Stanislav Češka TRESTAJÍCÍ SMRT
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz
© Stanislav Češka, 2022
Obálka © Ivana Dudková, 2022
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022
Vydání první Vychází jako 370. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-0482-2
Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.
I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, stejně jako jisté úřady, instituce a také lihoviny v příběhu zmi ňované, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný pří běh a všechny osoby v něm jsou vymyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná.
Navíc si dovoluji zdůraznit, že pokud by tento příběh přesto náhodou někomu připomínal skutečné události, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a mís ta, toto vše bylo více či méně zbeletrizováno, případně vymyšleno pro účely literárního příběhu.
S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, histo rii, výrobek, věc nebo objekt.
Když se blížilo v kalendáři Stanislava, překvapila mě moje dlouholetá životní družka Lucka tím, že mně, tedy vlastně nám oběma, darovala láhev francouzského šampaňského Dom Pérignon, o kterém věděla, že k němu cítím vřelou náklonnost, kteroužto náklonnost se mnou sdílela. Láska k tomuto božskému pití měla jedinou vadu. Nejlevnější láhev tohoto skvělého nápoje stála více než tři tisíce korun.
Vzhledem k tomu, že jsem díky své minulosti soukromého očka, ve které jsem třem majetným rodičovským párům české, ruské a arabské národnosti vrátil v pohnu tých devadesátkách jejich unesené ratolesti, přičemž jsem koupil pouze několik střel do méně významných částí mého těla, ovšem byl jsem za to vděčnými rodiči odměněn tak, že až do smrti jsem mohl pracovat pou ze pro radost, nebylo pro mě toto šampaňské rozhodně nedosažitelné. Ovšem svět nabízel různé požitky a prochlastat se životem, byť kvalitním alkoholem, se mi nezdálo jako smysluplné. A tak i Dom Pérignon se u nás pil pouze při výjimečných příležitostech.
Ovšem Lucka za sebou měla nadmíru vydařenou a také nadmíru dobře honorovanou svatbu, takže mě překvapila lahví onoho francouzského moku s tím, že si ji pěkně vychladíme, posléze přeneseme do malé led ničky, kterou jsme měli k podobným účelům v ložnici mé vily, a o víkendu přiléhajícímu ke dni mého svátku
nevylezeme z našeho rozměrného letiště a k tomu, co v něm budeme páchat, budeme upíjet francouzského krále sektů, kterýmžto příjemným způsobem důstojně oslavíme mé jmeniny.
Což o to, ten nápad se mi moc zamlouval. Jenže měl několik háčků.
Především, když toho roku bylo v kalendáři Stanislava, byl holt pracovní den. O víkendu, který následoval po dni mých jmenin, měla svatební agentura Šťastný start mé milované Lucky napilno. Další víkend to bylo stejné a další víkendy taky.
A tak se to opakovalo až do půlky června, přičemž jsem samozřejmě měl občas já dosah1, případně se v Brně vraždilo a já se musel pohybovat na místě činu z titulu svého šéfování brněnské mordpartě.
Až konečně v polovině června se sešly životní cesty mé a Lucčiny tak, že ona neorganizovala o víkendu žádnou svatbu a já měl celý víkend také volno. Čemuž jsem, pravda, trochu napomohl i díky své šéfovské funkci.
A tak byl pátek odpoledne, já měl slunce v duši i za oknem své kanceláře. Dobrá duše naší mordparty, sekretářka Jarmilka Stolařová, ke mně do kanclu nakoukla a starostlivě, jak jí to bylo vlastní, se zeptala, jestli ještě něco nepotřebuji. Když jsem odvětil, že nikoliv, a popřál
1 Mít dosah – v policejním slangu „mít pohotovost“. Tedy být doma připraven k tomu, abyste nejpozději do hodiny dojeli na pracoviště a vyrazili s kolegy na místo činu, přičemž ona hodina je nejzazší termín.
jí pěkný víkend, Jarmilka za sebou zanechala vůni svého parfému a odplula domů.
Já jsem si spokojeně zamnul ruce, zamkl trezor i stůl, vstal a zasunul židli ke stolu. Pak jsem se otočil k oknu, které jsem měl za zády, zasněně se zadíval dolů na Kou nicovu ulici a představil si hanbatou Lucku v naší ložnici a sebe u ní. I když jsme samozřejmě oba nemládli, jak léta postupovala, Lucka byla pořád kus nádherné ženské a já se na ni nemohl dosyta vynadívat. A pokud ležela jen tak, v naší ložnici…
Zasnil jsem se jako puberťák a přestal vnímat svoji kancelář i výhled z jejího okna.
A vtom se mi rozehrál mobil.
Trhl jsem sebou, jako by po mně někdo vystřelil, což se mi tedy mimochodem už hodně dlouho nestalo, ne, že jsem sebou trhl, ale že na mě někdo vystřelil, a vrátil jsem se neochotně do reality. A netušil jsem, že v té rea litě posléze i na střelbu na moji osobu dojde.
