Symfonie smrti

Luděk Kubát SYMFONIE SMRTI Odpovědná redaktorka Eva Bártová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Luděk Kubát, 2019 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první Vychází jako 303. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8656-0

LUDĚK KUBÁT

Symfonie smrti

1 Úzkými uličkami, do kterých se marně snažil proniknout měsíční svit, se proplétala tmavá postava. Nenápadně nahlížela do osvětlených přízemních oken, otevřených, aby se alespoň trochu pohnula lepkavá deka těžkého srpnového vzduchu.

Pozorovala zpocené tváře lidí, nervózních, že už čtrnáct dní nespadla ani kapka deště. Ženy se utrhovaly na děti, jejich muži, než aby riskovali hádky, potichu odcházeli do hospod, kde jela klimatizace na plný výkon a atmosféra byla o něco snesitelnější, zvláště když před ně neúnavná mladá číšnice stavěla na stůl chladivý mok, přitom se nakláněla přes žíznivé štamgasty a opírala se jim abnormálně vyvinutou hrudí do zad. Oni ale neměli v tomhle vražedném počasí pomyšlení na nic, při čem by museli vyvinout jakoukoliv činnost. Možná až se ochladí. Když pak pozdě večer provinile uléhali do postele a snažili se své protějšky udobřit, ty se vztekle obracely na druhý bok a v duchu prosily všechny svaté, aby konečně zapršelo.

Později, když ona postava míjela okna už zavřená, představovala si, co se asi za nimi děje.

Před jedním se na chvíli zastavila a zaposlouchala do tónů, které jedním prstem vyťukávalo na klavíru patrně nějaké malé děcko.

Je čas, konstatovala při pohledu na ciferník náramkových hodinek a uličkou, která ústila na náměstí, zamířila podél hřbitova k jednopatrovému domu. Odemkla 5

na masivních dubových dveřích několik bezpečnostních zámků, vypnula alarm a dveře opět uzamkla.

Po chvilce váhání zamířila po sešlapaných schodech do sklepa.

2 „Děvčata, nevíte, co je s Alenou?“ zeptal se klavírní virtuos Ondřej Javor trojice dívek sedící v renesančním sále kláštereckého zámku kolem krásného, naleštěného nástroje značky Petrof. „Měla mít dopoledne hodinu, teď je jedna a ona nikde. A ani telefon nebere. Stále je nedostupná.“ „Ráno jsem ji viděla s batůžkem a říkala, že si půjde ještě před hodinou zaplavat do akvaparku,“ odpověděla drobná blondýnka. „Musela se určitě s někým zakecat, zapomněla na čas a bylo jí trapně, tak tam asi zůstala.

Anebo ji někdo sbalil.“ Trojice se po sobě podívala a začala se chichotat. „Tak se mohla alespoň omluvit, ne?“ zabručel poněkud naštvaně mistr a vyzval je, ať se zklidní. „Nehledě k tomu, je to už podruhé, jestli to udělá ještě jednou, tak ji vyrazím,“ dodal. „Ale nevyrazíte, mistře, je z nás nejlepší,“ zapochybovala druhá žákyně, oproti blondýnce poněkud vyvinutější. „Šprtka,“ dodala potichu třetí z děvčat, černovlasá kráska. „Je sice dobrá,“ souhlasil, „ale takové manýry ať si odpustí, trochu disciplíny by neuškodilo nikomu z vás, 6

děvenky, a ty mobily laskavě vypněte, kolikrát vám to mám opakovat!“ „Vždyť my tu jsme,“ zaznělo trojhlasně. Nechtěly svého učitele dráždit, tak své nejnovější modely mobilních aparátů vypnuly a uschovaly v batůžkách. „No jo,“ zabrblal mistr Javor. „Já si s ní večer promluvím a teď konec řečí. Jiřino, nástup a vy dvě poslouchejte,“ ukončil rázně debatu.

3 Reflektory mého auta osvítily objekt bývalé celnice a já přejel pomyslnou hraniční čáru mezi Německou spolkovou republikou a tou naší.

Zabrzdil jsem a podíval se na displej, který ukazoval venkovní teplotu. To snad není možné. Deset hodin večer a dvacet sedm stupňů Celsia. Při jízdě s otevřeným střešním oknem bylo celkem příjemně, ale teď, když jsem z auta vystoupil, jako bych dostal ránu palicí. Ale musel jsem se trochu protáhnout. „Tak, Ctirade, vítej zase doma,“ pronesl jsem vesele, ale i trochu unaveně. Tři sta kilometrů, třebaže po perfektní německé dálnici, bylo dost jednotvárných. Radši mám naše drncavé okresky. Jezdím po nich sice o dost pomaleji, ale můžu se kochat okolím.

