Růžové bludičky by Nakladatelství MOBA

Marie Čtyroká RŮŽOVÉ BLUDIČKY

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Ilustrace na obálce Lucie Suchá Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz

Na nebi červánky, zas někde hořelo, láska jak z čítanky a pak blues na čelo. Na oknech sídliště nachové letáčky: Nemyslet na příště! Ať žijí slaďáčky!

KAPITOLA PRVNÍ NEDOSPANÉ RÁNO, SMŮLOU VŠUDE STLÁNO Doktorka rostlinné genetiky a magistra v oboru dětské psychologie Eleonora Lorencová, pro blízké Lorka, se jednou v půli října nemohla ráno vyhrabat z postele. Flanelový povlak dělal teď na podzim z prošívané deky zavinovačku pro dospělé. Hřál, konejšil, objímal a hlavně znovu a znovu vracel do snů. Co jsem komu udělala?, povzdychla si a spustila nohy z postele. Znovu ještě na chvilku znehybněla, pak svěsila k zemi i jednu ruku a šátrala po včerejším oblečení. Jedna bota, jedna ponožka, nebo kalhotky? Spát! Spodní prádlo až pak. Po venčení. Natáhla si přes pyžamo se zvířátky rovnou tepláky a fleesovou mikinu s rozbitým zipem. Umyju se až pak, doobleču se až pak, rozhodla se. Vedle na posteli se protáhlo zvíře. Zadní nohy, přední, hřbet. Zatřáslo hlavou, jako by chtělo vypudit blechu z dlouhého plandavého ucha. „Už jdem, Xičko, jen se obuju,“ pohladila Lorka nedočkavou fenku. Dopotácela se do předsíně a lžící na boty si narvala přes tlusté ponožky nerozvázané adidasky. Padalo z nich zaschlé bláto. „Pomalu, Xí, po-ma-lu, neblbni!“ Seběhla za bílou honičkou tryskem dvě patra paneláku, rozrazila skleněné dveře a pádila dál. Pachy psí moči na chodníku, u pouličních luceren a rohových nosníků plotů znamenaly záchranu. Xička zpomalila, nos jí pracoval na plné obrátky a hlava kódovala. Fena? Pes? Čí to tu je? Moje! Jen moje, označila nakonec dlouze své území. 7

Nad meteorologickou stanicí na vedlejším kopci začínalo růst slunce. Oranžové temeno, meruňková tvář, dobromyslná kulatá brada. Bude hezky, říkala si Lorka, potěšeně sledovala každodenní sluneční div a povolila sevření ramen a hrudníku. A je rosa, noha jí uklouzla po vlhké trávě a sedla si. Vytáhla čistý bílý kapesník a laxně si do něho utřela zablácené dlaně. „Já si ho zaprasím, já si ho vyperu,“ vysvětlila feně a vyškrábala se na nohy. Xička, podle papírů „Xena z Černého polesí“, ji protáhla pěšinou v třešňovce, pak stačilo přejít cíp pole zemědělce Vejražky a budou v cíli. Jen přejít cíp pole. Ale? Pohled na notoricky známé místo zastavil Lorce dech. Ještě včera tu přece byly… Zmizela písčitá pěšina, zmizely paličky uschlých bělotrnů i divoké trsy nekosené trávy. Hroudy! „To je hluboká orba!“ vydechla překvapená žena úžasem. Tak hlubokou viděla snad jen kdysi v týdenících o úrodných lánech, trochu víc lesklou a čekající na pšeničná zrna. „Vejražka nám zatnul tipec, Xí,“ řekla feně zamračeně. Neměla soukromého sedláka ráda. Alergik na pejskaře, osladil jim každé setkání. „Co se tu špacírujete, po mým?“ napadl ji nedávno. „A ještě se psem. Choďte si srát jinam!“ Pěšinka je fuč, kudy teď dál? Rozhlížela se Lorka rozmrzele. Šinula se krok po krůčku po uzoučkém travnatém proužku, oddělujícím pole od sadu. Xí pokračovala dál oranicí, na nohy nabalovala těžkou mokrou zem. Za polem začínala louka, všichni místní psi ji zbožňovali. Volná šikmá pláň, Xí stačilo jen naposledy zabojovat, vyrvat se z rukou paničky a pádit dolů jako gepard. A štěkavě řvát a volně nekonečně výt. Do pichlavých keřů trnek, do rokliny plné hnilobného bahna, do nepropustné džungle z loňské trávy a bodláčí. Tam dole domovaly 8

srny, vedle nich neviditelné koroptve a zajíci a sem tam byla tráva vyrvaná z kořenů bachyní s cestovatelským duchem. Honičský ráj. Lorka ho znala dopodrobna, ale rájem by strmý příkop rozhodně nenazvala. Kolikrát se jen spouštěla do rokle, když se Xí nevracela z průzkumů a ona se s ní v duchu zmrzlá a nešťastná navždy loučila. Drávala se dolů spletí trní, aby ji našla, a obyčejně si zrovna tam, na samém dně propasti, padly do náruče. Jedna rozedraná, ruce a krk zohavené krvavými šrámy, druhá vodítko zapletené do větví nebo zbytků starého drátěného plotu. Tohle vězení by už Xičku nepustilo, věděla Lorka, to by byla její konečná. Doživotí. Osvobozená Xí vždy nehorázně jásala, obtahovala dlouhým lepivým jazykem znovu a znovu Lorčinu tvář a současně se už zadními partiemi drala zpět do divočiny. Dnes ale pokračovaly v procházce v klidu. Svorně vedle sebe, poměrně zvolna, v Lorce se pomalu rozpouštěl nahromaděný stres. Je tu hezky, všechno, jak má v září být, užívala si. Dýchám zhluboka, vesmír mě má rád. „Nemá…!“ Lorka uviděla spodní kus louky a málem se rozplakala. „Ne, to ne, vlčák,“ vykřikla a srdce jí spadlo do tepláků. „Starej a nejspíš fena,“ spadlo jí ještě níž. „Fena s fenou… jen to ne! Je hodnej, Xičko, hodnej, nesmíš!“ rvala bělostnou hlavu pryč ze směru, kterým se blížila urousaná tlama. Kterej blb pustí navolno psa, když ví, že ho nedožene. Když neví, koho kde potká, zoufala si. Možná uhne do třešňovky, zadoufala na chvilku, ale pro jistotu se dala s naježenou fenkou do běhu k opačnému rohu louky. Třeba je ani neviděl. Viděl. Zastavil se, změnil směr a pustil se za nimi. Lorka se už blížila k prvním šípkovým keřům, hlavu sehnu9

