopností danou málokomu. Dokázal totiž úspěšně vypátrat pachatele těch nejtěžších a nejtajemnějších zločinů. Nebýt knížete Slavomíra a jeho věrného přítele, vladyky vikinga Erika, mnoho zločinů té doby by zůstalo neobjasněno, mnoho zločinců by uniklo svému trestu. A to nejen v Moravském království.

2 Slavomír byl příslušníkem vládnoucího rodu Mojmírovců. Na rozdíl od valné části jeho více či méně hašteřivých příbuzných ho však nelákaly a vlastně ani nezajímaly nekonečné půtky a intriky, jejichž cílem bylo získání co největší moci a vlivu nad Moravským královstvím. Slavomír si dobře uvědomoval, že podobné vnitřní boje v zemi jen nahrávají jejím nepřátelům a konkurentům. Těmi byli odjakživa především Frankové, kteří byli mnohem početnější a silnější než Moravané. Dějiny moravské země byly dějinami zápasů o její existenci a samostatnost. A hlavními protivníky v tomto boji byli právě Frankové, kteří si osobovali právo na nadvládu nad moravským státem. Moravané si však chtěli vládnout sami a v tomto boji za svoji samostatnost neváhali obětovat i své životy. Slavomír si proto od mládí dobře uvědomoval, jak je důležité, aby Moravané byli svorní a neničili se navzájem v bratrovražedných půtkách. K jejich smůle však bylo stále dost takových, kteří nebyli tak moudří a zdrženliví ve svých ambicích, jako tomu bylo u Slavomíra. A kteří si na rozdíl od něj neuvědomovali, že jejich takzvaní franští přátelé je s chutí popichují a podporují v jejich nesmyslném hašteření. To Slavomír vždy zůstával věrný právoplatným moravským vládcům podle starých zákonů platících odjakživa v moravské zemi. Během dlouhého života, daného mu Bohem, poznal kníže čtyři moravské panovníky. 10

Především to byl stále vzpomínaný moudrý a bojovný kníže Mojmír, jenž jako první moravský vládce přiměl mocné moravské země přijmout víru v Ježíše Krista. Krátce poté, co se tak stalo při slavných církevních obřadech, které na Moravě vykonal pasovský biskup Reginhar, Mojmír pod záminkou šíření křesťanství vytáhl v čele moravského vojska na východ a dobyl Nitravsko, které spojil s Moravou do jednoho státu, Moravského knížectví. Položil tak základy mocného moravského státu, ve kterém se Slavomír právě v době oficiálního přijetí křesťanství narodil. Na sklonku vlády Mojmírovy potom mladý Slavomír odešel za studii do franského Kolína, papežského Říma a mocné byzantské Konstantinopole. Odešel jako nezralý mladík, aby se z tohoto mnohaletého, dlouhého putování vrátil jako mladý, silný a vzdělaný muž, který si kromě vzdělání a životního rozhledu přivezl také jasnou představu o tom, jak by měl vypadat a kam by měl směřovat moravský stát, Slavomírův milovaný domov. Kromě vědomosti a zkušeností Slavomír na svých cestách získal i celoživotního věrného přítele a druha, vikinga Erika. Muže, který se díky své statečnosti a věrnosti svému novému domovu po čase stal respektovaným a uznávaným vladykou. Slavomír po svém návratu domů dal všechny své schopnosti, vědomosti, zkušenosti, odvahu i věrnost do služeb všech Mojmírových následovníků – synovce Rastislava, jeho synovce Svatopluka a nyní i Svatoplukova syna Mojmíra. Král Rastislav vyznamenal Slavomíra jako nejmladšího velmože v historii moravské země knížecím titulem, když ten pobýval pouhých dvacet pět let na tomto světě. 11