Vracel jsem se z Augsburgu, kde jsem před dvěma dny s dvěma českými výtvarníky zahajoval výstavu našich obrazů. Vernisáž se protáhla do ranních hodin, 7

ale já jsem se jako nejstarší krátce po půlnoci rozloučil a spěchal se trochu vyspat do malého hotelu, kde jsme byli ubytovaní. Moji společníci se rozhodli, spolu s několika německými výtvarníky, se kterými jsme během návštěvy navázali družbu, pokračovat. Trochu jsem se prospal a zbytek dne jsem prolézal to nádherné město. Jak jsem předpokládal, večer se odehrával stejně jako ten předešlý. Chvíli jsem s nimi ještě pobyl a o půlnoci zase zmizel. Myslím, že si toho ani nevšimli.

Třetí den jsem nakoupil pár dárků, se všemi se rozloučil a pozdě odpoledne vyrazil domů. Zbývající dvojice ještě zůstala a jala se pokračovat v upevňování přátelských vztahů, zejména poté, co se k nim přidalo, pár vyvinutých germánských valkýr. Možná bych zůstal i já, ale tak před dvaceti roky – a pokud by na mě doma nikdo nečekal.

Dozněly závěrečné tóny z cédéčka The Dark Side of the Moon a já se rozhodoval, co si dále pustím. Volba byla ale jasná. Do přehrávače jsem zasunul soundtrack z filmu Poslední Mohykán, který považuji za skvost své sbírky, potom ještě stihnu další lahůdku, hudbu z Morriconeho Misie a budu doma. Konečně budu moci políbit Šárku a hlavně na čelíčka ty dva moje raubíře.

Tři dny jsem je neviděl a moc se mně po nich stýská.

K těm dvěma dárkům, které jsme si se Šárkou pořídili, jsme se dopracovali dosti nečekaně. Podle spousty lékařských vyšetření, která během svého prvního manželství absolvovala, jí bylo sděleno, že je vyloučeno, aby měla děti. Byla to pro ni tenkrát hrozná zpráva.

8

Sice se s tím po čase smířila, ale její bývalý manžel nikoli. Zažádal o rozvod a Šárka mu vyhověla. On se znovu oženil a jak Šárka říkala, stal se trojnásobným otcem.

Před třemi roky, za dosti dramatických událostí, které se udály v Klášterci a v kterých jsem hrál jednu z hlavních rolí, jsme se do sebe zamilovali a začali spolu žít.

Bylo nám spolu fajn a problém dětí jsme vůbec neřešili. A pak, zčistajasna, to přišlo. Mých skoro pět křížků na hřbetě, Šárce se pomalu blížila čtyřicítka a najednou moje pětadvacetiletá dcera Lucie získala dva sourozence, Markétu a Martina.

Porodu jsem se raději nezúčastnil, nechtěl jsem totiž přidělávat zdravotnímu personálu další práci. Seděl jsem v čekárně, a ač bezvěrec, můj kamarád farář František jistě odpustí, jsem se modlil, aby porod dopadl dobře.

Pánbůh asi zrovna neměl co na práci, tak mé neumělé modlitby vyslyšel a narodily se nám dvě zdravé děti.

Když byly obě proti své vůli odebrány z místa, kde spokojeně trávily několik klidných měsíců a spatřily houf bílých postav, rozeřvaly se na plné pecky. Zaslechl jsem je i přes dvoje zavřené dveře. „Máme se na co těšit,“ pronesl jsem prorocky.

A nemýlil jsem se.

Teď je jim pět měsíců a vše se točí jen kolem nich.

Dvacet čtyři hodin denně. Sedm dní v týdnu.

Nutno říci, že za celou dobu jsem Šárku neslyšel, že by si postěžovala, třebaže to pro ni bylo opravdu náročné. Snažil jsem se jí pomáhat, seč sem mohl, a Lucie se 9

svojí přítelkyní Bárou také. Jak to bylo možné, vzaly oba do kočárku a vyrazily ven. Jakmile za nimi zaklaply domovní dveře, Šárka skočila do postele, a než jí dopadla hlava na polštář, už spala.

I já často hrdě objížděl s kočárkem náměstí a zámecký park a litoval jsem, že se nevejdou do kočárku, ve kterém jsem jezdil já. Když přišla Šárka s tím, že budeme mít miminko, vytáhl jsem ten poklad z půdy, kde pětadvacet let odpočíval, a trochu jej vyšperkoval. Šárku po jeho spatření obestřely mdloby a rezolutně s ním odmítla vyjet. I Lucii s Bárou se jaksi nelíbil. Ty dvě bych určitě přesvědčil, ale Šárku ne. Vše se vyřešilo, když jsme se dozvěděli, že budeme mít dvojčata. Tak jsem s nevolí ten unikát opět odnesl na půdu a zabalil do igelitu.

Třeba se bude ještě hodit.

Když jsem to nesměle před Šárkou nadhodil, zaťukala si na čelo. „Máme dost velký barák,“ řekl jsem vesele.

