Propast

Jitka Ludvíková Propast Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Jitka Ludvíková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první ISBN 978-80-243-9767-2

Jitka Ludvíková

To, že jsme se narodily jako sestry, navždy změnilo naše životy…

Mé milované sestřičce Marušce

část první 1 V učebně bylo nepříjemné dusno. Sylva vstala a otevřela okno. Bylo jí mdlo. Nutně potřebovala čerstvý vzduch.

Hodně čerstvého vzduchu. Šestá hodina je vždycky krizová. Nejhorší je středa. Víkendová euforie je pryč a představa, že bude muset odučit dalších dvanáct hodin, než bude mít právo na dva dny klidu a sklenku margarity, ji dohání k šílenství. Už teď je totálně vyšťavená. Od rána je mimo formu, škrábe ji v krku a třeští jí hlava. Má v sobě už dva ibalginy a za jointa trávy by vraždila. Nejraději by si dala nohy na katedru a mokrý kapesník na hlavu, ale má smůlu. Ještě to musí chvíli vydržet a dokončit svůj výklad o třetihorních nerostech žákům, jejichž mozek momen­ tálně není v lepší kondici než ten její. Už jen dvacet minut a pak ty užvaněné nevychované spratky pošle na oběd.

Už aby to bylo!

Od probuzení má chuť na cigaretu. V areálu školy se samo­zřejmě nesmí kouřit a Sylva zákazy neporušuje. Teď už ne! To se nedá říct o těch výrostcích s otráveným ksichtem, kteří se povalují po židlích v zadní řadě a předpokládají, že si doteď nevšimla, že za otevřenou učebnicí schovávají mobil. Ale to není jejich nejtěžší prohřešek. Není to tak dávno, co je vyhmátla na dětském hřišti, kde hulili trávu. Sice od nich bylo hezké, že jí také nabídli práska, 5

ale i tak o tom musela informovat rodiče. Přesvědčivě ho musela odmítnout. Bohužel. Nikdy by ji nenapadlo, že být učitelkou bude tak těžké. Nevzít si jointa, když je zadarmo.

Zrovna teď by ho tak potřebovala.

Ale bývaly doby, kdy i ona porušovala pravidla. Když do této základní školy nastoupila, její diplom byl ještě mokrý, jí pouhých dvacet pět let a kouřila na školních záchodech každou přestávku naprosto bez skrupulí. Celý měsíc o tom nikdo neměl tušení. Jednou si uklízečka všimla nedopalku v toaletní míse a hned za tepla s tou senzací běžela za ředitelkou školy. Ještě teď na ni má pifku, ale od té doby si ve škole nezapálila. Její etapa rebelky skončila. Útrpně se podívala na hodiny, posledních patnáct minut.

Hlava se jí každou chvíli rozskočí, prsty si masírovala spánky. Dneska to vzdává. Zapnula projektor a pustila krátký dokument o erozi evropských masivů. Pohyblivé obrázky jsou nejsnadnější způsob, jak upoutat pozornost spících deváťáků a sobě ulevit.

Minuty se táhly jako žvýkačka nalepená zespodu katedry, která se Sylvě právě zachytila na rukáv nové halenky, a zatímco se ji pokoušela kapesníkem setřít, v duchu si plánovala, co si dnes koupí k večeři. Měla chuť na pizzu plnou voňavé gorgonzoly, ale spokojí se s mísou strouhané kedlubny. V životě by ji nenapadlo, že je tak dobrá! Šest dní je na detoxu a magickou sedmičku má na dosah. To dá! Není srágora! Žádné maso, cukry, lepek.

Jediné, co si od úplňku dopřává, jsou kvanta listové zeleniny a sezónního ovoce z farmářských trhů. Koupila si nový mixér a životadárné smoothie vyzkoušela snad už ze všeho. Už ví, že snese jakoukoli kombinaci, stačí přidat kousek banánu a svět chutná líp. Nejradši má slaďounké mango nebo blumy. Horší je to se zeleninou, které se vyhýbá od dětství. Mrkev, polníček, okurka, květák nejsou 6

zrovna její šálek kávy, ale díky banánu ujdou. Průšvih je s řapíkatým celerem. Ten už nemůže ani cítit, zrovna jako špenát. Z jeho svěží kopřivové vůně jí naskočí pupínky pokaždé, jen co o něj na trhu zavadí pohledem.

Sice zhubla tři kila a její břicho už se konečně zase propadá, ale ten mělký rybníček, který se postupně plní vodou, když večer zaleze do vany, zapříčinil, že má téměř nonstop vlčí hlad. I teď. Touha po čemkoli nabitém sacharidy je tak mocná, že má co dělat, aby nevyskočila ze židle a z nástěnky nestrhla ten zaprášený řetěz z křížal, který tam visí od loňských Vánoc a který se nikdo neobtěžoval sundat.

Ale to dá! Ten řetěz z křížal nesní! Ještě den a dostane se na minus čtyři kilogramy a bude mít postavu tak akorát, aby si mohla jít vybrat svatební šaty. Den s velkým D se neúprosně blíží.

Myšlenka na svatbu byla tak opojná, že na kraťoučkou chvilku zatlačila touhu po jídle do pozadí, dokonce i pulzující ozvěny migrény, a Sylva se začala kochat pohledem na malé blyštivé prasátko, které v popoledním slunci poskakovalo po stropě a které měl na svědomí krásný prsten s briliantem, jenž zdobí její levý prsteník.

