Rembrandt – Příběh kočky by Nakladatelství MOBA

Darko Macner REMBRANDT Příběh kočky Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Off road factory, s. r. o. Obálka PT MOBA Ilustrace Darko Macner Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz © Darko Macner, 2020 Illustrations © Darko Macner, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9443-5

Vzešel z ušlechtilého chovu kartouzských modrých koček chovaných pro krásu. Jeho předci získali řadu titulů a ocenění na prestižních soutěžích, jež se na oslavu těchto báječných tvorů pravidelně konají v nejrůznějších částech světa. Jak došlo k tomu, že potomek slavných rodičů, na kterého netrpělivě čekaly sály mezinárodních výstav, se vydal cestou obyčejné venkovské kočky? O tom pojednává tento příběh.

„Zase vám vychladne,“ lamentovala Elza, malá korpulentní bruneta, sedíc u prostřeného stolu ve velkém obývacím pokoji jejich solidního rodinného domu plného odpoledního světla, nacházejícího se na jednom z předměstí francouzského města Lyonu. Na znamení nespokojenosti, do jisté míry skutečné, lehce zaťukala rukojetí lžíce o desku stolu. „Od té doby, co máme koťata, nedokážete se ani pořádně najíst. Pokaždé je to stejné,“ zahučela a obrátila pohled ke zbylým příslušníkům rodiny. Poté se i ona krátce zasněně zadívala někam před sebe.

Otevřeným oknem do místnosti zavanula svěží květinová vůně okrasné zahrady obklopující dům ze všech stran, jen nerada se mísící s výpary horkého jídla a odérem silných cigaret. Prudké odpolední světlo pronikalo nerušeně clonou tenkých záclon, odráželo se od lesklých parket a ozařovalo bohatou dekoraci vysokých stěn. Z velkého černého rádia pod okenním parapetem se ozýval tichý uspávající valčík a v dálce prosvištěl první odpolední vlak TGV spojující Lyon s Paříží. Zdálo se, že nádherný klid jarního nedělního odpoledne nemůže tříčlenné rodině nic a nikdo pokazit. Filip, obtloustlý čtyřicátník, který seděl naproti, si přejel buclatou dlaní lysé temeno hlavy. Ani další poznámka jeho ženy, snažící se přimět ho k tomu, aby se věnoval právě přinesenému obědu, nedokázala odtrhnout jeho zrak od ohrádky v rohu místnosti. V ohrádce, sestavené z plastikových dílů k tomu určených, ležela Filou, čtyřletá kočka kartouzské rasy, a soustředěně si jazykem ošetřovala srst. Ušlechtilé zvíře na několik momentů přerušilo svou činnost a zamyšleně pozorovalo dvě koťata pohybující se v jeho dosahu. Větší a celkově statnější kocourek, nazývaný Hyp, strkal hlavou do své útlé sestřičky Lou, čímž ji pokaždé povalil. Ta vzápětí vyskočila, postavila se na zadní a předními tlapkami mu objala hlavu ve snaze oplatit mu tímtéž, což se jí většinou nepodařilo. Oproti svému statnému bratrovi byla bytůstkou mnohem subtilnější. Dvě koťata si byla stavbou těla vůbec značně nepodobná, jako kdyby se jednalo o mláďata různých rodičů, jen charakteristická šedomodravá barva kožíšků, v útlém mládí ještě prostoupená jemnou tygrovanou kresbou, která pak v několika měsících mizí, dokládala jejich příslušnost k rase kartouzských modrých koček. 8

Malá Bety seskočila ze židle a přiklekla k ohrádce s kočičí rodinou. „Filou, miloučká!“ začala hladit po hlavě kočičí matku. „Že mi ho půjčíš… viď, že můžu?“ Nato zvedla větší z koťat a vrátila se s ním ke stolu. Šestitýdenní kotě položené doprostřed stolu se začalo čile pohybovat na neznámém místě. Přičichlo ke všemu, co se nacházelo v jeho blízkosti, zvláště ho zaujaly květiny a jejich stvoly vystupující z nízké vázy, a opakovaně se k nim vracelo. K talířům naplněným špagetami a parmazánem jen několikrát nedůvěřivě z dálky začichalo a obracelo se k jiným předmětům rozprostřeným na stole: ke karafě s vodou, láhvi vína, třem sklenicím, krabičce cigaret, zapalovači, popelníku, telefonu a několika nádobkám s ochucovadly. Vždy, když kotě došlo k okraji desky, dívalo se chvíli do propasti pod sebou, aby se utvrdilo v zjištění, že tudy cesta nevede. Instinktivní obava z hloubky a prázdna kotě i přes jeho neutuchající zvědavost pokaždé obracela nazpět. „Jestlipak jsi pro Hypa konečně vymyslela pořádné jméno?“ otázal se Filip své pětileté dcerky. Zároveň natáhl ruku a překulil kotě na záda. „Hyp se bude jmenovat Hubert,“ odpověděla malá Bety vzdorovitě. „Pořád ten Hubert,“ pokýval Filip hlavou nepřestávaje si hrát s mládětem. „A proč ne? Mně by se Hubert líbil,“ ozvala se Elza. Její lehce zamračené čelo vypovídalo i beze slov o jejích pocitech. Mladá žena, jakkoliv měla kočky ráda, zvláště pak ty jejich, neviděla ráda zvířata na stole připraveném k nedělnímu stolování. Chystala se protestovat, ale zatím neříkala nic. „Hubert je hezké jméno,“ uznal Filip, „ale nehodí se pro budoucího šampiona. Už jsem něco vymyslel,“ řekl 9

a na několik sekund se zamyslel, čímž zdůraznil význam následujícího sdělení: „Hyp se bude jmenovat Hades.“ „Hades?!“ opakovala malá Bety téměř zděšeně. „Hades se mi nelíbí.“ „Mně také ne,“ přitakala Elza, zavrtěla hlavou a lehce obrátila oči v sloup. „Hades zní hodně divně.“ „Hades je mytická postava, vládce podsvětí, jméno akorát pro šampiona. Přesně takové, jaké mu dodá na zajímavosti, na prestiži… prostě jméno pro legendární zvíře,“ zasnil se chovatel a sklouzl pohledem z ženy na dceru. „Legendární zvíře!“ zavrtěla žena pobaveně hlavou nad poněkud exaltovaným vyjadřováním svého muže. „Aj, aj!“ Filip odtáhl ruku a zadíval se na svou dlaň poznamenanou šrámy, když kocourek, potřetí překulený na hřbet, hbitě zaťal drápky do nártu jeho buclatých prstů. „Ty si asi nenecháš hned tak něco líbit,“ rozesmál se a dál kocourka provokoval strkáním. Malý Hyp zaujal číhavý postoj a na každé přiblížení prstů člověka teď reagoval seknutím. Filip se tomu na jednu stranu smál, ale dělalo mu to i trochu starosti. Kočka určená pro výstavy musí mít nejen dokonalý vzhled, ale musí být i naprosto mírumilovná. „Určitě se to odnaučíš,“ řekl chlácholivě a opět ucukl před drápky ohánějícího se kotěte. Elza vstala, vzala rezolutně zvířátko ze stolu a položila na podlahu. Mládě se trochu zamotalo na místě, ale vzápětí vyskočilo a vydalo se neomylně hbitým, i když stále ještě nemotorným během ke svým. Kočičí matka, která ze svého místa vše napjatě pozorovala, se zvedla, přeskočila ohrádku a snažila se kocourka vzít do tlamy stiskem na hřbetě a zvednout, ale nepodařilo se jí to hned. Uchopit a zvednout vzrostlé kotě se zdálo být už nad její možnosti, jen ale na chvíli. Nakonec Filou své dítě přece jen bezpečně uchopila a přeskočila s ním nazpět. 10

