Případ tří mrtvých bojovníků by Nakladatelství MOBA

Podeˇkování

Dovolil bych si na tomto místě poděkovat všem archeologům a historikům žijícím i nežijícím, z jejichž prací jsem získával své vědomosti o fascinující historii Velké Moravy. Nebýt jejich profesionality a často také invence a představivosti, věděli bychom toho podstatně méně o této velké době našich dějin.

Zároveň bych chtěl jasně zdůraznit, že případné historické nepřesnosti v této knize jdou výhradně na můj vrub a jsou daní za populární ztvárnění daného tématu.

Dovolil bych si zde uvést abecední seznam (bez titulů) jmen těch, jejichž práce mi byly největším zdrojem poučení při tvorbě mých velkomoravských knih:

Miloš Čižmář, Luděk Galuška, Lubomír E. Havlík, Vilém Hrubý, Ján Hunka, Zdeněk Klanica, Bohuslav Klíma ml., Pavel Kouřil, Michal Lutovský, Jiří Macháček, Zdeněk Měřínský, Robert Nový, Karol Pieta, Lumír Poláček, Josef Poulík, Naďa Profantová, Rudolf Procházka, Alexander T. Ruttkay, Peter Schreiner, Čeněk Staňa, Peter Šalkovský, Vladimír Turčan, Emanuel Vlček, Vladimír Vavřínek

I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh je sice založený na skutečných událostech, avšak jako celek vymyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými žijícími osobami či současnými událostmi je čistě náhodná.

1

Mistelbach, areál Landesklinikum

Mistelbach-Gänserndorf, současnost, pondeˇlí

Sepp Gruber nasedl do kabiny svého bagru a zamračil se na svět kolem sebe.

Cestou domů si v pátek na poště vyzvedl doporučený dopis od advokáta své ještě manželky Inge, která mu zahnula s kolegou z kanceláře na mistelbašské radnici, kde pracovala, aby se posléze zamilovala do archeologa z univerzity v Kremsu, jenž přijel na vykopávky do Mistelbachu. To by Seppovi ještě vadilo ze všeho nejméně, protože manželka nebyla zrovna vzorem věrnosti a strážkyní rodinného krbu. V podstatě byl Sepp rád, že se rozhodla odejít a tomu vědátorovi „štěstí“ ze soužití se svojí bývalkou srdečně přál.

Jenže problém byl v tom, že se Inge pokoušela, naštěstí bez většího úspěchu, proti Seppovi poštvat jejich dvě děti, čtrnáctiletého Seppa a o dva roky mladší Judite. Naštěstí obě děti daly matce, aniž by je Sepp nějak ponoukal, jasně najevo, že hodlají zůstat s tátou v jejich rodinném domě, který Sepp podědil po rodičích.

Když Inge zjistila, že děti na svoji stranu nezíská, rozhodla se Seppa aspoň připravit o co nejvíc majetku. Na dům, naštěstí pro Seppa, nárok neměla, protože se ke Gruberům přistěhovala a Sepp, i když se před patnácti lety zamiloval do stále krásné a štíhlé Inge, aniž by přes varování svých už nežijících rodičů

hlouběji přemýšlel nad jejím charakterem, nikdy nebyl tak naivní, aby podlehl po úmrtí rodičů trvalému tlaku Inge na přepsání poloviny domu na ni. Inge si tedy najala advokáta a Seppovi, který byl ochotný k rozumné domluvě, nezbylo také udělat nic jiného, pokud nechtěl zůstat s dětmi mezi holými stěnami.

A tak nyní Sepp seděl ve svém bagru a mračil se na svět, tedy na prostranství před budovou C mistelbašské nemocnice. Před sebou měl přístřešek pro pacienty a návštěvy, vpravo budovu C, za sebou budovu G a vlevo za plotem docela čilý provoz na Liechtensteinstraβe, za kteroužto ulicí mu budova pobočky zemského správního soudu zakrývala výhled na Jihotyrolské náměstí, skrývající se ve stínu vzrostlých stromů. Sepp se tam smutně zadíval a v duchu si povzdechl, že usadit se tam do stínu a dát se do luštění křížovky by bylo určitě lepší než sedět v bagru a čekat na příchod kolegů. Sepp totiž kvůli rozvodovým hádanicím s manželkou nemohl dospat. Takže nakonec vstal, nachystal dětem snídani a odešel do práce, protože věděl, že se na své potomky může spolehnout, že do školy odejdou v pořádku a včas.

Sepp se mimoděk zadíval doprava na novotou se skvící fasádu nemocniční budovy C. V roce 2018 totiž skoro na stejném místě seděl také ve svém bagru. Tenkrát kolegové po rozbití betonové podlahy v přízemí pod ní našli lidské kosti. Nejprve si mysleli, že narazili na pozůstatek vraždy, jenže potom se zjistilo, že ty kosti byly staré víc než 1200 let. A kolegové tak, nic netušíce, objevili hrob jakési avarské ženy.

Seppa odjakživa zajímala historie, tudíž tenkrát, pokud to jen šlo, sledoval výzkumy archeologů, kteří

za místními odborníky přijeli až z Vídně. A částečně se Sepp na výzkumech i sám podílel. Vzal si menší bagr, který měla také jeho firma na staveništi pro drobnější práce, ostatně i dnes tu tento stroj na Seppa čekal, a podle pokynů archeologů opatrně pomáhal při odrývání zeminy zvenčí budovy poblíž nalezeného hrobu. Ten byl totiž těsně zevnitř budovy u venkovní zdi.

