Slzy galerky

Ladislav Beran SLZY GALERKY Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Ladislav Beran, 2021 Obálka © Ivana Dudková, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 Vydání první Vychází jako 348. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-0026-8

LADISLAV BERAN

SLZY GALERKY

SMRT BOHÉMA

Dva týdny před povýšením velitele písecké četnické pátračky nadporučíka Votruby na štábního kapitána se v Písku objevil Jiří Rýzner z Prahy, který tu zdědil po své tetě Julii Jochmanové patrový dům se dvěma nájemníky v Harantově ulici a který se velice brzy se zabydlel v kavárně v parku U Hubáčků. Ve městě nad Otavou se tak objevil pražský bohém a malíř a začal se vyptávat po modelkách. A ty tu nebyly, na rozdíl od Prahy, nikde k mání. Pravda, lehkých holek, co šlapaly ulici, nebylo v Písku zase tak málo, ale ne každá by se uvolila postát Rýznerovi v rouše Evině v jeho ateliéru, který si zřídil v zahradním domku. Že Rýzner konečně našel modelku, která byla ochotna se nechat namalovat, to se štábní strážmistr Hřebejk dozvěděl asi po týdnu. Přišla mu to na pátračku říct šlapka Hedvika Bíbová. Tu Rýzner odmítl s tím, že nemá ty správné proporce, čemuž se Hřebejk ani moc nedivil, protože Bíbová byla hubená jak lunt a mohla se převlíkat za násadou od koštěte. Že tou modelkou je Leona Kempfová, která byla vdova po štábním kapitánovi Hermanu Kempfovi od 11. pěšího pluku, to ho překvapilo, i když je pravda, že kdyby on uměl malovat, tak z osazenstva, které znal z kavárny od Hubáčků, by si ji vybral jako modelku také. Kempfová se sice blížila 5

k padesátce, ale byla to ženská nejen vhodná pro model, ale stála i jinak za hřích. A tomu se štábní strážmistr nikdy moc nebránil, byť s tím měl u velitele pátračky problémy, neboť ten už neměl Hřebejkovy milostné avantýry, které obyčejně končily malérem, kam psát. Když to U Hubáčků na paní Leonu prasklo, nijak to nezapírala, naopak se s tím chlubila. Některé dámy, byť se podivovaly nad tím, že k tomu svolila, jí tiše záviděly, protože Rýzner byl pohledný čtyřicátník a jejich fantazie, jak to asi vypadá v ateliéru pražského bohéma, měla konkrétní podobu. Kempfovou neodradilo ani prohlášení paní majorové Křenkové, která ve společnosti důstojnických paniček jen tak mezi řečí prohodila, že Rýzner není žádný Mistr štětce, ale Mistr štětky, neboť se dozvěděla, že je to modernista a z jeho obrazů není kolikrát poznat, co to má být, a že je tedy na ten akt Kempfové moc zvědavá. Kempfová si označení Rýznera jako Mistra štětky špatně vysvětlila, vzala to jako svoji urážku a u stolu nahlas prohlásila, že Křenková by těžko mohla stát Mistru Rýznerovi modelem s těmi jejími vytahanými kozami, se kterými by mohla kojit hastrmany z mostu, a vylila paní majorové Křenkové svou sklenku červeného vína do klína. Odplata za takovou urážku na sebe nedala dlouho čekat. Když Kemp­fová odcházela z kavárny, nastrčila jí Křenková nohu a Mistr Rýzner měl rázem po modelce, protože si Kempfová při pádu vyvrkla kotník na pravé noze a skončila ve špitále.

O této události se samozřejmě začalo hovořit, a protože Kempfová podala na paní majorovou trestní oznámení, dostalo se to pochopitelně na četnickou pátračku, kde to dostal k vyřízení štábní strážmistr Hřebejk.

6

Mistr Rýzner nezůstal bez modelky dlouho. Už za týden se dostalo Hřebejkovi na ucho, že do Rýznerova ateliéru dochází nová dáma, s níž se Mistr začal ukazovat v kavárně hotelu Dvořáček a jediné, co se od vrchního Majera dozvěděl, bylo to, že dáma se jmenuje Liběna a podle oblečení ji vrchní tipoval na dámu z lepší společnosti. K příjmení modelky Liběny se štábní stráž­mistr Hřebejk dostal až po nějaké době, protože tak, jak se v Písku objevila, tak zmizela a víc už se v Písku ne­ukázala. Místo ní se objevila na četnické pátračce Stella Žmolíková, nájemnice z domu bohéma Rýznera, která přišla na pátračku oznámit, že když šla platit panu domácímu činži, tak ucítila z bytu hrozný smrad. Zvonila na Rýznera nějakou dobu, a když jí nepřišel otevřít, tak si řekla, že to není normální a přišla to oznámit, protože už domácího delší dobu neviděla. „A jak dlouho jste Mistra neviděla?“ zeptal se Hřebejk, protože ten strašný smrad, o kterém se zmínila Žmolíková, se mu nelíbil. „To bude, pane štábní, dobře tejden. Domácí bydlí v přízemí, my ve druhým patře. Když jsem šla do města kolem jeho bytu, tak jsem potkala tu dámu, co zamykala byt a měla venku kufr. Byla to vysoká štíhlá blondýna, asi panička. Měla jsem za to, že domácí je buď v tom svým ateliéru na zahradě, nebo ve městě. Od tý doby jsem neviděla domácího, ani tu fiflenu z Prahy.“ „Jak víte, že byla z Prahy?“ „Když ji domácí přivez pražským taxíkem s kufrem, tak asi musela bejt z Prahy, pane štábní. Jo, to byla velká dáma. Myslíte, že ta fiflena někdy pozdravila starou 7

ženskou? To by jí ta našminkovaná huba asi upadla. Jestli domácímu pláchla, tak ta se s tím kufrem na nádraží asi netáhla. Jo, jinak jsem se byla podívat u toho aťasu a tam jsou zatažený závěsy.“ „Tam jste taky klepala?“ „Taky, ale nikdo nevylez. Podíváte se k nám, pane štábní? To je fakt příšernej smrad po celým baráku.“ „Vypadá to, že budeme muset. Zajdu vedle za panem štábním a uvidíme.“ Hřebejk odběhl do kanceláře štábního kapitána Votruby a z návštěvy Žmolíkové byl nakonec výjezd kompletní pátračky i s doktorem Cafourkem, protože bylo podezření, že jestli v tom bytě něco smrdí, tak by to mohla být mrtvola.

