Spojení

Julian Gough SPOJENÍ Originální název: Connect Vydáno u Picador, London 2018 Překlad Marie Dupalová Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Julian Gough 2018 First published in 2018 by Picador, an imprint of Pan Macmillan, a division of Macmillan Publishers International Limited.

Translation © Marie Dupalová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8889-2

Julian Gough

SPOJENÍ

Solaně Joy, která mi zachránila knihu a život.

„Rozumný člověk se přizpůsobí světu, ale nerozumný člověk se neustále snaží svět přizpůsobit sobě. Veškerý pokrok tedy závisí na nerozumných lidech.“ George Bernard Shaw, Člověk a nadčlověk „Nejdřív vytvoříme nástroje a nástroje pak utvoří nás.“ Otec John Culkin shrnuje myšlenky Marshalla McLuhana, 1967

OBSAH

9 Chladná poušť 59 Červené krvinky 153 Motýl probouzející se v zimě 189 Kaše z housenek 207 Proudy 219 Tvrzení systému 241 Pták Uličník 305 Mapa a území 415 Kéž bych měla řeku, po níž odbruslit 445 Přetečené zásobníky 537 Pulz obratu 553 Všechno se odehrává naráz

1 CHLADNÁ POUŠŤ Tohle je román, který se odehrává v budoucnosti. Ale taky je to pravda.

Stane se to, stane se to přesně takhle, a to brzy. Vím to z důvodů, které brzy pochopíte.

Kdo jsem já? To je zajímavá otázka. Někdo samozřejmě skládá tyto věty, někdo píše tuto knihu. Chlapík, jehož jméno je napsané na obálce. Fyzicky to dělá zrovna teď, v Berlíně, na starém notebooku, u ještě staršího psacího stolu, v rohu svého pokoje.

Ale já to nejsem.

Tohle je román. Odehrává se v budoucnosti. Ale taky je to pravda. Nebojte se, všechno to nakonec bude dávat smysl.

9

1 Bez zaklepání vejde do Coltova pokoje.

Její syn už má zase na hlavě helmu. Mává pažemi, hýbe hlavou. Je ve svém herním světě. Pro něj je naprosto skutečný. Černý plast mu zakrývá jen oči, nos a uši. To mu na vytěsnění vesmíru stačí.

Neslyší ji. Ani ji nevidí.

Naomi nesnáší ho takhle sledovat, jenže si nemůže pomoct. Tolik se podobá otci. Je stejně hezký. Hezčí.

Colt po někom vystřelí. Klekne si na jedno koleno. Vystřelí po někom dalším. Skrčí se před opětovanou palbou. Naomi všechna ta gesta moc dobře zná. Viděla je už tolikrát.

Všechny je postřílel. Rozváže dívce pouta. Začne ji líbat, nebo možná ona jeho. Podle zvuků vycházejících zpod helmy se to nedá říct jistě. Jeho matka ale přesně ví, co před sebou Colt právě vidí. Dívá se na svou vysněnou ženu, skrovně oděnou. Vytvořili ji s jeho kamarády – jsou to převážně puberťáci z Ameriky a Ruska – takže: malý nos. Velká prsa. Úzký pas.

Pořádný zadek.

Stojí sám vedle postele a kalhoty pyžama se mu vepředu začínají kulatit. Boule se zvedá a začíná měnit úhel.

Ve skutečném životě s dívkou snad téměř nikdy nemluvil.

Naomi zamrká a odvrátí zrak. Rozhlédne se po synově malém, tmavém pokojíku. Zatažené závěsy zadržují jasný pouštní rozbřesk.

Malý stůl zabírají elektronická zařízení a nástroje.

11

Hromady starého oblečení na židli, na zemi.

Takový svinčík. Šest nebo sedm prázdných skleniček ve stínu pod postelí není skoro vidět. Všechny skleničky z kuchyně. No, uklidí je potom.

Otočí se a bosýma nohama vyjde po dřevěné podlaze z pokoje ven.

Tiše zavře dveře.

Krátkou chodbou projde do koupelny.

Připraví si kartáček.

Pasta na citlivé zuby.

Tři minuty pečlivě čistí. Nahne se nad umyvadlo a proudem vody z kohoutku si vypláchne ústa. Narovná se, opláchne kartáček a pohybem palce osuší štětinky. Kartáček položí na okraj umyvadla. Vedle synova.

Skoro osmnáctiletý a ještě nepolíbený. Ach, Colte.

Znovu bere kartáček do ruky. Zhluboka se nadechne a zavře oči. Čistí dál, tlačí suchým kartáčkem, až jí začnou krvácet dásně.

2 V kuchyni přehodí Naomi přes opěradlo židle hedvábné sáčko. Má ho po matce, je to jedna z mála věcí, které si s sebou dovezla z Nankingu. Naomi nepřítomně rameno sáčka hladí, jako by ho matka pořád měla na sobě.