Zásnubní prsten. Bílé zlato. Půl karátu. Samozřejmě, o svatbě padla řeč už mnohokrát a vždycky to téma vy­ táhla ona, proto ji překvapilo, když ji Petr před třemi týdny pozval na večeři a tam, mezi hlavním jídlem a dezertem, zatímco se snažila jazykem vydloubnout kousek hovězího, který se jí zasekl v zadních zubech, naprosto všedně, bez jakéhokoli upozornění, vyndal z kapsy malou bílou krabičku a řekl jí, že chce zbytek života strávit po jejím boku. Jeho jindy vážná tvář byla v ten okamžik plná něhy a citu. Nepochybovala, že svá slova myslí vážně.

Po jejím boku.

7

Ještě teď slyší jeho mužný hlas, který nervozitou poskočil o něco výš, když dodal: „Nejenom po tvém boku, ale i v tvém životě. Chci s tebou sdílet radost a taky chci tvořit tvoje štěstí a pomáhat ti.“ Pak si odkašlal, rukou přejel po límečku košile a bílou krabičku přisunul těsně před ni. Nemotorně ji otevřel: „Chci být v tvém životě, i když budeš mít potíže, když budeš stonat nebo když budeš smutná. Chci být vedle tebe už navždy. Chci ti pomáhat, když budeš mít potíže. Jo, to jsem vlastně už říkal.“ Slyší i svůj hlas, jak nervózně vykoktala: „Jako když špatně zaparkuji a odtáhnou mi auto, které nemám?“ „Jako když špatně zaparkuješ, dojde ti benzín, přijdeš o práci, pohádáš se sestrou. Chci tu být, abych vyřešil tvoje starosti a tys mohla mít na rtech stále ten krásný úsměv, který když mi věnuješ, mě dělá nejšťastnějším mužem na světe. Sylvinko, vezmeš si mě?“ Chtěla dělat fóry a napínat ho, ale její reakce vycházela přímo z nitra jejího zamilovaného srdce, které na celou restauraci zakřičelo: „Moc ráda se stanu tvojí manželkou!“ Její ano tak rozeběhlo maratón příprav, a až je všechny odškrtá, ocitne se před oltářem v té malé kapličce v Holné, před kterou se s Petrem potkala na jednom ze svých cyklistických výletů, a prožije nejkrásnější a nejdůležitější den svého života.

Není pochyb, že jejich duše k sobě patří. Už to setkání nebyla náhoda. Petr jí pomohl zalepit její píchlou duši a ona, na oplátku, pomohla uzdravit tu jeho. Jednou ten příběh bude bavit vnoučata. Babička, která najela na hřebík, a dědeček, který právě projížděl kolem a měl u sebe lepicí sadu. Stará píchlá duše na babiččině kole dala dohromady dvě zbloudilé duše. Kdo ví, jestli tam ten hřebík nehodil Petr, aby si ji k sobě přitáhl. Ještě uvidí, jak za ta léta tu příhodu pro vnoučata vyšperkuje. Času na to bude dost.

8

Možná přidá i historku o lepidle. Petr sice tvrdí, že jde o vulkanizační roztok, ale pro ni to je a bude lepidlo. Pro rodinné vyprávění je to víc poetické. Tu vzpomínku podá asi takto: „To lepidlo, kterým opravil díru v její duši, jako by natřel i na ni. Od té chvíle, co se poznali, nemohou se od sebe odtrhnout.“ Jsou jako ta žvýkačka na jejím rukávu, které si právě všimla. Nakrátko se vrátila do reality, aby zjistila, že dokument, který pustila klimbající třídě, je teprve v půlce a může pokračovat ve snění.

Budou mít s Petrem velkou rodinu. Spoustu posluchačů, kterým svou pohádku o velké lásce bude předávat.

Nejradši by na potomcích začala makat už teď, ale Petr řekl, že počkají.

Bude to, jak Petr chce. Prstem pravé ruky posunula kroužek bílého zlata po prsteníčku o něco výš, jako by se potřebovala ujistit, že je vedle něj dost prostoru, aby tam za necelé čtyři měsíce přibyl snubní prsten.

Usmála se. Je tam místa dost. Ten tenký prstýnek z bílého zlata posázený třemi drobnými diamanty, který s Petrem minulý týden vybrali, tam krásně padne. Ty dva kroužky z ušlechtilého kovu budou vedle sebe velmi elegantní, projelo jí hlavou zrovna ve chvíli, když někdo prudce otevřel dveře a zakřičel: „Sylvo, honem, stala se hrozná nehoda!“

9

2 Klára ležela na měkké podložce z PUR pěny a pomalu pozvolna dýchala. Měkké poddajné legíny a volné vytahané triko velikosti 3XL, které si koupila v sekáči, příjemně obepínalo její buclaté tělo. Byla zpocená. Po čele jí stékaly malé roztřesené krůpěje potu. Bolest, která vystřelovala z kříže, byla ostrá a směřovala k levé kyčli.

Podsazená pánev a lehce pokrčené nohy jen mírně tlumily ten nepříjemný pocit plný bolesti.

Zapřela si ruce o stehna. Nádech, výdech, opakovala si v duchu a dívala se při tom na obří břicho, které jí vyrostlo během letních měsíců tak rychle, že stále nemohla uvěřit, že čeká jedno dítě, a ne dvojčata. Skoro jako by zapomněla, jak velké břicho měla při minulém těhotenství. „Nezdá se ti nějaké velké?“ podívala se na Lindu, která klečela vedle ní. Oproti ní si přišla jako hrošice. Přitom před několika měsíci byla stejně štíhlá jako ona. „Co?“ Rty drobné plavovlásky se sotva znatelně zkroutily. „To břicho? Není moc velké?“ pohladila svůj pupek obtažený růžovou směsí bavlny a viskózy, ve kterém podle její gynekoložky rostla holčička. „Ségra, pst,“ špitla Linda namísto odpovědi. Modré oči nespouštěla z porodní asistentky, která právě předváděla, jak správně držet miminko. „Ruku vždy pod hlavičku, tak je to správně,“ opakovala po ní. Sálem kolovaly panenky pro nácvik bezpečné manipulace s novorozencem.

