Smrt místostarosty

Stanislav Češka SMRT MÍSTOSTAROSTY Brněnská mordparta vyšetřuje Odpovědný redaktor Michal Jurza Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 www.mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2020 Obálka © Ivana Dudková, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2020 Vydání první Vychází jako 320. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-9189-2

STANISLAV ČEŠKA

Smrt místostarosty Brněnská mordparta vyšetřuje

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy Knihu s úctou věnuji také všem policistům brněnského krajského a městského ředitelství policie, kteří se podíleli na úspěšném a brilantním vyřešení případu, který se stal inspirací tohoto románu.

Rád bych také poděkoval panu plukovníku Luďku Blahákovi a panu kapitánu Radimu Hofmanovi z SKPV Brno za cenné informace o případu, který mě inspiroval k napsání této knihy, a o postupu jeho vyšetřování.

Výslovně bych si však dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.

Román, který právě začínáte číst, je inspirován skutečným případem vraždy, který úspěšně vyřešili kriminalisté z brněnské mordparty začátkem druhého desetiletí tohoto století. Stalo se tak i za pomoci kolegů z městského ředitelství Policie ČR. Tam, kde postavy románu mají své skutečné předobrazy, jsem změnil jejich jména občas i povolání a místa původu. Stejně tak jsem mírně pozměnil dobu, kdy se tento případ odehrával, a také některá místa s tímto případem spjatá.

Ve skutečnosti oběť popisovaného zločinu neměla nic společného s brněnskou Bystrcí, kterou jsem zvolil za dějiště příběhu, protože je bydlištěm mého literárního detektiva Standy Berky. Zavražděný muž byl však skutečně místostarostou, ovšem v jiné brněnské čtvrti.

7

Pokud vás bude blíže zajímat, „jak to bylo doopravdy“, nepřehlédněte krátký doslov v závěru knihy.

V každém případě si dovoluji navíc zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa byly více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny pro účely literárního příběhu.

S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.

8

1 V životě každého člověka se střídají nejrůznější fáze.

Někdy úspěšné, jindy méně – a smolaři občas prožívají úplné propadáky.

Někdy máte možnost dělat to, co vás baví. Jindy jste ovšem nuceni vykonávat činnosti, které vás přímo… zkrátka vám nedělají extra radost. V takových chvílích, pokud si tedy nechcete otravovat život, bývá nejlepší s dotyčnou prací seknout a začít s něčím jiným. S něčím, co vás uživí, a pokud možno navíc bude bavit.

Tak jsem i já v polovině devadesátých let minulého století hodil vidle do své slibně rozjeté policejní kariéry. Při nástupu do této funkce ještě za socíku, koncem 80. let, jsem byl historicky služebně nejmladším šéfem brněnské mordparty.

Po listopadu 89 pak ovšem nastaly poněkud turbulentní časy. Raketový vzestup zločinnosti způsobený jinak vítaným uvolněním společenských poměrů a podpořený neuváženou prezidentskou amnestií způsobil, že jsme na kriminálce občas nevěděli, kam skočit.

K tomu všemu se, jak už to při podobných společenských změnách bývá, i do policie hrnuly nové, uvědomělé kádry. Dotyční experti toho o policejní práci v horším případě mnoho nevěděli, v tom lepším měli teoretické představy, jak by měla policie pracovat, a ve svém výsledku to vše vedlo k neustálým reformám, které spoustu zkušených policajtů otrávily, takže byli 9

buď odejiti, nebo odešli od policie, zhusta za lepším, sami.

Pravda, v dobách těchto turbulentních změn se občas k policii dostali i tací, kteří pro tuto práci měli talent a schopnosti a převratná doba jim umožnila své schopnosti rychleji uplatnit. Takže i k nám na mordpartu se dostali kolegové, kterým by za normálních okolností, které už nyní opět platí, trvalo podstatně déle, než by získali potřebnou praxi a nabyli patřičných zkušeností.

A někteří z nich na mordpartě slouží úspěšně dodnes.

