Říše divů

Jennifer Cody Epstein ŘÍŠE DIVŮ Originální název: Wunderland Vydáno u Crown Publishers, an imprint of the Crown Publishing Group, a division of Penguin Random House LLC, New York, 2019 Překlad Silvie Mitlenerová Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz Copyright © 2019 by Jennifer Cody Epstein Translation © Silvie Mitlenerová, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9190-8

Jennifer Cody Cody Epstein Jennifer Epstein

Ř ÍŠE D IV IVŮ Ů

Pro Joan a Toma, kteří mě soustavně s láskou zásobovali pery, papírem a literární chválou

„Ale já nechci mezi potrhlíky,“ bránila se Alenka. „Málo platné,“ řekla kočka, „tady jsme všichni potrhlí.

Já jsem potrhlá, ty jsi taky potrhlá.“ „Jak to víš, že jsem potrhlá?“ zeptala se Alenka. „To je jisté, jinak bys sem nechodila.“ Lewis Carroll (Alenka v kraji divů)

1.

Ava 1989 Sedí v moři zmuchlaných dek a prostěradel, mezi bílými kopečky výplně do balíků a stránkami dopisů, věkem zkroucenými, které vyrvala z obálek se stoupající horečnatostí. Postel je pevná: stejné těžké dubové čelo, stejná flekatá proleželá matrace, na níž spala, kojila, četla a skicovala více než desetiletí, jediné místo, kde si dokáže opravdu odpočinout. A přesto v tuto chvíli jaksi zároveň klouže dolů a propadá se přímo do ní, je zároveň neukotvená a padá ke dnu jako kámen.

Ava Fischerová si posune čtecí brýle na čelo a přitáhne si kolena k hrudi. Obličej má napjatý a horký od slz, které prolila, osušila a znovu prolila. Poslední dopis hodí na postel. Zkoumá sluncem prozářené území sloužící jako malířský ateliér i hlavní ložnice a udivuje ji, že to tam vypadá přesně jako před hodinou a kousek, i když celý její svět se za tu stejnou dobu úplně proměnil, bez okolků se obrátil vzhůru nohama. A přesto ta ilustrace, na které pracovala, stále leží na jejím skicovacím stole, v jednom rohu ukotvená talířkem s nedotčeným toastem s marmeládou a ve druhém rohu hrnkem se studeným kafem a nápisem Vypij mě. Pár kousků výplně, které unikly jejímu počátečnímu šílenství při rozbalování krabice, se stále neuspořádaně povaluje po chlupatém 7

koberci jako vzduchem nafouknuté hvězdy v excentrických pórovitých souhvězdích na ošoupaném šedohnědém nebi.

Ale až postel přináší kompletní důkazy o Avině citové zkáze. Postel, s pomačkaným povlečením a nesladěnými polštářky, zaprášenou látkovou obrubou a moly prožraným přehozem, se zatuchlým odérem cigaret, který se tam jaksi drží i celé čtyři roky poté, co přestala kouřit.

Postel, s nyní prázdnou krabicí označenou Luftpost, již předtím převzala její dcera a přinesla ji Avě s mírnou zvědavostí (Je to z Brém. Není to tam, cos vyrůstala?)

Postel, na které pak Ava čekala zdánlivě celé hodiny s krabicí na klíně, než Sophie odejde za kamarádkami.

Když konečně zaslechla umělé podrážky dceřiných placatých bot, jak pleskají přes čtvery schody cestou na Druhou avenue, upustila balík a přesunula se k oknu, odkud pozorovala svou třináctiletou ratolest, jak se vzdaluje, ruce v kapsách kostkované pánské vesty, sluchátka walkmanu stříbřitě pableskující na slunci.

Postel, kde si přečetla právníkův úsečně formální vzkaz spíše se skličujícím pocitem přijetí než v šoku: Sehr geehrte Frau Fischer, jakožto právník vaší matky a stanovený správce její pozůstalosti Vás s lítostí informuji, že Vaše matka – Ilse Maria von Fischerová – nás po dlouhém boji s rakovinou dělohy navždy opustila 12. dubna t. r.

V souladu s jejím přáním Vám předávám plně k dispozici její ostatky a prosím, abyste potvrdila doručení faxem nebo telefonem na číslo uvedené v hlavičce toho dopisu.

Po obdržení Vašeho potvrzení Vám budeme moci vydat zbytek dědictví, přibližně 71 000 marek. Pokud nepotvrdíte přijetí osobně, dostal jsem pokyny, abych tento obnos 8

daroval sdružení Modrá karta, charitativní organizaci, již vybrala Vaše matka.

Přikládám také několik dopisů – Vaše matka mě požádala, abych Vám je přeposlal, a i v jejich případě Vás žádám o potvrzení přijetí.

Upřímnou soustrast a vše dobré, Bernard Frankel, LLP Ava se ztuhle opírá o čelo postele a znovu se přinutí pospojovat ty zdánlivě nespojitelné nitky: mezi představou ostatků a tou krabičkou jako na obědy do práce, kterou před hodinou vylovila zpod polystyrenových kousků.

Mezi Mama – tou nevyhnutelně tíživou a bolestivou myšlenkou – a hrubým prachem, který na Avu vykoukl, když odloupla víko dózy. Nevoněl jako Ilse, tou znepokojivě povědomou směsí mýdla na obličej, kolínské číslo 4711 a slabého závanu potu. Rozhodně nevypadal jako ona: v Avině mysli byla její matka na věky svalnatá a bledá, se zlatými vlasy a stříbrnýma očima. Především neuvěřitelně náročná.

