Tři v kruhu

Naďa Horáková Tři v kruhu Odpovědná redaktorka Markéta Ströbingerová Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Naďa Horáková, 2000, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání druhé, v nakladatelství MOBA vydání první ISBN 978-80-243-8893-9

NAĎA HORÁKOVÁ NAĎA HORÁKOVÁ

HROB

TŘI

TŘINÁCTÉ V KRUHU

PANNY

Prolog Ležím v posteli a jsem v posledním tažení. Čtyřicítka, zimnice a kašel. Zatracená chřipka. A zrovna teď, poslední březnový týden. Venku se zbláznilo jaro a konečně někdy dodrželo i kalendář.

Od osmi do dvanácti jsem trčela u doktora. Plná čekárna prskajících, chrchlajících a nervózních lidí.

Dodělala jsem se tam ještě víc. „No, slečno Ambrožová, počítejte se čtrnácti dny,“ usmíval se doktor. „Letos vás to teda pořádně vzalo! To víte, první rok v zaměstnání, a navíc ve škole, to chytnete kdeco.“ Vystihl to perfektně. Vždyť k němu chodím už od osmnácti a nemocná jsem bývala minimálně. Ale teď, co učím, jsem na hromadě pořád. Jenom kolem mne přejde nudle u nosu a mám ji. Jenom někdo ve třídě zakašle a… a darmo mluvit. „Ale to je normální,“ vede doktor dál svou. „Uvidíte, že příští rok se od vás budou bacily odrážet jako od trampolíny.“ Jo, možná, říkám si. Ale příští rok mě tam už mezi těmi rozmazlenými a nevychovanými fracky nikdo neuvidí. Proč jsem si právě já vybrala tak zoufalé zaměstnání s tak ubohým platem?

5

Obracím do sebe další hrnek horkého čaje a teplota pomaloučku ustupuje. Pyžamo i povlečení se dají ždímat.

Vstávám a roztřesenýma rukama všechno převlékám.

Pět hodin odpoledne. Zarachotí zámek, klika cvakne, dvéře letí a Zdeněk vchází do dveří. Dost! Už blbnu.

Nemůžu přece probíranou látku zatahovat do svého soukromého života. „Ahoj, kočičko, jak nám je?“ ptá se zúčastněně. „Blbě,“ procedím mezi zuby a zápasím s knoflíky polštáře. „Tak proč neležíš!“ říká Zdeněk a zvedne mě do náruče, políbí, hodí na postel, povleče zbývající peřinu a přikryje mě s ní. „Jdu ti uvařit čerstvý čaj,“ oznamuje mně. „Tak co budeš celý týden dělat?“ volá z kuchyně. „To bych si dal taky líbit, týden lenošit.“ „Léčit se,“ odpovídám otráveně.

Věřím mu, že by uvítal týden klidu. Co ho znám, je neustále čilý, bez krize, bez deprese, v akci. Kde bere stále tu energii? Já jenom otevřu dveře od školy a cítím, jak pomyslný vysavač ze mě vysává sílu, kterou vždycky tak tak přes noc dobiju.

Zdeněk pouští rádio a já mezi zprávami, reklamou a hudbou usínám.

Probouzím se za tmy. Devět hodin. Zdeněk leží vedle mě na manželské posteli a tiše oddechuje. Rozsvícená lampička nad jeho půlkou postele a na prsou upuštěná knížka. Seberu knížku a dívám se na něho. Co k němu cítím? Nejsem si jistá ani po půl roce společného života na hromádce. Jsme spolu a zároveň i bez sebe. Společné finance, vzájemná vášeň, špetka žárlivosti. Ale je to ono?

Má to tak být? Zahryže mě špatné svědomí. Nepodvádím ho tak trochu? Není ve mně kus vypočítavosti? Bez něho 6

bych si tenhle třípokojový byt v centru Brna z učitelského platu dlouho neudržela.

Byt po babičce spadlý jako z nebe. První rodičovské sdružení, na které se Zdeněk přišel poptat na prospěch svého čtrnáctiletého bratra. Okamžitý útok a pozvání na večeři. Za týden se nastěhoval. Žádné romantické chození, těšení se na schůzky, nesmělé polibky. Asi se o to cítím ošizená, i ve svých čtyřiadvaceti letech. A tuším, že tam v koutku duše, skrytá až někde úplně na dně, ve mně stále dřímá ta třináctiletá dívenka čekající na svého prince na bílém koni.