Přátelský hlas ledničky, z nějž jí skřípou zuby, jí za zády vesele zazpívá: „Nezapomeň si tabletku, Naomi!“ Nu což. Coltovi se to líbí. Aspoň myslím…

Těžko říct.

Přejde k lednici, vytáhne krabičku s tabletkami a zavře dveře.

Zatáhne za vzduchotěsné víčko a krabička se s lupnutím otevře. Olízne si malíček a bříškem prstu vyloví jednu drobnou zelenou tabletku.

Spolkne ji nasucho. Zaváhá.

12

Znovu otevře ledničku a vyndá stříbrnou plechovku s čerstvou mletou kávou.

Ohlédne se ke dveřím kuchyně. Kdyby tu Colt byl, vynadal by jí.

Obvykle přichází do kuchyně hned po ní. Nejspíš bude pořád zabraný do hry. To je dobře. „Káva potlačuje vstřebávání,“ ozve se lednice a Naomi ví, že si to jen namlouvá, ale… hlas zní smutně. Ne, je to ještě horší. Zní zklamaně. „Nedoporučuje se kávu pít po dobu jedné hodiny od…“ „Prosím tě, sklapni,“ okřikne ji Naomi.

Lednice sklapne.

Naomi opatrně položí stříbrnou plechovku na linku. Tiše sejme víčko.

Nakloní se nad otevřenou plechovku a vdechne teplou, bohatou, hořkou, spletitou, uklidňující vůni.

Pak začne hledat svoji moka konvičku a její vědomá mysl zuří a prská a říká ne, ne, ne.

Ale ano. Horní police…

Sundá malou hliníkovou konvičku. Odšroubuje uzávěr.

Ruce samy nalévají vodu, nabírají kávu, zavírají konvici a její vědomá mysl opakuje ne, ne, ne.

Zapne starý elektrický vařič.

Tohle opravdu není nejlepší nápad…

Ohřeje trochu mléka. Malým ručním šlehačem z něj vyšlehá tuhou pěnu a káva mezitím v hliníkové konvičce začne vřít a probublávat.

Káva potlačuje vstřebávání…

Ruce jí připravují cappuccino.

Musím si hlídat hladinu…

Připraví Coltovi smoothie a položí ho na stůl.

Postaví na stůl krabici müsli.

Otevře skříňku, zvedne misku. Ne, počkat. Tohle müsli chutná po kávě divně. A ona by radši tu kávu. Vrátí misku zpět.

13

Najím se v laboratoři.

S povzdechem se posadí a zvedne hrnek ke rtům.

Do kuchyně vejde Colt. Helmu má pořád na hlavě, hru ale vypnul, takže hledí je průhledné. Vidí na ni.

Ruka s hrnkem jí vystřelí dopředu, aby kávu schovala za krabici s müsli. Teplá pěna se převalí přes hranu na ouško a na její ruku, pak líně dopadne na stůl.

Do prdele práce.

Zvedne hrnek zpět k ústům a pomalu vypije první, rozvážný doušek.

Káva je výborná. „Na stole máš smoothie,“ řekne Coltovi.

Ten se podívá na kávu v jejích rukou. „Ty sis vzala tabletku dřív, nebo co?“ zeptá se. „Vypij si smoothie,“ odvětí ona. Colt si dojde pro brčko. Zelené, ladí s jeho snídaní. Sedne si naproti ní. „Na tabletku bys kávu pít neměla,“ poznamená. „Potlačuje vstřebávání.“ Naomi položí hrnek a olízne si z ruky pěnu. Znovu ho zvedne a dá si další doušek. Pak s předstíraným francouzským přízvukem zavrčí: „No, třeba chci být potlačená.“ Colt se zamračí. „To nedává smysl, mami.“ Naomi natáhne ruku, otočí velkým neviditelným kolečkem a řekne: „Cvak.“ Poslední dobou to dělá, jen když opravdu, opravdu potřebuje změnit téma. Když je jí jasné, že by rozhovor skončil křikem a pláčem.

Colt téma změní. „Už jsi dostala toho šimpanze?“ Naomi zasténá a znovu se natáhne po neviditelném kolečku.

Colt se skoro nepostřehnutelně pohupuje na židli tam a zpátky.

Ruka se jí zastaví ve vzduchu. Ne. Je to oprávněná otázka. Spustí ruku zase dolů. „Nedají mi ho.“ Colt se napije. „Proč ne?“ 14

„Je to moc peněz. Moc papírování. Etické komisi se to nelíbilo. Vyjmenovali mi asi patnáct důvodů.“ Colt se usměje tím ustaraným úsměvem, který znamená vážně? Ona odpoví pokrčením ramen a svým úsměvem, který znamená ne, to přeháním. „Pět šest důvodů,“ opraví se. „Mohla by ses ještě jednou odvolat,“ podotkne Colt. „To bych mohla.“ „Ty to vzdáváš.“ „Ano.“ „Můžeš to prostě otestovat na mně, mami.“ To má být vtip? Jenže on nikdy nevtipkuje.