Po příjezdu do domu Rýznera štábní strážmistr nasál nosem a hned prohlásil: „No jo, tady smrdí mrtvola!“ Technik pátračky praporčík Číp zjistil, že s tím zámkem u dveří pana domácího si neporadí a tak si sjel do zámečnictví v Chelčického ulici pro Jana Bajera, který si s patentním zámkem snadno poradil. Že to má pražský bohém Rýzner za sebou bylo evidentní, stejně jako to, že v bytě bylo prohledáno, co se dalo, o čemž svědčily vyndané hrnky z kredence a zotvírané skříně v pokoji, z nichž bylo na postel vyházeno oblečení. Doktor Cafourek se pustil do prohlídky mrtvého malíře, a když skončil, zapálil si doutník a vyndal z kufříku láhev koňaku, která nesměla na takovém výjezdu chybět. Jen co ji otevřel, dal ji kolovat. „Votrubo, jak to tady kolem vidím, tak se tu dost bumbalo a vy máte na krku vraždu, protože toho praž8

skýho kumštýře vám někdo otrávil. Uvidíme, co se zjistí při pitvě, co to bylo za sajrajt, takže řekni funebrákům, že to bude na soudní. Podle mě je ten chlap mrtvej dobře tak tejden.“ Doktor začal vyplňovat úmrtní list, kde zaškrtl kolonku soudní pitva, a když se k němu vrátila láhev koňaku, hned si z ní pořádně lokl. Přestože štábní strážmistr Hřebejk hned poznal, že jde o Jiřího Rýznera, zašel si pro Žmolíkovou, aby ho úředně ztotožnila a té stačil jediný pohled na otoman v kuchyni a kývla hlavou. „No jo, je to náš pan domácí, pane štábní,“ potvrdila Hřebejkovi a hned zase z bytu odešla na chodbu, kde už se objevila partaj z druhého bytu, které hned oznámila, že jsou bez domácího. Zatímco technik praporčík Číp dělal v bytě dokumentaci a ohledání místa činu, štábní strážmistr Hřebejk si odskočil do nedaleké hospody k Mazánkům k telefonu, aby zavolal pro pohřebáky od Borovičky. Pro zámečníka Jana Bajera byla ještě práce odemknout zámek u ateliéru v zahradě a i tam bylo evidentní, že tu někdo hledal, a nebylo to už od pohledu nic pěkného. Jediné, co tu všechny přítomné za­­ ujalo, byl nedomalovaný akt Leony Kempfové. Hřebejk konstatoval, že od paní majorové Křenkové je to ošklivá pomluva, když tvrdila, že z obrazů Jiřího Rýznera se nedá poznat, co to je a že je to Mistr štětky a ne štětce. „Řeknu vám, pane štábní, že ta paní Leona Kempfová je kus a na obrazu je jako živá. Jen promluvit.“ „Tu možnost budete mít, Hřebejk. Ten případ vám přidělím a můžete si s tou hanbatou dámou promluvit na pátračce. Ne ale, aby vás napadlo, si s tou hanbářkou něco začít, pro nás je to první podezřelá. Jo, tady se asi 9

musely dít věci, tý ženský vyzývavá erotika kouká z očí.

Takže Hřebejk, s touhle dámou žádný techtle mechtle,“ ukázal Votruba na obraz, do kterého se štábní stráž­mistr, znalec žen, vyloženě zamiloval. „Pane štábní, to, že je podezřelá, se sice nabízí, to máte pravdu, ale uznejte, že by ta Kempfová stála za hřích. To by opravdu chtělo nějaký to hlubší prozkoumání, aby ji člověk líp poznal.“ „Hřebejk, už jsem vám mockrát řek, že to, co o vás říkají holky z bordelu od Šestákový, že jste pěkná kancovina, je pravda. Myslíte, vy chlape, taky na něco jinýho?

Vás by tu měl především zajímat zločin a to co tady ten pachatel asi tak moh hledat, a ne nějaký umění. I když připouštím, že ten pražskej bohém nebyl žádnej mazal.

Opravdu uměl a to se nepovažuju za žádnýho znalce umění.“ Votruba se posadil do hlubokého ušáku, v němž sedávala i Kempfová, když ji Rýzner maloval, a zapálil si viržinko. „V každým případě v obou případech nejde o vloupání, klíče jsme nikde nenašli, takže ten, kdo to prohledával v bytě a tady, toho musel Rýzner znát a musel ho pustit do bytu. Nakonec ty flašky od vína tomu nasvědčujou,“ uvažoval Votruba nahlas, zatímco Hřebejk se konečně začal věnovat zločinu a začal v ateliéru všechno prohlížet.

