Luděk Kubát
SOUCIT MUSÍ STRANOU
Odpovědná redaktorka Petra Jurásková
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz
© Luděk Kubát, 2022
Obálka © Ivana Dudková, 2022
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022
Vydání první
Vychází jako 368. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0478-5
„Já, s písničkou jdu jako ptáááček,“ vyzpěvoval si cestou domů Vilém Breit, ale zbytek písničky nedozpí val. Nohy se mu podivně zamotaly a on skončil v příko pě plném vody.
„Do prdele,“ zaklel a po čtyřech se začal hrabat zpátky na silnici. Hrubé nadávky se mu hrnuly z úst, když dvakrát sklouzl a skulil se zpátky. Na třetí pokus se to konečně podařilo.
Opřel se o patník a torzem mozku, ze kterého vlivem deseti půllitrů piva prokládaných několika zelenými zmizely miliony buněk, přemýšlel, kde je a co se mu vlastně stalo.
Opileckým pohledem se snažil proniknout tmou, ale moc se mu to nedařilo.
„Fuj, mrcho,“ leknutím nadskočil, když na větvi nad ním zaskřehotala ze snu probuzená straka.
Začal šmátrat v kapse bundy, hledaje krabičku s cigaretami. Když je nahmatal, zavrčel, protože papírová krabička byla nasáklá vodou.
„Království za cigáro,“ vykřičel prosbu do tmy, ale vytouženou cigaretu mu nikdo nepodal.
Několik buněk se mu v mozku vzpamatovalo a on si konečně vzpomněl, jak se tu ocitl.
S kolegy ze závodu na automobilové komponenty postaveného v průmyslové zóně mezi Kláštercem a Kadaní, ve kterém zastával funkci obchodního náměstka, měli
každý poslední pátek v měsíci zarezervovaný bowlingový sál na okraji Klášterce. Když v deset večer skončili, kolega ho jako obvykle vyložil u odbočky na Hradiště a sám pokračoval do Útočiště, zatímco Breit musel šlapat po svých poctivé dva kilometry do svého domova, kde už se na něj určitě připravuje milovaná choť Mařenka. Se skřípěním zubů mu tyto páteční úlety tolerovala, přesto pokaždé při návratu dostal kázání, že by měl hledět nejen na rodinu, ale hlavně na svou pozici v zahraniční firmě. Mařenka nedbala jeho výmluv, že by měla vidět jejich ředitele, který se pokaždé zrube jak ruský mužik.
„To bude dneska průser,“ mumlal si Breit, přejížděje zablácenýma rukama po mokrém oděvu.
„Ještěže přestalo pršet,“ rozumoval a odlepil se od patníku. „Byl bych durch.“
Asi mu to přišlo vtipné. Rozřehtal se a vyděšená straka mu odpověděla.
„Aby ses neposrala,“ zahrozil pěstí někam nad sebe a potácivým krokem zamířil k nepřerušovanému bílému pruhu na silnici a snažil se z něj neuhnout.
„Co… co… t… to…“ vyděsil se, když se na stometrovém rovném úseku objevila v dáli dvě světla. Žluté a červené. Pomalu se k němu přibližovala.
„Mimozemšťani, pomoc!“ zařval a uhnul doleva. Skončil opět v příkopě, po silném dešti do poloviny zaplněném bahnitou vodou.
Tentokrát mu to ale nevadilo. Přikrčil se, a kdyby bylo v příkopě vody o něco víc, byl by ochoten se do ní před útokem návštěvníků zcela ponořit.
„Převez jsem vás, holoto zelená,“ zašeptal, když se po pěti minutách z příkopu opatrně vynořil.
Ještě chvíli bedlivě sledoval obě strany, jestli se ti prevíti nevrátí, a když se ujistil, že je vzduch čistý, vyhrabal se z pankejtu a pelášil domů.
„Mařko,“ zahulákal, když rozrazil dveře do obývacího pokoje, kde jeho žena vleže na gauči sledovala nějaký noční film. „Mohla jsi bejt vdova.“
„Co ječíš, ožralo,“ Marie Breitová odhodila deku, a když si Viléma prohlédla, zabědovala. „No, ty zase vypadáš!“
Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet.
Oděv měl mokrý, zablácený a na obličeji pruhy bah na, takže vypadal jako člen protiteroristického komanda. Ovšem pokud by přijímali muže s rachitickou postavou, jakou její Vilda disponoval.
„Porazilo tě auto?“
„Něco horšího, holka,“ prohlásil tajemně. „Opovaž si sednout!“ zaječela manželka, když si Vilda přisunul polstrovanou židli.
„Představ si,“ poslechl ji a postavil se do pozoru. „Honilo mě UFO. Bylo to vo fous.“
Nutno podotknout, že Vilém Breit, přestože vystudo val vysokou školu technického zaměření, byl nadšeným obdivovatelem všeho tajemného, co se dělo světelné roky od naší planety.
Kdyby se zajímal pouze o zkoumání hlubin vesmíru výkonným dalekohledem, který si nainstaloval v podkroví, Marie by nebyla proti. On se ale podle ní dočista
zbláznil do konspiračních teorií, jimiž byly zahlceny sociální sítě, a pak se je snažil vysvětlovat i manželce.
„Kolik jsi toho vychlastal?“ přimhouřila Marie oči a dala ruce v bok.
