Tři kroky od pekla

Veronika Černucká TŘI KROKY OD PEKLA Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Foto na obálce Ladislav Pejchar Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz © Veronika Černucká, 2022 Foto na obálce © Ladislav Pejchar, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vychází jako 353. svazek v edici PČD Vydání první ISBN 978-80-279-0259-0

VERONIKA ČERNUCKÁ

Tři kroky od pekla

Kde jsme?

Tři kroky od pekla.

Natáhni ruku a peklo tě pohltí.

Prošli jsme peklem.

Mnozí přišli o rozum.

Já na tom byl hůř.

Já přišel o duši.

Kdysi Letní obloha se zatáhla a chlapec přidal do kroku. Bál se, že zmokne, a navíc ho čeká doučování z matematiky.

Včera dostal další kuli a na vysvědčení mu hrozí trojka.

Přechod z prvního stupně na druhý dělá problémy každému, ujišťovala je třídní učitelka, ale copak tím mohl argumentovat doma? Kdyby si postěžoval, že si na něj matikář zasedl, dostal by zaracha. Jak je ten život nespravedlivý. Přehodil si ošoupanou aktovku na druhé rameno a rozeběhl se k chalupám na okraji Svárova.

Oběhl rybníček plný žabince a pobavilo ho, že vylekal kachny. Kachny zamávaly křídly, postěžovaly si štěbetáním, ale za chvíli se už zase věnovaly hledání broučků. Chlapec zatoužil vyndat skicák a uhlem zachytit kouzlo vesnické idyly. Jenomže ho tlačil čas a několikrát mu bylo řečeno, že jako malíř by si nevydělal ani na slanou vodu. Jeho třídní učitelka v něm podporuje lásku k přírodě, ale jak jsou na tom biologové finančně?

Zřejmě také žádná sláva. Ba ne, on si zvolí něco úctyhodného a dobře placeného.

Do cesty mu vběhlo hejno kropenatých slepic. Vyděšeně kdákaly a on se jim jen tak tak vyhnul. Předpokládal, že patří Jehličkovi, a toho nechce naštvat. Jehlička 7

je nerudný dědek a v nesympatiích s ním může soupeřit jedině Sýkora z myslivny. Mraky se zatáhly a on se málem pokřižoval, jako to dělávala jeho babička. Ta vždycky říkala, že když prší, Bůh pláče nad svými nezdárnými syny a dcerami. Zahlodala v něm výčitka, když si uvědomil, že na hřbitově byl naposledy minulý měsíc. Brzy to napravím, slíbil si a odhadoval, kolik času mu zbývá, než se spustí liják.

Usoudil, že dřív než za půl hodiny to nebude. Místo aby pokračoval po asfaltce k jejich domu, zahnul doprava a proklouzl dírou ve ztrouchnivělém plotě. Do holých lýtek ho bodaly ostny planých malin, ale co by neudělal pro dobrodružství? Místní tvrdili, že tu za války nacisté pohřbívali zavražděné Židy, ale podobnou historkou se pyšní každá vesnice a každé městečko v okolí. Děcka přísahala, že se odsud v noci ozývají strašidelné skřeky, ale nad tím mávl rukou. Na duchy nevěřil a nikdy se jich nebál. Skutečné zlo nepochází ze záhrobí. Skutečné zlo žije mezi námi.

Kousek od něj vykoukla z díry v zemi myš. Sledovala ho korálkovýma očima, a když ukojila zvědavost, odběhla. V dálce zaštěkal pes a chvíli nato se k němu začali přidávat další a další. Chlapec si uvědomoval, že Svárov je děsná díra, ale nikdy by neměnil. Narodil se tady, chtěl tady žít a předpokládal, že tady jednou i umře.

Při myšlence na smrt se zachvěl. Zakousl se do něj chlad a on si zapnul svetr až ke krku. Červnové počasí bývá nevypočitatelné, obzvláště tady v horách. „Mééé. Mééé.“ Na pastvině spatřil kozu přivázanou ke stromu a usmál se.

8

„Ahoj Margito,“ pozdravil ji a obezřetně se rozhlédl, zda někde neuvidí jejího páníčka.

Margita povyskočila a několikrát trkla hlavou do vzduchu. „Ty jsi ale divoška,“ napomenul ji a opatrně ji pohladil po tlamě.

V dlani ho zalechtaly její vousy, a když ho olízla, zachichotal se. Koza do něj drcla a on odhodil aktovku na hromádku nahnilých padančat. „No ne, koho to vidím?“ Chlapec zaslechl jízlivý hlas a strachy nadskočil. Co tady dělá? Neměl být až do večera na trhu ve Velkém Šenově? Všiml si, že za jabloní stojí dřevěný vozík plný posečené trávy. Muž držel srp a potěšeně se usmíval.

Chlapec měl nohy jako ze želatiny a modlil se, aby se nepočůral. Muže vzrušovalo, že se ho bojí. „Jak bylo ve škole, synku?“ zeptal se bodře.

Synku? Hloupější oslovení ho nenapadlo? Pud sebezáchovy mu napovídal, aby se dal na útěk, ale nohy ho neposlouchaly. Jako uhranutý zíral na světlovlasého muže s modrýma očima a přemýšlel, proč se ďábel schovává pod maskou anděla. Muž byl statný, téměř robustní.

Ruce měl jako lopaty a chlapec věděl, že jsou plné mozolů od práce na zahradě. „Bude pršet,“ prohodil muž konverzačním tónem, ale chlapci neunikl skrytý podtón. „Pojď se schovat do kůlny.“ Chlapec chtěl odmítnout, ale to už ho silné paže odváděly do dřevěného přístěnku na nářadí. „N-ne,“ vykoktal ze sebe.

9

Muž se chraplavě zasmál. „Musím se učit matematiku,“ zakňoural. „Na učení budeš mít času dost,“ ujistil ho muž a rozhlédl se, zda je nikdo nesleduje.

