Přísaha

Luděk Kubát PŘÍSAHA Odpovědná redaktorka Petra Novotná Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Luděk Kubát, 2021 Obálka © Ivana Dudková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první Vychází jako 345. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-0049-7

LUDĚK KUBÁT

Přísaha

Holčičko moje, proboha, cos to udělala?

Srdce zrychluje frekvenci tepů, jako by se chtělo prodrat z těla ven.

Holčičko moje, proboha, cos to udělala.

Deset prstů svírá mrazivé tenké plátno, které bledé tělo ležící pod ním neohřeje.

Holčičko moje, cos to udělala.

Dlaň pohladí přes plátno tvář, ale ví, že oči se už ne­­otevřou.

Holčičko moje, cos to udělala.

Bezkrevnými rty políbí dívku tam, kde tuší čelo, na­­ přímí se, pohlédne na postavu v bílém plášti stojící opodál, přikývne, mlčky poděkuje a z pitevny odejde.

HOLČIČKO MOJE, CO TI TO UDĚLALI? Jde pomalu dlouhou chodbou. Jako robot. Studené kachličky po obou stranách. Levá noha před pravou, pravá před levou, až se konečně dostane na konec této cesty utrpení.

Via dolorosa.

Uchopí kliku, ještě jednou se otočí a hledí skrz dveře, za kterými leží ztýrané tělo.

Holčičko moje, ty už míříš do ráje, ale přísahám, že peklo čeká na jiné.

Dveře se potichu zavřely.

5

O dva roky později

1 „Pánové,“ pozvedl Olin Novák sklenku s tequillou, olízl špetku soli z bříška mladé slečny ležící před ním na kulečníkovém stole, obsah sklenky do sebe zvrátil a do úst si vymačkal šťávu z malého měsíčku žlutého citronu. „Včera jsem se s někým seznámil. Vojto, potřeboval bych půjčit klíče od vaší chaty.“ „Kdo to je? Známe?“ Vojtěch Franta vytáhl z kapsy svazek klíčů, jeden oddělil, podal jej Olinovi a s tequillou provedl totéž, co před ním jeho kamarád. „Neznáte,“ řekl tajemně Olin a přitáhl si lahev. „Minimálně dva dny nebudu na příjmu.“ Třetí mladík, rozvalený v křesle, dlouhým tágem nadzvedl krajku lemující kalhotky ležící dívky a přimhouřil oči za tlustými skly brýlí. „Jsem zvědav, jak dlouho s tebou vydrží,“ ušklíbl se Radek Krbec a vymrštil se z křesla, když mu dívka vytrhla tágo a odhodila ho na zem. „To bolí,“ pronesla s přízvukem, který získala hodně daleko na východ od České republiky. „Tak ono ji to bolí, chudáčka,“ řekl měkce Radek a povstal. Zvedl ze země tágo a uchopil jej za tenčí konec.

Dívka na něj vyděšeně hleděla a pak se prosebně podívala na dvojici mladíků, jako by od nich čekala pomoc.

Nedočkala se. Naopak, ti dva ji převrátili na břicho a Radek ji silně udeřil tágem přes zadek.

7

Místností se ozval dívčin jekot. „Dostalas prachy,“ zasyčel jí Radek do ucha, „tak se podle toho chovej, děvko.“ Rozpřáhl se znovu, ale Olin Novák ránu zachytil. „Neblázni, kámo, nejsme doma. Může sem někdo vlítnout.“ „No a co,“ křikl na něj Radek. „Dostane tágem taky.“ Přesto se vrátil do křesla a pozoroval vzlykající dívku. Když mu Vojtěch podal lahev, nalil si a o děvče ztratil zájem.

2 „Máte tu místo pro osamělého doktora? Mohu přisednout?“ Primář ortopedie Záviš Sokol se s tácem v ruce a úsměvem ve tváři zastavil u stolu, kde seděla doktorka Miloslava Severýnová. „Samozřejmě,“ odpověděla asi čtyřicetiletá pohledná černovláska a složila noviny, které si při jídle pročítala. „Hrozný zvyk,“ pokrčila rameny. „Ale jindy nemám čas se dozvědět, co se děje u nás nebo ve světě.“ „To jsme na tom stejně,“ zasmál se a ukázal na kapsu bílého pláště, ve které měl složenou Mladou frontu DNES. „Klidně si čtěte,“ vybídla jej lékařka.

Primář nabídku rezolutně odmítl.