Zdeněk je přímý, otevřený, jde tvrdě na věc. Nikdy nechodí okolo horké kaše. Cílevědomě buduje kariéru.

Půjde i přes mrtvoly?

Potichu vstávám a jdu do kuchyně. Na stole leží večeře. Chleba se sýrem a šunkou a rajčata. Zdeněk je poklad, říkám si a chřipka nechřipka všechno sním.

Odpotácím se zpátky do postele a měřím si teplotu. 37,5. To ujde. Zdeněk je v limbu a nic ho neprobudí.

Někdy mu ten jeho spánek opravdu závidím.

Z nočního stolku vytahuju knížky. Vím, že teď dlouho neusnu. Dokud nemám vysokou teplotu, zkusím si něco přečíst. Odborné knížky vracím do stolku, dnes nemám nárok si cokoliv zapamatovat. Rozhoduju se mezi Sto roky samoty od Garcíi Márqueze, Esterházyovou Malou maďarskou pornografií a Velikicovým Astrachánem.

Vím, co bych si chtěla přečíst. Něco na styl Golem z londýnských doků od Petra Ackroyda.

S jeho jménem jsem se setkala v roce l995 a recenze na tohoto britského postmoderního autora mě zaujaly.

Dostal se tak na můj seznam autorů, které si zaručeně musím přečíst. Ale protože ten seznam je úctyhodně 7

dlouhý, došlo na něho asi před dvěma měsíci. Ale to jsem si dala!

Vnořila jsem se do příběhu Golem z londýnských doků a zase jednou za čas jsem se zařadila do kategorie čtenářů s obsesí. Román, v němž hraje velkou roli esej Thomase de Quinceyho Vražda jako krásné umění, jsem doslova hltala.

V duchu jsem se omlouvala Ecovi, neboť moje literární láska k němu dostávala povážlivé trhliny a v těch se začínaly objevovat jednotlivá písmena jména Ackroyd.

Ještě v půli románu jsem byla přesvědčená, že mám jasno. Oběti, vrah, poslední nevinná oběť a velká nespravedlnost – poprava Elisabeth. Jen zpola jsem vnímala vraždy, Londýn, šantány i známé osobnosti, o to více na mě působil filozofický podtext celé té hrůzy. Spílala jsem Ackroydovi za jeho nelidskost, stylizovanou samčí nadřazenost a jeho chlad vůči bezbranným ženám.

A náhle přišla ta rána a velké rozčarování. Všechno bylo jinak. Závěr knihy se mně zdál překombinovaný, uhozený. Jak krásně do mé teorie zapadala ubohá Elizabeth coby poslední oběť svého zrůdného manžela, jehož ruka na ni sahá až ze záhrobí!

Dva dny jsem knihu stravovala. Pak jsem náhlým osvícením prozřela. Ty náno, vždyť on si z tebe utahoval! On věděl, co si budeš myslet, a naprogramoval tvé myšlenkové pochody.

Dva dny jsem byla uražená. Nemilým způsobem se dotkl mého intelektuálského ega. Já, která si zakládám na tom, že již na prvních stránkách detektivky uhodnu vraha a jeho motiv, jsem se cítila podvedená. Uvědomila jsem si, jak nepěknou hru se mnou autor sehrál. Všechno jsem měla před očima, veškeré detaily křičely pravdu, ale já byla slepá a naivní. Zatracený Ackroyd.

8

Když konečně emoce vychladly, připustila jsem si sílu té knihy. Velké množství naznačených problémů čekajících na odpověď. A téma, které mnou otřáslo nejvíc, manipulace. Manipulace s hrdiny, se životy, s dějinami a v neposlední řadě se čtenářem. Říkala jsem si, vždyť to už tu tolikrát bylo. Ale to, co třeba Eco s nadhledem naznačil a mnoho dalších realisticky zobrazilo, dovedl Ackroyd k vypjatému fortissimu.

Najednou jsem uslyšela pomyslný Ackroydův hlas: „Čtenáři, manipuluješ, nebo jsi oběť?“ A já mu naivně odpověděla, že ani jedno, ani druhé, a pak jsem ještě pateticky dodala, že ctím svobodu jednotlivce.

Ackroydův hlas byl už velice vzdálený, ale přesto jsem zřetelně slyšela jeho škodolibé zachechtnutí.