Klára se zamračila, vzepřela se na loktech a s tichoulinkým heknutím se převalila na bok. Rukou si setřela zpocené čelo a natáhla se po láhvi s pomerančovým džusem.

10

Dnešní cvičení jí nějak nesedlo. Hlasitě říhla. Od snídaně ji pálí žáha a k tomu ty příšerné bolesti zad. Prý je to normální, dítě tlačí na všechno možné a ona má po tom úrazu z lyží, který se stal před lety, čas od času bolesti. Teď, co jí váha vyskočila o patnáct kilo, se její staré zranění bohužel ozývá mnohem častěji.

Tak kdo by měl dobrou náladu?! Za její rozladění může i Jirka. Před týdnem jí slíbil, že na dnešní cvičení určitě dorazí, a místo toho tu celou hodinu funí se svojí ségrou. Což by nebylo špatné, kdyby s její asistencí neprošla všechny předchozí lekce.

Bohužel, tato předporodní lekce je poslední a ona má termín už za měsíc. Jirka dnes definitivně propásl poslední šanci zjistit, co ho na porodním sále čeká. Nenaučil se nic.

Neví, jak jí ulevit. Namísto aby svými silnými dlaněmi hnětl její opuchlá chodidla a s láskou jí masíroval bolavá záda, běhá po lese s kulometem v ruce. Má intenzivní cvičení. Kurz přežití.

Ale předporodní kurz je zase její kurz přežití! Tak proč by nebyla naštvaná?! Vždyť se na ten kurz zapsala hlavně kvůli svému partnerovi. Ona už jednou rodila, ona ví, jak to v porodnici chodí.

Je jediná z přítomných pěti mamin, která nemá po boku svého partnera, ale mladší ségru. A i když se Linda snaží a dělá na chlup všechno, co řekne porodní asistentka, ona nebude její týmový hráč, až to na ni přijde. Tím bude Jirka, pokud mu do toho zase něco nevleze.

Z té párové idylky, která zahušťuje vzduch v nevelké tělocvičně, je jí špatně. Šoufl. Těhule se spokojeně rozvalují na barevných podložkách a jejich partneři jim láskyplně hledí do očí, nebo tu něhu a vřelost alespoň úspěšně předstírají. Z jejich štěstí se jí chce zvracet. Ale možná to bude tím kebabem, který spráskala těsně před cvičením.

11

Porodní asistentka se jmenuje Zuzana a tyhle kurzy pořádá už dvacet let. Tvrdí, že všechny svůj velký den zvládnou. Porodit je snadné a přirozené. Spíš přirozené než snadné, opravuje se a zároveň dodává, že nepochybuje, že to všechny dají, obzvlášť když mají po boku tak spolehlivé partnery. A partnerky, přidává a dívá se při tom na Lindu. „Vidíš, myslí si, že jsme lesby,“ zasyčela Klára.

Linda ji chytla za ruku a řekla: „Jasně, miláčku.“ Upřeně se přitom dívala do jemné sestřiny tváře, která v posledních měsících neměla v obličeji jedinou vrásku.

Její těhotenství jí ještě přidalo na kráse. „To ti to jako nevadí?“ šťouchla do ní loktem a ruku vytrhla z jejího sevření. „Ne,“ zavrtěla hlavou a pohladila ji po tmavých vlasech, „tobě snad jo?“ vlepila jí pusu na tvář. Vlasy jí sklouzly kolem ramen a polechtaly Kláru na krku. „To si piš, že jo,“ vyjela na ni. „Nechci, aby si někdo myslel, že čekám dítě s ženskou!“ mračila se. „Tak to snad ani nejde, ne?“ rozesmála se hlasitě. „To asi ne,“ zavrčela Klára a s nevolí zaznamenala, jak se všichni nadcházející otcové nechali omámit třpytivou barvou sestřina smíchu, jako by zvuk, který jí vycházel z hrdla, byl vábivý zpěv Sirény.

12

3 Sylva vyběhla z učebny a pohled na blednoucí tvář starší kolegyně stačil, aby si domyslela, že se odehrálo něco vážného. Žádný vyvrtnutý kotník nebo skřípnutý prst. Učitelku Krátkou, která seznamuje děti na škole se zdravo­vědu a pod záštitou Červeného kříže pořádá pro žáky množství vzdělávacích akcí, kde nechybí umělá krev ani polámané končetiny, jen tak něco nerozhodí. Teď tu stojí, dívá se na ni, v jedné ruce svírá lékařský kufřík a v druhé mobilní telefon a její oči rozechvěle poskakují. „Už jsem volala záchranku, pospěš si!“ vychrlila netrpělivě a dala nohy do pohybu. Na sobě měla bílý plášť, ale to není nic neobvyklého. Zřejmě měla v biologii laborky. Na svých 58 let a 115 kilo běžela nezvykle rychle.

Znepokojivě rychle.

Linda se rozeběhla za ní: „Co se stalo?“ Stále se snažila vyhodnotit ten strnulý výraz jejího obličeje. „Někoho přejeli,“ hlas se jí rozvibroval a zoufale se odrážel dlouhou školní chodbou. Byl plný paniky a nejistoty. „Koho?“ polkla. Žaludek měla najednou v krku.

Miloslava Krátká ale neodpověděla. Její buclaté nožky v černých legínách kmitaly směrem k hlavnímu východu ze školy.

Sylva už půl roku chodila běhat. Začala s tím, když se seznámila s Petrem. Dalo by se říct, že má natrénováno, přesto cítila, jak její nohy těžknou a nutí ji zpomalit. „Mílo, koho?!“ podlomila se jí kolena.