Jedním z těch, kteří však od policie tehdy odešli, jsem byl i já, jak jsem se už zmínil. Udělal jsem se pro sebe a zřídil si soukromou detektivní kancelář, ve které jsem byl vším – zaměstnancem i šéfem.

Mé privátní začátky byly pochopitelně poněkud rozpačité. Pár nedůležitých případů rozvodů a nevěr mě sice pobavilo a poučil jsem se při nich i o pozoruhodných technikách sexuálního styku, ovšem po odborné stránce mě nijak nenadchly. Hlavní však bylo, že mě přesvědčily o tom, že se jako soukromé očko můžu uživit.

No, a potom mě potkalo něco jako první pořadí ve sportce. Tři případy přesně charakterizující onu dobu „Divokého východu“, tedy přímo pionýrskou dobu znovubudování kapitalismu v Česku, „když se zhaslo, právníci se poslali na kutě a čekalo se, co bude, až se zase rozsvítí.“ Zmíněné tři případy se týkaly únosů dětí velice majetných rodičů české, ruské a arabské národnosti. Měl jsem opravdu štěstí, protože všechny tři rodičovské páry byly 10

nesmírně vděčné a uznalé a za záchranu svých potomků mě finančně zabezpečily až do smrti a ještě na dost dlouhou dobu potom. Takže mně ani nijak nevadily zahojené jizvy připomínající těch několik nábojů, které při práci na těchto případech prošly mým tělem, naštěstí skrz jeho méně důležité části.

Po vyléčení zranění z posledního ze tří zmiňovaných únosů jsem si splnil přání. Nechal jsem si totiž postavit vilu podle svého přání na vysněném místě nad milovanou Brněnskou přehradou v brněnské čtvrti zvané Bystrc.

A když jsem se poprvé zadíval z balkónu v prvním patře svého nového domu na přehradu, spokojeně jsem si uvědomil, že mé rozhodnutí odejít od policie se mi vyplatilo a mohu od té doby pracovat pouze pro radost.

Což jsem činil. Bral jsem pouze takové případy, které mě zajímaly, nebo které byly nadmíru finančně zajímavé. Platit jsem si nechal královsky, ovšem pouze od těch, kteří na to měli. Pro ty ostatní jsem někdy pracoval i zdarma. Jsem prostě od přírody takový dobrák.

Co víc si přát…

2 Už jsem žil v přesvědčení, že další profesionální kotrmelec v mé detektivní kariéře se konat nebude. Dařilo se mi dobře a nikdo mě nebuzeroval, pokud nepočítám netr11

pělivé zákazníky. Ti mi však nevadili. Udělal jsem pro ně, co se udělat dalo, a pokud přesto otravovali, dokázal jsem je odpálkovat.

Na policii jsem také nezanevřel, protože mordpartě po mně začal šéfovat můj kamarád a bývalý zástupce Jarda Motl, s nímž a s jeho podřízenými, zčásti stále i mými bývalými kolegy, jsem udržoval ty nejlepší vztahy a někdy se jim pletl do jejich vyšetřování. Dlužno dodat, že to vedlo občas k jejich rozčilování a vždy ke vzájemnému prospěchu.

Jenže jsem časem při svých vyšetřováních narazil na jistého Klementa Chládka. V dobách socialismu špičkového velkoveksláka a neoficiálního obchodníka se vším možným, kterého jsem dostal za mříže za nedovolené ozbrojování.

A v dobách nekonečné svobody se tento pozoruhodný muž posléze vyšvihl do pozice nejbohatšího občana naší země, který to dotáhl až na premiéra. A já, jako starý známý, jsem pak na jeho přání několikrát společně s policií řešil případy týkající se přímo Chládka nebo lidí s Chládkem nějak spojených.

Nakonec se však on sám dostal do podezření, že stál za vraždami svých bývalých zaměstnanců.1 A protože si opět přál, abych se spolu s policií ujal vyšetřování, nezbylo mi nic jiného, než přijmout nabídku k opětnému nástupu na kriminálku, protože u tohoto vyšetřování jsem už jako pouhý soukromý detektiv kibicovat nemohl.

Viz román Smrt ve Stuttgartu.

1

12

Pravda, nebylo to jen tak. Má námaha byla oceněna.