Jediným svědkem byla Margita a ta spokojeně pře­ žvykovala listy jitrocele. „Dneska to bude rychlé,“ ujistil chlapce a rozkošnicky se podrbal v rozkroku.

Chlapec nedokázal odtrhnout zrak od špinavých montérek a cítil, jak mu do krku stoupají žaludeční šťávy. „Margito, buď hodná,“ zachechtal se muž a strčil chlapce dovnitř.

V kůlně bylo šero a na zdech visely pavučiny plné mrtvých much. Táhlo sem dírami v prknech a chlapec se raději nedíval na dřevěný špalek potřísněný krví. Muž zde zabíjel slepice a chlapec si přál mít sílu, aby popadl sekeru a jednou provždy ukončil své utrpení. „Udělej si pohodlí,“ prohodil muž a začal si rozepínat poklopec.

Chlapec přešlapoval na prahu a toužebně hleděl nad střechy chalup. „Na co čekáš?“ zavrčel muž. „Nejradši bys utekl, co?“ posmíval se mu. „Oba ale víme, že to neuděláš.“ Chlapec se bál pohnout. „Víš, co by se stalo, kdybys o nás někomu řekl, viď?“ Mužův obličej se přiblížil a chlapce ovanul horký dech. „Stejně by ti nikdo nevěřil, usmrkanče.“ Muž sundal ze zrezivělého háku pouta. „Natáhni ruce,“ poručil chlapci.

10

Když muž zachrastil řetězem a on ucítil na noze chladný kov, zavřel oči. „Tak se mi to líbí, synku. Víš, že mám rád poslušnost.“ Zatímco chlapec trpěl pod jeho dotyky, namlouval si, že je někdo jiný. Někdo, kdo s tímhle nemá nic společného. Představil si, že je káně, které z výšky sleduje dvě titěrné postavičky. „Ohni se!“ Chlapec cítil, jak ho mozolnaté dlaně chytily kolem boků. Prsty se mu zarývaly do měkkého masa a on věděl, že se mu během několika dní udělají modřiny. Stejně jako před týdnem a před dvěma týdny. Jako obvykle je bude schovávat pod dlouhými tričky a kluci se mu budou posmívat, že se neudrží na kole. „Teď je to v pořádku,“ zahekal muž a chlapec si přál, aby to co nejrychleji skončilo.

Jsem káně, jsem káně, opakoval si v duchu a snažil se nevnímat mužův čpavý pot. Necítím bolest, necítím bolest, přikazoval si, ačkoliv moc dobře věděl, že to není pravda. Muž přirážel a chlapec si uvědomil, že prší. Těžké kapky bubnovaly do plechové střechy a Margita mečela tak, až to rvalo uši. „Jo, to je ono,“ šeptal muž jako v transu. Chlapec přemýšlel, jestli ve Svárově žije někdo, kdo mu dokáže pomoct. Někdo, kdo mu uvěří a kdo se postará o jeho bezpečí.

Ve chvíli, kdy měl pocit, že mu muž roztrhne útroby, ho napadlo jedno jméno.

11

O něco později „Vítejte na Antonínské pouti,“ přečetl chlapec nahlas.

Potěšilo ho, že se mu nepletla písmenka, ale mnohem větší radost měl z toho, že do Svárova přijela pouť. Ve vesnici se šuškalo, že letos dorazí i cirkusáci, a on se těšil, že na vlastní oči uvidí exotická zvířata. Ty jo, kdyby měli lva, nebo dokonce slona! Lva viděl jednou v zoologické, kam jeli se školou, ale slona znal jen z pohádkových knížek. Kolem chlapce proběhla holčička s cůpky.

Ze všech sil foukala do frkačky a on se na ni usmál.

Od časného rána tu vyhrávala hudba a chlapec nevěděl, kam dřív. Nejvíc ho fascinoval strašidelný hrad, ale nebyl si jistý, zda najde odvahu. Minulý rok skončila návštěva hradu fiaskem. Koupil si u pokladny lístek a poslušně se postavil do fronty na vozíky. Ostatní děti poskakovaly vzrušením, ale on nemohl odtrhnout oči od kostry nad vchodem. Zdálo se mu to, nebo opravdu pohnula rukou? Upřeně sledoval bělostné hnáty a čekal, kdy se za ním kostlivec rozeběhne.

Ještě to promyslím, slíbil si. Celý rok házel do prasátka drobné mince, ale i tak si nemůže dovolit všechny atrakce. Babičky a dědečkové jeho kamarádů nadávali, jak je všechno rok od roku dražší, a každou větu začínali 12

slovy „To za našich mladých let“. Chlapec netušil, co to znamená, ale znělo to zlověstně. Komunikace s dospělými mu dělala problémy, a když s nimi musel mluvit, jen těžko nacházel vhodné výrazy. Mnohem lepší je, když si povídá s malými dětmi. Jazyk se mu uvolní a on skoro ani nezadrhává.

Napadlo ho, že koupí dárek mamince. Prošel kolem létajících labutí, ze kterých se mu točila hlava, a na chvíli se zasekl u řetízkového kolotoče. Sledoval vřískající děti, usmíval se od ucha k uchu a snil o tom, že mu čáp přinese brášku nebo sestřičku. Nebavilo ho být jedináček a věděl, že by se o brášku nebo sestřičku dokázal postarat.

Tak proč je pořád sám? Pan farář přece říkal, že když si něco hodně přejeme, tak se nám to splní. Kolotoč zrychlil a na chlapce se snesla sprška konfet. Zasmál se a zamával dětem, které připomínaly barevné skvrny.