A přece jen, zírajíc do popelavých hloubek, zahlédla pravdivost právníkova ujištění: toto bylo nyní poměrně doslova všechno, co zbylo z Ilse von Fischerové, vyhýbavého, ledově chladného rodiče, jenž Avu fyzicky opustil během války a citově těsně po ní, jenž ji opustil právě v tomto bytě před dvanácti lety, zatímco Sophie křičela v kolébce. A ačkoliv Avu sklíčilo uvědomění, že ta žena už nechodí a nedýchá, nakonec ji to tak úplně nešokovalo: pro Avu přestala Ilse se vší účinností existovat v okamžiku, kdy toho horkého léta v roce 1977 vyšla ze dveří. Ano, po několik let se občas odehrál meziměstský telefonní hovor, který Ava uťala hned poté, co zaslechla Ilsino stručné Hallo. Přicházel přerušovaný proud pohlednic, 9

dopisů a občas i malých balíčků, jež Ava všechny vracela do Brém neotevřené. Ale když Sophie dorostla do věku, kdy zvládla zvednout telefon a přečíst si zpáteční adresy na obálkách, Ava jim změnila číslo a přes Western Union poslala telegram s ultimátem: kontaktiere uns nicht (halt) du bist jetzt tot (halt) nekontaktuj nás (stop) pro nás jsi mrtvá (stop) Ne, nebyly to až tak moc Ilsiny fyzické ostatky, co ji uvrhlo do tohoto šoku a způsobilo jí závrať. Byla to ona slova, která po sobě zanechala: podrobné, pečlivé výpisky zalepené do více než tuctu obálek. Přikládám také několik dopisů – Vaše matka mě požádala, abych Vám je přeposlal, napsal ten právník, téměř jako poznámku na okraj. Mohl vědět, co všechno obsahují – zdrcující pravdy a truchlivá přiznání? I když jisté bylo, že některé jen potvrdily Avina dlouho promýšlená podezření. Vlastně jsem ti začala psát, prozrazoval jeden, ze starého vězení v Heidelbergu, kde Američané doufali, že mě denacifikují.

Entnazifizieren! Nad tím nepovědomým a lehce absurdním slovesem až zamrkala (jako by se morální hniloba dala vyříznout jako zanícené slepé střevo!). Ale to zachvění způsobila spíš satisfakce než překvapení.

Zapojili se všichni, řekla by Ilse s pokrčením ramen, ale Ava vždycky vnímala, že na tuto konkrétní odbočku vrhá stín nějaký temnější příběh.

Ava odhodí právníkův vzkaz stranou a znovu se ponoří do epistolárního dědictví. Dopisy, zežloutlé věkem a různě tlusté, se povalují rozházené po přehozu. Žádný z nich zřejmě nebyl odeslán, všechny byly ale adresovány téže ženě: 10

Renate Bauerová Eldridge Street 163 New York, New York 10002 USA S tím jménem se Ava setkala poprvé: Renate Bauerová. Je ale zřejmé, že Ilse té ženě psala obsesivně: všechny dopisy jsou napsané jejím staromódním, lehce gotickým rukopisem. A zpáteční adresa je poměrně s jistotou řadovka ve Schwachhausenu, o níž se Avě stále zdává do udivujících podrobností: citronová žluť, jíž matka vymalovala Avin dětský pokoj. Zelený popraskaný hrnek, kam si ukládaly kartáčky na zuby. Tmavá okrouhlá skvrna na dřevěném stole v Ilsině ložnici, památka na nějakou vybryndanou kávu, vodu nebo víno.

Nejbližší dopis je datován do srpna 1976. Ava se pro něj natáhne, uhladí dva tenké listy papíru na pomuchlaném lnu svých pyžamových kalhot a zachytí závan plísně a kuliček proti molům, vyšeptalý odér vanilky. Stejně jako ostatní, i tenhle je napsán neformálně, s tykáním, a neobsahuje velká písmena, jak by to matka psala blízké kamarádce: Moje nejmilejší Reni!

Včera v noci se mi zdál sen. Začínal v den, kdy jsme se poprvé potkaly na střední škole, když jsi – jako vždycky pozdě – do mě narazila po cestě do třídy a rozsypaly se ti ty knížky, co jsi nesla. Je zvláštní, kolik věcí z let méně dávných mám v mlze. A přesto si pamatuju malé podrobnosti z našeho prvního setkání, a to velmi jasně: zlatohnědou barvu tvých očí. Červenou mašli ve vlasech. Odřenou knihu, kterou jsem ti podala zpátky s poznámkou, že z nějakého důvodu jsem četla jen druhý díl, ale moc se mi líbil.

11

Pak jsem se nějak přenesla v čase – o hodně dál, a šla jsem po třídě Unter den Linden, kolem trafik a stanice U-Bahnu, cestou, kudy jsme vždycky chodily k vám, když skončilo vyučování. Měla jsem tu knihu a věděla jsem, že vrátit ji (ne tobě, ale Franzovi, kupodivu) je maximálně, až drtivě důležité. Ulice byla čistá, šedá a tak přelidněná, že jsem se sotva mohla nadechnout. Ale zároveň tam panovalo naprosté ticho. Cítila jsem, že si připadám velmi osamělá a velmi nervózní, že nesplním úkol.

Pak jsem vás uviděla jen pár metrů před sebou, jak spěcháte opačným směrem. Měla jsi na sobě ten zelený kabát a malý černý klobouček a Franz měl na hlavě jednu tu tvídovou bekovku, jak mívával v oblibě. Cítila jsem tak obrovskou radost a úlevu! Snažila jsem se vás dohnat, ale dav se tlačil, tlačil se proti mně a zatlačoval mě zpátky.

Pokusila jsem se na vás zavolat, ale i když se zdálo, že jste dost blízko, neslyšeli jste mě. Oba jste prostě kráčeli dál.

A nakonec jste zmizeli.