Malá Bety se opět svezla ze židle, ale Elza ji rezolutně zadržela a přiměla si sednout. „Teď se budeš věnovat jídlu, má milá!“ Dítě jen nerado poslechlo a vrátilo se na své místo u stolu. Rodina se konečně pustila do jídla. „Proč o něm mluvíš jako o šampionovi?“ zeptala se Elza svého muže. V jejím hlase zaznívala nespokojenost. „Třeba šampionem vůbec nebude. Kdo to teď může vědět?“ Filip si pomalu natáčel na vidličku dlouhé těstoviny, ale viditelně myslel na jiné věci než jídlo. Dal si čas na odpověď: „Znovu jsem si ho prohlížel. Má stejnou stavbu, jakou měl jeho otec, snad ještě lepší. Takové zvíře, jako je Hades, se narodí jednou za deset let…“ „Je to nejhezčí kocourek na světě!“ skočila mu do řeči malá Bety. „Určitě jeden z nejhezčích.“ Jako dlouholetý chovatel a držitel mezinárodní licence rozhodčích Filip věděl, o čem mluví. Věděl, že na světě jsou miliony koček nejrůznějších ras, ale ty nejhezčí, plody dlouhých chovů a odborné selekce, vychází skoro vždy ze známých adres. Jednou z takových byla i ta jejich, vázaná k prostornému domu na předměstí francouzského města Lyonu. Filip věděl, že krása zvířete je určitě dílem přírody, je ale z velké části výsledkem trpělivé práce milovníků. A takovým milovníkem a znalcem koček on byl. Své vášni věnoval každičkou skulinku svého času. Nenašel si kvůli ní ani pořádnou práci a zaměstnal se jako hlídač v městské galerii. Chápal věc tak, že jeho hlavní prací a zároveň posláním jsou jejich kočky. Znovu se pátravě podíval na zvířátko, o němž vedli řeč. „Dobře, že mluvíš o tom, co se podaří jednou za deset let,“ ozvala se Elza a zadívala se na svého muže významným pohledem. 11

Filip se zachmuřil, odložil vidličku a přejel si starostlivě dlaní obličej. Jeho zrak zabloudil bezděky k obrazu visícímu na protější stěně nad krbem a chvilku na něm setrval. Čtvercový obraz střední velikosti zpodobňoval různobarevné květy velkých irisů, hlavně modré a žluté. Ty žluté jako by z obrazu víc vystupovaly. Mimořádně povedená kompozice barev působila dojmem promyšlenosti a přirozenosti zároveň. Filip se vrátil pohledem ke své ženě. „Pochop, Elzo, že takové zvíře, jako je Hades, se neprodává.“ „To je samozřejmé, že takové zvíře se neprodává,“ potvrdila žena až příliš klidně, odložila příbor a upila ze sklenice vína. Nato sklenici položila, chopila se opět vidličky, ale místo aby pokračovala v jídle, spočinula i ona pohledem na nevelké olejomalbě. „Já bych ho také nikomu neprodala… Mimochodem,“ vrátila se pohledem ke svému muži, „napsala mi Anna… Přijede se podívat…“ „Anička, Anička!“ radostně zakřičela malá Bety plnými ústy a zatleskala rukama. Na chvíli zmlkla, než se jí podařilo polknout, pak pokračovala v projevech nadšení. Seskočila ze židle, vzala matku za ruku a přitiskla k ní tvář. Elza se zasmála, políbila dítě na čelo a rukou ho pobídla, aby se vrátilo na své místo. „Přijede se podívat a také si nejspíš vezme to kotě, co jsme jí slíbili. Stěhuje se z Paříže na venkov, takže se to bude akorát hodit.“ Filip mlčel. Pomalu odložil příbor a ubrouskem si utřel ústa. Tíživá předtucha, pronásledující ho několik posledních dnů, nabyla konkrétnější podobu. Rozhovorem, k němuž se manželé dostali u nedělního stolu, navázali na několik neurčitých poznámek a několik nedokončených slovních výměn z předchozího večera. Teď už se tématu nedalo vyhýbat. 12

„Pokud si Anička z našich koťat vybere Huberta, bude její,“ řekla paní domu rezolutně a zadívala se zpět do tváře muže. „Ale Elzo, Anně bude určitě úplně jedno, které kotě jí dáme,“ oponoval své ženě chovatel, definitivně odložil příbor a odsunul poloprázdný talíř. „Ale Filipe,“ napodobila Elza záměrně nevýrazný až nedbalý tón svého muže, „jestli si dobře vzpomínám, řekl jsi Anně, že až se Filou narodí koťata, bude si z nich moci vybrat. Dokonce jsi řekl, že jí sám vybereš to nejlepší. A jelikož Filou tentokrát přivedla na svět jen dvě koťata a Anna chce kocourka a ne kočičku, tvoje naděje, že si nevybere právě Huberta, se rovná nule.“ Na obličeji muže se objevila starostlivá grimasa. Ovládl ho onen notoricky známý a nepříjemný pocit, známý snad každému: pocit, že se stalo v jeho životě něco, co se stát nikdy nemělo. Mezi manželi začala živá výměna názorů ohledně kočičího mláděte, které mělo náhle tři jména. Věc se měla tak: Když Filip Annu, malířku a jejich známou, při návštěvě jejího ateliéru poprosil, aby jim prodala obraz znázorňující květy irisů, odpověděla s jistou vyhýbavostí, že jde o obraz, který se malíři podaří jednou za deset let a není tím pádem na prodej. Díval se na dílo dlouho a potom znovu, ostatní plátna ho přestala zajímat. Obraz irisů se nacházel u autorky v ateliéru na stojanu řadu dnů, tak jak dílo, které se malíři mimořádně povede a k němuž si vytvořil zvláštní vztah, zůstává, jako kdyby se na něm stále pracovalo, i když už se ho malíř nedotýká štětcem, protože ví, že dílo dozrálo, že každý nepatrný zásah ho může zkazit, a zároveň hledá jeho poslední slabinu, aby ji odstranil. Jde o delikátní fázi tvorby, která může být bez konce. I z tak banálního 13