Když se v ateliéru objevil technik pátračky praporčík Číp, aby i tady udělal ohledání místa činu a dokumentaci, prohlásil, že je v bytě hotov, že má hafo otisků, že našel v nočním stolku vkladní knížku, na které je skoro čtyřicet tisíc, je ze Živnobanky a je na heslo. V kapse 10

kalhot mrtvého Rýznera našel peněženku, ve které bylo čtyři sta dvacet korun, ale nikde nenašel jeho doklady. „Jak to vypadá, pane štábní, tak ten, co poslal toho kumštýře tam nahoru, pokud to byla opravdu vražda, jak tvrdí doktor Cafourek, tak po prachách nešel. Jinak jsem žádný klíče nikde nenašel. Jo, venku už čekají před barákem havrani od Borovičky.“ „Už tam jdu, Čípe. Jinak ty klíče mi dělají taky starosti, že se nikde nenašly. A ty doklady taky. Je to tu, hergot, samá záhada a to nemám rád.“ Štábní kapitán se zvedl z ušáku a šel to vyřídit s pohřebáky. Že se v kanceláři štábního strážmistra Hřebejka objeví jako první Leona Kempfová, to se dalo čekat. Smrt Rýznera ji vůbec nepřekvapila. To, že by byla v jeho bytě, popřela, a když jí Hřebejk řekl, že jí budou muset vzít otisky prstů, nastavila mu obě ruce. „Klidně můžete, pane štábní, byla jsem vždycky jen v ateliéru, do bytu mě Mistr nikdy nevzal, tam moje otisky rozhodně nikde nenajdete. Naposled jsem v tom ateliéru byla asi tak před čtrnácti dny, protože Mistr neměl pořád čas, měl tu nějakou dámskou návštěvu. Jinak jestli chcete vědět, jestli jsem s Mistrem něco měla, tak vás zklamu, neměla. A ani se o to nesnažil. To, že mě ­Mistr namaloval jako akt, na to jsem pyšná a vůbec se za to nestydím, i když jdou o mně po Písku různé řeči, který o mně roznáší největší drbna od Hubáčků, paní majorová Křenková, se kterou si to ještě vyřídím.“ Kempfová ukázala na zavázanou nohu. „No, já jsem se doslech něco o víně vylitým do klína.“ 11

„To je fakt, ale zrovna ona Mistra Rýznera urážet ne­­ bude. Není to žádnej Mistr štětky, ale uznávanej pražskej umělec.“ „Jo, to jsme měli možnost vidět v jeho ateliéru. Moc se mi to líbilo. Škoda, že to už nestih Mistr domalovat,“ neodpustil si Hřebejk. „Chyběla dvě tři sezení a bylo by to hotový. Mistr byl puntičkář.“ „Hm. Ještě kdyby si tak zapsal, jak se jmenovala ta dáma z Prahy, co ji měl nějakou dobu nakvartýrovanou v bytě. Tu jste tam u něho nikdy neviděla?“ „Tam ne. Párkrát jsem ji s Mistrem viděla v kavárně u Dvořáčků, jestli to byla ona. Vyšší blondýna, na první pohled nóbl dáma. Mám takovej dojem, že jsem ji viděla v tom skicáři, co jsem si jednou u Mistra prohlížela.

Jo, mohla to bejt ona.“ „No výborně! Ateliér máme zapečetěnej, ale můžeme se tam spolu podívat, to by nám moc pomohlo.“ Hřebejk zapomněl na otisky a nabídl Kempfové odvoz domů s tím, že se cestou zastaví v ateliéru Mistra Rýznera, a Kempfová souhlasila.

Ten nepořádek v ateliéru Kempfovou překvapil, ale pak šla s jistotou k velké staré skříni, aniž si všimla svého obrazu, a z dolního levého šuplete vytáhla velké černé desky a podala je Hřebejkovi. „Tady v nich by ta skica měla být.“ Usadila se do ušáku a se zalíbením se podívala na obraz v malířském stojanu. Hřebejk začal probírat skici, kde byly převážně písecké motivy, když najednou narazil na skicu, kde byla tužkou zachycena hlava ženy.

12

„Je to ona?“ ukázal štábní strážmistr Kempfové obrázek a ta mu na to hned kývla. „Myslím, že dál tam narazíte na stejnou dámu, ale ta už je namalovaná uhlem. Mohla bych si ten můj obraz, pane štábní, odnést domů?“ „Bohužel. Jednak je to zadokumentováno a až případ ukončíme, bude to zřejmě předmětem pozůstalostního řízení, takže se budete muset domluvit u notáře.“ Hřebejk vytrh oba obrázky z velkého skicáku a sroloval je. „No, já jsem hotov. Zase to tu zapečetím a hodím vás domů. Málem bych zapomněl, nevšimla jste si, že by tu něco chybělo, co jste tady vždycky vídala?“ „Chybí. U vařiče byl velkej kafák, takzvanej cibulák s moc hezkým vzorem. Jeho okraj byl jako krajka, myslím vroubkovanej. Mistr si do něho dělal kafe s rumem, když maloval. Ten tu nikde nevidím. Třeba si ho odnesl do bytu.“ Kempfová začala chodit po ateliéru a všechno to tu prohlížela. „Není tu,“ konstatovala a vyšla z ateliéru na zahradu, když si všimla, že hrnek stojí na parapetu na okně a je v něm ještě zbytek kávy. Vzala ho za ouško a přičichla k němu. „Už jsem ho našla, pane štábní. Tady je. Je v něm zbytek kafe, ale vůbec to nevoní po rumu. Hrozně to z něho smrdí.“ Kempfová se chystala vylít obsah hrnku, ale Hřebejk jí v tom zabránil. „To vypadá, že to bylo poslední kafe, který Mistr vypil, a to bude zajímat našeho technika.“ Hřebejk si čichl k obsahu hrnku, vzal si ho od Kempfové za ouško, protože mu šlo o otisky a vrátil ho zpátky do ateliéru, který opět zapečetil.

