Prokletí brněnských řeholníků by Nakladatelství MOBA

Nakladatelství MOBA vás baví jiÏ od roku 1991

Vlastimil Vondruška PROKLETÍ BRNĚNSKÝCH ŘEHOLNÍKŮ Hříšní lidé Království českého Odpovědný redaktor Pavel Vlasatík Grafická úprava Miroslava Zedníčková/OPT MOBA Obálka Marcel Bursák/OPT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 Vydání první ISBN 978-80-243-4249-8

VLASTIMIL VONDRUŠKA

Prokletí brněnských řeholníků

Mé ženě Aleně

Pí‰e se druhá polovina 13. století. âeské království patfií k nejmocnûj‰ím v Evropû. Právem, ale také s trochou závisti oznaãují souãasníci ãeského krále Pfiemysla II. Otakara „králem Ïelezn˘m a zlat˘m“. Kutnohorské doly chrlí neuvûfiitelné mnoÏství stfiíbra. Obávaná ãeská vojska poráÏejí v krvav˘ch bojích nejednoho nepfiítele. âesk˘ král soupefií s Habsburky o titul fiímského císafie. Za pozlátkem slávy se v‰ak skr˘vají trhliny. Doma, v âeském království, zápasí Pfiemysl II. Otakar s vlastní odbojnou ‰lechtou. Páni si za ãasÛ jeho pfiedkÛ aÏ pfiíli‰ zvykli na slabou vládu a nyní jim pevná ruka vadí. Bojují kaÏd˘ s kaÏd˘m a v‰ichni spoleãnû proti králi. V‰em jde o jediné – ovládnout co nejvût‰í majetek, urvat pro sebe co nejvíce moci. Je to doba nebezpeãná a neklidná. Aby upevnil svou moc, buduje panovník nová královská mûsta a také hrady. Jedním z nich je i nedávno zaloÏen˘ Bezdûz v severních âechách. V˘stavbou hradu a dohledem nad odbojnou oblastí je povûfien mlad˘ královsk˘ prokurátor Oldfiich z Chlumu. Zastupuje panovníka, velí královské vojenské posádce, vybírá danû, stará se o bezpeãnost na cestách a také hájí zemské právo. Vy‰etfiuje hrdelní zloãiny, soudí a vyná‰í rozsudky. I kdyÏ v‰echny své povinnosti plní jistû svûdomitû, vyniká pfiedev‰ím pfii fie‰ení detektivních pfiípadÛ.

Den prvnĂ

I. KAPITOLA

Družina jezdců s erbem českého krále na korouhvi přebrodila potok a po upravené široké cestě pokračovala dál. Byl příjemný srpnový den, kdy na jasné obloze visí slunce, jako by to byla svatozář velebící křesťany, neboť Bůh byl v posledních letech shovívavý a dopřával slunce všem, i když si jeho milost, po pravdě řečeno, mnozí nezasloužili. Tohle správce hradu Bezděz a královský prokurátor Oldřich z Chlumu věděl více než dobře. Většina lidí si mohla dovolit bezstarostně se radovat z letních dnů, neboť žila v nevědomosti. Mohla vzhlížet k nebi a velebit boží spravedlnost, neboť netušila, že ta lidská za ní poněkud pokulhává. Tak to bylo podle učení církve správné. Jen Bůh byl vševědoucí a pouze on mohl soudit vinu křesťanů. Jenže Oldřich z Chlumu toužil, aby i lidská spravedlnost byla spravedlivá. Nejen podle slov, ale také podle skutků. Tomu od mládí věřil, a proto bez váhání nasazoval život a čest, až si ho nakonec všiml český král Přemysl II. Otakar. I když Oldřich nebyl z vlivného rodu, svěřil mu správu severních Čech a navíc ho začal pověřovat řešením případů, na které jiní soudci nestačili. Oldřich z Chlumu nežil v nevědomosti jako většina křesťanů. Když zvedl hlavu k jasnému nebi, pohled na slunce ho samozřejmě zahřál, ale určitě by ho nenapadlo srovnávat slunce se svatozáří, jíž by Bůh ověnčil křesťanstvo. Svatozář patřila světcům a těmi lidé nebyli. Oldřich z Chlumu věděl, že chyba není v lidské spravedlnosti, ale v samotných křesťanech. Byl příliš moudrý, aby vy9

nášel kategorické soudy, jaké milovaly církevní koncily. Pozemská spravedlnost mohla být jen taková, jak ji udělají sami křesťané. Mnozí si nezasloužili gloriolu světce, ale někteří žili jako mučedníci. Na rozdíl od těch církevních nedobrovolně. Proto občas přepadal Oldřicha z Chlumu pocit marnosti. Byl rytíř, nosil meč a od Boha dostal sílu, vytrvalost a vzdělání, aby chránil slabší. Někdy mu však jeho snažení připadalo jako kapka v moři. Pokud však došel ve svých myšlenkách až sem, pokaždé se zastyděl. Rytíř musel bojovat, i kdyby stál proti sebevětší přesile. Navíc Oldřich z Chlumu nebyl sám. Měl pomocníky, které považoval za skutečné přátele. Panoš Ota ze Zástřizlí a velitel jeho družiny Diviš ctili stejné hodnoty jako on, a co bylo důležitější, stáli za ním vždycky, v dobrém i zlém. A to nebylo málo. Boží svět nebyl jednoduchý, ale jiný po ruce nebyl. Mnohokrát si Oldřich z Chlumu vzpomněl na myšlenku, kterou se dočetl v mládí v jednom z rukopisů magdeburské školy, že je lepší zapálit malou svíci než proklínat temnotu. „Prozradíte nám konečně, urozený pane, proč vlastně jedeme do Brna?“ optal se velitel Diviš, který popohnal koně a jel teď vedle Oldřicha z Chlumu. Na druhé straně se objevil panoš Ota. Cesta byla široká a dalo se jet v trojstupu. „Co vám na to mám odpovědět?“ povzdechl si trochu rozmrzele. Úkol sice od panovníka dostal, ale nebyl si jistý, že to je pravý důvod, proč musel opustit Bezděz. Poctivě se přiznal, že to vlastně sám neví. „Na to jsme si přece už zvykli. Nevzpomínám si, že bychom na začátku některého z velkých případů, které jste vyřešil, věděli, o co jde,“ upozornil panoš Ota a bezděčně si rukou začal upravovat dlouhé světlé vlasy, nakadeřené podle poslední německé módy. Oldřich z Chlumu se tomu musel pousmát. Cesta se stáčela kolem mohutného dubu, který rozčísl blesk. Les tam končil a prašná cesta mírně stoupala k několika used10