námětu, jakým jsou květiny, se může stát výjimečné dílo, i v tom spočívá mysterium umění. Mluvili tehdy o zajímavostech tvorby při návštěvě ateliéru ještě dlouho a Filip věděl, že ty různobarevné irisy chce. Jakkoliv se mu Annina tvorba líbila, ostatní díla nacházející se v místnosti dala všem ostatním vyblednout. Irisy nebyly na prodej a o jiný obraz už nestál. Elza nakonec nějaké menší plátno vybrala, ale ani si ho pořádně neprohlédl. Vtěsnalo se to mezi ně jako jakási těžká nezodpovězená otázka po zbytek návštěvy. Až když manželé nasedali před domem do vozu, našla Anna řešení. Řekla, že dílo, které není na prodej, se může a nakonec snad i má někomu darovat, darovat ze srdce. A tak se obraz dostal k nim. Jemu se ale teď výjimečné kotě darovat nechtělo, zoufale nechtělo. Nikdy by ho nenapadlo, že za obraz bude muset jednou zaplatit, navíc tak strašlivou cenu. Měl pocit, že by snad onemocněl, kdyby právě o tohoto kocourka měl přijít. Byl přesvědčen, že kotě čeká budoucnost. Ano, tak se tomu mezi odborníky říká: Zvíře, které má budoucnost. Asi své ženě neřekl dost rozhodně, o co se tu jedná. „Poslouchej, Elzo,“ navázal odhodlaně a zároveň prosebně, „Hades u nás musí zůstat. Přece nedám pryč zvíře, na které chovatel čeká…,“ už měl na jazyku: „deset let“, ale větu pozměnil: „třeba celý život.“ Elza si přitáhla u krku cípy blůzky, o stupeň se vzpřímila na židli a ostře fixovala svého muže očima. „Nedopustím, aby Anna od nás dostala podřadnou kočku!“ „Může tě uklidnit, milá Elzo, že my žádné podřadné kočky nemáme. Ostatně Anna může ještě chvíli počkat, až bude mít koťata Hvězda Východu. Té už se jednou skvělý vrh podařil…“ 14

„Ne, mě nepřemluvíš!“ přerušila žena briskně řeč svého muže, položila příbor, zkřížila ruce na prsou a vzdorovitě sledovala jeho emocemi pozměněnou tvář. Malá Bety v rychlosti dojedla poslední sousta, seskočila ze židle a věnovala se kočičí rodině. Neshody mezi rodiči, zvláště když došlo na prudké slovní výměny, snášelo dítě špatně. Koťata, která se stala hlavním předmětem pozornosti dítěte, si mezitím přestala hrát na strkanou, uložila se pod břicho kočičí matky a plně se věnovala sání. Filou každého ze svých potomků několikrát pečlivě olízla, nato zvedla neklidně hlavu a upřela pozornost ke stolu lidí, odkud náhlá prudká hádka porušila harmonii ospalého nedělního klidu. Elza, žena malé a ještě korpulentnější postavy než její muž, byla paní domu. Vše jí v něm patřilo, nevyjímaje dvanáct koček jejich mimořádně úspěšného chovu. Poměry v rodině, kde je majetek, bývají touto okolností rozhodným způsobem určeny. Tak tomu bylo i ve svazku Elzy a Filipa, mladého muže, jehož veškerým vkladem do rodiny byly pracovité, nicméně holé ruce. V rušných výměnách názorů, ke kterým za léta společného života mezi manželi, ne snad často nicméně nevyhnutelně, tu a tam docházelo, si několikrát musel vyslechnout i mimořádně silná slova: „V tomto domě ti nepatří ani hřebík!“ Na zvlášť účinný argument neuměl nikdy nalézt pořádnou odpověď. Jejich kočky byly výsledkem jeho péče. On vedl chov a rozhodoval o okolnostech jeho fungování. Stalo se jen výjimečně, že žena chtěla něco týkající se jejich koček prosadit proti vůli svého muže. Pokud však k tomu došlo, nezbylo mu než ustoupit. Tentokrát Filip ustoupit nechtěl. Bylo mu, jako kdyby ztrátou mimořádného mláděte veškerá jeho letitá práce uznávaného chovatele ztrácela smysl. Vyšlechtil 15

řadu jedinečných zvířat, se kterými prošel kus světa, dvě z nich, shodou okolností otec a děd malého nemotory v ohrádce, byla oceněna nejvyššími tituly. To se dosud žádnému jinému chovateli nepodařilo. Kdyby se mu totéž podařilo s dalším potomkem v řadě, šlo by o unikátní a až neuvěřitelnou událost. A přece, jeho cit pro věc mu napovídal, že neuvěřitelné by se mohlo uskutečnit. Když bral kotě do ruky a prohlížel si ho ze všech stran, cítil v dotyku dlaní jeho unikátnost. Díval se na ně podobně, jako se dívá znalec drahokamů na neobroušený diamant, ve kterém už tuší jeho definitivní podobu šperku, zvláštní lom světla v kameni, jeho nepatrný barevný nádech a další kvality předurčující pozoruhodnou budoucnost vzácného minerálu. Coeur Royal – tak se jmenoval jejich chov čistokrevných koček. „Ty budeš můj největší úspěch,“ šeptal kocourkovi nadšeně do ucha. „Ty jsi mé královské srdce.“ Filip věděl, že Anna určitě nebude trvat na mláděti, když jí vysvětlí, jaký význam právě toto kotě může mít pro něj jako pro dlouholetého chovatele. Problém byl v jeho tvrdohlavé ženě. Její postoj byl tentokrát zvlášť nekompromisní: Anna jim dala to nejlepší, co vytvořila, i oni jí dají to nejlepší, co přinesla jejich chovatelská péče. Jinak to nepůjde, paní domu tomu tak chce. Zbytek nedělního dne proběhl v duchu nekonečných dohadů manželů, v prudkých diskuzích, které neměly naději na jakoukoliv shodu. Filip, jemuž se během následující noci nepodařilo usnout, po třetí hodině ráno vstal, přehodil si přes ramena silný vatovaný župan a potichu vyšel z ložnice. Na chodbě si natáhl boty a vyšel z domu. Venku trochu mžilo, ale ne natolik, aby mu vadila trocha vláhy promísená s pro16