Asi hodinu se mnou nemluvila.

Nakreslil jsem si během této doby, hlavně když kojila, spousty skic a pak jsem vytvořil rozměrný obraz, který jsem nazval Madona z Kostelní ulice. Maloval jsem ho opravdu s láskou a bylo to na něm vidět. Pověsil jsem jej do ložnice naproti naší posteli, abychom ho, když ráno procitneme, okamžitě spatřili. Nikdy se od něj neodloučím, a pokud se požene na naše město nějaká živelná katastrofa, popadnu děti, Šárku a na záda si připevním tenhle obraz. Ostatní může vzít čert.

10

Šárka určitě ještě nespí, tak jsem jí napsal krátkou zprávu, kde se nacházím a kdy mě může očekávat. Posadil jsem se zpátky do vozu a pomalu se rozjel.

Projížděl jsem příhraničními vesničkami. Všude tma, jen v pár oknech blikaly televizní obrazovky. Pravděpodobně lidé, kteří nemohou spát. Žádná protijedoucí auta.

Musel jsem se krotit, abych netlačil na plynový pedál.

Projel jsem Karlovými Vary, Ostrovem nad Ohří a silnice, která se trochu zúžila, začala kopírovat líně plynoucí řeku Ohři. Když jsem míjel značku oznamující konec městečka Perštejn, dušička se ve mně zatetelila. Za deset minut jsem doma. Kousek nad Kláštercem dozněl sound­ track z Misie a já sjížděl ke svému rodnému městu. Před křižovatkou jsem zpomalil, vyndal CD z přehrávače a chtěl ho vložit do bakelitového krytu.

Příšerně zakvílely pneumatiky, jak jsem dupl na brzdu.

Dvacet metrů před autem stála nahá ženská postava.

Dálková světla se vpíjela do jejích vytřeštěných očí.

Stála uprostřed tmavé silnice, jako by si neuvědomovala nebezpečí, které jí hrozilo.

Rozrazil jsem dveře a spěchal k ní.

Když jsem se k ní přiblížil, zjistil jsem, že o ženu se nejedná. Prozatím. Určitě jí nebylo více než patnáct let.

Tvář a hruď měla celou od krve.

Svou nahotu ani nevnímala, ruce měla svěšené podél těla, a ač bylo stále teplo, celá se třásla, ale zimou to určitě nebylo. „Prosím,“ vydávala ze sebe sípavě, „neubližujte mi, prosím, neubližujte mi.“ 11

Vrátil jsem se k autu a z kufru vytáhl deku.

Pomalu jsem k ní přistoupil a deku jí přehodil přes ramena. Stále jsem k ní hovořil, když jsem ji jemně uchopil kolem pasu. Zachvěla se, když ucítila můj dotek, ale nechala se dovést k autu. Otevřel jsem zadní dveře, usadil ji na sedadlo a opatrně připoutal.

Nasedl jsem a pomalu se rozjel.

Přemýšlel jsem, co s ní. Napadl mě doktor Procházka, který bydlí v naší ulici. Sice je už v důchodu, ale je nejblíž. On potom rozhodne, co dál.

4 Odbočil jsem doprava, abych se dostal do staré části města, a za pár okamžiků zaparkoval před doktorovým domem. Všiml jsem si, že u nás se ještě svítí, ale na pusu od Šárky si budu muset ještě nějakou chvíli počkat. Podíval jsem se na dívku, sedící na zadním sedadle. Její oči hleděly bez mrknutí před sebe a mě ani trochu nevnímaly. Potichu jsem otevřel dveře, abych ji nepolekal a přeběhl chodník k doktorovu domu. Položil jsem palec na tlačítko zvonku na dveřích a silně zmáčkl. Nejdříve se nic nedělo, tak jsem zatlačil znovu a prst držel na černém tlačítku. Konečně se v patře rozsvítilo světlo a já z otevřeného okna zaslechl burácivý doktorův baryton. „Kterej idiot! Je půlnoc!“ V okně se objevila holá hlava doktora Procházky. „Ctirade, co blbneš?“ zařval, když mě poznal.

12

„Doktore, pojďte dolů, mám tady zraněné děvče.

A neřvěte, je půlnoc, vzbudíte lidi,“ rýpl jsem si. „Jo, už běžím.“ Slib pomáhat potřebným v něm, třebaže byl v důchodu, naštěstí zůstal.

Než se dobelhal dolů, opatrně jsem dívku odpoutal a vytáhl z auta. Nijak nereagovala, tak jsem ji popadl do náruče, nohou přibouchl dvířka a spěchal k doktorovi, který už na mě čekal. Pak jsem ji vynesl do pokojíku, kde jsem ji uložil na kanape.

Doktor z ní sňal deku a já se otočil, když ji začal jemně prohmatávat a hledal nějaká zranění.