lostem na nedalekém návrší. Zaslechli pískot chlapce, který na louce u cesty pásl dobytek. Vzduch voněl šalvějí a rozmarýnem. Družina jela chvíli mlčky. Panoš Ota i Diviš vyčkávali. Pokud se chtěli něco dozvědět, nemělo smysl na pána naléhat. V pravý čas jim vždycky všechno pověděl. Podle nich ten čas nastal. Byli na cestě už déle než týden. Zítra měli dorazit do Brna. Pasáček, kterého míjeli, jim přátelsky zamával. V téhle krajině se lidé rytířů nebáli. Už téměř tři generace se tu neválčilo. „Máš pravdu, milý Oto,“ přisvědčil Oldřich z Chlumu trochu rozmrzele. „Byly případy, kdy jsem toho na začátku opravdu moc nevěděl. Ovšem alespoň něco jsem tušil. V tomhle případě nevím nic. Vůbec nic. A víš proč? Protože našeho krále požádal o pomoc olomoucký biskup. A výslovně si přál, aby Přemysl II. Otakar poslal mne!“ „Bruno ze Schauenburku požádal o vaši pomoc?“ vyhrkl nevěřícně panoš Ota. Živě si pamatoval, jak loni v okolí Blanska vyšetřoval se svým pánem případ ztraceného královského stříbra. Nakonec zjistili, že prsty v loupeži a vraždách měl biskupův oficiál. Potrestali ho a biskupa tím smrtelně urazili. Snad nikde neměl královský prokurátor zavilejšího nepřítele než právě v Olomouci. „To je první věc, která je na tomhle případu divná,“ pokračoval Oldřich z Chlumu. Dlaní si rychle uhladil krátké vousy na bradě, což dělal vždy, když přemýšlel. „Ale je to bohužel pravda. Sám jsem s Jeho biskupskou Milostí hovořil. Král si nás pozval na soukromé slyšení. Bruno ze Schauenburku byl stručný a úsečný jako vždycky. Nic mi nevysvětloval. Proč taky? S naším panovníkem se dohodl beze mě.“ „Co když je to past? Vylákal vás sem, aby si s vámi vyřídil staré účty,“ ustaraně vstoupil do rozhovoru velitel Diviš. Když se mračil, vypadal kvůli jizvě na tváři spíše jako loupeživý rytíř. Jen ten, kdo ho dobře znal, věděl, jak může první dojem kla11

mat. Diviš byl ve skutečnosti dobrák. Díky hrozivě vypadající jizvě měl však u vojáků autoritu mnohem větší než většina vznešených velmožů. „To by přece nedávalo smysl. Taková past by byla hloupost,“ protestoval panoš Ota. S Divišem vedl neustále drobné spory, jejichž smyslem bylo dokázat, že pravdu má on. Diviš mu podobné výpady ochotně oplácel. Oldřich z Chlumu se jejich rivalitě usmíval, protože ve skutečnosti šlo o zábavné přátelské popichování. „A proč by to měla být hloupost?“ ohradil se vehementně velitel Diviš a po očku sledoval svého pána, zda zahlédne v jeho výrazu souhlas. „I když jsem tehdy s vámi na Moravě nebyl, poslouchal jsem pozorně vaše vyprávění. Bruno ze Schauenburku není jenom prelát, ale je také rytíř. Ukažte mi rytíře, který by si nechal něco podobného líbit.“ „Jenže takhle msta nevypadá,“ upozornil panoš Ota. „Co by asi řekl náš vznešený panovník, kdyby zjistil, že se jeho nejoblíbenějšímu soudci tady na Moravě něco stalo? A vinu za to by nesl olomoucký biskup? Bruno ze Schauenburku je nesmírně vzdělaný a chytrý. Takovou hloupost by neudělal.“ „Zajímavý názor. Až na ten přívlastek, že jsem nejoblíbenější králův soudce,“ poznamenal Oldřich z Chlumu. Zda však svou skromnou poznámku myslel doopravdy, to nebylo tak zcela jisté. „A co když právě v tom je vychytralý úskok? Je to tak průhledné, že nikoho ani ve snu nenapadne, že by to doopravdy mohla být předem promyšlená past na vás,“ zlobil se velitel Diviš. Vždycky trochu zvýšil hlas, pokud tvrdil něco, čím si sám nebyl jistý. Když už však jednou vyslovil svůj názor, nemohl přece přiznat, že pravdu má jeho přítel. Panoš Ota se pobaveně usmál. Než ale stačil vypočítat své argumenty, zasáhl Oldřich z Chlumu. Povzbudivě kývl na velitele své družiny, protože přesně věděl, co se mu honí hlavou. 12

