Boris Steinbauer SMRTÍCÍ
Odpovědný redaktor Martin Krátoška
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023 www.mobaknihy.cz
© Boris Steinbauer, 2023
Obálka © Ivana Dudková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
Vychází jako 377. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0788-5
Advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.
(čl. 4 odst. 1 Etického kodexu advokáta)
Jihlava
Překročil práh na verandu svého hnijícího domu a zadíval se na trávník pokrytý lehkým sněhovým popraškem. Jako malý zimu miloval. Vždy když se v sobotu či neděli ráno probudil, podíval z okna a viděl, že je zahrada zasněžená, vzbudil svého staršího bráchu, rychle na sebe hodil venkovní oblečení a letěl se pořádně vyválet. Máma ho pak sice pokaždé zpucovala, že je celý mokrý a ona to zase musí sušit, to však nikterak neumenšovalo vzrušení, které mu tato ranní skotačení přinášela.
Dnes ho ale čeká jiný úkol. Úkol, na který se posledních pár dnů poctivě připravoval. A velmi se na něj těšil.
Zavřel oči a představil si, jak za několik málo minut pocítí příval nové energie. Konečně vykoná, co vykonat má. Ukončí, co mělo už dávno skončit, ale přesto to ještě z posledních sil pokračuje.
Otevřel oči a zamířil k malé kůlně stojící na zahradě od dob jeho dědy. Pousmál se. Co by asi dědek říkal, kdyby věděl, k čemu jeho kůlna dnes slouží. Asi by ho ranila mrtvice.
Jakmile se ocitl v kůlně, zalily se mu oči slzami štěstí. Svůj cíl viděl přímo před sebou. Viděl, jak sebou nervózně cuká. Asi tuší, že za chvilku bude konec. Ostatně už
ví, s kým má tu čest. S osobou, která se o něj brzy postará způsobem, jenž je jí vlastní. S osobou, která si pro tento okamžik zvolila nové jméno – Kat.
Kat odtrhl oči od svého cíle a sehnul se k sekyrce opřené o stěnu kůlny hned vedle vrat. Vybalil ji ze speciálního obalu, který si dopřál ke svým nedávným narozeninám, a zasněně pohladil lesknoucí se čepel. Vzdychl. Nebyl to totiž jen tak ledajaký nástroj. Byl to nástroj Katův. Pomalým krokem se blížil ke svému cíli. Skoro se až třásl nedočkavostí, přesto své pohyby nezrychlil. Aby naplnil své poslání, pro které byl zrozen a pro které si dal jméno Kat, musí vnímat a procítit každičkou vteřinku. Jen tak může dosáhnout plného uspokojení.
Cíl mezitím zjevně vytušil, co ho čeká, a s každým Katovým krokem sebou cukal víc a víc. Kat ohrnul spodní ret a pokrčil rameny. Jakékoli snahy uniknout mu, a tedy osudu, byly od samého počátku marné. Byl to ale právě ten strach, který Kat ze svého cíle vysával. Strach druhých jej totiž naplňoval ze všeho nejvíc.
Uplynuly další dvě minuty, než se Kat rozhodl, že je dostatečně nabitý. Poté učinil náhlý výpad, popadl svůj cíl, v rychlosti ho přesunul na připravenou desku v rohu kůlny, přidržel mu hlavu a sekl.
Celý postříkaný potom vzhlédl ke stropu a radostně zavýskl.
Jihlava
Sebastian právě spouštěl svůj pracovní počítač, když do místnosti na vysokých podpatcích přiklapala udržovaná padesátnice s krátkými rusými vlasy, za pochodu si nasazující velké dioptrické brýle.
„Ahoj,“ pozdravil Sebastian svoji tetu a usedl do kancelářského křesla.
Teta, doktorka Daniela Špačková, významná jihlavská advokátka, odhodila svoji drahou bílou kabelku na židli umístěnou u okna a plynule přešla ke skříni se spisy. Pozdrav svého synovce ignorovala.
Zatímco se tedy Sebastian věnoval přihlašování do pracovního mailu, jeho teta se přehrabovala ve spisech a mumlala si pro sebe jakési nadávky.
„Neviděl jsi Královou?“ obrátila se po chvíli na Sebastiana. Ten se otočil na židli a zavrtěl hlavou.
„Aha,“ odtušila teta a poškrábala se na předloktí. „Zbyněk je dneska u soudu, takže všechny úkoly čekají na tebe.“
„Dobře,“ přikývl Sebastian. Nebyla to pro něj žádná novinka. Zbyněk jako advokátní koncipient jezdil na soudní jednání namísto Sebastianovy tety čím dál častěji, neboť ona se dle svých slov potřebuje soustředit na klíčovou klientelu, a proto běžné formality, pokud to jde, předává dál.
„Na jedenáctou mi přijde novej klient,“ pokračovala teta, „tak buď připravenej, kdyby bylo náhodou potřeba něco kopírovat.“
Vždycky je potřeba něco kopírovat, to věděl Sebastian moc dobře. Přeci jen již nějaký ten pátek pro svoji tetu pracuje. V její advokátní kanceláři nacházející se v Palackého ulici v centru Jihlavy působí na pozici praktikanta, tedy studenta – aktuálně studuje čtvrtý ročník brněnské právnické fakulty –, neboli jinak nazývané sekretářky. I když na druhou stranu musí tetě přiznat, že vedle kopírování, tisku a zakládání dokumentů do spisů mu sem tam zadá zajímavější úkoly odpovídající účelu jeho praxe.