Bože můj, on to myslí vážně. „NE, Colte.“ „Já ti věřím.“ „Colte, je to zcela experimentální, nikdy netestovaná procedura…“ „Není netestovaná, vždyť funguje…“ „Funguje na myších! Ne na lidech.“ „Ale…“ „… a trvalo mi celé měsíce, než jsem ji uzpůsobila pro myši, a to myši nejsou nijak složité. Nemusela jsem řešit zachování vzpomínek nebo osobnosti…“ „Ale ten problém se strukturou buněčných membrán už jsi vyřešila…“ „Jak to víš?“ Ostře, mluví na něj moc ostře, a on sebou cukne. Nakrčí ramena. „Colte?“ Colt ale zavře oči a začne si broukat.

Tohle by mohlo dopadnout špatně…

Naomi chce obejít stůl a uklidnit ho, pohladit ho, obejmout ho, ale nemůže – v tomhle stavu jsou pro něj její objetí jako elektrické šoky, vzpíná se a křičí –, a tak se začne pohupovat také, nevědomky soucítí 15

s jeho pohyby a sleduje, jak se mu tvář křečovitě svíjí. Bože můj, dnes se opravdu snaží se mnou spojit.

Ano Colte, děkuji, ach ano, mám tě ráda, vrať se ke mně…

Otevře oči, ale nepodívá se na ni. „Četl jsem tvou novou studii.“ „Colte, nemůžeš…“ Snaží se hlas zklidnit, nechce, aby se před ní uzavřel, ale z nějakého důvodu je vyděšená. A rozzlobená.

Pohlédne směrem ke kuchyňské lince, ke svému displeji, ten je ale vypnutý a složený jako list papíru. Ne, samozřejmě, musel si ji přečíst u ní v kanceláři. Jediná kopie je v jejím datovém sejfu. „Colte, prosím, musíš se mi přestat nabourávat do souborů. Není to fér. Potřebuju trochu prostoru. Trochu soukromí.“ „Ty problémy jsi vyřešila.“ Odmítá se na ni podívat. Zamumlá: „Už jsi připravená posunout se k primátům. Prosím.“ „Vyřešila jsem staré problémy. Ale pořád se objevují nové.“ Naomi se vrtí na židli, pokouší se mu podívat do očí. „Poslouchej, prvních pár primátů to realisticky nejspíš zabije. Oficiální posouzení rizika neznělo vůbec dobře. Proto mi etická komise nechce…“ „Ale oni nechápou, jak je to důležité.“ „Rámcově jsem jim vysvětlila…“ „Já tu tvoji žádost četl. Vůbec jsi jim neřekla, že…“ „Colte, já ani sama nevím, jestli to vůbec chci dělat.“ „Proč, bojíš se, že by se na tebe naštval Bůh?“ Teď zase ztuhne ona. „Podívej, měnit lidi… takhle zásadním způsobem…“ O posvátnosti lidského stvoření mluvit nemůže, to by ho jen rozčílilo, musí to podat nějak jinak. „… není to jen o náboženství. I ze světského, etického hlediska – jakmile máš dvě různé třídy lidí…“ „Ne, ty upravuješ podmínky.“ Po několika letech diskuzí o náboženství se už Colt naučil proti ní argumentovat uvnitř její vlastní logiky. „Pokud tě Bůh stvořil,“ pokračuje, „je přece možné, že by mohl jednat tvým prostřednictvím.“ 16

Ano. To už ji napadlo. Ale co když to tak není? „Nebudeme se hádat o náboženství,“ zarazí ho. „Budeme akorát hrát argumentační hry a nikam se nedostaneme.“ „OK,“ řekne Colt.

Oba jsou experty na OK toho druhého. A tohle OK není dobré. Naomi si prohlíží jeho obličej. Colt sklopí zrak. Znovu se napije svého smoothie. „Přijali na StemCellConu tu původní studii?“ řekne Colt. „Ne.“ Nedluží mu žádné vysvětlení.

Colt pije dál.