Chlapec zahlédl stánek se sladkostmi a rozhodl se, že mamince koupí perníkové srdce. Za pultem z podrápané překližky stála postarší velice tlustá paní. Měla obrovská prsa a v dekoltu se jí třpytilo několik zlatých řetízků. Její náušnice byly velké jako chlapcova dlaň a jeho fascinovalo, jakým způsobem kouří. V ústech líně převalovala kouř a potom vyfoukla dokonalé kolečko. Kolečko, které připomínalo hladinu jezera u Ďáblova chřtánu. Chlapec vyndal z batůžku peněženku a snažil se spočítat drobné. Jenže netušil, z jakých mincí dá dohromady dvacet korun. „Ukaž, já ti to spočítám,“ nabídla mu prodavačka a naklonila se přes pult.

13

Mohutná prsa se jí zhoupla, a jak promluvila, vyfoukla mu do obličeje kouř z cigaret. Chlapec pocítil neodolatelné nutkání se zachichotat, ale nechtěl vypadat jako malé děcko. Poslušně k ní natáhl peněženku a sledoval, jak se v ní žena přehrabuje. Měla nateklé prsty a jeho napadlo, jestli nemá problémy se štítnou žlázou stejně jako on. „Takhle je to v pořádku,“ prohlásila a ukázala mu dvě desetikoruny.

Přikývl, protože jí věřil. „Sháníš dárek pro maminku?“ zeptala se něžně a on se lekl, že dokáže číst myšlenky. „Ano,“ hlesl. „Připomínáš mi mého Janka,“ prohlásila žena a podala mu největší srdce, jaké kdy viděl.

Bylo velké tak, že se ani nevešlo do batohu. Chlapec si nebyl jistý tím, zda stojí jen dvacet korun. Na tak velké srdce je to málo, ale prodavačka přece musí vědět, kolik co stojí, ne? „Děkuji,“ poděkoval a přitiskl si srdce na hruď. „Mamince se bude líbit.“ Jak by také ne. Každému se přece líbí ptáčci a kytičky. „Chceš i něco pro tatínka?“ Chlapec se zachmuřil. Ukazováčkem si posunul brýle na kořen nosu a rozpačitě se podrbal ve vlasech. Lidi mu někdy říkali, že má vlasy jako štětiny z kartáče, a on to považoval za lichotku. „Já nemám tatínka. Mám jenom strýčka, ale ten nejí sladké.“ 14

„Promiň,“ omluvila se prodavačka a udělala legrační grimasu. „To ti nemusí být líto,“ ujistil ji, protože nevěděl, co se v podobných situacích říká. „Jsi zlatíčko, víš to? Celý Janek. I on byl šťastné dítě.“ Nechápal, co tím myslí, ale připomínalo to věci, které mu říkal farář, takže to určitě bylo v pořádku. „Pozor!“ Někdo mu zařval do ucha a vzápětí do něj narazil.

Chlapec si kecl na zem. „Holomku! Takhle si dovolovat na slabšího!“ zaječela prodavačka. „Jsi v pořádku?“ Chlapec se řehtal jako kůň a prodavačka se k němu přidala. „Celý Janek,“ prohlásila a nevěřícně zakroutila hlavou.

Chlapec se zvedl a oklepal si z kraťasů prach. Srdce pád nepřežilo. Rozlomilo se na několik kousků, ale snad to mamince nebude vadit. „Hlupáci. Jezdí na kole jako šílení a nedávají pozor.“ „To byl Roman. Je to můj kamarád.“ Prodavačka povytáhla obočí a típla cigaretu o pult. „Opravdu,“ ujistil ji. „Když myslíš,“ prohodila a pokrčila rameny. „Já bych o takového kamaráda nestála.“ Chlapec si pomyslel, jak by bylo krásné, kdyby si mohl kamarády vybírat stejně jako ona. „Ale už tě nebudu zdržovat. Ráda jsem se s tebou seznámila.“ 15

Chlapec jí věnoval jeden ze svých nejhezčích úsměvů. „Počkej, něco ti dám.“ Obešla krámek a přistoupila k němu. V ruce držela modrý balonek, co neklidně poskakoval. „Je v něm helium, tak ti ho přivážu k zápěstí, aby neodletěl.“ Pro chlapce to bylo příliš informací najednou, a tak zmateně přikývl. „Děkuji,“ poděkoval. „Tak už běž, zábava čeká,“ pobídla ho a on by ji nejraději obejmul.

Dopoledne strávené na pouti předčilo všechny jeho představy. Potkal tu spoustu kamarádů ze školy, svezl se skoro na všech atrakcích a utratil všechny našetřené peníze. Do strašidelného hradu se sice neodvážil, protože měl pocit, že se na něj kostlivec šklebí, ale příští rok si to vynahradí. Rozlámané srdce se hezky vešlo do batůžku a modrý balonek od té hodné paní s obřími náušnicemi přežil bez úhony. Sice mu překážel a jednou si ho musel během jízdy tisknout na břicho, ale to nevadí. Byl to dárek a k dárkům se musíme chovat hezky.

Chlapec okousal ztvrdlé chomáče cukrové vaty a dřívko odhodil do odpadkového koše plného plastových kelímků a tácků. Olízal si ulepené prsty a spokojený sám se sebou i s celým světem opustil náměstí.

Sluníčko příjemně hřálo, vzduch se tetelil horkem a on se rozhodl, že si odpočine. Sešel z hlavní silnice a zabočil na udusanou pěšinu podél potoka. Jeho strýček mu vyprávěl, že tu kdysi lovil pstruhy, ale on nikdy žádného 16

neviděl. Ze zvyku nakoukl do koryta. A zase nic. Spatřil pouze oblázky a chuchvalce řas.

Minul pastvinu plnou strakatých krav, přešel přes louku a zastavil se u posedu na kraji lesa. Shodil ze zad batůžek a lehl si na záda. Hroudy hlíny nebyly příliš pohodlné a do stehen ho dloubaly klacky. A proč je tu tolik mravenců? Ale co. Naštěstí není jako některé městské děti, které sem jezdí na prázdniny, a kvičí, když zahlédnou škvora nebo pavouka. On miluje všechna zvířátka a žádného se neštítí. Jsou to boží tvorové stejně jako my, říkává pan farář, a on mu bezmezně věří. Zafoukal vítr a chlapec sledoval, jak modrý balonek poskakuje sem a tam. Naslouchal šustění listů a pomaličku se mu klížily oči.