13

Po návratu na pátračku Hřebejk zašel za technikem praporčíkem Čípem a spolu pak vyrazili do Harantovky, odkud si přivezli zmíněný hrnek s cibulákem, na jehož dně byl lógr se zbytkem kávy. A ať k tomu všichni čichali, jak chtěli, nikdo z nich nedovedl odhadnout, čím je to tak cítit. Nakonec to vyřešil štábní kapitán Votruba, který prohlásil: „Čípe, vemte si ten hrnek k sobě, počkáme, s jakou přijde po pitvě doktor Cafourek. Že je v tom kafi nějaký svinstvo, to je z toho cítit, i když trochu rumu taky. Vy se, Hřebejk, seberte a mažte s těmi obrázky za drožkářema na jejich štafl, jestli si někdo z nich nevzpomene, kam tu dámu z Harantovky odvezl. Ta by nás měla zajímat nejvíc, o tý toho moc nevíme. Mimochodem, nechal jste, Hřebejk, vzít tý Kempfový palečky?“ „Tak na to jsem, pane štábní, v tom fofru zapomněl, ale v tom nebude problém. Když jsem to Kempfový oznámil, nijak se tomu nebránila a řekla: Klidně si je vemte. Tvrdila, že v bytě Rýznera nikdy nebyla. Chodila za ním jen do ateliéru a žádný techtle mechtle, jak jste si, pane štábní, představoval, mezi nima nebyly. Teď už mažu za těma drožkářema a zastavím se i u Dvořáčka v kavárně.“ Hřebejk předpisově sklapl podpatky a vy­­ padl z kanceláře velitele pátračky jak cukrář.

Na neznámou mladou ženu s kufrem, kterou odvážel před týdnem z Harantovky poblíž hospody u Mazánků, si z pěti taxikářů na štaflu před hotelem U Zlatého kola vzpomněl Štajer. „Jo, tak na tu nóbl blonďatou fešandu si, pane štábní, vzpomínám. Bylo to slušný ryto, protože jsem ji vezl do 14

Budějc. Nejdřív mi řekla do Jeronýmky, ale pak si to před Budějcema rozmyslela a vysadil jsem ji v Lannovce, což bylo kousek od Jeronýmky. Přesně už si to nepamatuju. Moc toho cestou nenamluvila, už někde před Protivínem spala jak dřevo. Platila mi pětistovkou a nechala mi dvacku diškrecí. Jak říkám, slušný ryto. Teď si vzpomínám, že chtěla být v Budějkách ve tři odpoledne, že tam na ni bude čekat sestra Alice. Jo, byla to Alice. Snad vám ta nóbl dáma něco v Písku neprovedla, pane štábní?“ „To ještě nevíme, ale rádi bysme s ní na pátračce ho­­ dili řeč, Štajere.“ „Tu budete asi těžko hledat, pane štábní. Budějce, to není Písek. I když na Lannovce bydlí samá honorace, nakonec v tý Jeronýmce taky, tam je to všechno několikaštokovej barák. I když podle tý Alice byste se tam mohli na ni doptat. Takový jméno žádná fabrička holce nedá, to dávají jen v hógo fógo rodinách.“ Štajer nabídl Hřebejkovi krátký hnědý cigáro a pohovořili o bídě, protože sedm taxikářů ve městě se v tomto období v Písku moc nechytalo.

U vrchního v kavárně hotelu Dvořáček se ­štábní strážmistr Hřebejk s obrázky neznámé ženy nechytil, ale štěstí měl u stolu čtyř dam, známých to píseckých „kavárnic“. Když jim ukázal ty dva portréty, dvě si na blondýnu, která sem chodila s Mistrem Rýznerem, vzpomněly. „Jo, to je přece slečna Ida,“ prohlásily obě, protože Mistr Rýzner sedával vedle jejich stolu a to jméno tam několikrát zaslechly. Víc se od nich Hřebejk sice nedozvěděl, ale i tak byl spokojený a vrátil se na pátračku, 15

kde si nechal od služby spojit českobudějovickou pátračku, kde kdysi působil. Musel odtud odejít, neboť tu měl milostnou avantýru s jednou vdanou paničku a byli přistiženi jejím manželem takzvaně in flagranti. Jen co se mu bývalý kolega štábní strážmistr Čalkovský ozval, byl k nezastavení. Začal mu vysvětlovat smrt bohéma Rýznera, a co by nutně potřeboval kolem neznámé ženy jménem Ida, která přijela údajně za sestrou Alicí do Bu­­ dějovic, zjistit. „No, to nebude tak velkej problém. Lannovka je sice dost dlouhá, ale Jeronýmka vedle je o dost kratší. S kolegou Benešem zejtra dopoledne zajdeme na popisák, prohrabeme jim to tam, a jestli ji najdem, tak se ti o ní lehce štrejchnem a odpoledne zavolám. Jinak sekáš v Písku latinu, nebo je pořád četnická uniforma vstupenkou do dámských ložnic?“ „Vždyť mě znáš, kolego, že pokud jde o seznamování se ženami, že jsem plachej. Ještě že mám na sobě tu četnickou uniformu. V Písku je dobře a musím říct, že to byla od zemskýho velitele majora Brejchy dobrá volba, že mě sem za trest přeložil. Máme tu vojsko, to je pořád v poli na cvičení, takže spousta strádajících paniček, který před spaním potřebujou utěšit.“ Hřebejk se odmlčel, ale hned navázal řeč. „Zaplaťpánbůh, máme na pátračce uznalýho velitele, kterej dovede nad mými poklesky zavřít obě oči, i když pár záznamů už jsem do osobního spisu nachytal. Já už jinej, kolego, nebudu. Víno, ženy a zpěv, to přece k četníkům odjakživa patřilo, toho já se jen tak nevzdám. Zejtra se ozvi, my čekáme, s čím přijde náš studenej doktor po pitvě, ale ten na místě konsta16

toval, že ten chlap je určitě otrávenej.“ Hřebejk si zapálil egyptku a pokračoval: „Že by to byla sebevražda, to vylučuju, spíš mám takovej dojem, že by za tou ­smrtí pražskýho bohéma mohla bejt ta bloňdatá Ida, kterou bohužel nemáme. To, co jsme zatím zjistili, tomu všemu nasvědčuje. Přálo nám štěstí při ohledání místa činu, máme zajištěný palečky a zbytek kafe, ve kterým je nějakej smradlavej sajrajt. Tak uvidíme,“ ukončil Hřebejk hovor a zavěsil.