tou až ke kolenům, aby se chránila před trny. O cosi náhle zakopla. Zbytek drátěného plotu, uviděla ještě, a pak už letěla po hlavě ze srázu do rokle. „Běž, Xí, běž,“ stačila pustit vodítko. Přistála na břicho, chvilku se ani nepohnula. Pak zkoumala, co ji nejvíc bolí, sáhla si na lýtko. Drát jí roztrhl tepláky i nohavici pyžama, dostal se jí až pod kůži, která teď pálila a krvácela. Hrabala se na nohy, pohled upřený do rokle. Xička tam nebyla. Místo ní se suchou trávou přibližoval chlap. – Asi ten blb od vlčáka, napadlo ji. Došel k ní. Muž kolem padesátky. Bílé pláťáky, modrá bunda, pomohl jí vstát. ,,Je vám něco?“ zeptal se. Mávla rukou. „Dobrý.“ Trochu se zakymácela. „Pozor, pomalu, v našem věku jsou už pády nebezpečný,“ ušklíbl se dobrácky. „Ale takovýhle salto a žádný následky?“ naznačil rty obdivné hvízdnutí. „Do osteoporózy máte ještě daleko!“ „Co ty jsi zač?“ Podrbal pak Xičku, která se zrovna přátelsky dovlnila odněkud zprava až k němu a začala naskakovat na jeho břicho. „Ty nebudeš ohařka, ty jsi správná honička, že jo?“ Drbal Xí. „Hlavu má jak francouzskej Porcelán, ale trochu přerostlej, spíš švýcarskej honič, ne? Nebo vendénskej?“ zvažoval. „Vy jste poznal porcelánku?“ rozzářila se Lorka. „Tak to jste první. Je papírová, táta pravej Francouz, ale podoba… ani ťuk. Navíc hrubosrstka.“ „Prabába si dopřála s nějakým štramákem neurozenýho rodu, viď, princezno,“ hladil Xičce lesklou srst. „Dobře udělala. Ano, jsi moc krásná, ano, moc!“ Xí slastně kroutila vztyčenou hlavou s velkýma očima jako tančící kobra. 10

„Jen byste potřebovala trochu ubrat, dámo,“ poplácal muž fenku po plnějších bocích. Lorka trochu znachověla, než jí došlo, komu rada patří. „No ty jakbysmet, Zoro,“ podrbal pro změnu vlčáka, který před chvílí na jemné písknutí vyběhl ze strže a usadil se mu u nohy. „Spolkne, na co přijde. Zjara jsem mu musel říznout do břicha, snědl buřta i s igelitkou.“ Lorka ztuhla. Přelétla muže ostražitým pohledem. Ramenatý, trochu zarostlý, ruce jak lopaty, možná lesák. Ale že by si odoperoval psa? „Sám jste ho řízl?“ zeptala se váhavě. „Jo, sám. Jsem zvyklej.“ Ruka jí bezděky zajela do kapsy. Čím by ho bacila, kdyby něco? Hašlerka, kapesník, pětikoruna. „Ukažte nohu,“ uviděl krev na Lorčiných teplákách, „pěkně to teče.“ Rázně ji usadil, vyhrnul jí nohavici a uchichtl se. „Vy máte nahoře takovej mráz, že nosíte podvlíkačky?“ Obhlížel ránu a dost drsně osahával místo kolem ní. Propadla by se studem a vztekem, že ji načapal v nočním. „U vás dole se ještě nevenčí v pyžamu jako ve Francii?“ zmohla se na odpověď podobného kalibru. Mlčel, vázal jí přes rudý šrám na noze svůj kapesník. Ale pak se ozval: „Každej má to svoje. My dole nevyjdem jinak než v bílejch ponožkách a sandálech,“ ukázal hlavou na své bělostné obutí. To nebude lesák, zamítla svou první domněnku o jeho profesi. Bourač masa? Zubař? Patolog? Defilovaly Lorce v hlavě profese s bílou uniformou a nožem vždy po ruce. Hledanej lázeňskej Řezník! 11

ŠITÍ Pár minut poseděli, Lorka se vzpamatovávala z otřesu. Hleděli na louku, mlčeli. „Navrhuju sejít ke mně dolů a tam bych vám udělal jeden dva stehy, a hlavně to vydesinfikoval,“ navrhl neznámý pak. „Jsem doktor, potřebujete tetanovku.“ Váhala. Měla už pro dnešek vzrušení dost, dala by si doma kafe a deku a zdřímla by si. Znovu po muži přejela pohledem. Pro ni nic moc. Vlnité vlasy v barvě zmoklé slámy měl stažené dozadu, nejspíš gumičkou ze svazku mrkve. Dlouhé mužské prameny v ní vyvolávaly odpor podobně jako zablácené dredy psů bez péče. Holé osrstěné nohy v sepraných bílých kalhotách. Doktor? Každopádně se jí chtělo rychle zmizet. „Dělejte, jak myslíte,“ prohlížel muž znovu skoro štítivě Lorčinu nohu. „Dost se vám ta rána rozšklebila a drát byl rezavej. Ovšem jestli nechcete, ošetřete si to doma sama, riskujete nanejvejš otravu krve. A v tom případě… krásný den!“ zvedal se. Lorka zuřila, ale taky se bála. Kdyby tu byla sama, zaváže si ránu kapesníkem a doma v klidu uváží co dál. – Nejspíš pak nahřeje manganistan a přiloží na nohu, jako to dělá psům. Pomohlo to jim, jí to poslouží taky. Ale co když ne? „Počkejte,“ zvedla se a začala pokulhávat za mužem. „Jestli tedy budete tak hodný… Xičko, pojď.“ Neřekl nic, vzal jí z ruky vodítko a táhl Xí, ohlížející se zoufale za paničkou, k pěšině. Vlčák Zoro běžel před nimi. Občas očichal Xiččin zadek, ale pokaždé se mu dostalo zavrčení od pána i od fenky. Xí nikdy nebyla vstřícná k velkým psům, kvílela radostí jen při setkání s maličkými světlými plemeny. Asi nostalgie po ztraceném dětství, napadlo vždy Lorku. 12