Probudila jsem se v slzách, ale taky podivně rezignovaná. O snech toho moc nevím – určitě ne tolik, jako věděla tvoje matka (stále si pamatuju, jak jsme s ní celé hodiny diskutovaly o tom, co znamenaly ty naše). Ale zdálo se mi, že tenhle byl možná znamení, že je konečně na čase uvědomit si pravdu: že zatímco soustavně fantazíruji o tom, že se ocitnu v kontaktu s tebou a s Franzem, možná dokonce vyrazím do New Yorku a osobně vám předám své dopisy, pravda je taková, že přinejmenším v tuto chvíli nemám ani odvahu hodit je do schránky. Možná bych je tím pádem měla prostě přestat psát. Rozhodně kdybych byla méně tvrdohlavá, už bych s tím pravděpodobně přestala dávno.

Ale my obě víme, jak na různých věcech ulpívám.

Reni. Kdybych ti vším tímhle psaním mohla sdělit jedinou věc, bylo by to tohle: že kdybych se mohla vrátit 12

a všechno změnit, udělala bych to. Všechno. Změnila bych i skutečnost své vlastní existence, svého narození, pokud by to znamenalo, že bych mohla vrátit, co se stalo – tobě a tvé rodině. To, že nemůžu, je fakt, který mě zraňuje dnes a denně.

Nakonec možná právě tohle je moje skutečné vězení.

Ilse Ava zavře oči. Na okamžik jí zahrozí stará panika: dusivá jistota, že strop a zdi se za okamžik zhroutí, odstřihnou všechen vzduch a světlo. Aby tu ataku odvrátila, uchýlí se k útěšnému obrázku, který jí navrhla ta poslední terapeutka: zlaté pobřeží na Montauku, zachycené ve svěžím vánku uprostřed léta.

Ale místo toho se vynoří zcela jiná vzpomínka z pláže.

V ní je Avě možná tak šest a nachází se na vzácném výletu matky s dcerou u Großer Wannsee, krátce po jejich poválečném znovushledání. Písek je mokrý a zrnitý, den úplně jasný a průzračný, jaké umějí být jen první jarní dny. V určitou chvíli Ava spatří Ilse, jak svižně kráčí směrem od ní a hlava zabalená do šátku je jako zmenšující se jasný bod v chladném ranním světle. Ten výjev otevře v Avině nitru černou díru paniky: Vrať se, kvílí. Nechoď ode mě pryč. Vyskočí na bosé nohy a rozběhne se za vzdalující se postavou – než ucítí pár silných paží, které ji popadnou zezadu. Na okamžik se začne svíjet a kopat, než rozezná stále nepovědomý tvar, robustní trup a oblá ňadra přitisknutá k jejím malým zádům.

Dummes Mädchen, mumlá Ilse; celou dobu stála za ní.

Co se to s tebou proboha děje?

Vzpomínka má tíhu a bolest fyzického úderu. Avu z ní vytrhne až náhlé bušení na dveře, dost intenzivní na to, aby rozklepalo kostru prastaré klimatizace.

13

„Mami!“ křičí Sophie, s oním spontánním a nesmiřitelným rozhořčením typickým pro náctileté dívky. „Úplně jsem zapomněla, že jsem slíbila vrátit Erice tu mikinu s Lou Reedem. Vypralas ji? Říkalas, že ji budeš prát.“ Sophie? Proč se vracela? A jak se dostala dovnitř, aniž ji Ava zaslechla?

Po okamžiku čiré paralýzy vyskočí na kolena a začne shrabovat dopisy na hromádku. „Chviličku,“ zavolá s myšlenkou: Scheisse, Scheisse, Sophie. Dcera zcela věří, že Ilse je mrtvá už více než desetiletí. Co jí řeknu? „Mami! Máš to?“ Klika se zachvěje v kování. „Proboha – proč je tu zamčeno?“ „Počkej! Prostě jen minutku počkej!“ Zoufalé rozhlédnutí po neuklizené ložnici – mikina není nikde v dohledu.

Ava nacpe urnu do krabice, zasype ji hrstí kousků výplně a dopisy v neuspořádané kupičce strčí vedle ní. Pak se vydá ke dveřím, kolena slabá jako finalistka newyorského maratonu, srdce jí tluče až v ústech jako živý tvor. „Mami! Ježiš!“ (Buch-buch-buch.) „Erica na mě čeká!

Co se tam vevnitř sakra děje?“ „Nic,“ odpoví Ava rozechvěle.

Zhluboka se nadechne a sáhne po klice.

14

2.

Renate 1933 Přes Renate se přelije vlna zoufalství, tak mocná, až téměř osvobozuje. Prostě se k tomu bude muset přiznat, rozhodne se. Její život teď skončí. Skončí dřív, než se v něm vůbec něco opravdového stane: než navštíví Paříž nebo uvidí Elisabeth Schumannovou zpívat ve vídeňské Opeře.

Než zažije, jaké to je mít špičku nebo náladově pokuřovat cigaretu, která vypouští do vzduchu mdlé přízračné obrazy. Než si prožije první polibek – na rty nebo kamkoli jinam.

Je krátce po druhé hodině a školní knihovna s nízkým stropem se topí v mléčném světle pozdního odpoledne.

Renate upírá oči na dřevěnou podlahu, na černobílou pohlednici, která jí zrovna vypadla z otevřeného sešitu. Netuší, jak se té pohlednici povedlo dostat do sešitu, protože si matně vzpomíná, že ji umístila do jiné přihrádky školní aktovky. Ale nyní leží přímo v cestě knihovnímu dozorci Herr Steinbergovi. Herr Steinbergovi, jenž pokud zrovna neudílí kázání své pokorné asistentce (mladé Frau Bernhardtové, která vždycky vypadá, jako by měla pláč na krajíčku), rád pochoduje mezi dlouhými dubovými stoly v knihovně jako Kaiser dohlížející na své jednotky. Herr Steinberg, který už odeslal dva vzkazy Renatiným rodičům kvůli „nevhodnému chování“: 15

jednou šlo o šuškání si s Ilse, podruhé o tajné vnášení svačinek.