Byl jsem mimořádně povýšen o dvě hodnosti na podplukovníka a jmenován do funkce speciálního vyšetřovatele policejního prezidia, který byl přidělen ke spolupráci na brněnskou mordpartu.

Příliš se mi do tohoto návratu k policii nechtělo, jelikož mi nic nescházelo. Jenže odmítnout jsem dost dobře nemohl a koneckonců mezi Jardou Motlem a jeho lidmi mi bylo moc dobře.

Můj návrat k policii měl být ovšem pouze dočasný.

A já si právě koncem tohoto léta říkal, že je nejvyšší čas, abych té dočasnosti učinil zadost, podruhé policii opustil a zase se vrátil do své útulné kanceláře na Lidické ulici poblíž Městského divadla Brno.

3

O čtyři dny dříve Zaryla mu své nehty do zad a Richard Nekvasil ji vší silou svých boků zase přimáčkl k lůžku. Udělal se skoro ve stejné chvíli jako ona. Za dobu, co ji poznal, bylo to už před časem v nočním klubu, kde pracovala, si troufal poznat, kdy své vzrušení pouze profesionálně hrála, a kdy se opravdu potkala s orgasmem.

Tiše zavyl, převalil se z jejího těla na bok a pozoroval její naběhlé bradavky a oddychující ploché břicho.

13

V duchu obdivoval, jak dokonalé má tělo i po dvou porodech.

A v duchu si také říkal, že ke své bývalé profesi má opravdu talent. Takový sex zatím neměl s žádnou jinou.

Ani s žádnou jinou dívkou při svých návštěvách v nočních klubech. Ona byla prostě jediná. Jedinečná. Tedy pokud se sexu týče.

Ani nevěděl proč, a vzpomněl si na manželku. S ní takový sex už dlouho neměl. Pokud vůbec někdy. Ne, že by to s ní nebylo pěkné, ale tak vášnivá jeho žena nikdy nebyla.

No jo, přiznal si nepříliš nadšeně. Je bohužel smutnou skutečností, že život není jenom o sexu. I když by to bylo pěkné, kdyby byl.

Z postele, nebo kde tyhle prima kratochvíle provozujete, musíte občas vylézt ven. Ven do občas ošklivého a nepřátelského světa. Anebo prostě do světa, kde musíte normálně žít. Spolu s jinými. A třeba také platit spoustu účtů.

A i když si to přiznával nerad, po prozatímním soužití s tou tiše oddechující nahou Venuší vedle něj, jeho žena nemá tak dokonalou postavu a není takový gejzír orgasmů, jenže má zase jiné přednosti, které jsou potřebné pro život.

Třeba tolik pochopení a tolerance jako u manželky by u jiné našel jen těžko. Ani zdaleka mu nedělala takové scény jako ta, se kterou právě sdílel lůžko.

A především, když to společné soužití vezme čistě pragmaticky, tak v neposlední řadě jeho život s manželkou sice nebyl plný tak intenzivního sexu té nejvyšší 14

úrovně, ovšem stejně tak intenzivní nebyl nápor na jeho konto, jako tomu bylo v jeho nynější domácnosti.

Takže by se měl zamyslet nad tím, jestli by nebylo lepší odložit svoji mužskou hrdost a ješitnost a neměl by se pokorně vrátit domů. Zvlášť když dobře věděl, že manželka by nebyla proti.

Když se jí na to naposledy ptal, opravdu se netvářila odmítavě. Bylo na ní vidět, že by jej měla ráda zpět.

On by vlastně také nebyl proti. Jenže léta utíkají a věčně vám není přáno to, co právě prožil s ženou tiše oddychující vedle něj.

Rozum mu holt říká, aby se vrátil k manželce. Rozum ano… Jistá část jeho těla však nikoliv.

4 Zatím jsem se s nápadem stát se opět soukromým očkem svěřil pouze své dlouholeté přítelkyni a životní družce Lucii. Přestože i Jarda Motl, který mě za ta léta dobře znal, cosi tušil. A já se před ním ostatně nikdy netajil s tím, že nehodlám zůstat u policie napodruhé tak dlouho, abych odešel rovnou do důchodu.