„Posloucháš mě vůbec?“ zaťukal si na spánek už trochu vystřízlivělý Vilém. „Chtěli mě unést a expere… exe… provádět na mně pokusy.“
„Tak to si teda vybrali toho pravýho,“ uchechtla se jeho žena. „Kdyby ti odebrali krev, tak by se domnívali, že lidstvu v žilách teče pivo a zelená. Kolik jich bylo?“
Vilém mávl rukou. O takových věcech se nemá cenu s ní bavit. Ráno si musí prolistovat knížky od svého oblíbeného Ericha von Dänikena, jestli v nich náhodou není jeho adresa, rád by se s ním spojil, a znova si pustit Blízká setkání třetího druhu, úplně nejlepší film v celých dějinách kinematografie.
„Určitě by se zaměřili na můj mozek,“ dodal vážně.
To už Marie nevydýchala a začala se smát jak šílená.
„Prosím tě, svlíkni se a mazej do sprchy. Prej mozek, to určitě.“
2„To už by snad stačilo,“ zahrozil Arnošt Krejčí pěstí někam nahoru, kde byla už přes tři hodiny otevřena stavidla a provazce vody bičovaly už tak nacucanou půdu.
Sice byl za těch pět let, co přežíval bez střechy nad hlavou, na nevlídné počasí zvyklý, ale takovou průtrž už
dlouho nepamatoval. Úkryt s plátěnou stříškou, který si vybudoval v lesíčku kousek od kláštereckého vlakového nádraží, přestal plnit svou funkci a v okamžiku, kdy se chatrné plátno protrhlo a jezero vody se mu vylilo za krk, popadl igelitové tašky a sprostě nadávaje, pelášil ukrýt se pod stříšku autobusové zastávky, kde usedl na nepohodlnou plastovou sedačku a s lítostí hleděl na zamčené dveře nádražní budovy.
„Kurvy jedny ajzboňácký,“ zahrozil tentokrát ke kolejím. „To nemůžete nechat vodevříno?! Jak k tomu našinec přijde?“
Vůbec si nepřipouštěl, že když ještě pracoval na dráze jako člen ochrany železnic, neúprosně vyháněl spící bezdomovce z nádražních budov s tím, ať jdou chrápat někam jinam.
Déšť bubnující na umělohmotnou střechu zastávky konečně začal slábnout. Arnošt nechal svůj skromný majetek na sedačce a šel se mrknout na perón, kolik mu ještě zbývá času, než se dveře po čtvrté hodině otevřou a on si bude moci za poslední drobáky, které mu cinkaly v kapse, koupit v automatu horkou bryndu.
„Sakra, teprve jedenáct,“ zabědoval a vrátil se zpát ky. Bylo poměrně teplo, tak si sundal všechno prádlo, co měl na sobě, a začal jej ždímat. Výbojka pouliční lampy umístěné hned vedle zastávky oblévala jeho nahatou postavu, ale on si z toho nic nedělal. V tuto dobu jsou určitě všichni normální lidi v posteli. Vyždí mané kusy ošacení rozvěsil po sedačkách a z jedné tašky vyndal triko a teplákovou soupravu, kterou nedávno
speciální tyčí odborně vytáhl z kontejneru na nepotřebné šatstvo.
„Pět let bez práce, a chodím si v adidaskách,“ zašklebil se při pohledu na tři bílé pruhy.
Z druhé tašky vytáhl igelitový sáček a začal kousat do gumových rohlíků, které vyžebral odpoledne od soucitné babičky u supermarketu. Dobří lidi ještě žijí.
Déšť po chvíli definitivně ustal.
Relativně v teple a s plným žaludkem začal Arnošt podřimovat.
Probral jej skřípot.
Protřel si unavené oči a spatřil postavu přijíždějící na kole k nádražní budově.
U nádraží sesedla, vypnula čelovku, kolo opřela o zeď a odešla na perón.
Arnošt se zvedl, obešel budovu a opatrně vyhlédl zpoza rohu. Osoba se opírala o zábradlí a přes hlavu měla přehozenou kapuci, takže nebylo poznat, jestli se jedná o muže, či ženu.
Netrvalo dlouho a ozval se charakteristický zvuk, upozorňující vozidla, že závory půjdou každou chvíli dolů.
Zazněl rachot jedoucího vlaku po železničním mos tě, který se nacházel necelý kilometr od přechodu, a za chvíli se objevily dva kužely světel železného monstra.
Zaskřípěly brzdy a supící vlak zastavil.
Dveře se otevřely, ale nevystoupil ani živáček.
Arnošt udiveně hleděl na osobu, která se odlepila od zábradlí a spěchala k poslednímu vagonu. Průvodčí zamávala baterkou a vlak se pomalu rozjel.
„Co to kolo?“ zavolal za koncovými světly, třebaže věděl, že odpovědi se nedočká.
Vrátil se na své stanoviště, ale z kola oči nespustil.
Za necelých pět minut byl rozhodnut. Postavil se na silnici a bedlivě pozoroval úsek vedoucí k nedalekému závodu na výrobu ložisek, odkud hrozilo největší nebezpečí.
Policajti někde chrápou, těch se obávat nemusím, říkal si, když kráčel k odstavenému dopravnímu pro středku. Uchopil jej za řídítka a zajel s ním pod stříšku. Sebral mokré šatstvo, rozvěšené po sedačkách, nacpal jej do tašky a tu, spolu s druhou, zavěsil na řídítka. Nasedl a rozjel se okolo garáží na opačnou stranu. Před lesním závodem kolo přenesl přes koleje, vyšlapanou cestičkou najel na silnici směřující do Kadaně a za chvíli zaparkoval u bunkru, který tu byl postaven před druhou světovou válkou a kde měl své přechodné bydliště.