Ostatně nebyl jediný. Už v minulosti odkryli při stavbě a opravách budovy sedm jiných hrobů kousek od toho posledního, objeveného v roce 2018. A na druhé straně budovy před lety odkryli dílem pod budovou, dílem před ní víc než dvacet dalších avarských hrobů.

Sepp si s lehkým úsměškem v duchu řekl, že je zvědavý, jestli dnes, kdy se dali do úpravy prostranství před budovou C, neobjeví zase nějaké kosti. Ironicky si řekl, že by z toho asi šéfové firmy, pro kterou pracoval, moc radosti neměli. Takový objev znamená vždy zdržení a dodatečné výdaje. Ostatně ani v roce 2018 Seppovi šéfové zrovna nesdíleli radost a nadšení archeologů. I když na druhé straně museli uznat, že vykopávky archeologů pro jejich firmu znamenaly reklamu. Jinak by se jméno firmy v takové míře do médií, provinčních i celostátních, určitě nedostalo. 2

No jo, to je život, ušklíbl se pro sebe Sepp. A pomyslel si, že jemu by takový objev určitě nevadil. Už

také proto, že taková práce pro archeology, která jej nesmírně bavila, je pouze pro mistry bagristy.

Zeminu musíte odkrývat pomalu a po malých vrstvách, abyste nenadělali víc škody než užitku.

A dělat takovou pomalu hodinářskou práci s těžkou lžící bagru neumí každý. Sepp však byl mistr v ovládání svých dvou bagrů a archeologové jeho mistrovství dokázali ocenit. Pochvalou a moc dobrým vínem, které mu tehdy donesl jeden z nich, jehož otec byl vinař.

Sepp se znovu ušklíbl a pomyslel si, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se mu opět dostalo pochvaly i takového vína. Zatímco meditoval v kabině svého bagru, staveniště kolem něj se pomalu zaplnilo kolegy.

Stavbyvedoucí rozdal pracovní úkoly a Sepp se pustil se svým strojem do práce podle šéfových pokynů. Protože měl v hlavě pořád vzpomínky na objev v roce 2018, pozorně sledoval lžíci svého silného stroje. Hodinu vše běželo, jak mělo.

Najednou Sepp zpozorněl, protože cosi podobného kosti povylezlo ze země těsně u pravého okraje lžíce jeho bagru.

Zastavil práci a vylezl z kabiny stroje, aby se šel podívat, co to vlastně vyhrabal ze země.

To už na něj ale také volal stavbyvedoucí Hubert Gassner: „Stop, Seppe! Něco jsi vyhrabal.“

Za chvíli se už oba skláněli nad tím, co vyčuhovalo ze země vedle lžíce Seppova bagru. Postupně, když viděli ty dva sklánějící se vedle lžíce bagru, obklopili je ostatní pracovníci přítomní na stavbě. Víc než polovina z nich si totiž pamatovala nález z roku 2018 a byla zvědavá, jestli se bude historie opakovat.

Sepp, který tehdy cosi od archeologů odkoukal, zvědavě okukoval nález, přičemž si dával pozor na to, aby se jej nedotkl.

Stavbyvedoucí Hubert Gassner věděl o jeho zálibě v historii a také si pamatoval, jak Sepp tehdy strávil s archeology spoustu času. Považoval jej proto za jakéhosi firemního experta na podobné nálezy. Zeptal se proto Seppa: „Co tomu říkáš?“

Ten se postavil, po něm se napřímil i Gassner a Sepp nato zamyšleně pověděl: „No, nejsem ani doktor, ani archeolog, ale troufám si tvrdit, že tady tohle vypadá jako lidská stehenní kost.“

„Zkusíme ji vytáhnout?“ navrhl stavbyvedoucí.

„Ne, to v žádném případě ne,“ rychle opáčil Sepp. „To bychom to mohli rozvrtat ještě víc a z toho by archeologové neměli moc radosti. I tak je otázka, jak moc je porušená tahle kostra. Nechám tak, jak je, i lžíci svého bagru.“

Chvilku se Sepp i Hubert Gassner dívali na kost vyčuhující ze země. Střídavě ty dva a střídavě kost sledovali i ostatní.

„Zavoláme asi archeology,“ pronesl váhavě Gassner, který se přitom tázavě zadíval na Seppa.

Ten přikývl. „A taky policii,“ dodal. „Oni by ji archeologové stejně zavolali sami.“ Potom Sepp navrhl: „Já mám od nálezu té avarské ženy v mobilu kontakt na doktorku Straussovou z našeho muzea

MAMUZ. Tak jí zavolám, ať si zařídí, co bude považovat za nutné. A ty zavolej policajty. Ať nám nikdo nenadává.“

Stavbyvedoucí přikývl, a tak se oba dali do díla.

Doktorka Elisabeth Straussová z místního muzea MAMUZ věnujícího se prehistorii i středověku byla nakonec rychlejší než policie, jejíž vůz s dvojicí místních inspektorů přijel pět minut po ní.

Doktorka Straussová žila svým oborem, a když došlo před lety k nálezu hrobu avarské ženy, byl to první velký archeologický nález její kariéry. Jak tehdy doufala, nešlo o nález poslední. Když jí, celé nedočkavé, Hubert Gassner se Seppem Gruberem ukázali kost napolo vytaženou lžící bagru, neskrývala svoje nadšení: „Pánové, tohle bude nepochybně kost stará nejméně tisíc let. Na tohle zavolám kolegy z univerzit v Kremsu a ve Vídni. A je mi to líto, ale musím vás, pane Gassnere, požádat, abyste práce na stavbě prozatím zastavili.“

„Mám nechat zatím svůj bagr tak, jak je, paní doktorko?“ zeptal se Sepp.