Jedinou odpovědí jí byl klapot ortopedických pantoflí, které měla Míla Krátká na sobě. Nedoběhla ji. Věnec 13

z černých hvězdiček se jí roztancoval před očima a ona měla co dělat, aby se nesložila. Na hrudi ji svíral tlak. „Je vám dobře, paní učitelko?“ Dolehlo k ní jaksi zdáli.

Otočila se po směru hlasu a všimla si malé podsadité postavy. Školník. „Pane Matějíčku, nevíte, co se stalo?“ rukou se zapřela o omyvatelnou omítku. „Jste celá bledá,“ studenou dlaní se dotkl její paže a pevně ji stiskl. „Měla byste se posadit,“ podíval se před sebe, kde stálo podél zdi několik opuštěných židlí, které čekaly na nový nátěr. „Nic mi není,“ zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv.

To je jenom ketóza, uvědomila si. „Co se stalo?“ hypnotizovala prosklené dveře, ze kterých vyběhla Míla. Něco jí říkalo, že se jí ta věc týká. „Neštěstí,“ zachmuřil se. „Nějaký blázen srazil na parkovišti před školou dítě.“ Protáhl obličej do výmluvného tvaru. „Jaké dítě?“ stáhlo se jí hrdlo ještě těsněji, až její otázka vyzněla jako zoufalý výkřik. „Prý někoho ze 4. A.“ „Ze 4. A?!“ Po celém těle jí naskočila husí kůže. Nebylo jediné místečko, které nevolalo o pomoc. „Proboha, koho?!“ Další zoufalý výkřik. „Nevím,“ pokrčil rameny, „řekli mi jen, ať zamknu školu, ať tam děti nechodí,“ strčil ruku do kapsy a zarachotil svazkem klíčů. Měl by si pospíšit, než začne přestávka. „Koho? Kluka, nebo holku?“ zadržela ho. „A jo, vždyť vy máte ve 4. A…“ odmlčel se a jeho pohled se změnil. „Stalo se něco Martinovi?“ cítila, že toho víc nevydrží. „Pojďte, odvedu vás do sborovny,“ podepřel ji pod ramenem a zamířil na druhý konec chodby. Ještě má deset minut, než skončí hodina. To se ještě stihne vrátit.

14

4 Nohu měla zapřenou do plynového pedálu a zcela auto­maticky otáčela volantem, aniž by byla schopná soustředit se na trasu, kterou její SUV vyrazilo. Povědomými zatáčkami se řítila nebezpečnou rychlostí, aniž by postřehla, že svět kolem ní plyne až nezvykle rychle.

Stala se kuličkou, kterou někdo v netušený okamžik vhodil do tobogánu a ona se valí vší energií kupředu, aniž by svůj pohyb mohla zastavit či regulovat. Aniž by tušila, kde přesně skončí.

Přesně tak se cítila, když Šimon vyslovil tu větu. Bylo to, jako by ji kopl do hrudi a vyrazil jí dech. Sebral jí vše, na čem její život stál. Čemu věřila. Její máma by řekla, že si s ní vytřel prdel, a možná to tak skutečně bylo. Jak jinak rozšifrovat hádanku, proč už mu není dobrá.

Do té doby byli pár. Dva lidé, kteří sice mají problémy, jejichž vztah není ideální, ale pár. Svazek dvou lidí, kteří si před dvanácti lety řekli ano. Dvou snílků, kteří si slíbili zestárnout bok po boku v dobrém i zlém. Dvou bláznů, kteří věřili, že láska je věčná. Ona věřila.

Samozřejmě mu to připomněla. Jejich svatbu na zámku v Dobříši, svatební cestu do Karibiku i narození jejich dvou synů. Sundala si prsten a ukázala mu ten titěrný nápis Navždy Tvůj. Drobnosti, kterými ji zavaloval, když se vracel ze služebních cest. Jejich dům, ze kterého udělala příjemné rodinné hnízdečko.

Odcházím od tebe.

Tvářil se vážně, když to říkal, nicméně hlas měl prázdný.

Požádal ji, aby mu pomohla zabalit kufry. Poslechla. Nikdy nekladla odpor. Když mu do skořepinových zavazadel 15

skládala vyžehlené košile, připadala si jako v grotesce.

S tím rozdílem, že jejich epizodka by nikoho nerozesmála. Šimon splašeně pobíhal domem, ona za ním lomila rukama. Občas jí ukápla slza, sem tam si klekla na kolena a prosila ho, aby zůstal. Důvody, které předkládala, ho ale nepřesvědčily. Byl rozhodnutý.

Co s ní bude? Řekl jí, že zatím může bydlet v jejich domě. Na prodej nespěchá. Dá jí půl roku, aby si našla vlastní bydlení, a potom zavolá realiťáka. Když nad tím přemýšlí, dva měsíce by jí měly stačit. I tak je k ní velkorysý až kam. Sám už si něco našel. Není to daleko. O víkendech si bude brát děti k sobě. Někdy. Taky přes týden. Jak se to bude slučovat s jeho diářem. Jak bude mít chuť. Předpokládá, že jí to tak bude vyhovovat. Neušlo mu, že si od dětí potřebuje odpočinout. Poslední dobou vypadá unaveně.

O rozvod se starat nemusí. Už mluvil s právníkem. Připraví podklady a jeho sekretářka se za ní koncem týdne zastaví. Bude to nesporný rozvod. Jejich manželství je už delší dobu pouhou formalitou. Očekává, že nebude dělat problémy. Kdyby ano, nemusela by po rozvodu dostat nic.

Skládej ty kalhoty pořádně!