Raději jsem se vrátila k Ecovi a uklidňovala jsem se u Foucaultova kyvadla, tolikrát přečteného. Ale bitva mezi oběma vzdělanci o mé literární srdce stále pokračuje. Mé socializované já a intuice volají po předvádějícím se intelektuálu Ecovi, libujícím si ve svých vědomostech, ale mé barbarské, staleté instinkty, pevně ukryté v mém nejhlubším podvědomí, se neúprosně klubají na povrch a mučivě mě strhávají k záludnému Ackroydovi, burcujícímu nejtemnější zákoutí lidské duše.

Vedle Ackroyda leží Enquistův Svržený anděl, útlá knížečka s dojímavým nadčasovým příběhem, Zombie od Oatesové, s příšerným honem na Veverku, a miloučký Cherokee od Echenoze.

Zdeněk, který si čas od času po mně některou knížku přečte, byl nejdřív zhrozený. „Jsi ty vůbec normální?“ divil se. „Vždyť ty knížky jsou příšerné! A ta Oatesová, je to vůbec ženská? Jak něco takového mohla napsat žen9

ská! A hele, ten Eco se nedá vůbec číst. To abych četl s deseti různými slovníky, abych vůbec pochopil, o co tam jde. Nebo ten Cherokee, vždyť to je úplný blábol, nemá to hlavu ani patu.“ Naše knižní roztržka vyvrcholila, když jsem domů přinesla Kunderovu Nesmrtelnost, jedno, jak praví slovníky, ze stěžejních děl postmodernismu. Při četbě mě stále něco deptalo a podsouvalo mně myšlenku, že jsem „pouze“ jedinec ženského pohlaví, tedy slabý a nedokonalý a ovlivnitelný, který si musí uvědomit své místečko v tomto světě svéprávných mužů. Vždyť kolik jich už od nepaměti získalo „nesmrtelnost“ svými chrabrými činy, inteligencí a schopnostmi! A kolik málo žen ji získalo? A ty jen díky tomu, že se přátelily či žily s těmi správnými muži nebo se staly obětí těch méně správných mužů. Současně mě v mé ženské maličkosti utvrzovaly sebevědomé hlasy vzdělaných, erudovaných a neomylných politiků a tisícileté dogma katolické církve, že žena je nástroj ďáblův.

Nesmrtelnost jsem vnutila Zdeňkovi a ten si ji s nadšením přečetl. Poradil mně, že touhle cestou se mám ubírat. Že jen muž a Čech může tak perfektně vystihnou podstatu problému. Některé své oblíbené knihy jsem mu proto raději zatajila. Lempiérův slovník od Lawrence Norfolka a Frostův Seznam sedmi jsem skryla v obrovské knihovně v obývacím pokoji.

Jasně a prostě v těchto věcech nejsme zajedno. A marně hledám spřízněnou duši i v zaměstnání. Chybí mně studentské debaty o nesmrtelnosti brouka, volnost a akademický duch. Kolegyně se berou smrtelně vážně, mluví jen o dětech a štychují se, která z nich je lepší hospodyně a která má geniálnější potomky. Děs! Takhle zeslepičatět nechci. A mí dva kolegové? Hanba mluvit. O přestávkách 10

ve sborovně si potahují pomyslnou podprsenku a málem se baví, kdy dostanou krámy. A v tom všem úděsný rozvrh hodin a banda arogantních klacků, chráněných Listinou práv a svobod dítěte a někteří z nich i nesoudnými rodiči.

Zoufale mě vytáčí hlas zvonku, který řinčivým hlasem na vteřinu přesně řídí celé moje dopoledne a oznamuje mně, že jsem zase o čtyřicet pět minut starší. Galeje, otrokárna a v každé třídě třicet mučitelů, kteří neocení žádnou snahu.

Přestávám se svými horečnatými úvahami a ze stolku vytahuju knížku od neznámé autorky. Podle obalu to bude asi načervenalé. Ale co, i učitelka češtiny má přece právo přečíst si romantický slaďáček, zvlášť po zjištění, že její žákyně skoro nic jiného nečtou.

Pompézní název Tři v bludném kruhu aneb Obraz našich duší ve mně vyvolává úsměvné asociace. Marie Monsová. Nikdy jsem o ní neslyšela. V tiráži není nic jiného, ani název nakladatelství, ani rok vydání. Prostě nic kromě jména autorky a názvu knihy. Kdo ji takhle proboha mohl vytisknout?