„Tak zatím,“ rozloučila se teta a odebrala se do své soukromé komnaty.
Znovu se objevila až těsně před jedenáctou, rudá v obličeji, s pevně semknutými rty. Sebastian hned věděl, že je něco špatně. Nezbývalo mu však než čekat, zda to bude malichernost jako každý druhý den, nebo zda se tentokrát skutečně stalo něco vážného.
„Tak pan klient nepřijde,“ prohlásila nakvašeně a stoupla si k oknu, z něhož měli výhled přímo na rušnou jihlavskou ulici. „Nevím, co si ty lidi myslí. Že jim tady budu dělat vola? Že jsem nějaká provinční advokátka, která se přes noc modlí, aby za ní ráno přišli a svěřili se jí s těma kravinama, za který si můžou sami? No nic, do hajzlu s nima.“
Otočila se na Sebastiana. „Večer přijď v sedm.“
„Jo,“ přikývl. Na večer naplánovala teta teambuilding.
Nebo se spíš chce pochlubit svým novým bytem, jak se Sebastian se Zbyňkem shodli. Tým totiž tvořili jen oni dva a teta.
„Už jsem nakoupila nějaký to pití,“ ušklíbla se.
„Hm.“
„Ty seš zase hovornej, ty jo,“ poznamenala. „Mimochodem, nevíš, jestli nemá Zbyněk nějakej problém?“
Kromě toho, že ho platíš hůř než uklízečku? pomyslel si. „Nevím, nic neříkal.“
„Zdá se mi poslední dobou takovej tajemnej,“ vysvětlila. „Ale nic neřekne, viď. Abychom se pak nedivili.“
Musel jí však dát za pravdu. Sám si všiml, že Zbyněk se začal před časem chovat jinak, více se uzavřel do sebe a chvílemi připadal Sebastianovi i trochu nervózní. Neměl ale odvahu se ho zeptat, co se děje. Zas tak dobře se neznali.
„Dostaneme to z něj večer,“ mrkla na něj teta.
„Můžeme to zkusit,“ přitakal.
„Co máma?“ pokračovala v rozpravě. „Musím jí taky zavolat, i když se mi moc nechce. To jsou vždycky hovory o ničem.“
„Nemluvil jsem s ní,“ zamumlal a doufal, že tím utne jakýkoli další rozhovor o jeho matce. Důvod byl jednoduchý. O své matce by nejraději už nikdy neslyšel. Stejně tak o otci. Zhruba před rokem ho totiž rodiče seznámili s poněkud šokující novinou. Za naprostého utajení se rozvedli. Matka se odstěhovala do Prahy, kde si sehnala novou práci. Otec zůstal kvůli svému podnikání v Jihlavě. Sebastian je za jejich krok nenáviděl. Vždy si myslel, že jeho rodiče mají fungující manželství, a ne že mu jednoho dne sdělí opak. Ve své nenávisti ani nerozlišoval, který z jeho rodičů za rozpad manželství může, byť viníkem byl nejspíše otec se svojí o dvacet let mladší Zuzankou.
Nastalou situaci vyřešil Sebastian radikálním krokem, kterým se chtěl rodičů nadobro zbavit. Odstěhoval se z domu. Jenomže to nepomohlo, neboť matka mu asi ve snaze ulevit svému svědomí domluvila praxi v advokátní kanceláři své sestry. Otec mu zase začal přispívat na bydlení, když Sebastianovi došlo, že nemá peníze, a sám proto za otcem poníženě přiklusal.
Kat přistoupil k mrazáku ve spižírně. Průhledný igelitový pytel si předem připravil. Byl poměrně překvapený, jakou mu dalo práci sehnat něco tak primitivního jako průhledný pytel. Při přípravách jich nakoupil několik, jenže jednou byl moc velký, pak zase malý, jindy nebyl dostatečně průhledný nebo zase až moc prosakoval. Nakonec se však Katovi podařilo sehnat ten správný. Umístil do něj tedy hlavu, zavřel mrazák a vydal se dokončit svůj plán.
„Čus,“ kývl Sebastian na svého spolubydlícího, Filipa Nováčka, který se válel na pohovce a sledoval televizi.
„Zdarec,“ odpověděl Filip, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
„Za chvilku jdu k tetě,“ oznámil svému spolubydlícímu. „Musí se pochlubit bytem. Tak si sem můžeš pozvat nějakou roštěnku.“
„Vole,“ odfrkl si Filip, „dneska půjdu radši spát.“
„Těžkej den?“ Sebastian si mezitím zapojil mobil do nabíječky.
„Celkem jo,“ zívl Filip.
Byl to právě Filip, kdo Sebastianovi po rozvodu rodičů nejvíc pomohl. Seznámili se spolu kdysi jako
dobrovolníci na festivalu dokumentárních filmů, který se v Jihlavě každoročně koná, a od té doby spolu byli v kontaktu. Když se pak Sebastian zmínil, že odešel z domu, nabídl mu Filip pokoj ve svém bytě. Nejdřív to sice vypadalo, že Sebastian nabídku odmítne, protože se pojila s povinností platit polovinu záloh na energie a samozřejmě přispívat na jídlo a nějaké základní bytové potřeby. Uvědomil si ale, že levnější varianty se možná nedočká, a tak si vyškemral u svého otce příspěvek na bydlení.