Vyklonil jsem se z okna a viděl, že se u nás stále svítí.

Doktor se dívky polohlasně vyptával, co se jí stalo, ta ale neodpovídala. „Ctirade, pojď sem,“ řekl najednou.

Odvrátil jsem se od okna a přešel k němu. „Člověče, žádné zranění jsem nenašel, pouze modřiny na zápěstích a na kotnících, mrkni, má na nich kousky izolepy, jako by byla spoutaná.“ „A co ta krev?“ zeptal jsem se. „Její určitě není, jak jsem říkal, nemá sebemenší poranění. Někdo ji polil krví, pravděpodobně zvířecí, ale podívej se na tohle.“ Opatrně dívku otočil a já na jejích zádech spatřil nápis: TO JE TEPRVE ZAČÁTEK! „To už není naše starost, Ctirade,“ řekl rozhodně. „Zavoláme policii, nejlépe rovnou Beránkovi.“ 13

Zanedlouho zastavilo venku auto a ozval se domovní zvonek. „K čemu jste se to zase proboha přichomejtl?“ povzdechl si poručík, když jsem mu otevřel dveře a potřásl mu rukou.

I přes ty roky, co se známe, mně stále vyká, ač jsem mu několikrát říkal, že mně klidně může tykat. On ale pravil, že kdyby mě někdy musel zatknout, a už mně to podle něj hrozilo několikrát, při nasazování pout bude lepší, když mi bude vykat.

Já se mu snažil oponovat, že jsem policii v několika případech svým důvtipem při vyšetřování pomohl, ale on se na mě podíval tím svým zvláštním způsobem, takže jsem raději zmlkl. Ale myslel jsem si své.

5 Poručík Beránek vešel do pokoje a poté, co spatřil dívku a zvláště její oči, zvážněl. Posadil se na židli vedle ní, uchopil její ruku a začal na ni mluvit.

Ani on se nedočkal odpovědí na své otázky. Vytáhl tedy z kapsy mobil a zavolal sanitku. Doktor si s ním vyměnil místo a poručík přešel ke mně a já mu vylíčil, jak jsem k ní přišel.

Když jsem skončil, tmu před domem proťaly reflektory sanitky. Mladá lékařka, která se dostavila, se od doktora Procházky dozvěděla, co se stalo. Dívku uložili na nosítka a zamířili s ní do kadaňské nemocnice, která je nejblíže.

14

Nabídl jsem poručíkovi, že mu ukážu, kde jsem ji našel, ale on mou pomoc odmítl, prý si místo nálezu prohlédne sám, já bych to tam určitě pohamtal. Mám radši mazat domů, on se zítra dopoledne, tedy dnes, když se podíval, kolik je hodin, u nás staví, to už snad bude vědět víc. A klidně můžu něco dobrého uvařit.

Docela rád jsem ho poslechl a slíbil mu, že se na mě může spolehnout.

Poručík se rozloučil, doktor Procházka začal zívat, tak mě slušně vyprovodil před barák, já zamkl auto a po cestě domů jsem vyndal z kapsy mobil. A sakra, dva nepřijaté hovory od Šárky. Když jsem si udělal na hranicích přestávku, napsal jsem jí, kdy asi přijedu a mám skoro dvě hodiny zpoždění, chudák holka musela mít o mě strach. Vůbec jsem pípnutí mobilu neslyšel, ale důvody jí vysvětlím.

Stále se u nás svítilo. Rychle jsem vyběhl po schodech. Šárka seděla v noční košili v kuchyni a než stačila něco říci, objal jsem ji a polibkem se snažil zavřít jí pusu. „Ctirade, já tu sedím, mám strach, co se s tebou děje, a…,“ než stačila pokračovat, umlčel jsem ji dalším polib­ kem. „Já ti to vysvětlím, lásko.“ Šárka se nadýchla a já ze sebe rychle vychrlil, co se mi přihodilo.

Policajt se v ní nezapřel.

Vyptávala se, ale já jí nic jiného, než jsem vypověděl poručíkovi, neřekl.

15

„Uvidíme, s čím zítra,“ podíval jsem se na hodiny, „sakra, ono už je dneska, poručík přijde,“ řekl jsem a šel se podívat na dvojčata.

Oba samozřejmě odkopaní. Ač bylo otevřené okno a půlnoc za námi, v pokojíku panovalo velké dusno.

Kapičky potu pod nosíky, ale oba spokojeně oddychovali. Políbil jsem je na čelo a potichu z pokojíku odešel. Šárka už v kuchyni nebyla, tak jsem se rychle osprchoval a zamířil do ložnice.

Byla zachumlaná do prostěradla. Teď už mohla v klidu spát.

Dostala taky pusu na čelo a já se snažil rychle usnout, než nás za pár hodin ti dva probudí. Ale Šárce se v rychlosti usnutí nikdy nevyrovnám.