Obrátil jsem se opět od okna ke svému psacímu stolu, kde vyhrával můj soukromý mobil a k tomu vrněl a vrtěl se na hladké desce stolu.
Podíval jsem se na displej, na kterém se objevilo „Pepan Otevřito“.
Tento bodrý muž, čilý pětaosmdesátník, byl pod jménem zobrazeným na displeji mého mobilu známý před desetiletími, v dobách své aktivní kariéry, mezi kamarády, známými a vůbec týpky tvořícími kdysi brněn skou galerku. Jeho občanské jméno, které měl zaneseno v matrice a ve svém občanském průkazu, znělo Josef Chudárek.
Já jsem Pepana poznal vlastně až na konci jeho zářné kasařské kariéry, která se překrývala s koncem doby socialismu v naší zemi, která byla naopak zase dobou mých počátečních let u policie, tehdy tedy Veřejné bezpečnosti, kam jsem nastoupil po absolvování práv na brněnské univerzitě.
Pepan byl naprostý génius a machr v otevírání čeho koli. Trezorů, odblokování zabezpečovacích zařízení, odemykání zámků jakéhokoliv druhu. Nezaskočil jej ani postupný nástup počítačové techniky. Nepochybuji o tom, že kdyby byl o pár desítek let mladší, stal by se z něj naprosto vynikající hacker, protože s počítači si porozuměl velice rychle také.
Kromě toho, že Pepan byl skvělý odborník ve svém oboru, působil žaludeční vředy kolegům, kterým bylo dáno zabývat se Pepanovými vloupačkami. Pepan byl vždy opatrný, měl perfektně zmapované místo, kam si zašel „vydělat“, a navíc se zcela programově vyhýbal jakémukoliv násilí. Než by se měla jím páchaná vloupačka změnit v loupež, tedy získání cizího majetku násilím nebo jeho pohrůžkou, Pepan raději z místa činu vycouval. Tudíž se mu dařilo opakovaně unikat snaze kolegů
dostat jej do lochu. Pouze jednou zákon nad Pepanem jako zlodějem zvítězil, to když se dal do holportu s mladým pošukem, který nedokázal udržet jazyk za zuby a relativně lehce získané peníze ve šrajtofli. A Pepan vyfasoval tři roky natvrdo. To ale ještě bylo za hluboké ho socíku, když jsem studoval práva. Jako policista jsem Pepu poznal nikoliv jako zloděje, nýbrž jako vraha, což zní poněkud zvláštně, když zmiňuji jeho naprostý a zásadní odpor k násilí.
Leč bylo tomu tak. Pepan byl názorným příkladem úsloví, že stokrát nic umořilo osla. Tedy ne, že by Pepan byl hloupý. To naopak. Taky by se dalo v Pepanově případu použít úsloví, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
3
Pepan byl totiž ženatý. To není samozřejmě nic mimořádného, přihodí se to spoustě lidí, mnozí z nich v manželství zažijí události i více či méně dramatické a v podstatě nic mimořádného, kromě nějaké té hádky, která nakonec vyústí v rozchod či rozvod, se nemusí udát. Pokud oba účastníci takového dramatu zachovají jistou úroveň a meze svého chování. Což bylo u Pepa na splněno vrchovatě. U jeho exmanželky byla ovšem situace složitější.
Především ta osoba byla o několik váhových kategorií výše než Pepan. Přesně ten rozdíl činil nějakých dvacet kilo. Pepan byl navíc mírný, nekonfliktní člověk. Ta jeho semetrika však byla naprostý opak a Pepanovi ze života činila naprosté peklo. Jednou jí vadilo, že při šel z hospody v deset večer a poněkud nalitý, jindy mu vynadala, že přišel už v osm a skoro střízlivý a zavazí jí při provádění nějakých domácích činností.
Kromě toho ta ženská byla nesmírně žárlivá. Pepan ji i přesto měl rád a nezahýbal jí. Což ovšem ona nebyla schopná připustit, a hlavně ocenit.
A tak to u Chudárků šlo se vším. Pepan něco udělal nějak a ta jeho megera mu vynadala, proč to neudělal jinak. Podruhé tedy v zájmu klidu v domácnosti nebo hý Pepan dotyčnou věc udělal podle dříve vysloveného přání své ženy a ona mu vynadala zase.
Prostě jí nic nebylo dobré a pořád nebohého Pepana buzerovala.
No a jednou tu věčnou buzeraci chudák Pepan nevydržel, ono pomyslné ucho džbánu se utrhlo. Pepan tu svoji čarodějnici vzal hasákem přes hlavu, její lebka křupla, ženská se okamžitě odebrala na onen svět a Pepan promptně odpochodoval na nejbližší služebnu tehdy ještě Veřejné bezpečnosti, aby překvapeným příslušníkům sdělil, co právě provedl.