Během půlhodiny se Sebastian vysprchoval, převlékl, a jakmile se jeho mobil dobil na uspokojivé procento, ponechal svého spolubydlícího u televize a vydal se na tu mega párty, kterou teta připravila. Kéž by jí došlo, že on i Zbyněk ve svých třiadvaceti, potažmo sedmadvaceti letech by raději trávili večery jinak než s osamělou padesátnicí, která se zjevně po večerech nudí.
Osamělá padesátnice ho přivítala se zářivým úsměvem, jakým obvykle rozhodně neplýtvala.
„Čauky,“ prohodila laškovně a zavedla ho do obývacího pokoje s plazmovou televizí pověšenou na zdi, šedou pohovkou a skleněným konferenčním stolkem, na němž byla mísa s brambůrky, sklenice na víno spolu s lahví svatomartinského a připravené panáky.
„Co tomu říkáš?“ objala ho teta kolem ramen.
„Pěkný,“ pochválil obývák. „Bude prohlídka?“
„Jasný,“ usmála se. „Ještě počkáme na Zbyňka. Kde vůbec je?“ Zkontrolovala hodinky a prohrábla si vlasy.
„Vážně tady budeme jen ve třech?“ zeptal se Sebastian beznadějně.
sama pro sebe. Nudnou ségru v Praze a na rodiče nemám nervy.“
„To já taky ne,“ povzdechl si.
„Tak se zatím posaď,“ ukázala na pohovku. Sama sáhla pro víno, odzátkovala ho a začala nalévat.
Převzal si od ní sklenku, počkal, až si k němu přisedne, a přiťukli si.
„Co škola?“ pustila se po napití do konverzace.
„Nic. Za chvíli zápočty a zkoušky. Pak snad chvíli odpočinek a hurá do letního semestru,“ popsal neutrálně pokračování svého studijního života.
„Ten tvůj spolubydlící, teď už nevím, jak se jmenuje…“ zamračila se.
„Filip Nováček.“
„To příjmení mi něco říká,“ zamyslela se. „Klient asi ne, tak možná protistrana. No, to je jedno,“ mávla rukou.
„Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli taky studuje.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a upil vína. „Dělá obchodního zástupce u telefonního operátora.“
Než mu stihla položit další otázku, zazvonil jí kdesi v kuchyni mobil.
„Že by Zbyněk?“ Vyběhla z obýváku. „Dobrý večer, paní doktorko,“ ozval se po chvíli její hlas. Sebastianovi bylo jasné, že to Zbyněk nebude.
I jemu už ale začínalo vrtat hlavou, kde Zbyněk je. Od soudu se už musel dávno vrátit. Jestli ho nechá na holičkách a nepřijde vůbec, to by bylo fakt pěkné.
„Tak v pondělí ve tři?“ slyšel za rohem telefonující tetu.
Pro zkrácení čekání se vrhl na brambůrky.
„Víc zaměstnanců nemám,“ odpověděla. „Postel mám
„Taky, nashle,“ loučila se teta s volající a současně se vracela do obýváku.
„Jak vidíš, dobře platícím klientům musíš být k dispozici neustále,“ poučila Sebastiana a sedla si zpátky na pohovku.
„Co to znamená – dobře platící klient?“ zajímal se.
„To je klient, díky kterýmu se můžeš vybodnout na ty zevláky, co se diví, že za odvedenou práci chceš peníze,“ vysvětlila poněkud vyhýbavě. „Vem si například toho idiota z dneška. Nejdřív mě týden uhání, abych se s ním sešla, že má věc, kterou potřebuje akutně řešit, a pak to najednou zase tak akutní není.“
„Třeba onemocněl,“ navrhl. Sklenku už měl vypitou. „To je dneska hned.“
„Doleju ti,“ zaznamenala, že nemá co pít. „Neonemocněl. Jen mu do toho údajně vlezlo něco důležitějšího,“ navázala na jeho slova. Doplnila sklenici a znovu se podívala na hodinky. „Zbyněk se na nás asi vykašlal, co?“
„Kolik je?“
„Bude tři čtvrtě na osm,“ sdělila mu čas. „Nepsal ti?“
Zkontroloval si mobil, žádnou zprávu od Zbyňka ale neměl. Jen od otce, jestli se nechce zítra stavit na oběd.
„Co se tak mračíš?“ zasmála se teta.
„Fotr mě zve na oběd,“ zabručel.
„Ta jeho fifinka snad umí vařit?“ podivila se. Hned však změnila téma: „Dáme zmrzku?“
„Klidně,“ souhlasil a opřel si hlavu o opěradlo. Bude to dlouhý večer. A nudný. Zbyněk ho v tom stoprocentně nechal. To si sakra myslí, že potřebuje strávit páteční večer se svojí tetičkou?
Kat si promnul ruce a zapojil rychlovarnou konvici do zásuvky. Přišel čas na večerní čajíček. Úkol je splněn. Zážitek z jeho vykonání navíc přebil veškerá očekávání. Takhle silný, plný energie a radosti ze života Kat dlouho nebyl. Oblečení již má vyprané, sekyrku omytou. I v kůlně poklidil. Nabyté energie si bude ještě užívat. Brzy ale znovu nadejde den, kdy si vše zopakuje.