8

„Přece si nebudu číst politiku, když přede mnou sedí tak atraktivní žena,“ odtušil a kupodivu se trochu začervenal. „Ale jděte,“ usmála se lékařka. „Čtyři křížky na krku a pátý se nezadržitelně blíží. A raději jezte, nebo vám to vystydne.“ Záviš Sokol ji poslechl a dal se do jídla.

Miloslava Severýnová už dojídala a primář do sebe začal házet těstoviny značnou rychlostí. Vypadalo to, že má velký hlad, anebo chce být hotov co nejdříve, aby si se ženou mohl popovídat.

Ta dělala, že si toho nevšímá. Odsunula prázdný talíř, opřela se o opěradlo židle a přivřela oči. „Nevaří špatně, že? Dovolíte?“ Primář položil svůj talíř na její a tácy na sebe. Vstal a vše odnášel do příslušného regálu. „Dáte si kávu?“ zavolal od automatu. „Čaj, prosím,“ odpověděla a za chvíli se před ní objevil šálek s horkou tekutinou. „Už jsem měla dneska dvě a nesmím to přehánět,“ pravila a poděkovala za nápoj. „Tak to mně káva nic nedělá, zvláště tahle,“ ukázal na hnědou tekutinu, kterou si navolil z automatu v rohu jídelny.

Trochu usrkl a znechuceně šálek odsunul stranou. „Jak se vám tu líbí, paní doktorko?“ zeptal se primář. „Jestli vám to nevadí,“ usmála se lékařka a napřáhla ruku. „Miloslava.“ Primář Sokol bleskurychle natáhl svou.

9

„Záviš.“ Žena v bílém se pousmála. „Já vím,“ povzdychl si primář. „Je to můj úděl. Víte, můj otec, profesor historie, ihned po mém narození věřil, že budu v jeho profesi pokračovat, a do vínku mně věnoval tohle jméno. Ono zas tak špatné není, ale když se k tomu přidá Sokol, znalci historie, zvláště zaměření na třinácté století, zavětří. Podle vaší reakce nemusím vysvětlovat proč. Já to měl ještě jakžtakž dobré, ale když se rodičům narodila dcera, hádejte, jaké jí dali jméno.“ „Kunhuta?“ řekla lékařka opatrně. „Jo,“ přikývl Záviš. „Umíte si představit, jaké s tím měla ve škole trable. Nyní by se svým jménem problémy určitě neměla, když se podíváte, jaká jména dostávají chudáci děti,“ zavrtěl nechápavě hlavou. „Otec i matka měli jména normální,“ pokračoval. „Jan a Marie. Když ale představovali ve společnosti nás, hrůza. Ještěže ho nenapadlo nám poněmčit příjmení.

Umíte si to představit. Kunhuta a Záviš Falken.“ Miloslava Severýnová se neudržela a dala se do smíchu. Primář se po chvíli přidal. „A to si, Miloslavo, představte, jak si ten osud zahrává. Máme tady v nemocnici doktorku Zemanovou, určitě ji znáte, a ta žije s přítelem, který se jmenuje Hrabě.

A vedle v Klášterci, další případ z historie a o hodně starší než ta moje. Manželé. Ona Šárka, on Ctirad. Jak říkám, osud si s námi zahrává. A co vy, taky se ve vašem životě něco podobného vyskytuje? Jestli nejsem moc zvědavý, jak se jmenuje manžel?“ 10

Doktorka Severýnová si ho chvíli měřila. „Nejsem vdaná, zřejmě jsem nepotkala toho pravého.“ „Promiňte,“ opáčil primář. „Taková atraktivní žena.“ „Zas to, Záviši, nepřehánějte,“ trochu se zarděla, ale vypadalo to, že ji jeho lichocení těší. „Už nejsem perspektivní a už toho, prosím, nechte,“ zarazila včas Záviše, který jí to chtěl vyvrátit. „A co vy?“ zeptala se ze slušnosti. „Tak to já jsem si před lety myslel, že jsem tu pravou potkal,“ ušklíbl se primář, „ale po nějakém čase jsem musel změnit názor. Nepotkal. A před čtrnácti dny konečně skončilo roční martyrium a byli jsme šťastně rozvedeni.“ „Máte děti?“ zeptala se, ale vzápětí toho litovala, když spatřila výraz v jeho tváři. Jako by teplota u stolu klesla o několik stupňů.