Král Rastislav jej tak odměnil za to, jak se především díky Slavomírově chytrosti a odvaze dokázala Morava ubránit zničujícímu útoku obrovské přesily franských vojsk, vedených samotným králem Ludvíkem. Především díky Slavomírovi se tehdy, léta Páně 855, Moravané nejen Frankům ubránili, navíc je ještě těžce ztrestali na jejich vlastním území a sám Ludvík byl nakonec rád, že se mu podařilo z Moravy uprchnout5. A i když to byla do jisté míry ironie osudu, mocný východofranský král si od té doby mladého moravského knížete velice považoval a uznával jej. Protože nesnášel pochlebovače, avšak respektoval ty, kdo se mu dokázali nebojácně postavit, ať už v boji, nebo při jednání, a dokázali si stát za svým. Rastislav tehdy Slavomírovi ke knížecímu titulu přidal také úřad župana v největším moravském sídle, ve Veligradu. Slavomír si tam potom na králem darovaném pozemku postavil výstavný dvorec, na kterém od té doby žil a ze kterého vyjížděl od své rodiny na cesty do blízka i daleka. Na cesty diplomatické, bojové i při pátrání po pachatelích zločinů. Při budování svého nového sídla tehdy Slavomír na svém dvorci nechal postavit obdivovaný stavební skvost. Ne největší, ovšem na Moravě asi nejkrásnější kostel, jaký zde byl postaven, chrám sv. Petra a Pavla6. Chrám, který se ihned po svém vzniku stal ozdobou a symbolem Veligradu. Vyhnání mnohem početnějších Franků, vedených králem Ludvíkem Němcem, z Moravy a následné moravské plenění v dnešním Rakousku v roce 855 je historickou skutečností. 6 Zde je myšlen kostel ve Starém Městě na Špitálkách. Kostel skutečně existoval a dodnes jej připomínají jeho základy. Byl to zřejmě tzv. vlastnický kostel, tedy postavený a vlastněný bohatým šlechticem. Jeho zasvěcení je však dílem mé fantazie.

3 Slavomír se stal jedním z mála skutečných Rastislavových přátel. Rastislav dobře věděl, že na Slavomíra se může vždy a ve všem spolehnout. Mladý kníže od té doby stál u všech důležitých událostí v Moravském království. Byl jedním z otců myšlenky zřízení vlastní, moravské církevní provincie. Dobře si totiž uvědomoval, že to je jedna z velice důležitých podmínek skutečné nezávislosti Moravského království. Pokud Morava patřila pod pasovské biskupství, většina kněží, zvlášť pokud byli Frankové, a těch byla většina, poslouchala spíše pasovského biskupa než moravského panovníka. A protože pasovští biskupové bývali přáteli východofranských králů, měl tak franský panovník na Moravě spoustu ochotných očí a uší. Byl to nakonec Slavomír, koho král Rastislav postavil do čela poselstva, které na Moravu přivedlo z Byzance bratry Konstantina a Metoděje, kteří vyškolili domácí moravské kněží, se kterými posléze Metoděj, když jej papež Hadrián II. jmenoval arcibiskupem, vybudoval moravskou církevní arcidiecézi. Když bylo třeba, dokázal Slavomír také třeba pomoci vyřešit konflikt s Franky, jako tomu bylo například léta Páně 864, kdy se zase jednou střetli věční rivalové, rozvadění kohouti, moravský král Rastislav a východofranský král Ludvík, na Dowině7. 7 Dnešní Děvín, součást Bratislavy. Roku 864 zde opravdu Ludvík Němec obklíčil Rastislava. Situace byla patová, Ludvík nebyl schopen Děvín dobýt, Rastislav se z něj zase probít. Nakonec bylo uzavřeno příměří. O těchto událostech vypráví Případ hrozníčkové náušnice – Zločiny na Velké Moravě 3.

Slavomír vždy dělal pouze to, co pokládal za správné a poctivé, a neohlížel se přitom na to, jaké nebezpečí jemu samotnému při takovém konání hrozilo. Bez nejmenšího rozmýšlení se tak léta Páně 870 vydal do Řezna na soud s Rastislavem, kterého hanebně zradil a vydal jeho úhlavnímu nepříteli, králi Ludvíkovi, ambiciózní synovec Svatopluk, v té době kníže nitravský8. Slavomír se tehdy u soudu s Rastislavem postavil doslova sám proti všem a těžce, velmi těžce na něj dolehlo, že se mu nakonec nepodařilo zabránit tomu, že soud Rastislava odsoudil k smrti. Dost možná, nikomu se s tím nesvěřil, i díky Slavomírově vášnivé obhajobě Rastislava král Ludvík tehdy změnil rozsudek smrti v oslepení a doživotní uvěznění moravského krále v jednom z bavorských klášterů. Dát Rastislavovi milost si přece jen netroufl, aby neztratil tvář. Krále Rastislava Slavomír nezachránil, ovšem k údivu všech kolem, kteří čekali Ludvíkovu pomstu vůči odvážnému a opovážlivému moravskému velmoži, Ludvíkův respekt ke Slavomírovi vzrostl ještě víc. Na druhé straně ovšem Ludvík podcenil houževnatost a také proradnost Svatoplukovu, když ten léta Páně 871 po útěku z franského tábora zradil své bavorské vojáky, aby se dostal, mimochodem především Slavomírovou zásluhou, až na moravský trůn. Tehdy byl Slavomír prvním z moravských velmožů a vladyků, kdo uznal Svatoplukův nárok na trůn podle starých zákonů. Ovšem podle svých zásad 8 Nitrava – tehdy jméno Nitry. Jedno z mála známých zeměpisných jmen v době Velké Moravy.