Já už tehdy, koncem osmdesátých let, sloužil na mordpartě a vyfasoval jsem Pepanův případ. Byl to mimochodem jeden z mých prvních případů. Šéf mi jej přidělil taky proto, že věc byla v podstatě jasná a já, teh-
dy mezi experty z mordparty ještě nezkušené ucho, jsem toho v Pepanově případu nemohl moc zkazit.
Brzy jsem však zjistil, že případ tak úplně jasný není a Pepan není to, co obvykle rozumíme pod pojmem nesmiřitelný a krutý vrah. Bez mučení se přiznám, že když jsem zjistil hovory nejen s Pepanem, ale především se sousedy a známými, jak se věci v Pepanově domácnosti měly, a když se Pepan ke všemu navíc pokorně okamžitě přiznal a té jeho čarodějnice mu bylo evidentně líto, i když si to vůbec nezasloužila, bylo mi Pepana líto také. I když to možná nebylo tak úplně profesionální. Ovšem divte se, nebo ne, i policajti jsou lidé a mívají většinou soucitnou duši. Pokud si to tedy ten jejich „zákazník“ zaslouží.
Takže jsem vše podle pravdy i svého přesvědčení vtělil do vyšetřovacího spisu a dohlížející prokurátor má zjištění posvětil.
Jinými slovy, přispěl jsem svou ne tak zanedbatel nou troškou do mlýna, že i pan soudce se posléze při soudním projednání Pepanova zkratu zachoval lidsky. Což však nebylo jen samo sebou. Jak jsem se tehdy doslechl od zasvěcených zdrojů na kriminálce, i soudce projednávající Pepanův případ měl doma podobné pro blémy jako Pepan. Manželku ještě těžší, s rukama ještě pádnějšíma. Naštěstí pro sebe i tu jeho megeru však pan soudce neměl dostatek ráznosti k tomu, aby své soukromé problémy vyřešil podobně nekompromisním způsobem pomocí kvalitního dílenského nářadí jako jeho „klient“.
Pepan tak vyfasoval trest na dolní hranici sazby, což bylo deset let. Za dobré chování se z basy dostal dřív. A byl jedním z mála, vlastně asi jediným z těch, které jsem znal a kteří seděli za závažné násilné trestné činy, kterým jsem ten rok, který jim z trestu ubrala Havlova amnestie na začátku 90. let, přál. Spolu s podmínečným dřívějším propuštěním to pro Pepana znamenalo, že byl někdy v polovině devadesátek na svobodě.
4Už když jsme se loučili v soudní síni po vynesení rozsudku, mi Pepan srdceryvně sliboval, že už nikdy „nikoho neveme nečím po gebeni“. Pepanova mluva byla tehdy totiž excelentní brněnština. Také mi Pepan moc a moc děkoval, jak jsem se k němu slušně choval, a sliboval, že za ním mohu kdykoliv po jeho propuštění z vězení zajít.
Já to bral jako takové nezávazné zdvořilosti, ovšem po letech jsem zjistil, že Pepan to, co říkal, myslel naprosto vážně.
Byl jsem tehdy soukromý detektiv a vyšetřování jedné vraždy, na němž jsem se podílel spolu se svými bývalými kolegy z mordparty, mě přivedlo na konečnou autobusů v brněnské Lesné u Haškovy ulice. I dnes je zde stánek s občerstvením, ovšem tenkrát u té konečné
byl stánek nabízející „Nejlepší klobásy v širokém okolí“, jak stálo na velkém reklamním panelu zdobícím průčelí stánku. Zrovna mi šíleně kručelo v žaludku a vůně, které se linuly z otevřených dveří stánku, mě přesvědčily, abych neváhal a vstoupil dovnitř.
Ke svému nelíčenému údivu jsem zjistil, že majitelem a jediným zaměstnancem stánku je Pepan. Ten mě přivítal náramně srdečně, já si neméně náramně pochutnal na jeho klobásách, rohlících, pivu a kávě, a k tomu jsem v Pepanovi navíc získal velice důležitého, přímo klíčového svědka k případu vraždy, kterým jsem se zabýval.
A pak uplynula léta a krátce po mém letošním nástu pu do funkce šéfa brněnské mordparty jsem narazil zno vu na Pepana.
Vlastně přesněji řečeno on přišel za mnou.
Když se za mnou Pepan dostavil, ještě jsem tak úplně netušil, že mi přináší můj první případ v roli staronového šéfa brněnské mordparty.2
První dojem, když jsme se pozdravili ve vstupní hale našeho jihomoravského krajského policejního ředitelství, byl menší šok. Z Pepana byl totiž naprosto jiný člo věk, než jak jsem jej měl do té doby zapsaného v paměti.
Místo poněkud sice čistě upraveného, na to si Pepan vždy potrpěl, ovšem také poněkud ošuntělého človíčka mluvícího jadrnou brněnštinou přede mnou stál velmi
2 Viz román „Podezřelá smrt“, na který velmi volně navazuje tento příběh.
elegantní, docela draze oblečený senior vyjadřující se češtinou téměř spisovnou, s kterou by nepochybně neměl problémy ani ve veřejnoprávních médiích.