Pak Záviš Sokol potřásl hlavou, jako by z ní chtěl setřást obrovskou tíhu, a skoro nepřítomně se podíval na svůj protějšek. „Promiňte,“ řekla přiškrceným hlasem Miloslava, po­­ dívala se na hodinky a vstala ze židle. „Bohužel, Záviši, je mi s vámi fajn, ale už musím.

Sice nemůžu říci, že by moji pacienti byli netrpěliví, ale práce je nad hlavu.“ „Chápu,“ přisvědčil Záviš, už viditelně klidnější, a ga­lantně povstal. „Budete mně tu zítra zase držet místo?“ zeptal se. „Pokud nenastane nic urgentního,“ usmála se na něj Miloslava, „budete vítán.“ 11

Pokynula mu a odcházela do přízemí, kde se nacházela pitevna, zatímco primář Sokol se opět posadil a sledoval půvabnou lékařku mizící v létajících dveřích.

Mohl bych ji pozvat někam na večeři, napadlo ho. Žije sama, nikoho nemá, já jsem taky jak kůl v plotě, tak možná nebude proti. Ani jsem se jí nestačil zeptat, proč odjela ze stověžaté matičky a nastoupila na patologii tady v kadaňské nemocnici. Sice je tu nádherně, ale Praha je Praha. Více možností jak v profesním postupu, tak v dalších oblastech, v kultuře, sportu. Ale možná, že nic z toho nepreferuje, a já vlastně také ne. Stejně jsem pořád v práci.

No jo, kamaráde, ale co když bude chtít vidět, jak žiju? Do toho mého kamrlíku ji rozhodně pozvat nemůžu.

Ta mrcha mě s tím svým novým blbem obrala o všechno.

Pár měsíců to potrvá, než se zabydlím.

Povzdychl si, ale pak mávl rukou. Ono se to nějak vytříbí.

Popadl hrnek s vychladlou bryndou a odnesl ho do regálu.

Pomalu se vydal dlouhou chodbou na své oddělení.

Když míjel informační tabuli ve vestibulu, oči mu sklouzly na nápis MUDr. Miloslava Severýnová. Rozbušilo se mu trochu srdce.

3 U dveří honosné vily stál podsaditý vyholený muž v černé uniformě. „Koukej vypadnout, vandráku!“ křikl 12

na zarostlého bezdomovce, který nakukoval do popelnice, jestli v ní nenajde něco vhodného, co by mohl eventuálně prodat ve sběrných surovinách.

Muž zaklapl víko, když spatřil, že k němu hlídač míří. „Aby ses neposral,“ zamumlal Zdenek Tůma do prošedivělých vousů a odpajdal na lavičku ukotvenou opodál. Ze sáčku si vyndal housku a kus levného točeného salámu, z kterého si odkrajoval kapesním nožíkem silná kolečka.

Muž v uniformě se vrátil na své místo, ale tu a tam zabrousil pohledem směrem, kde se bezdomovec uvelebil.

Netrvalo dlouho, zakvílely brzdy a před vchodem vily zastavilo černé luxusní auto, na jehož předku se leskly čtyři do sebe spletené kruhy. Vystoupil řidič ve stejné uniformě, jakou měl na sobě muž před vraty, a úslužně otevřel zadní dveře, z nichž se s funěním vysoukal silně obézní muž.

Známý advokát Stanislav Novák nechal dveře vozu otevřené a belhal se k dubové brance. Servilní pozdrav hlídače ignoroval a zmizel v útrobách vily.

Zarostlý muž, jakmile spatřil přijíždějící auto, položil svačinu na lavičku, povstal a popošel o pár kroků blíže.

Hlídač se věnoval svému šéfovi, tudíž nemohl spatřit bezdomovcův nenávistný pohled, který probodával záda funícímu tlusťochovi.

Jen co zavřel za svým chlebodárcem vrata, postavil se hlídač opět na své místo a pohlédl k lavičce.

Ta už zela prázdnotou.

13

Spustil se drobný deštík a kapky vody stékaly na čerst­­vě vyryté a přeškrtnuté písmeno N.

4 Daniela Aubrechtová před sebou tlačila invalidní vozík, na kterém seděl její čtyřiadvacetiletý syn Da­­niel.

Před rokem, tehdy nadějný fotbalista hrající krajský přebor, připevňoval s několika spolupracovníky polystyrénovou izolaci a zřítil se z lešení. Prolomila se pod ním prohnilá podlážka. Z desetimetrové výšky dopadl na záda a zlomil si mimo jiné i pár obratlů. Úlomek kosti zasáhl míchu a Dan, přes okamžitou operaci a půlroční rehabilitaci, zůstal od pasu dolů ochrnutý.