Hlavou se mi honily události posledních hodin a já stále myslel na to neznámé děvče.

Konečně se zadařilo a já usnul, bohužel jen na chvíli.

Markéta s Martinem se začali domáhat jídla, tak začala další čtyřiadvacetihodinová směna.

Dvojčata jsou naštěstí po Šárce. Když dostanou svůj příděl mléka, ihned usnou. Doufám, že jim to ještě nějaký měsíc vydrží. Šárku jsem do postele vyhnal také a ta ani moc neprotestovala. Já spánku moc nedám, pár hodin mně vždycky stačilo, ale jak říkal doktor Procházka, ve stáří na to doplatím, zatím si to však nepřipouštím. Uvařil jsem si první dávku kávy a zašel do ateliéru, kde jsem si trochu čmáral.

Mobil se rozsvítil. Přišla zpráva od kluků, kteří se mnou v Německu vystavovali a ještě tam několik dní měli zůstat. A SMS mi takřka vyrazila dech.

16

Našlo se prý dost zájemců o naše vystavované věci a máme na dlouhou dobu vystaráno. Já jsem s tím ani moc nepočítal, dnešní doba umění nepřeje. U nás lidi moc peněz nemají, ale o Německu to asi neplatí.

Ještě než jsme výstavu začali instalovat, zeptal se nás galerista na ceny našich obrazů. Vždycky se najde dost zájemců o vystavovaná díla, a tak by rád věděl, jakou sumu může pod obrazy napsat. Z nás tří jsme ještě tak velkou akci v zahraničí nepodnikli ani jeden, tak jsme si řekli maximálně pět set eur za obraz a galerista se nám vysmál. Za tak směšnou cenu si nikdo nic nekoupí. Tady na Západě je to úplně jinak než u nás. Čím menší cena, tím mizivější šance prodeje. Nesmíme být příliš skromní. Majetní zákazníci, když uvidí dílo za pár šupů, mají dojem, že si autor moc nevěří. Tak jsme pod vystavovaná díla spolu s galeristou vytiskli sumy, za jaké prodáváme u nás, ale místo korun jsme dosadili eura.

A ono to vyšlo.

Asi začnu vystavovat v cizině častěji.

Ctirade, Ctirade, vrať se zpátky na zem, mírnil jsem své nadšení. Příště to může být fiasko, nikdo nic nekoupí a pojedeš domů jak spráskanej pes.

Ale radost jsem měl obrovskou a berňák bude mít ještě větší.

Po čtyřech hodinách se krmení opakovalo. Děti zase zalehly, ale Šárce se už do postele nechtělo, tak jsme se posadili na balkon a já vyprávěl zážitky z Německa. Vyrušil nás telefon, ale příjemně. Volala Lucie, že je s Bárou na cestě k nám, převezmou si naše ratolesti 17

a vyrazí do přírody, abychom si mohli trochu odpočinout.

Zlatý holky.

A vezou krabičky s čínou. „To mně snad dělají schválně!“ zaúpěla Šárka, která se nyní musela kvůli kojení krotit a pálivá jídla vyřadit z jídelníčku.

A tolik je milovala. „Já ti udělám něco zdravějšího, třeba mrkev s brokolicí, co říkáš?“ uhnul jsem před její rukou. „My to sníme vedle, abychom ti nedělali chutě,“ dodal jsem, ale když jsem viděl její obličej, už jsem nepokračoval. „Počkej, až přestanu kojit, to se mnou nevydržíš,“ prohlásila. „Pamatuješ se…“ Jak bych mohl zapomenout. Když vloni zjistila, že je v jiném stavu, pálivá jídla konzumovala nějaký čas skoro denně a její sexualita se zvýšila takovou měrou, že jsem začal v kalendáři odškrtávat dny do porodu, neboť nebylo dne, aby po mně nevyžadovala plnění povinností.

Když uviděla můj obličej, smála se jak praštěná. „Co je tu k smíchu?“ ozvalo se ze dveří.

Lucie s Bárou.

Lucii mám z prvního manželství s Romanou, která, když byly Lucii dva roky, tragicky zahynula, a já dceru vychovával sám. Vystudovala uměleckou vysokou školu a stala se z ní architektka. Ač se v jejím životě objevilo několik chlapců, když se vrátila zpět domů, začala žít spolu s mou dvorní modelkou Bárou a já jsem se ani 18

nesnažil jí v tom bránit. A jsem vlastně rád. Klape jim to.

Pak se v Klášterci objevila Šárka, která společně s místní policií vyšetřovala složitý případ a po jeho objasnění už u nás zůstala.

A byly na mě tři.

Ještěže se nám zároveň s Markétou narodil i Martin. Čtyři by bylo už neúnosné.

Ale strašně kecám.