3Na posteli pod oknem si ze snu povzdychl můj syn Martin.
Asi se už nemůže dočkat, až po víkendu navlékne na záda brašnu a vyrazí do první třídy, stejně jako jeho starší dvojče Markéta. Ta, jelikož je trochu nastydlá, spí v ložnici se Šárkou.
Mrkl jsem na budík. Tři hodiny.
Asi dvě vteřiny jsem se rozhodoval, jestli se mám pokusit o spánek, anebo seběhnout do ateliéru a postavit se k malířskému stojanu.
Práce, a vlastně i koníček, zvítězila.
Přemístil jsem se potichu do kuchyně, nasypal do mlýnku zrnka kávy, a abych náhodou někoho neprobudil, seběhl jsem v pyžamu na zahradu, posadil se pod pergolu a začal mlít.
Panovala ještě tma, ale nade mnou problikávaly mili ardy hvězd a nasvědčovaly tomu, že bude stejně jako celý týden velké vedro. Včera sice přišla po dlouhé době dost velká průtrž, jenomže voda se už stačila vsáknout do vyprahlé půdy a za dva dny to bude vypadat, jako by ani neukáplo. Pár okřídlenců, ukrytých v korunách stromů, které jsem asi zvukem mlýnku probudil, začalo nadávat a za chvíli se k nim určitě přidá kohout od souseda Klimeše.
Několikrát jsem Klimešovi podstrčil z internetu vytištěný recept na kohouta na víně s tím, že přísadu opatřím, ale on svého přítele zlikvidovat nehodlal. Takže ranní hlas hodně podobný skřekům pávů z nedalekého zámeckého parku dále oblažuje celou naši ulici.
Když bylo namleto, vrátil jsem se do kuchyně, nasy pal kávu do džezvy, zalil vodou, a než stačil můj životabudič vzkypět, hodil jsem na sebe šortky a od barev pocákané triko. Se čtvrt litrem silné kávy jsem se pak odebral do ateliéru a pokračoval na rozdělaném obra ze. Dnes máme sobotu, Šárka do práce nemusí, pokud ovšem nezazvoní telefon, který by ji z rodinného kruhu
odvolal. Doufejme, že vrahouni budou ctít ty dva volné dny a nechají moji ženu odpočívat.
V devět hodin nezazvonil mobil Šárky, nýbrž můj.
„Neprobudil jsem tě, Ctirade?“ ozval se hlas Richar da Hraběte.
„No dovol,“ ohradil jsem se. „Od čtyř v potu tváře vydělávám.“
„Já taky, já taky,“ nezůstal mi Richard nic dlužen.
Richard Hrabě je stejně jako já klášterecký patriot. Je o pár let mladší, takže dřív jsme se jen tak pozdravili, prohodili pár slov a šli si po svých. Když jsme se později více sblížili, dozvěděl jsem se od něj, že vystudoval vojenskou školu a nějaký čas působil v mírových sbo rech kdesi na černém kontinentě.
Po návratu do svého města se začal zabývat zpracováním polodrahokamů, které sbíral tady v Krušných horách, a vyráběl z nich nádherné šperky.
„Proč ti vlastně volám,“ pokračoval Richard. „Včera jsem trochu kopal nahoře na Hradišti a našel jsem krásné fluority. Bohužel jsem musel zdrhnout před lijákem. Dneska odpoledne tam chci ještě jednou zajet. Nechcete jet s dětmi se mnou?“
„A víš, že docela jo?“ odpověděl jsem. „Ale vezmu jen Martina, Markéta je trochu nastydlá, a jelikož je v pondělí čeká škola, tak nechceme, aby o nástup do první třídy přišla.“
„Dobrá,“ prohlásil Richard. „Takže pánská jízda. Ve dvě vás vyzvednu.“
Souhlasil jsem a Richard zavěsil.
Krátce po desáté se ozval z kuchyně šramot a za chvíli se v ateliéru objevila Šárka v noční košili a s hrnkem kávy v rukách.
„Ahoj,“ dostal jsem pusu na temeno hlavy. „Jaká byla noc?“
„Na prd,“ prohlásil jsem pravdivě, „bez tebe je smutno.“
„Kecáš,“ usrkla horký mok. „V půlnoci jsem se na vás šla mrknout, spal jsi jako mimino. Pusu od ucha k uchu.“
Jestli si ovšem nevymýšlí.
„Markéta už bude v pořádku,“ řekla Šárka. „Dneska by už mohli spát zase spolu. A my taky.“
Podíval jsem se na ni skrz brýle, které už jsem na detaily potřeboval, a ona se rozesmála.
„Vypadáš v těch brejlích jak starej písmák.“
„No,“ kontroval jsem, „kdybys měla na hlavě špičatý kornout, tak vypadáš úplně jak Perchta, která straší dole v jižních Čechách.“
Špičkovali jsme se, dokud se v ateliéru neobjevily dvě zívající postavičky.
„Odpoledne jedeme se strejdou Richardem na šutry,“ oznámil jsem Martinovi a Markéta, když se dozvěděla, že zůstane s mámou doma, začala natahovat.
„Co si odpoledne něco dobrého upéct?“ zamrkala na ni Šárka. „Ovocný koláč, hromadu šlehačky, a oni ať si lezou někde po kopcích, co říkáš?“
„Ale pak půjdu k Richardovi leštit,“ řekla Markéta nekompromisně a já jí to slíbil.