„Myslím, že mám nějakou s kousky čokolády,“ ozval se z kuchyně tetin hlas.
„To by šlo,“ zavolal nazpátek.
Téměř neslyšně zavrzal mrazák. Poté nastalo ticho.
Možná trvalo jen jednu dvě vteřiny, ale Sebastian okamžitě poznal, že se něco stalo. Jako by se zastavil čas. A pak, zrovna když se Sebastian nadzvedl z pohovky, aby se šel do kuchyně podívat, protkal ticho tetin zděšený výkřik. Výkřik, při kterém tuhla krev v žilách.
Sebastian se rozběhl. Ignoroval bušící srdce. Jestli se něco stalo a teta je v nebezpečí, je jediný, kdo jí může pomoct.
Doběhl do kuchyně a ve dveřích se zarazil. Teta stála u mrazáku, oči vypoulené, ruku před ústy a ve zcela nehybném postavení zírala dovnitř.
„Co se děje?“ oslovil ji Sebastian. Sotva si uvědomoval, že se mu třese hlas.
Teta neodpovídala, a tak k ní přistoupil. Přiložil jí ruku k bedrům a zadíval se jí do obličeje. Děs, který v jejích očích viděl, ho přinutil otočit hlavu k mrazáku.
Stačil mu jediný pohled, aby se v něm vzedmula žluč. Rychle skočil ke dřezu a vyzvracel se. Věděl ovšem, že
se bude muset znovu otočit. Jen při té představě se začal zase dávit.
„Co budeme dělat?“ zašeptala teta. Nevěděl, zda se ptá jeho, nebo mluví sama se sebou.
Pustil do dřezu studenou vodu a opláchl si pusu. Pak sebral odvahu a otočil se. Jedna z přihrádek v mrazáku byla vysunutá. A v ní byla uložena Zbyňkova hlava zabalená v igelitovém pytli. Oči otevřené, jako kdyby je pozorovaly.
„Panebože,“ ozval se tetin šepot. „Ježíši.“
Opatrně vzal tetu za ruku a odvedl ji z místnosti.
S hrnkem čaje se Kat usadil k počítači a přihlásil se do facebookové skupiny ohnehead CZ/SK. Tuto skupinu objevil zhruba před půlrokem, když bezcílně bloumal po internetu. Zprvu mu sice nepřišly příspěvky zveřejňované ostatními členy této uzavřené skupiny zajímavé. Pak ale jeden uživatel místo snahy o napsání co nejvtipnějšího příspěvku vsadil na upřímnost a popsal své pocity. Ne že by to zcela změnilo Katův pohled na tuto skupinu. Byl to ale právě tento konkrétní uživatel a jeho příspěvek, který nevědomky určil Katovo další životní směřování.
K pohovce přistoupil urostlý chlap s krátce střiženými vlasy a prohlédl si Sebastiana, stále ještě utěšujícího
roztřesenou tetu.
„Kapitán Karásek,“ představil se chlap Sebastianovi.
„S paní doktorkou se známe,“ dodal ještě krátce a upravil si chirurgickou roušku.
„Sebastian Hagelmann,“ odvětil Sebastian.
„Od kolegů,“ kývl Karásek hlavou směrem dozadu, kde se nashromáždil poměrně početný dav sestávající z kriminalistických techniků a kriminalistů, „vím, že obětí je Zbyněk Novotný, který u paní doktorky pracoval jako koncipient.“
„Ano,“ vzchopila se najednou teta, „dneska měl být celý den u soudu a na sedmou měl přijít sem.“
„Zeptal bych se postupně, jestli můžu,“ obrátil se na ni Karásek. „Nebo jestli ještě nejste OK, můžu si zatím promluvit tady s pánem,“ řekl a obrátil se na Sebastiana.
„Ne, v pohodě,“ zarazila ho teta. Poupravila si vlasy a o kousek si od Sebastiana odsedla.
„Pardon, v jakém jste vy dva vztahu?“ otázal se Karásek.
„Je to můj synovec,“ obeznámila ho teta.
„A pracuju u tety v kanceláři jako praktikant,“ doplnil ji Sebastian.
„Aha,“ zakýval Karásek hlavou. „Dobře, tak říkala jste, že Zbyněk Novotný byl u soudu. Kde?“
„Jel do Ústí nad Orlicí.“
„O co šlo?“ zajímalo Karáska.
„Pardon, ale i za těchto okolností jsem vázána mlčenlivostí,“ odmítla mu odpovědět teta.
Sebastianovi bylo stále těžko. Cítil mrazení v zádech a nemohl se zbavit pachuti zvratků v ústech. Do kuchyně odsud neviděl. Přesto tušil, že tam policisté momentálně
prohlížejí Zbyňkovu hlavu a snaží se objevit veškeré stopy, které tam jsou.
Co se to děje? Ještě včera Zbyněk nadával, že se musí táhnout někam do prčic. A dnes najdou jeho hlavu v tetině mrazáku?
„Kdy jste ho viděli naposledy?“ ptal se Karásek.
„Včera,“ zareagoval Sebastian jako první. „V práci. Kolem pátý jsme, myslím, odcházeli.“
„Já taky včera, někdy v průběhu odpoledne. Pak jsem už v kanceláři nebyla,“ navázala na jeho slova teta.