Doktorka Straussová se na něj pousmála. „Pokud vám to, pane Grubere, nebude vadit, tak ano,“ řekla. Sepp se také pousmál. „Mně to nebude vadit určitě. Hlavní je, aby to nevadilo tady tomu mému mazlíkovi.“ Načež poplácal pravicí svůj bagr a dodal: „Ale tomu to také vadit nebude. Lžíce je pevně zapřená do země, stroj stojí stabilně. Pokud nebude mít šéf žádné námitky, co se mě týče, můžeme ten bagr tady takhle nechat. A až přijedou vaši kolegové, tak podle jejich pokynů lžíci opatrně vytáhnu, najel bych sem s malým bagrem, který tu máme, a můžu vám zase

pomoci odkrýt zeminu z té vykopávky. Pokud tedy dostanu požehnání tady od šéfa.“

Stavbyvedoucí Hubert Gassner nejevil takové nadšení jako doktorka Straussová a Sepp, nicméně mu bylo jasné, že pokud se má co nejdříve pokračovat zase v práci, za kterou jsou v areálu nemocnice placení, je nejlepší pomoci archeologům, aby ti co nejdříve mohli dokončit svoji práci. Mávl tedy pravicí a rezignovaně děl: „Co mám s vámi dělat, paní doktorko. Zařiďte si potřebné a předpokládám, že stejně jako v roce 2018 budete potřebovat pomoc naší firmy. Nejenom tady Seppa a jeho bagr, ale i nějaké dělníky. Tak si prosím rozmyslete, co a kolik lidí od nás budete potřebovat, a my tu zatím skončíme a prozatím vám předáme tohle staveniště.“

„To je od vás velice laskavé, pane Gassnere,“ přikývla doktorka Straussová. „Jak tu budou zítra kolegové z Kremsu, domluvím se s nimi a dám vám vědět. Už teď vám ale mohu říct, že budeme určitě potřebovat pana Grubera s tím malým bagrem. Ten nám v naší práci moc pomohl v roce 2018 a určitě nám pomůže i nyní.“

„Se Seppem můžete určitě počítat,“ s úsměvem přikývl Hubert Gassner. Pak se stavbyvedoucí zadíval na svého bagristu a pobaveně dodal: „Jak na něm vidím, tak Sepp se už nemůže dočkat.“

Sepp Gruber se pousmál: „Tak nějak, Huberte. Není nad to, když se člověk může ponořit do historie.“

„No jo, ty se ponoříš do historie,“ ušklíbl se Hubert Gassner. „Ale já se budu muset ponořit do hovoru se šéfem. Ten asi moc štěstím skákat nebude. Nic ale nenaděláme.“ A Hubert Gassner kousek poodešel

a dal se do telefonování, sledovaný zvědavými pohledy doktorky Straussové a Seppa Grubera. Když skončil a viděl tázavé pohledy obou, pověděl jim: „Šéf nejuchal jako vy dva, ale vzal to na vědomí. Ono mu také nic jiného nezbylo. Že ano?“ A pak Hubert Gassner dodal: „Ještě mi řekl, že sem hned přijede a projedná organizační záležitosti kolem stavby a jejího zpoždění s vedením nemocnice.“

Doktorka Straussová se vrátila do muzea, aby přivezla lehký přístřešek, který pro jistotu postaví nad Seppovým nálezem.

Oba policisté po konzultaci s doktorkou zase zavolali soudního lékaře z místní nemocnice, doktora Herberta Bolda, který pro policii pracoval také jako koroner. Netrvalo to dlouho, než se dostavil, protože byli na nemocničním pozemku. Doktor Bold už po opětném návratu doktorky Straussové potvrdil její názor, že se jedná o kost starou minimálně tisíc let, spíš víc. Policisté tedy sepsali příslušné hlášení a přenechali místo doktorce Straussové. Ta se potom s doktorem Boldem domluvila na další spolupráci při hodnocení nálezu. A doktora Bolda nemusela vůbec přemlouvat. I jeho, podobně jako bagristu Seppa, zaujal závan historie na nemocničním pozemku v Mistelbachu.

Doktorka potom za Seppovy pomoci postavila přístřešek nad nálezem a také zajistila pro jistotu hlídání nálezu přes noc.

Druhý den už brzy ráno se na místě nálezu nacházeli v družném hovoru doktorka Straussová, doktorka Braunerová z univerzity v Kremsu a profesor Huber z Institut für Urgeschichte und historische Archeologie, tedy Ústavu prehistorie a historické archeologie Vídeňské univerzity. Profesor navíc přivezl své studenty, aby v rámci praktické výuky při studiu pracovali v Mistelbachu na vykopávkách.

Všichni tři s nepokrytým zaujetím okukovali vyčnívající kost a zpovzdálí je pobaveně pozoroval Sepp Gruber. Zmíněnou trojici znal už z doby nálezu hrobu avarské ženy a s mírným úsměvem si vzpomínal na hovor s profesorem Huberem, se kterým za jeho pobytu v Mistelbachu několikrát popíjel pivo i víno v hotelu, kde profesor tehdy bydlel.

Profesor Huber byl vzdělaný a nonšalantní pán, který přes svoji chytrost a vědomosti neztrácel smysl pro běžné radosti života. A navíc si považoval lidí, které zaujala historie a archeologie. A když tento zájem viděl u Seppa, rád se s ním podělil alespoň o část svých nemalých vědomostí. A tak u piva, vína a dobrého jídla, které patřilo mezi další profesorovy záliby, se toho Sepp dozvěděl o historii raného středověku víc než za celou školní docházku.