Bylo zářijové sobotní ráno a já vyspinkaný do růžova vpochodoval do kuchyně, abych se posílil na začátek víkendu, který nás čekal.

15

Měl jsem volno, protože jsem na svá bedra převzal víkendovou pohotovost na mordpartě před týdnem, a tak jsem plánoval procházku kolem přehrady následovanou projížďkou na lodi Stuttgart s kamarádem Jendou Hornem, od něhož jsem věděl, že s korábem jemu svěřeným bude brázdit drsné vody Brněnské přehrady po oba víkendové dny.

Lucka byla už dávno vzhůru, protože její svatební agentura, jak tomu bývalo v sobotu obvyklé, organizovala jednu z událostí, které ona nazývala velkolepou a perfektně uspořádanou svatbou (a já zase počátkem cesty k velkolepému a draze zaplacenému rozvodu).

Na stole mě čekala neméně perfektně připravená omeleta ze šunky a vajíček, přesně tak, jak to mám rád, čerstvé křupavé rohlíčky a automat na espresso naplněný kávou, vodou i mlékem, který se jenom třásl na to, připravit mi můj oblíbený nápoj.

Zadíval jsem se jako mlsný kocour na svoji stále štíhlou a náramně pěkně tvarovanou partnerku. Krátce mě políbila, načež pomocí rtěnky dokončovala své perfektní a nenápadné líčení.

Zatvářil jsem se jako ještě mlsnější kocour a žádostivě jsem zapředl: „Musíš už doopravdy jít?“ Lucka po mně mrskla svými modrými kukadly a zavrněla: „Copak by si přál můj hrdinný detektiv, postrach zločinu v Brně i střední Evropě?“ „Jako by ti to nebylo jasné,“ pronesl jsem hlasem, do kterého jsem se snažil vložit do nejvíc erotického dusna.

16

„Hele, dobře víš, že povinnosti mě volají,“ zamávala mi Lucka před nosem nataženým ukazovákem s perfektně rudě nalakovaným nehtem. Ostatně, jak jsem si stačil všimnout, neméně dokonale byly nalakované i ostatní Lucčiny prstíky.

5 Zatvářil jsem se patřičně zklamaně a vstal ke kávovaru, když se ke mně Lucka otočila a zašveholila: „Málem bych zapomněla. Ráno, ještě když jsi spal, mi volala Lenka Nekvasilová.“ Já v té chvíli začal soustředěně dumat nad tím, jakou kávu si v našem automatu připravím, takže jsem Lucčina poslední slova tak úplně pozorně nevnímal, což mělo za následek, že jsem nepříliš inteligentním tónem zabručel: „Jaká Nekvasilová? Žádnou neznám.

A Nekvasilové mě tohle ráno nezajímají. Mám chuť na dobré kafe.“ Lucka se zastavila ve svém poletování kuchyní, zadívala se na mě útrpně a slitovným hlasem děla: „Chudáčku můj unavený, ty ještě spinkáš. A tvoje Lucinka to s tebou má těžké.“ Zadíval jsem se na Lucku pohledem, který měl nejspíš do inteligentního výrazu tak daleko, jako má daleko k rozumu značná část našich politiků.

17

Ušklíbl jsem se a zabručel: „Ňu, ňu, ňu, víš, že to tvé chudáčkování nesnáším.“ Lucka se na mě zářivě usmála. Tak, jak to umí jen ona. Poté chlácholivě pronesla: „Já za to přece, ty můj bobečku, nemůžu, že ještě napolo spinkáš a dnes po ránu pomaleji chápeš.

Nechceš mi snad tvrdit, že neznáš mou kamarádku Lenku Nekvasilovou, manželku našeho místostarosty Richarda Nekvasila.