Herr Steinberg, jenž se – jak Renate sleduje, strnulá jako Galatea před Pygmalionovým životadárným polibkem – chystá šlápnout přímo na klidný obličej Dámy s knihami. I když přesněji vzhledem k velikosti pohlednice nejen na její obličej. Na obličej a ňadra a břicho a… no zkrátka na každou část její zcela svlečené fyziognomie.

Sieh nicht nach unten! modlí se Renate tiše k nespecifikovanému Všemocnému (i když je nominálně luteránka, považuje se za agnostičku). Sieh nicht nach unten!

Sieh nicht nach unten! Prosím, prosím, nedívejte se dolů…

A na okamžik to vypadá, jako by její bezeslovná modlitba byla vyslyšena. Protože po umístění naleštěné polobotky přímo navrch toho zatraceného obrázku upjatý dozorce udělá ještě dva kroky. Renate zrovna začala uvažovat o možném výdechu, když se on poměrně znenadání zastaví.

Velmi pomalu se otočí o půlobrat. Renate pozoruje, s plícemi sevřenými v jakémsi vnitřním železném svěráku, jak odměří dva velmi dlouhé, velmi rychlé kroky zpět. Poklekne na kostnaté koleno, zvedne kartonový obdélníček z podlahy a nakloní k němu tvář jako sova. „Was,“ pronese, „ist das.“ Renatin mozek pracuje na plné obrátky. Tohle bude mnohem, mnohem horší než poslední strohý vzkaz jejímu otci. Může to vyústit v telefonický hovor a přerušení studia, nebo (vyschne jí v ústech) úplné vyloučení. Schuldirektor Heinz už určitě vyšoupnul studenty za menší prohřešky. Snaží se představit si, jak její rodina přijímá tyto novinky – její maminka doktorka a tatínek profesor, kteří během mnoha, mnoha let celkového studia nikdy 16

nezískali jiné než ty nejlepší známky. Její bratr Franz, který prosvištěl Mittelschule i Gymnasium jako akademický meteorit a neposílali o něm domů jiné vzkazy než bezdechou chválu a obdiv. „Čekám,“ knihovník poklepává nohou. „Očekávám, že za to někdo převezme zodpovědnost. Jinak…“ Znovu si pročistí hrdlo. „Jinak bude trest muset být mnohem závažnější.“ Trest, uvažuje Renate a to slovo se jí zadrhne v mozku s hrubou vzpurností napůl spolknuté pilulky. Existuje nějaký trest horší než vyloučení – samozřejmě kromě toho ponížení, kdyby si všichni ve škole mysleli, že je nějaká sexuální závislačka?

Vedle ní si její nejlepší kamarádka Ilse vybere právě tuhle chvíli k tomu, aby dloubla Renate do žeber. „Autsch,“ zasyčí Renate. „Přestaň.“ A v tom okamžení, ihned po tomto jednorázovém zdušeném protestu, tomto nejslabším náznaku aktivity, se nad nimi tyčí knihovník jako smrtka nad dvěma pannami. „Fräulein Bauerová!“ vykřikne. „Slyším vás hovořit. Je to proto, že byste mi to chtěla vysvětlit?“ Zamává před ní obrázkem, Dáma s knihami a její klečící milenec se zhoupnou jen pár centimetrů od Renatiných očí. Odvrátí pohled. „To je – vypadá to jako pohlednice.“ Sama se podiví nad zvukem svého hlasu: nosovým a vzdáleným. Někdo někde poblíž oken v zadní části se zahihňá. „Ano, ale jaká pohlednice?“ „Nepopsaná?“ Další výbuch smíchu. „Tedy,“ uzná, „ano. Ale já chci hlavně vědět, komu to patří. A jak se to sem dostalo. Možná byste mi na to mohla odpovědět.“ 17

Renate znovu polkne, zoufale. Protože samozřejmě, samozřejmě že mohla.

Může mu odpovědět, a pak bude s jejím životem ámen.

2 Začalo to minulý pátek: odpoledne, které Renate, jako většinu odpolední, téměř celé strávila s Ilse. Renate a Ilse: studijní dvojice během hodin, šuškandy s hlavami dohromady na chodbě, rozesmáté cestující v U-Bahnu. Ve tři se jako vždycky vydaly k Renatinu domu na Bismarckstraße, zavěšené v loktech a se sladěným krokem; kráčely pod kvetoucími kaštany a lipami na třídě Unter den Linden a cestou se zastavovaly na obvyklých místech: v parfumerii, kde obhlížely skleněné lahvičky připomínající drahokamy a blyštivé rozprašovače, ale dovnitř nešly (francouzský voňavkář otevřeně nesnáší děti). Pak Gerstelovo kloboučnictví, s plstěnými barety, elegantními fedorami a nařaseným purpurovým turbanem, který je Herr Gerstel (ten děti rád má) nechá zkoušet. Zevlovaly u okna cestovní kanceláře a dohadovaly se, kterou zemi společně navštíví jako první. Ilse chce jet někam do tepla, za exotikou: Sahara, Nil. Nebo možná Indočína. Renate chce vyrazit do New Yorku nebo do Hollywoodu, i když poslední dobou v souvislosti s tím, co čte, to i ji čím dál víc táhne k Orientu – proto se v pátek zastavily i v otevřených dveřích čínského čajového krámku a vdechovaly suchý mechový odér. Ilse se to nelíbilo, ale Renate to považovala za skvělou kulisu. Stála tam se zavřenýma očima, zhluboka vdechovala a jako by se ocitla někde na ulici v Pekingu nebo v Šanghaji, místo uprostřed nijak exotické, zato rušné berlínské čtvrti Tiergarten. Snažila se si to představit: spěchající Číňany, jejich poslušné 18

manželky cupitající v závěsu na maličkých chodidlech, až Ilse – která neměla čas na zpoždění způsobená sněním – vykřikla: „Mach schon!“ a odtáhla ji pryč.

