Martina Novotná
SMRT NA HRADĚ MILŠTEJNĚ
Odpovědná redaktorka Martina Ježová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Martina Novotná, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1556-9
Dva muži uzavírají podivnou dohodu, neznámý se rozhodne vzít osud do vlastních rukou
„Jak ses tedy rozhodl?“ zeptal se postarší muž dychtivě svého společníka. Ten se ovšem k odpovědi neměl. Okázale si pohrával s pohárem vína, z něhož stoupala omamná vůně bylin, a se zaujetím sledoval jeho hladinu.
První muž bezmocně sevřel ruce v pěst. Cítil, jak jeho pohár trpělivosti pozvolna přetéká. Snažil se ale ze všech sil ovládnout, věděl, že nyní hraje o všechno, stejně jako si byl vědom, že právě proto ho jeho společník takto pokouší.
Nebyl zdaleka první obětí, která upadla do jeho osidel. Zrovna před pár dny…
„Přemýšlel jsem nad tvou nabídkou skutečně velmi dlouho a pečlivě,“ ozval se konečně druhý muž zeširoka a vytrhl jej tak z neradostných úvah.
„A k čemu jsi došel?“ procedil skrze zatnuté zuby.
„Že tvou nabídku,“ odmlčel se významně, aby co nejvíce využil napětí, které se již teď dalo doslova krájet, „přijmu,“ dořekl velkopansky.
První muž měl v ten moment pocit, jako by mu ze srdce spadl kámen velikosti mlýnského kola. „Bohu díky,“ zašeptal vděčně.
„Jeho bych do toho zrovna netahal,“ ušklíbl se druhý muž jízlivě. „Ten by ti jen stěží schválil to, o co tak bojuješ,
a o důvodu, proč tak činíš, ani nemluvě,“ dodal takřka výsměšně.
„Do toho ti nic není!“ odsekl mu bojovně. „Ty dostaneš, cos chtěl, a víc tě zajímat nemusí!“
„Taky pravda,“ pokrčil bez zájmu rameny. Zvedl pohár k ústům a na jeden dlouhý lok ho vyprázdnil. Nato se významně zadíval na dveře.
Postarší muž pevně sevřel rty. Aby ho někdo takto nepokrytě vyhodil, se nestávalo. Nicméně bez jediného dalšího slova vstal a zamířil k nim.
Když vyšel ven, zhluboka se nadechl. Potřeboval se vzpamatovat nejen z nepříjemného rozhovoru, ale především z opojení, které v něm vyvolal. Vyhrál! Konečně!
Po měsících dohadování a přesvědčování konečně zvítězil! Bude po jeho! Za to těch pár zlatých stojí! Však já už najdu způsob, jak je získat zpět, ubezpečoval se, zatímco mířil ke stáji.
Mladý muž přecházel rázným krokem po místnosti sem a tam. Přešel ji snad už po sté, ještě párkrát a vychodí podél zdi brázdu!
Ač mu podobné přecházení jindy přineslo kýžený klid, dnes tomu bylo přesně naopak. S každým krokem byl vzrušenější a podrážděnější. Co chvíli rozhodil rukama a něco nesrozumitelného zabrblal. Bezděky zvedl ruku a sáhl si na čelo, cítil, jak mu žhne horkostí. Ne, nenechám to tak! zatnul náhle ruce v pěst. Otočil se na patě a prudce vyběhl ze dveří.
Za chvíli se již nádvořím rozlehl cval jeho koně.
„Bože, ochraňuj mého pána, ať už se chystá udělat cokoli,“ zašeptal chlapec s bídou odrostlý dětským šatům, který ho celou dobu ustaraně sledoval. Nato vyrazil za odjezdivším, odhodlán stát mu po boku za všech okolností…
Martinovi je uložen krutý trest, Vícek z Ujkovic se vrací do dávné minulosti, těše se na blízkou budoucnost
„Můžeš mi říct, kde jsi včera byl?“ procedil muž středních let sotva srozumitelně skrze pevně zatnuté zuby. Zle si přitom pohledem měřil druhého, stojícího před ním.
Mladého muže rozložité postavy s kaštanově hnědými vlasy, spadajícími až na ramena, a chrpově modrýma očima, které nyní zahanbeně upíral k zemi.
„Já…“ soukal ze sebe přiškrceně, v tváři rudý jako rak. Cítil se hrozně, kéž by se mohl schovat do podlahy, na níž právě stál.
„To nemáš dost odvahy k tomu, abys přiznal, čeho ses dopustil?!“ rozkřikl se první hněvivě a vyskočil od stolu. Pěstí udeřil do jeho desky tak silně, až pohár na něm poskočil, div že se nepřevrhl.
„Mám!“ odpověděl voják prostě. Zvedl pohled od země a pevně se svému pánu zadíval do tmavě hnědých očí, které výrazně kontrastovaly s jeho světlými vlasy barvy zralého obilí. „Včera jsem se přes váš výslovný zákaz zdržel ve vesnici…“ začal své doznání.
V ten moment Víckovi, pánu na Ujkovicích, přelétl přes rty ulehčený úsměv, který zmizel, sotva se objevil. Oddechl si, že je Martin, muž zodpovědný za bezpečnost na jeho panství, čestný člověk, schopný postavit
se ke svým nepravostem čelem i za cenu citelného postihu.
„Za porušení mých rozkazů tě stihne přísný trest!“ skočil mu ostře do řeči. Nehodlal marnit čas posloucháním, jak se Martin zapomněl v šenku do ranních hodin a zmeškal tak noční službu. K vojákově smůle si toho všiml. Nebýt toho, nedozvěděl by se nic. Ostatní obyvatelé tvrze by na Martina nikdy nežalovali. Měli ho rádi pro jeho otevřenou, přátelskou povahu, stejně jako pro jeho přímost a smysl pro spravedlnost. Martin nikdy nikomu nic neodpustil. Když někoho nachytal při zahálce, dostal lenoch, co si zasloužil. Na druhou stranu byl ale uznalý, nejednou se u Vícka, pána na Ujkovicích, přimluvil, když to bylo potřeba.
„Ano, pane,“ vypjal se nyní Martin do pozoru, připraven čelit rozhodnutí svého pána, ať už bude jakékoli, jako muž.
„Doprovodíš mě na Milštejn,“ řekl pan Vícek vážně. V očích mu ale pohrávaly šibalské jiskřičky. Když uviděl vojákův nechápavý výraz, neudržel se již a rozesmál se na celé kolo. Přehnaně formální, pánovité chování, jaké se nyní snažil předvádět, nebylo nic pro něj. Patřil k tomu málu pánů, kteří uznávali, že i poddaní jsou lidé, a podle toho se k nim i choval. Zejména právě k Martinovi.
„Kdyby ses viděl!“ hýkal pobaveně. „Pojď, posaď se,“ vyzval vojáka, když se trochu uklidnil. Rukou ukázal na lavici na protější straně stolu, za nímž stál. Sám se pak posadil na své místo, odkud prve vyskočil, aby svému chování dodal patřičný ráz. Ve skutečnosti se ale jednalo spíše o hru. Rád podobným způsobem zkoušel pevnost Martinova charakteru. K jeho chvále musel uznat, že z nich zatím vyšel vždy se štítem. „Nalej mně i sobě,“ pokračoval v pokynech. Pohledem přitom zavadil o konvici stojící na
bytelném stole. Ten byl společně s lavicemi, dvěma velkými truhlami, nad nimiž byly podél celé zdi dlouhé police, a prostým křížem na východní stěně jediným nábytkem v rozlehlé místnosti, tvořící pomyslné srdce ujkovické tvrze.