Vtom se vedle něj objevil tmavý stín.

Zdvihl se na loktech a zamžoural do sluníčka. „Ahoj,“ ozval se známý hlas. „Ahoj,“ odpověděl a usmál se.

Stín k němu natáhl ruku a chlapec se poslušně zvedl. „Chceš něco vidět?“ Důvěřoval mu, proto vyskočil z trávy a hodil si batůžek na záda. „Máš hezký balonek,“ usmál se stín. „Mám ho přivázaný, tak neuletí,“ vysvětloval chlapec horlivě a důležitě předváděl uzlík na zápěstí. „Půjdeme do lesa,“ oznámil mu stín. „Tak jo.“ 17

„Pozor, tady jsou kopřivy.“ Stín ho vedl lesem a chlapec ho ochotně následoval. „Jé, tady to znám!“ vyhrkl.

Pochopil, kam mají namířeno, a nedokázal potlačit emoce. Skákal a tleskal rukama. Balonek sebou házel jako šílený a chlapec se zalykal štěstím. Brýle mu sjely z nosu, proto si je upravil. Na pravém skle zůstal otisk prstu, ale neřešil to. Stín se zamračil a chlapec nevěděl, co udělal špatně. Chtěl stín potěšit, a tak zmlknul, i když by si nejraději broukal svoji oblíbenou písničku. „Za chvíli tam budeme.“ Chlapec chtěl vykřiknout, že to ví, ale přikázal si mlčet. Stín pro něj přichystal překvapení, tak přece nepokazí hru. Zašmátral rukou ve vzduchu, protože si přál, aby stín sevřel jeho zpocenou packu v dlani, ale stín byl myšlenkami jinde. „Pojď,“ přikázal mu netrpělivě.

Chlapec udělal krok.

Pak další.

A pak ještě jeden.

Náhle ucítil ostrou bolest v krku a na brýle mu dopadly horké kapky krve.

Poslední věc, kterou v životě viděl, byl modrý balonek stoupající k nebi.

18

Nyní „Taro, Oskar je celý můj život,“ zaúpěla má klientka. „Najděte ho,“ zapřísahala mě. „Nebo to skončí špatně.“ Doktorka Páleníková byla postarší vysušená dáma s obrovským zobanem a brýlemi na řetízku. Před ztrátou Oskara o sebe dbala, o čemž svědčilo pečlivě vytrhané obočí a perfektní manikúra. Dnes na ni byl žalostný pohled. Make-up se slil do různě barevných skvrn a oblečení s nenápadnými logy světových značek bylo celé zmačkané. „Najdu ho,“ slíbila jsem. „Děkuji. Děkuji,“ mlela a já před ní couvala, protože mě chtěla obejmout. „Hned se pustím do vyšetřování.“ „Jestli Oskárka někdo najde, tak jste to vy, Taro. Jste nejlepší detektiv na celém světě!“ Jindy bych ještě postála a užila si pár lichotek, ale už se stmívalo a mě tlačil čas. „Jste skvělá!“ vykřikla a zapumpovala mi pravicí. Ta její připomínala kuřecí pařátek.

Zbaběle jsem prchla. Doktorka Páleníková obývala s Oskarem procovskou vilu z první republiky, ve které by bez potíží mohlo žít několik rodin. Dům zdědila po zá19

možných židovských předcích a dlouhá léta tu fungovala její gynekologická ordinace. V sedmdesáti letech se uchýlila do soukromí. Užívala si důchod a společnost jí dělal pouze zbožňovaný Oskar. Když se za mnou zavřela brána, vytáhla jsem z kabelky fotku pohřešovaného Oskara. „Jste nejlepší detektiv na celém světě, Taro,“ papouškovala jsem po ní a s nevolí si prohlížela snímek.

Jasně, jsem nejlepší detektiv na světě, a teď hledám zatoulané kočky.

Oskar byl čtyřletý zrzavý tlusťoch s hustým kožichem. Rozvaloval se na růžovém divanu, na hlavě měl směšnou korunku a mračil se na celý svět. V přimhouřených očích mu zle blýskalo, a kdybych ho fotila já, dávala bych si setsakramentský pozor, aby mi neskočil po krku. Zrzoun své paničce nahrazoval manžela i děti a já živě viděla, jak ho šimrá pod tučným krkem a šišlá na něj jako na mimino.

Spěšně jsem opustila luxusní čtvrť a ocitla se v satelitním městečku. Domky tu byly jako přes kopírák a lidová vozítka pod přístěnky naznačovala, že se jejich majitelé zadlužili až do konce života, aby si je mohli pořídit.

Překvapilo mě, jaké je tady ticho. Procházela jsem ulicí, nahlížela do pečlivě udržovaných zahrádek a důkladně zkoumala každý parapet. Jakmile se za plotem objevilo zlostné psisko, nezdržovala jsem se a pokračovala dál.

Jestli jsem se bála, že na mě zavolají muže zákona? Nenechte se vysmát.

Copak vy byste si chtěli znepřátelit někoho, kdo má přes rameno kabelku z krokodýlí kůže, na ruce rolexky 20

a v uších brilianty? Bílá košile pánského střihu křičela do světa, že stála majlant, a místo džínů, které obvykle nosím, jsem pro dnešek zvolila pouzdrovou sukni s rozparkem. Lodičky na vysokánském podpatku možná nejsou nejpraktičtější, ale co by člověk neudělal pro parádu? Zlaté kudrny si jako obvykle žily vlastním životem a jako neposedná háďata se kroutily kolem mého obličeje, ale dojem vylepšilo nenápadné líčení, které zdůraznilo mou porcelánovou pleť a fialové oči.