Doporučuje jí, aby si našla práci. Život ve zlaté kleci právě skončil. Bude se divit, kolik živobytí stojí. O děti se nemusí bát, všechno jim zaplatí. Školy, kroužky, dovolenou u moře a samozřejmě lyže na horách, pojede s nimi jako obvykle několikrát za sezónu. Ji samozřejmě dotovat nebude. Pokud si sama nevydělá na slušnou dovolenou, o čemž pochybuje, může se opalovat tak akorát na terase a na srpen na soukromé jachtě, jak byla zvyklá, může jenom vzpomínat. Ona od něj neuvidí ani korunu. Možná jí dá něco do začátku, třeba nějaký jazykový kurz, aby 16

nebyla na trhu práce tak ztracená. Tak ne, nic jí nedá, stejně by to zase utratila za nehty a botox. Za co jiného taky, když hlavu na jazyky nemá.

Konverzace je monotónní stejně jako jeho tón, zatímco ona neúspěšně přemáhá pláč.

Nechápe, jak se mohl zamilovat do někoho, kdo má v hlavě tak akorát průvan.

Moc dobře si pamatuje, jak jí šeptal, že je nejkrásnější ze všech a že ji nepřestane milovat, ani když začne stárnout.

Každá vráska bude jen připomínkou společných krůčků na jejich cestě za štěstím, na kterou se společně vydali.

Mluvil vždycky hezky, proto ho milovala. A taky proto, že se o ni uměl dobře postarat. Musel se hodně snažit, aby ji získal, alespoň tuhle hru mu dopřála, aby v jeho očích stoupla její cena. Věděla, že Šimon je typ muže, který touží bojovat. Sny, které padají z nebe, věci bez námahy, holky na jedno kývnutí, o nic takového nemá zájem.

Ta nová to nejspíš taky pochopila.

Myslela si, že bude stačit, když se bude chovat správně.

Když nebude dělat chyby. Když bude hrát roli, kterou od ní Šimon očekává. Krásná, ne příliš chytrá, rozhodně ne ambiciózní žena, která ví, že její místo je v manželově stínu. Žena, která o sebe dbá, je vždy upravená, trochu snobská a trochu bezcitná, aby se vyrovnala s tím, že od života víc chtít nesmí.

Všechno dělala kvůli němu. Mohla se učit cizí jazyky, ale to on od ní nečekal. Když spolu jeli na dovolenou, chtěl zářit, proto mu dopřála ten pocit, že ona neumí anglicky ani kváknout, aby ji mohl ohromit tím, že všechno zařídí.

Je to tak, on po ní nechtěl, aby projevila svůj intelekt, přál si hloupost a naivitu a jediné, co vyžadoval, bylo, aby na lehátku vedle něj leželo pěkné bronzové tělo bez jediné chybičky. Bezchybný kus masa. To bylo její jediné 17

aktivum, o které měl Šimon zájem a za nějž byl ochotný zaplatit mimořádně vysokou cenu.

Ale jak čas běžel a ona stárla, všimla si, že Šimon na firemních akcích, kam ho jako manželka ředitele doprovázela, pokukuje po mladých holčinách. Bezostyšně s nimi laškoval, i před ní. To kvůli těm vyzáblým dvacítkám si nechává píchat kyselinu hyaluronovou a doplňovat řasy.

Má svou roli dobře nastudovanou, tak ať na ni nezkouší, že si celá léta přál po svém boku intelektuálku!

Nezapomeň na kravaty!

Když se seznámili, ještě kravaty nenosil. Rozjížděl druhou firmu a byl příliš zapálený do procesu vydělávání peněz, než aby řešil nějaký dress code. To ona ho všechno naučila. To ona mu ukázala, že každá karta má dvě strany, že existuje rub a líc. Že není jenom tvrdá tvář obchodníka, ale pro neochvějný úspěch potřebuje ukázat i svůj šarm.

Až s ní pochopil, že mince má větší cenu, když započítá obě strany. Když využije toho, že za každým orlem je schovaná panna.

Možná mu měla svou úlohu v jeho hře na úspěch více připomínat. Snad mu měla ukázat, jak moc je pro něj důležitá. Ale i ona zlenivěla. Dostávala vše a nemusela nic.

Veškerá její přání se plnila hravě, jako by je k ní foukal obyčejný vítr. Tak snadno to šlo. Ten příjemný přátelský větřík se ale bez varování změnil v mrazivý severák, který za sebou nechal srdceryvnou spoušť.

Sbal mi i boty!

Běhala po jejich domě s kousky z manželova šatníku, a ač měla chuť rozcupovat jeho svršky na nejmenší kousky, neudělala to. Místo toho je úhledně skládala do kufrů, které jí ze sklepa nanosil, a trpělivě polykala slzy, které mu nechtěla ukázat.

Možná se vrátí.

18

Na vrch kufru propašovala svou svatební fotku. V šatech od italského návrháře vypadá jako anděl. Dlouhé blonďaté vlasy jí v jemných loknách splývají až po ra­mena a volné šaty z jemného hedvábí vykreslují její žensky tvarovanou siluetu. Téměř neviditelné líčení podtrhuje něžnost mladistvých rysů. Tenkrát, před svatbou, podstoupila svůj první zákrok. Mezoterapii.

Netušila, že po ní bude ty kufry kontrolovat. Ten rámeček našel a praštil s ním o zem. Jeden střep vylítl do vzduchu a škrábl ji do paže. Poručil jí, ať to uklidí, ale ona tam jen tak stála a sledovala, jak jí tenký proužek červené krve stéká až k zápěstí, aby se na malíčkové hraně dlaně na nepatrný okamžik zastavil, zformoval v buclatou kapičku a vydal se k zemi. Bylo to tak příznačné, když se její svatební šaty zbarvily karmínovou červení.

Ukliď to!