Občas podal trochu těžkopádnému Divišovi pomocnou ruku, aby panoš Ota příliš nezpychl. „To, co řekl velitel Diviš, není vůbec hloupé. Jistě, také mne napadlo, zda nás sem nechce Bruno ze Schauenburku jen vylákat. Podezření, že právě v té naivitě může být chytrý úskok, nesmíme podcenit. Ale jak to bývá, nesmíme se zaměřit jen na jedno podezření. Zatím navíc nepodložené.“ „Jistě,“ souhlasil panoš Ota a vyzývavě mrkl na velitele Diviše. „Jsou přece i jiné možnosti, proč jedeme do Brna. Co když se doopravdy stalo něco vážného a Bruno ze Schauenburku zoufale potřebuje naši pomoc?“ „Tvou tak,“ ušklíbl se velitel Diviš. „Pokud potřebuje něčí pomoc, tak našeho pána, jasné? Když jste tu pátrali loni, tak tebe prohlásili za vlkodlaka a musel ses schovávat v nějaké jeskyni. A zatím náš pán s pomocí písaře Wolfganga vypátral vraha a našel ukradené stříbro. Tys stihl akorát svést tři nebo čtyři holky.“ „Dvě,“ ohradil se naoko uraženě panoš Ota. „Kdo ti tyhle hlouposti namluvil?“ „Písař Wolfgang,“ stál si na svém velitel Diviš. „Byl s vámi a na rozdíl od tebe mi řekl pravdu. Nebyly dvě. Tři, milý Oto. Tři!“ „Dvě nebo tři, hraje to nějakou roli?“ samolibě se podivoval panoš Ota. Byl hrdý na své úspěchy u žen. Skoro tak jako na úspěchy v turnajích. Na rytíře ho panovník pasoval už před několika lety, ale ze zvyku si nechal titul panoše, i když tohle označení patřilo nedospělým chlapcům. Oldřich z Chlumu s Otovým titulem vehementně souhlasil. Občas ho popichoval, že si označení panoše navzdory svému pokročilému věku zaslouží, protože se chová, jako by doopravdy ještě nedospěl. Tomu se Ota se smíchem bránil, že sklepnice a dcery měšťanů podél všech cest, kterými kdy putoval, by měly na jeho dospělost jiný názor. Mnohem lichotivější než jeho pán. 13

Diviš, když ho jednou Ota provokoval podobnými řečmi, s nevinným výrazem upozornil, že na cestách se každý stará o to, na co stačí. Panoš Ota o holky v šencích a on, Diviš, o chlapy se zbraněmi. Ale na Otu si nepřišel. V podobných sporech míval velitel Diviš zřídka poslední slovo. Ota naoko vstřícně přikývl a hlasitě souhlasil. Vzápětí s vážným výrazem upozornil, že pokud by si ovšem role vyměnili, on by se určitě dokázal postarat s mečem v ruce o nepřítele, ale otázka je, jak by si Diviš poradil se sklepnicí. Všechno se musí pilně cvičit, a pokud si Ota všiml, od té doby, co se Diviš oženil, výcvik mimo domov zanedbává. Oldřich z Chlumu, který tehdy jejich dohadování zaslechl, Otu napomenul, že tohle slouží Divišovi ke cti, a aby přišel na jiné myšlenky, poslal ho vyhřebelcovat koně. „Já myslel, že vás dva zajímá, proč jedeme na Moravu,“ ujal se znovu slova Oldřich z Chlumu. „Ale vy se zatím hádáte o hlouposti. A opovaž se, Oto, namítnout, že ženské v šencích nejsou hlouposti!“ „To bych si nikdy nedovolil, můj pane.“ „Vidím ti to na očích. A znám tě. Takže konec legrace! Divišův názor, že může jít o rafinovanou lest, bych zcela neodmítal. Připadá mi logičtější, než že olomoucký biskup potřebuje moji pomoc. Víte, proč požádal našeho vznešeného panovníka, abych jel do Brna? Kvůli knize! Rozumíte? Kvůli rukopisu, který se prý ztratil ze skriptoria tamního minoritského kláštera. To je totiž ona znepokojivá věc, kvůli které olomoucký biskup osobně požádal o pomoc krále Přemysla II. Otakara!“ „Kvůli ztracené knize?“ „To aby byla ze zlata. A posázená drahokamy.“ „Kdyby ten rukopis byl alespoň nějaký unikát,“ povzdechl si ustaraně Oldřich z Chlumu. „Jenže obsahuje jen opis Análů fuldských. Stejný opis mají ve vyšehradském skriptoriu, další 14

v milevském a opatovickém klášteře a co já vím, kde všude ještě. Naprosto běžná kniha.“ „Fulda leží v Bavorsku,“ ozval se váhavě velitel Diviš. „Nemůže to hrát nějakou roli?“ Panoš Ota mlčel. Četl sice hodně, ale pohříchu jen knihy, v nichž byla milostná poezie a příběhy rytířů. Historickou kroniku v rukách neměl žádnou. Zachytil Divišův pohled a poctivě pokrčil rameny, jako by říkal, že každý tu je kvůli něčemu jinému. Na učené knihy je jejich pán. „To je pravda, Fulda leží v Bavorsku. Ale ten rukopis se týká i naší historie,“ vysvětloval Oldřich z Chlumu. „Své anály sepsali fuldští benediktini před pěti sty lety. Najdete v nich zprávy o nejstarších dějinách Moravy. Proto jsou tak oblíbené. I kronikář Kosmas z nich vycházel. V tom ztraceném rukopisu nemohlo tedy být nic tak mimořádného, co by se nedalo najít v jiném rukopisu. Proč by tu knihu někdo kradl, to doopravdy netuším.“ „Ještě si myslíte, že olomouckému biskupovi jde o nějakou hloupou knihu?“ vykřikl Diviš. Rukou sjel k pasu, tasil a špičkou meče ukázal přes louku k lesu. Ze stínu stromů se vynořil oddíl ozbrojenců. Byl bez zástavy a všichni jezdci drželi v rukách zbraně. Tváře měli ovázané černými šátky a o jejich nepřátelských úmyslech nemohlo být pochyb. Lupičů byl asi tucet. Oldřich z Chlumu měl s sebou jen panoše Otu, Diviše a dva vojáky. Jeden vedl za otěže koně se zásobami a druhý nesl zástavu s orlicí českého krále. Pět proti dvanácti! I když měl královský prokurátor s sebou ostřílené bojovníky, ocitl se i se svou družinou v ošemetné situaci. Pokud by jezdci se šátky na obličejích byli jen obyčejní lupiči, byla slušná naděje, že je odrazí. Lupiči neměli vojenský výcvik jako rytíři. Pokud by to však byla zkušená družina loupeživého rytíře, bylo by to s nimi špatné. Odpověď na to, co jsou útočníci zač, 15