Vždyť Lenka je přece tvoje spolužačka ze Šlapanic a z gymnázia na Křenové.“ Konečně jsem se probudil a zabral. Zapálilo mi to, takže jsem přešel do mírného protiútoku: „Jo, ty myslíš Lenku Křížkovou, tedy zamlada Křížkovou. To jsi měla říct hned.“ Lucka se na mě pátravě zadívala a hlasem policajtky při výslechu pronesla: „To jsi těch ženských měl tolik, že si svoje studentské lásky už nepamatuješ? Nebo že by skleróza už nastupovala?“ „Ale houby skleróza,“ děl jsem nonšalantně. „Když mně po ránu dáváš testy inteligence, nemůžeš čekat zázraky. Když jsi sama navíc už, ví bůh jak dlouho, vzhůru.“ „Lenku Křížkovou, tedy jednu z našich bystrckých paní místostarostových, si samozřejmě pamatuji. Byla o dva roky mladší, ve Šlapanicích bydleli Křížkovi kousek od nás.

A vzhledem k rozdílu ve věku byla tudíž o dvě třídy níž, než jsem byl já.

Na gymplu jsem s ní asi půl roku chodil, když ona byla ve druháku a já měl před maturitou. Jenže to mezi námi tak nějak vyšumělo.“ 18

Dovolil jsem si ještě menší rýpnutí: „Tohle všechno však víš, tak proč mě zkoušíš? A vůbec – jsi spokojená s výslechem?

Jenže stejně furt nechápu, proč mi Lenku předhazuješ. Je to tvoje kamarádka, ale já se s ní už léta nestýkám.

Tedy pokud nepočítáš to, jak jsme do sebe s Nekvasilovými před rokem vrazili v Městském divadle.“ Lucka pokrčila rameny a omluvným tónem řekla: „Já tě, ty můj milý Staníčku, nezkouším. Jen jsem tě přiváděla k vědomí.“ „A proč takový drsný nátlak v sobotu dopoledne?“ namítl jsem.

Lucka se usmála a děla mile: „Ty můj medvídku, právě proto, že je sobota dopoledne a já tě znám. Je totiž potřeba, aby ses probral, protože k nám Lenka za chvíli přijde, a to už tu já nebudu.“

6 Zatvářil jsem se asi dost pitomě, protože Lucka se nahlas zvonivě rozesmála.

S pohledem vyoraného krtka jsem se udiveně zeptal: „Můžeš mi prosím vysvětlit, proč mi domlouváš rande, a navíc s mou dávno už zapomenutou bejvalkou? Ty teda dokážeš překvapit.“ „Ale já ti přece nedomlouvám rande,“ odvětila Lucka.

19

„Tak proč sem zveš Lenku Nekvasilovou?“ otázal jsem se už zcela zmatený. „Bože, ty můj pospávající a nechápající medvídečku,“ zavrněla Lucka, „ty snad ještě doopravdy napolo spinkáš.

Já k nám Lenku nezvala, ona se vlastně pozvala sama, protože se mě ptala, jestli by se u nás mohla zastavit, aby si s tebou promluvila.“ Pak se na mě Lucka opět zadívala tím svým útrpným pohledem, spráskla svoje pěstěné ruce a rádoby nešťastně zahořekovala: „Ty snad vůbec nesleduješ, co se v naší čtvrti děje. A že naše radnice je v současnosti paralyzovaná.“ Teprve v té chvíli se mi konečně v hlavě rozsvítilo a já si konečně uvědomil, k čemu moje láska směřuje po celou dobu naší, přiznávám se, že z mojí strany poněkud složité konverzace.

Aby i Lucka viděla, že už konečně vím, pověděl jsem: „To máš říct hned, že ti jde o Richarda Nekvasila.“ Předevčírem navečer totiž zmizel jeden z bystrckých místostarostů, inženýr Richard Nekvasil. V pátek při ranní poradě nám to jako novinku sdělil plukovník Jarda Motl, můj kamarád, kdysi zástupce a nyní už dlouhá léta šéf brněnské mordparty.

Nešlo o sdělení přímo služební, které by se nás týkalo, protože záležitost měli zatím na starosti, jak to už v podobných případech bývá, kolegové z města, tedy z brněnského městského policejního ředitelství.

Jarda pouze chtěl, abychom byli v obraze, a také si o tom ještě speciálně se mnou po poradě podrobněji pohovořil, protože brněnská Bystrc je už dlouhá léta 20

mým domovem. Já si tu zprávu uložil do zákoutí své paměti a dále nad ní nijak nemeditoval.