nepodpořil Svatopluka jen tak, zadarmo. Od Franků přeběhnuvší tehdy ještě pouze kníže Svatopluk musel po své hanebné zradě strýce Rastislava provést svým způsobem pokání. Nejprve pod Slavomírovým tlakem před všemi významnými moravskými velmoži musel Svatopluk pokorně přísahat věrnost moravské zemi. Teprve po vykonání této slavnostní přísahy Slavomír jako první uznal podle starého práva a zvyklostí právoplatným dědicem trůnu a novým moravským králem Svatopluka. A podle Slavomírova vzoru tak posléze učinili i ostatní přední velmoži a vladykové Moravského království. I ti, kteří s takovým krokem vnitřně nesouhlasili a na trůnu by viděli nejraději právě Slavomíra.

4 Nový král Svatopluk, který byl sice osobně statečný, ale také velice samolibý a hrdý, si tehdy připadal Slavomírem nekonečně ponížený, byť se díky němu domohl moravského trůnu, po kterém tak toužil. Dlouho pociťoval zlobu a nenávist vůči zásadovému a čestnému veligradskému knížeti, který se vyznačoval postoji, jež Svatopluk zrovna nevyznával. Jeho krédem bylo totiž dělat pouze to, co pro něj v dané chvíli bylo výhodné. Trvalo to dlouho, ovšem nakonec zloba z nového krále vyprchala. A když především Slavomírovou zásluhou uzavřel Svatopluk s Ludvíkem konečně výhodný 15

mír ve Forahheimu9, kterým skončila vyčerpávající válka mezi oběma zeměmi, a mohl tak konečně započít mocenský vzestup Svatopluka i Moravského království, spoléhal se už i Svatopluk na veligradského knížete tak jako dříve jeho strýc. Slavomír pomáhal Svatoplukovi se správou země i s jeho výboji a svému velkému příteli, arcibiskupovi Metoději, s jeho pastorační i misionářskou prací. Svatopluk sice nesmírně chytrého a schopného Metoděje a jeho schopností rád využíval, ovšem v jeho sporu s franskými kněžími vedenými Wichingem se mu nechtělo angažovat. Proto pověřil Slavomíra, aby doprovázel Metoděje do Říma, kde arcibiskup musel léta Páně 880 obhajovat své dílo v důsledku očerňování franskými kněžími z Moravského království. A když výsledkem této mise nakonec bylo, že Slavomír spolu s Metodějem dopravili na Moravu papežské privilegium Industriae tuae10, dokument, který znamenal naprostý triumf Metodějovy cesty do Říma, triumf, ve který se obrátila cesta původně konaná kvůli arcibiskupově obhajobě, král Svatopluk definitivně pochopil a zcela uznal, jaký poklad v knížeti Slavomírovi má on i celá země. Král tehdy s nesmírným potěšením přijal toto papežské privilegium. Protože mu dalo zvláštní postavení mezi tehdejšími evropskými vládci tím, že jej papež vzal do své osobní ochrany, a uznal tak napros9 Dnešní Forchheim. O události vypráví román Případ forchheimského rádce – Zločiny na Velké Moravě 7. 10 Papežské privilegium, které od Jana VIII. přivezl na Moravu v roce 880 Metoděj. Mimořádně důležitý dokument, ve kterém papež mimo jiné uznával suverenitu Svatoplukovy říše a bral ji do své ochrany. Viz Případ podezřelého arcibiskupa – Zločiny na Velké Moravě 9.