Přestože si Daniela Aubrechtová najala výborného právníka, advokát majitele stavební firmy Alfréda Krbce, Stanislav Novák, byl o poznání průbojnější.

Nejenže poškození nic nevysoudili, museli ještě za­­ platit soudní výlohy. Danovu matku přivedl stavebníkův advokát téměř na mizinu.

Přišli s Danem o dům a odstěhovali se do dvoupokojového bytu na místním sídlišti.

Jediným plusem bylo, že byt měli v přízemí, takže s vozíkem musela vydrncat jen čtyři schody.

Když spolu míjeli dlouhý panelák, odhrnula se zelená látka kryjící fasádu a objevila se vousatá tvář. „Čau, Dane,“ zavolal muž na projíždějící dvojici. „Zdar, Míro,“ zamával Dan. „Jak se vede?“ 14

„Makáme, makáme,“ ozvalo se shůry. „Ve čtyři jdeme na pivo, přijdeš taky?“ Dan se obrátil na matku. „Já vám ho tam přivezu,“ usmála se. A odvrátila tvář, aby syn neviděl slzy v jejích očích. „Budeme tě čekat,“ vousáč zamával a ztratil se za plentou.

Daniela pomalu objížděla sídliště a v okamžiku, kdy míjela kancelář Alfréda Krbce, se otevřely dveře a majitel vyšel ven. Jakmile spatřil vozík a na něm svého bývalého zaměstnance, rychle se obrátil a vrátil se zpátky. „Přísahám, že na tebe taky dojde, mizero,“ zašeptala Daniela Aubrechtová.

5 „Jebem ti boga,“ stiskl své mozolnaté ruce Nikolaj, když se před ním prošla jeho švagrová Anastasija ve spodním prádle a on si všiml velkých podlitin na jejích bedrech. Před rokem spolu přijeli do Čech za prací. „Kto to spravil?“ uchopil Anastasiji za rameno a po­ díval se jí do očí.

Sice věděl, jakou práci tady provozuje, ale tohle už bylo příliš a mimoto slíbil její matce, že jí na dceru dá pozor. „To ničevo, Nikolko,“ pokusila se o úsměv, ale on viděl, že se jí oči zalévají slzami. „Ja ich ubiju, duraky!“ křičel, když se mu svěřila.

15

„To nesmíš,“ chytila jej za ruce. „Já dám na sebe pozor. Ty ničevo nesdělaj. Máš rodinu, kdo by se o ně postaral. My dolžny vydržat pol roka a pak domů. Ty slib, že nic nesdělaješ. Prisahaj.“ Nikolaj se jí vytrhl a usedl na židli na miniaturním balkonku jejich jednopokojového bytu. Zapálil si cigaretu a nadával na ten nespravedlivý úděl.

Měl zvláštní život. Poměrně klidné mládí prožil v Mo­­sk­­vě, ale vojna jej zavála do Čečenska. Jako převážná většina ruských vojáků věřil, že bojuje za správnou věc. Po zvěrstvech, která zažil, si ale uvědomil, jak s nimi ti nahoře manipulují, a tak po návratu domů odešel na Ukrajinu, kde se oženil a na vše ruské zanevřel. Bohužel, jeho ukrajinština byla zatím dosti mizerná, proto musel prozatím mluvit svou mateřštinou, ale všichni mu to tolerovali. Rodina jeho manželky pocházela z malé vesničky, která sice byla daleko od běloruského Černobylu, rakovinový spad však zasáhl i ji. Někteří obyvatelé se z vesnice odstěhovali, ale pár starších lidí to odmítlo s tím, že už dožijí tam, kde mají kořeny. Mezi nimi i Anastasijina matka. Nikolajova rodina se ze zasažené oblasti odstěhovala, on ale nikde nenašel práci, takže se sebral a spolu s Anastasijí se vydal vydělávat peníze na Západ.

Sice tady musel tvrdě pracovat, ale na to byl z domova zvyklý. Střádal korunu ke koruně a těšil se, až našetří potřebnou částku, z které by pár let jeho rodina vyžila, a vrátí se nazpátek.

Ruka mu nevědomky zabloudila do kapsy, a když ji vytáhl, díval se na svůj nůž, který nosil při sobě už 16

od raného dětství. Stiskl miniaturní knoflík a ze střenky vyjela úzká dýka. Stiskl znova a ostří zajelo zpět. Znova a znova. Prinesti prisjagu, prinesti prisjagu.