„Můžete nějak ověřit, jestli dneska u toho soudu byl?“ požádal ji Karásek. Teta přikývla a poodešla s mobilem stranou.
„Povězte mi něco o Zbyňkovi,“ oslovil Karásek Sebastiana. „Jaký jste spolu měli vztah, jaký byl, nepřišlo vám u něj v poslední době něco nápadného?“
Jaký spolu měli vztah? To ho snad podezírají?
„Potkávali jsme se akorát v práci. Já tam chodím ve čtvrtek a v pátek na praxi. Jinak jsem ho ani moc neznal.“
„Mimo práci jste se teda spolu nestýkali?“ přerušil ho Karásek.
„Ne.“
„Pokračujte,“ vyzval ho zase hned kriminalista. „Nezdál se vám v poslední době v něčem jiný?“
„Byl takovej uzavřenější, možná nervóznější, ale nevím proč.“
Do toho se vrátila teta a pohrávala si s mobilem. „Tak v Ústí nad Orlicí nebyl,“ informovala Karáska. Ten jen nadzvedl obočí.
„Dovolala jsem se advokátovi protistrany, kterej mi vítězoslavně oznámil, že jsme prohráli a že takhle jednoduchej proces dlouho nezažil. A zeptal se, proč tam od nás nikdo nebyl.“
Od Karáska však žádná další reakce na tuto informaci nepřišla. Místo toho položil další otázku: „Můžete mi
říct něco o jeho soukromí?“ Přitom hleděl střídavě na tetu a na Sebastiana.
„No,“ ozvala se teta, „já o něm vlastně v tomto směru moc nevím.“
To Sebastiana nepřekvapovalo. Její koncipient ji nikdy nezajímal. A synovec vlastně také ne. Zkusil tak odpovědět za ni: „Myslím, že měl přítelkyni, se kterou bydlel. A rodiče měl ve Žďáru nad Sázavou.“
„Ještě poslední jedna dvě otázky, paní doktorko, pak vás už nechám,“ směřoval Karásek ke konci. „Zajímalo by mě, jestli s někým bydlíte nebo jestli má někdo do vašeho bytu přístup. Protože jsme nenašli žádné stopy násilného vniknutí.“
Teta již při pokládání otázky vrtěla hlavou. „Ne, klíče mám jenom já. Samozřejmě si je mohl teoreticky nechat bývalý majitel, ale ten se odstěhoval do Rakouska.“
„Potřebovali bychom jeho údaje,“ chytil se toho Karásek.
„Budou v kupní smlouvě,“ zvedla se teta a odběhla. Za malou chvilku se vrátila se sešitými papíry. „Klidně si ji vemte celou, pak mi ji vrátíte,“ předala smlouvu Karáskovi.
„Děkuji.“ Karásek si převzal smlouvu, a jakmile se teta posadila, položil svoji poslední otázku: „Váš synovec vypověděl, že Zbyňka Novotného viděl naposledy včera v kanceláři kolem páté. Otevřela jste mezi včerejší pátou hodinou odpolední a dnešním večerem mrazák?“
„Ne,“ vydechla teta.
„To bude prozatím vše,“ uzavřel Karásek. „Ještě bych vás ale poprosil, jestli byste mi teď nesepsali, co jste včera
a dnes dělali, pokud možno s časovými údaji, s kým jste se setkali, pokud možno s kontaktními údaji, a kde všude jste byli. Můžete to potom předat některému z mých kolegů, pokud bych zrovna nebyl na dosah.“
Těžko říct, co se Karáskovi honilo hlavou. Sebastian se však nemohl zbavit dojmu, že ani on, ani teta nejsou vyloučeni z okruhu podezřelých.
Jihlava
Kolem deváté ráno ho probudil zvonek. Když nad ránem dorazil domů, neměl ani sílu dojít do postele. Ze skříňky v kuchyni si vzal láhev vodky. Láhev nejspíš patřila Filipovi, ale to mu bylo v tu chvíli jedno. Pořádně si přihnul, došoural se k jídelnímu stolu, kde se skácel na židli. Ve snaze vypudit Zbyňkovy mrtvolné oči ze své hlavy se napil ještě několikrát.
„Ty vole! Tys vychlastal skoro celou vodku.“ Filip vstoupil do kuchyně v tričku a spoďárech a postavil se s téměř prázdnou láhví nad Sebastiana, který se pokoušel zvednout třeštící hlavu.
„Sorry,“ zamumlal a promnul si oči. Třeba se mu všechno jenom zdálo. Možná se s tetou a se Zbyňkem včera opili a on v tom pokračoval i po příchodu domů. Za chvíli mu určitě přijde zpráva od Zbyňka, proč se museli včera tak ožrat. Ale ne, na tom Sebastianovi něco nesedělo. Nikdy se Zbyňkem nikde nebyl. A pochyboval, že by se Zbyněk takhle odvázal před svojí šéfovou.
Hlava v mrazáku. Ta vzpomínka zničehonic udeřila na Sebastianovu probouzející se mysl jako blesk z čistého nebe.
Znovu se ozval zvonek a Filip zavolal, že už jde. Vzápětí se vrátil do kuchyně následován Sebastianovou tetou.
„Ahoj,“ pozdravila synovce.