měnlivým vánkem. Noc byla teplá a zůstávala i k ránu. Z prostorných klecí nacházejících se pod verandou na něj zasvítilo několik žlutooranžových párů očí. Roztržitě si zapálil a zůstal stát, opětuje pohledy svých zvířat. Laskavě je oslovoval jmény a chvíli je pozoroval ve vzájemné tiché komunikaci. Jeho chov koček kartouzské rasy patřil k nejúspěšnějším v zemi i mimo ni. O tom všem teď znovu přemýšlel a tiše kouřil. Byla to úzkost, která ho vyhnala z postele, a on čekal, že kouření na zahradě ho uvolní. Úzkost, částečně abstraktní, jak tomu u nočních strachů bývá, ale v jeho případě i velmi srozumitelná, mu i nadále svírala hrdlo. Když dokouřil, zašlápl nedopalek a otevřel jednu z klecí. Opatrně odtud vyndal velkého kocourka, jednou rukou si ho přitiskl k hrudi, druhou mu jemně objal hlavu a zkoumavě se mu zadíval do očí. „Diderote,“ oslovil ho starostlivě. Dával svým kočkám zvláštní jména snad proto, že v nich viděl víc než pouhá zvířata. „Diderote,“ zašeptal mu znovu něžně do ucha. Bylo zjevné, že zvíře stále není v pořádku. Cítil to v jeho poddajném těle a viděl v jeho horečnatých očích. Přiložil ucho k jeho hrudi a poslouchal šelest zrychleného dechu. Cítil, že zvíře tiše trpí, a on trpěl s ním. Přestože mu dával už třetí den antibiotika, jeho stav se nelepšil. V tom bylo něco hrozivého. V nejbližších dnech přijde velmi pravděpodobně o Diderotova malého syna, a kdyby měl přijít i o toto zvíře, jež bylo jedním ze základů jeho úspěchu, asi by to jeho srdce chovatele nevydrželo. Bude nutné navštívit veterináře znovu, nejlépe ještě tentýž den, rozhodl se. Kocourek tiše zamňoukal, ale nedal se do předení, což byl další důkaz, že mu není dobře. Filip s povzdechem podobajícím se vzlyku opatrně vrátil kocourka zpět a vrátil se do domu. 17

Z chodby přešel do obývacího pokoje. Nerozsvěcoval, světlo venkovní lampy pronikající okny do místnosti mu stačilo k tomu, aby viděl, co potřeboval. Filou a její dvě koťata stály uvnitř ohrádky a pozorovaly příchod člověka. Zvířata jako noční živočichové, aktivní především v tuto pro člověka divnou dobu, jako by vnímala zvláštnost situace, zatímco Filip si sedl na koberec a mlčky pozoroval koťata, která se opět rozpohybovala. Jen jejich matka zůstala stát v setrvalé vnímavosti a natahovala krk ve směru příchozího. Citlivé zvíře dobře chápalo zvláštnost situace, vytvořenou příchodem člověka v nezvyklou dobu, jeho neklidem a neharmonickým chováním. Filip zvedl své oblíbené zvíře a stiskl jej v náručí. Cítil ale, že tentokrát není naladěno na jeho přízeň. Věděl, že kočka starající se o své potomstvo se cítí být ve své kůži pouze v přítomnosti svých dětí. Cítil v dlaních její tuhost a neochotu, s jakou se podřizovala vůli jí známého člověka, a tak ji opět vrátil do ohrádky. Nato vzal do dlaně větší z koťat a znovu si ho zevrubně prohlížel. Kocourek zanedlouho nespokojený se svým zajetím se snažil vysvobodit za pomoci ostrých drápků, ale chovatel na to nedbal. Přitiskl zvířátko hřbetem k tváři a i přes urputnou snahu mláděte o vymanění tak setrvával bez pohnutí. Bylo mu těžko jako někomu, komu hrozí v brzké době mimořádná ztráta. Pocit bezmoci, který doprovázel latentně jeho soužití s majetnou ženou, dostával pro něj v této chvíli zvláštní příchuť hořkosti. Na rozhraní pozdní noci a rodícího se dne seděl robustní muž v županu, bos a se zkříženýma nohama na koberci jejich tichého obývacího pokoje s kočičím mládětem v rukou, tiskl ho hřbetem k mokré tváři a usedavě plakal. 18

Když Anna odjížděla vlakem z Lyonu od svých přátel s plastikovou přepravkou na vedlejším sedadle, v níž se čile pohybovalo kočičí mládě, přemýšlela o okolnostech své návštěvy. Přišlo jí na mysl, že to kotě možná neměla chtít. Cítila, jak nerad se ho chovatel vzdává. I malá Bety se chovala neobvykle zamlkle. Anna měla pocit, jako kdyby svou návštěvou vnesla do rodiny nějaké neurčité napětí. Zvířátko se mezitím unavilo pobíháním uvnitř klece, lehlo si, položilo si hlavu na přední tlapky a bez hnutí pozorovalo člověka sedícího vedle. Jeho medové oči se pomalu ospale přivíraly, pokud byl v kupé klid. Jakmile se ale Anna pohnula, otevřelo kotě oči naplno, jako kdyby z klícky zasvítily dvě malé žlutavé žárovky. Anna prostrčila prst mřížovím a dotkla se tlapky kotěte. To se překulilo na záda a začalo po prstu chňapat. „Cik, cik, Hype,“ doprovodila Anna svou hru s malými, ale ostrými drápky. Říkala mu jeho provizorním jménem, ani jí se Hades, jméno zanesené do dokumentu o zvířeti, nelíbilo. Znovu přemýšlela o okolnostech své návštěvy u přátel. I kompromis vlastnictví zvířete, který jí nabídli, ji měl možná odradit. Znovu si prohlédla dokument, z něhož vyplynulo, že ona majitelkou není, že jí je kocourek pouze zapůjčen. Přitom její vztah k vlastnictví nebyl nijak vyhrocen. Ráda poskytne kocourka na výsta19

vy i na proces chovu, kdyby se ale majitel jednou rozhodl, že bude chtít zvíře, na které si ona zvykne a které si jistojistě oblíbí, zpět? Co potom? Bylo jí slíbeno, že toto se nikdy nestane. Z celé návštěvy si odnesla rozpačitý pocit, a ten pocit byl stále naléhavější. „Cik, cik… aj!“ stáhla náhle svůj ukazováček a zadívala se na hlubší šrám na polštářku prstu, kde vznikla malá, pomalu se naplňující kapka krve. Kotě zaujalo číhavý postoj v očekávání dalšího narušení svého prostoru. „Kdo by si s tebou hrál, nezbedo jeden!“ zasmála se Anna a přitiskla si na krvavý šrám kapesník. „Já to nebudu, já určitě ne… když jsi takový.“ Zvířátko, jako kdyby porozumělo situaci, se opět pohodlně položilo s hlavou na předních tlapkách a pozorovalo člověka nacházejícího se vně jeho uzavřeného prostoru. Začalo pociťovat absenci své matky, jež stále odnikud nepřicházela. Její měkký laskavý jazyk, kterým ho často čistila a laskala, mu dával samozřejmý pocit teplého bezpečí. Také nechápalo, kam se poděla jeho sestřička Lou, která se do té doby pohybovala vždy vedle něj. Kocourek vzdychl náhlým steskem a přivřel oči, ale rychle se měnící prostředí a stále nové objekty v jeho okolí opakovaně plně zaujaly jeho pozornost. Především lidé, kteří mu věnovali pozornost, neboť roztomilé kotě zřídkakoho ze spolucestujících nechávalo lhostejným. Pozornost lidí ho ale nerozrušovala, byl na ni zvyklý. Byl zvyklý, že mu co chvíli někdo strkal prst do jeho hájemství a snažil se alespoň prstem pohladit jeho hebkou srst. Za dobu cesty si na nevelký prostor přepravky zvykl jako na své nové útočiště, které znal, zatímco širší okolí se nepředvídatelně měnilo. Jako každé mládě byl i kocourek zvědavý na každý nový podnět a zároveň se mu vše nové zakrátko stávalo 20