Ujkovice byly malé panství, ztracené hluboko v lesích. Jeho obyvatelům se na něm ale vedlo dobře, pan Vícek byl uznalý pán a dobrý hospodář. Co víc by si mohli přát?
„Podle vašeho přání,“ uklonil se Martin uctivě, stále poněkud rozpačitý z lekce, které se mu právě dostalo. Nikdy nedokázal odhadnout, zda se jeho pán hněvá skutečně, nebo jen tak říkajíc naoko.
Chopil se konvice a naplnil poháry vínem, rudým jako krev. Zvedl je do výše, a zatímco jeden podal svému pánu, druhý si přiložil k ústům a dychtivě se napil.
Pohostinnost pana Vícka ho nikterak nepřekvapila.
Naopak, byl na ni zvyklý. To ale neznamenalo, že by si jí náležitě nevážil, stejně jako důvěry, kterou mu pán propůjčoval. Ač neurozený, prostý voják, byl mu bližší než kdokoli jiný. Když spolu byli sami, často se k němu choval skoro jako k rovnému.
Martin vyprázdnil pohár a položil ho zpět na stůl. Naprázdno polkl při pohledu na stále ještě téměř plnou konvici. Po noční pijatice měl žízeň, že by se o ni mohl opřít. Jeden pohár ji tak nedokázal utišit.
Pan Vícek pochopil. Odevzdaně si povzdechl a mlčky přikývl. Martin si bryskně dolil. I druhý pohár byl vmžiku prázdný. „Díky,“ pronesl upřímně, když ho opět sklonil. „A omlouvám se za ten včerejšek,“ vrátil se k přechozímu hovoru. Mrzelo ho, že porušil pánův rozkaz. Víckovi z Ujkovic byl hluboce oddán, nebýt jeho, nebyl by již mezi živými… Cítil proto potřebu se před ním náležitě ospravedlnit. Stejně jako sám před sebou. Proti jeho vůli
mu na mysli vyvstala nedávná slova z nedělního kázání, jehož byl nucen se účastnit. Kněz místního kostela v něm mluvil o důležitosti a potřebnosti odpouštění si mezi lidmi navzájem. On ale ze zkušenosti věděl, že nejtěžší je odpustit sám sobě…
„Nech to být,“ mávl pan Vícek velkoryse rukou. „Dávej si ale pozor, aby se to neopakovalo!“ varoval přísně. Pořádek musí být!
„Nebude! Slibuji, že nebude!“ vyhrkl Martin upřímně. „Co jste to říkal o cestě na Milštejn?“ nadhodil po chvíli. Zvědavost byla v daném okamžiku silnější než výčitky svědomí.
„Můj dávný přítel Koloman z Milštejna pořádá slavnost na počest svého patrona svatého Blahomíra,“ odpověděl pan Vícek věcně. „Doprovodíš mě na ni,“ dodal poněkud zbytečně. Martin byl zodpovědný nejen za bezpečnost panství, ale i pana Vícka samotného. Jezdil s ním proto téměř vždy a všude.
„Ano, pane,“ odpověděl voják bez velkého nadšení. Podobné události, kde se to urozenými jen hemžilo, nesnášel. Šlechtici mu vadili snad ještě více než duchovní, a to bylo v jeho případě co říct. Nikdy se netajil tím, že je ve víře nedbalý a kněží se straní. Jít v neděli do kostela pro něj tak byl skutečný očistec, kterému se vždy snažil ze všech sil vyhnout. K jeho smůle se mu to ale téměř nikdy nepodařilo, pan Vícek byl v podobných věcech neústupný.
„Musíš přece dohlédnout, abych nepolevil v lekcích šermu!“ nadhodil pán z Ujkovic, ve snaze zvednout Martinovi náladu.
Pan Vícek vždy platil za schopného šermíře. Co ale přišel na Ujkovice Martin, musel uznat, že má co dohánět. Nebyl ješitný, a přiznal tak nejen sobě, ale i právě Martinovi, že je ten v šermu a boji obecně lepší než on. Nařídil mu proto, aby ho tak říkajíc vzal do učení. Martin se tohoto
úkolu zhostil s vervou sobě vlastní. Pana Vícka tak čekaly nekonečné hodiny cvičení, za které byl ale z duše rád a upřímně se na ně těšil. Stejně jako Martin.
„Máte pravdu, můj pane! Zrovna dnes jsme ještě necvičili! To bychom měli hned napravit!“ všecek ožil. Šerm doslova miloval, dával mu zapomenout na všechno zlé, co mu krutý osud dosud připravil. A že toho nebylo málo…
„Teď ne,“ zchladil jeho nadšení pan Vícek. „Musíme co nejdříve vyrazit na cestu, abychom se na Milštejn dostali včas. Svátek svatého Blahomíra se blíží… Vyjedeme proto ještě dnes. Dojdi pro Bohdana, ať mi sbalí věci a nechá připravit koně… i sobě!“
„Bohdan jede taky?“ rozzářil se Martin.
„Jistě,“ potvrdil pan Vícek. „Ty budeš dávat pozor na mě, on zase na tebe!“ prohodil s kamennou tváří.
„Já přece nepotřebuji, aby…“ ohradil se Martin téměř dotčeně. Není přece žádný nemrcouch, aby na něj musel někdo dávat pozor!
„Bude tě hlídat, abys mezi tolika urozenými neprovedl nějakou hloupost a neudělal mi ostudu!“ skočil mu pan Vícek do řeči.
Martin rázem zkrotl. Byl si dobře vědom toho, že je pán z Ujkovic v právu. Bohdan, na rozdíl od něj, dvorní chování ovládal bez sebemenšího zaváhání.
„S panem Kolomanem jsme velmi dobří přátelé. Známe se roky. Vlastně jsme spolu vyrůstali. Dokonce jsme společně sloužili coby panošové jednomu pánu,“ vykládal pan Vícek zaníceně.
Martin bezmocně sevřel ruce v pěst. Pomalu, ale jistě začínal mít z pana Kolomana osypky. Co vyjeli z Ujkovic, nemluvil jeho pán o ničem a o nikom jiném než o pánu z Milštejna.
„On se pak ale dobře oženil a odstěhoval na panství své ženy. Krátce po svatbě začal budovat hrad Milštejn. Pamatuji si, jaké úsilí a nemálo peněz ho stálo, aby mu král výstavbu kamenného hradu povolil. Dokonce se musel zavázat, že se společně s ostatními pány, především pány z Vartenberka a z Ronova, zasadí o bezpečnost Libské kupecké stezky. Hlavní ale je, že se mu splnil jeho sen, už jako malý toužil po tom, být hradním pánem. Říkával, že by udělal všechno pro to, aby měl vlastní hrad. A to se mu také podařilo!“ vypjal se pan Vícek, hrdý na přítelův úspěch. „Nechal vybudovat Milštejn, podle kterého si pak začal říkat pán z Milštejna…“ bájil obdivně. On na rozdíl od pana Kolomana zůstal na skromném panství, zděděném po otci.