Na štábního strážmistra Čalkovského z českobudějovické četnické pátračky bylo opravdu spolehnutí, protože už druhý den odpoledne měl Hřebejk při návratu z města u služby od něho zprávu, že provedli na popisném úřadě v Lannově a v Jeronýmově ulici šetření. A v Jeronýmově ulici se vyskytuje jediná Alice, jmenuje se Fábelová, za svobodna Ježdíková, narozená v Praze, její manžel Mojmír je advokát, její sestra se jmenuje Ida. Té je třicet dva let, trvale bytem v Praze v Nuslích. U Fábelů se zdržela pouze jediný den. Údajně přijela na týden, ale po delším telefonátu druhý den okamžitě odjela večerním vlakem do Prahy. Mají to zjištěno od služky jejich sousedů, která kamarádí se služebnou Fábelových.

Tuto zprávu si nemohl nechat štábní strážmistr Hřebejk pro sebe a hned zašel za velitelem pátračky s tím, že zavolá na pražskou četnickou pátračku, aby Idu Ježdíkovou z Nuslí zatkli, že si pro ni přijedou, ale štábní kapitán Votruba s tím nesouhlasil. „Hřebejk, vychladněte, to, že jste zjistil tu neznámou Pražandu je výborný, za to vás samozřejmě chválím, ale bez výsledku soudní pitvy se nikdo zatýkat nebu17

de, kapišto? Teď, když víme, o koho jde, tak nám ta nóbl štramanda z Prahy neuteče. Naopak ji jen utvrdíme v tom, že nevíme, o koho jde a že ji z ničeho nepodezíráme. Pořád platí u četníků stará osvědčená pravda, že kdo si počká, ten se dočká,“ neodpustil si velitel pátračky použít přísloví, které moc rád používal, a neobešlo se to pochopitelně bez viržinka, když si měl k něčemu něco říct. „Mluvil jsem s doktorem Cafourkem. Ten to vidí asi tak za tři dny, že se pak zastaví, a do té doby bude taky snad už vědět i výsledky z laboratoře, co to bylo za svinstvo v tom hrnku. Za pár dnů budeme, Hřebejk, chytřejší, a pak si můžete do Prahy četníkům z pátračky nebo do Bartolomějský vrchnímu inspektorovi Markovi brnknout, aby vám tu Idu Ježdíkovou sbalili. Do tý doby na tu Pražandu zapomeňte.“ „Máte pravdu, pane štábní, bude lepší počkat na tu pitvu, to jsem fakt nějak nedomyslel,“ souhlasil štábní strážmistr Hřebejk a skončil to odpoledne v hospodě U Zelených.

Když hovořil štábní kapitán Votruba o tom, že mu doktor Cafourek slíbil, že by se mohl s výsledkem pitvy Rýznera objevit na pátračce asi tak do tří dnů i s výsledkem rozboru, co se našlo v hrnku s kafem, nemluvil nijak do větru. Doktor Cafourek se opravdu za tři dny objevil na četnické pátračce a už ve dveřích mával na štábního kapitána protokolem pitvy. „Tak tě, Votrubo, moc nepotěším, a zase jsem měl pravdu. Toho pražskýho kumštýře vám otrávila ta Ma­­ ryša z Prahy, protože v laboratoři v tom zbytku kafe zjis18

tili paristyfnin a paridin, a nejen to.“ Doktor Cafourek sebou hodil do křesla u kamen. „Na mě musíš, doktore, česky a ne německy. To mně vůbec nic neříká.“ Votruba se začetl do protokolu. „Tak ti to, Votrubo, řeknu česky. To, co v tom kafi tak příšerně smrdělo, bylo vraní oko, který s kokainem, kterej si vzal ten kumštýř zřejmě předem, udělalo svý.“ „Moment, vraní oko? A v týhle době?“ „Muselo bejt sušený a rozemletý a bylo ho asi pořádně, takže to vypadá, že ta pražská Maryša se na tu vraždu už nějakou dobu musela připravovat, protože ten paris­ tyf­­nin a paridin tam prostě v laboratoři našli. Takže máte, Votrubo, na krku přímo úkladnou vraždu. Byly tam ještě taky nějaký zbytky alkoholu, ale nepatrný, to se po tý době nedá nikdy zjistit. Koukám, Votrubo, že jsi z toho přepadlej, nechtělo by to vytáhnout roletu u registračky, co máš u okna?“ řekl si doktor Cafourek nepřímo o blatenskou slivovici, která ho nikdy neurážela, a Votruba zavolal Hřebejka, aby se toho aktu ujal. „Takže doktore, měl jste zase pravdu.“ „Měl, i když tady nad tím velitel kroutí hlavou. Otrava je potvrzena biochemickou laboratoří a v tý se ty páni od zkumavek nikdy nemejlí. Takže máte, Hřebejk, co dělat s Maryšou.“ „V našem případě je to se slečnou Idou, doktore.“ Hřebejk na stůl postavil láhev blatenské, Votruba vyndal ze šuplete čtyři sklenky, protože mezitím se objevil v kanceláři technik praporčík Číp, a jen co to Hřebejk rozlil, vzal si Hřebejk pitevní protokol a začetl se do něho.