Zkurvený svět.

6 Ledově klidné oči hleděly do těch jeho vyděšených, pomalu vyhasínajících a ptajících se proč.

Když z úst postavy sklánějící se nad ním vyšlo jméno, které pro něj bylo až do dneška jen malou, bezvýznamnou epizodou, vzpomněl si, jak podobně on stál nad ztýraným tělem vyděšené dívky a vyrážel ze sebe opilecký smích.

Anděl pomsty nad ním se ale nesmál. „Brzy budeš v pekle,“ šeptaly rty. „A neboj se, tvoji kamarádi ti budou dělat společnost. Brzy. Já vás tam budu taky následovat, ale moje holčička, moje krásná holčička je tam nahoře, daleko od vás.“ Život mladíka pomalu vyhasínal. Pár posledních zá­­ chvěvů. Prsty levé ruky se zaryly do mechu, který byl tady na Zemi jeho konečným ložem. Oči se mu pomalu přivíraly a chystaly se k věčnému spánku.

Nastalo ticho.

Postava se narovnala, rozhrnula větve mladých smrčků a usedla pod rozsochatý dub. Opodál zahlédla, jak se z chundelatého mechu klubají kulaté kloboučky nádherných houbiček.

17

Nový život, ale stejně krátký jako život mé holčičky.

Je čas. Setřela si z čela studený pot, po kolenou se přesunula k rodině krásných hříbků, několik z nich opatrně vykroutila a vložila do košíku, který postavila k ležícímu tělu. Z jeho kapsy vyňala telefon a ruka namačkala číslo. „Záchranná služba, dobrý den,“ ozvalo se.

Palec ukončil hovor a pravá ruka v rukavici mobil položila do kaluže krve, která se vsakovala do zeleného mechu.

A táž ruka po chvíli popadla bílou helmu ležící na koženém sedadle červené čtyřkolky a pak ještě důkladně otřela místa, na kterých zanechala své otisky.

Ještě poslední pohled k houštině, kde ležel první ze tří, a postava se vydala prudkým srázem do údolí.

7 Pozdě v noci ležel Zdenek Tůma v zámeckém parku na lavičce, na které měl položený tlustý molitan, a se založenýma rukama hleděl na mihotající se hvězdy.

Jedna z nich blikala, blikala a náhle z oblohy zmizela, jako by někdo tam nahoře otočil vypínačem.

Daniela Aubrechtová seděla ve stejnou dobu na balkoně jejich třípokojového bytu a popíjela kávu. Stejně jako Zdenek Tůma i ona zaregistrovala zánik vzdálené hvězdy.

18

Nedávno se někde dočetla, že se to děje vždy, když vyhasne jeden lidský život.

Nikolaj na noční oblohu nekoukal. Hleděl na vyleštěné ostří svého nože položeného na stolku u své pohovky.

Palcem pravé ruky přejížděl po rýze, kterou před několika měsíci vyryl do střenky vyrobené z mamutího klu.

Ten si přivezl jeho strýc ze sibiřského lágru, kam byl v sedmdesátých letech minulého století odsunut.

Jeho oči sjely na dvě stejné pohovky oddělené od té jeho laciným závěsem, teď shrnutým.

Jedna z nich, odestlaná, čekala na Anastasiji, ale druhá se už své majitelky nikdy nedočká.

Oksana, děvočka, pokřižoval se. Ten chuj za všechno její utrpení zaplatil.

Jeho spolubydlící Anastasija by se už ale měla brzy objevit.

Záviš Sokol odemkl byt a zamířil ihned do koupelny.

Dlouho si drhnul ruce a přitom se na sebe díval do zrcadla připevněného nad umyvadlem.

Umírající hvězdu propásl.

8 „To je neuvěřitelný,“ zajásal Václav Klimeš, když spatřil tu nadílku. Položil zatím ještě prázdný proutěný košík do mechu, klesl na kolena a sepjal ruce.

19

Za ty roky, co chodil na houby, a nutno říci, že začínal už od školních let, takovou krásu ještě neviděl.

Před ním na ploše minimálně padesát metrů čtverečních pokryté hustým smaragdovým mechem, na kterém se ještě třpytily krůpěje ranní rosy, vykukovaly lesklé hlavičky pravých hřibů.

Duch lesa se na tomto kousku svého království skutečně vyřádil.

Kloboučky všech velikostí a tvarů, některým ještě nebyly vidět nohy, ale spousty dalších se už vymanily ze zeleného vězení a hrdě se nad ním vypínaly.