Z malování už nic nebude, tak jsem vypral štětce, uložil je do porcelánového džbánu a vydal se udělat vydatnou snídani, ovšem při pohledu na hodiny jsem snídani vyškrtl a začal připravovat oběd.
Úderem druhé hodiny zazněl z ulice klakson a já s Martinem, oděni ve slušivých maskáčích, vybaveni geologickými kladívky a svačinou, usedl do Richardova prostorného terénního automobilu.
„Takže,“ sdělil nám Richard při jízdě do lokality Hra diště, kousek nad Kláštercem, „dneska se zaměříme na fluority. Firma, která fluorit donedávna těžila, vyvážela odpad na haldy, jsou tam velké hromady plné kamení. Po dešti to včera strašně klouzalo, ale dneska už by to mělo být v pořádku. Ale stejně, Ctirade, dávej na Martina bacha.“
„Bez obav, kamaráde,“ ujistil jsem jej.
Během jízdy jsme ještě vyslechli jeho přednášku o fluoritu a jeho použití.
„Řeknu vám, pánové,“ rozhorlil se. „Kdybyste viděli ty nádherné, fialově zbarvené krystaly, které se kvůli nějaké pitomé kyselině, která se z fluoritu vyrábí, musí rozdrtit, zaplakali byste.
Několikrát jsem se okolo dolu ochomejtal a od chla pů, který tam makali, za flašku nebo pár korun dost unikátních krystalů odkoupil.“
„Už se, strejdo, netěží?“ zeptal se Martin.
„Teď už se to nevyplácí,“ odpověděl Richard. „Zniči li, co mohli, a přesunuli se zas někam jinam, pacholci.“
„A to polezeme do šachty?“ vykulil Martin oči.
„Zlatý voči, kamaráde,“ zasmál se Richard. „Je zasypaná, a i kdyby nebyla, dolů bychom v žádném případě nelezli. Budeme kopat na svahu. A neboj, určitě něco najdeme.“
Minuli jsme tabuli s nápisem HRADIŠTĚ a za oka mžik Richard zahnul doprava na neudržovanou cestu, vyrobenou z už dosti zvětralých betonových panelů, mezi nimiž prorůstala tráva, a z obou stran lemovanou šípkovým a trnkovým křovím.
Po včerejším lijáku byly díry v panelech zaneseny bahnem splaveným ze svahu po naší pravici. Všude se leskly kaluže špinavé vody, ale vozidlo s náhonem na všechny čtyři kola zvládlo jízdu bez problémů.
Křoviska pomalu ustupovala a my dojeli na poslední panel. Pak už byla jen nezpevněná cesta.
„Hele,“ ukázal Richard před sebe. „Někdo nás předešel.“
Před námi stálo zaparkované červené vozítko se zahrádkou na střeše. Řidič usoudil, že nemá cenu riskovat, a tak ho nechal stát už tady, před vyjetými kolejemi, které pokračovaly až na místo, kde jsme chtěli kopat.
„Neměj obavy,“ zasmál se Richard, když spatřil Mar tinův protáhlý obličej. „Je tu toho dost.“
Zastavil a všichni jsme vystoupili. Richard z kufru vyndal batohy a dva krumpáče.
Pak se napřímil a prohlížel si okolí.
„Neslyším, že by tu někdo kopal. No, nevadí,“ ukázal k nedalekému svahu. „Tam jsem hledal včera, budeme na místě pokračovat.“
Chytil jsem Martina za ruku a vydali jsme se za Richardem.
Rozhlížel jsem se, jestli někde neuvidím hledače minerálů, ale všude byl naprostý klid.
Jakmile jsme dorazili na místo, shodili jsme ze sebe batohy a dali se do práce. Richard kutal na tom svém místě a my asi deset metrů od něj. Opatrně jsem pracoval s krumpáčem a Martin hrabičkami prohlížel vykopanou zeminu.
„Mám!“ zakřičel radostně – a vskutku, v prstech držel asi dvoucentimetrový fialový krystal. Zvedl se a upaloval k Richardovi.
Richard vyndal z batohu PET lahev s vodou a krystal umyl.
Od fialového povrchu minerálu se odrazily sluneční paprsky.
„Pěknej, opravdu pěknej,“ dostalo se nálezci pochvaly.
Martin se s rozzářenou tváří vrátil, krystal položil na placatý kámen a pokračoval v prohlížení hlíny.
Po hodině práce se na placáku nahromadilo asi dvacet, podle Richarda celkem použitelných, krystalů fluoritu.
„Pauza,“ zavolal na nás Richard. „Zas to nesmíme přehánět.“
Docela rád jsem ho poslechl, záda jsem už začínal přeci jenom trochu cítit, ale nechtěl jsem Martinovi zka zit radost, když jsem viděl, s jakým úsilím prohrabává kopec hlíny.
Fluority jsme opatrně přendali do pytlíku z režného plátna a všichni tři sešli dolů k potoku a krystaly důkladně omyli.
„Tenhle je nekrásnější,“ položil si Richard asi sedmi centimetrový exemplář na dlaň.
Martin vypnul hruď a poklepal si na ni.
„Uděláme z něj něco mamce, co říkáš?“ nabídl se Richard a Martin přikývl.
„Kde může bejt ten člověk?“ Richard se rozhlížel po okolí.
Sakra, ani jsem si na něj v zápalu hledání nevzpomněl.