Když dospěly ke Schloss-Konditorei, sesypaly mince dohromady na máslový kousek makového koláče, který jim Herr Schloss – muž s rudými tvářemi, jenž se jednou ročně mění v poměrně přesvědčivého Mikuláše – vydal s obvyklým nesoustředěným úsměvem. Zbývající dva Pfennige skončily ve sbírkové plechovce Winterhilfswerku, v rukou uhrovatého mladíka v khaki košili a bílých podkolenkách. Nevypadal špatně, ale jeho danke schön opustilo ústa ve dvoutónovém zamečení, kvůli čemuž zněl jako dospívající kozel. Dívky sotva doběhly za roh, než se zhroutily jedna na druhou, vřískaly smíchy a vynucovaly si polekaně kritické pohledy od dospělých kolemjdoucích. „To byla tvoje chyba,“ povedlo se konečně Ilse vyslovit, když se dala trochu do kupy. „Byl tak oslněný tvojí krásou, že mu ten nebohý hlásek prostě vyschl v krku!“ „Já?“ Renate si otřela oči kapesníkem. „Zíral na tebe!

A díky bohu. Nesnáším to, když kluci civějí.“ „Ale nevadilo by ti, kdyby na tebe civěl, ty víš kdo.“ „Ne,“ souhlasila Renate. „To by mi nevadilo. Ale on nebude.“ „Nikdy nevíš.“ „Možná ne. Ale nebude.“ Smích ustal a ony dvě pokračovaly v procházce. Na Potsdamer Platz minuly další chrastící plechovku. Tuhle držel válečný veterán Fritz, se svým žlutým odznakem se třemi tečkami, který signalizuje slepotu. Renate si občas koupí něco z jeho zboží: ne že by doopravdy potřebovala tužku, ale protože se jí líbí ten vrásčitý úsměv, který se mu objeví na tváři, když její mince cinknou v jeho 19

nádobce. Cítí se pak tak dobročinně. Také spiklenecky, protože i její otec bojoval ve válce, jako Frontkämpfer.

A i když neoslepl jako Fritz, přiblížil se ke smrti dost na to, že (jeho vlastními hluboko posazenými, mumlavými slovy) spürte seinen Atem an meinem Nacken, cítil za krkem její horký dech.

V tento konkrétní pátek byly ale úplně bez peněz, a tak minuly starého vojáka bez zastavení – Ilse si pečlivě olizovala poslední drobečky koláče z ulepených prstů a Renate dlela v myšlenkách na vy-víte-koho. Na okamžik to vypadalo, jako by jeho obličej visel ve vzduchu před ní, tak blízko, že dosáhla na jeho výraznou, dokonalou lícní kost. Fata morgána se rozplynula právě včas, aby kradmo zahlédla blonďatou hlavu poskakující několik metrů před nimi. „Guck mal da!“ vydechla a sevřela kamarádčin loket. „Podívej.“ „Na co?“ „Před námi. Napravo.“ Ilse si zastínila oči rukou. „Koho hledám?“ „Koho myslíš?“ Ilse zamžourala, na okamžik se vypjala na špičky, ale pak zavrtěla hlavou a spadla zpět. „Nevidím ho.“ „Tamhle,“ naznačila Renate. „Zrovna jde kolem U-Bahn.“ Ale v hlase teď znělo více váhavosti, ukazováček už nemířil tak jistě, když přejížděla pohledem dav, zleva doprava, zprava doleva. „Byl zrovna tamhle. Přísahám.“ Ilse se zašklebila. „Už začínáš vidět různé věci. Měla bys nechat maminku, aby tě vyšetřila.“ „Ach! Přestaň.“ S bušícím srdcem Renate vrhla jeden poslední pohled na širokou zelenající se třídu s vířícími proudy odpoledních chodců. Ale jediná tvář, kterou rozeznala, byla ostře řezaná podobizna Fridricha II. Veli20

kého u Braniborské brány, jenž vrhal ocelový pohled na své následovníky z masa a kostí a bezcílně přitom sedlal svého kamenného oře.

Později ležely rozplácnuté na prochozeném koberci v Renatině pokoji, těla ve volně se křižujících úhlech, nohama v ponožkách ťukaly do rytmu Ethel Watersové, jež lkala nad ztrátou diamantů a prachů. „Umíš udržet tajemství?“ zeptala se Renate polohlasem. „Opravdu se na to musíš ptát?“ opáčila Ilse. Za tři roky svého přátelství sdílely už stovky tajemství. Tajemství o klucích a holkách, rodičích a učitelích. Tajemství o školních potyčkách a tělesných výměšcích, o pučících ňadrech a špatných známkách a jak ukrýt jedno nebo obojí před rodiči, aby člověk unikl doprovodným komentářům. Tajemství o tom, co přesně se děje během ženských dnů, kdy přicházejí a kdy nepřicházejí. A tajemství o dalších tajemstvích, která zaslechly z úst dospělých, kteří jako by vždycky předpokládali, že neposlouchají. „Něco jsem našla,“ zamumlala Renate. „Pod Franzovou postelí.“ Ilse vzhlédla, okamžitě zaujatá. „Milostný dopis? Jeho deník?“ „Něco horšího. Pohlednice.“ Ilse si odfrkla. „Proč je to horší?“ Renate se zhluboka nadechla. „Ne normální pohlednice. Zamysli se. Pamatuješ si na ty necudné, co jsme viděly v Nolli?“ „Óóóó!“ Ilsiny bledé šedomodré oči se rozšířily. „Tyhle věci že si koupil? Kdy? Jak?“ Renate pokrčila rameny: „Netuším. Ale má je. Celý tucet. V krabici od doutníků.“ Ilse se zahihňala, trochu pronikavě. Z victroly se ozval zvuk klapity-klap-klapity-klap, což zpočátku obě považo21