Zrovna když jsem nakukovala přes plot u žlutě omítnutého domku porostlého psím vínem, ozvalo se ze zahrady žádostivé zamňoukání.

Panečku, to byla rychlost.

Z parapetu shlížela štíhlá kočka a propínala hřbet, aby svému nápadníkovi předvedla veškeré půvaby. Na hrudi jí cinkala zlatá rolnička a kolem krku měla obojek proti blechám. Bezpochyby se pyšnila dlouhým rodokmenem a nejspíš posbírala řadu cen v mezinárodních soutěžích, ale mně připadala odporná. Na celém těle neměla jediný chlup a vypadala jako stažená krysa. „To sis teda vybral krasavici, Oskare.“ Oskar dřepěl na trávě a očarovaně hleděl na okno.

Slintal blahem a v zelenožlutých očích měl tupý výraz, jaký mívají nadržení jedinci. Domov sdílím se spoustou pubertálních synovců, takže to zaručeně poznám. Rozhlédla jsem se, zda mě nikdo nesleduje. Plán byl prostý.

Přelezu plot, popadnu Oskara a zmizím. Páleníková dostane Oskara a já shrábnu odměnu. Oskar a stažená krysa budou mít smůlu, ale to je jejich problém.

21

„Kdo jste?“ Fuj. To jsem se lekla.

Na zahradě se zjevil asi desetiletý klučina. Protože vlastní děti nemám a cizím se úspěšně vyhýbám, berte můj odhad s rezervou. Kluk měl rozčepýřené světlé vlasy, brýle s černými obroučkami a košili s krátkým rukávem. Stačil pohled a bylo mi jasné, že je to přemoudřelý chytrolín. „Ahoj. Poslala mě sem doktorka Páleníková, abych jí přivedla Oskara.“ Falešně jsem se na něj usmála a zvedla plastovou přepravku pořízenou ve zverimexu.

Našpulil pusu a zamžoural na mě skrz tlustá skla. „Když ho tam strčíte, bude mít trauma.“ Ještě chvíli a budeš mít trauma ty.

Zatímco jsme se handrkovali, stažená krysa i její nápadník odběhli za dům. „Sakra,“ ulevila jsem si. „Musíme za nimi.“ Dík za radu.

Naštvaně jsem ho následovala. Na konci zahrady stál dřevěný domek, který sloužil jako laboratoř pro chemické pokusy. Zírala jsem na skleněné kádinky a demižony plné zelené tekutiny a nechápala, jak tohle může někoho bavit. „Chci být vědec,“ oznámil mi pyšně.

Zabručela jsem, aby pochopil, že mě to pranic nezajímá, jenomže chlapec měl evidentně povídavou. Zatímco jsem hledala Oskara, vykládal mi nezáživné historky ze 22

školy. Ve všech měl hlavní roli, a protože je považoval za vtipné, neustále se řehtal. „Támhle je!“ vykřikla jsem radostně.

Oskar dřepěl na větvi jabloně a civěl dolů, jako kdyby nedokázal pochopit, jak se tam dostal. V koruně stromu jsem zahlédla chlapcovu kočku. „Čičiči, pojď ke mně,“ snažila jsem se ho nalákat.

Z kapsy jsem vytáhla pískací myšku. „Čičiči, budeme si hrát,“ slibovala jsem mu.

Chlapec mi věnoval opovržlivý úsměv.

Jak chceš, Oskare. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Otevřela jsem kabelku a vyndala z ní pistoli. „To je zbraň!“ vyjekl chlapec a přitiskl si ruku na pusu. „Jsi bystrý,“ pochválila jsem ho. „Ale to nemůžete!“ Usoudila jsem, že má pravdu. Ne že bych brala ohledy na jeho křehkou psychiku, ale klientka výslovně řekla, že chce Oskara živého. Mrtvý Oskar rovná se nulový honorář. Našla jsem tedy vhodný kámen. „Uhni!“ přikázala jsem chlapci.

Byl v takovém šoku, že poslušně poslechl. „Hlavně netrefte Amandu,“ strachoval se.

Mohla jsem mu udělat přednášku o tom, že zatímco on vysedává u počítače, my trávili dětství tím, že jsme se venku koulovali nebo po sobě házeli nezralé hrušky, ale za tu námahu mi nestál. „Tři. Dva. Jedna. Teď.“ Kámen trefil Oskara do vypaseného zadku. Kocour naštvaně zamňoukal a spadl na zem jako shnilá švestka.

23

Došla jsem k němu a čapla ho za kožich. Držela jsem ho za krkem a on sebou škubal a zuřivě prskal. „A je to,“ prohlásila jsem spokojeně a mrskla ho do přepravky.

Chlapec tam stál s otevřenou papulou a nezmohl se na jediné slovo. „Díky za spolupráci.“ „Uehééééé.“ Přepravka sebou házela ze strany na stranu. „Doufejme, že z toho nebudou koťata,“ prohlásila jsem temně.

Chlapec se neměl k tomu, aby mi otevřel vrátka, a tak jsem hodila přepravku na chodník a přelezla plot. Oskar uraženě syčel a já se rozhodla, že si ho pár dní nechám doma. Doktorka Páleníková bude čím dál hysteričtější, a jak znám ženské jejího ražení, určitě slíbí zajímavé bonusy, když jejího miláčka najdu. Upřímně řečeno, Oskarovi několikadenní hladovka jen a jen prospěje. Chvátala jsem k autu a snažila se vypadat nenápadně, což s Oskarem v přepravce nebylo vůbec jednoduché.

Strčila jsem ho do auta a vyrazila. Oskar se naštěstí umoudřil a cesta do naší rezidence proběhla bez větších potíží. Pokud to nevíte, bydlím u svého dědečka. Luigi se do Česka přistěhoval z Itálie, kde se o něm traduje, že byl hlavou mafie. Nevím, nakolik je to pravda, ale jak asi chápete, jsou věci, o kterých se u nás nemluví.