Nastane ticho. „Poslala jsi ji tam?“ Tohle už je ale absurdní. Kdo je tady rodič? „Broučku, neřeš to, už je po termínu.“ „Ale kdybys…“ „Už jsi zas bojoval,“ přeruší ho Naomi. „Kdy?“ „Dneska ráno.“ „Aha, jo. Říkal jsem jim pořád dokola, znova a znova, že bojovat nechci. Ale oni prostě chtěli.“ Naomi si povzdechne tak hluboce, že se v pěně cappuccina vytvoří dolíček a zůstane tam. „A cos tedy udělal?“ Vypije třetí doušek. Není špatný. Ten první je ale vždycky zdaleka nejlepší. „Dal jsem si nekonečně munice, všechny jsem je zabil a vzal jsem jim ženy.“ „Colte, já nechci, aby ses takhle choval.“ „Ale to nejsou opravdové ženy, mami. No, ukázalo se, že jedna byla…“ „Ne, já nechci, abys zabíjel lidi jen proto, že ti vadí.“ 17

„Je to jenom hra, mami.“ Počkat. V jeho hlase zaznělo něco zvláštního… „Jak to myslíš, že jedna byla opravdová?“ Colt ale rázně zavrtí hlavou. Nechce o tom mluvit.

Když si Naomi představí, jak se Colt snaží být mužem s opravdovou ženou, polije ji vlna horkého studu, a tak představu zatlačí dozadu, k ostatním věcem, o nichž nechce přemýšlet. Pokud si o tom bude chtít někdy promluvit, řekne mi.

Dá si další doušek. Pije pomalu, snaží se si ho vychutnat.

Kdyby tak všechny doušky mohly být první. „To je přesně ten problém, Colte,“ řekne. „V opravdovém světě tohle dělat nemůžeš.“ „Co?“ „Nemůžeš si jen tak měnit pravidla, jak to vyhovuje tobě.“ „Ale ty chceš věci měnit, mami. Měníš je v laboratoři. Měníš pravidla života.“ „Ne, já je nechci měnit. Jsem vědkyně. Chci je jen pozorovat a pochopit.“ Colt vrtí hlavou. „Nemůžeš věci pozorovat, aniž bys je měnila. Jsi součástí vesmíru. Už když získáš nové informace, je to změna.“ Proč s tím vůbec začínala? Teď přestal pít svoje smoothie. „Hrát hru a provádět vědecký výzkum,“ brání se ona, „v tom je rozdíl. Veliký rozdíl.“ „Dobře, super, tak je tam rozdíl. Proč pak nemůžu měnit pravidla?

Je to moje hra. A občas se ukáže, že pravidla jsou hloupá.“ „V reálném životě nemůžeš mít nekonečně munice. V reálném životě tě mohou zabít.“ „Já poznám rozdíl, mami.“ Naomi se podívá na hodiny. Času mají spoustu. Když už se tedy budou hádat, proč se nepohádat o těch důležitých věcech? Naplní si ústa 18

z poloviny kávou. Jazykem ji protlačí dopředu ke rtům, vtáhne zpět skrz zuby, polkne. „Myslím, že v té helmě trávíš moc času.“ Colt se zase začne pohupovat tam a zpět. Ale neuzavírá se, snaží se komunikovat. Lepší se.

Odkašle si. „Jeden člověk z Číny hrál šest dní v kuse. Nespal. To je rekord.“ Panebože. „Poslechni, občas si tu helmu sundat musel…“ „Ne.“ Colt se začíná pohupovat rychleji. „Ani jednou.“ „Dobře, dobře! Tak si ji nesundal.“ Tohle nikam nevede. Tohle nikdy nikam nevede. „Jeden chlap to vydržel osm dní,“ řekne Colt, „ale ten umřel.

3 Když se konečně dohádají, Colt odejde do pokoje.

Naomi odkráčí ven do horkého pouštního vzduchu a práskne za sebou dveřmi.

Sakra.

Velká gesta nikdy nefungují.

Zapomněla jsem si sáčko.

A displej.

Potichu se vrátí dovnitř, posbírá věci a zase odejde. Dveře za sebou tentokrát opatrně zaklapne.

Když prochází kolem malých keříků mračňáku, utrhne si hrst lístků a strčí si je do kapsy.

Dojde ke starému pontiacu pod markýzou.

Sáčko přehodí přes sedadlo spolujezdce s takovou vervou, že několik lístků z kapsy vypadne a vysype se na podlahu. Povzdechne si a usadí se za volant. Dobrá, máme tady nový den… Neochotně zapne displej. Ten 19

se rozloží na velikost dlaně a rozzáří se připomínkami, upozorněními, špatnými zprávami…

Hmmm. Upozornění ze hry, z dnešního rána. Colt spustil rodičovskou kontrolu. A nebylo to jen varování. Hra ho odpojila. Takže s tou ženou určitě něco dělal, nebo se o to aspoň pokoušel. Anebo se o něco pokoušela ona…

O tomhle teď opravdu přemýšlet nechci.

Auto nastartuje a Naomi kritickým uchem naslouchá bzučení elektromotoru. Nechrastilo tam něco? Ne. Ostrá vůně mračňáku ji uklidňuje. Vyjede na silnici a zamíří do práce.