Vzhlédl k ní a snažil se v jejích očích vyčíst, jestli se skutečně stalo to, co se mu začíná postupně vybavovat. Stále se ještě držel naděje, že ne. Nebo že se mu to jen zdálo.
„Jak se cítíš?“ přisedla si k němu.
Nebyl schopen odpovědi. Těžko by se ho ptala, kdyby se včera jen opili. To by za ním nechodila domů.
„Pardon, někdo mi volá,“ vysvětlil Filip svůj odchod poté, co mu začal vibrovat mobil odložený na kuchyňské lince.
„Je to strašné,“ promluvila následně teta. „Sama jsem nezamhouřila oči. Ale život jde dál,“ povzdechla si.
Přikývl a odebral se ke dřezu, aby si napustil sklenici vody. Hlava se mu mírně motala a bolest nijak nepolevovala.
Mezitím se opět objevil Filip a překvapeně na ně hleděl. „Právě mi volala policie a chtěla potvrdit, že jsem tě včera a předevčírem po práci viděl doma,“ obrátil se na Sebastiana.
„Víte, Filipe,“ zvedla se teta a přešla k Sebastianovi. „Včera byl zavražděn náš kolega.“
Filip mírně pootevřel ústa a zůstal na ni hledět.
„Mohla bych vás poprosit, jestli byste nás nenechal o samotě? Potřebovala bych si se Sebastianem promluvit,“ požádala pak teta Filipa, který se s nevěřícným výrazem ve tváři odebral do svého pokoje.
Poté vzala teta Sebastianovi sklenici z ruky, odložila ji na linku a chytila ho za ramena.
„Sebastiane.“
Díval se jí do očí. Byly chladné. Jako vždy. Tentokrát však pocítil ke své tetě obrovský respekt, jelikož se se včerejšími událostmi dokázala vyrovnat alespoň do té míry, aby byla schopná rozumně uvažovat a nedávala na sobě nic znát.
„Chci tě jenom poprosit, až s tebou bude někdo od policie mluvit, nesděluj jim nic o našich klientech nebo případech, které momentálně řešíme. Nemyslím si, že by jim to při hledání Zbyňkova vraha nějak pomohlo. A nám by to navíc mohlo uškodit, protože policajti jsou zvyklí do všeho
šťourat, i když se to pak ukáže jako zbytečný. Klienti to taky těžko ocení. A já do toho všeho nechci mít tahanice s kárnou komisí a vysvětlovat jim, že jsem se nijak neprovinila.“
„Takže mám kdyžtak říct, že jsme vázáni mlčenlivostí?“ ověřil si.
„Přesně tak,“ potvrdila. „Neznamená to samozřejmě, že jim budeme v něčem bránit. Já ještě dneska sjedu do kanceláře, podívám se na spisy, především na ty, na kterých Zbyněk pracoval nejvíc, a kdybych měla pocit, že by o něčem měla policie vědět, okamžitě se spojím s klientem, vysvětlím mu situaci a vyžádám si souhlas, abych vše předala policii. Ty to ale raději neřeš a nech to na mě, jo?“
Neměl tušení, jestli se teta nebojí kárného stíhání až příliš. Věděl sice, že z porušení mlčenlivosti můžou mít advokáti velké problémy, tady jde ale o brutální vraždu. Rozhodl se však, že tetu poslechne. Přeci jen má daleko
méně zkušeností než ona. Navíc jí věřil, že pokud sama na něco přijde, bude policii informovat.
Poté, co teta odešla a on se stihl v koupelně opláchnout, zpozoroval, že má nepřijatý hovor. Než se mu podařilo zatelefonovat zpět, přišel za ním do pokoje Filip.
„Co se vlastně stalo?“ vyzvídal.
„Nevím, jestli ti to můžu říct,“ nechtěl mu Sebastian vše prozradit. „Zkrátka někdo zabil Zbyňka.“
„Toho koncipienta?“ otázal se Filip.
„Ano,“ přitakal Sebastian. „Promiň, někdo mi volal,“ upozornil pak svého spolubydlícího a naznačil mu, že by potřeboval být sám.
Jakmile se zavřely dveře od pokoje, vytočil číslo, které se mu objevilo na displeji.
„Dobrý den, tady kapitán Karásek,“ ozval se v telefonu hlas policisty ze včerejška. „Pan Hagelmann?“
„Ano, dobrý den. Mám od vás nepřijatý hovor.“ Co mu chce? Nepříjemný pocit, který měl Sebastian už včera, když jim Karásek pokládal otázky, se opět probudil k životu.
„Pane Hagelmanne, mohl byste dnes na jednu hodinu přijít k nám na ředitelství? Ulice Vrchlického.“
Sebastian se zarazil. Znamená to, že ho vážně podezírají? Nebo chtějí jen sepsat protokol?
„Slyšíme se?“ vytrhl ho Karásek z myšlenek.
„Ano, ano. Přijdu. V jednu tam budu,“ vyhrkl Sebastian. Co teď? Má zavolat tetě? I když ona mu přece říkala, ať policii nesděluje nic o jejich aktuálních případech. To znamená, že počítá s tím, že s nimi budou chtít ještě mluvit. Třeba se opravdu nic neděje a bude to jen formalita. Ale co když ne?
Kat se pohodlně opřel do křesla. Z vedlejšího stolku si vzal hnědou krabičku a zapalovač. Po výkonu z přechozích dnů si jistě zaslouží menší odměnu. Opatrně si vložil
doutník do úst a užíval si jeho chuť. Brzy, velice brzy si musí tu radost zopakovat.