však byla nasnadě. Oldřich z Chlumu s sebou neměl vůz se zbožím, nebyl tedy důvod, aby ho přepadli lupiči. Tohle bylo předem připravené přepadení. Proti nim stáli nejspíše loupeživí rytíři, kteří se nechali na tuhle práci najmout. „Měl jsem pravdu,“ pokračoval téměř spokojeně velitel Diviš. „Olomoucký biskup nás sem vylákal, aby si vyřídil staré účty.“ „Tak hloupý přece není, to nedává smysl!“ vrtěl nechápavě hlavou Oldřich z Chlumu. Realita byla zjevně proti logice. Jenže teď nebyl čas o tom diskutovat. Povzbudivě křikl na své muže: „Ukážeme jim, co umíme na Bezdězu. Za krále!“ Chlapec, který pásl na louce dobytek, zděšeně vykřikl. V první chvíli nevěděl, co dělat. Bezradně se rozhlížel. Velitel Diviš na něj houkl, ať se utíká schovat do lesa a o dobytek ať se nebojí. Potom ho s lidmi z vesnice snadno pochytá. Oddíl ozbrojenců se šátky na obličejích se bez zájmu přehnal kolem poděšeně bučících krav. Teprve teď se dal chlapec na útěk. „To nejsou lupiči, ale zkušení vojáci,“ potvrdil obavy svého pána panoš Ota. Chtěl ještě něco dodat, ale už nebyl čas. Sevřel meč a zaútočil na muže, který cválal v čele. Byl to hřmotný chlap a snadno odrazil Otův výpad. Ihned sám zaútočil, byl silný, ale zdaleka ne tak obratný. Panoš Ota něco takového očekával. Přikrčil se, trhnutím otěží donutil svého koně prudce změnit směr, ale okamžitě otěže uvolnil a skokem se dostal do boku nepřítele. Rychlým švihem zaútočil. Nebyl sice tak blízko, aby ho srazil ze sedla, ale podařilo se mu zranit ho na ruce. Muž v masce vykřikl spíše překvapením než bolestí, upustil meč a couvl. Malá družina Oldřicha z Chlumu to oslavila hlasitým pokřikem. První střet dopadl vítězně pro ně. To bylo dobré znamení. Maskovaní muži na koních se zastavili a zlostně si je prohlíželi. Jak Oldřich z Chlumu pochopil, muž, kterého panoš Ota zranil, byl jejich velitel. Proto jel v čele. Zraněný lupič si utrhl 16

rukáv a ovázal si ránu. Křikl na jednoho ze svých druhů, aby mu podal meč, který zůstal ležet v trávě mezi ním a panošem Otou. Jezdec udělal váhavě několik kroků, ale panoš Ota mu vyjel vstříc. Muž v masce zastavil a trochu bezradně se ohlédl přes rameno. „Pitomče!“ zařval zraněný velitel. Pak sáhl k sedlu a odepjal mohutnou sekeru. Zatočil jí nad hlavou a divoce vyrazil do útoku. Věděl, že musí dodat svým mužům sebedůvěru. Začátek přepadení byl totiž více než mizerný. „Jsme družina pod ochranou českého krále!“ varoval Oldřich z Chlumu. Ale nezdálo se, že by tahle zpráva maskovaného rytíře jakkoli znepokojila. Jeho houfec se za ním rozjel ve spořádané řadě s výhrůžně tasenými meči. I když maskovaní muži zřejmě nebyli žádní hrdinové, zkušenosti v boji rozhodně měli. „Na ně!“ vykřikl Oldřich z Chlumu a vyrazil v čele své družiny. Věděl, že jedinou šancí je nedovolit, aby je nepřátelé obstoupili. Jakmile by se dostali do obklíčení, byl by to jejich konec. Museli využít prostoru na louce k manévrování. Tím se dala alespoň částečně eliminovat početní převaha nepřátel. Protiútok maskované jezdce zjevně zaskočil. Přitáhli koním otěže a většina z nich se zastavila. Velitel zachoval přes své zranění duchapřítomnost a začal na své muže křičet, že se mají těsněji semknout a nesmí královskému oddílu dovolit, aby prorazil jejich řady. Ozbrojenci se šátky na tvářích byli zvyklí poslouchat na slovo. Oddíl Oldřicha z Chlumu narazil na pevný šik. Překvapivým útokem se ho nepodařilo prorazit, a tak došlo na boj muže proti muži. Jezdci svírali stehny boky svých koní a na místě se točili, aby získali pro nadcházející boj co nejlepší pozici. Meče se srazily se zvonivým řinčením. Oldřicha z Chlumu v duchu napadlo, že mají vlastně štěstí, protože nepřátelé nemají luky a šípy. Dva obratní lučištníci, 17