Konečně poslechla a donesla odpadkový koš. Smetáčkem trpělivě nametala střepy na lopatku, zatímco on procházel dům a sepisoval si cennosti, které chce, aby mu připravila do krabic. Někoho z firmy si pro ně pošle.

Na to, že jenom odchází, si toho bere příliš, napadlo ji.

Vzala si papír a začala si psát vlastní seznam. Moc dobře ví, jakou cenu mají ty dva obrazy v obýváku. Nebo ta socha v hale. Vzpomněla si i na unikátní porcelánovou sadu nádobí od Šimonova obchodního partnera, který vlastní jednu proslulou německou porcelánku. „Co děláš?“ vyjel na ni a vyškubl jí soupis z ruky. Jeho vytyčená brada přidávala jeho profilu na hrubosti. „Dělám to samé, co ty,“ natáhla se zpátky po papíru, ale on jej zvedl do výšky, kam nedosáhla – byl o hlavu větší než ona –, a četl: „Obraz s moderním portrétem, obraz s ulicí v Paříži. Bože! Ty jsi tak pitomá, že ani nevíš, že 19

ten obraz je od Horneyho a ta ulička je Champs-Élysées,“ zacvakal provokativně propiskou. „Tak ty dva obrazy od Horneyho bych si tu ráda nechala.“ „Beze všeho,“ pokrčil rameny, „zatím na ně stejně nemám kupce,“ vrátil jí poznámky a pokračoval směrem do kuchyně. „Šimone,“ zněla teď jemně. Čekala, až se na ni otočí, ale neudělal to. Vyslovila jeho jméno znovu. Měkce. „Co chceš?“ zavrčel a pevným krokem kráčel dál od ní po koberci s jemným vlasem, který příjemně tlumil jeho nabroušený došlap. „Neodcházej od nás, od dětí,“ v hlase se jí chvěl strach.

Cítila, že její prosba je zbytečná.

Prudce se otočil. „Ale já nedocházím od dětí, já odcházím od tebe.“ „Zůstaň. Víš, že tě miluju,“ zaváhala, jestli tón jejího hlasu neprozradil lež. Po tom všem, co jí dnes řekl, se snažila v jeho obličeji vidět to, co tam dávno není. Pokusila se rozpomenout, kdy v těch rázných rysech byla něha a v modrých očích oddanost a kdy si dokázali odpouštět.

Kdy se vrásky zloby rozpouštěly v láskyplném objetí. Kdy skládala hlavu na jeho pevnou hruď a hledala u něj útěchu.

Kdy jí nabízel bezpečí.

Nakročil k ní. Jeho pohyb byl rázný a spíš než cokoli jiného připomínal přípravu na útok, což podpořil obsah jeho slov: „Miluješ tenhle život, ne mě! Bude líp, když to rozsekneme. Dalo by se říct, že nám tím oběma prokazuju velkou službu,“ couvl a zasmál se. „Nebo jí?!“ uniklo jí zostra. „Nebo jí.“ V modrých očích měl něco, co prozradilo víc než něha, která se mihla v jeho hlase. „Kdo to je?“ Slova se jí zasekávala v hrdle, přesto to chtěla vědět.

20

„Neříkej, že bys ji chtěla poznat,“ pozvedl výsměšně koutky. Před očima mu běželo srovnání těch dvou. Dvě křehké blondýnky. Dva přitažlivé obličeje. Každá z jiného těsta. „Mám na to právo,“ založila ruce v bok. Podobně jako když vyčítala synům, že si neuklízejí pokojíček. „Jaké právo?“ „Jsem tvoje manželka.“ „Už dlouho nebudeš,“ ujistil ji. „Ale zatím jsem.“ Tvrdost do svých vět vkládala s čím dál většími potížemi. Rty se jí třásly. „Dobrá. Chceš ji poznat, tak poslouchej. Je tvůj přesný opak. Je zábavná, veselá, chytrá, hravá –“ Přerušila ho: „A já nejsem?“ „Ty jsi zapšklá ženská, která vidí jenom sebe.“ „Jenom sebe?!“ Cítila se sražená k zemi. A on tam stál, ve svém drahém obleku, který dělal jeho statnou figuru ještě mohutnější. „Celý tvůj svět jsi ty,“ pitvořil se. „Á, pardon, ještě tvoje kosmetička, kadeřnice, manikérka,“ odmlčel se, „a tvoje příšerné kamarádky. Jo a flaška vína.“ Flaška vína, projelo jí hlavou. „Možná ses jenom unáhlil. Možná potřebuješ čas. Nebo…“ „Potřebuju mít vedle sebe někoho normálního, někoho, kdo žije v reálném světě. Někoho, kdo vidí, jaké problémy jsou za těmito zdmi, kdo –“ „Tak fajn! Už jsem to pochopila! Chceš místo mě někoho mladšího! Nějakou neokoukanou buchtu! Dobře, rozumím tomu!“ zaječela. Tvář měla zbarvenou hysterií, když přidala: „Ale pamatuj si, tak jednoduché to mít nebudeš!

Já se nenechám o všechno připravit! Chci, co mi patří!“ „Neboj se, dostaneš, co ti patří,“ poslal jí vzduchem polibek a naházel svoje kufry do garáže. Víc si toho neřekli. Vrhla se na něj a začala do něj bušit pěstmi, dokud 21

nenasedl do svého černého porsche a nezabouchl jí dveře doslova před nosem.

Opustil ji. Odešel.

Vrátila se do kuchyně a z lednice vyndala načatou láhev vína. Chardonnay. Odšroubovala uzávěr a dobrou půl láhev do sebe dlouhými žíznivými loky otočila. Potom si otevřela další. Ta již nebyla tak kvalitně vychlazená, ale na otupění smyslů fungovala stejně dobře. Z kapsy vyndala mobil, chtěla zavolat své kamarádce. Pak si ale uvědomila, že nechce, aby kdokoli z jejích přátel věděl, že ji Šimon opouští. Na to je času dost.

