Za objektivem by Nakladatelství MOBA

Za objektivem

dav i d s u c h e t z a o b j e k t i v e m : m ů j ž i vot

Originální název: Behind the Lens: My Life, vydáno u Constable, an imprint of Little, Brown Book Group, London, Great Britain 2019 Překlad Irena Steinerová Odpovědná redaktorka Anna Formánková Grafická úprava Tereza Bierská Grafické rozvržení Sian Rance – D.R. ink Technická redakce Karol Lament / PT MOBA Obálka Bekki Guyatt Foto na obálce David Suchet Vytištěno v Tisk Centrum, s. r. o., Moravany u Brna Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz Text and photographs © David Suchet, 2019 First published in Great Britain in 2019 by Constable, an imprint of Little, Brown Book Group. Translation © Irena Steinerová, 2020 Cover design © Bekki Guyatt, 2019 Cover photo © David Suchet, 2019 Internal design © Sian Rance – D.R. ink, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 Vydání první ISBN 978-80-243-9449-7

David Suchet

Za objektivem Můj život

Pro Sheilu

Obsah Úvod Rodina: 1. část O fotografování Rodina: 2. část Najít svůj rytmus Vzpomínky na školu Óda na Londýn Učení se řemeslu O lásce a přírodě Rodina: 3. část Tři okamžiky O múzickém umění Služba autorovi Výběr role O víře Víra a práce Jak přestat hrát Pavoučí síť O režisérech Herecký život Ohlédnutí: 1. část O slávě Poirot: reflexe Ohlédnutí: 2. část Závěrem Poděkování

7 15 29 49 61 69 79 89 107 125 137 149 157 171 189 201 211 221 241 253 267 275 285 303 315 320

dav i d s u c h e t

z a o b j e k t i v e m : m ů j ž i vot

Úvod

Už několikrát jsem se setkal s dotazem, zda neuvažuji o sepsání autobiografie. Přiznávám, že mě to lákalo, ale až doposud ne natolik, abych vzal do ruky pero a pustil se do toho. Asi nejblíž jsem k tomu měl při psaní knihy Poirot a já, kterou jsem vytvořil společně s Geoffrey Wansellem. Ta však pojednávala hlavně o jednom konkrétním údobí mého života: o pětadvaceti letech v kůži Poirota. Kniha Za objektivem není tím druhem memoárů, které začnou mým narozením a pak budou dál chronologicky zaznamenávat každý rok mého života. „Pak jsem dělal tohle“ a „potom jsem dělal tamto“. Takové životopisy mě nezajímají. Jistě, chci vás seznámit se svou rodinou, minulou i současnou, se svým vzděláním, kariérou, koníčky i historkami z hereckého života. Chci ale také, abyste mě poznali jako člověka; chci, abyste se podívali na svět mýma očima. Můj dědeček James Jarché, uznávaný reportážní fotograf z Fleet Street, mi vštěpoval, že ten nejlepší objektiv, kterým lze cokoli pozorovat, jsme dostali do vínku od Boha: zrak. Každý proto vidí život dle toho, co se mu líbí a nelíbí. A fotograf není žádnou výjimkou, používá fotoaparát k zachycení snímků, které odrážejí jeho náturu a životní postoj. Až pochopíte, jak vidím svět – na co se David Suchet rád dívá? Co dokáže Davida Sucheta dojmout či rozesmát? –, až uvidíte svět zpoza objektivu, zpoza mého objektivu, tak mě opravdu poznáte.

dav i d s u c h e t

z a o b j e k t i v e m : m ů j ž i vot

Zjistíte, co si ve skutečnosti myslím o různých věcech a jak je doopravdy vidím – povím vám o svém dospívání v Londýně a lásce k tomuto městu, o svých židovských kořenech a jejich vlivu na mou kariéru, o důležitosti víry, o svém názoru na slávu, o lásce k fotografii a hudbě i o svém vývoji jakožto herce. Samozřejmě se budeme trochu hlouběji zabývat i Poirotem a mým dnešním vztahem k němu. Doufám, že pro vás bude zajímavé dozvědět se víc o mně, Davidu Suchetovi, zpoza objektivu.