kteří by stáli stranou, mohli tenhle boj rychle rozhodnout. Takhle byla pořád slušná šance vyváznout. Od první chvíle bylo totiž zřejmé, že dokážou nepřátele i přes jejich početní převahu držet od těla. Jen nesměli udělat chybu. Nikdo z Oldřichovy družiny se nesměl příliš vzdálit od ostatních. Bylo nezbytné, aby se kryli navzájem. Jen škoda, že si nestihli před bojem obléknout drátěné košile. Pak by měli nad svým nepřítelem výhodu. Takhle se šance zdály téměř vyrovnané. Oldřich z Chlumu odrazil nepříliš důrazný výpad vysokého hubeného ozbrojence a švihem meče stihl zranit na rameni druhého. Teprve pak zase zaujal obranný střeh. Útočníci uměli bojovat, ale určitě nepatřili mezi zámožné muže, protože zbraně některých nepatřily zrovna k nejlepším. Při dalším výpadu se panoši Otovi podařilo zlomit meč jeho protivníka a srazit ho na zem. Rozjařeně na Diviše pokřikoval, aby si laskavě všiml, že on není jen na holky, a aby taky něco ukázal. Ani Oldřichovi vojáci se nezdáli být bojem zaskočení. Zápasili s mlčenlivou zarputilostí a bylo zřejmé, že chtějí svému pánovi ukázat, že si je pro tuhle cestu vybral právem. Věděli, že Oldřich z Chlumu umí být uznalý, a byli si jistí, že až útočníky odrazí, čeká je pár poctivých stříbrňáků. S nimi se už dalo v Brně něco podniknout. Voják, který nosíval standardu, stáhl z ratiště praporec a hrot kopí vrazil do těla obtloustlého lupiče. Ten se s výkřikem zhroutil na zem a podupaná tráva se začala barvit krví. Přesně ve chvíli, kdy už se zdálo, že družina Oldřicha z Chlumu útočníky odrazí, se za jejich zády ozval dusot cválajících koní. Vzápětí se v ohybu cesty vynořil oddíl ozbrojenců. Jezdci třímali zbraně připravené k boji a jeden z nich nesl standardu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku.

II. KAPITOLA

„To je konec,“ zabručel velitel Diviš a zlostně zaútočil. Přesně v té chvíli se však jeho soupeř ohlédl přes rameno za zvukem přijíždějících koní, a proto reagoval pozdě. Nestačil vykrýt Divišův výpad a meč ho zasáhl do krku. Hlava mu téměř odskočila od těla. Z rány se vyřinul proud krve. Lupič se ještě chvíli kymácel v sedle a pak se skácel. „O jednoho míň,“ křikl Diviš na panoše Otu. V jeho hlase nebyl znát ani stín strachu. „Pokud tu mám nechat své staré kosti, ať jde k čertu těch lotrů co nejvíc!“ Bleskurychle zaútočil na dalšího nepřítele. Ten však nejevil příliš ochoty bojovat. Odrazil Divišův výpad, pak otočil koně a dal se na ústup. Ostatní ozbrojenci udělali totéž. V kratinkém okamžiku malá družina Oldřicha z Chlumu na louce osaměla. Oddíl pod zástavou olomouckého biskupa ji obloukem objel a hnal se z boku k hloučku utíkajících maskovaných lupičů. Většině se sice podařilo zmizet v lese, ale velitele, který byl zraněný a jel proto pomaleji, zajali. Jeden z vojáků Oldřichovy družiny zatím očistil o trávu kopí ušpiněné od krve a upevnil na něj královský praporec. S důstojnou hrdostí ho vztyčil nad hlavu. „Tak se zdá, že jsem přece jen měl pravdu,“ upozornil panoš Ota, který celý zadýchaný popojel blíž k Divišovi a přátelsky mu uštědřil herdu do zad. „Pozvání sem na Moravu nebyl úskok olomouckého biskupa.“ „Ani nevíš, jaké potěšení mi způsobilo, že jsem výjimečně jednou neměl pravdu,“ rozesmál se Diviš. Vzápětí zvážněl 19

a důstojně dodal: „Ale na druhou stranu je to tak trochu škoda. Mohli jsme se proslavit. Umíš si představit, jak by se všude s obdivem vyprávělo, že jsme v pěti pobili tucet rytířů?“ „Nebo že jsi ten tucet pobil ty sám,“ přidal se v dobrém rozmaru Oldřich z Chlumu a nařídil svým mužům, aby ukryli zbraně. Z výrazu jeho tváře však bylo zřejmé, že si tak docela nemyslí, že by tím jejich potíže skončily. A už vůbec nemínil důvěřovat lidem, kteří bojovali pod zástavou Bruna ze Schauenburku. Jen on totiž věděl, že mezi ním a olomouckým biskupem není jen nedávná poprava diecézního oficiála. V době, kdy Oldřich studoval v Magdeburku, odhalil a potrestal tamního arcibiskupa, blízkého přítele Bruna ze Schauenburku. Sám olomoucký biskup ho před lety upozornil, že tohle mu nikdy nezapomene a až přijde čas, pomstí se. Bylo toho hodně, co je stavělo proti sobě. Proto Oldřich z Chlumu nechápal, proč musí jet do Brna právě on. České království mělo přece spoustu soudců. Pravda ovšem byla, že žádný neměl tak dobrou pověst jako on. Nijak ho to však netěšilo. Mnohokrát si už ověřil, že neschopnost je často lepší než přemíra úspěchů. Kdyby byl méně úspěšný, mohl sedět v klidu doma na Bezdězu se svou Ludmilou a těšit se z konce léta. Oddíl olomouckého biskupa se zatím vracel klidným cvalem. I oni ukryli meče. V čele klusal na statném grošákovi vysoký muž v naleštěné drátěné košili, kterou měl navlečenou přes trochu ošoupanou koženou kazajku. Hlavu mu zdobila hrncovitá přilbice s chocholem a ruce si chránil koženými rukavicemi, na nichž byly těsně vedle sebe našité kovové destičky. Lepší výzbroj rytíř mít nemohl. „Dovolte, abych vám sdělil své rodové jméno,“ pozdravil zdvořile a nepatrně se Oldřichovi z Chlumu uklonil. Bylo zřejmé, že ho zná a dobře ví, kdo je. „Jsem Michal z Plumlova a jsem hejtmanem vznešeného olomouckého biskupa. Můj pán 20