19

„Otrava vraním okem? Co je to, proboha, za blbost, doktore? V týhle době? Kde by k němu ta ženská přišla?“ „Jo, tak to už je na vás, páni četníci, jak to z tý pražský Maryši dostanete. Ale tenhle pitevní protokol podepsali tři patologové.“ Doktor Cafourek se chytil sklenky, lehce k ní přičichl a pokýval hlavou. „Jo, jo. V tý Blatný jsou hold opravdu machři, co umí, to se jim musí přiznat. Tak na to, pánové, ať tu máme brzo co oslavovat. Já už vám můžu jen držet palce.“ Doktor si přiťukl se všemi četníky a je asi zbytečné dodávat, že nezůstalo jen při jedné sklence, protože blatenská slivovice neurážela nikoho z nich. To bylo ve čtvrtek dopoledne a štábní kapitán Votruba, když za ním Hřebejk přišel s tím, že by nechal na druhý den od vrchního inspektora Marka ze čtyřky předvést do Bartolomějské Idu Ježdíkovou, souhlasil. Hřebejk také hned do Prahy zavolal a vrchní inspektor Marek mu slíbil, že se může spolehnout. Jakmile ji budou mít na čtyřce, do Písku hned zavolá.

Je pravda, že vrchní inspektor Marek do Písku brzo ráno na pátračku zavolal, ale štábního strážmistra Hřebejka nepotěšil. „Tak tu Idu Ježdíkovou, pane štábní, nemáme. Její rodiče nám dali adresu, kde by se mohla nacházet. Bude ale lepší, když vám tam sjedou četníci z pátračky, protože to už není náš rajón. Jinak je to moc nóbl doktorská rodina, takže bylo velký divení, co jí může četnická pátračka z Písku chtít. Nakonec nám dali adresu jejich vilky, která je na Sázavě. Je to v Českým Šternberku, poblíž řeky u jezu. Tam to četníci asi dobře znají. Mám takový obavy, pane štábní, že doktor Ježdík po našem 20

odchodu sedl do auta a mazal hned za dceruškou, takže se může stát, že ji tam četníci už nenajdou, jestli jí dojde, proč se o ni písecká četnická pátračka zajímá.

Jestli máte po ruce tužku, nadiktuju vám číslo vily ve Šternberku a taky telefon k Ježdíkům. Jinak doktor Ježdík je nějakej vysokej ouřada na Ministerstvu zahraničí. Můžu?“ „Můžete, pane Marek.“ Hřebejk si nechal vše nadiktovat a jen co ukončil hovor, nechal si od služby spojit četnickou pátračku v Praze, kde bohužel nepochodil.

Od praporčíka Dvořáka, který měl službu, se dozvěděl, že výjezd četnické pátračky je na případu v Kladně, na vykradeném zlatnictví. Jen co Hřebejk položil telefon, tak si pro sebe řekl „tak to je pěkně v prdeli!“, a šel oznámit veliteli pátračky, jak dopadla pražská kriminálka se zatčením Idy Ježdíkové. Štábní kapitán Votruba tu zprávu nebral nijak tragicky. „Hřebejk, z toho nebudeme dělat pohřeb. Není dneska, bude jindy. Telefon k Ježdíkům máte, zavolejte tomu jejímu otci a normálně pozvěte jeho dceru do Písku na pátračku.“ „To mám říct, pane štábní, že ji tu podezříváme z vraž­ dy toho pražskýho bohéma?“ „Tak bych to určitě neviděl. Řekněte mu, že ji k nám zvete jako svědka, neboť jsme šetřením zjistili, že byla zřejmě poslední, kdo s Rýznerem, který zemřel za podivných okolností, hovořila. Tečka.“ Brýle šly z očí Votruby na čelo a chvíli bylo ticho. „A víc že se jeho dcera dozví na pátračce. Jestli v tom nemá prsty, tak přijede, pokud ne, tak…“ 21

„Tak jsme, pane štábní, víte kde?“ skočil Hřebejk Votrubovi do řeči. „Nemáte pravdu, Hřebejk. Tak nám jen potvrdí, že v tý smrti pražskýho bohéma má prsty. Když se na nás vykašle, tak po ní vyhlásíme celostátní pátrání. Dáme to i do rádia a uvidíme, co na to ta nóbl doktorská rodina z Nuslí bude říkat.“ Brýle šly z čela opět na oči a Votruba byl k nezastavení. „Z místa činu máme palečky, svědkyni, která ji viděla, jak zamyká byt Rýznera, a svědectví drožkáře Štajera, který ji vezl do Budějc. A taky tý kavárnice od Dvořáčka, teď si nemůžu vzpomenout, jak se ta ženská jmenovala. Ale to, že byla Ježdíková v Písku a u Rýznera, to popřít nemůže, takže z toho nebudeme, Hřebejk, dělat velký drámo. Chtěl jsem samozřejmě říct pohřeb. Takže to kapírujete?“ „Kapíruju, pane štábní, a jdu hned volat doktora Ježdíka.“ Fakt, že se štábní strážmistr Hřebejk doktora Ježdíka nedovolal, ale telefon mu vzala Ježdíková, jen potvrdilo slova vrchního inspektora Marka, že asi jel do Českého Šternberka za dcerou. Hřebejk to tedy vyřídil s Ježdíkovou a pozval její dceru Idu k výslechu svědka na pátračku a to na úterý, a vysvětlil jí v krátkosti i důvod předvolání. Hodnou dobu bylo v telefonu ticho, a když se Ježdíková konečně ozvala, řekla jen slabým hlasem: „Já to Idušce vyřídím.“ Pak položila telefon, takže Hřebejk nestačil říct ani děkuji a na shledanou.

Už to, že se Ježdíková na nic dál nevyptávala, ani svou dceru nebránila, Hřebejka zarazilo, ale moc se tím nezabýval. Idu Ježdíkovou na pátračku k výslechu přes 22

její matku pozval a nezbylo mu nic jiného, než si počkat na úterý. Seznámil s tím štábního kapitána Votrubu, který mu řekl, aby o tom napsal úřední záznam, založil ho do spisu SMRT BOHÉMA, a ten den už na pátračce o Idě Ježdíkové nepadlo slovo.