A když tak nyní Sepp viděl profesora a jeho dvě kolegyně v evidentně hluboce odborné debatě nad vyčnívající kostí, vzpomněl si, jak profesor, už lehce ovíněný zeleným veltlínem od Kremsu, pozdvihl při jednom z jejich sezení před lety ukazovák a s ironickým úšklebkem řekl: „Víte, Seppe, my archeologové jsme posedlí svojí prací a dokážeme se o ní dohadovat dlouhé hodiny. O co méně se toho o daném

problému ví, o to ohnivěji nad ním dokážeme debatovat. A pokud se sejdeme třeba tři, můžete si být jistý, že výsledkem takových našich debat je nejméně šest odborně velice kvalitně vyfutrovaných názorů.“

Když Sepp nyní trojici pozoroval, ušklíbl se a v duchu si pomyslel, kolik oněch „odborně vyfutrovaných názorů“ už ti tři vyprodukovali. Jejich vážné tváře a gestikulující ruce mluvily za vše.

Konečně profesor s kolegyněmi ukončili svoji dramaticky vyhlížející poradu a profesor Huber kývnutím pravice přivolal Seppa, který k profesorovi přistoupil a ten jej vyzval: „Teď vás, Seppe, tedy požádám, abyste opatrně vytáhl lžíci svého bagru zarytou do půdy. Jste to schopný udělat tak, abyste už půdu víc nerozryl? Já vím, asi to není jednoduché s tak velkým strojem, ale vy to určitě zvládnete.“

Sepp, který podobnou žádost očekával, si pozici bagru pozorně obhlédl už včera. Proto vážně přikývl a řekl: „Už jsem si to zkoukl včera, pane profesore. Bagr stojí pevně, takže by se to mohlo povést. Je tam hlína, lžíce není zaseklá pod nějakými šutry nebo bincem, myslím tudíž, že to nebude moc velký problém.“

„Tak do toho, Seppe,“ vyzval profesor bagristu.

Sepp tedy vylezl do kabiny, nastartoval svůj stroj a co nejpomaleji začal opatrně vytahovat lžíci bagru

Ukázalo se, že kostra před nimi patří bojovníkovi pohřbenému se všemi poctami, tedy s celou jeho výbavou. Profesor i jeho dvě kolegyně zamyšleně pozorovali vykopanou kostru a doktorka Braunerová zamyšleně poznamenala: „Tohle jsme tu ještě neměli. Ten muž nebyl Avar.“

„To tedy určitě nebyl,“ přikývl zamyšleně profesor. „Tohle vypadá na velkomoravského bojovníka.“

Profesor Huber se podrbal na své řídnoucí pleši. „Na tohle si vyžádáme pomoc od kolegů z Česka,“ zabručel. „Zrovna včera jsem se bavil se svým přítelem docentem Vočadlem. Je, jako obvykle touhle dobou, na svých vykopávkách ve Znojmě-Hradišti, tak mu snad nebude dělat problém sem přijet.“

Profesora čím dál víc ovládala zvědavost a nedočkavost. Na nic už nečekal a hned na svém mobilu navolil číslo docenta Hynka Vočadla.

Obě kolegyně jej zvědavě pozorovaly. Když profesor skončil hovor, oznámil jim: „Docent Vočadlo tady bude hned zítra ráno. Když uslyšel, co tu máme, nejraději by přijel hned. Ale už je pozdě odpoledne, tak jsme se domluvili na zítra ráno.“ Pak profesor vyzval studenty: „Už jste skoro hotoví, tak ještě odkryjte zbytek lebky, ať toho bojovníka vidíme celého.“

Studenti byli zanedlouho hotoví, takže před sebou nyní viděli kompletní kostru onoho neznámého bojovníka.

Nejen podle výbavy hrobu, ale i podle stavby pánve bylo jasné, že jde o muže.

Onen neznámý bojovník měl po levém boku meč s damaskovou čepelí a stříbrnou tauzií1 zdobeným jílcem, což bylo zřejmé i přes to, v jakém stavu zbraň po 1200 letech v zemi našli. V pánvi měl muž zapadlý nůž, jehož jílec2 byl rovněž zdobený stříbrnou tauzií.

Podél pravého boku muži ležela sekyra, tedy její čepel. Topůrko už bylo za ta léta dávno shnilé.

Na lebce měl muž nasazenou železnou helmu s chráničem nosu, na čele zdobenou stříbrným štítkem. U krku měl muž dva gombíky. Oba byly stříbrné, zdobené drobnými zlatými plíšky.

V pánvi měl bojovník dále zapadlou bronzovou přezku a nákončí ze stejného materiálu. Oboje bylo zdobené stříbrnou tauzií. Opasek, který tato kování zdobila, se už za ta staletí nedochoval.

Profesor to vše komentoval opakovanými slovy: „Ten bojovník byl zřejmě opravdu Velkomoravan. To na první pohled dokazují jednak ty gombíky a jednak také ta sekyra. To je typická velkomoravská bradatice.“

„To budete mít, Richarde, pravdu,“ přikývla doktorka Straussová. Pak si dřepla ke kostře, aby si ji prohlédla víc zblízka, a poznamenala: „A ten muž nebyl jen tak řadový velkomoravský bojovník. Stříbrnou tauzií zdobené zbraně a kování opasku a také zlatem

1 Tauzie – vklepávání drátku z jiného kovu do vyrytých rýh na povrchu kovového předmětu

2 Jílec je část meče, ale i jiných zbraní, která slouží k jejich uchopení a ovládání. Jílec se skládá ze záštity, která je často křížová, rukojeti a hlavice. Jílec je potom spojen s čepelí. Čepel je část nástroje, zbraně nebo stroje s ostřím, která je určena k prorážení, sekání, krájení nebo škrábání povrchů či materiálů nebo také nepřátel.

zdobené stříbrné gombíky… Ten muž určitě nebyl jen tak obyčejný někdo. Byl to nepochybně nějaký velitel, nejspíš šlechtic té doby.“

Profesor si přidřepl k doktorce, dlouze se zadíval na kostru onoho neznámého a předměty kolem ní a zamyšleně pronesl: „To se, Betty, určitě nemýlíte.