mne poslal, abych vás doprovodil do Brna a byl vám k dispozici, pokud byste během svého vyšetřování cokoli potřeboval. Pár mečů se může hodit vždycky. Ostatně, myslím, že jsme přijeli právě včas!“ „Poradili bychom si s těmi lupiči sami,“ odpověděl trochu upjatě Oldřich z Chlumu. „Pokud Jeho Milost olomoucký biskup rozhodl, že nás máte doprovázet, dobrá. Přijímám vás do svých služeb jako pomocníky českého krále.“ Na tváři Michala z Plumlova se mihla nespokojenost. Byl přece služebník církve a nepodléhal královským úřadům, jenže dostal za úkol pomáhat jim, a proto mlčel. Oldřich z Chlumu pozorně sledoval jeho reakci. Když pochopil, jak se věci mají, smířlivě se usmál a o poznání srdečněji dodal: „Myslím, že si budeme rozumět. Máme přece stejný cíl. Oba chceme pomoci urozenému pánu Brunovi ze Schauenburku.“ Michal z Plumlova ruku nabízenou ke smíru přijal. Znovu se zdvořile uklonil a pak křikl na své muže, aby předvedli zajatce. Raněnému veliteli lupičů zatím strhli šátek z obličeje. Byl to kostnatý zamračený muž s úzkými rty a chladnýma šedýma očima. Ruce měl svázané za zády a celý byl ušpiněný od prachu a krve. „Jak se jmenuješ?“ „Jsem rytíř jako vy. Ostoj z Kamenné Hůrky,“ opáčil a hrdě vypjal hruď. Pak se pokusil vymanit z pout. „Sloužím příliš mocnému pánovi, abyste mne mohli beztrestně vláčet po louce jako nějakého lotra nebo lapku. Jsem z urozeného rodu, možná staršího, než je ten váš. A nejsem žádný lupič.“ „Ne? Tak proč jsi nás přepadl?“ optal se přísně Oldřich z Chlumu. „Já vás nepřepadl,“ ohradil se důrazně rytíř Ostoj. „Nechtěl jsem loupit. Měl jsem jen za úkol čestně vás pobít. Nic víc.“ 21

„Kdo tě poslal?“ houkl Michal z Plumlova. Mračil se a byl zjevně nespokojený. „Kdo?“ protáhle opáčil rytíř Ostoj. „Podle zástavy vidím, že mu sloužíš rovněž. Poslal mne Jeho Milost olomoucký biskup Bruno...“ Dopovědět nestačil. Michal z Plumlova bleskurychle tasil meč a jediným švihem mu srazil hlavu jako zkušený kat při popravě. „Lhář! Jiný trest si za tahle hanebná slova nezasloužil!“ „Jenže teď už se nedozvíme, zda lhal doopravdy, anebo zda mluvil pravdu,“ upozornil Oldřich z Chlumu. Pak změnil tón a přísně, pánovitě pokračoval: „Kdo vám dal právo trestat? Jste snad soudce?“ „Jsem rytíř a dělám, co uznám za vhodné,“ zpupně se ohradil velitel družiny olomouckého biskupa. „Pokud byste snad chtěl zpochybňovat čest mého pána, potrestám i vás.“ „Také mi srazíte hlavu?“ optal se ho sarkasticky Oldřich z Chlumu. „Možná jste udělal něco, co jako rytíř považujete za vhodné, ale bylo to neuvěřitelně hloupé. Pokud toho mrtvého někdo najal, aby mne zabil, pak to mohl být člověk, který se za olomouckého biskupa jen vydával. Jestliže by rytíř Ostoj žil, mohl jste snadno a rychle očistit jméno svého pána. Jenže teď už se pravdu nedozvíme. Podezření zůstává. Chcete-li se chovat jako rytíř, prosím. Chraňte čest svého pána, ale už nikdy, rozumíte, nikdy se mi nepleťte do vyšetřování! Jinak se na místě otočím a vrátím se do Prahy. Našemu vznešenému panovníkovi oznámím, že mi vy osobně bráníte ve splnění úkolu. Nezapomeňte, že to byl váš pán, vznešený olomoucký biskup, kdo mne požádal o pomoc. Mne pověřil pátráním. A ještě něco, abychom si spolu rozuměli. Já budu rozhodovat, co uděláme, kam pojedeme, s kým budeme hovořit a koho obviníme. Jen já! Pokud mne chcete doprovázet, budete tahle pravidla respektovat. Rozumíte?“ Michal z Plumlova zbledl a dlaní bezděčně sevřel jílec své22