samozřejmostí. Uzavřený prostor bedny, v níž se nacházel, se stal rychle jeho důvěrným místem bezpečí, tedy tím, co malé zvíře permanentně hledá a nachází uprostřed zmateného světa. Tuto rovnováhu nacházel i tím, že se vedle něj nacházela lidská bytost, někdo, kdo je s ním a vedle něj. Tuto rovnováhu naopak ztrácel vždy, když byla bedna zvednuta a kývala se za chůze člověka a jemu nezbývalo než s drápky zaťatými v látce pokrývající dno čelit nepředvídatelnému pohybu. A pak se vše kolem náhle ustálilo, klid a ticho ovládaly neznámý interiér, nato se dvířka otevřela a kocourek zůstal bez hnutí vyhlížet ven. Po několikahodinové cestě se mu odkryl nový prostor a on zůstal váhavě stát na hraně východu z klícky, na jejíž intimitu a bezpečnost začal spoléhat. To trvalo nějakou dobu. Po jistém kolísání mezi vnitřkem a vnějškem pak přece jen vysunul jednu tlapku a zašátral po podlaze, poté přidal druhou a vzápětí vyskočil. Hřejivé sluneční paprsky pronikající velkými okny hrály v jeho hebké srsti a zvýraznily její modravý odlesk, pozorovatelný v přirozeném světle určité intenzity a dávající mu vlastnosti, pro které rasa získala svůj název: kartouzská modrá kočka. Mladá žena pozorovala zamyšleně kočičí mládě opouštějící zpočátku opatrně a váhavě své několikahodinové útočiště a pouštějící se se vzrůstající srdnatostí do nového prostoru. Opět jí přišlo na mysl, že to kotě asi chtít neměla. Zaplavil ji pocit zodpovědnosti za malou zvířecí bytost, jejíž osud bude od nynějška záviset na její péči a kvalitě jejího přístupu. Anna, mladá hezká blondýnka vyšší štíhlé postavy, se živila výtvarnou tvorbou. Po dlouhém a zpočátku slibném poměru s mužem problematického charakteru, kte21

rý jí ke konci přinášel už jen utrpení, zůstávala žít sama. Jako žena, která prožila šok ze ztroskotání dlouhodobě budovaného vztahu, začala být na svazky tohoto typu opatrná a snad až přehnaně úzkostlivá, jak se raněným ženám stává. Nepůsobila však na své okolí zahořkle. Její veselá a vstřícná povaha jí zajišťovala náklonnost většiny lidí v jejím okolí. Kromě toho se mohla opřít o několik skutečných přátel. Jakkoliv byla ve Francii cizinkou, žila v této krásné zemi už řadu let a jako člověk citlivý na jemné nuance lidských vztahů dokázala se za léta života mimo vlast uchytit na společenské tkáni jí žitého prostředí a vytvořit si v něm pro sebe svůj malý zasloužený prostor. Anna pracovala pro módní domy a návrháře interiérů a v tomto úzkém prostředí lidí espritu stejně tak velmi francouzského, jakož i kosmopolitního si za léta tvrdé práce postupně vytvořila svou klientelu. Malováním obrazů si zpříjemňovala volný čas. Díla tvořená pro potěchu si nechávala pro sebe, tu a tam něco prodala zájemcům z okruhu svých známých či lidí, kteří, jak se říká, o ní věděli. Ateliér na předměstí si pronajala pro jeho prostornost, vlastnost, za kterou by v centru bylo třeba zaplatit nejméně třikrát víc, a ona pro své nové zakázky prostor potřebovala víc než kdy předtím. Když předměstskou usedlost Anna objevila, byla nadšená. Sám inzerát a přiložené fotografie nevyjadřovaly dostatečně plasticky charakter místa, jež nese název Gometz-le-Châtel, vlastně samostatné městečko s výraznými středověkými prvky v zástavbě a zároveň už vzdálené předměstí Paříže, a Annu napadlo, že to tu musel vždy být jasný a čistý kraj. A tím jasným a čistým krajem byl i nadále, přestože se k němu přiblížil kvap velkoměsta. Ten se ho zatím dotý22

kal jen vzdáleně, a proto z toho všeho ještě něco důležitého zůstávalo. Osada plná zeleně stále ještě nedávala plný dojem vzdáleného předměstí hektické metropole, naopak si zachovávala ráz venkova s četnými poli, lesíky a ohradami pro chov zvířat, hlavně koní. Kostel svaté Kláry, stavba z jedenáctého století tyčící se na nejvyšším místě, se stal dokladem stáří a naplněnosti dlouhého příběhu obce a mnoha pokolení lidí tam žijících a naplňujících tam svůj jedinečný lidský úděl. To vše Anně dělalo radost, starost jí začala dělat až její nová bytná, paní Langová, majitelka několikahektarové z poloviny zalesněné parcely s několika budovami, z nichž jednu si pronajala. Na některé zvláštnosti statné již osmdesátileté ženy, která přes svůj věk nepůsobila nijak stařecky, bylo třeba si zvyknout. Například na její rázovitost, jak zatím Anna charakterizovala sama pro sebe něco zatím nejasného a zároveň specifického, spojeného s touto osobou. Zhruba dva týdny po svém přistěhování vyšla Anna ještě v županu na terasu, jež byla součástí pronajatého prostoru, a chystala se vypít si svou ranní kávu s pohledem na okolní lesy, tu a tam prostoupené střechami domů, a jejich shluky. Toto vyvýšené místo jí skýtalo jedinečný pohled na okolí. Trochu ji překvapilo, když zastihla paní Langovou okopávat skalku, která byla součástí terasy. Žena byla ve svém vybledlém pracovním oděvu, ruce špinavé od hlíny, tvář brunátnou od setrvalého sehnutí. Anna by považovala za normální, kdyby do prostoru, který platí, tedy do domu a na přilehlou terasu, měli přístup pouze lidé, a to včetně majitelky, jen tehdy, pokud jí budou pozváni. Nenadálá přítomnost paní domácí byla proto pro ni překvapením. „Dobré jitro, paní Langová, 23