Ví, že je to strašné auto, každý jí to říká, ale koupila si ho za vlastní peníze a má ho ráda. Kdyby něco pokazila, aktivují se bezpečnostní opatření. Nedává to smysl. Dobře ví, že novější a plně automatizované auto by bylo daleko bezpečnější, ale nemít nad ním kontrolu by ji znervózňovalo. A i když se to děje jen vzácně, do automatického řízení se občas někdo na dálku nabourá.

V Nevadě je naštěstí řídit vlastní auto pořád dovolené, jen to znamená dražší pojištění.

V Nevadě je vlastně pořád dovolené skoro všechno, hlavně když jsou z toho peníze.

4 Caseyho biologické výzkumné zařízení je posazené vysoko na slunné straně údolí, několik kilometrů od rozpínajícího se východního okraje Las Vegas. Tady jsou pozemky ještě levné. I v budoucnu tady bude klid – jelikož občas pracují s patogeny, nesmějí ze zákona mít žádné sousedy.

Vystoupá po hřebenu, spustí se do údolí a ohlédne se do zpětných zrcátek. Už když byla silnice jen asfaltová, vždy se nad ní po ránu vzduch 20

mihotal horkem. Teď ji potáhli vysoce účinnou, matnou černou vrstvou na zachycování solární energie.

Naomi si tuhle oblast nejnovější sekce federální sítě solárních dálnic oblíbila, a nejen proto, že nabíjet si auto elektřinou ze solární vozovky po cestě do práce je levnější než to dělat doma…

Tak, tady to je. Načasovala si to tak akorát. Slunce už černou řeku silnice rozpálilo natolik, že se na ní usadila tenká vrstva horkého vzduchu, kterou na místě drží dlouhé míle nehybného, hustého a chladného ranního horského vzduchu.

Bledě modrá obloha se uvnitř kolísavé čočky tvořené stlačeným vzduchem láme, třepetá a tepe na zemi jako voda. Na hladině neexistujícího jezera se leskne snový obraz Las Vegas: vrcholek pyramidy kasina Luxor, Empire State Building, Eiffelova věž.

Celý svět se rozpouští ve světle.

Naomi dorazí do cíle, zamíří mezi hrstku nízkých propojených laboratoří a kanceláří a zaparkuje ve stínu za Laboratoří 3. Místa je spousta. Jako obvykle je tu brzy. Je ovšem pravdou, že ve stínu může parkovat, i kdyby dorazila přesně načas. Všichni ostatní totiž vždycky chodí pozdě.

Po rozpáleném asfaltu parkoviště dojde k hlavním dveřím.

Cestou zahlédne malý doručovací dron, který nahoře na střeše spouští balíček do její kanceláře.

Výborně, to budou moje housenky. Doufám, že byly správně chlazené…

Dron začne stoupat a vyrazí zpět do skladu.

Naomi si již poněkolikáté položí otázku, proč se asfalt kolem laboratoří prostě nepřetře na bílo. Když už ho nehodlají využívat na výrobu elektřiny, nemusel by aspoň zbytečně vsakovat tolik tepla.

Hmm. Donnieho auto. Zaparkované přímo u vchodu. Lenoch jeden.

Když vejde dovnitř, chloupky na pažích jí vlivem poklesu teploty začnou vstávat, takže si znovu natáhne sáčko.

21

Shannon za svým stolem na recepci samozřejmě nesedí, Naomi tedy vejde do Laboratoře 1. Nikdo.

Laboratoř 2; nikdo. Všechny dveře se před ní otevírají automaticky. To je dobře. Po tom bezpečnostním problému před několika týdny zpřísnili opatření natolik, že se před ní pár dní dveře laboratoří zamykaly. K nevydržení.

A když už jsme u věcí, co jsou k nevydržení…

Laboratoř 3 a Donnie Glassford ohnutý nad laboratorním stolem.

Její šéf. V tričku s logem týmu Texas Longhorns jako obvykle připomíná oholenou gorilu. To, že je střízlivý, už tak obvyklé není. Příjemné překvapení. U lokte má dokonce položený hrnek kávy, která ovšem vypadá, že dávno vystydla a nevypil z ní ani doušek.

Donnie se narovná a přejede ji pohledem, s krátkými zastávkami na obvyklých místech. „Dneska bez Colta?“ Bože. Aby se mu nemusela dívat do očí, zaměří se Naomi na napůl oloupaný potisk hrnku. Texaská vlajka a pod ní slova: „Pamatuj na Alamo“. „Chtěl zůstat doma a pracovat na hře.“ Donnie přikývne. „Mm-hmm… za chvíli se ti budu věnovat.“ Vrátí se zpět k práci, k myši ležící před ním. Vypadá to, že odstranil celý levý čelní lalok. Nic složitého. Jak Donnie vždycky říká: „Není to žádná operace mozku, ha ha.“ Vršek myší lebky leží na stole o pár centimetrů vedle jako malá cyklistická helma.