To se mu to buduje, když se dobře oženil! Stavět za peníze někoho jiného by dokázal každý ňouma, šklebil se Martin v duchu. Nahlas si ale nedovolil říct nic.
„Od té doby, co přesídlil na sever, jsme se moc nevídali,“ pokračoval pan Vícek ve vyprávění.
Martin s Bohdanem si vyměnili odevzdané pohledy. Nepamatovali, kdy naposledy toho jejich pán tolik namluvil.
Vícek z Ujkovic byl muž spíše uzavřený, o sobě hovořil jen zcela výjimečně. Jindy to především Martina mrzelo, rád by o svém pánu věděl něco víc, nyní jeho mluvnosti ale upřímně litoval. Měl pocit, že při dalším panu Kolomanovi či Milštejnu snad vyskočí z kůže…
„To ale neznamená, že bychom o sobě nevěděli!“ dodal zatím pan Vícek významně. Jel o půl koňské délky před svými sluhy, nemohl proto vidět, jak kysele se při jeho slovech tváří. I kdyby toho nebylo, nic by to na věci neměnilo. Co se vydali na cestu, vyvstávaly mu před vnitřním zrakem dávné obrazy, vracely se mu zažívané pocity, vzpomínky se
draly na mysl stejně jako na jazyk… „Naopak!“ zdůraznil.
„Vyměňovali jsme si listy, jak jen to šlo…“
„Pan Koloman umí číst a psát?“ ožil Bohdan.
„To zrovna ne,“ zchladil pan Vícek jeho nadšení. „Pokud vím, všechny dopisy diktoval knězi, který na jeho panství pravidelně dochází. Pán z Milštejna je velmi zbožný člověk! Přesto, že neumí číst a psát, je velmi vzdělaný,“ pěl další chválu na svého přítele. „Myslím, že se ti bude líbit!“ usmál se takřka přátelsky na Bohdana, mladého muže, spíše ještě chlapce, jedoucího vedle Martina.
Bohdan byl pravým opakem vojáka Martina. Byl drobný, dlouhé, světlé vlasy lemovaly nevýraznou tvář a spadaly na útlá ramena. Oči neurčité, světlé barvy byly neustále zamyšlené a zahleděné kamsi do neurčita. Ze začátku šla jeho hloubavost ostatním obyvatelům tvrze, Martina nevyjímaje, pěkně na nervy a často ji mladíkovi vyčítali. Postupem času si na ni ale zvykli, zkrátka se Bohdana naučili brát takového, jaký byl.
Martin nenápadně obrátil oči v sloup. To mu ještě scházelo! On je pan Koloman taky zbožný! Ostatně kdyby nebyl, těžko by pořádal hostinu na oslavu svého patrona, jehož jméno jsem už dávno zapomněl, šklebil se v duchu. Tahle cesta a hlavně pobyt na Milštejně bude opravdu za trest, povzdechl si tak hlasitě, až se po něm pan Vícek tázavě otočil.
„Jen jsem přemýšlel, jak je to ještě daleko,“ vyhrkl spěšně. Ruměnec, který se mu v ten moment rozlil po tváři, ho ale usvědčoval ze lži.
„Hmm,“ zahučel pán z Ujkovic. Více raději vojákovo chování nekomentoval. Nechtěl si kazit náladu. Na setkání s dávným druhem v panošování se těšil jak už dlouho na nic. Nemohl se dočkat, až si při poháru dobrého vína povypráví, co všechno za tu dobu, co se neviděli, zažili.
Osobní setkání je něco jiného než studené řádky předčítané z dopisu! „Myslím, že nebude trvat dlouho a uvidíme hradní věž,“ zahleděl se dychtivě před sebe. Očima se snažil proniknout zelenou lesní hradbu, jež obklopovala dobře udržovanou cestu, vedoucí dále na Ojvín.
Hostina na počest svatého Blahomíra není zdaleka
tak poklidná, jak by se dalo očekávat; Martinův spánek je narušen krvavou událostí
„Taková neopatrnost,“ vrtěl Martin nevěřícně hlavou. Když konečně dorazili k cíli své cesty, našli bránu v mohutné hradbě, obklopující samotný hrad Milštejn, dokořán. Nic tak nebránilo tomu, aby vjeli přímo na nádvoří. „Proč se namáhali s tak bytelnou ochranou, když nechávají bránu otevřenou?“ brblal si pod vousy. Na Ujkovicích by nic takového nedopustil.
„Pan Koloman na hostinu jistě sezval všechny pány z okolí. Proto je brána otevřená. Bylo by neuctivé, aby urození stáli venku a čekali, až jim sluhové otevřou,“ omlouval Bohdan chování zdejší posádky. „Jsem si jist, že se tak stalo na rozkaz samotného hradního pána,“ pokračoval, když zachytil přítelův odmítavý pohled. Jistě, urození čekat nesmí! skřípal Martin vztekle zuby.
Podle něj se urozený nerovnalo lepší. Spíše naopak, tolik zla, co zažil od urozených, by obyčejný člověk nikdy nespáchal…
„Buďte vítán, urozený pane, na hradě Milštejně, sídle urozeného pana Kolomana z Milštejna,“ přihnal se k nim muž středních let, sotva zastavili zvířata ve středu nevelkého nádvoří, z východní a západní strany sevřeného skalními hřebeny. Právě na nich se vypínaly dvě vysoké
věže, které pana Vícka a jeho společníky neomylně vedly k Milštejnu. Se svou úctyhodnou výškou budily náležitý obdiv. Stejně jako silná hradba s ochozem, doplněná širokou parapetní zdí s úzkými střílnami, obepínající celý hrad a chránící ho tak před nezvanými návštěvníky.
Martin uznale pokýval hlavou. Ten, kdo hrad stavěl, věděl, co dělá. Co je to ale platné, když ti pazhřivci, co na něm teď hnízdí, nechávají bránu dokořán! blýskl znovu pohledem po otevřené bráně.
Bohdan se ošil, jako by místo na koni seděl v mraveništi. Všichni ti urození páni v řeči zatím neznámého muže ho přiváděli do rozpaků. Stále se tak úplně nesmířil s tím, že on sám již žádným urozeným pánem není. Svého původu a s ním i přídomku z Pečic se musel vzdát, aby mohl zůstat na ujkovické tvrzi. Před příchodem na ni sloužil coby panoš panu Janovi z Mydlovaru. Ten ho ale vyhnal, a on se tak vydal na panství pana Vícka, aby tam poprosil o službu. Té se mu za vydatné Martinovy přímluvy dostalo pod podmínkou, že se z urozeného pána z Pečic stane prostý sluha Bohdan.
„Jsem správce Hroznata a bude mi ctí uvést vás k pánu z Milštejna,“ uklonil se muž uctivě. Rozpačitě přitom pokukoval po skromném doprovodu právě příchozího. Ostatní páni přijeli s mnohem početnější družinou. Mnohdy tak moc, že se začal obávat, zda bude mít všechny kam uložit. Čeledník se pomalu, ale jistě plnil, a to ještě zdaleka nedorazili všichni pozvaní… „Mohu vědět, koho mám ohlásit?“ nadhodil opatrně a nenápadně tak připomněl, že se host dosud nepředstavil.