6 Muž sedící u klavíru vyťukával ukazováčkem pravé ruky Turecký pochod. Levou rukou v bílé rukavici hladil kočku, jež mu seděla na klíně. Podařilo se mu vyloudit falešný tón, kočka se lekla a zaprskala, když vztekle udeřil pěstí do víka naleštěného nástroje. Vytrhl si z ucha naslouchátko a klavír zavřel. S kočkou v náručí přešel ke starožitnému křesílku, usedl do něj a nepřestávaje hladit svého mazlíčka, zavřel oči a přemýšlel. Moc se mu to nedařilo, od rána měl šílené bolesti hlavy a ani předepsané prášky mu vůbec nepomáhaly. V posledních měsících se intervaly mezi návaly bolesti zkracovaly a lékaři si s ním stále nevěděli rady. Několikrát se stalo, to když byla bolest k nevydržení, že běžel do ložnice, třesoucí se rukou odemkl sejf a uchopil matnou rukojeť velké pistole. Už si ani nepamatoval, jak k ní přišel, a bylo mu to celkem jedno. Přikládal si ji ke spánku nebo přímo do úst a začal počítat do pěti. Zbabělče, naříkal, když došel 19

k číslu čtyři a pistoli vrátil do sejfu. Za nějaký čas bolest polevila a optimismus se mu trochu vrátil, ale jen do té doby, než začal opět cítit tu požírající tlamu. Kdyby se mohl alespoň někomu svěřit, možná by se mu ulevilo, ale byl na všechno sám.

A ti felčaři?

Připadal si jako pokusný králík. Prášky a zase prášky.

Nic jiného neumí ti šarlatáni předepsat. Když nezabíraly červené pilule, nasadili modré. Asi jim červená barva došla, tak napatlali na stejné prášky jinou barvu a myslí si, že na to nepřijdu. Ale já to přeci musím vědět nejlíp.

A za to všechno, co prožívám, může ten hajzl.

Sotva jsme se společně najedli, Šárka ždibec salátu ze žiletek ochutnala, ale jen trochu, má prý pevnou vůli, ale bylo na ní vidět, jak se musí přemáhat, ozvala se dvojčata a Lucie s Bárou zmizely v pokojíku. Byli jsme se Šárkou vždycky dojatí, kdykoli se ty dvě objevily a každá z nich chovala v náručí jedno mimino.

Když jsem je tak spatřil poprvé, trochu mě zabolelo u srdce, protože pokud se v naší zemi nezmění zákon o umělém oplodnění lesbických párů, budou bez dětí.

A obě po nich tolik toužily.

Dokonce jedna druhé navrhla, že by mohla požádat některého z jejich mnoha kamarádů, jestli by byli ochotni některou z nich přivést do jiného stavu. Asi by je nemusely dlouho přemlouvat, ale pak to kategoricky obě odmítly. A když se nám narodila dvojčata, už o tom nepadlo ani slovo. Budou se s námi o Markétu s Martinem dělit.

20

Šárka jim je po jídle předala a ony s velekočárkem zamířily do parku. „Budeme mít minimálně dvě hodiny času,“ Šárka zamrkala, když se za nimi zavřely dveře.

Houby dvě hodiny. Sotva Šárka zmizela ve sprše, zadrnčel domovní zvonek, a když jsem dveře s tichým sakrováním otevřel, stál přede mnou poručík Beránek. „Nejdu nevhod?“ zeptal se. „Tak pojďte dál, když už jste tady,“ řekl jsem zklamaně. Na to, že je policajt, není moc všímavý. „Kdo to je?“ ve dveřích koupelny se objevila Šárčina hlava.

Spatřila poručíka a kupodivu zklamaná, oproti mně, nebyla ani trochu.

No jo, policajt zůstane policajtem i na mateřské.

Když se po chvíli v županu objevila v kuchyni a posadila se proti němu, visela mu na rtech. Celá žhavá netrpělivě čekala, co se od poručíka dozví. „Tak co?“ začala, když se Beránek k ničemu neměl. „Nemáte něco k jídlu?“ zeptal se poručík a smutně hleděl na prázdné krabičky od číny. „Od rána jsem neměl nic v hubě.“ „Mrkev a brokolici,“ prohlásil jsem sveřepě. „Fuj, copak jsem králík,“ ušklíbl se. „No podle jména,“ neodpustil jsem si a Beránek se kupodivu rozesmál. „Jestli vám to, poručíku, nevadí, máme tu sekanou od včerejška,“ slitovala se nad ním Šárka.

21

„Sem s ní,“ zamnul rukama. „Sekaná je nejlepší až druhý den.“ „Chcete ji, poručíku, ohřát?“ optal jsem se. „Stačí studená a pokud možno trochu rychleji,“ pobízel mě. „A budete ji chtít na talíř, nebo budete jíst z pekáče?“ „Nejsem barbar, prosil bych talíř. A jestli mohu okurčičku…,“ řekl poťouchle.