Cestička, prošlapaná jen pejskaři a procházkáři, se rozšiřovala, až po chvíli vyústila v asfaltku, vedoucí k zámku. Hrbil se zpola schovaný v okrasných keřích a jehličnanech, jen hlavní vchod a pravé křídlo byly očím přístupné. Prostor před budovou čerstvě vydlážděný, spáry zasypané okrovým pískem. Kdy tu byla naposledy?, vzpomínala Lorka. Snad ještě, když byly děti mrňata a ničily je, rodiče, vytrvalým kňouráním, že je bolí nohy a mají hlad na zmrzlinu. Bejvávalo. „Minuli sídlo místní policie, přešli na druhou stranu ulice a zastavili. U přízemního domku s hadem a jehlou na firemní tabuli Veterinární ošetřovna. Lorka měla o profesi muže konečně jasno a od jeho království očekávala ze zkušenosti cokoliv. Jednu strohou zatuchlou místnost, kde jí on, tak jak je, bez umytí rukou přetře nohu kysličníkem, zaživa jí ránu prošpikuje nití a stáhne leukoplastí bez polštářku… „zaplatíte příště, mladá paní“, nebo že ji nechá v chodbě vydrhnuté savem čekat ve frontě spolu s dalšími psími miláčky i dacany a po hodině ji při vstupu do ordinace rovnou trefí uspávací střelou? Už jí to bylo jedno, rezignovala. Ale dřív, než veterinář stiskl kliku dveří, začalo se na ulici cosi dít. Zelená fabia přibrzdila spíš na chodníku než u něj, v každém případě dost rázně. Ještě za jízdy se z ní začala soukat starší silnější žena, v náruči cosi zabaleného v mikroplyšové dece. „Srazilo ho auto, pane doktore,“ hrnula se k nim. „Nožičky… nemůže chodit,“ hlásila vyděšeně. Doktor přivázal Xičku i Zora na dvorku, mezi ně postavil mísu s vodou a pak obě ženy popostrčil přímo do ordinační místnosti. Všude čisto, v bílých skříňkách účelný pořádek, na stěnách barevné fotografie hor. Malému jorkšírovi naštěstí nehrozilo ochrnutí, auto mu jen lehce zhmoždilo nohu a natrhlo kus kůže. 13

„Chválabohu, to zvládnem,“ uklidňoval doktor třesoucí se tělíčko pohlazením. „Narkózu nedáme, jen lokálně umrtvíme,“ informoval majitelku a Lorku a chystal stříkačku. Znovu jorkšíra pohladil. Prcek zavrčel, vycenil zuby, a když doktor nemínil odejít, procvakal mu důkladně dlaň. „Aááu,“ zařval doktor nehrdinsky a na chlupáče se vrhnul. Odborným chvatem mu otočil hlavu, využil momentu překvapení a vbodl mu uklidňující injekci. Desinfikoval nožku a narovnal shrnutou kůži, občas zasténal nebo zasakroval, když raněnou rukou musel víc hýbat. Krev z končetiny zvířete i jeho se bratrsky mísily. Ženy ani nemukaly. Až když pak doktor nařídil Lorce, aby mu zavázala krvavou ruku, a nevrle velel, kam pro co v desítce bílých šuplat sáhnout, se zmohla na jednoslabičné slovo. „Ano… ano? Ano,“ tápala. Zavázanou rukou zašil doktor psovi nohu a za jeho asistence mu ji Lorka převázala. Majitelka pejska byla pro pomoc nepoužitelná. Stála bledá, vystrašená, nakonec se napila doktorovy studené kávy od snídaně a sedla si do jeho židle. „Tak a je to,“ oddychl si veterinář, ale „sestru“ Lorku ještě neuvolnil. „Uložte ho támhle na pohovku. A teď mi sešijete rány na ruce,“ řekl a jeho bledost naznačovala, že rozhodně nežertuje. „Ale rychle, prosím, dost to bolí.“ Lorka na okamžik strnula. Ona přece nemůže. Z ruky před jejíma očima stékala krev, slyšela sykavé zvuky utrpení. Zapřela se, pohnula. Navlékla podle rad doktora do jehly nit, postříkala první ránu na dlani dezinfekčním sprejem a pak bodla. „Au,“ zařval veterinář, „ženská, řekl jsem zašít, ne navlíkat kosti,“ slzel bolestí. „Rychle, znova a jemně… jen kůži.“ 14

Teď zbledla i Lorka. Představila si, co způsobila… a že by znovu? Nemohla. „Ukažte,“ vzala jí jehlu z ruky majitelka jorkšíra. „Šití lidí ještě zvládnu, dělala jsem celej život sestru na chíře. Když byla rána obzvlášť hnusná, předával doktor jehlu mně, neměl na to žaludek. Na lidský úrazy jsem zvyklá, ale pohled na raněnýho psa nesnesu.“ Byla opravdu šikovná. Šila, brebentila, obracela se na doktora s dotazy, než se nadál, měl ruku umně zaopatřenou, uloženou v měkkém mulovém spacáku. Pak se sestra z chíry vesele přeptala na život Lorky a dala přitom do pořádku i její lýtko. Tetanovkou dílo završila. „Vás bych teda hned bral do týmu,“ nabízel veterinář po chvíli oddechu jejich zachránkyni práci. „Vážně. Na plný úvazek! Jste poklad! Nechcete? Na psí rány si zvyknete.“ Lorka stála stranou, až u dveří, a se sklopenou hlavou si usilovně utírala zamlžené brýle. „A vás bych taky bral. Hned,“ všiml si doktor její zasmušilosti. „Jste jasnej týmovej hráč!“ Vyzdvihl hlasitě všechny jí právě projevené schopnosti a povahové klady a vypadalo to, že si z ní ani moc neutahuje. „Statečná, rázná, spolehlivá, byla byste úžasnej týl!“ Lorka se zatvářila pochybovačně, ale doktor plánoval dál, viditelně se mu ulevilo. „Mohli bychom to vážně zkusit,“ navrhoval. „Já odborný nádeník, tady paní,“ ukázal na majitelku jorkšíra, „moje pravá ruka a vy manažerka recepce,“ kývl na Lorku. „Seděla byste u vchodu, v klimatizované zimní zahradě, usmívala byste se na příchozí a zvedala telefony. Vidím vás jako skvělou výkladní skříň naší firmy.“ Byla to milá poklona a potěšila by, nebýt jejího závěru. Výkladní skříň. Výklad, výloha. Stačilo ta slova zaslech15

nout a Lorčina mysl se okamžitě znovu ocitala v dětství, ve chvíli prvního pádu jejího ega. „Ach bože, tebe tak nejvejš postavit za výklad, Lori!“ Lorka už na nic nečekala. Zdvořile poděkovala, rozloučila se a vydala se s Xičkou směrem k zámku. Šly nejdřív rychle, pak zpomalily, táhly se. Začínalo mžít a doháněli je strašáci z minulosti.