„Jsem Vícek, pán na Ujkovicích,“ odpověděl pan Vícek po drobné odmlce, aby dal svému jménu náležitě vyniknout.
„Urozený pan Vícek z Ujkovic!“ opakoval správce Hroznata živě. „Můj pán vás již netrpělivě očekává, urozený pane!“ ubezpečoval.
Po těchto slovech se pan Vícek hrdě vypjal v sedle. Hradní pán mě netrpělivě očekává! sjel povýšeneckým pohledem správce. Když se ale otočil na Martina, veškerá nabubřelost ho rázem přešla; na něj předchozí prohlášení neudělalo sebemenší dojem. Spíše naopak. Znuděně si pohrával s otěžemi a netečně hleděl kamsi před sebe. Rozhovor mezi panem Víckem a správcem Hroznatou ho očividně nezaujal.
„Dovol, abychom se postarali o vaše koně, urozený pane,“ ozval se znovu správce Hroznata. Uctivě tak pana Vícka popoháněl k tomu, aby sesedl. Co nevidět mohl přijet další urozený, bylo tudíž potřeba uvést ho k pánu z Milštejna co nejdříve, aby se mohl zase vrátit na nádvoří a byl připraven na nového hosta.
Pan Vícek neznatelně přikývl, uvolnil nohy ze třmenů a seskočil na zem. Martin s Bohdanem následovali jeho příkladu, bylo nemyslitelné, aby oni seděli na koních, zatímco jejich pán stál na nádvoří.
„Veď mě,“ vyzval pán z Ujkovic správce Hroznatu netrpělivě. Nemohl se dočkat, až se znovu setká s panošem Kolomanem. Prázdným formalitám bylo učiněno zadost, nebyl proto důvod se déle zdržovat.
„Tudy, prosím,“ ukázal správce k panskému paláci.
Pan Vícek hodil otěže svého mohutného ryzáka Martinovi a spěšně vykročil naznačeným směrem.
„Já si je vezmu,“ ozval se čeledín doposud postávající v uctivé vzdálenosti několika kroků. Když pan Vícek v doprovodu správce Hroznaty odešel, přistoupil blíž a natáhl se po otěžích.
„Půjdu s tebou,“ prohodil Martin nenuceně. „Chci vidět, jak budou obstaraní,“ dodal na vysvětlenou.
„Pokud se ti nelíbí, jak plním své povinnosti, klidně je můžeš vyhřebelcovat za mě,“ utrhl se na něj čeledín zlostně.
„Snad jsem toho tak moc neřekl,“ bránil se Martin zaskočeně. Tak ostrou odezvu na svou nevinnou poznámku nečekal.
„Od rána sem pořád někdo leze. Všichni si přivezli zadek na těch nejlepších zvířatech, co mají. A to jen proto, aby se ukázali před ostatními! A samozřejmě si představují, že právě to jejich bude nejvíc opečovávané!
To bych musel mít deset párů rukou, abych to všechno obsáhl!“ prskal muž jako vzteklá kočka. „Do kuchyně nahnali na výpomoc spoustu dalších lidí, aby hostům,“ zašklebil se, jako by žvýkal šťovík, „navařili a napekli a já nevím, co ještě. Ale aby někoho přidali i do stáje, to je nenapadlo!“
„Tak promiň, nemyslel jsem to nijak zle,“ pokrčil Martin rozpačitě rameny. Omlouvání se nikdy nebyla jeho silná stránka, navíc to dělával opravdu jen velmi nerad.
„Hmm,“ zahučel čeledín. Vzal podávané otěže všech tří koní a odváděl je pryč, na Martina s Bohdanem se již ani neotočil.
„Divná stáj,“ prohodil Bohdan sám pro sebe, když viděl, že muž míří k jakési podlouhlé, nízké, dřevěné stavbě.
„To nebude stáj,“ zavrtěl Martin odmítavě hlavou. „Spíše nějaký sklad, kůlna na ukládaní zásob nebo tak něco,“ odhadoval.
„Tak proč tam vede koně pána z Ujkovic?“ zhrozil se mladík.
„Sám jsi slyšel, že je tu již spousta urozených a další mají ještě přijet,“ připomněl Martin slova nerudného čeledína. „Zásoby se přenesly do kuchyně a do uvolněného skladu se dají koně hostů… Pořád lepší, než aby je nechali stát venku,“ zvedl bezděky hlavu k blankytně modré obloze. Slunce zářilo a vše zalévalo svými zlatými paprsky. Na západní straně ale vystupoval temný mrak, hrozící před-
zvěstí jedné z oněch jarních bouřek, které dokáží udeřit s nebývalou silou. Bylo krátce po Velikonocích, a počasí tak předvádělo svou sílu naplno. Zatímco v jeden okamžik panoval krásný den, obratem ruky předal vládu vydatnému dešti smíšenému s ledovými krupkami.
„Hmm,“ zahučel Bohdan. Hanbil se, že na něco takového nepřišel sám. Podal tak jen další důkaz toho, že se do skutečného života opravdu nehodí, jak ho Martin často v dobrém škádlíval. Ač se snažil sebevíc, čeledínské práci zatím nepřivykl. Často tak udělal víc škody než užitku. Naštěstí byl pan Vícek uznalý pán a nepřičítal mu k tíži, když třeba strhl hromadu naštípaného dříví či rozlil vědro vody po nádvoří. „Co budeme dělat?“ zeptal se, aby odvedl hovor jiným směrem. Nejistě přitom přešlápl z nohy na nohu. Celý život byl zvyklý poslouchat něčí rozkazy, napřed tyranského otce, pak despotického pana Jana z Mydlovaru a nakonec pana Vícka, svého současného pána. Na to, aby o sobě rozhodoval sám, nebyl stavěný. S povděkem tak přijímal pokyny i od Martina.
„My si to tu pěkně prohlédneme!“ odpověděl mu ten zlehka a se zájmem se kolem sebe rozhlížel. Se správcem Hroznatou odešla i netečná otupělost a vystřídala ji zvídavost. Nikdy není od věci se přiučit něčemu ohledně bezpečnosti…
Hrad Milštejn byl vedle dvou mohutných a značně vysokých věží tvořen kvádrovitou stavbou panského paláce, umístěného mezi nimi. Další budovou pak byl čeledník, k němuž přiléhala kuchyň, stáj a onen podivný přístřešek, do něhož nerudný čeledín odvedl koně. Ve středu nádvoří se nacházela studna s vyvýšeným okrajem. Na něm nyní seděla mladá děvečka a zvědavě po příchozích pokukovala. Při pohledu na její krásu polila Martina horkost.
„Tak jo,“ souhlasil Bohdan pohotově a vytrhl tak Martina z ne příliš vhodných představ. Co byl odejit z Mydlovaru, na žádném hradě nebyl, těšil se proto, že si Milštejn prohlédne tak říkajíc zblízka.
„Jde se na to!“ prohodil Martin bodře, vděčný za to, že se nikdy nikdo nedozví o tom, co mu před chvílí běželo hlavou. Nato plácl mladíka po zádech tak silně, až ten popolétl o několik kroků dopředu.