dav i d s u c h e t

z a o b j e k t i v e m : m ĹŻ j Ĺž i vot

dav i d s u c h e t

z a o b j e k t i v e m : m ĹŻ j Ĺž i vot

dav i d s u c h e t

Rodina: 1. ฤ รกst

S Jimmym

dav i d s u c h e t

ovolte, abych začal svým dědečkem z matčiny strany, Jamesem Jarchém, neboli Jimmym, jak si rád nechával říkat, a svým vztahem k němu. Když se vrátím hluboko do minulosti, až ke svým nejranějším vzpomínkám, nejdřív se mi vybaví jeho vůně, uklidňující a hřejivá. Byla to vůně jeho oblíbeného dýmkového tabáku, Balkan Sobranie, tvořeného směsí tří druhů, včetně tmavé syrské Latakie. Když jsem byl starší a chodíval mu pro tabák, nesměl jsem nikdy zapomenout koupit i značku Three Nuns, se kterou si ho míchal; dělal to na stole a vždycky dbal na to, aby dvě třetiny tvořil tabák Balkan Sobranie a třetinu Three Nuns. Tou charakteristickou vůní měl načichlé všechno oblečení, a kdykoli ji dnes ucítím – což se stává jen velice zřídka, protože dýmku už teď skoro nikdo nekouří –, okamžitě mě to přenese zpátky do doby, kterou jsem s ním strávil. Když jsem byl malý, Jimmy mě často choval a já se ho přitom pevně držel kolem krku. Nevzpomínám si, že bych měl podobný fyzický kontakt s otcem. Během dospívání jsem se Jimmymu svěřoval s věcmi, o nichž bych s tatínkem mluvit nemohl, protože ten byl povahově úplně jiný. Byl odtažitý, nepřístupný a nepříliš citově založený. S Jimmym jsme si byli neuvěřitelně blízcí, což jsem s vlastním otcem nikdy nepoznal. Dědeček byl spíš jako můj náhradní tatínek a já jsem ho zbožňoval. Dodnes mám vždy po ruce jeho malou fotku a prakticky denně se na ni dívám. Jimmy se narodil v londýnské čtvrti Rotherhithe v roce 1890. Jeho otec fotografoval pro policii mrtvá těla vytažená z Temže. Jimmy mu pomáhal, a tak se zrodila jeho láska k fotografii. Nakonec se z něj stal reportážní fotograf, později velmi slavný. Proslul zejména tím, že jako první pořídil snímek Eduarda VIII. s tehdy ještě neznámou Wallis Simpsonovou v nočním klubu. Jimmy byl typický řízek z East Endu, mistr světa v zápase ve stylu „padni komu padni“. Byl to tvrďák, což bylo v těch dobách pro fotoreportéra nutností. Nebyl sice

z a o b j e k t i v e m : m ů j ž i vot

Jimmy

žádný paparazzo, ale pracoval pro noviny, a tak musel nelítostně bojovat o sólokapry. Jimmy mě zasvětil do tajů fotografie, mého nejmilejšího koníčku – bylo mi sotva osm, když mě začal učit všechno, co sám znal. Nekonečné debaty o fotografování nás hodně sblížily. V pozdějších letech – když odešel do důchodu, dělal jsem mu osobního šoféra – pořádal přednášky pro firmu Ilford Photos pod titulem People I Have Shot (Lidé, které jsem fotil). Ten název jsem si později vypůjčil pro stejnojmenný dokumentární film, který jsem v roce 2012 natočil pro televizní stanici ITV a v němž jsem znovu nafotografoval některé z Jimmyho snímků. Hlavní myšlenkou filmu bylo připomenout dědečkovu kariéru a vyzdvihnout obrovskou změnu, jakou Británie prošla za posledních sto let. Natáčení tohoto dokumentu pro mě bylo velice emotivní, protože jsem vstupoval do dědečkova světa a snažil se najít přesně to místo, kde kdysi stál, abych mohl udělat co