A já se dozvěděl, že na stará kolena z Pepana udělala džentlmena jeho nová láska, o nějaký ten rok sice star ší, ovšem stejně čiperná dáma, známá v dobách Pepanovy slávy mezi brněnskou galerkou jako Dlouhonohá Nelly. Nekorunovaná královna brněnských prostitutek, pro kterou ovšem toto oslovení bylo spíš urážkou, pro tože ve skutečnosti to byla nesmírně vzdělaná a luxusní společnice, dnešním jazykem snad call girl, která svým zámožným západním klientům dokázala poskytnout služby všeho druhu – tlumočení, pomoc při sepisování obchodních smluv, doprovod na obchodní jednání i kul turní a společenské akce a jako třešničku na dortu, pokud se jí její kunčaft líbil, nakonec i ty služby, tak říkajíc, tělesné.
Mezi Pepanem a Nelly to byla láska veliká. Jenže byla neočekávaně ukončená smrtí Nelly, ke které došlo podle názoru doktora ze záchranky na srdeční slabost. Což se ovšem Pepanovi nezamlouvalo. A tak si vzpomněl na mě.
Když mně a mé kolegyni a zástupkyni, kapitánce Jar ce Kočařové, Pepan vylíčil, jak se věci mají, přesvědčil nás vcelku rychle o tom, že na jeho podezření ohledně toho, že smrt Nelly nebyla přirozená, něco bude. A tak Jarka Pepanovo oznámení úředně zapsala a rozjeli jsme pátrání, jehož výsledkem bylo objasnění toho, kdo nebohou Nelly zavraždil.
Pepanovi jsme jeho lásku bohužel navrátit nemohli, ale byl nám vděčný, že alespoň její smrt nezůstala nepotrestaná. A když jsme důkladně v mé oblíbené bystrcké hospůdce U Pepy na Nelly zavzpomínali, skončil ten večer tím, že jsme si s Pepanem potykali.
Pepan žil dál ve své garsonce v penzionu pro seniory v Brně-Lesné, kousek od svého bývalého stánku, a na své oblíbené procházky, které se často konaly podél řeky Svratky s posezením v cukrárně v Brně-Komíně, nedaleko od paneláčku, ve kterém měla svůj malý byt Nelly, chodil Pepan zase sám. A jak mi říkal, když jsme si občas zašli na pivo, pokaždé když přišel do Komína, měl vlhko v očích, jak vzpomínal na svoji milovanou Nelly.
Přijal jsem Pepanův hovor a pozdravil jej: „Nazdar, Pepane. Co máš na srdci?“
„Obávám se, že už zase mám pro tebe práci,“ ozval se Pepanův rozpačitý hlas.
„Doufám, že to není tvoje dílo?“ dílem ironicky, dílem ustaraně jsem se zeptal.
„Ale kdepak, Stando. I když, jak se to vezme.“
Po chvilkovém uklidnění jsem opět zneklidněl: „Ty mě děsíš, Pepane.“
„Může za to moje prostata. To víš, Stando, v mém věku, když jsem už pětaosmdesátku minul, už není jako zamlada.“
Začalo mí svítat, jak došlo k Pepanově objevu. Poma lu a opatrně jsem děl: „Chápu, potřeboval sis odsko čit…“
„Jo, přesně tak,“ přerušil mě Pepan. „Dneska jsme měli u nás v penziónu k obědu vepřo, knedlo, zelo. Tak jsem si řekl, že by to chtělo tu vydatnou krmi rozchodit menší procházkou. Do Vranova jsem šel včera, tak jsem se dneska vydal do Pisárek, abych od Anthroposu zvolil jinou svoji oblíbenou trasu podél řeky Svratky do Bystrce. Jako obvykle jsem šel podél levého břehu řeky, abych pak v Komíně přešel přes lávku a do Bystrce došel lesem po pravém břehu.“
Přitakal jsem: „Znám to tam taky. Občas tam i já chodívám nebo běhávám.“
„No, a když jsem se blížil k tomu jundrovskému transformátoru, co tam je na místě, jak končí plot kolem té firmy, co prodává stavební materiál… Teda ono to je na katastru Žabovřesk, ale na tom trafu je napsané Jundrov…“
„Vím, co máš na mysli. Za tím trafem je tam to velké zahradnictví a kolem toho malého čtvercového pozemku, na kterém stojí ten transformátor, je takový dost bordel. Je to tam zarostlé vším možným,“ poznamenal jsem.