„Určitě nás musel slyšet,“ pokračoval. „Běžte se najíst a já se po něm porozhlédnu,“ rozhodl se a zamířil na druhou stranu mýtiny, kde předpokládal, že by kopáč mohl být. My jsme se vrátili zpátky a usedli pod mohutný smrk. Opřeli jsme se o jeho zvrásněné tělo, rozbalili svačinu a dali se do jídla.
Za chvíli se mezi stromy objevil Richard.
„Tak co,“ zavolal jsem na něj, „našels někoho?“
„Nikdo tu, člověče, není,“ zavrtěl hlavou a přisedl k nám. „Je to divné.“
„Nemůže to bejt houbař?“ napadlo mě.
„Sakra, tak to mě teda nenapadlo,“ protočil Richard oči. „Asi budeš mít, Ctirade, pravdu. Nejsou všichni takoví blázni jako my, aby v takovém hicu prováděli výkopy. A já se na chvíli natáhnu.“
Strčil si batoh pod hlavu, slastně se protáhl a zavřel oči. „Dejte mně půlhodinku.“
„Já se taky natáhnu,“ napodobil jej Martin a položil se vedle něj.
„Prd vydržíte,“ prohlásil jsem, ale nechal je oba odpočívat.
Kopat jsem nechtěl, abych je nerušil v jejich bohulibé činnosti, tak jsem se zvedl a šel se trochu mrknout po okolí.
Přede mnou se otevírala trávou zarůstající planina, velká jako půl fotbalového hřiště. Po mé pravé straně prudce padala dolů k potoku. Naklonil jsem se přes okraj a pod sebou uviděl hromady velkých kamenů, které sem byly kdysi naváženy z dnes už zasypaného dolu.
To by byl pěkný držkopád.
Radši jsem poodstoupil a vydal se ke skupině břízek. Napadlo mě, že by tam mohli růst křemenáči.
A skutečně, tři krásné kousky se draly na světlo boží.
Bude bramboračka, zatetelil jsem se a jal se je vysvobozovat z dosud vlhké trávy. Vyrýpnutou rodinku jsem položil na cestičku a ještě jsem prolezl zbytek březového háječku.
Bohužel, rodinka se už víc nerozrostla.
Popadl jsem tedy úlovek a vyšlapanou cestičkou doklouzal druhou stranou nasypaného valu k potoku, abych si umyl zpocený obličej.
Stáhl jsem ze sebe triko a začal si na tělo cákat chladivou vodu. Nádhera.
Pak jsem usedl na placatý kámen, nastavil se slunečním paprskům a čekal, až trochu oschnu.
Asi tím zvukem zurčící vody se probudil močový měchýř, tak jsem triko navlékl a zamířil k hromadě kamení. Položil jsem houby na zem a rozepnul poklopec. Potřebu jsem ovšem nevykonal.
Na první pohled to vypadalo jako kus zkroucené vět ve, ale když jsem zaostřil oči, větev to tedy nebyla.
Zkroucené prsty, kus zápěstí a pak hromada sesutých balvanů.
4„Nechápu lidi, kteří letí hodiny někam do horoucích pekel, tam se svalí do písku, tejden se vyvalujou na pís ku, vykrmujou se a pak zase nazpátek přes půl zeměkoule. A tady okolo je taková krása,“ rozumoval nadporučík Petr Beránek.
Poloseděl, pololežel v rozkládacím lehátku na břehu řeky Ohře, vedle činil totéž jeho přítel, bývalý policista, teď už drahný čas v důchodu, kapitán Jerman, otec jeho kolegyně Šárky, a oba sledovali splávky, které se pohupovaly na hladině líně tekoucí vody.
„Moje řeč,“ přitakal kapitán, čechrající plavou srst briarda Diblíka, jenž se rozvaloval na zeleném pažitu a stejně jako splávky se od rána ani nepohnul.
„Pivo?“ zeptal se Beránek a ani nečekal na odpověď. S hekáním se zvedl z lehátka a sklonil se nad hladinu. Z chladivé vody vytáhl rybářský vezírek. Místo chycených ryb v něm zacinkaly lahve piva.
Dvě vytáhl a vezírek opatrně spustil zpět. Dvakrát lupl otvírákem a jedno pivo podal kapitánovi.
„Co nám schází, co?“ zatetelil se a vytáhl polovinu lahve.
„Proč to sem taháš?“ zakabonil se Jerman, když Beránkovi zacvrlikal mobil.
Ten pokrčil rameny a telefon vyndal z kapsy saka položeného na trávě vedle lehátka.
„Kristepane, tvůj zeťák,“ zabědoval, když na displeji spatřil Ctiradovo jméno.
Zmáčkl příjem a také hlasitý odposlech, aby z toho něco měl i jeho soused.
„Jak se, komisaři, máte?“ ozvalo se.
„Dokud jste nezavolal,“ odpověděl suše Beránek, „velmi dobře. Jestli se nudíte a voláte, jen abyste mě naštval, tak zavěšuju.“
„Nechtěl jsem vás opravdu rušit, ale stala se docela nepříjemná věc.“
„Podívejte, Ctirade,“ řekl Beránek. „Znám vás už, jestli dobře počítám, asi osm let a za tu dobu jsem na vaše nečekané telefonáty, pokud se tedy nejedná o pozvánku na večeři… aha, nejedná…, takže na ty telefonáty jsem slušně řečeno alergický. Tak za prvé, jsem u řeky, chytáme s kapitánem ryby… ne, zatím se žádná na háček nenapíchla,“ odpověděl na dotaz. „A za druhé, mám volno, a jestli s něčím potřebujete poradit, zavolejte si vaší ženě.“
„Šárku nechci otravovat,“ ozval se Ctiradův hlas, „je doma s Markétou. Trochu stůně. Markéta.“
„A mě votravujete? Zavolejte Vránovi.“
„Ten je s holkama v Praze. V zoologický. Takže jedinej dostupnej jste, komisaři, vy.“
„Máte minutu,“ štěkl Beránek do telefonu. „Pak ho vypínám a úplně.“
Opřel se do lehátka, mobil si položil na břicho, zavdal si z lahve a zaposlouchal se do Ctiradova vyprávění.