Možná se vrátí. Mají spolu dvě děti. Řadu let společného života… Majetek. Spoustu majetku.

Kdo je ta nová? Proč si něčeho nevšimla? Ale ano, postřehla drobné změny v Šimonově chování, ale byla natolik zabraná svým životem, že se o manžela nijak zvlášť nezajímala. To, že je vedle ní, brala jako samozřejmost. Šla mu z cesty a myslela, že to pro spokojenost obou bude dostačující. Věřila, že když mu nebude dělat potíže a nechá ho dělat si věci po svém, budou z toho profitovat oba.

Alespoň jí to tak vyhovovalo. A ať jí nelže, jemu taky!

Sakra! Proč nezakročila! Lomcoval jí vztek, když si připustila, že už dávno hraje v Šimonově orchestru druhé housle, a teď ji chce dokonce vyřadit z filharmonie! Jaká drzost! Ale ona to tak nenechá! Nenechá se shodit z pódia nějakou… Jak jen to řekl? Veselou, hravou a… Ksakru, mladší sólistkou!

Přitom vypadá pořád dobře! Tak co má?! Do života mu prsty nestrká. Může si dělat, co chce! Chodit, kam chce!

Být, s kým zatouží! Ona po něm nic nevyžaduje! Jí stačí jedno jediné: být jeho manželkou. Není hloupá, ví, že se občas nějaké kotě objeví, ale doufala, že Šimonovi bude stačit ho párkrát podrbat mezi ušima a pak ho omrzí.

22

Ale on ne! Jemu se koťátko líbí. A s ní se zatoužil rozvést! Potřebuje pelíšek pro nové koťátko. A po ní chce, aby se sebrala a šla. Ale unesla to jako dáma, to se musí pochválit. Žádné velké slzy ani výčitky, pár šťouchů, ale to jí nikdo nemůže vyčítat. Řekla, že ho miluje. A ona ho má skutečně ráda. Udělala všechno, aby ta branka zůstala otevřená. Zápas však neskončil, musí udělat víc.

Hlavou se jí honily různé varianty, jak přilákat manžela zpět, až si uvědomila, že je poledne dávno pryč a ona musí vyzvednout syny ze školy. Lehce se potácela, když z kabelky vyndala klíče a nasedla do svého vozu. Láhev vodky, která ji následovala, skončila na sedadle spolujezdce, aby jí dělala společnost. Připoutala se. Jela pomalu, přece jenom pila. Dost na to, že řídí, to si uvědomuje. Ale jak jinak by se ke škole z jejich satelitu dostala. Ačkoli, napadlo ji, a z kapsy vyndala mobil, aby vyťukala Šimonovo číslo.

Telefon dlouze vyzváněl, ale nakonec Šimon hovor přijal. Ivanu napadlo, že je s ní. S tou veselou a hravou. „Tak co je?“ řekl podrážděně, když mlčela. „Šimone,“ polkla. „Já…“ „Tak krucinál vyklop, co chceš, Ivano!“ „Měli bychom to ještě…“ „Už je rozhodnuto. Nebudeme o tom debatovat. Rozvod je jediné rozumné řešení.“ „Ale co naše děti?“ Nedokázala zastavit ten příval slz. „Jak jsem řekl, postarám se o ně.“ „Ale co my?“ Zdálo se jí to, nebo v dálce slyšela ženský smích? „Žádné my už dávno není,“ zavěsil. „Není,“ zašeptala a sešlápla plyn. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Nemyslela si, že ji to bude tolik bolet. Otevřela láhev, která ležela na vedlejším sedadle, a napila se. Možná je slabší, než čekala. Třeba tuhle bitvu 23

prohrála. Zbytek cesty ke škole jela po paměti. Dlouhým stromořadím rovně, pak doprava, na kruháč, druhý sjezd, tři sta metrů rovně, doprava a prudce doleva, zadem kolem kurtů je to rychlejší, padesát metrů a je na parkovišti.

Modrého trička, které se mihlo před jejím pravým blatníkem, si všimla, až když bylo pozdě. Nebyla si jistá, zda sebou vůz mírně škubl, nebo se nejdřív ozval ten výkřik.

Chce sešlápnout brzdu, ale namísto toho přidá plyn. Nechápe, jak se to mohlo stát. Ve zpětném zrcátku ji děsí pohled na dětskou aktovku a chlapce ležícího na zemi.

Pokračuje dál, nohu stále na plynu, a nerozumí tomu, co se tam děje. Rukou mačká mobil a vytáčí Šimonovo číslo. Když to zvedne, jenom zašeptá: „Šimone!“ a následně hovor ukončí. Když mu po chvíli zase zavolá, už to nikdo nezvedne.

Cesta jí je povědomá a ona se řítí známými ulicemi neznámo kam. Vyjede za město a pokračuje drncajícími okreskami na venkov. V jeden okamžik ji napadne, že takhle nemůže ujíždět donekonečna. Možná by se měla vrátit. Možná se jí to jenom zdálo. Možná tam nebyl žádný chlapec. Možná se spletla.

Zajela do lesa a vypla motor. Měla by zavolat Šimonovi.

24

5 V této nemocnici byla Linda naposledy před pěti lety.

Bylo jí čerstvých osmnáct, když dostala ukrutné bolesti břicha. Všichni si mysleli, že má kocovinu, ale ona měla jen zánět slepého střeva. Udělalo se jí nevolno to ráno po oslavě a nikdo z rodiny nevěřil, že jí něco skutečně je.

Všichni, včetně sester a táty, si z ní utahovali, že přebrala.