„Přesně to mám na mysli,“ přitakal mi Pepan. „Za tím trafem tam jsou z plotu toho zahradnictví trosky, kterými se dá vlézt dovnitř, navíc tam máš soukromí, aby
sis decentně ulevil. No a já, když jsem k té díře v plotu přicházel, cítil, že ta dvě piva, která jsem si dal po tom našem vydatném obědě, chtějí ven. Tak jsem prošel tím spadeným plotem, vnořil se do křoví, které tam je, abych měl trochu soukromí, a dal se do díla. Okolí jsem si nijak nevšímal, akorát jsem se díval pod nohy, abych nešlápl do nějakého lejna, které tam občas někdo zanechá. Když se však dílo vydařilo a já si zapínal poklopec, konečně jsem se rozhlédl kolem sebe. A takhle vlevo ode mě jsem si všiml jakési boty.“
„Což tě zaujalo,“ poznamenal jsem lakonicky, tiše se bavě epicky košatým Pepanovým vyprávěním. Takhle kdysi nemluvil, to jej také naučila jeho Nelly, která jej přivedla na stará kolena k četbě klasické literatury, čemuž odpovídala proměna Pepanovy mluvy.
„To víš, že mě to zaujalo,“ souhlasil se mnou Pepan. „Ony ty boty totiž vypadaly docela zachovale. Tak jsem se na ně šel podívat. Bylo to tam jakési podupané. Za těmi botami bylo potom takové husté, poněkud polámané houští. A když jsem to houští trochu rozhrnul, zjistil jsem, že boty pokračují nohama a nohy trupem zakončeným hlavou. A ta hlava měla dokořán otevřené oči, tedy pravé oko, do toho levého měla krvavou díru. To pravé oko bez hnutí čumělo kamsi nahoru do blba. Bylo prostě jasné, že ten člověk je mrtvý. Tak jsem jej pro jistotu vyfotil a teď ti z toho místa volám. Protože mi je jasné, že to bude práce pro tebe a tvé lidi.“
Když Pepan skončil, zadíval jsem se s pocitem napros té marnosti vzhůru k nebesům, vlastně spíš k poněkud zašlému stropu mého kanclu, protože mi bylo jasné, že na Lucčino vláčné tělo a Dom Pérignon mohu nejspíš tenhle víkend zapomenout.
No jo, co se dá dělat, pomyslel jsem si v duchu rezignovaně.
Z telefonu se ozval poněkud zneklidněný Pepanův hlas: „Jsi tam, Stando? Nebo mám zavolat na 158?“
„Ale ne, to víš, že ne. Jen jsem měl na dnešní odpoled ne a večer jiné plány,“ odvětil jsem, načež jsem s jistou dávkou ironie dodal: „To víš, já míním a ty měníš.“
„Tak to se omlouvám,“ s nádechem provinilosti pronesl Pepan.
„Nemáš se proč omlouvat,“ už veseleji jsem pronesl a pochvalně dodal, „zachoval ses ukázkově jako občan vzorně spolupracující s policií. Můžeš mně poslat ememesku s fotkou toho mrtvého?“
„To víš, že ano. Už ji tady mám nachystanou,“ odpo věděl snaživě Pepan.
A já se za chvilku koukal na asi šedesátníka oblečeného do džínů a tmavě modrého trika se zakrváceným vstřelem do levého oka. Jak jsem to odhadoval, střela mohla vyjít zadní částí lebky ven.
Když jsem tu Pepanovu fotku studoval, hned mě napadlo, že tvář toho člověka nevidím poprvé. Ukázalo
se, že ten pocit jsem neměl sám. Pepan se mě zeptal: „Přišla ti ta ememeska?“
„Jo, přišla,“ zabručel jsem. „Teď si ji prohlížím.“
„Nevíš, kdo to je? Mně ten člověk připadá nějaký povědomý,“ zamyšleně pronesl Pepan. „Jenomže čumět tak na někoho, kdo je mrtvý, má takovou hnusnou díru v oku a leží ve stínu v křoví…“
Pak ještě Pepan stále zadumaně dodal: „Mám takový pocit, že kdyby ten člověk obživl a posadil se, poznal bych jej hned. Ale takhle na něj koukám, pořád mám pocit, že jej znám… Tedy ne, že bych jej znal osobně. Ale určitě jsem jej viděl v televizi… Asi ve zprávách…“
V té chvíli mi to zapálilo. Rychle jsem skočil Pepa novi do řeči: „Jak jsi mi tu fotku poslal, měl jsem stejný pocit. Ale když jsi nadhodil ty televizní zprávy, došlo mi to.“
„Tak mě nenapínej,“ nedočkavě pronesl Pepan. „Kdo to podle tebe je?“
„Přece Kryšpín Horáček,“ pronesl jsem vítězoslavně. Načež nastalo ticho, protože Pepan vstřebával informaci, kterou jsem mu poskytl.
„Jó, ty máš pravdu,“ rozradovaně pronesl po chvilce Pepan. „Ten blbec a hajzl z Konzervativní strany, který
se měl stát teď v nové vládě ministrem. Ministrem průmyslu nebo financí, tuším.“
„Tušíš správně,“ přitakal jsem Pepanovi. „Kdysi, po listopadu 89, člen Občanského fóra a aktivní bojovník proti komunistům. Potom vstoupil do Konzervativní strany a tady v Brně opruzoval v městském zastupitelstvu. Pak se dal na podnikání a založil Královopolskou kampeličku…“
„Která šla někdy kolem roku 2000 do kytek a spousta jejích členů na to doplatila,“ dodal Pepan.