tou nezávislost Moravského království na Východofranské říši. Čímž tedy sice v podstatě potvrdil faktický stav věcí, ovšem diplomatický význam tohoto aktu pro Moravskou říši i jejího vládce byl nesmírný a všeobecná vážnost Svatoplukova i Moravského království tímto privilegiem neobyčejně narostla. O tři roky později se potom ve Slavomírově Veligradu konal slavný obřad, který potvrdil vzrůstající význam a vliv Moravského království na území jeho západních sousedů, českých kmenů. Při tomto obřadu přijal křesťanství český kníže Bořivoj i se svojí manželkou Ludmilou. Stalo se tak rukama Metoděje a nešlo pouze o samotný akt přijmutí křesťanství nejmocnějším českým knížetem. Tímto obřadem bylo rovněž uzavřeno spojenectví mezi Moravou a Čechami. Spojenectví, díky kterému se Bořivojovi a Svatoplukovi podařilo Čechy vymanit z franského vlivu. Byl to akt výhodný pro oba. Svatopluk byl sice vládce tvrdý, ovšem i tak si s ním většina Čechů, urozených i neurozených, byť pravda ne všichni, rozuměla lépe než s Franky. A pro Svatopluka znamenalo spojenectví s Čechy rozšíření jeho vlivu na úkor věčných franských rivalů a nepřátel. I nadále Slavomír stál Svatoplukovi po boku a významně mu pomáhal při všech mezinárodních jednáních důležitých pro Moravské království. Bylo tomu třeba i léta Páně 884 na hoře Comiano u řeky Tulln při nadmíru významném jednání s císařem Karlem, tehdy východofranským králem, nejmladším synem již zesnulého krále Ludvíka, kdy Svatopluk uzavřel s císařem důležitou mírovou doho17

du, ve které Svatopluk uznal Karlovu císařskou hodnost, a oba se zároveň vzájemně zavázali neútočit na zemi toho druhého. Svatopluk slíbil, že pokud bude Karel živý, nevtrhne se svými vojsky na jeho území. Císař na druhé straně zase uznal Svatoplukovy územní zisky v Zadunajsku, které moravský král dosáhl při svých nemilosrdných útocích na potomky někdejších východofranských správců Moravy Vilhelma a Engilšalka, kteří z nařízení krále Ludvíka spravovali, tedy spíš vykrádali, Moravu v dobách po vzpouře Svatopluka proti Rastislavovi. Císaři Karlovi se příliš nezamlouvaly Svatoplukovy výboje ani jeho sílící moc. Byl ovšem pragmatik, kterému bylo jasné, že nepřátelství s mocným a hrdým moravským vládcem by znamenalo dlouhou a krvavou válku. Navíc válku s nejasným koncem, protože Moravané byli sice méně početní než Frankové, jenže jejich mocná hradiště tuto nevýhodu více než vyrovnávala. A jak se mezi Franky s obavami říkalo, Moravané byli v boji jako vzteklí psi, nemilosrdní ke svým nepřátelům. A pokud v nich bylo jen trochu života, kousali, trhali a zabíjeli. Proto císař Karel usoudil, že klid na moravských hranicích pro něj bude přednější před dlouhým, nejistým a nákladným válčením.