Děda zakoupil pozemek o velikosti středně velkého letiště a z bezpečnostních důvodů na něm nechal postavit několik navlas stejných domů.

24

Když jsem procházela chodbou k dědečkově pracovně, vytušila jsem za sebou kradmý pohyb. Že by Oliver?

Oliver je ze všech mých synovců nejhorší. Je značně mdlého rozumu, otravný jako svítiplyn, a ještě pořád žije v utkvělé představě, že z něj bude voják. Neustále mu říkám, že se svými duševními schopnosti by se nejlépe uplatnil u policie, ale on sní o akci ve vietnamské džungli a o bojích na Dálném východě. Ondřej, šéf naší ochranky, už nad ním dávno zlomil hůl, ale Oliver je nezmar. „Zemřeš!“ zaječel mi do ucha a skočil mi na záda.

Prudce jsem se otočila, smetla jeho ruce a praštila ho přepravkou do břicha. Přepravka zamňoukala a Oliver zakňučel. Chytil se za břicho a já poodstoupila, aby mi nepozvracel boty. Synovec byl v plné polní. Na sobě měl maskáče, khaki tričko a na krku se mu pohupovaly psí známky. Obul si těžké kanady a nezapomněl ani na helmu. Ta naštěstí milosrdně schovala jeho šišatou hlavu. „Jsi dobrá,“ zahekal. „Zatraceně dobrá.“ Skromně jsem pokrčila rameny. „Nechápu, jak jsi o mně mohla vědět.“ Průměrně inteligentní člověk by si na vás počíhal někde, kde nejsou zrcadla, ale k průměrné inteligenci chybí Oliverovi tak padesát bodů. „Jdu do kuchyně, aby mi na to dali led.“ „Dobrý nápad. A přestaň kňourat, vojáku!“ Chtěla jsem ho plácnout přes záda, abych mu, jakože omylem, vyrazila dech, ale v tom mi zabránil dědův rázný hlas.

25

„Taro, přestaň blbnout a pojď se mnou do knihovny. Čeká tam paní Sládková. Potřebuje, abys našla jejího Jonáše.“ Luigi je hřmotný chlap s ohromnou autoritou. Budí respekt, a když chce, jde z něj strach. A nic na tom nemění fakt, že je mu už hodně přes sedmdesát.

Protože nejsem Oliver, respektuji, že starším se neodmlouvá. Proto jsem se spokojila pouze s tichým zabrbláním. „Něco se ti nezdá?“ zeptal se děda a oba jsme věděli, že to není otázka, ale varování. „Jen mě zajímá, kolik má Jonáš nohou. Je to čivava, anebo křeček?“ „Jonáš je její syn. Je mu dvanáct let.“

26

Klára Sládková seděla v dědově ušáku, žmoulala kapesník a vypadala jako hromádka neštěstí. Odhadovala jsem ji na pětačtyřicet let. Byla nízká, příjemně baculatá a měla sympatický kulatý obličej. Zelené oči měla červené od pláče a podobně na tom byl i její nos. Zrzavé mikádo si stáhla do culíku a bylo vidět, že na sebe bezmyšlenkovitě naházela první oblečení, co jí přišlo pod ruku. Sportovní tričko neladilo s bohémsky rozevlátou sukní a okopané tenisky působily jako pěst na oko.

Vstala a natáhla ke mně ruku. Všimla jsem si, že má okousané nehty. Rty měla suché a popraskané. Vzájemně jsme se představily a já si sedla do vedlejšího křesla. Mlčela jsem a čekala, až se vzchopí. Ona zatím popotahovala a utírala si uslzené oči do kapesníku. Předpokládala jsem, že se Luigi taktně vzdálí, ale omyl. Posadil se na stoličku, která pod jeho váhou zanaříkala, a předstíral, že čte Hospodářské noviny. Docela by mě zajímalo, jak se sem dostaly. Zapomněla je tady naše hospodyně? „Omlouvám se,“ dostala ze sebe roztřeseným hlasem. „To je v pořádku,“ usmála jsem se a přemýšlela, zda jsem její jméno nezahlédla ve zprávách na internetu. Ne, nic mi to neříká. „Ničemu nepomůže, když tady budu bulet jako plačka,“ prohlásila rázně a naposledy popotáhla.

27

„Nedáte si něco k pití?“ nabídla jsem jí a významně se podívala na dědu, aby pochopil, že má odkráčet do kuchyně.

Kdyby neseděl tak daleko, kopla bych ho do nohy. „Ne, děkuji. Půjdu rovnou k věci, ano? Včera se ztratil náš syn. Jonáš šel normálně do školy a naposledy ho viděli v jídelně. Protože je v šesté třídě, chodí sám domů. Cestu zná a je to zodpovědný kluk. Ve Svárově má ale spoustu kamarádů a občas se stane, že zajde k někomu na návštěvu. Nikdy jsme z toho nedělali drama a věřili jsme mu.“ Zřejmě měla pocit, že se musí omlouvat. „Neustále mu říkám, aby vždycky poslal zprávu, kde je, ale víte, jací jsou kluci.“ Povzdechla si a děda horlivě kýval hlavou. Ani si nevšiml, že má noviny vzhůru nohama. „Znepokojovat jsme se začali, když nepřišel k večeři.

Kolem sedmé si dělá úkoly a připravuje si věci do školy.