„Richard Hrabě, Martin a já jsme se vypravili nad Klášterec ohledně sběru polodrahokamů. V lokalitě, kam jsme zajeli, stálo opuštěné auto. Zprvu jsme mysleli, že se jedná, stejně jako v našem případě, o nějakého sběrače, tak jsme mu nevěnovali pozornost a kutali a kutali.“
„Heleďte, Ctirade,“ zahučel Beránek, „jestli mně chcete dělat přednášku vo šutrech, tak máte smůlu … dvacet vteřin!“
„Vydržte, komisaři, už budu končit,“ pokračoval Ctirad. „Šel jsem na malou a našel mrtvolu.“
„Do prdele,“ zařval Beránek, opřel se do zadní části lehátka a to se s ním překotilo. Mobil vylétl do vzduchu, tam se několikrát otočil a přistál pár centimetrů od vody.
Jerman po něm bleskurychle chmátl a podal ho Beránkovi.
„Cože jste našel?“
„Zasypanou osobu,“ zaznělo jasně. „Podle pazouru to vypadá na chlapa.“
„Ježíšikriste,“ zaúpěl Beránek vkleče a s mobilem v sepjatých rukách, takže vypadal, že se modlí.
„Řekněte, že si děláte srandu, a já vám to prominu.“
„Bohužel, komisaři.“ Ctirad se pokoušel o lítostivý tón, ale nevedlo se mu.
„Sahali jste na něco?“
„No dovolte, přeci vím, co se v takových případech dělá.“
„Já mám v sobě dvě piva,“ řekl Beránek směrem ke kapitánovi. Ten pokrčil rameny a pronesl, že on vypil už čtyři.
„Jestli tedy nemůžete,“ zaznělo z místa činu, „tak já se tu trochu porozhlédnu.“
„Opovažte se! Kde vůbec vězíte?“
„Poslouchejte. Nejlepší bude vzít to přes Klášterec, před kapličkou u Útočiště zahnete vpravo a asi po kilometru se dostanete na křižovatku. Dáte se nahoru na Vejprty. Minete vesničku Hradiště a hned za ní je odbočka. Po pravé ruce. Budete si to pamatovat? Já vím, že nejste blbej. Bude možná lepší, když na vás u odbočky počkám. Nebo Richard.“
„Ještě něco?“ křikl Beránek do telefonu.
„Napadlo mě,“ pokračoval Ctirad, „co si vzít s sebou doktora a pár techniků? Pro jistotu.“
„To snad není pravda,“ to už se nadporučík Beránek viditelně rozčílil. „Pitomej civil, a bude mně radit, koho si mám přivízt!“
A Ctirada vymáčkl.
„Můžeš mi, kamaráde, říct,“ bědoval směrem k druhému křesílku, na kterém si hověl jeho přítel, „proč si tvoje dcera nenašla někoho jinýho? Proč zrovna tohohle? Malíře nahatejch ženskejch. Ať si proboha patlá ty svoje nahotinky, a nesere se nám do práce! A mám po víkendu.“
„Nech to,“ vyzval Ctiradův tchán Beránka, který chtěl skládat lehátko. „Já se o to postarám. Raději už jeď, ať tam ti dva něco nevyvedou.“
Jerman se s Beránkem rozloučil a poslouchal vzdalu jící se Beránkův hlas, jaký prý to mohl být krásný konec týdne, nebýt toho zatracenýho Karafiáta.
5Samozřejmě že jsem na nic nesahal, ani jsem se k zavalenému tělu nepřibližoval. Jakmile Beránek ukončil hovor, popadl jsem houby a vyšlapanou cestičkou lemující hromadu kamení jsem se vrátil k dosud spící dvojici.
Martina jsem nechal spát, ale Richarda jsem probudil. Zašeptal jsem, ať mě následuje a cestou jsem mu sdělil, co jsem objevil. Ukázal jsem mu rukou k místu, kde leží tělo, ale sám jsem zůstal na dohled svého syna. Bez dozoru ho rozhodně nenechám.
Richard stejně jako já z bezpečné vzdálenosti obhlídl tělo a vrátil se ke mně.
„Vypadá to,“ řekl, když jsme se vraceli, „že ten nešťastník hledal minerály na úpatí té hromady. Včera lilo jak z konve, zřejmě narušil stabilitu těch šutráků, a ty ho zavalily. Ale nechápu, proč nekopal někde nahoře, jako my, tady dole nic není.“
Když jsme procházeli kolem vozu, který podle nás patřil mrtvému, naklonil jsem se k okénku.
„Richarde, koukej,“ ukázal jsem dovnitř. Klíčky byly ve startéru.
„Takže se ani nesnažil vůz zamknout,“ přemýšlel Richard, „každou osobu by musel vidět. Jediná cesta vede kolem místa, kde leží. Nemusel se tedy ničeho obávat.“
„Těším se na Beránka,“ povzdychl jsem si, když jsme se vraceli. „To zas bude řečí. Posledně mi říkal, že bych mohl založit pohřební ústav, o zákazníky bych prý neměl nouzi.“
Richard z mých vyprávění věděl, že se pár mrtvol okolo mě v minulosti objevilo, ale nadporučík to každopádně dost přeháněl.