s tou skalkou si nemusíte dělat starosti. To přece bude moje práce,“ zareagovala na nečekanou ranní návštěvu. „Tím si právě vůbec nejsem jistá,“ odpověděla paní Langová, aniž by odpověděla na pozdrav, stále skloněná a okopávající motyčkou sypkou půdu kolem rostlin, vytvářejících svými květy spolu s rovnoměrně rozprostraněnými kameny pestrobarevnou kompozici kolem budovy. Anna, ještě více překvapená, se rozpačitě zadívala na majitelku. „Mohu vám nabídnout kávu?“ Žena se konečně napřímila. „Víte, Anno, já jsem člověk shovívavý, ale jsou určité meze, které je třeba respektovat.“ „A jaké meze máte na mysli?“ „Jako nájemník jste mi měla oznámit, že máte kočku!“ „Ach… myslíte to kotě?“ „Z kotěte bude kočka!“ „To jistě,“ potvrdila Anna bezděky železnou logiku slov paní Langové. Zároveň jí došlo, že majitelka, nejen že se pohybuje na terase, ale bezesporu i zblízka nahlíží okny dovnitř, protože jinak by nemohla mít tušení o přítomnosti kotěte, které přibylo do domu pouhé dva dny předtím. V jednání majitelky cítila násilnost a hrubost, něco, co v tomto člověku vypozorovala od samého začátku jejich kontaktu, co ale pociťovala jako vlastnost člověka chránícího se před hroty života, něco, co zároveň nemuselo nutně stát v cestě vzájemnému porozumění dvou žen různých generací. „Proč by to kotě mělo někomu vadit?“ otázala se nejistě a zároveň vzdorovitě. Na svou obhajobu nenacházela žádný účinnější argument. „Komu může vadit kočka v domě?“ Řeč majitelky se nesla v alarmujícím tónu naléhavosti. „Třeba tomu, komu ten dům patří, nemyslíte?“ 24

Anna se na ni bezradně zadívala. Uznala v duchu, že paní Langová může mít právo nemít ráda kočky a tím pádem je ani nechtít ve své blízkosti. Dosud ji nenapadlo, že by k něčemu podobnému mohlo dojít. „Kotě jsem dostala předevčírem od přátel. Co teď už s tím můžu dělat?“ „Můžete kočku vrátit tam, odkud jste ji vzala,“ zareagovala žena suše. Anna se zadívala do očí majitelky, jako kdyby v nich chtěla přečíst samotnou podstatu vzniklého problému. Také ji napadlo, že jakkoliv má kotě teprve necelé tři dny, už by ho nedokázala vrátit zpět. Něco se v ní náhle vzpříčilo. „To neudělám,“ řekla trochu rozechvěle, ale rozhodně. Uvědomila si, co jako nájemnice podobným prohlášením riskuje, ale nedokázala se už zastavit a pokračovala: „Zvíře je jednou moje, a když to jinak nepůjde, najdu si jiné bydlení.“ Po striktní odpovědi mladé ženy nastalo na terase ticho. Paní Langová se sehnula, posbírala motyčku, pracovní rukavice a několik dalších předmětů a opět se narovnala. Pohotovost, s jakou její nová nájemnice zareagovala, i její rozhodnost udělaly na majitelku dojem. „Snad nebude hned tak zle,“ řekla smířlivěji, zatímco její tvář si zachovávala svou kamennost. „Všimla jsem si, že máte hodně věcí. S tím vším se člověk asi nerad stěhuje. K čemu vlastně potřebujete všechny ty role látek?“ „Já na látky maluji, paní Langová.“ Anna pocítila jisté uvolnění ze zájmu majitelky o něco jiného, než je kotě. „Jsou módní domy, které z takových látek šijí šaty.“ „A ty velké kovové roury?“ „Jde o zařízení, ve kterém se fixuje malba na tkanivo.“ „Asi musíte mít hodně peněz, když pracujete pro velkou módu.“ 25

„Ale vůbec ne. Když někomu řeknu, kolik mi zaplatí za mimořádně povedený metr látky, může to tak vypadat. Mezitím musím ale pomalovat desítky metrů, pokaždé vymyslet nové motivy, které by se mohly líbit, a zároveň sledovat styl módního domu nebo tvůrce, a to všechno stojí hodně času a hodně peněz. Stane se, že je moje práce i přes zdánlivě hezký honorář nakonec ztrátová.“ „A kolik vám za takovou práci platí? Abych si udělala představu…“ Anna pocítila nevoli z cílených otázek majitelky a z její nediskrétnosti. Přemohla se, a dokonce usmála. „Ceny za mou práci si musím, bohužel, nechat pro sebe. Jde o ujednání vyplývající ze smlouvy. Stejně tak si musím nechat pro sebe informace, pro jakou značku pracuji. Asi si řeknete, že o nic nejde, že nic neriskuji v rozhovoru s člověkem tak diskrétním, jako jste bezesporu vy, paní Langová, ale princip je princip. Určitě to pochopíte.“ Utkvělý, nečitelný, skelně působící pohled paní Langové se jí zabodl do tváře. „Nechováte ke mně důvěru, a to není dobře,“ řekla věcně, jako kdyby právě odhalila něco podstatného v chování své nájemnice. Mladá žena hned neodpověděla na další silná slova, čímž podtrhla nepříjemnost chvíle. Aby přerušila rozpačité ticho, naznačila gestem ruky pozvání do domu: „Jestli se chcete podívat na nějakou moji práci, ráda vám ji ukážu…“ Necítila to gesto vstřícnosti spontánně, spíš jako kdyby jí nic jiného nezbývalo. Žena se přes své stáří a mírnou korpulentnost plná energie a zvědavosti nenechala pobízet. Vešly do místnosti. Velké rámy na napínání látek rozmístěné po místnosti zabíraly zhruba její polovinu. V druhé polovině, srovnaná v několika řadách, se o stěny opírala malířská plátna různých rozměrů, od malých po středně 26

velká, jako už hotové či teprve rozpracované obrazy, mezi tím plátna bílá čekající na první dotek štětce. Zaplněný interiér mluvil o pracovitosti a činorodosti mladé ženy aktuálně obývající a spravující relativně velkou místnost o zhruba osmdesáti až devadesáti čtverečních metrech. Na nevysokém stolku u okna spalo kotě stočené do klubíčka. Při vstupu lidí jen pohnulo ušima ve směru příchozích, tak jak kočky svými čidly i v době odpočinku, jenž má většinou podobu částečného spánku, registrují vše, co se děje v jejich bezprostředním okolí. Po chvíli zvedlo na okamžik hlavu, zadívalo se přivřenýma očima ve směru příchozích a pak se znovu stočilo do klubka ve snaze o ještě větší pohodlí. Anna se ke kotěti přiblížila, vzala ho do rukou a chtěla představit paní Langové. Ta si kočičího mláděte teď ale nijak nevšímala a pozornost plně věnovala nově rozmístěným předmětům zabírajícím sál. Velká vyparketovaná místnost, již nová nájemnice začala nazývat ateliérem, odpovídala požadavkům její činnosti prostorem a mimořádnou osvětleností, zajištěnou řadou oken ze dvou stran, severní a jižní. Velká zrcadla na zbylých stěnách byla kromě světlého a pečlivě udržovaného parketu dalším dokladem předchozího využití interiéru jako sálu donedávna existující soukromé taneční školy. Pozornost majitelky se obrátila k podlaze, zatímco si myla dlaně v malém pracovním umyvadle situovaném hned u vchodu. „Možná, že jsem vám neřekla dost důrazně, jak na těch parketách lpím,“ řekla a s ještě neosušenýma rukama nadzvedla jednu z židlí, aby zkontrolovala dosedající plochy kovových noh. „V tomto ohledu si nemusíte dělat žádné starosti, paní Langová. Podlahu v nejbližších dnech, než se pořádně pustím do práce, přikryji plastikem. Kdybych to neuděla27