Ten muž musel být opravdu někdo významný. Tady ta kování a nůž měl jistě na koženém opasku bojovníka, který se ta léta rozpadl. A nejspíš jej pohřbili i s mečem visícím na tom opasku. Proto je tak těsně u jeho boku. Teď ještě tak vědět, proč se tu ten muž ocitl. Jenže to nám už dnes nepoví.“

„Třeba tu není pohřbený jenom tento muž. Možná jich najdeme víc a třeba tak trošku odkryjeme jejich tajemství,“ dodala k jejich mudrování doktorka Straussová, která oba pozorovala. „Zítra sem dovezu z našeho muzea georadar.“

„Ale vždyť tenkrát kromě vykopaných sond i georadarem prohlíželi okolí nálezu hrobu té avarské ženy,“ připomněl profesor.

„To ano,“ přikývla doktorka Straussová. „Jenže jednak výsledky toho průzkumu byly všelijaké, protože tady bylo zahrabané po stavbě nemocnice všelicos. A potom tady ten prostor, kde jsme teď, byl tehdy zastavěný. Teprve když se sklady, nebo co to tady bylo, zbořily, mohli jsme objevit tady toho bojovníka.“

„Máte pravdu, Betty,“ přikývl profesor. „Ten bojovník tu nemusí ležet sám. Pokud tu je pohřbený takový nepochybně šlechtic, nejspíš kolem něj padli i nějací jeho podřízení. Musíme to tu prohlédnout georadarem. I když je otázka, jak moc budou relevantní jeho měření. A bez ohledu na to tu uděláme aspoň

kontrolní sondy v okolí tady toho hrobu. Pokud tady těch Moravanů bude víc, budou nepochybně pohřbení poblíž sebe.“ Pak se profesor Huber rozhlédl kolem a pověděl: „Není ale nutné zbytečně spěchat. Ať neuděláme víc škody než užitku. Už se nám pomalu stmívá, tak nad tím hrobem postavíme, Betty, váš přístřešek a budeme pokračovat zítra.“ Potom se profesor obrátil ke svým studentům: „A vy se, mládeži, nějak domluvte a rozdělte si hlídky přes noc tady u toho hrobu. Bude dobré to tu hlídat, aby nám to tu nějaký amatérský hledač pokladů nerozryl. Mistelbach zase není tak velký a o našem nálezu si už určitě štěbetají vrabci i na druhém konci města.“

Při poslední větě se profesor pousmál.

7

Další den ruch u hrobu velkomoravského bojovníka začal už před osmou hodinou.

Doktorka Straussová dovezla z muzea georadar a osobně s ním začala zkoumat okolí odkrytého hrobu. Pozorně ji přitom sledovali profesor Huber a doktorka Braunerová. Doktorka Straussová začala s georadarem zkoumat zem v okolí odkrytého hrobu a postupně se od něj vzdalovala.

Během tohoto měření se na místě objevila škodovka, ze které vystoupil docent Hynek Vočadlo.

Doktorka Straussová zastavila georadar. Docent Vočadlo se bouřlivě přivítal s profesorem Huberem a dvorně políbil pravice oběma rakouským

kolegyním. Představovat se nemuseli. Všichni čtyři se dobře znali.

„Tak, vážené kolegyně a vážený kolego, co jste tu objevili?“ zeptal se hned poté docent nedočkavě. „Jsem tak zvědavý a nedočkavý, že jsem ani nemohl dospat.“

Profesor Huber zavedl docenta Vočadla k odkrytému hrobu a ukázal na něj. „Tak tohle je, milý Hynku, ten náš nález.“

Docentovi zasvítily oči. „Mohu si to prohlédnout zblízka?“ zeptal se rychle. „Samozřejmě vám do toho nebudu hrabat.“

„Ale, Hynku,“ usmál se profesor Huber. „Samozřejmě že si to můžeš zblízka prohlédnout. Vždyť proto jsme tě sem pozvali. Budeme ti vděční za tvé odborné posouzení našeho nálezu. A nejen tady toho hrobu. Jak vidíš tady podle našeho georadaru, doufáme, že ještě třeba tu něco najdeme.“

Docent Vočadlo si přidřepl k odkrytému hrobu a začal si pečlivě prohlížet celý nález. Trvalo mu to dobrou čtvrthodinu, během které jej zvědavě pozorovali jeho rakouští kolegové i jejich pomocníci. Konečně se docent postavil a pokýval hlavou, načež slavnostně prohlásil: „Měl jsi, Richarde, naprostou pravdu, když jsi mi volal a říkal jsi, že jste tu zřejmě vykopali hrob velkomoravského šlechtice. Je to bezpochyby tak. Gombíky i sekyra byly zcela nepochybně vyrobeny na Velké Moravě. A navíc podle těch gombíků bych si dovolil přesněji tvrdit, že ten bojovník nejspíš pochází někde z okolí našeho znojemského hradiště. Tam se podobné gombíky našly.“

„Včera jsme si s Betty a Hilde říkali, že ten bojovník tu nemusí ležet sám,“ řekl profesor Huber. „Pokud

tu je pohřbený takový nepochybně šlechtic, je dost pravděpodobné, že tu kolem něj padli i nějací jeho podřízení. Proto jsme to tu začali zkoumat georadarem. Jaký je tvůj názor?“