„Že si to tak dobře pamatuješ,“ konstatoval jsem pochvalně.
„No, pamatuji,“ lakonicky konstatoval Pepan. „Ona tam totiž kvůli úrokům měla nějaké peníze moje Nelly. A já jí to rozmluvil. Takže si je převedla do spořky a asi čtvrt roku nato šla ta kampelička do kytek. A Nelly mi byla moc a moc vděčná.“
„Ty jsi takový finanční odborník?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Spíš jsem nedůvěřivý,“ odvětil Pepan. „Od přírody nedůvěřivý. A když mně někdo sliboval abnormálně vysoké úroky, tak jsem mu nevěřil z principu. Protože v tomhle kapitalismu ti nikdo nic v oboru financí z dob rého srdce nedá. Jediné, co ti udělá dobrovolně a rád, je to, že tě odrbe. Až na kost.“
„To je rozumná filozofie,“ souhlasil jsem. „Já se jí vlastně vždycky řídil taky. A nikdy jsem proto finan čními manévry nějak extrémně nezbohatl, ale taky jsem nepřišel o žádné peníze.“
„Tak nějak je to i u mě,“ souhlasil Pepan a zeptal se, „ten hajzl byl potom šéf a vlastník toho dodavatele energií, co právě teď šel do kytek… No, do kytek, spíš s prominutím do hajzlu. Nemýlím se, že ano?“
„Nemýlíš se, milý Pepane,“ dal jsem Pepanovi za pravdu. „A tímto krachem nadělal vrásky své mateřské partaji, která teď dávala dohromady vládu. Její šéf, který si tak liboval, jak se jim podařilo vyhrát volby, měl v Horáčkovi hlavního ekonomického experta a architek ta ekonomické části programu jejich vlády. Napřed z něj chtěl udělat ministra průmyslu, pak se ovšem rozhodl svěřit mu resort financí. A nedávno, týden před cestou na Hrad se seznamem nových ministrů, musel jeho kandida turu stáhnout a hledat nového adepta. Protože se vyvalil ten průser s Moravian Top Power. Takže budoucí premiér pan profesor Radmil Rubeš rychle pochopil, že si musí hledat nového správce státní kasy.“
„Což tomu namyšlenému noblesnímu frajerovi ze srdce přeji,“ pomstychtivě a plný ironie pronesl Pepan. „Jak já toho namachrovaného profesora práv nesnáším!“
„To jsme dva,“ ušklíbl jsem se. „Akorát po tom prů švihu se svojí slavnou energofirmou nemusel ten nadějný kandidát na ministra jít pod fialky. A přidávat nám tak práci. Teď se holt musíme věnovat tvému nálezu.“
„No jo, co budeš chtít ode mě? Asi abych tu počkal,“ zkoumavě pronesl Pepan.
„Přesně tak,“ souhlasil jsem. „Já tam hned pošlu hlídku, aby zajistila místo nálezu těla. Taky zbuntuji
výjezdovku a místo cesty domů tam samozřejmě přijedu také. Je normální, že šéf mordparty přijede ke každému zavražděnému ve svém rajónu. Tohle je ovšem nadmíru prominentní zákazník, kterému budu muset věnovat speciální osobní péči. To mi je jasné. Budeš, Pepane, tak hodný a počkáš tam na mě? A pokud by si tam náhodou šel někdo ulevit, než přijede ta hlídka, tak jej zažeň. Pak už se o to postarají naši lidé.“
„Samozřejmě, můj plukovníku,“ odvětil Pepan rázně. „Pro kamaráda udělám cokoliv.“
Jak jsem řekl Pepanovi, rozpohyboval jsem policejní mašinérii. Vše jsem dal na povel své zástupkyni, kapi tánce Jarce Kočařové, které jsem slíbil, že po informování našeho šéfa Jardy Motla, ke kterému jsem se hodlal neprodleně vydat, se k ní přidám. A zároveň jsem Jarku požádal, aby nenechala Horáčkovo tělo odvézt dřív, než je uvidím osobně.
Pak jsem tedy zašel o kousek dál, k našemu šéfovi, svému dlouholetému nejlepšímu kamarádovi a kdysi mému zástupci, to ještě při mém prvním šéfování mordpartě, a posléze mému nástupci, to když jsem řady policie opustil, plukovníkovi Jardovi Motlovi, vedoucímu Odboru obecné kriminality na našem brněnském
krajském policejním ředitelství. Bylo mi jasné, že vraždu takové osobnosti, jako byl Kryšpín Horáček, si nemohu nechat jen pro sebe. Brzo jí bude plný bulvár i média takzvaná seriózní, a pokud by Jarda tuhle zprávu pochytil nejprve z rádia, cítil by se právem naštvaný. A navíc mi bylo jasné, že ani Jarda si tuhle svěží novinku nenechá pouze pro sebe a bude začerstva informovat našeho krajského policejního ředitele plukovníka Tondu Hřebíčka a jeho zástupce pro naši SKPV, tedy Službu kriminální policie a vyšetřování, taktéž plukovníka Vencu Horáka.