Tu myš Naomi zná. Tedy, tuhle konkrétní myš ne. Ale je z kmene, který zná – je to bílá bezsrstá myš, geneticky modifikovaná tak, aby byla náchylná na rakovinu mozku.

Podívá se na čelní lalok. Počkat, vždyť tahle je její. Co sakra Donnie dělá s jednou z jejích myší?

On zatím pravou rukou zvedne bezvědomou myš za ocas, vršek lebky nechá ležet na stole. Levou rukou nadzvedne těžké izolované víčko na 22

malé baňce tekutého dusíku. Z té se jako ze sopky v animované pohádce vyvalí zuřivá oblaka bílých par a zavalí mlhou celý stůl.

A ještě nechal přehřát dusík, pomyslí si Naomi. Pokud ho tam chtěl nechat ležet celou dobu, měl ho dát do větší baňky. Lepší poměr objemu k povrchu.

Její hněv ale začne slábnout, jakmile se v ní ozve strach. Donnie přece laboratorní práce nikdy nedělá.

Myš, jejíž mozek je stále odhalený, se mu v ruce začne cukat. Probouzí se.

Donnie ji ponoří do baňky s dusíkem až po konec ocasu, který drží mezi prsty. Maličký objem a relativně velká plocha. Myš promrzne během několika vteřin. Donnie ji vytáhne, otočí se a se zmrzlou myší houpající se nad stolem zaváhá. „Ksakru,“ vzpomene si. „Promiň, Naomi. Zapomněl jsem na alobal.

Podáš mi ho?“ „Jasně.“ Najednou ucítí vzadu v krku zvratky, polkne.

Polkne ještě jednou.

Utrhne kus z role hliníkové folie a položí ho na stůl.

Donnie na něj šikmo položí myš, zabalí ji jako malé burrito, rukou bez rukavice ji popíše, druhou rukou zvedne a hodí do mrazáku. Zatlačí na víko a zacvakne ho. „Bavil jsem se s etickou komisí,“ řekne. Do ruky vezme hrnek se studenou kávou, překvapeně se na něj podívá a zase ho položí. „Aha.“ „Pár lidí mi tam dlužilo laskavost. Vypadá to, že bychom mohli dostat pár šimpanzů.“ „OK,“ odpoví ona. Výzkum na šimpanzích byl dlouhé roky zakázán a až před pár lety ho znovu zlegalizovali, aby se mohli vědci zabývat epidemiemi nemocí přenositelných z primátů na lidi. Je nesmírně obtížné získat povolení pracovat na čemkoliv, co není SIV, beninská horečka, 23

mutace eboly nebo chřipka kmene F. Je jí jasné, kolik úsilí musel vynaložit. „OK.“ „Takže kdybys jen mohla vydat…“ „Ne.“ Donnie si povzdechne. „Poslouchej, všichni ví, že děláš skvělý výzkum. Ale když ho nevydáš…“ Napodobí hlas nějaké postavy z televizního seriálu, Naomi netuší jaké. „… tak neexistuje.“ Náhle ji přepadne živá vzpomínka na odhalený mozek posledního velkého savce, na němž pracovala. Pes s degenerací nervových pochev.

Velký černý kříženec.

Moc jsem se s ním sblížila.

Výzkum bolesti. Před dlouhou dobou.

Týden potom, co ho připravila o schopnost blokovat bolest, na něm prováděla testy. Věřil jí, umíral, a přitom jí stále olizoval ruku.

Zamrkáním vzpomínku zažene a zavrtí hlavou. „Není to hotové.“ „Nemusí to být hotové. Víš, je to tak dokonce lepší. Můžeš položit důležité otázky, říct, že metoda má potenciál, bla bla bla, prezentovat předběžné výsledky a tak dále, a pak můžeme dostat dotace, abychom našli odpovědi.“ „Pracuju na tom,“ odpoví Naomi a zadívá se z okna na modré nebe. „Už to skoro bude. Jen potřebuju trochu víc dat.“ Donnie nemá rád, když se dívá ven z okna. „Když nevydáš předběžné výsledky, budeme mít problémy získat rozpočet,“ řekne. „Musíš to urychlit.“ „Já vím.“ Dál pozoruje nebe. „Skoro to vypadá, jako bys měla ve zvyku studie nevydávat.“ Cože? Tohle je nový úhel útoku. „Co tím myslíš?“ odvětí. Teď už se dívá na něj.