Strčil jsem mu všechno až pod nos a posadil se naproti němu. „A jedno pivíčko, aby to lépe klouzalo, že, Šárko.

Všechno, abych mu připomínal.“ „To jste to nemohl říct rovnou,“ zabručel jsem. „Já myslel, že vás to napadne,“ pravil s plnou pusou. „Host do domu…“ „Hůl do ruky,“ dodal jsem.

Zahrozil rukou a věnoval se sekané, která do něj padala s neuvěřitelnou rychlostí. „V novinách psali,“ podotkl jsem, když jsem viděl, jak polyká kusy masa, „že každé sousto se má minimálně čtyřicetkrát přežvýkat, než se spolkne.“ „To bych tady byl do večera,“ zahuhlal.

Co bylo na talíři, zmizelo. Pak vyprázdnil lahev piva a jemně si říhl. „Pardon,“ řekl provinile. „A teď by to chtělo tak hodinku na kanapi, co říkáte?“ Položil si spokojeně ruce na břicho. Šárka obrátila oči v sloup.

Poručík se podíval na prázdnou lahev a pak na mě.

22

„Heleďte, nemám skočit rovnou pro točený?“ zeptal jsem se nespokojeného strávníka.

Poručík vykulil oči. „Vy byste byl ochoten, Ctirade?“ „Ctirad by ochoten nebyl,“ odpověděl jsem, „ostatně, pokud se nepletu, jste ve službě.“ Tak takhle se špičkujeme už hezkých pár let a to skoro od chvíle, kdy se poprvé objevil u nás doma.

Docela mi za ty roky přirostl k srdci. Dalo by se říci, že skoro patří do rodiny. O svém dřívějším životě vůbec nemluvil, ženatý jednou byl, ale manželka se s ním rozvedla, protože jeho práce byla na prvním místě a to jí nevyhovovalo. Děti neměli a kvůli svému zaměstnání moc kamarádů také nenasbíral, takže si myslíme, že je mu v naší rodině dobře. Šárce již několikrát naznačil, že jsem některými svými nápady pomohl při vyšetřování případů, ale zakázal jí o tom se mnou mluvit, aby mi nenarostl hřebínek.

Stejně mně to řekla.

Konečně se nad námi smiloval. „Dopoledne jsem zavolal lékaře, který pacientku v noci přijal. Ihned ji vyšetřil a stejně jako doktor Procházka nenašel žádná zranění. V laboratoři udělali analýzu krve, kterou byla polita, a bylo zjištěno, že se jedná o krev králičí. Dívka ovšem utrpěla dosti silný psychický šok, takže na položené otázky neodpovídala.

Dali jí na uklidnění sedativa. Jakmile se probere, budou nás informovat, jestli bude schopna výslechu. A jedna dobrá zpráva. Strážmistr Dlouhý, který měl noční službu, 23

mi sdělil, že se o půlnoci dostavil na služebnu jistý…,“ poručík nahlédl do svého pověstného černého bloku, „Ondřej Javor, klavírista…“ „Toho znám!“ skočil jsem mu do řeči.

Poručík po mně loupl očima a pokračoval. „Od včerejšího dne pohřešoval jednu ze svých žákyň, šestnáctiletou Alenu Kollárovou. Včera dopoledne se nedostavila na hodinu klavíru a od té doby o sobě nedala vědět. Ze začátku z toho vědu nedělal, ale když nepřišla do hotelu na večeři, kterou mají společnou, a v osm hodin nebyla ve svém pokoji, vydal se ji hledat. Začínal mít strach, jednak má všechny dívky na starosti, a ke všemu je nezletilá. Oběhl všechny dosud otevřené hospody, jestli v některé z nich dívku nenajde, i když o ní věděl, že alkohol nemá ani trochu ráda a nadto je dost samotářská.

Když bylo jeho hledání marné, přiběhl na oddělení, kde její zmizení nahlásil. Při pročítání strážmistrova záznamu výslechu toho klavíristy a hlavně popisu mě napadlo, že by to mohla být dívka, kterou našel tady mistr Ctirad.“ Vždy, když mě někdo nazve mistrem, orosím se a poručík o tom ví. „Taková odbočka,“ pokračoval, „nechtěli byste se přestěhovat z Klášterce někam mimo můj rajon?“ „Proč jako?“ zeptala se nechápavě Šárka. „Tady Ctirad totiž silně přitahuje zločin,“ pronesl jaksi nešťastně. „Předloni to byli ti pedofilové, v loňském roce vraždící Američanka a nyní se modlím, aby se zase do něčeho nenamočil. A takové klidné město to bylo.“ „To bych mohl říci i o vás, poručíku,“ protestoval jsem.