Koupila jsem si ji před měsícem v antikvariátu.

Návštěvy obchodů s použitou literaturou jsou mou oblíbenou činností. Pídím se hlavně po odborných publikacích, které jsou zde mnohem levnější. Sice nechápu, jací barbaři se mohou těch pokladů zbavovat, ale díky nim se má knihovna úctyhodně rozrůstá.

Vzpomínám si na slova své babičky, bývalé knihovnice: „I kdybys nějakou knížku potřebovala třeba jedenkrát za život, vždycky se ti vyplatí mít ji po ruce.“ Tento svazek vězel mezi odbornými publikacemi z literatury. Nevím, jakou shodou se mezi ně dostal, když 11

měl logicky ležet v zcela jiném regále. Je to nová knížka, s některými listy nerozřezanými. Těm babička říkala panenky. Dosud nikdo nepolaskal jejich stránky, a tak předají svou energii prvnímu čtenáři ještě s nadšením a láskou. Až jejich listy budou ohmatané, už nebudou mít ze svého úkolu takovou radost. Budou se stydět, že je někdo vidí v tak ponižujícím stavu. Lituju z celého srdce učebnice. Snad právě proto, že většina z nich je v tak ubohém stavu už za pár měsíců, nechtějí dětem předávat své vědomosti. Vida, páni moudří, vždyť je to tak jednoduché! Kdo za to může, že se děti nechtějí učit?

Teď můžete mít i dalšího viníka, nejenom uštvané učitele.

Tři v bludném kruhu aneb Obraz našich duší byl opravdu čisťoučký a ještě voněl novotou. Stál jen pár korun. Proč ale někdo prodal do antikvariátu novou knížku, a to ještě za pár šupů, se asi nikdy nedovím. Snad to ani není důležité.

Zdeněk spokojeně pochrupuje a já otvírám knížku.

12

Tři v bludném kruhu aneb Obraz našich duší Mariana seděla ve starém koženém křesle u okna a pozorovala hustě padající sníh. Rozednívalo se. Městečko bylo zatím tiché. Probouzela se neděle, ale všichni dospávali shon uplynulého týdne. Také Petřík slastně odfukoval a několikrát se ze spánku zasmál. Mariana otočila hlavu k jeho posteli a s něhou hleděla na těch třicet kilo bezstarostného dětství. Povzdechla si. O bezstarostném dětství měla své představy a Petříkův osud tyto její ideály určitě nenaplňoval.

Před chvilkou ji něco v domě probudilo a už nemohla usnout. Zašla proto k Petříkovi do pokoje, zabalila se do deky a sedla si k oknu. V jedné místnosti s dítětem se necítila tak sama.

Otočila hlavu zpět k oknu a opět pozorovala chumelenici. Vzpomene si Petřík, že je to dnes rok? Má mu to připomenout? Dlouho spolu o Jankovi nemluvili. Když Petřík nezačal, Mariana rozhovor na toto téma raději nezavedla. Dříve na Janka myslela často, ale v poslední době zjistila, že jeho obraz je stále mlhavější. Dnes uplyne rok od jeho smrti. Mariana se zachvěla, a aby od sebe zahnala špatné svědomí z toho, že na Janka nemyslí už tak intenzivně a že ani vzpomínka na něho už tak nebolí, začala si zpětně promítat jejich společný život od prvního setkání.

13

Melánie se tvářila ustaraně. To u ní nebylo běžné.

Musí mít asi opravdový problém. Něco ji pořádně vzalo.

Vždy lehkomyslná a bezstarostná Melánie chodila nyní jako svůj stín. V zamyšlení se ploužila chodbami a působila podivně strnule.

Mariana ji dohnala před východem z budovy fakulty a bouchla ji rukou do zad. „No tak, Melčo, vypadáš, jako by ti ulítly včely. Co je s tebou? Snad tě tak nesebral ten tvůj novej amant!“ „Hele, Máňo, já si musím s někým promluvit, nebo zblázním!“ řekla zoufale Melánie. „Já nevím, jestli jsem normální!“ Mariana zbystřila pozornost. To opravdu nebylo u Melánie běžné dělat si starosti. Za těch pět let společného života v jednom kruhu ji už poznala. Melánie proháněla kluky jen tak ze sportu. Jeden přišel, druhý odešel.