Ano, pila trochu víc, vždyť na to konečně měla papíry. Ale jí bylo skutečně zle. Břicho svíraly křeče a ona v jednom kuse zvracela.

Jediná máma měla obavy, že to může být něco horšího.

Když jí vyskočila teplota nad 38 °C, zavolala jejich rodinnému lékaři, který ji ihned poslal do nemocnice. Máma ji sem odvezla a absolvovala s ní všechna nepříjemná vyšetření. Když starý vousatý šéflékař ne příliš povzbudivě konstatoval, že musí okamžitě na sál, držela ji za ruku a stále dokola opakovala, že to bude dobré.

Věřila jí.

Jakmile se po operaci probudila, máma seděla zase vedle ní. Usmívala se a hladila svoji holčičku po čele. Tou měkkou dlaní vonící čistou bavlnou. Linda na chvilku přivřela oči a připomněla si máminu jemnou vůni, která se během jejího dospívání nezměnila, a měla co dělat, aby potlačila slzy.

Tady, v této nemocnici, o patro níž, viděla tenkrát svou mámu naposledy. Pouhý den po operaci slepého střeva.

Přinesla jí namačkaný tvaroh s banány, kytici konvalinek ze zahrady a novou detektivku. Taky čistou noční košili a teplé ponožky. Vyprávěla jí o koncertě v Rudolfinu, na který sehnala dva lístky. Ptala se, jestli chce jít s ní.

25

Neuhádne, kdo tam vystoupí. Ta slavná houslistka Vane­s­­sa Mae. Bude to prvního, příští měsíc.

Mluvila o otci a jeho nevydařeném pokusu vymalovat garáž, o tetičce, která si koupila nového psa. Snažila se ji rozptýlit a vytahovala řadu rodinných historek, které ji spolehlivě dokážou rozesmát.

Když odcházela, řekla, že má zítra čekat tátu a holky. Musí odjet na služební cestu, ale pozítří už bude zase zpátky. Snad jí to odpustí. S těmi slovy jí vlepila pusu do vlasů a pak ještě jednu na tvář a odešla. V přehřátém nemocničním pokoji po ní zbyla jemná vůně bavlny.

I o těch několik let později, ačkoli je to na gynekologicko-porodnickém oddělení, o patro výš, stále cítila matčin parfém, jako by se při její poslední návštěvě vpil do zdí a nyní se z nich pozvolna uvolňoval.

Další den přišel jen otec. Už když stál ve dveřích, věděla, že je něco špatně, a z jeho tváře četla, že je v tom víc než šmouhy na zdi garáže. Sedl si na židli, na které prve seděla máma, a aniž by promluvil, vzal ji za ruku. Pevně ji stiskl, bříška prstů se bolestně zarývala do její dlaně.

Všimla si slzy, která mu ukápla na svetr. „Tati,“ vyslovila sotva slyšitelně.

Odpovědí jí byl dlouhý povzdech, který následoval další. Rozbrečel se. „Co se stalo?“ Měla strach z odpovědi. Tak nějak to cítila. „Máma…“ rozbrečel se.

Všechny tyto bolestné vzpomínky se na ni nyní řítily ze všech stran a ona měla pocit, že tu již déle nevydrží.

Musí odsud pryč. Do bezpečí. Sice na ni Klára čeká a ona už si oblékla modrý plášť, který jí podala zdravotní sestra a bez kterého ji na porodní sál nepustí, ale v hloubi duše tuší, bojí se, že to nezvládne. Ne teď. Není připravená.

26

S tím, že máma zemřela při nehodě, se ještě nevypořá­ dala. Ví to. Ten den má založený vzadu v hlavě a snaží se na něj nemyslet. Ví, že jednoho dne bude muset ten šuplíček výčitek vyndat a vysypat, ale i když už je to pět let, stále na to není připravená.

Ten večer si s mámou volala. Chtěla, aby se cestou do Brna zastavila v Jihlavě a vyzvedla jí od kamaráda kytaru. Ta návštěva se mámě stala osudnou. Její auto srazil kamion. Všichni se divili, proč to ráno máma sjela na Jihlavu, a ona neměla odvahu před rodinou přiznat, že to bylo kvůli ní.

Kdyby tu teď máma byla, věděla by si rady. Měla by jasno, jak Kláře ulevit od porodních bolestí. Vždyť sama porodila tři děti. Ona nemá tušení, jak si poradit. Sice s Klárou absolvovala předporodní kurz, ale ani ve snu ji nenapadlo, že ji k porodu bude muset doprovodit. Celou dobu, nejenom ona, ale i Klára, počítaly s tím, že v ten důležitý moment, až se dítě rozhodne podívat se na svět, tu bude Jirka, který bude svou ženu držet za ruku a šeptat jí, že to zvládne.

Ale teď je to jinak, Jirka je neznámo kde a ta důležitá úloha zbyla na ni. Ale to ona by potřebovala Klářinu podporu! Nohy se jí klepou, srdce jí buší úprkem, dlaně má vlhké a studené. Hroutí se. Děsí se, že to nezvládne, zrovna jako má strach, aby byly Klára a dítě v pořádku.

Nejradši by odsud utekla. Ale zřejmě nastal čas, aby se všemu postavila. Chvějící se rukou vyndala z kapsy riflí mobil, aby zjistila, že na její zmeškané hovory a řadu textovek nikdo neodpověděl. I když věděla, že nemá cenu nahrávat další, otevřela aplikaci WhatsApp a namluvila pro svého švagra zprávu podobnou předchozím. „Ozvi se! Na Kláru už to přišlo, odvezla jsem ji do nemocnice.“ Nechtěla zabíhat do detailů. Stačí, že je rozrušená ona a Klára.

27