valy za zvuk klusajících koní, dokud jim Franz neobjasnil, co je to stepování. „On a jeho skupina pravděpodobně dělají na svých tajných schůzkách právě tohle,“ řekla. „Slizce očumují nahé ženské. Akorát to kryjí pod názvem ‚Socialistická diskusní skupina‘.“ „Ve skutečnosti tomu teď říkají ‚Schillerova diskusní skupina‘. Aby nepoutali pozornost.“ Po pravdě řečeno vzhledem k nedávným zákonům o levicových stranách a zvěstem o půlnočních návštěvách Sicherheitsdienst by Renate neměla hovořit o politice svého bratra, nebo vlastně o žádné politice, s kýmkoliv mimo rodinu. Ale Ilse samozřejmě považuje za člena rodiny. „Ale tahle pohlednice… ta žena, Ilsi,“ zavrtěla hlavou. „Co s ní? Co dělá?“ „Čte.“ „Čte?“ Ilse vypadala zmateně. „Čte co? Chatterleyovou? De Sada?“ „Nejde o to, co čte.“ Renate si zastrčila tmavou kadeř za ucho. „Jde o to, co se děje při tom čtení.“ „A to je…“ Renate otevřela ústa, pak je zase sklapla a zakryla si je oběma rukama. „Nemůžu.“ „Reni!“ Ilse se zvedla na všechny čtyři, přelezla k ní a odloupla kamarádce ruce z obličeje. „Co to je? Co se tam děje?“ Renate zavrtěla hlavou, odtáhla se a smála se úplně bez dechu. Nakonec vyprskla: „Je tam chlap.“ Se zářícíma očima si ukázala na pupík. „Chlap u jejího břicha?“ Další zavrtění hlavou. „Níž.“ „Taky si čte?“ „Ne. On… on… chápeš.“ Renate si objala hubená lýtka a zabořila tvář mezi kolena. „Pšinkeji.“ 22

„Co?“ Ilse odtrhla dívčina kostnatá kolena od sebe a opřela se mezi ně, s bledým obličejem jen pár centimetrů od ruměnce nejlepší kamarádky. „Pusinkuje ji,“ vydechla Renate. „Tam dole.“ „Dole v… v Scheide?“ Ilsin mléčně bledý obličej lehce zrůžověl. „Lžeš.“ „Nelžu. Přísahám. Přísahám na hrob svého mrtvého Großvater.“ Renate ve skutečnosti dědečkův hrob nikdy neviděla a vlastně se ani nikdy nepotkali, protože oba otcovi rodiče zemřeli před jejím narozením. Ale byla to jediná přísaha, která ji v tu chvíli napadla. A zjevně to stačilo: blonďatá dívka byla v mžiku na nohou a sprintovala ke dveřím. „Počkej,“ houkla Renate a vyskočila taky na nohy, zrovna když se Ilsina ruka dotkla kliky. „Kam jdeš?“ „Kam bys řekla, bist du bekloppt? Do jeho pokoje!“ „Ale on se učí!“ „Vyrušíme ho.“ „Ale já tam o večerech ve zkouškovém nesmím ani zaklepat!“ „Ty ne,“ souhlasila Ilse. „O mně ale nikdy nic neříkal, nebo říkal?“ Bez čekání na odpověď rozrazila dveře a málem zakopla o drsnosrstého knírače, který ležel a čekal hned před nimi. Nadšený tím náhlým příchodem (Ilse je jeho oblíbená ne-Bauerová) se jí vrhnul k holením a obdivně kňučel. „Teď ne, Sigmunde,“ odsunula ho Ilse a znovu vyrazila chodbou. „Tak říkal?“ dožadovala se přes rameno odpovědi. „Ne,“ přiznala Renate, bez dechu spěchajíc za kamarádkou. „Ale stejně tam nemůžeš jen tak nakráčet. Musíš mít aspoň nějaký plán.“ „Já mám plán,“ odsekla Ilse. „Uvidíš.“ 23

Dorazila k Franzovu pokoji a třikrát ostře zabušila na dveře, hned nad naškrábanou cedulkou Nicht stören (dodatečně zkrášlenou naškrábaným obrázkem lebky a zkřížených hnátů) připíchnutou na dveře. Neozvala se žádná slyšitelná odpověď, zaklepala proto podruhé, hlasitěji. Chystala se začít i potřetí, ale najednou se dveře rozlétly. „Prokristapána.“ Bratr její nejlepší kamarádky stál mezi dveřmi, tmavé vlasy rozcuchané, s dotčeným výrazem. „Neumíš číst?“ „Aha – pardon.“ Ilse ustoupila o krok vzad, její suverenita na okamžik opadla. Sigi využil příležitosti, prohnal se mezi nimi a přistál na posteli. „Pardon,“ zopakovala a trochu se sebrala. „Jenom potřebujeme na chviličku tvoji pomoc.“ „Pomoc? S čím? Sigi, raus.“ Franz se popuzeně ohlédl po mazlíčkovi. „Teď nejsou návštěvní hodiny,“ dodal kousavě. „S hmyzem,“ Ilse rychle zaimprovizovala. „V Renině pokoji je na zdi nějaký obří brouk. Potřebujeme někoho, aby ho zabil.“ „Brouk.“ Bratr její nejlepší kamarádky se opřel o futra a pobaveně na ni shlížel. „Fräulein von Fischerová – která se proslavila tím, jak ztloukla domnělého zloděje kabelek v U-Bahn – nyní žádá mrzáka, aby jí zabil brouka.“ „Vždyť víš, že jsem ho neztloukla.“ Ilsiny tváře znovu zčervenaly, i když se nedalo říct, jestli kvůli tomu, že zaznělo slovo mrzák, nebo kvůli té historce (kterou nenávidí). „Ztratila jsem rovnováhu a vrazila do něj a on… on prostě utekl. A…“ Šlehla pohledem za něj na stůl zaskládaný knihami, o nějž se na obvyklém místě opírala Franzova hůl se stříbrnou rukojetí. „A potřebujeme tě 24

právě kvůli té holi. Ta věc je moc vysoko a ani jedna na ni nedosáhneme.“ Franz chvíli jen zíral: na ni, potom na svou sestru mlčky stojící za Ilsiným levým ramenem. Sigi se dál vyzývavě válel po posteli (teoreticky těsně nad vzrušujícím materiálem, který stál u zrodu toho vyrušení) a začal si hlasitě okusovat levou zadní nohu. „Sehr gut,“ vzdychl nakonec Franz.