Klečící Václav Klimeš hleděl na to nadělení dosud se sepjatýma rukama, jako by tomu stále nemohl uvěřit. Dokonce se štípl do dlaně, jestli se mu to náhodou všechno nezdá.

Bolest jej přesvědčila, že nezdá. Škoda, že tu nemám barvičky, posteskl si amatérský výtvarník, jehož doménou ovšem byla krajina okolo jeho rodného městečka Klášterce nad Ohří.

Tohle mně nikdo neuvěří. „Do prčic!“ zvolal. „Vod čeho máš mobil?“ Rozpletl si konečně prsty a sundal ze zad batoh, ve kterém nosil do lesa svačinu a lahev vody.

Z postranní kapsy vyňal moderní telefon a vyhledal ikonu fotoaparátu.

Zkusmo vyfotil zblízka největší exemplář a pak si jej zobrazil. „Teda, Venco,“ pochválil se. „Kam se na tebe hrabe Saudek.“ 20

Pak dostal nápad. „To budeš čubrnět,“ prohlásil se smíchem, když si vzpomněl na svého souseda. Bystře vyskočil, trochu po­­ odešel, aby se mu do záběru vešlo co nejvíce krasavců, nadílku vyfotil, vyhledal si adresu a snímek odeslal.

9 Společně s dcerou Lucií z prvního manželství a její přítelkyní Bárou jsme trávili siestu na zahradě pod pergolou. Bohužel chyběla moje Šárka, čerstvě jmenovaná nadporučice. Spolu s nadporučíky Petrem Beránkem a Jaroslavem Vránou se starali o klid v našem nádherném městě. Jsem rodák, takže to mohu o Klášterci říci.

Naše děti, Markéta s Martinem, se cachtaly v malém bazénku. Idyla jak na Starém bělidle.

Vtom se rozsvítil displej na mém mobilu. „Ten chlap je kouzelník,“ zavrtěl jsem hlavou, když se na mobilu objevila rodina bílých hřibů. „To jsem ještě neviděl. Kam na to chodí? Kdyby v celém lese vyrostla jedna jediná houba, on by ji určitě našel.“ Vzápětí telefon zapípal znovu a přišla další fotografie, z jiného úhlu. „Asi budeme mít večer smaženici,“ konstatoval jsem a holky se oblízly.

21

10 „Jsem moc zvědavej, co na to Ctirad,“ smál se poťouch­­le Václav Klimeš, který posílal jeden snímek za druhým. „Sto dvacet osm kousků, to tu ještě nebylo,“ pronesl, když spočítal tu rozvětvenou rodinu.

Pohlédl na košík, do kterého by se vešla stěží polovina, a uvažoval, že vybere ty přerostlejší a zítra se vrátí pro zbytek. Nepředpokládal, že by se tu mohl objevit jiný houbař, jelikož tohle místo bylo dost odlehlé a dobře ukryté mezi vzrostlými duby. Opodál sice vede polní cesta, ovšem s dost velkými rigoly, po té se sem s normálním autem nikdo nedostane. Dnešní houbaři si raději zajedou někam, kde mohou zaparkovat auto, aby se nemuseli tolik namáhat. Třeba by mohl přesvědčit Ctirada a pro zbytek by se mohli vypravit spolu. „Tak, ještě poslední foto a jdeme, kluci, na to.“ Přešel po úzkém chodníčku vyšlapaném vysokou zvěří a zamířil k metrovým smrčkům. Připravil si mobil, a protože se mu do záběru nevešla celá rodina, ustoupil o krok do hustých větví. Šlápl do výmolu a zapotácel se. Telefon zvedl nad hlavu, aby na něj nespadl, a jako ve zpomaleném filmu přepadával pozadu do pichlavých větviček zmírňujících jeho pád.

Přivřel oči, aby si je uchránil před ostrými jehličkami, a dopadl do hustého porostu.

Oči otevřel, a když se ujistil, že má všechny končetiny v pořádku, převrátil se na levý bok a vyjekl.

22

Před sebou spatřil lidskou ruku, jejíž prsty křečovitě svíraly vytržený vějíř už uschlého kapradí.

Jiného na jeho místě by zřejmě klepla pepka, ale Václav Klimeš, před důchodem pracující u záchranné služby, zažil otřesnější věci. Opatrně odhrnul větve a podíval se pod smrky.