dav i d s u c h e t

z a o b j e k t i v e m : m ů j ž i vot

Jimmy a Elsie

nejpodobnější záběr. Řadu těch reprodukcí mám dodnes. Vlastně mi ani moc nezáleží na tom, co na nich je nebo kde byly pořízené. Jsou to jednoduše zajímavé záběry, jejichž výjimečnost pro mě spočívá v tom, že je předtím vyfotil můj dědeček. U jedné pouliční scény kdesi ve Walesu mi trvalo celou hodinu, než se mi povedlo ji zrekonstruovat. Režisér mě popoháněl: „No tak, kde stál? Kde stál?“ Nakonec jsme přišli na to, že dědeček si na úzkou římsu na zdi postavil přenosné schůdky. Jelikož byl o kapku vyšší než já, nemohl jsem záběr zachytit ze správného úhlu a musel jsem členy štábu požádat: „Nemáte židli nebo vyšší schůdky?“ A najednou to bylo ono. Přesně tak to udělal děda. Vstupoval jsem do jeho světa a to mi umožnilo porozumět mu ještě lépe. Vždycky spával s kufříkem sbaleným pod postelí pro případ, že by mu uprostřed noci zavolal šéfredaktor se slovy: „Vyrazte, máme článek.“ Taky si vzpomínám, jak mi pokaždé říkal: „Vždycky měj u sebe aparát. Nikdy neodcházej z domu bez něj, a když už ho máš, tak foť všechno, co tě zaujme.“ Takový je můj styl fotografování, převzal jsem ho od něj. Doufám, že jsem stejně tak zdědil i jeho životní filozofii a schopnost umět mluvit s lidmi z jakékoli společenské vrstvy. Dědeček lidi miloval. Jednou prohlásil, že by se býval hrozně rád stal hercem, jenže nevěděl, jak na to. Byl však mnohem větší lev salonů než já, uměl vyprávět historky o všem možném a na večírcích se rychle stal středem pozornosti. Znal tolik lidí s tolika různými osudy, že měl vždycky v rukávu nějaký zajímavý příběh. Měl možnost si pohovořit s královnou Alžbětou – královnou matkou, s politiky a premiéry, s dramatiky, jako byl George Bernard Shaw, i se slavnými herci. A stejně tak dokázal najít společnou řeč s horníky, kteří právě vyfárali z dolu a myli se v plechových neckách ve svém malém příbytku, nebo se žebrákem na ulici: sedl si vedle něj na chodník a dal se s ním do řeči, vyptával se ho, jak se mu vede, zda mu může

dav i d s u c h e t

z a o b j e k t i v e m : m ů j ž i vot

nějak pomoct a podobně. To všechno silně ovlivnilo můj život a formovalo můj postoj k určité slávě, jíž se jako herec těším. Možná mám úspěšnou kariéru, ale vždy dbám na to, abych nikoho neodmítal a nezavrhoval. Takový byl Jimmy a tím mě velice ovlivnil. Jimmy byl srdečný, velice dobrosrdečný a laskavý. Doufám, že i já jsem vlídný člověk, že nejsem odměřený ani odtažitý. To nemám u lidí rád. Vždycky znejistím, když se s někým takovým setkám. Mám pokaždé pocit, že mě soudí. Já tu chci být pro všechny, pro každého. Tak jako Jimmy. Musím přiznat, že dědeček měl na můj život největší vliv, a platilo to nejen v dětství, ale až do dnešních dnů. Jedna z mých nejmilejších vzpomínek je na dovolenou, kterou jsem strávil s Jimmym a jeho manželkou – mou babičkou – Elsie Jezzardovou při příležitosti padesátého výročí jejich sňatku, jejich zlaté svatby, v roce 1964. Byli jsme v Itálii. Už si nevzpomínám, kde přesně, ale pamatuji si, jak babička s dědou kráčeli přede mnou a drželi se za ruce. Věčná škoda, že jsem tenkrát neměl fotoaparát. Ten obrázek svých prarodičů mám do dnešního dne v živé paměti, stejně jako všechno ostatní: jejich záda, spojené ruce, padesáté výročí svatby. Bylo to dojemné, nesmírně dojemné. Měli vždycky velice blízký vztah, i ve stáří. Když na to pomyslím, derou se mi slzy do očí. O seznámení mých prarodičů se traduje nádherná historka. Jimmy tenkrát bydlel v Rotherhithe a jednoho dne se zašel s přáteli pobavit do kabaretu Hackney Empire. Toho večera bylo mimo jiné na programu i vystoupení Sester Robertsonových v hlavní roli s mou babičkou Elsie, která předváděla jakýsi klouzavý tanec připomínající step. Mimoto i zpívala a tančila za doprovodu houslí, na něž hrála její herecká kolegyně. Krásná mladá Elsie Jimmyho hned okouzlila a on se s ní zatoužil seznámit. Dnes by byl možná označen za vtěrku nebo proutníka uhánějícího herečky, protože si šel stoupnout k zadnímu vchodu do divadla a čekal, až Elsie vyjde ven. Byl to tak trochu