„Mohu s vámi jen souhlasit,“ přitakal profesorovi docent Vočadlo. „Podle tady těch evidentně zraněných žeber na hrudi ten muž zřejmě zahynul na ránu mečem či nožem do srdce nebo možná prostě do hrudníku, těžko říct. Tím chci povědět, že určitě nezemřel na nějakou nemoc. Takže v tom boji byli kolem něj asi i jeho muži, a když na ránu mečem zahynul jejich velitel, dost možná to potrefilo i jeho lidi. To je i podle mě logická úvaha.“ 8

Docent Vočadlo se na chvíli odmlčel a rozhlížel se kolem sebe. Po chvilce ukázal na georadar a zeptal se: „Našli jste už s tím přístrojem něco, než jsem vás tu vyrušil?“

Doktorka Straussová zase přístroj zapnula a pustila záznam měření. Ukázala na obrazovku. „Myslím, že by něco mohlo být po stranách toho našeho odkrytého hrobu,“ pravila. „Tady a tady, poblíž nohou toho odkrytého bojovníka, to budou spíš asi nějaké kusy kamene, možná cementu nebo betonu, ale připadá mi, že tady a tady, po stranách toho pohřbeného šlechtice, jsou další dva hroby.“

Docent Vočadlo si zamyšleně prohlížel záznam měření doktorky Straussové. „Hádám, Betty, že

budete mít pravdu,“ přikývl nakonec. „Ale myslím, že nemá cenu nad tím moc mudrovat. Nejlepší bude, když dokončíte svoje měření, a pak uvidíme. Uděláme tu pár sond na slibných místech a budeme moudřejší. A máte pravdu, nejlepší bude začít na místech, kde vám cosi zajímavého ukazuje ten váš přístroj.“

„Hynek má pravdu. Poprosíme vás, Betty, abyste to měření dokončila,“ prohlásil profesor Huber souhlasně.

Doktorka Straussová tedy opět zapnula georadar a pokračovala v započatém průzkumu pozemku. Ještě asi dva metry od už odkrytého hrobu velkomoravského bojovníka našla cosi, co vypadalo jako čtvrtý hrob.“

Když skončila s měřením, všichni čtyři se zamyšleně zahloubali do záznamu měření. Profesor Huber zamyšleně pronesl: „Všechna čtyři těla jsou pohřbená tak, že směřují stejně. Vpravo a vlevo od odkrytého hrobu tu zřejmě máme další dva pohřbené. A konečně čtvrtý je pohřbený dva metry od hlavy našeho bojovníka, šikmo nad jeho hlavou. Co to asi znamená?“

Docent Vočadlo se podrbal na bradě. „Možná se mýlím,“ pověděl pomalu, „snad to poznáme, když ty hroby odkryjeme. Připadá mi to však tak, že ten odkrytý hrob ukrýval velitele. Jeho podřízení byli pohřbeni po jeho bocích, aby mu i po smrti tak vzdávali čest. A ten čtvrtý hrob bude místem posledního odpočinku někoho, koho ti tři a možná i jejich druhové, kteří to vše přežili, chránili, možná se pokusili osvobodit. Ale zase je ten čtvrtý hrob dost našikmo od toho šlechtice. Takže s ním také třeba nemusí mít nic společného. Nebo šlo naopak o nepřítele těch Velkomoravanů. Těžko říct. Možností je řada.“

Rakouští kolegové docentovi nakonec po krátkém rozvažování dali za pravdu. Docentova úvaha se jim zdála naprosto logická.

A tak se studenti pod vedením archeologů pustili do odkrývání tří dalších domnělých hrobů.

Nejprve se dal do práce Sepp Gruber se svým bagrem. Co možná nejopatrněji, aby nepoškodil artefakty a kostry ležící v zemi, podle pokynů profesora Hubera shrnoval zeminu z míst předpokládaných nálezů.

Když se dostal na úroveň hrobů, nastoupili studenti i archeologové vyzbrojení malými rýčky, archeologickými lžícemi různých tvarů, malými lopatkami a také špachtlemi, štětci a štětečky nejrůznějších tvarů a velikostí. Pomalu odhrnovali zbytek zeminy a odkrývali kosti pohřbených i artefakty kolem nich.

Po několikadenní opatrné a pečlivé práci se nakonec ukázalo, že doktorka Straussová se svým georadarem odvedla naprosto perfektní práci. A sondy, které vykopali pro jistotu po celé ploše, jim už kromě toho, co se svým přístrojem objevila doktorka, neukázaly nic nového a zajímavého.

Když skončili, bylo to tak, jak předpověděl docent Vočadlo, který po dobu odkrývání hrobů pravidelně brzy ráno ze Znojma dojížděl do Mistelbachu a osobně se také po boku svých rakouských kolegů s neobyčejným nadšením hrabal v zemi.

Výsledkem společné práce byl pro Mistelbach jedinečný objev čtyř velkomoravských hrobů.

Především to byly hroby tří velkomoravských bojovníků, šlechtice a jeho dvou druhů.

Bojovníci pohřbení po bocích šlechtice, který byl nalezený jako první, byli také pohřbení se svými zbraněmi. Na rozdíl od svého velitele ale jejich meče neměly čepel z damaskové oceli a jílce mečů a nožů neměly žádné zdobení. Nákončí a přezky jejich opasků byly bronzové a jediným zdobením byly kříže vyklepané do jejich nákončí. Stejně tak i gombíky u jejich krků byly bronzové a na jejich povrchu byly vyklepáním či odlitím vytvarovány geometrické vzory. Prostě rozdíl ve výpravnosti a nákladnosti jejich výbavy byl naprosto zřejmý.