Za deset minut jedna stál Sebastian u vrátnice krajského policejního ředitelství a předával pánovi za plexisklem občanku. „Jdu za panem Karáskem,“ ohlásil se.
Zatímco vrátný zapisoval jeho příchod do počítače a poté se snažil Karáskovi dovolat, Sebastian se pokoušel uklidnit. Zvedal se mu žaludek a podpaží měl úplně propocená. O části obličeje zakryté respirátorem ani nemluvě.
Vrátný si odkašlal a podíval se na něj. „Nebere to, tak se zatím posaďte,“ ukázal směrem k sedačkám naproti.
Sebastian se tedy usadil. Vnímal svůj zrychlený tep, těžký dech a neklidné ruce. Nevěděl, co s tím. Sám sebe se ptal, z čeho je tak nervózní. On přeci nic neudělal. Ani Karásek mu nic takového nenaznačil. Jenomže proč si ho sem nepozvali až v pondělí? Kdyby ho z ničeho nepodezírali, tak by snad kvůli němu nemrhali víkendem.
Periferně zpozoroval vysokou postavu vcházející do budovy. Nebyl to ale Karásek, nýbrž policista v uniformě se sáčkem rohlíků v ruce. Policista pozdravil vrátného a pokračoval dál.
„Zkusím to ještě jednou,“ prohlásil vrátný a znovu si přiložil sluchátko k uchu. „Á, dobrý den, vrátnice. Je tady pan Hagelmann.“
Konečně! pomyslel si Sebastian. Postavil se a napjatě vyhlížel Karáska.
„Tak kde je, co?“ promluvil po dalších deseti minutách vrátný.
Sebastian pokrčil rameny. Zajímalo by ho, z jakého důvodu ho Karásek pozval na jednu, když uplynulo půl druhé a on stále ještě čekal na vrátnici.
Dočkal se až za dalších patnáct minut, kdy přiběhl muž, kterého zahlédl už včera v tetině bytě. Muž pozvedl na pozdrav pravou ruku, na jejímž předloktí se skvělo tetování v podobě čínského písma. „Omlouvám se, že jsme vás nechali čekat,“ zvolal. „Museli jsme vyřídit pár telefonátů a v sobotu to vždycky trvá, než někoho seženete. Pojďte dál.“
Společně pak nastoupili do výtahu.
„Kolega Karásek už čeká u sebe v kanclu,“ vysvětlil muž Karáskovu nepřítomnost. Poté vedl Sebastiana několika chodbami, až došli ke kanceláři, v níž se nacházel stůl ve tvaru písmene L, několik židlí a na stěnách za hlavou sedícího Karáska byly pověšené plakáty závodních automobilů.
„Zdravím vás,“ povstal Karásek a nabídl Sebastianovi jednu ze židlí. Jeho kolega pak usedl vedle Karáska a přitáhl si klávesnici od počítače.
„Omlouvám se, že jste musel tak dlouho čekat,“ omluvil se i Karásek. „Nedáte si vodu?“
„Ne, děkuju,“ odmítl Sebastian a modlil se, aby už to měl za sebou.
„Tak jo,“ posadil se Karásek a zadíval se na Sebastiana. „Objevilo se ještě pár otázek, na které od vás potřebuji odpověď. Tady kolega Nešpor,“ kývl směrem k muži u počítače, „bude rovnou zapisovat, co tady zazní, ať se nezdržujeme. Ničeho se ale neděste, vyšetřujeme vraždu, proto s vámi mluvíme už podruhé a navíc v sobotu. Čas
utíká strašně rychle a upřímně, s každou další minutou se naše šance na dopadení vraha snižují.“
Sebastian doufal, že Karásek nevidí, jak moc je zpocený.
Karásek vzal do ruky papír. „Máme tady váš popis, co jste ve čtvrtek a v pátek dělal.“ Policista jménem Nešpor současně s Karáskovými slovy bušil do klávesnice. „Jakým způsobem se dopravujete do práce?“ udeřil Karásek.
„MHD a kus pěšky,“ odpověděl Sebastian a po očku sledoval zapisujícího Nešpora.
„Jel jste tak i ve čtvrtek odpoledne z práce a v pátek ráno do práce?“
„Ano, jel.“
„Jezdíval jste někdy z práce nebo do práce společně se Zbyňkem?“
„Ne, to se nikdy nestalo,“ zavrtěl Sebastian hlavou.
„Zbyněk většinou mířil za svojí přítelkyní. Myslím, že ji vyzvedával z práce.“
„Když říkáte, že většinou, tak co v těch zbylých případech?“
Pokrčil rameny. „To asi jezdil přímo domů. On ale bydlel na druhý straně Jihlavy, takže jsme neměli společnou cestu.“
„Jeho přítelkyně ale pracuje vaším směrem,“ prohlásil Karásek.
Sebastian si otřel dlaní čelo a poupravil respirátor, který mu sklouzával z nosu. „Za ní ale chodil pěšky. Mám dojem, že jí chodil naproti.“
„Moment,“ přerušil je Nešpor. „Takže: když Zbyněk
vyzvedával svoji přítelkyni, chodil pěšky. Mám dojem, že
jí chodil naproti,“ zopakoval a pohyboval při tom prsty po klávesnici.