la, asi byste své perfektní parkety zanedlouho nepoznala. Byly by krásně barevné.“ Výtvarnice se snažila odlehčit tíživost vycházející z každého slova majitelky. „Pod zeleným plastikem místnost ztratí veškerý svůj půvab,“ opáčila paní Langová hlasem, který obsahoval zjevný protest. „Mně to vadit nebude. Já si pronajímám ateliér, ne taneční sál. O tom jsme přece mluvily.“ Anna si uvědomila naprostý nezájem majitelky o kotě a vrátila ho na stůl. Zahleděla se na ženu, jejíž pichlavé pohledy stále těkaly z předmětu na předmět. Když s paní domácí absolvovala první rozhovor, nic jí nenaznačovalo, že by jejich koexistence mohla záhy narazit na podobnou hradbu malicherností. Počáteční starostlivost staré paní o to, aby podmínky pro práci a život její nové nájemnice byly optimální, ji dojímala. „Jde mi jen o to, abyste se u mě cítila dobře,“ byla opakovaná a velmi přátelská slova paní domu. Ano, úvod byl přátelský, a jak si Anna uvědomila později, snad až příliš. „Nepronajímám kvůli penězům, ale proto, že chci mladým lidem pomoci,“ zněl další z povzbudivých důvodů, pro které se výtvarnice rozhodla nehledat dál. Zaplatila nájemné na tři měsíce dopředu, aniž by obdržela jakoukoliv smlouvu. Ale Anna žádnou smlouvu nepotřebovala. „Čestní lidé smlouvy podepisovat nemusí, není-liž pravda,“ řekla paní domácí sugestivně, a protože její nová nájemnice měla na věc názor velmi podobný, už o tom nemluvily, a tak Anna, plná příjemných prvotních dojmů, začala organizovat své budoucí pracoviště a domácnost. Pohoda trvala několik prvních dnů, pak se situace prudce změnila. Začaly vadit věci na terase, kde je nová nájemnice nechávala po dobu, než interiér svého nového domova vysmýčí a rozvrhne místa jejich stálého působení. Suché počasí posledních 28

dnů i těch, které měly následovat, to umožňovalo, a tak nespěchala. Sprcha přišla odjinud: Paní domácí si nepřála, aby její krásná terasa byla zavalena, jak se vyjádřila, všelijakým harampádím. Víc překvapená než rozhořčená vnesla Anna během následujícího dne všechno zařízení do interiéru za pomoci svých přátel, mladých manželů Clauda a Isabelle, kteří přijeli na odpoledne, a doufala, že neshody spojené se stěhováním tím skončily. Teď, po rozhovoru na terase a ve velké místnosti, ji napadlo, že domluva s majitelkou nebude nikdy jednoduchá. V ateliéru, kde už bylo zbudované místo k pohodlnému posezení, se majitelka posadila. Anna přenesla konvici s kávou z terasy a postavila ji na stůl, k tomu šálky a talíř bretonských sušenek. Pak se posadila z druhé stany stolku. Paní Langová pokračovala v přerušeném rozhovoru: „Mohu vás ujistit, Anno, že já se k mým nájemníkům chovám vždy korektně. Bohužel, ne vždy se setkávám s podobným přístupem z opačné strany.“ Nato si namočila sušenku do kávy a vložila ji poté do úst. „Už jste se stačila seznámit s nájemníkem, který bydlí u mě v domě… s tím zpěvákem?“ „Ano, už jsme spolu mluvili.“ „A co vám říkal?“ Divná otázka, pomyslela si Anna. „Vlastně jsme se spíš jen pozdravili,“ řekla. „Je to příjemný člověk.“ „Příjemný člověk?! Asi nevíte, co znamená poslouchat čtyři hodiny denně operní zpěv.“ „Ale…,“ zareagovala Anna nejistě. „Když je operní pěvec, co má dělat jiného?“ Žena si osušila ústa neobvyklým způsobem – přejela si kapesníkem nejen rty a koutky, ale i zuby svého slonovinového chrupu. Patřila k lidem, kterým je chrup vidět výrazným způsobem nejen při jídle, ale i při mluvě, čímž 29

u spoluhovořícího vyvolávají samovolně se vkrádající dojem dravosti. V mládí musela být ženou mimořádně krásnou, pomyslela si Anna a znovu si všimla jejích dlouhých vlasů stočených do uzlu, jež i přes vysoký věk nebyly úplně šedivé. Její oči si zachovávaly mimořádnou výraznost, přestože se v nich těžko hledala jakákoliv barva, nebyly ani modré, ani zelené, byly prostě světlé a působily mimořádně chladně. „Možná, že se vám ten člověk zdá být v pořádku, ale já o něm vím své.“ „A co to je, paní Langová?“ Majitelka, přestože si právě osušila ústa, sáhla pro další sušenku. Zadívala se na Annu přimhouřenýma očima. „Dělá mi to naschvál!“ „Zpívá naschvál?“ „Zpívá, zpívá! Zpívá zbytečně nahlas. A také pouští hudbu… naplno!“ „Je to jeho profese,“ hlesla Anna nejistě. „Dám vám dobrou radu,“ snížila majitelka hlas do důvěrné polohy. „Pro naše vztahy a váš pobyt zde bude lépe, a to myslím zcela vážně, když se nebudete zastávat mých nepřátel.“ „Nepřátel?“ „Ale jistě! Možná že používám trochu silné výrazy, které ne každý snáší, ale chci nazývat věci pravými jmény. Pokud se to někomu nelíbí, je to jeho vina. Já jsem navíc člověk, který nesnáší lež a jakékoliv pokrytectví,“ pokračovala paní domu svým imperativním hlasem, „a pokud mě chce někdo obelhávat, má to u mě předem prohrané.“ Ta žena se mnou mluví jako přísná babička se svou nezbednou vnučkou, pomyslela si Anna. Ten pocit nemusel být úplně nepříjemný, kdyby tvář paní domu obsahovala přívětivější výraz. 30