dav i d s u c h e t

floutek – někdo by řekl přidrzlý hejsek – a pronesl s tím svým roztomilým londýnským přízvukem: „Nešla bys se mnou na skleničku, kotě?“ Ona si ho změřila pohledem a odpověděla – jak jen to říct? – prostě něco ne moc hezkého, v zásadě mu naznačila, ať zmizí. Jenže Jim se nenechal odradit. Chodil k zadnímu vchodu do Hackney Empire každičký večer: v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek a pokaždé se mu dostalo úplně stejné odpovědi. Poslední večer, jak mi později vyprávěl, si vypůjčil frak, cylindr a bílého motýlka a opět si stoupl ke vchodu pro herce. V ruce třímal rudou růži. Když se Elsie objevila, strčil jí kytku pod nos a prohlásil: „Tohle je naposled, co tě zvu na skleničku, a zároveň i tvá poslední šance mé pozvání přijmout.“ Elsie natolik vyvedla z míry všechna ta snaha, jakou vynaložil, že odvětila: „Tak dobře, ale jenom na jednu.“ Šli tedy spolu do vedlejší hospody, která tam stojí dodnes, hned vedle Hackney Empire, dali si skleničku a zbytek už znáte: nakonec byla svatba. A bez jejich vztahu bych tady samozřejmě nebyl ani já.

oje babička Elsie byla také ta nejúžasnější osoba. Než se vdala za Jimmyho, byla herečkou a zpěvačkou. Vystupovala v kabaretu, v dětských představeních a sem tam i v nějaké hře. Hrávala hlavní mužskou roli v tradiční vánoční pantomimě. „Nohy jí začínaly hned u uší,“ říkával vždycky Jimmy. „Byla nádherná, prostě nádherná.“ V předvečer svatby s Jimmym účinkovala Elsie ve Skotsku v představení Aladin. Ve vlaku zpátky do Londýna naplnili kolegové z divadelní společnost její vagón růžemi a loučili se s ní slovy: „Nashledanou v příští sezóně!“ Jako vdaná však už samozřejmě nikdy na pódium nevstoupila. Byla ale velice hrdá na to, že to dokázala. Elsie mluvila s londýnsko-kentským přízvukem, na hlavě měla vždycky natáčky a síťku na vlasy a z koutku úst jí věčně

z a o b j e k t i v e m : m ů j ž i vot

Vytáhla z pusy cigaretu a odložila ji na sporák, aby nevyhasla. Vyndala z kredence pytlík krystalového cukru a všechen ho vysypala na lino v kuchyni. Pak si stoupla na podlahu do toho cukru a předvedla mi, jak ten tanec vypadal.

visela cigareta. Když jsem měl nastoupit na akademii, chtěl jsem se dozvědět něco víc o její kariéře na divadelních prknech. Jednoho dne jsem u ní tedy zaklepal na dveře – v té době s Jimmym bydleli v bytě v podkroví našeho domu – a ona mi otevřela, v županu, natáčkách se síťkou a nezbytnou cigaretou. „Nazdárek, kuřátko,“ přivítala mě. Vysvětlil jsem jí, že mě vzali na herectví a že bych se rád něco dozvěděl o jejím působení na jevišti, co vlastně hrála a tak dál, protože o tom vůbec nic nevím. „Opravdu? Prokrindáčka,“ podivila se a přinesla mi všechny své sešity s výstřižky, kam si podrobně zaznamenávala všechna svá vystoupení, dokonce i ta z dětství. „Co jsi ale v tom kabaretu dělala?“ vyptával jsem se jí. „Tanečnici v písku,“ odvětila. „Co to je?“ chtěl jsem vědět. „Měla jsem velký tác plný písku, víš? Hupsla jsem dovnitř a tancovala a pak jsem začala zpívat s kolegyní.“ „Já to vůbec nechápu!“ zvolal jsem. Prostě jsem si to neuměl představit. „Prokrindapána, no dobře, tak já ti to teda předvedu.“ Vytáhla z pusy cigaretu a odložila ji na sporák, aby nevyhasla. Vyndala z kredence pytlík krystalového cukru a všechen ho vysypala na lino v kuchyni. Pak si stoupla na podlahu do toho cukru a předvedla mi, jak ten tanec vypadal. Podobal se stepování, ale šlo spíš o klouzavé kroky po písku (nebo v tomto případě cukru) doprovázené příjemným šustěním. Bylo jí čtyřiasedmdesát! Po této názorné ukázce Elsie pokračovala v tanci do rytmu a začala i zpívat, obličej instinktivně obrácený vzhůru, směrem k bohům. Ani vám nedokážu popsat ten nádherný okamžik souznění mezi mnou a babičkou. Byla prostě třída. Jimmyho i Elsie jsem měl nesmírně rád a dodnes se mi po nich strašně stýská. Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl přítomnosti Jimmyho i Elsie užívat až do dospělosti. Když pomyslím na svá vnoučátka, žádnému není víc než pět let, a mně je sedmdesát tři. V dnešní době nikdo nespěchá a všichni si dávají se vším