Stranu, jejímž členem Richard Nekvasil byl, jsem totiž nevolil, takže se mně starostovo zmizení nijak osobně nedotklo. Potom, i když drby jsem nijak zvlášť nesledoval, mi bylo cosi známo o jeho způsobu života, takže by mě jeho zmizení, pravda pokud by bylo krátkodobější, nijak zvlášť nepřekvapilo. A v neposlední řadě jsem určitě neměl ten pocit, že by se při mírné nepřítomnosti některého z čelných politických představitelů naše čtvrť propadla do chaosu.

Tudíž jsem díky všem výše jmenovaným důvodům Nekvasilovu zmizení nevěnoval bližší pozornost a ani o něm po příchodu domů nemusel informovat Lucku, protože ta již byla informována díky perfektně fungující vnitrobystrcké dámské informační agentuře.

Takže jsem včerejšího večera pokojně usnul u jakéhosi televizního kriminálního seriálu a posléze se odebral na lůžko, neboť Lucka se do pozdních večerních hodin věnovala přípravě své svatby.

7

O dva dny dříve Upřímně řečeno, Richard Nekvasil nevěděl, proč se nechal přemluvit k téhle schůzce. Vlastně ani tak nešlo o schůzku samotnou, ale o místo jejího konání.

21

On se nejraději domlouval někde v nějaké příjemné hospůdce v centru Brna. Bylo to pohodlné, pravda, občas jste museli vzít zavděk MHD, ale to zase nebyl takový problém. Byl sice sportovec, ale takový městský. Volná příroda jej příliš nelákala. To spíš posilovna, nebo když už, tak golfový areál.

Tady jste sice šli po cestě schované pod stromy, kousek vlevo od vás hladina přehrady, a bylo tady fakt pěkně. Zvlášť když jste minuli poslední chatu po levé straně.

Když jej přemlouval k výletu na přehradu, pořád opakoval, že to bude fajn. Že procházka a čerstvý vzduch udělají dobře všem.

On šel po jeho levici a pořád drmolil o tom jejich podnikání. Jenže právě proto, že šli přírodou, tak se na ty řeči nemohl soustředit. Poslouchal ptáky a pozoroval přírodu kolem sebe.

Prostě se mu tu líbilo. Ovšem jako na místě pro odpočinek, nikoliv pro obchodní jednání.

Tichým šuměním na sebe upozornila kolemjedoucí loď dopravního podniku.

Užíval si to tu. Říkal si, že bydlí nedaleko odsud a vlastně tu byl naposledy před několika lety. Že by sem měl chodit pravidelně. Ovšem na práci a podnikání se tu soustředit určitě nedokáže.

Teď jeho partner, který stále pochodoval po jeho levé straně, nechal hovoru o podnikání obecně a zeptal se jej: „Jaký máš názor na herní automaty?“ Richard Nekvasil se napolo probral z okouzlení přírodou a udiveně se zeptal: „Proč se ptáš zrovna na tohle?

22

Vždyť v těch mých podnicích stejně žádné nejsou.“ Po těchto slovech pokračoval v chůzi.

Nekvasilův partner pokrčil ramena a pověděl: „To nejsou, jen mě to tak zajímá. Já totiž ještě nějaké mám, a pokud by se zase poměry v tomhle směru uvolnily, třeba bych ti je mohl nabídnout. Nechal bys je pak nainstalovat ve svém podniku?“ Udiveně se zadíval na muže po své levici a s ironií v hlase mu řekl: „Kamaráde, nezbláznil ses tak trochu?

Jako místostarosta proti herním automatům vystupuji, a ve svém podniku bych je nechal nainstalovat? Vždyť to by se mi lidé vysmáli. A já nechci, aby se mi smáli, že slovně proti gamblerství vystupuji a ve skutečnosti je podporuji. Já bych ještě rád udělal nějakou politickou kariéru. Což by šlo těžko, kdyby mě novináři vláčeli svými výplody jako toho místostarostu, který kecá, a přitom vyrábí gamblery.