Voják se pobaveně rozesmál a vykročil k hradbě. Obhlídku hodlal začít právě tam, a to z prostého důvodu. Na vlastní oči se chtěl přesvědčit, jak moc je Milštejn bezpečný. Když tu bude meškat můj pán, je to přímo moje povinnost! přesvědčoval sám sebe, že se nejedná o prachobyčejnou zvědavost.
Bohdan se mu s očima navrch hlavy držel v patách.
„Co tu slídíte?“ ozval se za nimi náhle přísný hlas.
Oba se po něm bleskurychle otočili. V ten moment drobný Bohdan uskočil a podvědomě se ukryl za široká záda svého přítele. Nebyl zbabělý, na druhou stranu mu ale bylo jasné, že proti hromotlukovi, který stál před nimi, nemá sebemenší šanci.
„Neslídíme tu,“ zavrtěl Martin odmítavě hlavou. Obdivně si přitom druhého muže prohlížel. Sám byl urostlý, vysoký, rozložitých ramen a úzkého pasu, proti němu ale vypadal pomalu jako nedochůdče. Neznámý byl snad o půl hlavy vyšší než on, i v ramenou byl širší a po těle mohutnější.
„Ne?“ protáhl příchozí. „Tak co tu děláte?“ obořil se zhurta na Martina. Bohdana neuznal za pohledu hodna.
„Zabíjíme tu dlouhou chvíli,“ odpověděl Martin popravdě. „Sloužíme urozenému panu Víckovi z Ujkovic.
On šel ale za panem Kolomanem a nám nedal žádné rozkazy. Tak se tu tak poflakujeme a rozhlížíme se…“ vykládal nenuceně.
„Takže očumujete!“ zaútočil muž znovu. Bojovně se rozkročil a opřel si ruce v bok.
Bohdan při pohledu do jeho ledově modrých očí naprázdno polkl. Cítil, jak mu po zádech navzdory chladnému větříku prohánějícímu se po nádvoří stéká studený pot. „Hmm,“ připustil Martin po chvíli nevzrušeně. „A musím říct, že co jsem zatím viděl, mě mile překvapilo,“ pokýval uznale hlavou.
„Jak to myslíš?“ zpozorněl neznámý.
„Všude je znát, že tu vládne pořádek a řád. Ten, kdo má na Milštejně na starosti bezpečnost, odvádí skvělou práci.
Všechna čest!“ chválil Martin. Po očku přitom sledoval, jak bude muž reagovat.
Ten se při jeho slovech hrdě vypjal: „Dělám, co je v mých silách!“ prohlásil pevně.
Martin sotva znatelně přikývl. Nemýlil se, když obra odhadoval na velitele hradní posádky, stejně jako se nemýlil, když vsadil na jeho ješitnost. Neznal velitele, či dokonce ani prostého vojáka, kterému by ocenění řádného výkonu služby neudělalo radost.
„Jmenuji se Chrudoš a jsem velitelem hradní posádky,“ představil se muž a potvrdil tak s konečnou platností Martinovu domněnku.
„A já jsem Martin, velitel na ujkovické tvrzi,“ oplatil mu ve stejném duchu Martin.
Bohdan nadále mlčel, do tváře se mu ale začínala pozvolna vracet barva. Jak se zdálo, nebezpečí střetu bylo zažehnáno…
„Pak jistě chápeš, proč jsem se prve choval, jak jsem se choval,“ prohodil velitel Chrudoš již mnohem přívětivěji směrem k Martinovi.
„Naprosto,“ ubezpečil ho ten. „Ta otevřená brána dává…“
„Právě,“ skočil mu velitel do řeči a až nenávistně se zahleděl na doširoka rozevřená vrata. „Říkal jsem panu Kolomanovi, že není bezpečné nechávat hrad takto přístupný, že se sem tak může vetřít všelijaká sebranka. Že by se mělo zavřít a vpouštět každého hosta zvlášť. Jenže on o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Jak by to vypadalo?! Co by si páni pomysleli?“ šklebil se, napodobuje hlas hradního pána.
Martin se neubránil pobavenému úsměvu, v uších se mu znovu rozezvučela slova jeho přítele Bohdana. Odhadl to víc než přesně…
„Co chceš?“ obořil se velitel Chrudoš zhurta na vojáka, který k nim mířil spěšným krokem. „Co se stalo?“ zeptal se věcně.
„Nic, veliteli,“ vyhrkl oslovený polekaně. Věděl, že s velitelem hradní posádky nejsou žádné žerty. Byl to muž vážný, ale především rázný. Jeho oblíbeným úslovím bylo Škoda každé rány, která padne vedle a často podle něj také jednal.
„Tak co…“ zamračil se velitel posádky.
„Urozený pan Koloman mě poslal, abych našel jakéhosi Bohdana, sluhu pana Vícka z Ujkovic. Jeho pán si přeje, aby ho obsluhoval při hostině,“ chrlil ze sebe muž překotně. Pro jistotu se zastavil několik kroků od velitele.
„Pak jsi ho právě našel,“ zasmál se Martin přátelsky. Seznámení s velitelem Chrudošem mu zvedlo náladu. Pokud na Milštejně na bezpečnost dohlíží někdo takový jako on, nemůže se tu panu Víckovi nic stát.
„To jsi ty?“ prohlížel si ho voják, pochybovačně mhouře oči. Podle toho, co mu bylo řečeno, měl onen Bohdan vypadat úplně jinak…
„Já ne,“ zavrtěl Martin odmítavě hlavou. Sáhl za sebe, chytil mladíka, dosud se skrývajícího za jeho zády, za ruku
a vytáhl ho do popředí. „Tohle je Bohdan, kterého hledáš,“ dodal pro jistotu.
„Bohu díky,“ uklouzlo vojákovi upřímně. Jak jen byl rád, že se nebude muset pachtit po hradě a mezi těmi houfy neznámých lidí hledat jednoho konkrétního. „Honem, pojď se mnou!“ pobízel mladíka přesně odpovídajícího popisu, který od toho nově příchozího šlechtice dostal –mladý, drobný, nevýrazný, plachý. Lépe bych toho kluka sám nevystihl, pokyvoval si hlavou. „Už jsme tam měli být!“ uvědomil si náhle. Otočil se na patě a hotovil se vyrazit zpět k panskému paláci, odkud prve vyběhl, aby splnil daný rozkaz.
„A o mně pan Vícek neříkal nic?“ zadržel ho Martin zaraženě.
„Ne, o nikom dalším nemluvil. Jen že mám přivést Bohdana,“ odpověděl mu voják již na cestě. Nebyl čas se tu vybavovat, povinností a úkolů měl od pana Kolomana víc než dost.
„Hmm,“ zahučel Martin nakvašeně. Ač uznával, že k posluze u stolu se Bohdan hodí mnohem více než on, přece jen ho v hloubi duše hryzlo vědomí, že nebyl pozván.
„Buď rád, že po tobě ta urozená verbež nic nechce,“ prohodil velitel Chrudoš, přesně odhadnuvší, na co Martin myslí.
„Však já jsem,“ pousmál se Martin smutně. Účast na hostině by vskutku nebyla nic pro něj. To raději půjde pomoct tomu nerudnému chlapovi, co se stará o koně.
To bude určitě prospěšnější než postávat někde v sále a hlídat, zda mají urození plné poháry. Asi by jim ruka upadla, kdyby si dolili sami… přesvědčoval sám sebe.