Manžel mě uklidňoval, ale v osm hodin jsem začala panikařit. Obvolali jsme všechny jeho kamarády, ale nikdo o něm nic nevěděl. V deset jsem se sesypala a trvala na tom, že zavoláme na policii.“ Hryzla se do rtu a mně bylo jasné, co následovalo. „Řekli nám, že máme počkat do rána.“ Jak jinak. „V noci jsem prohledala celý Svárov. Manžel mi pomáhal, ale bylo na něm vidět, že se mnou nesouhlasí.“ Zarazil mě její tón, proto jsem povytáhla obočí. Děda se dychtivě předklonil a noviny mu vyklouzly z prstů. „Pravda je, že máme problémy. Každý jsme jiný a poslední dobou nám to neklape. Vilém je právník a vždycky 28

byl trochu suchar. Dřív mi to imponovalo, protože já jsem zbrklá a jednám ukvapeně. Vilém tvrdil, že přeháním a že se Jonáš ráno vrátí. Podle něj se opil a pak se bál přijít domů. Jenomže takový Jonáš není!“ V tomhle ohledu jsem skeptická. Synovci se na jaře vrhli na zahradničení a naivní Luigi si pořád myslí, že střapaté rostlinky, které tak láskyplně opečovávají, jsou speciálním druhem meduňky.

Sládková byla bystřejší, než jsem si myslela. „Taro, tohle vím s jistotou. Moje maminka je vyléčená alkoholička. Prošla si peklem, ale už několik let se drží. Pořádá besedy a jezdí po školách, kde mluví o své závislosti. Já jsem abstinentka a Jonáš by se nenapil ani piva. Máma pro nás byla odstrašující příklad.“ Ano, to dává smysl. „Bála jsem se, že se zranil a nemůže se dostat domů. Chtěla jsem, aby policie povolala pátrací psy, ale oni se pořád vymlouvali na to, že ještě nemůžou zahájit vyšetřování.“ Jednání policie nebudu raději komentovat. „Vilém slíbil, že si druhý den vezme volno a že se o všechno postará. Doufala jsem, že policie pročeše celý Svárov. Chtěla jsem vyrobit plakáty a dát Jonášovu fotku na sociální sítě, ale byla jsem strašně vyčerpaná. Manžel mi dal prášky na spaní a já spala až do dnešního oběda.“ „A?“ zajímalo dědu, který se už ani nesnažil předstírat, že neposlouchá.

Bezmocně pokrčila rameny. „Pořád to samé. Policajti se ohánějí tím, že mají své metody. Mají mě za hysterku a dali mi jasně najevo, že 29

otravuji. Manžel mě nabádá, abychom ještě čekali, a já nechápu na co. Že se ozve únosce a bude za Jonáše požadovat několik milionů?“ Zajímalo mě, jestli si to můžou dovolit, ale copak to na ni můžu vybafnout?

Luigi ale žádné skrupule neměl, a tak se jí zeptal, jak na tom jsou.

Otázka ji přivedla do rozpaků. „Máme se lépe než jiní, ale dům jsme pořídili na hypotéku a oba musíme chodit do práce. Rozhodně se nám na kontech nepovalují zbytečné miliony. Na druhou stranu si ale můžeme koupit, co se nám líbí, a dvakrát do roka vyrážíme k moři. Na výkupné ale zapomeňte. Ve Svárově jsou mnohem bohatší lidé. Navíc se teď opakuje scénář z loňského roku.“ „Cože?“ „Během Antonínské pouti se ztratil Kamil. Bylo mu jedenáct let a dodnes nikdo neví, co se s ním stalo.“ Užasle jsem na ni zírala. „To přece není možné.“ Vždyť žijeme v jednadvacátém století! „Bohužel je to pravda. Policie po něm zpočátku pátrala, ale pak měli naléhavější případy. Kamila vychovávala svobodná matka, a protože neměli peníze, žili u jejího strýce v myslivně. Všeobecné mínění bylo, že kluk utekl.

Nebyl z funkční rodiny, a tak to nechali plavat.“ „Ale co Kamilova matka?“ namítla jsem. „Neříkejte mi, že po něm nepátrá?“ Anetu znám pouze od vidění. Do Svárova jsme se přestěhovali vloni v září a předtím jsme tam jezdili ně30

kolikrát do roka za Vilémovým otcem. Tchán byl praktickým lékařem, ale kvůli zdraví musel odejít na odpočinek.

Má nemocné srdce a kardiolog mu řekl, že se má šetřit.

Většinu informací o Anetě máme od něj. A víte, jací jsou staří znudění pánové.“ Střelila jsem pohledem po svém dědovi. „Protože se nudí, tak sbírá drby.“ Luigi se tvářil, jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. „Alkohol má zakázaný, kvůli srdíčku nemůže jezdit na kole ani chodit na túry, jako to dělal dřív, tak většinu dne vysedává na návsi. Odchytává babky a klevetí s nimi. Dřív si všechno zapisoval do zápisníku, ale to jsme mu zatrhli.“ Automaticky jsem zalétla pohledem ke komodě, kam si Luigi schovává svůj deník. Je tlustý, ohmataný a já mu důvěrně říkám Deníček bonzáček. „Aneta na mě působí jako slušná ženská. Je tichá a straní se lidí. Nechodí do práce, jen na příležitostné brigády, a stará se o svého strýčka. Ten byl dřív myslivcem, ale teď je v důchodu. Řekla bych, že je o něco málo mladší než tchán. Co jsem tak pochytila, Aneta to s ním má hodně těžké. Podle tchána údajně prohlásil, že je aspoň o jeden hladový krk míň.“ Viděla můj konsternovaný výraz a omluvně pokrčila rameny. „Tchán měl vždycky bohatou fantazii. V případě starého Sýkory bych tomu ale věřila.“ „Podle vás někdo unesl Kamila a nyní vašeho syna?“ Vzlykla.

31

„Nechtějte vědět, co všechno si představuji! Žijeme ve Šluknovském výběžku a místní milují historky o tom, jak polská mafie vraždí lidi, aby jejich orgány prodala bohatým Němcům. Když to není mafie, jsou to majitelé nevěstinců, co potřebují mladé maso pro úchylné klienty.