ho meče. Chvíli se upřeně díval do tváře Oldřicha z Chlumu, ale ten pohledem neuhnul. Nakonec to byl biskupův hejtman, kdo sklopil oči a zabručel: „Rozumím.“ „Tušíte, odkud pochází ten mrtvý?“ obrátil se Oldřich z Chlumu na biskupovu družinu. Ta stála opodál a bez zájmu sledovala, jak se jejich velitel dohaduje se služebníky českého krále. Teprve na přímou výzvu přistoupili blíž, aby si mrtvého prohlédli. „Já to vím,“ přihlásil se postarší muž se šedivějícími vousy na bradě a s unavenýma očima, lemovanýma hlubokými vráskami. „Narodil jsem se ve vesnici nedaleko jeho tvrze. Ale co jsem slyšel, rytíři Ostojovi už nepatří. Má ji teď jeho bratr.“ „Já ho znal rovněž,“ neochotně se přidal Michal z Plumlova. „Kdysi opravdu sloužil mému pánovi. Z pověření olomouckého biskupa řídil stavbu hradu v Hukvaldech. Ale teď už mu neslouží. Přísahám na svou rytířskou čest!“ „Kde momentálně pobývá?“ Michal z Plumlova si těžce povzdechl a rozmrzele přiznal, že v Olomouci. Má na předměstí nevelký dvorec. „Nezbývá, než se tu rozdělit,“ obrátil se Oldřich z Chlumu na svou družinu. „Oto, pojedeš do Olomouce a zjistíš všechno, co se o tom mrtvém zjistit dá. Kromě toho se pokusíš vypátrat, kdo ho na nás ve skutečnosti poštval.“ „Dám vašemu rytíři doprovod,“ připojil se ihned Michal z Plumlova. „Dva muži budou stačit.“ Oldřich z Chlumu chvíli uvažoval. Mohl odmítnout, vyzkoušel by tím, nakolik byl slib poslušnosti ze strany hejtmana olomouckého biskupa upřímný, jenže nic by tím nezískal. Pokud by Michal z Plumlova chtěl jeho panoše Otu sledovat, mohl to zařídit i jinak. V Olomouci se navíc mohli vojáci Bruna ze Schauenburku Otovi hodit. Nejen při vyšetřování, protože s nimi po boku se mu jistě otevřou dveře, kte23

ré by jinak zůstaly zavřené, ale také proto, že zajišťovali Otovi bezpečí. Ne že by se jeho panoš nedokázal v podobných situacích o sebe postarat sám. Pokud by ale byla cesta na Moravu skutečně úskokem olomouckého biskupa, pak s jeho oficiálním doprovodem byl panoš Ota v bezpečí. Stejně jako Oldřich v Brně. Zcela vyloučit, že v dalších událostech nebude mít prsty olomoucký biskup, totiž možné nebylo. Po podivném přepadení a neočekávaném příjezdu jeho oddílu bylo pozvání do Brna ještě podezřelejší. Jediné, co svědčilo ve prospěch olomouckého biskupa, bylo obvinění, které proti němu vznesl rytíř Ostoj. Takovou chybu, aby o něm tenhle bezcharakterní lotr věděl, by totiž Bruno ze Schauenburku neudělal. Oldřich z Chlumu se rozhodl, že alespoň pro začátek bude v rozumné míře oddílu se zástavou olomouckého biskupa důvěřovat. Okázale Michalovi z Plumlova poděkoval. „Co s těmi mrtvými?“ ukázal na pět těl ležících porůznu v trávě. Tělo rytíře Ostoje se zkrvavělým pahýlem místo krku bylo přímo před nimi, ale hlava se skutálela stranou ke kvetoucí divizně. „Necháme je ležet tady. Pro výstrahu,“ opáčil bez zájmu Michal z Plumlova. „To nepovažuji za křesťanské,“ odmítl to důrazně Oldřich z Chlumu. „Podle evangelií má i hříšník nárok na důstojný pohřeb. Ale to vám jako služebníkovi olomouckého biskupa jistě vysvětlovat nemusím. V té vesnici na návrší bude určitě kostel. Pošlete pro vůz, ať se pohřbu ujme farář. A zjistěte, zda tam mají šenk. Pokud ano, měli bychom si spolu vypít číši vína na přátelství.“ „A vy?“ „Počkám se svou družinou tady. Teď už nám nebezpečí nehrozí. Potřebujeme si po boji trochu odpočinout a ošetřit rány. Pokud mi však nedůvěřujete, nechte tu pár mužů, ať nás sle24

dují,“ klidně a s nesmírnou laskavostí v hlase vykládal Oldřich z Chlumu. Michal z Plumlova zlostně stiskl rty a rezolutně pokynul celé družině, aby ho následovala. Ještě než zmizeli, objevil se na louce chlapec. Měl vykulené oči a zvědavě si prohlížel zabité ozbrojence. „Páni, až tohle budu vyprávět doma. Já vás viděl. Schoval jsem se tamhle v křoví. A vůbec jsem se nebál,“ vykládal hrdě. „Běž raději sehnat dobytek,“ ušklíbl se dobromyslně Diviš a ukázal směrem, kam polekané krávy utíkaly. Pak se obrátil na svého pána: „Tak jsme se jich zbavili! Teď jim rychle zmizíme, mám pravdu?“ „Proč myslíš?“ „Protože vás znám. Tvrdíváte, že přátelství se rodí v srdci a ne ve vypité číši. Neříkejte, že najednou budete měnit své zvyky! Proč byste jinak nabízel hejtmanovi olomouckého biskupa, že spolu v šenku uzavřete přátelství? Chtěl jste se ho zbavit a zmizet. To je přece jasné!“ „Mohu já, Diviši?“ ozval se panoš Ota. „Vzpomínáš, o co jsme se před tou šarvátkou přeli? Holedbal ses, že tu jsi od toho, abys zabíjel nepřátele, a já abych sváděl holky. Já zabil dva a ty jen jednoho. Takže je jasné, proč chce náš pán navštívit šenk. Já už si své povinnosti na rozdíl od tebe splnil. Pokud je ve vesnici pěkná sklepnice, musíš se jí ujmout ty.“ „Odvážná teorie,“ ušklíbl se Oldřich z Chlumu. „Neměl bys, milý Oto, nějakou rozumnější?“ „Měl,“ přikývl panoš Ota a rukou od krve si začal upravovat rozcuchané vlasy. Vzápětí si ale uvědomil, že to je hloupost, protože by si je mohl ušpinit. Pokrčil rameny a zasmál se sám sobě. Rychle pokračoval: „Mám ještě jednu hypotézu. Jistě mi chcete, urozený pane, dát nějaké pokyny, co mám v Olomouci zařídit. A určitě budou mezi nimi takové, které by neměly slyšet nepovolané uši. Proto jste poslal biskupovy služebníky pryč.“ 25