dav i d s u c h e t

Elsie v SestrĂĄch RobertsonovĂ˝ch

dav i d s u c h e t

Manželství nedrží pohromadě večeře u svíček ani drahé dovolené, ale schopnost společně zdolávat překážky.

načas, včetně zakládání rodiny. Je to velká škoda, protože já bych svým vnoučatům rád věnoval dalších patnáct až dvacet let života v plné síle. Bude-li mi dopřána dlouhověkost, chtěl bych jim umožnit, aby skutečně poznali své prarodiče a mohli z toho v budoucnu čerpat. Třeba je dokážu trochu ovlivnit, tak jako Jimmy s Elsie ovlivnili mě.

yprávím o svých prarodičích, protože vztah k nim byl pro mě velice důležitý. V osmi letech mě rodiče poslali do internátní školy, takže až do osmnácti let, kdy jsem studium ukončil, jsem s rodinou udržoval jen prázdninový vztah. Po příjezdu domů z internátu mě vždycky vítali prarodiče a maminka, ale otec, který pracoval jako gynekolog a porodník, se doma vyskytoval jen zřídka. Když už se objevil, bylo to vždycky jen na skok. Přišel třeba kolem šesté, vydatně se navečeřel a hned zas běžel. Skoro jsme ho nevídali, dokonce ani na Vánoce. Když jsme s bratry Johnem a Peterem dosáhli určitého věku, doprovázeli jsme otce na pochůzkách za pacientkami, jenže on si s námi stejně nikdy nepovídal. Byl to typický workoholik. Vynikající člověk, vynikající chirurg, vynikající lékař, který dokázal v ordinaci promluvit s kýmkoli, ale mimo ni už to neuměl. Tuhle jeho stránku jsme doma vůbec neznali. Maminka však byla po dědečkovi, měla stejnou povahu. S ní jsem si rozuměl velice dobře a svěřoval jsem se jí se vším, co se událo ve škole, řekl jsem jí, když jsme dostali trest, a podobně. S otcem jsem o tom mluvit nemohl, ale s maminkou ano a s Jimmym také. Ke každému z rodičů jsem tedy měl úplně jiný vztah. Nechci, aby to vypadalo, že jsem tatínka neměl rád, ale nemám pocit, že by mezi námi vládl ten správný vztah otce a syna. Nehledě na odstup, jaký jsem ze strany otce vnímal, na mě měla rodina v raném dětství naprosto zásadní vliv a také dnes rodina bezesporu zůstává tím nejdůležitějším v mém

z a o b j e k t i v e m : m ů j ž i vot

životě, zvlášť poté, co jsem potkal svou úžasnou ženu Sheilu a oženil se s ní. Hluboce věřím v manželství a hluboce věřím v rodinu. Když přemýšlím o rodině, představuji si ji jako pár koní zapřažených do vozu. Ti koně jsou muž se ženou, oba v chomoutu, a táhnou vůz. Ten povoz představuje děti a vůz s koňmi dohromady je obrazem rodiny. Pokud se koně rozdělí a odcválají pryč, nejhůř to odnesou ti, kdo sedí ve voze. Tak to vidím já. Sheila a já jsme, jak my říkáme, tahouni, protože jsme začínali od nuly a museli jsme si na všechno našetřit a tak to šlo téměř dvacet let, takhle to prostě tenkrát bylo. Manželství nedrží pohromadě večeře u svíček ani drahé dovolené, ale schopnost společně zdolávat překážky. Rodina pro mě bude stát vždy na prvním místě.