Jarda Motl se zrovna také pakoval na víkend domů, když jsem jej v jeho kanceláři potěšil jobovkou, kterou mi sdělil Pepan.
První Jardova reakce byla přímo spontánní: „Tak to je v prdeli! To nám byl čert dlužný! To bude zase buzerace seshora!“
Chlácholivě jsem poznamenal: „Klídek, máš mě. Já to vezmu na sebe.“
„Ale jo, já vím, že to zvládneš levou zadní se svými lidmi,“ mávl pravicí Jarda. „Jenomže se obávám toho, že nám do toho budou kecat z Prahy. A že bude snaha, aby si to převzala NCOZ3.“
Ušklíbl jsem se a pravil: „Kde by se tu vzal v souvislosti s Horáčkovou vraždou organizovaný zločin? Tam půjde nejspíš o prachy nebo možná taky o ženskou nebo nějakou letitou osobní nenávist. Jo, ty prachy
3 Národní centrála proti organizovanému zločinu
mohou být velké. Ať už se kvůli nim vraždilo, nebo nikolivěk. Horáček byl hlavní finanční šíbr té jejich partaje. Ale organizovaný zločin? Už tu dávno nemáme devadesátky.“
Jarda se na mě pátravě zadíval. „Jsi si tím tak jistý?“
Pokrčil jsem rameny. „Ještě jsem ani neviděl mrtvolu. Tedy na vlastní oči. Takže si jistý nejsem ničím. Ale teď tu prostě máme vraždu. Jestli časem objevíme spojitost s organizovaným zločinem, to nevím. Ale i potom bychom u vyšetřování měli zůstat. A oni se starat o svůj organizovaný zločin.“
„Já vím. Teď jim to sice v NCOZ nepřísluší, to je jasné,“ ušklíbl se pro změnu zase Jarda. „Jenže při troše dobré vůle jsou kluci v Praze schopni najít si ten důvod, proč to schlamstnout. O život přece přišel jeden z kluků a holek, co spolu mluví a dělají kšefty. A ti se budou snažit mít věci pod kontrolou. Možná jen tak z pozadí, možná otevřeně. Co si budeme povídat. Dobře vědí, že my jejich koně nejsme.“
Zadíval jsem se vážně na Jardu a neméně vážně jsem mu pověděl: „Mí lidé a já uděláme všechno pro to, abychom pachatele Horáčkovy vraždy našli. Ať to je, kdo to je. Je mi naprosto jedno, kdo toho člověka zabil. Za ta desetiletí mě dobře znáš. Pro mě platilo a platí ‚padni komu padni‘. Ty se zase postarej o to, ať nám do našeho vyšetřování nikdo nekecá a neleze.“
„Udělám taky, co bude možné,“ slíbil Jarda a dodal, „a teď jdu tu novinku sdělit našemu panu řediteli a jeho týmu. To bude radosti na našem policejním ředitelství!“
„Já jedu vyšetřovat,“ děl jsem na Jardova slova. „Vezmu si ten případ samozřejmě osobně. Se svojí zástupkyní Jarkou Kočařovou.“
„Tak ať se vám daří,“ popřál mi Jarda.
Když jsem dojel na místo udané Pepanem, konalo se už kolem Horáčkovy mrtvoly čilé policejní hemžení. Úzkou silnici podél řeky kolegové nechtěli blokovat, tak svá auta zaparkovali na loučce nad říčním břehem pod zatáčkou silničky, kde bylo naštěstí místa dost. A naštěstí také pár dní nepršelo, takže tam nebylo blátivo.
Pozdravil jsem se s kolegy a nejprve se vydal k nálezci těla, k Pepanovi.
Ten se opíral o jeden z mnoha stromů v okolí a zvědavě pozoroval policejní hemžení.