Ti dva po bocích svého velitele byli nepochybně prostí vojáci, kteří zřejmě položili své životy v boji spolu se svým velitelem.

A něco přes dva metry daleko od tohoto trojhrobu byl potom hrob, ve kterém byla, jak se všichni čtyři archeologové shodli, pohřbená členka velkomoravské nobility, podle kostry mladá žena, jejíž už dávno zetlelý oděv byl ozdobený dvěma stříbrnými gombíky se zdobením zlatými granulkami3. U lebky jí pak ležely nepochybně drahé stříbrné náušnice se zdobením zlatým filigránem4. Podle těchto šperků bylo jasné, jak poznamenal docent Vočadlo, že muselo jít o ženu či dceru nějakého bohatého vladyky, nebo dokonce velkomoravského velmože.

3 Granulky – drobné kuličky vzniklé v rozžhaveném uhelném prachu z jemně nasekaného tenkého drátku

4 Filigrán – splétaný tenký drátek

Co však zaujalo všechny archeology, byla dýka, kterou nalezli v hrudníku pohřbené šlechtičny.

„Co myslíte, Hynku?“ zeptala se doktorka Straussová. „Jak se sem asi ta žena dostala? Jela se vdát? Co však má znamenat ta dýka?“ 10

Docent Vočadlo pokrčil rozpačitě ramena. „Těžko říct, milá Betty,“ odpověděl. „Co vám mám povídat? Mohlo jít stejně tak o svatbu, jako třeba o únos. Podobné náušnice jsme našli také u nás ve Znojmě-Hradišti. Ta žena mohla tedy klidně patřit do rodiny pána tohoto hradiště. A ten kraj tehdy čas od času býval poněkud neklidný. To víte sama. Čímž chci říct, že bych si klidně dokázal představit i ten únos. Ale tehdy byla docela pravděpodobná i ta možnost, že v rámci vyjednání pohraničního klidu byla domluvená svatba mezi mocnými toho kraje jako stvrzení míru a klidu v pohraničí.“

Po těchto slovech se docent Vočadlo ještě jednou sklonil ke kostře velkomoravské šlechtičny, ještě jednou si ji pořádně prohlédl a ukázal na dýku: „Podívejte se ale, Betty, tady na tu dýku v ženině hrudníku. Nechci se mýlit, ale řekl bych, že to může klidně znamenat sebevraždu. Ta žena se dostala do bezvýchodné situace, tak raději zvolila smrt. Ovšem klidně ji mohl někdo zabít. Bůhví jak to tehdy bylo. Na žebrech těch tří bojovníků jsou také vidět zranění. Tentokrát zřejmě sečná zranění. Od mečů, možná seker.“

„Tím chceš, Hynku, asi říct, že všichni zahynuli společně v nějaké šarvátce,“ chápavě pokýval hlavou profesor Huber.

„Přesně tohle si myslím,“ přikývl docent Vočadlo. „Kdyby v hrudníku té ženy nebyla ta dýka, mohli bychom si myslet, že mohla eventuálně zemřít přirozenou smrtí. A že ji tady prostě pochovali proto, aby ležela vedle svých krajanů. Ale vzhledem k tomu, že kostry všech čtyř vykazují bojová zranění, dovolil bych si odhadovat, že šlo nejspíš o únos té ženy a ti vojáci se ji pokusili osvobodit. A tu ženu buď pohřbili s dýkou zabodnutou do hrudi, nebo z piety jí tu dýku položili na hruď. Třeba byla její. Dnes to už těžko rozlouskneme.“

„Nemohlo ale přece jen jít i o svatební průvod, který byl přepaden?“ zeptala se pozorně poslouchající doktorka Braunerová.

„Teoreticky jistě mohlo,“ vmísil se do debaty profesor Huber a pokračoval, „to bych ale tady jednak očekával víc mrtvých Moravanů a potom si myslím, že by asi nebyla nevěsta zabitá. Tu by asi chtěli ti útočníci dostat živou.“

„Mohla se ale opravdu zabít sama, aby nepadla do rukou útočníkům, jak naznačil Hynek,“ namítla doktorka Braunerová. „Je mi však jasné, že dnes tu záhadu opravdu nerozlouskneme.“

„Přesně to si myslím také,“ přikývl docent Vočadlo. „Osobně bych se klonil k sebevraždě té ženy. Ovšem důkazy, jak to bylo doopravdy, zůstaly v té dávné době.“

Potom po chvilce klidu najednou začali naráz mluvit docent Vočadlo a doktorka Straussová.

Oba opět naráz zmlkli. „Prosím, kolegyně, máte přednost,“ řekla docent dvorně.

Doktorka Straussová se pousmála a řekla: „Jako ženu mě zarazila jedna věc, která vás, Hynku, nejspíš napadla také. I když jste mužský. Ovšem zároveň jste velký znalec Velké Moravy.“

Docent naznačil úklon hlavou. „Děkuji vám, Betty,“ pronesl dvorně. „Zřejmě nás oba zároveň napadlo, že je divné, že ta žena neměla náhrdelník. Když měla drahé gombíky a drahé náušnice, proč jí asi chyběl na krku náhrdelník? Jistě by ji pohřbili i s ním. Pokud ji tedy pohřbívali její vlastní lidé.“