„Jsem zvědav, za jak dlouho se policajti dostaví?“ mudroval.
Podíval jsem se na hodinky.
„Volal jsem před čtvrt hodinou, takže pokud Beránek okamžitě vyrazil od dědy a cestou obvolal doktora a technika, tak do hodiny.“
„Tak já pomalu půjdu dolů k silnici,“ nabídl se Richard. „Ty tu zůstaň s Martinem, a kdyby se probudil, tak ho posaď do auta, ať nevidí něco, co by ho mohlo vystrašit.“
Souhlasil jsem, a zatímco Richard zamířil po cestičce směrem k silnici, já se posadil vedle Martina. Ten ležel na boku a bezstarostně oddychoval. Zavřel jsem oči a asi trochu zadřímal.
Mikrospánek přerušil zvuk motoru a za několik málo chvil se v zatáčce u potoka objevila Beránkova škodovka a za ní stříbrné vozidlo s modrožlutými pruhy.
Oba vozy zastavily kousek od místa, kde jsem objevil tělo a vystoupily z nich čtyři osoby.
Martin stále tvrdě spal. Potichu jsem vstal a vydal se k nim.
„Přeji krásný den.“ Odpověděl mi jen holohla vý lékař, kterého jsem znal od vidění, a dva technici se svým vercajkem. Nadporučíku Beránkovi jsem za pozdrav zřejmě nestál.
Ten už seděl na bobku a prohlížel si ruku, která vyku kovala zpod bloků sesutých kamenů.
„Dejte se do toho,“ vyzval Beránek kolegy a zamířil ke mně.
„Nepůjdeme nahoru?“ zeptal jsem se. „Spí mi tam syn. Radši bych ho měl na očích.“
„Co ho sem taháte, člověče?“ řekl jízlivě, ale následoval mě.
„To bude jeho auto,“ ukázal jsem k vozu. „Klíče jsou uvnitř.“
„Zavřu vás, jestli jste lezl dovnitř,“ prohlásil Beránek, natahuje si rukavice.
„Už jsem vám několikrát říkal, že vím, jak se chovat, pokud se připletu k něčemu, co zavání zločinem,“ odpověděl jsem.
„Nechte si ty řečičky,“ loupl po mně očima, a otevřel dvířka u řidiče.
Naklonil se k přístrojové desce, otevřel šuplík a vyňal z něj kožené pouzdro. Rozevřel jej a začal se probírat v papírech.
„Vratislav Drobný, neznáte?“ obrátil se na mě.
Zavrtěl jsem hlavou a všiml jsem si, že se Martin probudil.
Posadil se a zvědavě hleděl na skupinku lidí, kteří se tu objevili.
„Ahoj strejdo,“ zamával na nadporučíka Beránka. „Taky budete kopat? Já našel parádní kousky. Ukážu vám je.“
Shrábl několik krystalů a pelášil k nám.
„Hele, kamaráde,“ zastavil ho Beránek. „Zůstaň, kde jsi. Sem nelez.“
„Proč, strejdo?“
„To se zeptej tady svýho táty,“ zahučel, rezolutně namířil pravici a zopakoval znovu, ať se vrátí nahoru.
Martin nafoukl tváře, příkaz však splnil. Sedl si pod strom, ale očka mu zvědavě slídila, sledoval, co dole provádíme.
„Tak povídejte,“ zeptal se Beránek, „jak jste přišli k támhle tomu nešťastníkovi?“
„Co vám mám k tomu, komisaři, říct,“ nasadil jsem lítostivou tvář, třebaže jsem věděl, že úspěch to mít nebude. „Odskočil jsem si na malou a našel jeho,“ ukázal jsem ke skupince. Oba technici opatrně odstraňovali kameny, aby se lékař mohl dostat k tělu.
„Myslíte, že byl taky takový pošuk, jako jste vy, a hledal kamínky?“ otázal se Beránek.
Pokrčil jsem rameny. „Možná, a proč se ptáte?“
Nadporučík se zatvářil poněkud poťouchle.
„Víte, jak bych byl rád, kdyby se ukázalo, že našel nějaký unikát a vy,“ píchnul mě prstem do hrudi, „vy
jste jej kvůli prachům zamordoval? Měl bych od vás do penze klid.“
„Dovolte,“ ohradil jsem se. „Nebejt mě, tak tu mohl ležet do soudného dne, tak buďte rád, že jsem ho našel.“
„Taky jste mohl zavolat někoho jiného,“ konstatoval Beránek, „a já si mohl užívat siestu na rybách.“
„Komisaři,“ zamrkal jsem na něj. „Pro vás to bude brnkačka. Do večera to určitě uzavřete. Já si myslím…“ zbytek věty jsem nedořekl. Beránek mě opustil a zamířil k Richardovi.
Vrátil jsem se k Martinovi.
„Tati,“ začal vyzvídat. „Tam dole něco je, viď?“
Nemělo cenu mu to tajit, tak jsem mu jemně naznačil, co se dole pod svahem děje.
„Chudák,“ řekl Martin lítostivě.
Já okamžitě začal s přednáškou o nebezpečí, která mohou nastat při hledání minerálů, a důrazně ho varoval, ať něco podobného nezkouší, nebo dostane na zadek.