ZA VÝKLAD NE! Kdysi bydlela Lorka s rodiči ve vilce u řeky a tenkrát komunikovala rodina se všemi sousedy v ulici, hlavně ale s hodnou paní Lidkou odvedle a s jejím mužem, „strejdou“ Mírou. „Já vám nevím, co s ní,“ svěřovala se často sousedce Lorčina máma. „Nevím, jak to s ní jednou dopadne, nějak se mi nezdá. Nemluví, hraje si sama s panenkama, nic nevyřídí… nejí. My ji snad jednou ani neudáme, zůstane na vocet.“ „Ale no tak, paní Rolcová, co zas takový řeči!“ chlácholila ji sousedka. „Tuhle u nás zblajzla pět meruňkovejch knedlíků a pusa jí jela, div že nám smíchy nezaskočilo. Máme ji s Mírou moc rádi. Žádný obavy! Však sama víte, jak to na světě chodí. Když má holka, co má mít, a navrch dolíčky, nemusí umět nic, někdo si ji určitě vybere. U chlapů je to zrovna tak. I kdyby mu chyběla ruka nebo noha, ale jinak je to mužskej a dovede ženskou rozehřát, sám nezůstane, to si pište.“ Pro Lorčinu mámu byla její slova jako valeriánské kapky, odcházela od plotu vždy s veselejší duší. Lorka byla sice občas němá, ale sluch měla moc dobrý. „To by tak hrálo, abychom tě neudali, a já taky nezbudu na vocet,“ používala pak často slyšená slova v roz16

mluvách s porcelánovou baletkou na komodě. Vdávat se jednou rozhodně chtěla. Mít pěknej obývák a buclatý dítě v kočárku s vyšívanou dečkou, to chtěla v každém případě. Křehká soška se od Lorky postupně dovídala, že by neměla jíst bonbony a chtělo by to zhubnout. Nebo naopak, že by neškodilo přibrat a nebejt tak bledá. Časem, když Lorku její „mamulka“ poučila důkladněji, dávala Lorka baletce i závažnější rady. Jako že s jejíma volšovejma rukama by měla jít raději na studia, tam se víc ztratí, všude jinde nadělá víc škody než užitku. „Jen to zas tak moc s učením nepřeháněj,“ peskovala Lori baletku jindy. „Moc chytrý ženský chlapi vedle sebe dlouho nesnesou,“ varovala ji. „Nehrb se, nevystrkuj břicho. Ach jo, kde tebe, holka moje, jednou zaměstnaj, ví bůh. Leda by tě postavili do výkladu,“ dodávala vážně. Do který výlohy mě asi šoupnou? A co tam budu dělat? Nešlo Lorce z hlavy a ryze prakticky přemýšlela, který z obchodů by ušel. Hračky? Cukrárna?

HLEDÁME KOLEGYNI Když pak při návratu z veteriny zvolna míjela vstupní bránu do zámeckého parku, všimla si velké vývěsní tabule. „Program kulturního centra Lázně,“ stálo na ní a následoval přehled aktivit, určených především klientkám soukromého lázeňského zařízení. Přednáška o péči o pleť v menopauze. Kurz jógy pro seniorky a nastávající matky. Přednáška na téma Jak stárnout pomaleji, kurz Satoriho dýchání – nové nadechnutí, četla si. A ještě něco tu bylo. Lorka naráz zmobilizovala všechny zemdlené smysly. Nabídka místa knihovnice. Předpoklady: „Maturita nutná, milé vystupování se předpokládá, možno i bez praxe v knihovnictví. Vhodné i pro důchodce.“ 17

Xička se vyčůrala pod vývěsku a chtěla pryč, Lorka informaci ještě jednou přelétla očima, jako by pro ni byla něčím důležitá, a nechala se táhnout dál. Doma nasypala do misky granule, svlékla si tepláky a bundu spolu s vlhkým pyžamem nalepeným na kůži a plácla sebou zemdleně do křesla. Před očima jí ale hned znovu vyskočil letáček s nabídkou práce.

VEČER, ŽE BYS BREČEL Nebyl to nejlepší den. Pršelo i odpoledne, vítr honil po sídlišti papíry a igelity. Všude louže, zima, destruktivno, odpolední venčení proběhlo jen krátce, symbolicky. Lorka si doma vařila jedno bílé kafe za druhým. U prvního se ozvala mobilem dcera Dáda, u třetího, skoro studeného, manžel Vít. „Mami, já jsem tak šťastná, představ si to,“ jásala jejich Dadulka, toho času na studiu zootechniky v Praze. „Vybrali mě… jedu do Mnichova.“ „Do Mnichova, co tam?“ podivila se Lorka. „Copak je tam nějaká zemědělka nebo přírodověda?“ O možnosti pokračování Dádina studia v Německu slyšela poprvé. „No jasně že je tam zemědělka. A jaká! Jedna z nej na světě! Velký pokusný pozemky, malá zoo a skleníky, na praxi se jezdí do ciziny. Skvělý, mami, senzační, viď? Mami, co je, raduješ se?“ Lorka se začala do mobilu radovat, ale ze srdce jí to nešlo, už předem se jí po dceři stýskalo a trochu jí i záviděla. „Co Lejdynka, pojede s tebou?“ ptala se na příští osud Dádiny nahačky, kterou momentálně opatrovala na plný úvazek. „Smutní po tobě, chudinka, i míň žere.“ „Jé, to mě mrzí, pozdravuj ji a dej jí za mně pusinku, jo?“ litovala fenečku sladce Dáda. „Uvidím, mami, možná 18

si pro ni pozděj přijedu, ale pro začátek to asi není moc vhodný nosit ji všude s sebou. Na přednášky, na cvíčka, na tělák. Pomůžeš, že jo?“ zaprosila a Lorka v duchu na dálku viděla její smutný vyděračský kukuč a sepjaté ruce, šmidlající se o sebe. „Hm, uvidíme,“ zahučela, nechtělo se jí být hned zas až moc vstřícná. Další úder na sebe nenechal dlouho čekat. Manžel Vítek se po chvíli přihlásil s podobně radostnou novinou. „Zdravím, Lori! Máš se pěkně?“ začal zvesela. „Máš, viď, to jsem rád! Tak si představ! Dnes mi konečně odepsal Hongkong. Mají zájem o spolupráci, nabídli mi něco jako vědeckou stáž. Vypadá to líp, než jsem si myslel. Dělal bych si v podstatě svoje věci na fakultě alternativní medicíny, seznámili by mě s čínskými machry léčiteli i s lidmi propojujícími léčebnou klasiku s modernou čistě rostlinného původu. Lori, rozumíš? Po tom jsem léta toužil, nemůžu ani věřit!“ „Skvělé!“ podpořila ho Lorka. „Moc ti to přeju!“ Jemu to opravdu přála, sobě ne. „Jela bych tak s tebou!“ zatoužila. „No, možná by to i nějak šlo udělat,“ přemýšlel Vít nahlas, všiml si stesku v jejím hlase. „Ale co psi a děti? Trochu problém, co myslíš? Nestrádali by bez tebe?“ Lorka polkla, mlčela. Měla přeleželou nohu, stoupla si a zahleděla se do okna. Po chodníku se šinula rodina. Táta, máma, dvě děti a pes. O Vánocích budou doma pěkně spolu, napadlo ji. Ne jako my. Jeden bude na Štědrý den sám chroustat smažené červy někde v Hongkongu, druhá bude v Mnichově zapíjet šnycl bavorským pivem, pomyslela na Víta a Dadlu. Jozífek se přecpe v Edinburgu u budoucí tchyně krocanem, a já budu křoupat štědrovečerní granule se psy, politovala předem i sebe. Neustála 19