Doktorka Straussová přikývla. „Přesně to stejné mě napadlo také. Vzhledem k tomu, jak s úctou byli pohřbení ti tři velkomoravští bojovníci, dovolila bych si odhadovat, že tu trojici bojovníků i tu ženu pohřbívali vlastní lidé, a nikoliv nepřátelé. Takže mě napadá, že ženě ten náhrdelník vzali její únosci a že zahynula tady v Mistelbachu při svém osvobozování.“ Načež po malé odmlce dodala doktorka s jistými rozpaky: „Ovšem také uznávám, že se ale jedná pouze o mé, důkazy nepodložené odhady.“

„Jsou to pouhé odhady,“ přitakal doktorce docent Vočadlo. „Avšak dovolil bych si poznamenat, že to jsou odhady, které mají svoji logiku. A že si já myslím to stejné. Jenže se holt budeme muset spokojit pouze s takovými odhady. Bohužel tady ty zbytky

těl už dávno ztratily možnost hovoru.“ Potom si ještě, sledovaný pobavenýma očima rakouských kolegů, povzdechl: „Jo, kdybychom tak našli nějakou místní kroniku. To by bylo něco. Jenže takové štěstí nás potká těžko. Takže můžeme pouze a jenom fantazírovat a snít.“ A na závěr usmívající se docent poznamenal: „To snění není zapovězeno ani nám vědcům. Akorát podle něj potom nesmíme psát své vědecké práce.“

„A protože už se blíží večer, tak to tu pro dnešek ukončíme a půjdeme na večeři, abychom ten nález pořádně oslavili,“ pronesl tónem nepřipouštějícím diskusi profesor Huber.

„Však jsem s tím počítal a na dnešek si tady zarezervoval pokoj,“ odvětil usmívající se docent Vočadlo.

„Tak jdeme,“ zavelel profesor. „A při jídle si můžeme i trochu zasnít a zafantazírovat.“

Okolí hradišteˇ Znojem5, léto r. 855

Léta Páně 855 byla moravská země od Moravgradu6 až po okolí hradiště Znojem dosyta napitá krví franských vojáků.

Když se tak stalo a bylo jasné, že Bůh dal Moravanům sílu a především mladého velmože Slavomíra,

5 Znojem – Znojmo v mých románech. Znojemské hradiště tak nazývá Tomáš Pešina z Čechorodu ve svém díle Mars Moravicus.

6 Moravgrad – v románu dnešní Mikulčice-Valy

aby zachránil rodnou zemi před franskou záplavou, bylo už moravské zemi i jejím obyvatelům hej.

Jiné to ovšem bylo o pár měsíců dřív, kdy zima předala svoji vládu nad zemí jaru a kdy se po letech studií vrátil Slavomír domů a přivedl si s sebou věrného druha a přítele, vikinga Erika.

Na jaře onoho dramatického léta Páně 855 bylo Slavomírovi i všem obyvatelům Moravského království7 jasné, že se blíží doba, kdy zase jednou budou muset obětovat vše a nasadit všechny své síly v boji za nezávislost rodné, moravské země. A že se na dlouhá léta rozhodne o tom, kdo bude vládnout nad moravskou zemí. Jestli Moravané sami, vedení panovníkem, kterého uznávají za svého vládce, nebo mocný východofranský král Ludvík, jehož prodlouženou rukou bude někdo z jeho hrabat nebo třeba i pasovský biskup Hartwig, do jehož diecéze Moravské království k nevelké radosti krále Rastislava patřilo.

Východofranský král Ludvík před devíti lety po smrti knížete Mojmíra pomohl králi Rastislavovi k tomu, aby usedl na trůn moravského vládce. Ludvík tehdy očekával, že Rastislav mu vše oplatí plnou loajalitou, dohlédne na to, aby se na Moravě vždy prosazovaly Ludvíkovy zájmy a východofranský vládce získal klid na východním okraji své velké a mocné říše. Jediné, čeho se Ludvíkovi dostalo, byl ze strany Moravanů onen klid. Rastislav dobře chápal, že mocný západní soused je mnohonásobně silnější, a proto jsou pokusy na něj útočit předem odsouzené k nezdaru. A pokud bude chtít Rastislav rozšiřovat svoji říši, kterou

7 K roku 861 je v Bertinských letopisech datovaný zápis titulující Rastislava jako „regulus“, což je cosi jako „menší král“.

v době, kdy se ujal vlády, tvořilo Moravské a Nitravské8 knížectví, bude muset útoky svých vojsk směřovat všude, pouze nikoliv směrem na Východofranskou říši. Zpočátku byly vztahy mezi Rastislavem a Ludvíkem dobré. Ovšem to platilo pouze prvních pár let. Jak Rastislav upevňoval svoji vládu v Moravském království, rozcházely se jeho zájmy s těmi Ludvíkovými víc a víc. Svoje vladařská rozhodnutí přestal konzultovat nejen s Ludvíkovými vyslanci, ale rovněž také s biskupem Hartwigem i s jeho důvěrníky.

Tento představený benediktinského královského kláštera v Tegernsee byl blízkým přítelem východofranského krále Ludvíka. A Ludvík od svého přítele, jehož řád bohatě podporoval, očekával na oplátku vstřícnost a pomoc. Hartwig měl tu nejlepší vůli svému králi vyhovět, a tak se snažil o to, aby se síť jeho podřízených ve vzdálené východní části pasovské diecéze, kam patřila i Morava, změnila v dobře fungující zpravodajskou síť, díky které bude Ludvík vědět o sebemenším šustnutí v Moravském království.

A zároveň v prvních letech byl nezkušený Rastislav tím, jehož vladařské kroky se Hartwig pokoušel řídit svými pokyny, tvářícími se jako otcovské rady.

Zhruba tak první dva roky tohle fungovalo k Hartwigově a tím i Ludvíkově spokojenosti.

8 Nitrava byl v té době název dnešní Nitry.