Pro jedno kvítí slunce nesvítí, bylo Melániino heslo, které pečlivě dodržovala, a nikdy se nenechala nějak hlouběji citově zainteresovat.

Vše se však změnilo v lednu, přede dvěma měsíci.

Melánie začala chodit jako vyměněná, celá zářila. Byla asi opravdu zamilovaná. Mariana přímo šílela netrpělivostí poznat toho, kdo dokázal přelétavé Melánii tak zamotat hlavu. Věděla od Melánie jen to, že se jmenuje Jan, je mu osmadvacet, je krásný, inteligentní a je doktor. Melánie ho párkrát potkala v cukrárně Kolbaba a svými léty vycvičenými grify ho dostrkala k tomu, aby ji pozval na rande.

Mariana nemohla v den jejich první schůzky ani dospat do rána, jak byla zvědavá. Melánie však přišla ráno do školy se značně sraženým hřebínkem. „No, tak, Melčo, povídej, co a jak!“ hartusila na ni Mariana.

14

Melánie byla však zaražená a vypadala, že něco zvažuje. „Já nevím, jak ti to říct, aby sis nemyslela, že jsem blbá. Ale chlap je to krásný, něžný a přitom mužný, přímo úchvatný. Vystupování, chování, takt, všechno, Mařko, o čem jsem kdy snila, ale…“ „Ale co ale?“ nadskakovala Mariana. „Tak už mně to řekni, nebo tě praštím!“ „Víš, on je vdovec a má čtyřletého kluka,“ vydechla Melánie zoufale.

Obě ztichly, Mariana nevěděla, co na to říct. Nikdy o takovéto variantě nepřemýšlela a na Melánii bylo vidět, že ona také ne. „Víš, to si musíš promyslet,“ vykoktala ze sebe Mariana pateticky. „Jestli stojíš o otce, nesmí ti vadit dítě. Jinak to asi nejde. Vždyť to jen zkuste, pak se uvidí.“ Melánie se se vším brzy vyrovnala a byla čím dál víc zamilovaná. Mariana záhy pochopila proč. Dodnes si pamatuje ten okamžik, kdy Janka poprvé uviděla. Čekal na Melánii před fakultou. Vysoký, štíhlý, chlapecky vyhlížející sympaťák. Marianu okouzlil jeho přátelský úsměv a inteligentní, zkoumavé modré oči. Tušila, že ona jeho také zaujala. Na druhý den vynadala Melánii do mrch, které mají vždycky štěstí, ale ta se jen blaženě usmívala.

Teď však bylo všechno jiné, Melánie potřebovala s něčím pomoct. Marianě připadala divná. Často se nyní nevídaly, protože se připravovaly na státnice. „Pojďme na kafe, tam ti všechno řeknu,“ rozhodla Melánie.

Usadily se v Kolbabce, daly si kávu a zapálily si cigarety. „Víš, Máňo, teď to tady vypadá jako sranda,“ zajíkala se Melánie. „Ale večer mám vždycky strach. A nevím, 15

co mám dělat! Když to někomu řeknu, tak mě zavřou do blázince, že jsem cvok.“ „Ale já vůbec nevím, o čem mluvíš,“ snažila se ji upokojit Mariana. „Tak se uklidni a povídej.“ „Janek mě pozval asi před třemi týdny k sobě do bytu a dokážeš si představit, jak to dopadlo,“ vyprávěla Melánie. „Všechno bylo báječné. Všechno bylo perfektní.“ „To víš, zkušení ženáči, praxe je praxe,“ neodpustila si Mariana bodnutí. „To ne jako ta naše polena z kruhu.“ „Čtrnáct dní to bylo perfektní,“ nedala se vyrušit Melánie. „Chodila jsem k němu skoro každý večer a byla jsem nejšťastnější člověk na světě.“ „No, a co se teda stalo?“ vyzvídala netrpělivě Mariana. „Vlastně ani sama pořádně nevím,“ řekla nejistě Melánie. „Začalo to po tom večeru, kdy jsme se potkali v Kontíku. Pamatuješ? Ty jsi tam byla s Petrem a čekali jste na Milana. Ani nevím, proč jsem si ten večer tak zapamatovala.“ „Jo, na ten večer si pamatuju,“ připustila Mariana. „Ale vždyť jsme se jen pozdravili! Co má ten večer společného se mnou?“ „Asi nic, ale od té doby jsem začala mít v jeho bytě strašně divný pocit. Jako když tam s námi někdo je a pozoruje nás. Řekla jsem to Jankovi, a ten se jen smál, že jestli si myslím, že to jeho ženě vadí, tak že mám jen bujnou fantazii. Ale já to cítím, že něco nechce, abychom my dva byli spolu. Já nemám sílu tomu vzdorovat. Mám pocit, že se zblázním.“ Obě dívky se zachvěly. „Tak co budeš dělat?“ zeptala se zúčastněně Mariana. „Rozejdeme se, já mám hrozný strach. Nikdy jsem na nic takového nevěřila, ale teď už jo. Jankovi jsem to řekla.“ 16