24

„Já tu náhodou bydlím skoro padesát let a na prstech nešikovného truhláře bych mohl spočítat mordy, které se tu za ty léta vyskytly. A jen tak mimochodem, nenastoupil jste sem náhodou těsně před těmi předloňskými?“ zasmečoval jsem. „A že se ty vraždy točily kolem mě,“ dodal jsem, „je pouhopouhá náhoda.“ „Děkuji za připomínky,“ pravil poručík.

Otevřel jsem pusu a chtěl pokračovat, ale Šárka mě kopla pod stolem do nohy.

Tak to tedy ne! „Nehledě k tomu, kdyby nebylo mě, tak…“ „Vzbudil jsem hudebníka, posadil ho do auta,“ přerušil mou obhajobu Beránek, „a zajeli jsme do nemocnice.

Tam jsme mu ukázali spící děvče a on s velkou úlevou potvrdil její totožnost.“ Obrátil stránku v bloku. „Jedná se o Alenu Kollárovou, žije v Košicích. Tady je společně se třemi dalšími nadanými studentkami pražské konzervatoře na čtrnáctidenním soustředění, které vede mistr Javor. Je to tady ve městě už několikaletá tradice. Vždy si vybere několik nadějných studentů a dva týdny je tu cepuje. Přes den zkouší a každý večer pořádají pro obecenstvo malý koncert a lidi to prý mají rádi,“ zašklebil se a zakroutil hlavou.

V duchu jsem se pousmál, vím o jeho nechuti ke klasické hudbě. Neumím si ho představit, že by vydržel sedět několik hodin zabořený do nepohodlné sedačky a poslouchal tóny linoucí se z hudebních nástrojů.

25

­ lavou mi bleskl nápad. Zjistím, kdy má narozeniny, H koupím vstupenky na nějakou operu, nejlépe od Wagnera, ty jsou minimálně čtyřhodinové, a pojedeme se Šárkou s ním. „Proč se tak idiotsky usmíváte?“ zeptal se mě poručík. „Ale něco mě napadlo, nebojte, s případem to nemá nic společného,“ culil jsem se. „Jen aby,“ zavrtěl nevěřícně hlavou. „Znám vás moc dobře.“ „Promiňte,“ omluvila se Šárka, když kopla do jeho nohy, ale rána patrně měla patřit mně. „Mistr Javor vypověděl, že jedna ze studentek s Kollárovou před jejím zmizením mluvila a ta se jí svěřila, že před domluvenou hodinou se ještě půjde vykoupat do akvaparku, a o tom, že by hodinu chtěla vynechat, nepadlo slovo. Zajdu za ní. Jinak, jak říkal jejich vyučující, nebyly s ní žádné větší problémy a ani s ostatními, dotyčná snad chyběla pouze jednou, ale to se vysvětlilo, nebylo jí dobře. Holky se prý maximálně snaží, taky těch čtrnáct dní není zrovna levná záležitost, takže celý dny cvičí a neflákají se. A to je tak zatím vše, co víme,“ poručík zavřel blok a stáhl jej gumičkou.

Zaslechli jsme klapnutí dveří a hlahol po schodech.

Všichni čtyři se vrátili rozesmátí. Nastává doba krmení.

Poručík se přivítal s Lucií a Bárou, pošimral Markétu na tváři, ale když mu ji Bára chtěla vnutit, zděšeně odmítl.

Vysvobodil ho mobil, a když skončil hovor, oznámil nám, že se Alena Kollárová probrala a začíná podle lékaře reagovat.

26

Šárka na něj udělala psí oči a on věděl, co na něm bude žádat.

A já to tušil také.

Poručík na mě pohlédl a já pokrčil rameny. „Až dostanou prckové najíst, klidně vezměte Šárku s sebou, já to tu vydržím a holky tu se mnou ještě určitě zůstanou, že?“ zeptal jsem se těch dvou.

Obě přikývly a odešly se Šárkou nahoru do pokojíku. „Myslím si, že to bude i pro tu dívku lepší, když bude při jejím výslechu žena, co myslíte, poručíku?“ zeptal jsem se Beránka. „No každopádně lepší, než byste jel vy,“ odvětil poručík. „Při pohledu na vás, by mohla zase zkolabovat.“ „Jdu si malovat,“ nechtěl jsem se s ním zase hádat.

Jen jsem se usadil před štafle, už jsem ho měl za zády. „Malovat by vám tedy šlo, ale…,“ zesílil jsem hudbu o něco hlasitěji, abych ho neslyšel.

Když konečně odjeli a dvojčata spokojeně spala v postýlkách, my zbylí tři jsme si otevřeli lahev vína a já holkám vyprávěl, k čemu jsem se v noci zase přichomejtl.

7 MRZÁK, MRZÁK! To slovo ho pronásledovalo den co den. Proto chodil do třídy na poslední chvíli, aby posměškům alespoň na pár minut unikl. Nenáviděl to zatracené naslouchátko a stejně tak ruku ukrytou 27