Co když je mezi námi sadistický pedofil?“ Přeběhl mi mráz po zádech. „Manžel se mi vysmál, že fantazíruji, ale copak se nedívá na zprávy? Jestli jich bylo víc, Jonáš proti nim neměl šanci. Omámili ho chloroformem a strčili do dodávky.“ Skryla obličej do dlaní a otřásala se pláčem.

Došla jsem k ní a obejmula ji. „Promiňte.“ „To bude dobré,“ lhala jsem. „S Kamilem to měli ještě jednodušší. On měl odklad a správně měl chodit do speciální školy, ale ta ve Svárově není. Aneta nemá řidičák a samotného ho nemohla pustit. Kamil byl strašně naivní a důvěřivý. Hodný člověk nepozná zlo, když se s ním setká, protože neví, co to je.“ Sládková mě chytila za ruku tak silně, až to bolelo. „Taro, přijeďte do Svárova a najděte mého Jonáše!“ Mého? „Jste ke mně naprosto upřímná?“ Pustila mě a zrudla. Když promluvila, nedívala se mi do očí. „Nevím, jak to správně podat.“ Obrnila jsem se trpělivostí. „Týká se to mého manžela. Vilém není Jonášův otec.

Ten mě opustil, když jsem byla těhotná. Nikdy se o Jo32

náše nezajímal a já se s tím smířila. S Vilémem jsem se seznámila, když byly Jonášovi dva roky. Jonáš ví, že Vilém není jeho biologický otec, ale nikdy to neřešil.

Mají spolu hezký vztah.“ Ale? „Vilém je úžasný otec i manžel, ale ukázalo se, že nemůžu mít další děti. Já jsem se s tím vyrovnala, ale Vilém sní o vlastním potomkovi. O adopci nechce ani slyšet, a kdybychom společně nevychovávali Jonáše, nejspíš by mě opustil.“ Uvědomila si, že přesně to se nyní může stát, a znovu se rozbrečela. „Ale to není to nejhorší,“ zaštkala.

Svůj kapesník měla celý promočený, tak jsem jí podala papírové ubrousky. „Co může být horšího?“ nechápal Luigi. „Bojím se, že Vilém má s Jonášovým zmizením něco společného.“ „Jak jste na to přišla?“ „Když nám policie nepomohla, navrhla jsem, že si najmeme vás, Taro. Ale Vilém s tím nesouhlasil.“ „Třeba má dobré zkušenosti s jiným detektivem,“ navrhla jsem.

Vážně by mě zajímalo, se kterým. „On tvrdil, že nám detektiv nepomůže.“ „A kdo tedy?“ nechápala jsem. „Laila.“ „Laila? Kdo to je?“ Sládková se hystericky rozesmála. „Laila je ženská, která mluví s mrtvými.“ 33

Ve svém pokoji jsem se vrhla k počítači. O Laile jsem v životě neslyšela a souhlasím s tím, že je podezřelé, aby si ji někdo najal k pátrání po zmizelém dítěti. Zatímco jsem čekala, až mi naběhne její stránka, tipovala jsem, jak vypadá. Určitě je to obtloustlá matrona s pichlavýma očima.

Má odulé rty, několik brad a krepaté vlasy. Miluje černou barvu a na bujném poprsí nosí brož ve tvaru netopýra.

Věk? Řekněme kolem šedesáti. A je to tady. Cože? Webová stránka mě zklamala. Nebyla na ní jediná fotografie. „Takže vypadáš ještě hůř,“ zachechtala jsem se škodolibě.

Laila se prezentovala jako médium hovořící s duchy a nabízela hned několik rozličných služeb. Za pět tisíc jste se mohli zúčastnit spirituální seance s vyvoláváním duchů. O tisícovku levnější bylo vyhánění zlých duchů z vašeho domova a věštění budoucnosti z kávové sedliny.

To, na co se Laila specializovala, bylo hledání mrtvých.

Její know-how bylo obestřené tajemstvím, ale z náznaků jsem pochopila, že dokáže zachytit volání duchů. Největší úspěchy má s objevováním těl zavražděných, protože ti touží po pomstě. „Co je to za kravinu? Copak všichni zešíleli?“ Taro, klídek, nabádala jsem se. Použij rozum a pořádně se nad tím zamysli. Když je člověk mrtvý, tak je prostě 34

mrtvý. Tím pádem je Laila podvodnice a její stránka je podfuk. OK. Ale co když se někdo nechá nalákat stejně jako Vilém Sládek? Laila si nechá zaplatit, a potom prohlásí, že s ní mrtvý odmítá komunikovat? Jak dlouho to může fungovat? Klikla jsem na odkazy a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.

Laila zdokumentovala několik případů, kdy policie marně hledala tělo, které bylo později zázračně objeveno. Je vážně tak drzá, že zneužila skutečné kauzy a náhodně objevené mrtvoly vydává za svůj úspěch? Jeden případ z minulého roku jsem znala poměrně detailně.

Dlouhé měsíce se přetřásal v médiích a v Česku nebyl snad nikdo, kdo by neznal pihovatou tvář ztraceného Honzíka. Věděla jsem, že tělo bylo později nalezeno, ale stejně jako ostatní jsem měla za to, že ho našli turisté v jeskyni u skalní rozsedliny.

Co z toho vyplývá?

Laila neexistuje a tohle celé je hloupý vtip.

Laila existuje a je mrcha, která si přisvojuje cizí úspěchy.

Laila je vražedkyně, která strčila Honzíka do jeskyně, aby ho pak zázračně objevila.

Laila navázala kontakt s mrtvým Honzíkem a on ji dovedl k jeho hrobu.

Jak asi chápete, žádná z těchto možností mě neuspokojila. Ale co, Laila má namířeno do Svárova stejně jako já, takže se s ní, co nevidět setkám. A věřte mi, že udělám všechno pro to, abych odhalila její špinavé triky. Laila.

Co je to vůbec za jméno? To je jako z nějaké špatné sci-fi.

35