A hlavně tím podporuje duševní rozvrat těch, kteří tomuhle zlozvyku propadli a dnes nejsou schopní starat se pořádně o své děti, které se pak s takovými rodiči v lepším případě nebaví, v horším tomuto zlozvyku propadnou také, podle jejich vzoru. Ostatně pro příklad, alespoň si myslím, možná se mýlím, nemusíš chodit daleko.

Jak určitě dobře víš.“ V zaujetí okolní přírodou umocněném jejich debatou zapomněl sledovat doprovod jeho partnera jdoucí po jeho pravé straně. A to, co u této osoby způsobila jeho poslední slova. Ta o propadnutí gamblerství a o následcích tohoto nešvaru v rodinách.

23

Což byla chyba. Kterou si ani nestačil uvědomit.

Po svých posledních slovech totiž uslyšel tlumené zasyčení: „Ty hajzle jeden zkurvenej! Ty nařvanej, navoněnej zmetku! Ty si o sobě myslíš, jak seš nóbl. A přitom seš jenom obyčejnej nadrženej děvkař. Kterej si i tu svoji poslední lásku musel nabrnknout v bordelu!“ Následovalo cvaknutí, které mu připadlo jako natažení pistole, a než se stačil otočit a nějak zareagovat, zazněl výstřel a v poslední sekundě, než ztratil vědomí, ucítil silnou bolest v zátylku.

Nekvasilův partner s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se bystrcký místostarosta zhroutil k zemi, kde zůstal bezvládně ležet. Pod jeho hlavou se objevila loužička krve.

Zdvihl oči od zřejmě mrtvého Richarda Nekvasila a s nevěřícím výrazem v obličeji prohlásil: „Ty seš naprostej kretén! Tohle snad nemůžeš myslet vážně.

Uvědomuješ si, že jsme teď totálně v prdeli?“

8 Nemohl jsem ani náhodou tvrdit, že by mě Lenčina návštěva potěšila. Už jsem se totiž viděl u přehrady a bylo mi jasné, že hovor s mojí bývalou přítelkyní mé sobotní plány naruší.

Poněkud nevrlým hlasem jsem se proto zeptal: „Kdy nás má vlastně poctít svojí návštěvou tvoje kamarádka Lenka?“ 24

Lucka se podívala na hodinky a medovým hlasem děla: „Já už musím letět a vrátím se někdy pozdě v noci, jak tomu obvykle u svateb bývá.

Ty se stihneš ještě pohodlně nadlábnout, jak to bývá obvyklé zase u tebe ráno, ty můj hrdinný detektive.

No, a Lenka tu bude tak za hodinku, takže asi v devět.

Tedy, říkala jsem jí, aby přišla v devět.“ „To mám teda fakt radost,“ děl jsem notně nakvašeným tónem. „Jenda má totiž trojku službu, což znamená odjezd jeho Stuttgartu v deset hodin z Bystrce. Na to nejspíš můžu zapomenout.“ „Ale broučku,“ zavrněla mazlivě Lucka. „Znáš přece to vaše policejní heslo ‚Pomáhat a chránit‘. Nebo ne?“ „Jo, zní to tak nějak,“ neochotně jsem uznal, „akorát to nemusí platit o víkendu, když mám volno.“ Lucka se na mě koketně zadívala a poněkud ironickým tónem se zeptala: „Neříkal jsi mi něco v tom smyslu, že dobrý policajt je ve službě pořád?“ „To sice jo,“ uznal jsem nepříliš ochotně. „Jenže nesmíš zapomenout, že já jsem nyní pouze takový policajt na baterky. Když se rozhodnu, že ty baterky jsou vybité, tak se prostě zvednu a dám podruhé od policie výpověď. Mě u sboru drží akorát kamarádi a dobří kolegové, jinak nic. Mám svoji dobře zavedenou detektivní agenturu.“ „Já vím. Já to dobře vím,“ smířlivě děla Lucka. „Jenže ty mně určitě chceš udělat radost tím, že pomůžeš mé kamarádce, která žádala o pomoc zase mě, protože říct přímo tobě si netroufla.“ 25