Donnie pokrčí rameny. „Co tím myslíš?“ 24

„Ten výzkum kachen pižmových byl vážně působivý.“ „Jak o tom můžeš vědět?“ Ty kachny, bože. Jeden z jejích prvních výzkumů na univerzitě v Berkeley. „Ty studie jsou pozoruhodné,“ řekne Donnie. „Opravdu pozoruhodné.“ „Kdo… kde jsi je vzal?“ „Spoustu těch věcí jsem vůbec nevěděl.“ Prohlíží si ji od hlavy k patě. „Samozřejmě jsem věděl, že u tohohle druhu kachen je sex… nedobrovolný. Věděl jsem, že si samice vyvinuly vagíny ve tvaru vývrtky s různými slepými uličkami a falešnými vstupy, aby samce přelstily, ale tvoje studie… mě donutila se na to dívat úplně jinak.“ „Ty studie jsem nikdy nevydala. Ani jednu.“ Všimne si, že se jí třese hlas. Strachem? Hněvem? Obojím. Bože, jako by si někdo přečetl její deníček. „No právě,“ pokračuje Donnie a vrtí hlavou. „Měla jsi. Ten výzkum samců, kdy jsi sledovala evoluci penisu, který se dokázal převrátit a ejakulovat do vývrtky, tedy, do vagíny, během desetiny vteřiny… a pak celé ty genitální závody ve zbrojení, dá se říct, kdy vagíny změnily směr vývrtky, aby se chlapci nemohli dostat dovnitř… je to fascinující. Mělas na to být hrdá.“ „Já byla. Pořád jsem.“ „Tři skvělé studie. A ty jsi nevydala ani jednu.“ „Kdo ti je… kde sis je přečetl?“ „Tvoje závěry v té… třetí studii? V té o strategiích rozmnožování, jo.

Ty byly obzvlášť, ehm, fascinující.“ Už jen při zmínce o té studii ji naplní stejná složitá změť emocí, s níž zápasila již tehdy. „Nebyla to moje oblast…“ Počkat, proč se snaží od té studie distancovat? Je to dobrý výzkum. I přesto, že… „Genitální závod ve zbrojení poháněný znásilňováním,“ přemítá Donnie. „Znásilnění jako převládající reprodukční strategie…“ 25

„Samice pořád ještě mohly své vagíny do značné míry ovládat,“ přeruší ho Naomi. Snaží se vybavit si závěr studie, ale mrak studu a strachu spojený s tou vzpomínkou jí zamlží mysl. „Samice mohly blokovat…“ „… jo.“ Donnie jí nevěnuje pozornost. „Je docela zajímavé, že vítěznou evoluční strategií pižmovek v podstatě bylo zajistit, že je znásilní ten nejsilnější samec.“ „To jsem neřekla…“ „Hele, já to chápu,“ vloží se do toho Donnie a zamrká jedním okem. „Sex je nebezpečný.“ Naomi se kousne do jazyka. Obrátí oči ke stropu, pak dolů k podlaze.

Ach, ty kachny. Ty podivné měsíce, kdy sledovala, jak se navzájem znásilňují, a její manželství s Ryanem se přitom rozpadalo. Zkoumala kulturu, v níž se láskyplný a dobrovolný sex stal nemožným, a co je horší, stal se katastrofální chybou plodící neúspěšné potomstvo.

Samy sebe zahnaly do evoluční slepé uličky, ze které už nebylo úniku.

Vyšlechtily lásku ze svých životů pryč.

Při pohledu na ty kachny nedokázala nemyslet na podivné, pusté manželství svých rodičů, na svůj vlastní složitý, chaotický, bolestivý život.

Na konci výzkumu nevěděla, jestli napsala vědeckou studii, nebo autobiografii.

Byla to skvělá studie.

A ne, nevydala ji. „Existuje kultura znásilňování, ale pak existuje i daleko horší kulturu znásilňování, to ti povím,“ pokračuje Donnie. „Neuvědomil jsem si, že samci pižmovek jsou čtyřikrát těžší než samice. Vím, že jsi ty poznatky nevztahovala na žádné jiné druhy, ale musíš uznat, že se tím trochu vysvětlují fotbalisti.“ Zasměje se.

Ona ne.

Už to pochopila. Je to očividné. „Byl to Ryan, že?“ 26

„Mmmm,“ zamručí Donnie. „Možná bys měla Colta pár dní nechat doma.“ „Donnie, podívej se,“ vypadne z ní, „promiň, ale…“ Pak si uvědomí, že se na ni nesnaží dál útočit. Jen mění téma. „Proč?“ „Mám ti vyřídit od Shannon, že tenhle týden by k vám mohla přijít neohlášená inspekce.“ „Vážně?“ OK, tohle je naléhavější problém. „To snad ne. Kdy?“ „Asi ve čtvrtek. Až bude vědět víc, řekne ti.“ „Aha, dobře. OK.“ Je to sice necitlivý, dvakrát rozvedený misogynistický idiot, ale mohlo by to být i horší. Buď zdvořilá. „Díky, Donnie.