Otočil se na zdravé patě, dokulhal zpět ke stolu a vzal si hůl, zatímco Ilse vrhla po Renate vítězný úšklebek.

Když se ale Franz vrátil, nepokračoval kolem nich do Renatina pokoje. Zarazil se na prahu a lesklou vycházkovou hůlku vytrčil vpřed. „Vaše zbraň,“ oznámil a ukázal na rukojeť ve tvaru havrana, poctu jeho vášni pro Poea. „Použijte tenhle tlustý konec. Jen z toho pak očistěte zbytky. Můžete ji nechat v chodbě, až bude hotovo.

Sigi, raus!“ Počkal jen tak dlouho, než Sigi seskočil z postele a svědomitě odklusal zpátky na chodbu, a pak zavřel dveře. „Říkala jsem ti to,“ prohlásila Renate, když už byly bezpečně zpátky u ní v pokoji, Ilse nasupená, Renate zklamaná, jakkoliv měla pravdu. „Prostě přijď zítra. Bude pryč až do večeře.“ „Nemůžu. Jedeme k babičce.“ Ilsini prarodiče z otcovy strany mají dům ve Wiesbadenu, matčina rodina žije ve Spandau. To, že má čtyři žijící prarodiče, je jedna z věcí, které jí Renate závidí. Její vlastní, jediný přeživší prarodič (matčina voskově bledá, puntičkářská matka) žije v přecpaném bytě hned za Hirschgarten. Po návštěvě se odér toho místa – jako žluklý levandulový olej – drží Renate celé dny. „Tak přijď v pondělí,“ navrhla.

25

„Klavír.“ „Úterý?“ „Jdu na kontrolu k dr. Steinovi.“ Renate zavyla – zdálo se, že středa je vzdálená celé roky. Pak Ilse zazářila. „Přines to do školy.“ Renate na ni zírala. „Spadlas na hlavu?“ „Proč ne? Jestli tě chytí, můžeš prostě říct, žes to někde našla.“ Ilse se vychytrale usmála. „Nebo řekni pravdu. Už je na čase, aby Franz někde pohořel.“ Renate ještě nebyla přesvědčená. „Podržíš mě, jestli mě opravdu chytí?“ „No jasně.“ „Myslím jako opravdu podržíš?“ „Natürlich,“ odfrkla si Ilse a zvedla pravou ruku. Na prostředníčku se blýskal prsten, který jí Renate dala před osmnácti měsíci výměnou za ten, který Ilse dala jí: oba jednoduché stříbrné kroužky s malýma napřaženýma rukama v místě, kde obvykle bývají kamínky. Každý měl na vnitřní straně vyryté písmeno: na Renatině bylo I, na Ilsině R. Když se daly vedle sebe, zapadly do sebe ty malé ručičky jako zářivý uzel.

A teď je tu máme o tři dny později, ve dvě hodiny odpoledne v knihovně Bismarckova gymnázia s nízkým stropem, kde brzy skončí Renatin krátký, nepolíbený život. „Čekám,“ zahřímá Herr Steinberg.

Nakloní se blíž, dost blízko na to, aby Renate vdechla zavlhlý odér starých cigaret a zvětralé kávy. Renate stiskne oční víčka k sobě v posledním zoufalém pokusu omdlít, aby ji aspoň maličko politoval. Když její tělo nespolupracuje (to nečiní nikdy, rozhodně ne v užitečných chvílích, jako je tahle), polkne, ztěžka. „Já…“ 26

„Herr Steinberg?“ Učitel se otočí na podpatku směrem k tomu vyrušení. „Ano, Gerhardte?“ (Gerhardte? Renate prudce otevře oči.) „Ten pohled je můj.“ Renate okamžik trvá se ujistit, a když se to potvrdí, opravdu málem omdlí.

Protože je to pravda. Je to on – Rudolph Gerhardt.

Ten chlapec s dokonalým mateřským znaménkem a dokonalou rýhou na bradě a dokonalýma očima jako sklo ohlazené mořem. Vůbec netuší, jak se sem dostal, aniž si toho všimla: její povědomí o jeho přítomnosti je tak citlivě vyladěné, že víceméně rozpozná jeho kroky i o patro níž. A přesto tu je, o jeden stůl za ní, a všechny pohledy se obracejí na něj jako na Garyho Coopera ve Sbohem, armádo.

Rudi jako vždy nese tu pozornost jako slušivý doplněk: fedoru. Moderní náramkové hodinky. Šlachovitý a blonďatý v pečlivě vyžehlené khaki uniformě vypadá, jako by se zrovna vrátil ze svižné túry. Je jedním z těch studentů, před nimiž se rozbouřené moře pubertálních těl bez přemýšlení rozevírá a v nichž se vidí i ti nejmrzutější učitelé. I o Herr Steinbergovi, jehož tvář by mohla být dost dobře vyřezaná ze žuly, se ví, že občas v Rudiho přítomnosti podlehne úsměvu. „To je vaše?“ ptá se nyní knihovník a urovnává si brýle s kulatými obroučkami. „Ano, pane.“ Rudi skloní hlavu s upřímně působící pokorou. „Moc se omlouvám. Našel jsem to dnes ráno na Königsstraße, hned u Izraele. Prostě to tam leželo na ulici, obrázkem nahoru.“ Renate šlehne pohledem po Ilse a ta jí ho zamračeně vrátí. Obě přesně vědí, kde Rudi bydlí. A že Izrael – jeden 27