Nepředpokládal, že majitel ruky bude ještě naživu, jinak by totiž musel dávno reagovat na hluk, který tu Václav coby nadšený houbař vydával. A pak ještě ten jeho pád...

Pozorně si prohlédl tělo v šortkách ležící na břiše.

Kdyby nebylo těch stovek much na jeho pokožce, muž by vypadal, jako by si v chladivém přítmí ustlal a spokojeně usnul. „Tak tobě už, chlapče, nepomůžu,“ zahučel Klimeš a vrátil větve na místo.

Po čtyřech vycouval a pak se postavil.

V levé ruce stále držel mobil a chvíli přemýšlel.

Pak vytočil číslo, na které během minulé půlhodiny zasílal nádherné fotografie.

11 „Á, je to tady,“ zasmál jsem se, když se v mobilu rozezvučela melodie z filmu Andělé a démoni, kterou, nevím jak, do toho přístroje nacpala Bára. Chvilku jsem si vychutnával housle, na které hrál známý virtuos Joshua Bell, a když jsem se nabažil, hovor jsem přijal.

23

„Co je, tati?“ zeptala se Lucie, když viděla proměnu mé tváře.

Zamával jsem rukou a poslouchal, na to co právě zažil, poměrně klidný hlas Václava Klimeše. „Jo, asi vím, kde jste,“ odpověděl jsem zajíkavě. „Nad Kláštereckou Jesení, první cestou doprava, pak okolo bejvalýho ovčína a za ním na nás počkáte. Zavolám Šárce a ona zařídí ostatní.“ Hovor jsem ukončil a mobil položil na stůl. „Co se stalo?“ opakovala Lucie a spolu s Bárou mě zvědavě pozorovaly. „Klimeš našel v lese mrtvolu nějakého chlapa.“ „Tati!“ ozval se Luciin vyčítavý hlas.

Já jen pokrčil rameny. „Jako bych za to mohl.“ „To bude zase něco pro Beránka,“ usoudila Bára, „to bude řečí.“ A já se s ní nepřel.

12 V prvním autě šplhajícím se po okresce nahoru nad Klášterec jsem seděl já. Jako řidič, neboť jsem prohlásil, že místo, kde Klimeš objevil tělo, by nenašli. Vedle mě seděla Šárka a vzadu na sedadlech oba nadporučíci, Vrána a poněkud naštavaný Beránek. Na záda nám dýchala policejní škodovka s technikem a lékařem.

Při průjezdu malou vesničkou s půvabným názvem Klášterecká Jeseň jsem si všiml starého Hanzalíka, který 24

seděl jako pokaždé, když tudy projíždím, na lavičce před svým domkem a sledoval, co se kde šustne. Na lavičce dřepěl za každého počasí, nad hlavou měl dokonce vyrobenou stříšku proti dešti. Když nastaly mrazy, přesunul se do vyhřáté kuchyně a dění venku sledoval za oknem.

Zamával jsem mu a on pozdrav opětoval.

Zabočil jsem okolo fotbalového hřiště, na kterém jsme s mužstvem starých pánů odehráli pár zajímavých utkání, a naše kolona vyjela z vesničky. Asi po kilometru zatáček jsem vyhodil pravý blinkr a opatrně sjel na zarostlou polní cestu.

Dvě vyježděné koleje byly dost hluboké, ale náš rodinný miniautobus je zvládl. Horší to bylo s vozem za námi.

Když jsem uviděl, že zastavili, zabrzdil jsem také.

Vystoupili jsme z auta a Beránek zamířil ke stojící škodovce. „Jak je to ještě daleko?“ zavolal na mě, když dohovořil s posádkou škodovky. „Asi kilometr,“ zakřičel jsem.

Strážmistr Dlouhý vůz zamkl a spolu s lékařem a technikem usedli do našeho vozu a já se pomalu rozjel. „Musí to tak házet?“ neodpustil si Beránek poznámku. „Tak si vystupte a dojděte pěšky,“ odvětil jsem a schválně najel do výmolu.

Někomu vzadu cvakly zuby.

Po dvou stech metrech se před námi objevily ruiny bývalého ovčína, já zastavil a všichni jsme vystoupili.

25

„Teď musíme tudy,“ ukázal jsem na vyšlapanou cestu mezi šípkovými a trnkovými keři. „Za chvíli bychom měli narazit na pana Klimeše.“ Slunce sálalo jak zběsilé a z nás tekly čůrky potu. Nám, co jsme byli trochu vyletněni, bylo hej, což neplatilo pro Petra Beránka, který do práce chodil zásadně v obleku a i nyní působil v naší skupince trochu neadekvátně.