5 O rok později nechyběl Slavomír v Moravgradu u smrtelného lůžka svého velkého a váženého přítele, 18

arcibiskupa Metoděje, a vyprovodil jej na jeho poslední cestě do hrobu v moravgradské bazilice. Při následném honu na Metodějovy žáky, který rozpoutal Metodějův věčný církevní sok, nitravský biskup Wiching, za lhostejného přihlížení krále Svatopluka, se Slavomír marně snažil krále vyburcovat k tomu, aby učinil Wichingovu řádění přítrž. Svatopluk prostě tehdy nedokázal pochopit, že likvidace Metodějova díla oslabuje suverenitu jeho říše. A tak alespoň Slavomír vzal pod svoji ochranu řadu slovanských kněží, kteří byli Metodějovými žáky, v čele s přítelem Gorazdem a umístil je na kostely ve své župě. Ovšem i oni museli samozřejmě sloužit latinskou liturgii, jak přikázal papež Štěpán V., protože ani Slavomír se pochopitelně nemohl protivit papežské vůli. Alespoň se však Slavomír zasadil o to, že na území své župy ochránil Metodějem a jeho žáky sepsané knihy a po mši se z nich četlo a podle nich i v domácím, slovanském jazyce modlilo. Takže se přinejmenším takto kníže snažil o splnění slibu, který dal slavnostně příteli Metodějovi u jeho smrtelného lože, slibu, že bude chránit slovanskou liturgii, pokud to samozřejmě nebude přímo v rozporu s papežskými nařízeními. Slavomírovi ovšem bylo jasné, i když se s tím smiřoval těžko, že s bohoslužbami v domácím, slovanském jazyce, které Metoděj s takovým úsilím zavedl, je konec, protože nový papež Štěpán V., který usedl na papežský stolec, už po Metodějově smrti v září léta Páně 885 pro takové novoty neměl absolutně žádné porozumění. Do značné míry tak bylo i díky tomu, co si papež vyslechl od proradného Wichinga. Ten 19

v době Metodějovy smrti odcestoval do Říma, aby docílil zrušení své exkomunikace, kterou na něj uvalil právě Metoděj, a aby konečně učinil rozhodující krok k získání arcibiskupské hodnosti. Pro Wichingovu exkomunikaci se Metoděj nakonec rozhodl proto, že Wiching na Metoděje neustále útočil, intrikoval proti němu a bez přestání tak porušoval nařízení už zesnulého papeže Jana VIII., který Wichinga jmenoval do úřadu nitravského biskupa a zároveň jej ovšem zavázal poslušností vůči jeho církevnímu nadřízenému, arcibiskupovi Metodějovi. Tímto příkazem papeže Jana VIII. se však Wiching nikdy neřídil a nikdy jej nebral vážně. Wiching už v té době svoji pozornost směřoval spíš do Říma k papeži než do svého domácího Pasova a na dvůr východofranského krále. Jeho cílem bylo ještě za Metodějova života zmocnit se právě jeho arcibiskupského úřadu a stát se moravským patriarchou. Po Metodějově smrti viděl tento svůj cíl jako snáze uskutečnitelný. Dělal proto vše pro jeho naplnění, a především se snažil co nejvíce zalíbit papeži Štěpánovi. Když ovšem ten přes všechnu Wichingovu snahu nejevil nejmenší snahu vyplnit Wichingovy ambice a stále jej pouze ponechával v úřadu administrátora moravské arcidiecéze, Wiching začínal být čím dál víc zahořklý. K jeho zatrpklosti přispívalo i to, že ani král Svatopluk nejevil nejmenší snahu pomoci vyplnit Wichingovy ambice. A ten vzhledem ke svým dobrým vztahům k papeži by nepochybně mohl významně napomoci k tomu, aby Wiching vytoužený titul moravského patriarchy získal. 20

Protože se tomu tak nestalo, začala se Wichingova pozornost opět pomalu obracet k jeho domovině, k Východofranské říši. Tam se léta Páně 887 stal novým králem Arnulf, nemanželský syn krále Karlomana, nejstaršího syna slavného krále Ludvíka, věčného soka nebohého krále Rastislava. O dva roky později v míru zesnul český kníže Bořivoj a vlády v Čechách se tak ujal samotný Svatopluk. Už to, že Bořivoj se nechal pokřtít na Moravě od Metoděje za přítomnosti Svatopluka, budilo pramálo sympatií u tehdejšího císaře a východofranského krále Karla, řečeného Tlustého, nejmladšího syna velkého krále Ludvíka, protivníka Rastislavova. Nicméně Karel vcelku moudře usoudil, jak již bylo zmíněno, že klid na hranicích s Moravským královstvím je cennější než boj o Čechy se Svatoplukem, zvlášť poté, co se Svatoplukem uzavřeli mírovou smlouvu na hoře Comiano.

6 Když však léta Páně 887 svého strýce vystřídal na východofranském trůnu Arnulf, nemanželský syn nejstaršího Ludvíkova syna Karlomana, Svatopluk se Slavomírem správně tušili, že to pro Moravské království bude znamenat potíže. Horkokrevný Arnulf postrádal rozvahu svého děda, otce i strýce a zastával názor, že pokud nejde problém vyřešit silou, musí se řešit ještě větší silou. 21