„Nemysli si, on si tam ten mladý na své taky nepřijde,“ pokračoval velitel Chrudoš. „Jestli se těší, že si nacpe panděro nebo svlaží krk vínem, bude pěkně zklamaný,“
šklebil se. „Pan Koloman dává dobrý pozor, aby sluhové neujídali ze stolu. Stejně jako ten pazneht Hroznata. Ten by jim nejradši nedal ani tu prosnou kaši, co dostávají den co den k večeři.“
„Až tak?“ zvedl Martin udiveně obočí. Podle toho, co si o zdejším pánu vyslechl od toho svého během cesty na Milštejn, měl pocit, že má pan Koloman přinejmenším svatozář.
Jak se ale zdálo, velitel Chrudoš byl jiného názoru.
„Darmo mluvit,“ odplivl si voják zhnuseně. „Však to znáš sám,“ mávl výmluvně rukou.
Martin mlčky přikývl. Všichni pánové nebyli jako ten jeho. Stačilo vzpomenout si na Jana z Mydlovaru, kterému stejně jako Bohdan sloužil, než se dostal na Ujkovice, a tesal by velitelova slova do kamene.
„Hele, když se po tobě ten tvůj… jak jsi říkal? Vícek z Ujkovic, že?… neptal, máš vlastně volno,“ nadhodil náhle velitel z jiné strany.
„Hmm… To asi jo,“ drbal se Martin rozpačitě ve vlasech. Co bude dělat? Hrad má prohlídnutý, už i Bohdan je pryč… V mysli mu proti jeho vůli vyvstal obraz krásné služebné sedící na studni. Kampak asi šla? Kde by ji mohl najít?
„V tom případě tě zvu do společnosti pořádných chlapů!“ prohlásil velitel Chrudoš bodře a vrátil ho tak do přítomnosti.
„Díky,“ uklonil se Martin vděčně, doufaje, že ona společnost se bude pojit i s jídlem. Měl hlad jako vlk. Po cestě na Milštejn se sice zastavovali v šencích, kde pán z Ujkovic objednal jídlo i pro něj s Bohdanem, jenže kde tomu byl už konec!
„To je dost, že jsi tady!“ houkl pan Vícek na Bohdana přísně, jakmile se objevil v hlavním sále panského paláce.
„Omlouvám se, urozený pane,“ hlesl mladík pokorně a stáhl hlavu mezi ramena. „Šel jsem ale hned, jak…“ zmlkl vprostřed věty, když uviděl pánovo rázné gesto.
„Chop se svých povinností!“ rozkázal mu pán z Ujkovic a pohledem ukázal na pohár stojící na stole před ním.
Bohdan přiskočil a vmžiku ho naplnil až po okraj. Zvedl ho a uctivě, oběma rukama, ho podal svému pánu.
Zvědavě ho pozoroval, jak si ho přikládá k ústům a zvolna polyká malé doušky, neklamný to důkaz, že cítil správně. Když pohár plnil, udeřila ho do nosu nakyslá vůně. Víno podávané panem Kolomanem nepatřilo zdaleka k těm nejlepším, dokonce ani k dobrým.
Tady někdo neví, co se dělo v Káni Galilejské, nebo se z toho aspoň nepoučil, mihlo se Bohdanovi hlavou. Kdyby se tak stalo, jistě by nechal hradní pán podávat napřed víno dobré a teprve pak, až se lidé podnapijí, víno horší, aby ho hosté nepomluvili, mudroval v duchu.
Na rozdíl od svého přítele Martina měl k víře vřelý vztah. Příběh, kdy Ježíš Kristus začíná konat zázraky tím, že promění vodu ve víno, patřil k jeho nejoblíbenějším.
Obešel stůl a postavil se svému pánu za záda po čestné pravé ruce.
Když se ubezpečil, že je pohár pana Vícka dostatečně plný – navzdory tomu, že ho měl u úst dlouho, upil nepatrné množství –, začal se zvědavě rozhlížet kolem sebe.
Pohledem klouzal po obdélníkovité místnosti značných rozměrů s rovným stropem. Zdi byly zdobeny množstvím kožešin divokých zvířat, bezpochyby ulovených na zdejším panství. V zimě tak chránily obyvatele hradu před chladem vkrádajícím se do sálu skrze silné kamenné zdi. Nyní, na jaře, měly spíše vyvolávat obdiv k bohatosti okolních lesů, stejně jako údiv nad loveckým uměním zdejšího pána.
O tom, že se pan Koloman této kratochvíli věnuje často
a v hojné míře, svědčily i zbraně rozmístěné mezi kožešinami. Především pak na východní straně, kde podtrhovaly v sytých barvách vyvedený erb pánů z Milštejna. Při pohledu na něj se Bohdan ošil, na východní straně má být přece zavěšený kříž! Pravda, i ten tam byl. V porovnání s erbem zdejšího pána ale takřka nepatrný… Bohdan stáhl obočí, s takovou nabubřelostí pana Kolomana nemohl souhlasit.
Ono to s tou jeho zbožností bude asi trochu jinak, než jak říkal pan Vícek po cestě na Milštejn, zamračil se.
Znovu překontroloval, zda jeho pánu něco neschází.
Nescházelo. V poháru neubyl jediný doušek, na misce sotva dvě tři sousta.
Bohdan se k uzoufání nudil. Rozhodl se proto procvičit v dovednosti, kterou před všemi úzkostlivě tajil, a zahrát si svou oblíbenou hru. Pohledem přeskakoval od jednoho člověka k druhému, sluhy nevyjímaje. Čím déle tak činil, tím více krabatil čelo v usilovném přemýšlení.
„Přines mi medovinu!“ vytrhl ho z jeho počínání rázný hlas pana Vícka. Bohdan sebou trhl, jako by se probudil z hlubokého snu. Několikrát za sebou rychle mrkl, aby si lépe uvědomil, kde je a co tam vlastně dělá.
„Ano, pane,“ zahlásil poslušně, když se mu to podařilo. Vzal již prázdný pohár a rozběhl se na druhý konec sálu, kde stál středně velký sud. Na rozdíl od vína nebyla medovina nalévána do konvic, ale stáčela se do pohárů přímo ze sudu.
„O mém pánovi takto mluvit nebudeš!“ zaslechl, když míjel skupinku mladých mužů, spíše ještě chlapců, bez pochyby panošů.
„Proč ne, když je to pravda?“ ozval se jeden z nich.
„Jen si to přiznej, sloužíš největšímu chudákovi široko daleko!“ rýpl si další. On soudě podle honosných šatů z kvalitní látky sloužil naopak někomu hodně bohatému.
„Není důležité, kolik má kdo majetku, ale jaký je to člověk!“ odsekl mu mladík, spíše ještě kluk, bojovně. Podle prosté haleny a obnošených nohavic by ho Bohdan odhadoval spíše na sluhu než panoše.
„Říkají ti, jejichž pán chodí žebrat o peníze,“ prohodil jízlivě poslední ze skupinky.
„Můj pán nikdy o nic nežebral!“ zaječel mladík pobouřeně.
„Ale žebral!“ zpražil ho panoš stojící mu po levici.
„A bude zas!“ ozval se znovu ten v honosných šatech.