A poděkuj za mě i Shannon.“ „Fajn.“ O jeho pozornost už přišla. Hraje si s malým ručním chemickým kauterem, jako by takový nástroj nikdy neviděl. Kristepane, možná že ho opravdu neviděl.

No tak. Je mu jasné, že se chceš zeptat. Tak se prostě zeptej. „Proč pitváš moji myš?“ „Byla zraněná. Ostatní myši ji napadly. A mě zajímalo, jak tvoje práce pokračuje. Moc o tom nemluvíš.“ Pohled jí uklouzne k čelnímu laloku. „Jo,“ poznamená Donnie suše. „Podle všeho to pokračuje dobře.“ Kolik toho ví? Naomi se snaží své emoce skrýt tak usilovně, až ji začne bolet obličej. „Vykazovala…“ Zarazí se. Ale nezeptat se by byl nesmysl. „Vykazovala nějaké neobvyklé vzorce chování?“ „Pozoroval jsem ji jen pár minut, ale jo. Právě to její chování mě zaujalo.“ „Co dělala?“ „Rvala se. V tom tvém velkém bludišti, kde jsou všechny ty kamery snímající data o jejich pohybech a volbách. Bránila se proti třeba deseti dalším.“ 27

„Jak?“ Kamery to určitě zachytily a začít tohle s Donniem teď rozebírat není moudré, ale je prostě příliš zvědavá. „Využívala bludiště jako trojrozměrný prostor. Přeskakovala zdi, aby je setřásla.“ Donnie se zamračí. „Velmi rychlé reakční časy. Zdálo se, že má nezvykle rozvinuté povědomí o svém prostředí. Bylo to trochu zvláštní sledovat. Všechno to uvidíš na záznamu. Nakonec ji zahnaly do kouta, do slepé uličky s vysokými zdmi. Přemohly ji. Vytáhl jsem ji živou, ale víš co, už byla vyřízená, tak jsem ještě provedl rychlou pitvu.“ Naomi si není jistá, kolik je na tom pravdy. Tělo myši vypadalo nepoškozeně. Slovo „kreténe“ si pomyslí tak razantně, že se na chvíli lekne, jestli to neřekla nahlas, a sevře čelisti. Povolí. „Dobře,“ řekne nakonec. „Tohle si vezmu na analýzu.“ Než Donnie stihne zareagovat, uloží čelní lalok do chladicího boxu a zamíří do laboratoře. „Naomi…“ Jestli mě plácne po zadku, zlomím mu ruku.

Drží se celou cestu do laboratoře, pak za sebou zavře dveře, zamkne staromódní kovový zámek, který si sama namontovala, a konečně dovolí tváři ukázat její pocity.

Uvolní celé tělo, tiše zabručí, obrátí oči v sloup, vyplázne jazyk.

To potřebovala.

5 Tichá laboratoř je důvěrně známá. Čas nakrmit housenky.

Mají sice systém na automatické krmení, ale Naomi chce věřit tomu, že jim pravidelné dávky čerstvých listů prospívají. Monarchové stěhovaví, Danaus plexippus. Ty mají všichni rádi.

28

Pár se jich už začalo zakuklovat. Chystají se rozložit a pak se zase sestavit, zcela se přetvořit.

Z tichého terária opatrně sejme skleněné víko a odloží ho.

Nakloní se dovnitř a vdechne vůni zeminy.

Když z kapsy sáčka vyndává hrst lístků, chladné a hladké hedvábí ji pohladí po hřbetu ruky. Bříška prstů se těší z doteku jemného chmýří.

Jak lístky bezmyšlenkovitě hladí, slyší v hlavě vlastní hlas, jak se neustále točí v kruzích, hádá se s Coltem. Uvědomí si, že hlas už od snídaně opakuje ty stejné věci, opakoval je celou cestu do práce i během rozhovoru s Donniem. Chybička se vloudila. Naomi se třikrát zhluboka nadechne.

Jednou… dvakrát…

Možná radši pětkrát.

Tak fajn.

Dívej se na listy, jak je housenky chroupají, doopravdy se na ně dívej.

Buď tady a teď.

Jsou tak naživu.

Tak zářivé, živé barvy.

Jsou to… takové malé balíčky života.

Ne, já nechci změnit svět, pomyslí si.

Ale stejně se posadí ke stolu a začne trochu roztřeseným hlasem diktovat podrobné poznámky. Výsledky posledních testů byly skutečně pozoruhodné.

Vydávat to nemusí. Nikdo ji nemůže nutit.

6 Když po práci dorazí domů, dojde ke Coltovým dveřím a zastaví se.

Poslouchá.

29