své představy, rozesmála se. Jozífek byl syn, novopečený architekt na stáži v Irsku. V létě jim opatrně oznámil, že se musí ženit a že budou s Dafne bydlet u jejích rodičů. Chudáček, politovala tehdy Jozu v duchu, všimla si, že v jeho hlase zrovna moc nadšení nebylo. Vzdychla a probrala se. „Máš pravdu, Vítku,“ chlácholila přes mobil rychle svého muže, „jen hloupej nápad, zapomeň. Pojedeš samozřejmě sám a v klidu, o děti je postaráno a já se tu budu mít. Počkej, vždyť ty ještě ani nevíš, že Dádě dnes přiklepli studium v Mnichově a Jozífek poslal zprávu, že bude letos přes svátky v Edinburgu, u jejich druhé maminky. To jsou věci, viď? A neboj, psy tu nikomu nenechám, to víš, že ne! A do Číny nemůžou, ještě by je tam někdo sněd. Bude nám tu spolu dobře.“ „Fuj, ty rasistko, víš, jak jsou tam lidi milí a poctiví? Tedy nevím, jestli jedí psy, ale naše by si určitě sníst netroufli. A vůbec, není to Čína, ale moderní centrum východní civilizace.“ Vítovi se evidentně ulevilo, hlas měl teď klukovsky rozjařený. Zase byl jako ten Vítek kdysi na gymplu. „Jsem rád, žes to tak vzala, jsi skvělá,“ jásal. Lorka už mlela z posledního, ještě chvíli a je po ní. „Tak jo, tak se pořádně vyraduj,“ vytlačila ze sebe ještě přívětivě, „zejtra večer mi pak všechno doma znovu povíš a cinknem si.“ „Zítra večer nepřijedu, Lori, asi budu v laborce i v noci. Musím. Mám rozdělanej pokus, je mi to fakt moc líto. Nemáš něco krásnýho v televizi? Řekneš mi pak, co bylo novýho v Ulici,“ řekl napůl vážně, napůl žertem. Někdy se dívali na rodinný seriál spolu. „Tak pa pozítří, těším se, dobrou!“ Položila mobil a sesula se na gauč u okna. 20

Jasně, Vítečku, zašklebila se. Tak to uděláme. Já si dám všema přehlíženej seriál a ty? Úžasná tajemství vědy. Namířila pomyslně na hýždě svého muže pušku se solí. Pchchch! Měla vztek na Víta i na tohle své nešťastné gesto. Pořád jen tak v duchu machruju, ohrnula nad sebou opovržlivě ret, ale nikdy bych mu doopravdy zadek nanasolila. A tak hezky to tehdy s námi začalo, povzdechla si teskně.

KAPITOLA DRUHÁ VILA NA PRODEJ Lorka dál sklesle seděla, podřimovala, vzpomínala. V epoše před Vítkem byl okolo ní zcela jiný svět. Nejdřív malé mikroskopy a dětské oči blízko jejich tubusů. Učila biologii a dodělávala si doktorát. Bádala do hloubky o tom, kterými bylinkami by šlo likvidovat choroby a bolesti, plody soustavného lidského hřešení, ale zápal se pomalu a jistě ztrácel, mizel a z trůnění u přístrojů se jí začaly kazit oči i myšlenky. A pryč! A docela jinam!, rozhodla se, když jí jednou začala splývat pod sklíčkem kolečka a šišky v pestré lečo. Pryč ze školy a pryč i ze všech zkamenělých stánků vědy! Blik, osvítila pak vzpomínku na štaci číslo dvě, byla už trochu rozmazaná. Rok focení. Pro změnu tehdy Lorka umělecky objevovala svět. Žila z našetřených peněz a cvakala obrázky. Cvak stromy, sochy, mosty, milence, psy, cvak. Všechno má duši, všechno se hodí! Naučila se dokonce úspěšně handlovat s časopisy. „Já vám ilustrační fotky, vy mně penízky na byt a rohlíky.“ Občas byla finančně i v plusu. A byla výstava! Měla ji v obřadní síni radnice, návštěvníci chodili ve slavnostním a vždy naráz celý roj. „Vstup jen pro svatebčany“ stálo na dveřích. Pa pa, vzdala Lorka nakonec práci číslo dvě a zamávala iluzím. A pak ještě chvíli prodávala, chvíli pracovala na poště a v domově důchodců a dálkově si při tom přistudovala psychologii. Skončila večerním hlídáním nezbedných dětí. Bála se jich, začínala koktat a proplétat 22

při sezení nohy do uzlu. V nejhorším si naštěstí vzpomněla na svou mamulku. Chci za výklad, mami, kamkoliv za výklad! Ctěla to moc a upřímně… a ono se stalo! Náhoda jí přihrála výlohu nóbl Lázeňské realitní kanceláře a za ní svět plný galantních chlapů ve středním věku. Sem, sem chci, cítila Lorka okamžitě. Odhodila tehdy stud a strach a hrnula se s úsměvem do světa luxusu. Nabídla se mu a on byl vstřícný. Brali ji všema deseti. Urostlá, sexi plnoštíhlá, vlasy tmavé, vlnité, ve tvářích dolíčky. Působila v brýlích důvěryhodně, solidně a oni potřebovali další realitní agentku. Realitka byl ráj, zaleskly se Lorce při vzpomínce oči. V realitce se zelenala, rozkošatěla, plnila si dětské sny, zasnila se poeticky. Prolézala tehdy dychtivě nemovitosti od sklepa až pod vikýře, byty v secesních palácích, skvosty vilové architektury i ekonomicky naprosto nehospodárné, ale půvabné chalupy. Na lásku, na kočárek s buclatým kojencem a na hezký obývák ale v jejím životě pořád nedocházelo. Před Vítem ne. Až pak, až s ním se vyplnilo úplně všechno. Lorka zavřela v křesle oči. Vzdychla, znovu se jí připomněl Vítův telefonát o Hongkongu. Usilovně se snažila vrátit v myšlenkách do šťastné realitní doby, vybavit si ji co nejvíc, do detailů, být v duchu znovu v ní. Dařilo se. Znovu v duchu hledala domky, vily, ještě obyvatelné ruiny k prodeji, vítala zájemce o ně. Cítila, že vážně rozumí domům a lidem. „Přijďte k nám někdy, slečno, třeba jen tak na čaj, vždyť jste už jako naše, za tu dobu, co nás prodáváte,“ slýchávala. Jé, to hřálo, to byl pro duši elixír života! A pak se to stalo. Uvnitř v realitce. Pozdrav a začalo nové století. Lorka si zapamatovala každou minutku tehdejšího náhlého osudového převratu. „Dobré jitro,“ vešel tehdy zvesela nový klient. 23