Bohdan by dal ruku do ohně za to, že je to panoš samotného pana Kolomana. Už proto, že mu byl stejně tak protivný. S panem Kolomanem zatím nemluvil, jen ho zpovzdálí pozoroval. I to mu ale stačilo k tomu, aby nabyl přesvědčení, že i v tomto se pan Vícek mýlil, když říkal, že se mu bude pán z Milštejna líbit. Nebude! Stejně jako tenhle nabubřelý ješita v šatech dražších, než měla většina hostů!
„To není pravda!“ vykřikl kluk vášnivě a na mluvku se vrhl. Nedostal se ale ani k tomu, aby mu zasadil zamýšlený políček. Ostatní byli rychlejší a zasypali ranami naopak jeho.
„Nechte toho!“ chytil dva nejbližší za ramena správce Hroznata. Co byla hostina na počest svatého Blahomíra zahájena, procházel mezi hosty a dával pozor, aby k podobným narušením nedocházelo. Když uviděl, co se děje, přispěchal a učinil všemu rázný konec. Ač měl nejlepší léta již za sebou, měl síly na rozdávání. Tváře panošů se zkroutily bolestí, když jim pevně stiskl ramena. Ostatní byli vmžiku pryč. Stejně tak dva nebližší, když je pustil. Jediný, kdo zůstal na místě, byl zbitý chlapec, marně se snažící zastavit krev, řinoucí se mu z nosu.
„Dej se do pořádku, ať nepohoršuješ urozené hosty!“ zavrčel mu správce Hroznata zblízka do tváře. „Stejně
nepochopím, proč tvého pána pan Koloman pozval,“ bručel si pod vousy, zatímco se již prodíral na opačný konec sálu, aby i tam zažehnal rodící se hádku. Úměrně s množstvím vypitého vína narůstalo i napětí v sále.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se Bohdan chlapce, když byl správce Hroznata z doslechu.
„Nestarej se!“ odsekl mu kluk ostře. „Ani já, ani můj pán nepotřebujeme pomoc někoho takového, jako jsi ty nebo tvůj pán!“ vmetl Bohdanovi do tváře a spěšně se zamíchal mezi ostatní.
Bohdan pokrčil rameny. Ne každý dobrý úmysl je pochopen, povzdechl si. Medovina! uvědomil si náhle a rozběhl se k sudu.
Pan Vícek na tom nebyl o nic líp než Bohdan. I on se nudil jako už dlouho ne. Když dopil přinesenou medovinu, která mu aspoň trochu spravila chuť po nakyslém vínu a spáleném mase, zvedl se od stolu a přešel k oknu. Vyhlédl ven a zadíval se na hvězdy na bezmračné obloze.
Podle nepsaných zvyklostí začala hostina se soumrakem, který však dávno přešel v hlubokou noc.
Pán z Ujkovic se otočil zpět do sálu. Pozvolna začal obcházet jednotlivé hosty. S každým prohodil několik nezávazných zdvořilostních vět. Čistě jen aby učinil společenské povinnosti zadost. Ze zdejších hostů nikoho neznal a nehodlal to měnit. Páni z Ronova či Vartenberka, jejichž panství ležela převážně zde na severu, nebyli pro drobného zemana s panstvím mnohem jižněji nijak zajímaví. S bojem proti lapkům či obhospodařováním polí mu nepomohou a o mocenské intriky zájem neměl.
Jediný, kdo skutečně zaujal jeho pozornost, byl vysoký, mladý muž, postávající poněkud bokem od ostatních.
Podle všeho o společnost nestál, ostatně nikdo mu ji ani
nenabízel. Hosté se tvářili, že tam vlastně ani není. Pokud o něj přece jen zavadili pohledem, byl plný výsměchu a pohrdání. To vzbudilo Víckovu pozornost. Co je ten neznámý, oblečený od hlavy k patě v zelené jako vodník, zač, že se ho všichni tak straní? Když něco nevím, tak se zeptám, pomyslel si s přímočarostí sobě vlastní a vykročil k muži. Ten když si všiml, že k němu míří, pošeptal něco malému chlapci v obnošených šatech, který se okolo něj celou dobu ochomýtal, a rychle vykročil opačným směrem, než odkud přicházel pán z Ujkovic. Nijak ho tím ale neodradil, rozhodl se mu nadejít z druhé strany.
V ten moment změnil muž v zeleném znovu směr a stočil se k místu, kde seděl pan Koloman. Využil toho, že byl zrovna sám, a zapředl s ním rozhovor.
Pan Vícek se ošil, nechtěl, aby to vypadalo, že svého dávného přítele hlídá. Rozhodl se proto počkat, až pan Koloman s tím zeleně oděným domluví. Však to jistě nebude trvat dlouho, přesvědčoval sám sebe. Podezíravě přimhouřil oči, když viděl vášnivá gesta a napjatý výraz tváře, jenž doprovázel slova muže v zeleném. Oproti tomu pán z Milštejna se tvářil zcela netečně, chvílemi dokonce až přezíravě. Neznámý muž náhle jako šipka zamířil ke dveřím, doprovázen výsměšnými pohledy všech přítomných. Chlapec v obnošených šatech se rozběhl za ním. Otočil se po něm i pan Vícek. O čem mohl s hradním pánem mluvit, že ho to tak rozrušilo? Zeptám se, rozhodl se a zadíval se znovu na svého dávného přítele. Otráveně protáhl obličej, když viděl, že již opět není sám. I ten krátký okamžik, který věnoval muži v zeleném, stačil k tomu, aby se k hradnímu pánovi přitočil další z hostů a zapředl s ním rozhovor.
Smutně si povzdechl. Když od pana Kolomana dostal list s pozváním na hostinu pořádanou na oslavu jeho
patrona svatého Blahomíra, očekával důstojné setkání, při němž zavzpomínají na staré časy, spojené s trochou duchovna. Místo toho se mu dostalo hlučné společnosti, jejímž jediným zájmem bylo se co nejvíce nacpat a co nejdříve se zpít pod obraz Boží. Což o to, to by mu až tak nevadilo, stejně jako ho to nepřekvapovalo. Věděl, jak podobné hostiny probíhají a především končívají.
Co ho ale skutečně mrzelo, bylo chování dávného přítele Kolomana. Když ho správce Hroznata uvedl do jeho soukromé komnaty, přivítal ho vřele jako za minulých časů. Tak vřele, že ho nepustil ani ke slovu. Mluvil a mluvil. Dopodrobna líčil velikost svého panství, výnosy, jaké z něj má, plány na rozšíření Milštejna… Když konečně skončil a on se chystal ujmout slova, aby i on vypověděl, co nového na Ujkovicích, zvedl se pan Koloman od stolu a prohlásil, že se musí věnovat i jiným hostům, a odešel do hodovního sálu.
Ač ho přítelovo chování nepříjemně zaskočilo, omlouval ho. Říkal si, že je dáno tím, že je nervózní z toho, aby vše dopadlo, jak má. Moc dobře věděl, jak dlouho se o tom v kraji mluví, pokud se nějaká hostina nebo i jen její část nevydaří. Doufal, že až se pan Koloman přesvědčí, že je vše v nejlepším pořádku, najde si čas i na to, aby on vyslechl jeho. Opak se ale stal pravdou. Ani po hodné době nedal pán z Milštejna nikterak najevo, že by stál o Víckovu společnost. Okázale se věnoval ostatním urozeným. Po očku přitom sledoval, zda si pan Vícek dobře všímá, jak je ve společnosti žádaný.