Sice si sako přehodil přes ruku, ale na jeho světle modré košili se brzy objevily velké mapy potu. „Pane Klimeš!“ zavolal jsem. „Jsme tady, kde jste?“ „Zaplať pánbůh,“ zaslechli jsme zprava hlas mého souseda a za chvíli jsme spatřili mávající postavu. „Ne, vy tu zůstanete,“ přikázal mi nadporučík Beránek, když si potřásl rukou s Václavem Klimešem a ten ukázal rukou k zelenému smrkovému porostu.

Nějak mi to nevadilo. Sedl jsem si na velký placatý kámen a pozoroval skupinku upocených kriminalistů rozhrnujících pichlavé větve.

Minuty plynuly, já si sundal triko, pak i kraťasy a ­ulehl na vyhřátou horninu.

Vedro mě zmohlo a já usnul. „Tak támhle, za tou mýtinkou,“ napřáhl Václav Klimeš ruku. „Vezměte to po cestičce, ať nerozšlapete tu nádheru,“ chytil Beránka, který si chtěl cestu zkrátit, za rukáv propocené košile.

Nadporučík sice něco zabručel, ale houbaře poslechl a průvod policistů se vydal jeden za druhým po úzkém chodníčku.

26

Václav Klimeš zůstal stát a uvažoval, proč kvůli jedné mrtvole přijelo tolik lidí. „Můžu zatím sbírat houby?“ zavolal. „Prozatím ne,“ ozval se Beránkův hlas.

Nálezce hřibů toho nešťastníka nadporučíka poslechl.

Kousek dál spatřil mohutný pařez, tak se k němu vydal, spokojeně na něj usedl a čekal, až bude moci pokračovat ve sběru. „Já tam vlezu zatím sám,“ prohlásil doktor, navlékl si gumové rukavice a odhrnul větve. „Fuj, tady je ale much,“ ozvalo se zpod smrčků.

Vršky třímetrových smrčků se kymácely, jak pod nimi policejní lékař ohledával tělo, a kdyby nebyla situa­ ce tak vážná, Šárce by to přišlo docela k smíchu.

Skupinka zpocených policistů, zběsilý bzukot vyrušených much a sakrující doktor, který se po čtyřech vysoukal ze smrčiny.

Na jeho místo nastoupila opět muší armáda. „Tak co, doktore?“ otázal se nadporučík Beránek. „Mladej muž, tak dvacet až pětadvacet let,“ hlásil lékař, sklepávající si jehličí z kalhot. „Předběžně bych to viděl na nešťastnou náhodu. Vše nasvědčuje tomu, že zemřel na vykrvácení. Má přerušenou stehenní tepnu. Všude spousty zaschlé krve a vedle něj jsem objevil zahnutý kapesní nůž a převržený košík, ve kterém je pár shnilých hub. Je to tu poměrně zválené, polámané větvičky… Podle mě… No jo, už mlčím,“ zarazil se, když viděl Beránkův pohled. „Kdy se to asi stalo?“ zeptal se Vrána.

27

„Vypadá hrozně,“ zachrchlal doktor. „Pardon,“ omluvil se, odvrátil hlavu a odplivl si. „Moucha. Doufám, že předtím lezla po tom,“ ukázal směrem, kde leželo tělo. Šárce se zvedl žaludek, ale naštěstí to přešlo. „Je velkej hic,“ doktor se ohnal po další dotěrné mouše. „Smrt mohla nastat tak před čtyřiceti hodinami, možná o něco dříve, ale přesnější budeme až po pitvě.“ Nadporučík Vrána poděkoval. „Je váš, nadporučíku,“ oznámil lékař Beránkovi a vy­ dal se k Václavu Klimešovi. „Já tam tedy vlezu,“ povzdychl si nadporučík a natáhl si rukavice.

Roj much se zase vztekle vznesl, když je Beránek vyrušil při hodování.

13 Doktor Prokop zamířil ke Klimešovi, který se k němu obrátil. „To je nádhera, co?“ Doktor přikývl a přiklekl k houbařovi.

Jak lysá hlava pana Klimeše, z níž vlasy slezly normální cestou, tak vyholená lebka doktora Prokopa, svorně skloněny nad těmi dary matky přírody, se trochu podobaly kloboučkům zdravých hřibů. „Můžu vám s nimi potom pomoct?“ zeptal se lékař. „Jíte houby?“ odvětil Klimeš.

28