Hovořit se o ní začalo v pondělí kolem poledního, když se na četnické pátračce náhle objevil poštmistr Ci­­ bulka s telegramem a předal ho veliteli pátračky, štábnímu kapitánovi Votrubovi. Hned potom si šel sednout na své místo na židli u dveří, kde si vypil obvyklé kafe s rumem, které mu služba udělala. Štábní kapitán rozlepil telegram a jen co si ho přečetl, zavolal si do kanceláře štábního strážmistra Hřebejka a telegram mu podal. „Čtěte, Hřebejk, před chvílí to přinesl Cibulka.“ „Dcera nepřijede, stop, ráno skočila pod vlak, stop, v úterý přijedu do Písku, stop, budu žádat vysvětlení, stop, JUDr. Ježdík, stop,“ přečetl Hřebejk nahlas a jen co telegram odložil, tak z něho vypadlo: „A do prdele! Tak tohle jsem fakt nečekal, pane štábní. Jestli po sobě nenechala nějakej dopis, proč to udělala, tak to máme po případu. Sice nám to na ni všechno hraje, ale bez jejího přiznání jsme v hajzlu. I když ta její sebevražda tomu nasvědčuje, že v tý smrti pražskýho bohéma měla prsty ona.“ „No, budeme mít, Hřebejk, v úterý co jejímu otci vy­­­světlovat, na to se připravte. Udělejte Cibulkovi kafe s rumem a řekněte mu, že takový zprávy nám nosit nemusí, a že na takovej telegram asi žádnou tu jeho říkanku, co mě s nima zásobuje, jen tak nesloží.“ Velitel pátračky založil telegram do spisu SMRT BOHÉMA a zavo23

lal tu nepříjemnost vrchnímu soudnímu radovi Žlábkovi z krajského soudu. V telefonu se ozval dávivý kašel, což byla známka toho, že vrchní soudní rada kouří to své dlouhé havana, a když se konečně ozval, štábního kapitána Votrubu uklidnil. „Votrubo, z toho si nedělejte hlavu, i takový případy se holt stávají, kdy si pachatelé vezmou své přiznání do hrobu. Ten případ vám pochopitelně zůstane jako neznámý, pokud doktor Ježdík nepřiveze s sebou nějaký to její písemný doznání. Jak znám ale pány doktory z judikatury, tak ho spíš nepřiveze, i kdyby nějaké bylo.“ Opět zazněl dusivý kašel a vrchní soudní rada se ozval, až když se zase uklidnil. „To, co jste, Votrubo, k té dámě zjistili, zakládá důvodné podezření, že se mohla na smrti toho kumštýře z Prahy podílet a to, že jste ji pozvali jako svědka, což jste udělali dobře, k tomu jste měli pořádný důvod. Kdyby bylo třeba, klidně za mnou doktora Ježdíka pošlete, ale myslím, že i jemu bude stačit to, co mu předložíte, tak z toho úterka nemějte obavy. Servus!“ Vrchní soudní rada Žlábek položil telefon a to už se objevil v kanceláři štábní strážmistr Hřebejk s papírkem od poštmistra Cibulky s jeho rýmovačkou. „Neměl jste pravdu, pane štábní. Cibulku jste nijak nezaskočil, tohle vám posílá do vaší sbírky. Chcete to přečíst?“ „Ale jo, klidně,“ souhlasil Votruba a Hřebejk spustil: „Já to tušil, že tenhle telegram z Prahy, zamotá všem na pátračce hlavy. Škoda holky, co pod vlak skočí a zmizí navždy těm svým z očí. Tvrdí moje kebulka, zdraví 24

pana štábního a poroučí se poštmistr Václav Cibulka.

Dobrý, pane štábní, co?“ „Cibulky je jako poštmistra škoda, to tvrdím už hezkou dobu. O tom už si mohly děti číst ve slabikáři.“ Votruba vytáhl ze stolu štos Cibulkových říkanek a tuto, zatím poslední, k nim přiložil. „Hovořil jsem, Hřebejk, s vrchním soudním radou Žlábkem, že se na nás v úterý chystá doktor Ježdík. Máme zůstat v klidu, a kdyby bylo zle, máme doktora Ježdíka za ním poslat. Jinak jestli jste slyšel vedle velkou ránu, tak to mi právě spad kámen ze srdce. Cibulkovi dejte za tu říkanku pořádnýho ruma, aby nebyl škodnej. A že ho zdravím.“ Votruba začal pro jistotu prohlížet spis Rýznera, jestli je v něm opravdu všechno, co se zatím podařilo k případu zjistit, ale to už Hřebejk odcházel z kanceláře splnit jeho přání.

To úterý, kdy se měl na četnické pátračce objevit JUDr. Ježdík, ho čekal štábní kapitán Votruba marně.

Nezavolal ani neposlal telegram, a to už ve středu Votruba nevydržel a zavolal vrchnímu soudnímu radovi Žlábkovi, jestli by neměl zavolat na pátračku do Prahy, aby jejich technik posmrtně odebral Ježdíkové daktylky. „Votrubo, já bych to nedělal. Ta rodina toho má asi až za vandr a patrně ví svý, a co, to vy už se nikdy nedozvíte. Co tím získáte? Že byla Ježdíková s tím Rýznerem v bytě? To přece máte potvrzeno. Jsou prostě vraždy, že i když máte pachatele v ruce, tak se od něho nikdy nedozvíte motiv a zůstává to jeho tajemstvím. Já bych to nechal spát. Případ odložte jako nejasnou sebevraždu a odložte to ad acta. Berte to, Votrubo, jako rozhřešení, neudělali jste v tom případu málo. Obávám se, 25

že tuhle republiku očekávají horší časy, než jsou dva zbytečně zmařené životy.“ Žlábek si mohutně odkašlal a hned pokračoval: „S rakouským anšlusem a se Sudety se Hitler jen tak nespokojí. A republika bez opevnění v pohraničí je jak nahatá holka, která se jen tak žádnýmu násilníkovi neubrání. Když řeknu, že je to, Votrubo, na panáka, tak jeden je zatraceně málo. Chce se mi říct, jak zpívá Werich s Voskovcem, na shledanou v lepších časech, ale na ty si budeme muset počkat asi hodně dlouho,“ skončil vrchní soudní rada Žlábek dost pesimisticky a Votruba na spis SMRT BOHÉMA napsal červenou tužkou: Odložit a založit ad acta!