„Jsem tu správně? Mám zájem o tuhle vilu,“ ukázal prstem na stránce jejich realitního časopisu velký dům s ozdobnými prvky secese. „Je v dobrém stavu, doufám,“ usmál se na ni. „Promiňte, nepředstavil jsem se,“ zarazil ho Lorčin podivný zpytavý výraz. „Jsem Lorenc, původem odsud, z Lázní a… Neznáme se odněkud?“ Přelétl ji očima. „Ze školy? Neměla jste dřív krátké vlasy? A taky jste dřív… nenosila brýle, že ne?“ Vypadalo to, že muž Lorku jen tak neohlupuje, že je mu opravdu povědomá. Bože můj, Vít Lorenc, pochopila. Spolužák ze střední. Pak nejmladší docent široko daleko, zázrak Vitoušek, ten, co dělal dva ročníky medicínské chemie naráz, protože jinak by se jeho mozek nehorázně nudil. Dost se změnil. Ještě vyrostl? Okukovala ho nenápadně. Vít, její nejprvnější láska! No ne! Myšlenky a vzpomínky se splašily. „Rolcová Lorka, gympl, čvrtá bé,“ připomenula se mu a mírně v transu dodala: „Vítku, ty nabobe, ty máš na tuhle rajskou vilu? A ještě se osobně bavíš s chudou holkou?“ svítily jí oči, jako by to setkání už pořádně zapila. „S chudou holkou,“ zachechtal se šťastně, „co jsme spolu randili a co jsme si slibovali, že se vezmem? Teda… než jsem, blbec ctižádostivej, odjel na sto let do Států. Ještě by sis mě vzala, Lorko? Vem si mě! Už jsem fakt dospělej. A zodpovědnej!“ Pitvořil se. „Ta rajská vila bude pro naše,“ zvážněl pak, „prodali barák, abych mohl jet tenkrát študovat, tak teď jim to vrátím i s úrokama a usadím se v jejich panelákový noře.“ Lorka se snažila uklidnit. Tohle samozřejmě není vážná realita, ujišťovala se. Tohle je zas jako kdysi jen Kašpárkov, jak jinak. V téhle grotesce může i ona blbnout dál, nic se neděje. 24

„Do vily bych s tebou nešla, Vitoušku, to bych se necejtila, ale panelák, to je jiná. Tam s tebou klidně pudu!“ řekla mu tehdy rozšafně. Takovou ryzí radost měla tenkrát, po letech láskového půstu, z jeho návratu, že ji vážně za dva měsíce ukecal. Ach bože! Mizel pomalu Lorčin smutek. Vzali se a přišly konečně i květy a plody. Vít ji opravdu po svém moc miloval, děti jí udělal rád a pěkně. Měli se dobře, než začal Vítek s těmi podivnými pokusy.

LEVÁ PŮLKA OKNA Okno v obýváku, u kterého ten večer v křesle vzpomínala, vypadalo, jako by na jednu jeho polovinu nezbyla při mytí v kbelíku voda. Pravá část ušla, ale levé sklo bylo pod nánosem prachu skoro slepé. Lorka ho schválně trochu šidila, ráda si u něj hrála na stín. Na neviditelnou, ale vidící. V křesle nebo na gauči u okna si připadala jako lovec na posedu, milovala sledování okolí domu. Co je dnes nového? Co je jako vždy? Pozorovala maminky s kočárky, seniorky, ponořené do vášnivých hovorů a sporů, dole pod stromy si děti hrávaly s míčem a lezly na všechno, co je aspoň na chvíli uneslo. Všude živo, vše v pohybu. Ve větru o sebe mrskaly větve stromů, poletovaly si tu duše v podobě plastových pytlíků, pádili a nesli se psi a muži všeho druhu. Muži a psi od pohledu lepší, ušlechtilí kavalíři, i sympaticky živá pouliční směska. Bundy a džíny, obleky, krky bez řetízku i s obojky. Když Lorka nechtěla vidět realitu, přepnula způsob vidění a měnila okno v zrcadlo. Viděla sebe. Své oči, obrys hlavy a úst. Povídala si sama se sebou. A jindy s matkou, žijící v Cornwallu, a s pražskou kamarádkou ze studií Šárkou. Bavila se tu bez zábran i se svými pla25

tonickými milenci, s těmi chlapy „lordy“ i „voříšky“ zdola z ulice. A někdy se jí chtělo jen mlčet. To pak upíralala oči do neprůhledna levé části okna. Nic neviděla, necítila, mohla se začít ponořovat. Obyčejně ji ale někde v hlubině lapla černá myšlenka a ta ji rychle vynesla zpátky do reálu. Dnes to nebyla myšlenka, spíš otázka.

PROČ JI DNES ZASTAVILA KNIHOVNA? Lorka odtrhla oči od okna a protáhla se. Seděla nehybně už pěkně dlouho a psi ji nerušili. Teď ale spokojeně přiběhli v očekávání večeře. Proč si před chvilkou znovu vzpomněla na zámeckou bránu s pracovním inzerátem? Přemýšlela a automaticky sypala psům do misek krmení. Vyměnila vodu v miskách, zabránila rázně Xičce, aby sežrala granule Lejdyně. „Jedeš, máš svoje,“ honila ji. Čím to, přemýšlela, že už pomalu vychládaly a vytrácely se emoce z celého dne, byl jí už ukradený sprosťák Vejražka s jeho rozoraným polem i drsný veterinář. Nebolelo už ji tolik, že ji Vít a Dáda opustí na tak dlouho, ale… nenápadný nápis Hledáme kolegyni, proč ten jí ještě trčí v hlavě? Ďábelské nebo andělské znamení? Proč tam chci? Došlo jí naráz, oč tu jde. „A kdyby, jak dlouho tam tentokrát vydržím?“ zeptala se tiše okna. „Bude tam klid, Lori, hory knížek o šťastný lásce, spousta ženskejch příběhů,“ odpovědělo. „A můžeš se v nich přehrabovat celé dny, spadnout do nich. K těm nejlepším se budeš pořád vracet, bahnit se v nich.“ „V čem se budu bahnit? V cizí lásce?“