Pan Vícek zatnul ruce v pěst. Na co si to ten hlupák hraje? vztekal se v duchu. Nicméně se rozhodl, že ještě chvíli počká. Když pochopil, že se promluvy se svým dávným přítelem opravdu nedočká, hrdě se napřímil v ramenou. On se nikoho doprošovat nepotřebuje!
„Půjdeme,“ zavelel nečekaně. „Jsem po cestě unavený a chci si jít lehnout!“ dodal, aby si před Bohdanem, postávajícím mu za zády, zachoval tvář. Ve skutečnosti ho ale mrzelo přítelovo chování. Nic na tom nemohla změnit ani urputná snaha přesvědčit sama sebe, že se mu to všechno jen zdá. Pan Koloman jakožto hostitel se přece musí věnovat všem hostům, a ne jen jemu, jak byl již upozorněn… Náhle se přistihl při myšlence, že lituje, že ono pozvání přijal.
„Jak si přejete, urozený pane,“ uklonil se Bohdan hluboce. Nebylo na něm, aby se k rozhodnutí svého pána jakkoli vyjadřoval. Kdyby tak mohl přece jen učinit, samou radostí by si nejraději zavýskl. Jeho utrpení v podobě postávání mezi neznámými lidmi právě končí!
Vícek z Ujkovic vrhl poslední pohled po svém příteli. Když viděl, že se k němu žene další z místních zemanů, zamířil ke dveřím. Neměl důvod tu déle setrvávat. Neudělal ale ani pár kroků, když k němu přes všechen hluk a lomoz panující v sále dolehly vzrušené hlasy. Jeden z nich nade vší pochybnost patřil panu Kolomanovi. Pan Vícek se po něm otočil zrovna v okamžiku, kdy muž, který k pánu z Milštejna prve přicházel, vytrhl zpoza opasku dýku a hotovil se na hradního pána zaútočit. Nedostal k tomu ale příležitost. Jak ostatní hosté uviděli, k čemu se schyluje, vrhli se na mladého šlechtice a pevně ho sevřeli mezi sebou. Útočník se zmítal jako úhoř, všemožně se snažil uvolnit, proti mnohačetné přesile ale neměl sebemenší šanci.
„Vyhoďte ho odtud!“ křičel jako smyslů zbavený pan Koloman, v tváři brunátný vzteky. Nebýt toho, že i jeho přidržovali dva statní sloužící, možná by se z oběti stal útočník a mladého šlechtice by napadl on sám.
„Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů,“ odcitoval Bohdan bezděky
evangelium podle Matouše, když viděl, jak muži táhnou svého zajatce ke dveřím. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost. Ta nyní patřila plně panu Kolomanovi.
„Co se stalo? Jsi v pořádku?“ vyptával se pan Vícek zadýchaně a starostlivě si přítele prohlížel. Na vlastní oči se chtěl přesvědčit, že nemá nějaké zranění.
Když viděl, k čemu se schyluje, rázem zapomněl na své rozhodnutí odejít ze sálu a naopak se o zlomkrk hnal panu Kolomanovi na pomoc.
„Velitel Chrudoš sem!“ zařval hradní pán místo odpovědi. V ten moment se ve dveřích ztratil voják, který v nich hlídkoval. Obratem ruky byl ale zpět v doprovodu právě velitele Chrudoše. „Jak je možné, že se sem ten chrapoun Bojan dostal?“ běsnil pan Koloman, sotva velitel vstoupil.
„Říkal jsem vám, urozený pane, že není správné nechávat bránu dokořán,“ připomněl velitel Chrudoš věcně.
„Prošel jako všichni. Nikdo nám neřekl, že…“ bránil sebe i ostatní členy posádky. Za tu krátkou dobu, než přešel ze strážnice, kde ho službukonající voják zastihl v družném hovoru s Martinem, do panského paláce, mu ten stihl vylíčit, k čemu v sále došlo. Věděl tak, co za bouři se na něj snese. I tak jí byl ale odhodlán čelit s hlavou hrdě vztyčenou. Na hrbení se ostatně nikdy nebyl a neviděl důvod, proč by s tím měl začít zrovna teď.
„Jak se opovažuješ říkat mi, co je a co není správné?!“ zařval hradní pán tak, až mu přeskočil hlas. Zatnul ruce v pěst a vrhl se proti veliteli. Voják, který ho přivedl a dosud stál po jeho boku, spěšně ustoupil. Nebývalo radno panu Kolomanovi křížit cestu.
Pán z Milštejna se napřáhl a zasadil veliteli Chrudošovi tak silnou ránu do tváře, až mu vytryskla z nosu krev. Navzdory tomu nepohnul jediným svalem v obličeji. Očividně byl na podobné chování svého pána zvyklý.
Pan Vícek stáhl obočí. S chováním svého přítele nesouhlasil. On osobně sluhy nebil a napráskat jim nechával jen za skutečné provinění. Toho se ale podle něj velitel Chrudoš nedopustil.
„Teď nemám čas zabývat se takovým nikdošem, jako jsi ty,“ zasyčel pan Koloman veliteli zblízka do tváře. Zvedl pravačku k ústům a olízl si klouby ruky, stále ještě sevřené v pěst. Po úderu citelně bolely a tím jen umocňovaly jeho hněv vůči vojákovi. „Mám tu urozené hosty!“ zdůraznil poněkud zbytečně. „Musím se věnovat jim, a ne tobě!“ vyplivl opovržlivě. „Zítra si to s tebou ale vyřídím!“ zahrozil. „Ostatně již dlouho ti slibuji, že tě z hradu vyženu. Beztak nic neděláš!“ zavrčel nenávistně. Nato se od velitele odvrátil, jako by se nic nestalo. Důstojným krokem se vrátil na čestné místo v čele největšího stolu, odkud prve kvůli hádce s mladým šlechticem vstal, a znovu se posadil.
Hosté se zatím shlukli do malých skupinek a živě mezi sebou rozebírali to, čeho byli právě svědky.
Pan Koloman je pozoroval se zjevným zadostiučiněním, hrdý na to, jaký dojem svým chováním vyvolal.
Velitel Chrudoš nejistě přešlápl z nohy na nohu a rozpačitě se kolem sebe rozhlédl. Když se přesvědčil, že mu nikdo nevěnuje sebemenší pozornost, nepatrně pokrčil rameny a odešel ze sálu. Co jiného měl také dělat?
„Co se stalo tak naléhavého, žes musel tak rychle odejít?“ přivítal ho Martin starostlivě, když se jeho mohutná postava znovu objevila ve dveřích strážnice.
„Ale,“ protáhl velitel Chrudoš mrzutě a těžce se posadil na lavici proti Martinovi. Ten ho napjatě pozoroval, mlčel ale. Ač hořel zvědavostí, nedovolil si na něj více naléhat. Už proto, že jak ho doposud poznal, bylo by to zcela zbytečné. Velitel Chrudoš podle všeho nepatřil k těm, kteří by se dali k něčemu nutit.