26

POKLONA, PÁNI ČETNÍCI Z PÁTRAČKY!

Když se ráno dvacátého listopadu v sedmatřicátém vrátil písecký kasař Ferdinand Šembera z Borů, kde si odpykával tříletý trest za dvě kampeličky v Mirovicích a v Protivíně, tak se doma dlouho nezdržel. První, co bylo, tak si zašel k Neherovi, kde si z „nasušených“ peněz, které mu zbyly z rozpárané protivínské „popelky“ koupil parádní kvádro, vlněný dlouhý zimní kabát a u Bati si pořídil nová „pérka“. Parádně oháknutý se za dva dny k večeru objevil ve dveřích zdejší četnické pátračky se slovy „Poklona, páni četníci z pátračky!“, a položil před štábního strážmistra Hřebejka koženou tašku, ve které bylo kasařské nářadí. „Vrátil jsem se, pane štábní, z lapáku a končím se zlodějnou. Tady vám odevzdávám svoji kasařskou živnost s niklštálem, po kterým jste tak dlouho pátrali. Začátkem prosince balím kufr a odjíždím do Hamburku a desátýho dávám Evropě vale a plavím se do Ameriky.“ Šembera si vytáhl kožené pouzdro s krátkými doutníky a začal je četníkům nabízet. „Ferďasi, to, že končíš se zlodějnou, to je známá hláška, kterou už jsem tu od tebe slyšel dvakrát a dvakrát jsem tě taky poslal zpátky na Bory. Kolikrát to od tebe slyšel náš pan štábní, to nevím, ale co já vím, tak už jsi 27

dral peří na Borech nejmíň pětkrát.“ Štábní strážmistr otevřel tašku a vyndal z ní hasák, který zřejmě pamatoval nejednu rozpáranou „popelku“. „Ale tentokrát vás, pane štábní, nezklamu, Ferďase se zbavíte navždycky, už vás nebude zlobit. To vám přísahám na tenhle niklštál.“ Šembera sáhl dvěma prsty na francouzák, když vtom vyšel ze své kanceláře velitel pátračky štábní kapitán Votruba. „Tak tě tady, Ferďasi, poslouchám a nechci věřit svým uším, co tu od tebe slyším. Koukám, že ses na tu cestu za velkou louži pořádně vyfik. To bude zřejmě za prachy, co sis ulil z těch dvou kampeliček. Obrať kapsy a všechno na stůl!“ vyzval Votruba kasaře a na stole se objevila fungl nová kožená peněženka a v ní čtyři tisícovky, čtyři pětistovky a osm stokorun. „Zabírá se, Ferďásku!“ Votruba všechno přistrčil k Hře­ bejkovi. „Ale to přece nemůžete, pane štábní. Ty ukradený prachy jsem si odseděl a protivínská kampelička nepřišla zkrátka, protože jí to uhradila pojišťovna,“ bránil se kasař. „To je, Ferďásku, pravda, ale ořvala to pojišťovna a ty jsi z tý škody nezaplatil floka. Pro nás je to tím pádem pořád předmět doličnej.“ Votruba si zapálil viržinko. „Vypadá to, Ferďasi, že máš po Americe. Vidíš, to je ta kasařská haurovština, na kterou dojel už nejeden kasař. A to si říkáte šlechta galerky. Jak máte prachy, musíte se s nima mazlit a dělat před galerkou ze sebe haury. Tohle jsi na pátračce nečekal, co? Chybička se vloudila, Ferďasi, a na tu tvoji Ameriku, kterou sis 28

vysnil v lapáku na Borech, zapomeň!“ Votruba nakročil do své kanceláře a s úsměvem se podíval na Šemberu. „Můžeš nám to odpustit?“ „To tedy nemůžu, pane štábní! Nejsem Kristus. Jsem bez floka, abych šel žebrotou. Tohle si bude Ferďas dlouho, moc dlouho pamatovat. Už teď, pánové, přemejšlím, jak tohle pátračce vrátit.“ Naštvaný kasař se zvedl ze židle a odešel ke dveřím. Jen co je otevřel, tak se otočil a smekl klobouk. „Poklona, páni četníci! Myslím, že se spolu nevidíme naposledy.“ Kasař za sebou rychle zavřel dveře a vypadl z pátračky jak cukrář. Hřebejk hned nato zašel do kanceláře štábního kapitána Votruby a musel si k tomu říct své. „Tak nevím, pane štábní, jestli to bylo dobře připravit Ferďase na mizinu. Mohli jsme mít od něho pokoj.

Víte, jak dlouho nám trvalo, než jsme na něj přišli. Ten si udělá novej niklštál a…“ „A začne krást znovu? To je možný, dokonce jistota. Děláte mi, Hřebejk, starosti. Přece jsem mu nemoh nechat ty ukradený prachy. My jsme, Hřebejk, četníci a ne charita. Šembera má zlodějnu v krvi. Možná, že jsme ho tím, že se nepodívá za velkou louži, zachránili od většího maléru, než je tady nějaká vykradená popelka. Každopádně mějte kasaře Ferďase v merku, ten to pátračce jen tak nezapomene.“ „To budu, pane štábní. Tenkrát mi ho práskla bordelmamá Šestáková, když si udělal po Protivínu bene s holkama v Domě laskavé neřesti. Stejnou osudovou chybu už Ferďas určitě neudělá. Ten jeho parádní vercajk, co nám přines, ho musí sakra mrzet.“ 29