„Přesně to jsem si myslel i já,“ přidal se okamžitě velitel Diviš. „Teprve pak zmizíme.“ „Něco ti prozradím, milý Diviši. V boji je dobré manévrovat tak, aby to nepřítel nečekal,“ vysvětloval uvolněně Oldřich z Chlumu. Pak křikl na vojáka, aby našel mezi zásobami hliněnou lahvici, v níž byla voda smíchaná s trochou medoviny. Počkal, až mu ji podá, žíznivě se napil, ale nezazátkoval ji a nabídl svým služebníkům. Hned ale pokračoval: „Při vyšetřování je to však trochu jiné. Tam můžeš nečekané věci provádět teprve tehdy, když ti to přinese nějaký zisk, milý Diviši. Teprve až si budeš jistý, kdo je zločinec. Já to v téhle chvíli nevím. Čeká nás vyšetřování v klášteře, nemůžeme tedy utíkat před biskupovými služebníky. I kdyby se nám nelíbili sebevíc. Můj soukromý názor je, že nám možná budou ještě užiteční. Záleží na tom, co Ota v Olomouci zjistí. Jako předběžnou stanovím hypotézu, že nás Bruno ze Schauenburku pozval na Moravu proto, že nás opravdu potřebuje.“ „Kvůli ztracené knize?“ „To se brzy dozvíme. Když už ale mluvíme o rukopisech, jistě ti nemusím, Oto, připomínat, abys v Olomouci nezapomněl navštívit diecézní skriptorium. Znám tamního bibliotékáře. Je to učený a naprosto nepraktický muž. Pokud to vezmeš za správný konec, mohl by ses něco zajímavého dozvědět. Jen mu proboha neprozraď, co čteš doopravdy! On je milovník Aristotela a Platona, rozumíš?“ „Proto jste poslal mne a ne velitele Diviše,“ souhlasil naoko vážně panoš Ota. „Nerozčiluj mě,“ sykl Diviš a loktem rýpl svého přítele do boku. „Nebo já zatím po celém Brně rozhlásím, že jsi ten největší smilník pod křesťanským nebem. Až se k nám v Brně připojíš, žádná se na tebe ani nepodívá.“ „Myslíš?“ ohrnul panoš Ota pobaveně ret. „Zkus to rozhlá26

sit a uvidíš, jaký bude o mne zájem. Smilníci mají dneska mezi mladými děvčaty mimořádný kredit.“ „Kam se ten křesťanský svět řítí?“ divil se pohoršeně velitel Diviš. Oldřich z Chlumu ho utěšoval, že vždycky je cesta, jak zabránit hříchu. Pak navrhl rozhlásit po Brně, že panoš Ota je mladík ctnostný, nezkušený a nesmělý a že složil slib panické cudnosti, protože touží stát se řeholníkem. „To byste mi neudělal!“ vykřikl s hraným zděšením panoš Ota. „Znáš mě! Udělal. Budu mlčet jen pod jednou podmínkou. Až dorazíš do Olomouce, ve městě se nedotkneš žádné dívky, rozumíš? Nechci, abys dal olomouckému biskupovi jakoukoli záminku zakročit proti nám. Slibuješ? A ještě něco. Náš panovník má v Olomouci spojence, který je mu tak věrný, že za to dostává od našeho krále štědré dary. Tajně, rozumíš?“ „Jistě. Špehuje olomouckého biskupa.“ „Tak nějak by se to dalo nazvat. Jeho jméno neznám ani já. Vím jen, jak to máš zařídit, aby se s tebou spojil, pokud to on uzná za vhodné.“ Panoš Ota se naklonil ke svému pánovi, protože mu bylo jasné, že podrobnosti prozradí jen jemu. Šeptem, aby to nikdo jiný neslyšel. Z návrší od vesnice se ozval hluk a na cestě se zvedl prach pod kopyty koní. Vracel se Michal z Plumlova v doprovodu několika vojáků. Za jedním z nich seděl na hřbetě hnědáka hubený kněz a křečovitě objímal jezdcovo tělo, aby nesletěl. Současně se ozval tlumený hrkot kol. Vůz táhlo volské spřežení a jel mnohem pomaleji než vojenský oddíl. „Mají tam šenk,“ oznámil zadýchaně Michal z Plumlova, jakmile dorazil k družině královského prokurátora. „Ale víno šenkují ohavně trpké. Naštěstí mám s sebou měch uherského vína. Dal mi ho můj pán a řekl, že měch smím otevřít jen v případě, že se my dva potkáme. Víno je určené pro vás, uro27

zený pane. Na znamení dobré vůle. A ještě mi můj ctihodný biskup nařídil, abych se před vašima očima toho vína napil jako první. Není otrávené, nemáte se prý obávat. V tom, že vás pozval na Moravu, žádný úskok nehledejte! Alespoň ne ze strany pana Bruna ze Schauenburku.“

Den druhĂ˝