PANOPTIKUM „Čim čim, ráno vypuklo zvesela, přestože v noci duše zvracela.“ Lorka druhý den nemohla z hlavy vyhnat jeden ze svých starých protestantských rýmů: „Čim, čim…“ Její evergreen na téma „jednou dole, jednou nahoře“ se jí znovu a znovu vracel na jazyk. Ještě si pořád trochu pohrávala s myšlenkami na téma knihovna. Že by aspoň zašla na obhlídku, poptala se? Anebo ne, hloupost, třeba si zkusí něco půjčit. Většina odvahy už ale vyprchala. Loudala se s Xičkou trávníkem před panelákem. „Čim, čim, ráno vypuklo zvesela,“ spustilo se v ní zase a nálada se jí začala vybírat z ranní mlhy. Voda, ucítila najednou vlhko na prstech nohy, pak chlad na celém chodidle a něco pevného uprostřed boty naposledy čvachtlo a luplo. Áaa? Otočila nohu, zkoumala a viděla. Poroučela se podrážka u její staré milované adidasky a něco totálně opotřebovaného ruplo v tu chvíli i v ní. Shořelo, bouchlo. Doploužila se domů a nejraději by si postěžovala „tatínkovi“ Vítkovi: „Nemám už ani boty,“ zafňukla by si. Nezavolala mu. Věděla, co by řekl: „Když nic horšího, Lorinko!“ usmál by se blahosklonně. „Víš, že o finance nám naštěstí nejde. Plejtvat zrovna nemusíme, ale adidasek si můžeš koupit třeba deset párů, když ti to udělá dobře.“ Představila si jejich úzkou předsíň plnou bílých bot. A oba psi, každý jednu v hubě, zuby pracují na měkké kůži. Zkusila se usmát, ale vlastně jí veselo vůbec nebylo. Přišla někde časem o radost, došlo jí. Nesměje se, protože… protože u nich doma je problém. Už dlouho. Věděla. A opravdu nejde o peníze.

KAPITOLA TŘETÍ OÁZA JEMNÝCH ŽEN Lorka došla domů, přezula se a převlékla. „Přijdu,“ vysvětlila psům pomalu a důrazně. „Spěte, přijdu.“ Pití mají, žrali, vydrží, přidala pro sebe. Jdu, zvládnu to, pomyslela si. Domácí panička už nebudu ani den! Chci vlastní plat, uznání, hlasité lichotky, ženské drby, chci práci, kde se moc nenadřu, ale budu se cítit důležitá. „Spinkejte a pssst!“ otočila se ještě jednou. Zaklapla dveře a rychle i zamkla, aby psi nevyběhli na výlet jako obvykle, když klíčem neotočí. V teniskách dojela autobusem přes celé město až k zámku a spěchala po vlhkém chodníku do jeho dvorany. „Růžové oddělení“, myslela na svůj cíl. Lorka v něm, ve speciální zámecké sekci městské knihovny, nikdy nebyla, znala ho jen z propagačních letáčků informačního centra na náměstí. „Zajděte k nám do Růžové knihovny, najdete tu čtení pro ženy, všech žánrů a dob. Středoevropský unikát ve městě, jehož lázně léčí už půl století choroby ženských srdcí.“ „Hledáte něco? Nebo někoho? Madam?“ ozval se poblíž Lorky vstřícný, chladivý tenor. „Přistupte prosím blíž.“ Lorka pohlédla do okénka s nápisem Informace, přistoupila k němu a vyhrkla: „Měli byste prosím místo? Místo knihovnice? Dobrý den!“ Nemohla už čekat, musela své otázky okamži28

tě vypustit do světa a její těkavý pohled dával najevo, že očekává v odpovědi bělovlasého vrátného vyřešení celé její neradostné situace. Děd „vševěd“ nezklamal, laskavě se usmál. „Ale ano, jistě. Buďte k nám vítána! Slyšel jsem, že v knihovně chybí čerstvé síly a sem, k madam Broukové do Růžového oddělení, byste náramně zapadla, to mi věřte! Samá krásná a duchaplná dáma,“ pokyvoval hlavou. „A vy? Vy byste tu věru taky zdobila… a mohla byste trochu i zlobit,“ dodal vrátný lišácky. „Už je tu krapet usedlo.“ „Šedá sekce by nebyla?“ osmělila se Lorka. „Místečko popelky? Víte, já a dáma…“ Vrátný k ní se zájmem vzhlédl. „Myslíte? Já bych to tak černě neviděl. Naopak.“ „Ne, ne, žertuju,“ lekla se Lorka své zbabělosti. ,,Moc ráda půjdu i mezi růže, samozřejmě, moc ráda,“ přidala úsměv. „Máte to mít,“ blýskl zámecký informátor potěšeně očima. „V prvním patře je osobní oddělení, volám tam! Budou jásat, říkám vám. Pěkný den přeju, madam!“ A stalo se. V prvním patře opravdu jásali. Úhledná personalistka vyplnila hned s Lorkou obřadně štůsek přijímacích formulářů a upřesnila optimální čas nástupu do Růžového oddělení: „Prosím vás, nemůžete-li hned, určitě přijďte zítra před devátou!“ Dívala se prosebně. Pak Lorku obdivně přejela očima a posmutněla. „Neměla bych to říkat,“ zašeptala, „ale nechcete si to ještě rozmyslet? S vaším vzděláním? Knihovnice jsou trochu zvláštní osoby, některé zvlášť. Ale ne, nebudu vás strašit: Kdyby něco, zaběhněte na kafe.“

VŮNĚ PARKET Lorka tušila, že na první směnu do knihovny by nebylo moudré přijít pozdě. Přešlapovala v nových adidaskách už v osm před tmavými dveřmi Růžového oddělení, přemáhala strach z ošoupané mosazné kliky a ve čtvrt na devět už nevydržela. Ztěžka na kliku položila ruku a dveře se kupodivu otevřely. Krok a úžas. Uviděla staré klasické parkety, pokládané do stromečku, ucítila jejich čerstvou polituru v barvě lipového medu. Vzpomínka vyplavila okamžitě atmosféru předvánočního domácího gruntování. Vůni leštidla na dřevo, dětskou euforii z klouzání po palubě pokoje s flanelovými hadry na nohou. Jak veledůležitý a úžasně trhlý byl tento rituál. „Eleonoro, dělej, dožeň mě,“ řičel bratr. Natruc zpomalila. Na Eleonoru neslyšela. Své dlouhé nezvyklé jméno zavrhla už ve dvou letech, kdy jí pusa odmítala ho vyslovit. E le o no ra… nešlo. Příjmení Rolcová, to už vůbec ne. Vyslovit bezchybně Eleonora Rolcová bylo těžké pro každého, ale děvčátko, kterému v posledním oddělení mateřinky vypadly jedničky, raději zapomnělo, jak se jmenuje. Když se nedařilo dvojsloví vykoktat ani paní školnici, rozhodla srdnatá žena rázně. „Budeš Lorka a basta. Děti, slyšely jste? Jak se jmenuje tahle holčička?“ „Lolka,“ ozvalo se jednohlasně.