Pepanovo opěradlo rostlo na břehu řeky a mírně se naklánělo nad její hladinu. Bylo lehce ohlodané od bobrů, kteří, jak jsem věděl, přiváděli občas na pokraj šílenství pracovníky správy městských lesů, kteří už tam museli pár stromů poslat k zemi, když se totéž před nimi podařilo bobrům. Ti se ovšem nechovali jako v populární literatuře popisovaní geniální zvířecí inženýři. Byli to troubové, kteří onen strom nasměrovali na úzkou asfaltku, na které jsme právě stáli a která sloužila jako stezka
pro pěší a cyklisty a maminky s kočárky, prostě obslužná komunikace pro turisty, cykloturisty, místní zahrádkáře a návštěvníky asi půl kilometru a něco vzdálených tenisových kurtů. A protože další atentáty od pilných bob rů hrozily následovat, museli nastoupit silní a schopní mužové městských lesů se svými ostrými pilami. Ukázal jsem dolů na nahlodaný strom a pobaveně vyzval Pepana: „Moc se o ten strom neopírej, ať nespadne a ty nezahučíš za ním do řeky.“
Pepan se podíval ke spodku stromu, mávl rukou a lehkomyslně pronesl: „Ten ještě vydrží spoustu bobřího hlodání a mého opírání.“
Starostlivě jsem pohlédl na Pepana a zeptal se: „Dob rý? Nechceš si promluvit s naším psychologem?“
Pepan se zašklebil a rázně odvětil: „Proč? Poté, co jsem našel mrtvou Nelly, mě už hned tak něco nerozhodí.“ „Nikdo ti sem nelezl?“ ptal jsem se dál.
„Kdepak. Už se mě na to ptali tví uniformovaní kolegové a potom také ta tvoje fešanda, ta tvá blonďatá zástupkyně. Jak jsi mi řekl, čekal jsem u té mrtvoly, tedy spíš u silnice tam, kudy se k mrtvému dá dojít. A lidi, co mezitím prošli, opravdu jenom prošli a nevšímali si okolí. No, a asi za pět minut přijelo první vaše auto. Já jsem těm policajtům ukázal, kde tělo leží, oni tady kolem natáhli tu svoji pásku a já se od té doby opírám tady o ten strom.“ „Napadá tě ještě něco, co bys mi mohl dodat k tomu našemu telefonátu?“ zeptal jsem se.
Pepan se na chvilku zamyslel a potom zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že ne. Vlastně určitě ne. Nemít se potřebu
odlehčit, tak bych tady to místo minul a té mrtvoly si vůbec nevšiml.“
„A mrtvoly ses nedotýkal?“ zeptal jsem se ještě.
Pepan se lehce pokřižoval. „Ježíši, jenom to ne. Když jsem viděl tu ránu v oku, bylo mi jasné, že tady už pomů že pouze poslední ošetření na pitevně.“
Kývl jsem na opodál stojícího kapitána Borise Šádka, jednoho ze svých podřízených, a řekl Pepanovi: „Běž tedy ještě tady s panem kapitánem do naší dodávky, ať s tebou sepíše tvoji výpověď. Ať ti ušetříme čas a netaháme tě zbytečně k nám. Až tu výpověď podepíšeš, můžeš jít domů.“
Pepan se na mě zvědavě podíval a poznamenal: „Mohli bychom někdy na pivo, abys mi vylíčil, jak pokračujete…“
„Na pivo s tebou, Pepane, půjdu rád. To dobře víš. Ale také víš, že o živých případech nemůžu s nikým nezúčastněným mluvit.“
Pepan mi úsměv vrátil a řekl: „To sice vím, ale zmínit se aspoň, jestli pokračujete, to snad můžeš, když jsem vám tu mrtvolu našel.“
„Na pivo půjdeme a to ostatní uvidíme,“ děl jsem vlídně, leč rázně a rozloučil se s Pepanem.
Přešel jsem k místu, kde leželo Horáčkovo tělo. Právě se mu věnovala Jardova manželka Kateřina, profesor-
ka a přednostka brněnského Ústavu soudního lékařství Masarykovy univerzity.
Při práci ji pozorovala Jarka, která na mě kývla: „Když jsi mi pověděl, o koho se jedná, raději jsem hned zavolala Káču, protože mi bylo jasné, že ten případ bude mít nejvyšší prioritu.“
„A dobře jsi udělala,“ pochválil jsem svoji zástupkyni.
„Jarda Motl už nejspíš pohovořil s naším ředitelem Tondou Hřebíčkem a oba mají hlavu tak lehce v pejru z toho, co se na nás přivalilo,“ ironicky jsem poinformoval Jarku.
Pak jsem se konečně rozhlédl kolem. Bylo to tak, jak jsem viděl na Pepanově fotce a jak mi Pepan okolí popsal.
Poněkud podupané křovinaté místo zarostlé bůhví čím. A v tomto nevábném prostředí na zádech pohozené tělo s krvavou ránou v levém oku.
Bylo zřejmé, že Kryšpín Horáček byl, tedy zaživa, dobře udržovaný šedesátník s vysportovanou postavou, který rozhodně netrpěl nouzí. Značkové džíny a i značkové tmavě modré triko určitě nebyly koupené někde na tržišti u Vietnamců. To mi bylo jasné. Jenže ty prachy, kterých měl přebytek, a luxus, který mu poskytovaly, byly nyní Horáčkovi platné asi jako hrobníkovi znalost obecné teorie relativity. Ležel tady v křoví na dohled od několika hovínek a už si žádné další značkové oblečení nikdy urči tě nekoupí. Akorát to pravé Horáčkovo oko se už nedívalo kamsi vzhůru, protože je někdo milosrdně zavřel.