„Tati,“ ohradil se, „bez tebe nebo strejdy Richarda přece nikam nechodím.“
„To ti, kamaráde, doporučuju.“
Za chvíli se dostavil Richard s tím, že se máme odtud pakovat. Sbalili jsme si tedy batohy, nasedli do vozu, a když jsme míjeli skupinku policistů, kteří vrstvu kamení odstranili, otočil jsem Martinovu hlavu opačným směrem.
Nadporučík Beránek nám na naše mávání neodpověděl.
„Vratislav Drobný,“ obrátil jsem se na Richarda, když jsme dokodrcali na konec lesní cesty a vyjeli na silnici, „říká ti to jméno něco?“
„Drobný?“ řekl Richard překvapeně. „Tak ten je, kamaráde, mezi sběrateli dost velký eso. Má prý obdi vuhodnou sbírku, zaměřenou tady na Krušnohoří, ale téměř nikoho k ní nepouští. Většinu minerálů našel a zpracoval sám, ale pokud na burzách, kde byl pravidelným návštěvníkem, objevil nějaký, který se mu do sbírky hodil, neváhal za něj dát požadovanou cenu. Sám nic neprodával. Ale řeknu ti, Ctirade, pořád mi vrtá hlavou, co hledal tam dole. Na fluority se vůbec nezaměřoval.“
„Co když, strejdo, hledal poklad?“ připojil se Martin. „Zlatej, například.“
„Koukáš v televizi na blbosti, viď?“ zasmál se Richard. „Já bych ti řekl, co tam mohl najít, ale nechci bejt sprostej.“
„Hovno?“ uculil se synek.
„Tak dost,“ přerušil jsem tuto plodnou debatu. „Nadporučík Beránek si to určitě nenechá pro sebe, jen co ho pozveme na večeři.“
Za pár minut nás Richard vysadil před domem, a jak mile jsem odemkl dveře od domu, Martin pádil po schodech do obýváku, kde zaslechl hlas své sestry, aby jí za čerstva sdělil, co jsme, mimo krásných krystalů fluoritu, ještě našli.
Zůstal jsem s dětmi doma sám. Okamžitě poté, co jsem stejně jako Martin Markétě barvitě vylíčil Šárce,
jak dopadla naše mise, nasedla do vozu a vyrazila za kolegou Beránkem.
Za dveřmi pokojíku jsem chvíli tajně naslouchal, jak Martin vypráví o tom, co táta našel, a litoval jsem, že s námi Markéta nebyla. Vymýšlel si opravdu neskutečně. Radši jsem se vzdálil.
„Nedalo ti to, co?“ přivítal nadporučík Beránek Šárku. „Není to ale moc pěknej pohled,“ varoval ji. Nemýlil se.
Tělo už bylo přemístěno na igelit. Na zaschlou krev se slétávala hejna much, která se nikdo nesnažil odhánět. Bylo by to stejně zbytečné.
„Tohle na něm všechno leželo,“ ukázal Beránek na hromadu balvanů. „Hezkých pár metráků.“
Šárka se naklonila nad tělo. Celý obličej byl na kaši. Oči i nos byly vmáčknuty dovnitř a v rozšklebených ústech chybělo několik zubů.
Stejně tak byl rozdrcený hrudník a nohy svíraly neskutečný úhel.
„Našli jsme zuby,“ zvolal jeden z techniků, kteří stále ohledávali místo nálezu. Sesbíral je, vložil do igelitového sáčku a ten položil na plochý kámen.
„Ještě něco?“ zeptala se Šárka.
„Jen to tělo,“ odpověděl Beránek.
Šárka na něj pohlédla. „Ctirad říkal, že to byl zřejmě nějaký hledač nerostů, tak proč tu nikde nevidím vercajk,
co používají? Krumpáč nebo kladívko, co já vím. Přeci nebude hrabat holýma rukama.“
Beránek se podrbal ve vlasech.
„No jo, máš pravdu, teda, jestli to byl kopáč. Třeba si šel odskočit, jako Ctirad, a kamení se na něj sesulo.“
„To bych vyloučila,“ řekla pochybovačně. „Koukej, Petře,“ ukázala k autu stojícímu asi padesát metrů odsud. „Kdyby potřeboval na záchod, proč to neudělal u auta? A mimoto, kalhoty má zapnuté.“
„To byl žert,“ bránil se Beránek. „Mrkni raději na snímky,“ podal jí digitální fotoaparát.
„Je to divné,“ prohlásila, když si snímky prohlédla.
„Když jsme odstranili kameny, ležel hlavou od svahu, nohy směřovaly nahoru,“ dedukoval Beránek. „Kdyby hledal minerály, stál by nebo klečel směrem ke svahu. Ale taky je tu možnost, že ho ty metráky převrátily,“ připustil.
„To nářadí mi dělá starost,“ nedala se Šárka. „Nene chal ho v autě?“
„Tam jsme našli prd,“ odpověděl Beránek. „V kufru pouze rezerva, jinak nic. A na sedadle ledvinka s peněženkou. V ní měl dvě tisícikoruny, tři pětistovky, jednu stokorunu a hrst drobáků. Ty jsem nepočítal. Jo a mobil.“
„Tak já jsem tu skončil,“ vmísil se jim do hovoru policejní lékař.
„Povídejte,“ vyzval jej Beránek.
„Příčinu smrti vám teď těžko řeknu, to doufám pochopíte,“ odpověděl doktor. „Utrpěl mnohočetná zranění, která mohla způsobit ta masa šutrů.“