KNIHOVNÍČKA MAGDA V Růžovém oddělení nikdo nebyl, ale za zády uslyšela Lorka funivé oddychování a nosem nasála mix květinového parfému a ženského potu. 30

„Jojky, dobrý deň, vy niekoho hľadáte? Alebo ste naša nová čitateľka?“ popadala dech mladá žena ve vysokém stupni těhotenství. Lorku vždy něčím popuzovalo, něčím dojímalo, když se pod tričkem budoucích matek rýsovala rozhledna pupíku. Už to má za pár, pocítila vždy trochu živočišného odporu a trochu závisti. Porod, plození, štěstí, bolest, fuj! Tak to v sobě měla. „Choďte ďalej, nebojte sa, len choďte,“ zatlačila ji příchozí lehce dál do místnosti. „Můžu počkat venku, jdu za paní vedoucí. Buchlerovou nebo Bichlovou?“ rozpomínala se Lorka. „Hej, áno, pani Buchlerová, môžete ju oslovovať aj Brouková, má to oveľa radšej. Brouková-Buchler, tak sa volá. Jej muž je z polovičky Nemec, ale už dlho tu nežije, vrátil sa domov.“ Přesunuly se obě k výpůjčnímu pultu s výhledem na překrásnou zámeckou zahradu. Bylo po letních dlouhých vedrech a tráva se ještě nevrátila k zelené barvě. Místy úplně zmizela, jinde se zažloutlé drny prodíraly tvrdou zemí jako nové ostrůvky. Co přežilo ve zdraví, byly buxusy a přerostlé túje. V jejich stínu se k životu a květu vracely keře popínavých růží a záhony trvalek. Pás třapatek různých barev, první modré listopadky a hlavně nezdolné dlouhokrké krasavice slezové růže. „Páni, to je nádhera,“ vydechla nadšeně Lorka. Pro květiny měla oči, matka ji učila znát je, pěstovat i jen se jimi dlouze bohémsky kochat. Květinové rozjímání bylo její, v něm byla doma. „Hej, veľmi pekné,“ přitakala těhotná žena vedle ní, evidentně méně botanicky nadšená. Navigovala vehementně Lorku víc a víc doleva. „Pani vedúca príde neskôr,“ pokračoval její horlivý výklad, „obyčajne si pred robotou sadne na chvíľu na 31

lavičku v parku a laská sa s prírodou. No a viete si predstaviť, niekedy sa trocha zpozdí. Ale my jej to zo srdca prajeme, je taká vzácna jemná duša, pravá dáma. Niekedy pre ňu zájde hen pán vrátnik, v termohrnčeku jej donesie kávičku, a keď je zlé počasie, pridá aj niečo ostré. Tak to tu chodí. Pohodička.“ Má ji ráda, pomyslela si Lorka. Je pro ni Někdo, možná i vzor. Cítila se trochu nesvá, příval informací byl cenný, ale ne dostatečný. Pořád ještě nevěděla, s kým vlastně má tu čest. Knihovnice? Knihovnice Slovenka? Tady, v ryze českém oddělení? V malém, ryze českém městečku? „Posaďte sa tuná,“ posunulo ji oblé rameno směrem k prostornému výklenku, ke křesílku kvetoucímu lila brokátovými pivoňkami. „To je krása, čo?“ Kývla na antikvární odpočinkový koutek u okna. „Všetko pani Brouková. Ako vravím, má vkus a je taká romantická!“ Obě pak zvedly oči ke štukovanému stropu nad nimi, k původní, místy již dost vybledlé malbě. Kruhový prostor střežila postava sluneční ženy se zlatými rozevlátými vlasy. Lehce zahalená bílým hávem, lehce poodhalená. Barokní tvary, úsměv tolerance a lásky. Andělské děti k ní natahovaly buclaté ruce, skotačily spolu, ale oči měly jen pro ni. Lorčině průvodkyni se zaleskly oči, nemohla se pohledu na nebeskou rodinu nabažit. „Takto to bude u nás, tak veľmi si to želám, aby raz bolo,“ zašeptala toužebně. Lorka ukázala dolíčky: „Bude. Na sto procent! Věřte mi!“ Naivní, upřímné doznání ji dojalo. I ona kdysi podobně mateřsky snila, jen její přání se splnilo trochu osobitě. Obraz jí a jejích ratolestí by znázorňoval vyhoněnou 32

žínku s rozcuchanými krátkými vlasy, v šatě spíchnutém z ochranných skořápek mořských ježků. Také by střežila své rozevláté děti, ale ony by k ní nebyly přitahovány silou magnetu, neměly by oči jen pro ni. Koukaly by, kudy nejbleskověji z dohledu matky zmizet. Trochu ji někdy děsily, přiznala si. Její malé oběžnice. Posadily se, druhé křeslo kvetlo azurově, jen brokát byl už trochu oblýskaný a jeho osnova řidší. Hostil už zřejmě více sladkých dámských půlek. „Som ja ale koza,“ snažila se naráz budoucí matka vyskočit nebo spíš pomalu zvednout. V půli pohybu mírně zasténala a chytla se pravačkou za kříž. „No čo je toto?“ vylekala se. „Joj, že by už poslíčky, ako vy hovoríte? Ále nie, tie prídu neskôr, tak o týždeň,“ uklidnila sebe i Lorku. Rychle se rozpomněla, kvůli čemu podstoupila předchozí námahu, a znovu se kála. „Koza som,“ krabatila čelo, „ospravedlňujem sa. Veď ja som sa vám ešte ani nestihla predstaviť. Magda, Magdalena Stolistá,“ podala Lorce ruku. „Robila som tu do soboty knihovníčku, a ako len rada! Ale teraz, teraz sa budem starať len o našu Darinku,“ položila ruku na svůj vzedmutý svetr. „A o svojho muža, samozrejme,“ usmála se. „Sedí na radnici, je starosta, viete? Priviezol si ma z Nitry, bol tam murárom a za rok už… stavbyvedúcim. Verte, neverte, naozajstný chlap. Skvelý! A ja ho tak rada obskakujem, tak rada mu varím. Miluje halušky aj moje ľahučké pagáčiky s mandľami… Ale čoho by sa priam užral, to sú tučné bravčové hamburgery,“ ušklíbla se. „Teraz som tu už len na skok,“ vysvětlila pak. „Zabehnem na osobné, pre papiere, a zasa bystro domov. Držte mi pesti, aby všetko dobre dopadlo,“ přejela rukou znovu svůj kulaťoučký Říp a oči se jí zaleskly. Nastalo dlouhé pětivteřinové mlčení. 33