„Kdo by vás chtěl obelhávat, paní Langová?“ „Ách,“ žena zamávala rukou ke zdůraznění zbytečnosti takové otázky. „Někdy mám pocit, že snad všichni.“ „A proč by to dělali?“ „Proč?“ Žena vypadala, že je překvapena naivitou svého spolubesedníka. „Protože lidé jsou prostě zlí a prolhaní, jestli jste si toho ještě nestačila všimnout!“ „Všichni?“ znovu se otázala Anna. Uvědomila si, že její otázky začínají být provokativní, ale neuměla se ubránit něčemu silnému a ne zcela ovladatelnému v sobě. Měla zároveň pocit, že jí začíná být horko, přestože v ateliéru vládla ranní svěžest. Žena opakovala mlčky gesto, vypadající jako kdyby něco neviditelného házela přes rameno, ono gesto říkající asi tolik: ušetřete si zbytečné otázky. Vždyť víme obě, o co jde. Ze stolu seskočil kocourek a přiblížil se. Zastavil se před lidmi, sedl si a chvilku je pozoroval. Jelikož paní Langová trpěla bolestmi páteře v bederní oblasti, ulevovala si častým pohybem dolních končetin. Kocourka z toho zaujaly v první řadě dlouhé tkaničky jejích bot v pohybu a začal po nich chňapat. Žena ho chvíli mlčky pozorovala. Její nečitelný pohled neprozrazoval nic z jejích pocitů, zatímco na Annu mlčenlivá scéna působila neútulně. A tak se sehnula, zvedla malé zvíře z podlahy a položila na klín, kde ho tlakem dlaně přiměla si lehnout. Kocourek, dočasně přinucený k nehybnosti, se snažil alespoň očima sledovat boty s dlouhými tkaničkami. „A ten pár mladých lidí, co bydlí v horním domku?“ navázala paní Langová na rozhovor přerušený přiběhnutím kotěte. „Co jim říkáte?“ Anna se bezděky podívala oknem na siluetu horního domku, vzdáleného asi padesát metrů, jemuž za hrad31

bou keřů bylo vidět jen část střechy s komínem. „Á… ti studenti? Někdy je mi líto, že se s nimi víc nevidím. Většinou jenom proběhnou, nasednou dole do auta a odjedou. Málokdy se vrací dřív než za tmy. Ale už jsme spolu mluvili. Roztomilí lidé.“ „Ano, také je mám ráda. Zvláště Lízu… šikovné děvče. Všimla jste si, jaký je Luka hezký chlapec?“ „Určitě, paní Langová. Toho si žena všimne,“ zasmála se Anna. „No… má prostě trochu smůlu,“ řekla paní domu zamyšleně. „Smůlu? Proč smůlu?“ otázala se Anna nechápavě. Paní Langová odpověděla po malém zaváhání: „Líza je nesmírně schopné děvče,“ řekla. „Velmi si s ní rozumím. Ale… sama jste mi potvrdila, že Luka je hezký chlapec, dokonce velmi hezký.“ „To ano,“ přikývala Anna. „Líza… hezká není,“ řekla paní Langová s jakousi zvláštní závažností. Anna se zadívala na ženu překvapeně. „Líza není možná typ filmové hvězdy, ale svou dívčí krásu bezesporu má. Myslím si, že ti dva se k sobě hodí.“ Paní Langová se na ni mlčky zadívala. Jakkoliv její skelný pohled neprozrazoval nic z jejích emocí, jemné záškuby jejích tváří a rtů byly sdílnější. „Je škoda, Anno, že neumíte nazývat věci pravými jmény, tak jak to dělám já. Určitě bychom si víc rozuměly.“ „Ale já se tomu nevyhýbám.“ „Právě že vyhýbáte,“ opáčila žena stroze. „Nemyslím si…“ „Kdybyste nazývala věci pravými jmény, řekla byste, že je Líza ošklivá.“ „Ošklivá? Proč ošklivá? Já to tak nevidím.“ 32

„Ále, nechme toho. Nejste ke mně upřímná, a to není dobře,“ řekla paní domu hlasem vyjadřujícím jisté zklamání. Tuto frázi uslyšela Anna toho dne podruhé. Nevěděla, jak na ni reagovat. Napadlo ji, že paní Langová dostává záměrně svého spolubesedníka do stavu nejistot. Ale proč to dělá? Proč je tak útočná? „Jak se jmenuje vaše kočka?“ otázala se paní Langová jako někdo, kdo je přinucen k zájmu o něco, o co ve skutečnosti žádný zájem nemá. „Je zajímavé, že se na to ptáte,“ odpověděla Anna oživeně. „Právě včera jsem pro něj, je to totiž kocour, konečně našla jméno, které se mi líbí. Hrál si se štětci, umístěnými támhle v té váze, pak jeden vytáhl a chvíli se s ním potýkal. Vzal ho dokonce do tlamičky a běžel s ním ke mně. Bylo to hrozně legrační. A pak mě to napadlo. Bude se jmenovat… Rembrandt.“ „Rembrandt!“ Žena se zatvářila, jako kdyby se bránila záchvatu smíchu. „Takové jméno pro obyčejnou kočku! Promiňte, Anno, ale mně připadají milovníci psů a koček jako lidé odporně směšní.“ Odporně směšní – jak podivně se tato žena vyjadřuje, pomyslela si Anna. „Rembrandt není obyčejná kočka,“ zareagovala. „A jaká asi je?“ „Rembrandt je čistokrevné koťátko.“ „Čistokrevné koťátko!“ Paní Langové se podařilo zpěvavě zasmát. Anna se též usmívala, aby potvrdila veselí chvíle, nicméně mluvila zcela vážně: „Otec tohoto kotěte se jmenuje Diderot, je z prestižního chovu z Lyonu a před několika léty byl na světové výstavě vyhodnocen jako nejkrásnější kočka roku. Něco podobného se podařilo předtím 33

i s otcem Diderota, tedy Rembrandtovým dědečkem. Jde o mimořádně úspěšnou linii. Možná že o vůbec nejúspěšnější od dob, kdy se podobné soutěže konají.“ Paní domu se přestala smát, její výraz se zásadně proměnil. Začala si prohlížet zvířátko na Annině klíně. „A oni vám to kotě dali… jen tak?“ „Proč ne? Jsou to přátelé. A nejcennější věci se přece dávají právě z přátelství.“ „Z přátelství, říkáte?! Mohla bych vám vyprávět o tom, čeho se může člověk dočkat od přátel!“ pokývala žena energicky hlavou. Anna si pomyslela, že podobnou reakci čekala. Do jisté míry ji pobavilo zjištění, že způsob uvažování paní domu a její reakce dokáže do jisté míry předvídat. Pochopila, že exkluzivní zvíře vzbudilo zájem. Snad je to tak dobře, pomyslela si. Snad z toho můj malý Rembrandt bude mít jenom prospěch. Pustila zvířátko ze sevření.

Hebké klubko plné života seskočilo na podlahu a pokračovalo v přerušené hře s tkaničkami. Paní Langová pohybovala kotníky a sledovala dovádění kotěte, jež ji s ohledem na informace, kterých se jí právě dostalo, začalo zajímat. Anna mluvila o svých přátelích z Lyonu a jejich chovu kartouzských modrých koček. Posezení, které začalo nedlouho předtím rozpačitým setkáním před domem, se postupně proměnilo v téměř příjemné chvíle. A přesto po setkání s paní domu v ateliéru zůstávalo v Anně něco alarmujícího, něco zvonícího vysokým, jasně slyšitelným tónem někde uvnitř a ozývajícího se samovolně při každém setkání s touto ženou.