„Ano,“ přikyvoval Sebastian.
„Dokázal byste popsat vztah vaší tety a Zbyňka?“ přešel Karásek k další otázce. „Kromě toho, že byl její zaměstnanec,“ dodal. „Zajímá mě, jak spolu vycházeli, co si on myslel o ní, co si ona myslela o něm a tak dále.“
Sebastian se zamyslel. „Pracoval u ní docela dlouho. Skoro tři roky. Už se právě měl začít chystat na advokátní zkoušku. Co si ale o sobě navzájem mysleli, to asi spíš nevím. On samozřejmě občas nadával…“
„Na co například?“ skočil mu Karásek do řeči.
„Třeba že musí jet do Ústí nad Orlicí. Nebo obecně jakým způsobem mu teta zadává úkoly, jak často musí být v práci přesčas. Ale zároveň to podle mě bral tak, jak to je, protože advokátní koncipienti to mají asi všude těžký.“
„O tom mi povídejte,“ souhlasil Karásek. A poté, co se na něj Sebastian tázavě podíval, vysvětlil: „Kdysi dávno jsem byl taky advokátní koncipient. Takže vím, jaký to je. A tuším, že se od mých dob nic moc nezměnilo. Rozhodně ne k lepšímu.“
„Teta, teda paní Špačková,“ navázal Sebastian, „Zbyňka, myslím, respektovala, i když to ne vždy dávala najevo. Ale ona prostě taková je.“
„Jaká?“ zeptal se Karásek.
„Taková, že někdy hledí spíš jen na sebe a neuvědomuje si, že by měla vnímat i ostatní.“
Karásek se poškrábal na bradě s dvoudenním strništěm.
„A když se to někomu nelíbilo, měl na ni vztek nebo na ni nadával, neštvalo vás to?“
Sebastian překvapeně zamrkal. Kam tím Karásek míří?
„Mluvili jsme se slečnou Lekešovou,“ nečekal Karásek na jeho reakci nebo mu možná stačila ta neverbální.
„Vztah Zbyňka a vaší tety popsala trochu dramatičtěji.
Zbyněk se prý vracel domů totálně vyždímaný, často na ni nadával, a dokonce uvažoval, že podá výpověď. Věděl jste o tom?“
Kromě zavrcení hlavou nepřišel Sebastian na žádnou kloudnější odpověď.
„Objevila se ale i shoda s vaší výpovědí, když jste uvedl, že byl v poslední době nervózní. Slečna Lekešová to připisuje tomu, že už ho vaše teta možná zlomila.“
„To si nemyslím,“ bránil Sebastian svoji tetu.
Karásek se na okamžik odmlčel. Čekal. Na co? Až mu Sebastian všechno vyklopí? Jenže on neměl, co by mu vyklopil.
„Mám už jen poslední otázku,“ prolomil Karásek ticho, „pak vás propustím. Jak daleko jste ochoten zajít, abyste ochránil svoji tetu?“
„Cože?“ neudržel se Sebastian. „J-jak to myslíte?“ vykoktal.
„Povím vám takovou myšlenku.“ Karásek se opřel lokty o stůl a probodával Sebastiana pronikavým pohledem.
„Docházíte do kanceláře své tety na praxi. Setkáváte se tam každý týden ve čtvrtek a v pátek s jejím zaměstnancem, který místo aby projevoval trochu vděčnosti a náklonnosti, na vaši tetu nadává. Jak jste sám uvedl, nadával na spoustu věcí. Jenomže teta je vaše rodina. Možná vás k ní táhne
poměrně silné pouto. A jednoho dne toho máte prostě dost. Dost těch nadávek a pomluv, které Zbyněk šíří. Možná
jste sám unavený. Přeci jen, a to sám vím, práce v advokátní kanceláři není nic lehkého. Je to zátěž, zejména pak psychická.“
Do Sebastianových očí se začaly drát slzy.
„Navíc pořád ještě studujete. Taky vím, jak je studium práv náročné. Pokud se nepletu, blíží se zimní zkouškové období. Takže další stres. A tak vám v důsledku toho všeho prostě dojde trpělivost.“
Slzy pronikaly pod propocený respirátor.
„Dojde vám trpělivost a Zbyňka, který tak nadává na vaši tetu, ve vhodnou chvíli překvapíte a zabijete.“
Chtělo se mu znovu zvracet. Teď už se potil po celém těle, slzy proudily ve stále větším množství a ruce se mu třásly. Bál se. Bál se, co s ním teď bude. Proč mu to Karásek dělá?
„Nakonec vám dojde, co jste udělal. Trochu se vzpamatujete.“
Proč ho rovnou nezadrželi, když z něj teď dělají surového vraha?
„Uvědomíte si, že jste to podělal. A do hlavy se vám začnou vkrádat pochyby. Sám víte, jak je to s vaší tetou někdy těžké. Dostanete proto na ni vztek. Vždyť jste to udělal hlavně kvůli ní. A proto jí dáte Zbyňkovu hlavu do mrazáku. Abyste ji potrestal.“
Sebastian začínal padat do mdlob.
„Bylo to tak?“ dotázal se Karásek naprosto klidným hlasem.
Zavrtěl hlavou. Všechno se kolem něj točilo.
„Napijte se,“ podal mu Nešpor zničehonic sklenici vody.