z největších obchodních domů ve městě – není po jeho cestě do školy. „A vy jste to sebral,“ domýšlí si dozorce. Přesouvá se nyní od Renate a ona vydechne vzduch, který zadržovala v plicích tak dlouho, až ji začaly bolet. „Vy jste to sebral,“ pokračuje, „a pak – zdálo by se – vyhodnotil, že bude vhodné to přinést k nám do školy.“ „Ano, pane.“ Rudi na něj upírá jasný pohled. Učitel si posune brýle ještě výše na nose. „A proč jste to udělal?“ Chlapec se nakloní dopředu a podepře si bezchybnou bradu dlaní. „No, zaprvé jsem samozřejmě nechtěl, aby na takový pokleslý obrázek narazil ještě kdokoli jiný. Ale také jsem ho chtěl sdílet se svými spolužáky.“ Po celé místnosti se ozývá lapání po dechu, jako by syčivě unikal plyn z několika otvorů v trubce najednou.

I Herr Steinberg vypadá zaskočeně. „Vy jste nechtěl, aby to viděli cizí lidé na ulici, ale chtěl jste to předvádět ve škole?“ „Správně.“ „Smím se zeptat proč?“ Rudi se usměje. „Jako varování. O těch hloubkách, kam některé typy lidí mohou někdy padnout.“ „A jaké ‚typy‘ a ‚hloubky‘ by to měly být?“ Renate si pod vyleštěnou deskou dubového stolu proplete ruce a cítí, jak se jí Ilsin prstýnek přátelství zarývá do dlaně. „Hloubky nižších ras,“ říká Rudi. „Židů, například.

Jsem si jistý, že to vůbec není náhoda, že ta pohlednice ležela před židovským obchodem.“ Přinejmenším na pohled se ve výrazu Herr Steinberga nic nezmění. Renate se ovšem zdá, že se stáhl, celý se napjal, aniž se jediný rys přesunul či pohnul.

28

„Ano,“ řekne. „Ano, samozřejmě.“ Jeho ohryzek se pohne nahoru a zase dolů. „A co navrhujete, abych s tím udělal teď?“ „No tak vraťte mi to, samozřejmě,“ odpoví Rudi. „Abych mohl varovat i další spolužáky.“ Odpověď uvolní napětí v místnosti, těžký vzduch rozčeří málo potlačované hihňání a odfrkávání. Renate zadrží dech a napůl očekává, že učitel vybuchne, jak je tím známý – například jako když zachytil karikaturu Frau Bernhardtové z pera Martina Beidryzckého, na níž ji zdobila bradka a obrovské Titten. Ale k jejímu údivu jen upustí pohlednici na Rudiho učebnici. „Osobně,“ pronese, „navrhuji, abyste s tím naložil vhodně a nenechával to vyskakovat na jiné pedagogy, kteří by nemuseli být tak chápaví jako já. V každém případě, mladý muži, už to – ani nic podobného – ve své knihovně nechci vidět. Rozuměl jste?“ Ta slova samotná jsou dostatečně autoritativní. Ale jejich přednes je podivně slabý, jako mdlá recitace uprostřed hry. Rudi to zřejmě cítí taky – zatímco si strká pohlednici do aktovky, zaculí se. Pak, protože přistihne Renate, jak na něj zírá, věnuje jí velmi pomalé, rozvážné mrknutí. Žaludek se jí sevře, jako by jí uštědřil ránu pěstí do břicha.

Vedle ní Ilse záměrně zakašle. „Co se to stalo?“ zamručí pod maskou kašle. „Nejsem si jistá,“ odpoví Renate šeptem. Srdce jí stále buší, ale šok z toho mrknutí se rozplynul do medového tepla v jejím žaludku. Protože si je tak nějak jistá. Nebo si je jistá aspoň jednou věcí: Rudolph Gerhardt jí právě zachránil život. „Líbíš se mu,“ poznamená Ilse později, když přejdou kolem jódlujícího mladíka, upustí Pfennige a dostanou 29

další odznáčky Winterhilfswerk. „Určitě. Proč by to jinak bral na sebe?“ „Kdo ví?“ Renate prozkoumá špendlík a pak si ho připne na límec vedle dalších tří, které tam už umístila, a pečlivě si udržuje vyrovnanost v hlase. V skrytu ale stále celá vibruje vzrušením. Ať je to pravda, říká si v duchu.

Prosím, ať je to pravda. „A vidělas Steinbergův výraz?“ pokračuje Ilse a svůj odznáček si strčí do kapsy. „To byla taková legrace. Martin mi pak o tom namaloval komiks.“ „Moc jsem se bála se na něj dívat. Upřímně jsem si myslela, že mě uškrtí. Přímo na místě. A mimochodem ses pořád ještě neomluvila.“ „Za co?“ „Že jsem kvůli tobě upoutala jeho pozornost! Proč jsi mě tak šťouchla?“ „Já tě nešťouchla. Dloubla jsem do tebe. Trošičku. Skoro jsem se nepohnula.“ „Jestli ses nepohnula, proč jsem málem spadla ze židle?“ „Protože jsi trdlo a nešikovná,“ opáčí Ilse. „To všichni vědí.“ Renate zavrčí. „Jsi nemožná.“ „Lepší než lehká,“ zavtipkuje Ilse a obě se smějí.

Když dojdou k parfumerii, ze zvyku se zastaví; Renate si ve výloze všimne nové lahvičky – Nuit de Chine. Krátce zapřemýšlí, jak asi čínská noc voní. „To víš, že je Žid, ne?“ ptá se Ilse. „Kdo, Martin?“ Renate pokrčí rameny a parodicky pozvedne hlas: „To ví přece každý.“ Znovu se rozejdou a ona se prohrábne v kapsách, aby se ujistila, že má dost na jejich každodenní svačinový koláč. „Bála jsem se, že se opravdu rozzlobí. Kvůli tomu, co Rudi řekl. Ale říkal, že to bylo všechno v legraci.“ 30