„A co on na to?“ zeptala se zvědavě Mariana. „Co on na to?“ zopakovala Melánie ironicky Marianinu otázku. „Nemůže mně bránit v mém rozhodnutí a doufá, že zůstaneme dobrými přáteli. Přímo jak z červené knihovny. Ale nepadlo jediné slovo o tom, že ho to mrzí nebo že mu je to líto!“ Melánii se objevily v očích slzy a poslední slova ze sebe roztrpčeně vyhrkla.

Mariana vstala z křesla a šla si lehnout zpátky do své postele. Začalo jí být zima. Cestou si vzala ze skříňky v obývacím pokoji album, které bylo věnováno jejím vysokoškolským studiím, a listovala jím. Konečně našla fotografii, kterou hledala. Melánie a její rodina. Po dvou letech od státnic se Melánie provdala za jedno poleno od nich z kruhu a mají dvě děti. Melánie je právě na mateřské dovolené a spokojeností jenom září. Z přelétavé intelektuálky se stala vzorná máma, ba přímo domácí puťka.

Dlouho si prohlížela i ostatní fotografie v albu a přemýšlela nad tím, jak se osudy její i jejích spolužáků zamotaly. Klasický obor čeština a dějepis. Dvacet děvčat a deset kluků v kruhu. Třicet lidí, kteří prošli sítem písemných testů a ústního zkoušení a měli to štěstí, že byli vybráni ze sto padesáti uchazečů. Jejich snem bylo stát se učiteli a vychovávat další generace v úctě k rodné řeči a dějinám.

A výsledek dnes po sedmi letech od státnic? Z kluků neučí ani jeden. Máme tady politologa, redaktory, vědecké pracovníky, ředitele muzea. Děvčata jsou většinou na mateřské dovolené a zpět do školství se moc nehrnou.

Některé si našly zaměstnání mimo školství a žádná nelituje. V současné době učí osm děvčat z dvaceti. A i ty se rozhlížejí po jiných sférách. Kam se poděly všechny ty bohulibé cíle a nadšení?

17

Mariana odložila album a unaveně zavřela oči. Začala usínat. Najednou uviděla Janka, tvářil se ustaraně a něco jí říkal. Nerozuměla mu však. Janek náhle zmizel a Mariana stála před dveřmi kanceláře profesora Moučného, šla na zkoušku z českých dějin středověku.

Profesor Moučný otevřel dveře a hned v nich dostala otázku: „Tak, slečno Jandová, kdy zemřel Václav III., jak zemřel Václav III. a proč?“ Mariana však nedokázala odpovědět. Znenadání se tvář profesora Moučného proměnila ve tvář neznámého člověka: „Tak, paní Fišerová, kdy zemřel váš manžel, jak zemřel váš manžel a proč, proč, proč…?“ Mariana se s trhnutím probudila. Nedokázala se hned zorientovat, kde je, kdo je, a měla pocit, že se vznáší v nějakém bezčasovém pásmu, a nevěděla, co se děje.

Nějakou chvíli tupě zírala na dítě, které ji drželo za ruku a plačtivě volalo: „Mami, co je, proč pláčeš?“ Najednou si Mariana uvědomila realitu a zjistila, že má oči plné slz. V hlavě jí však zněla stále otázka ze snu, proč zemřel váš manžel? „Mami, tobě se něco zdálo? Ty jsi křičela, že nic nevíš!“ Petřík na chvíli ztichl a pak tlumeně dodal: „Tobě se zdálo o tátovi, že? Já vím, že je to dnes rok.“ Mariana objala Petříka kolem ramen a přitiskla ho k sobě: „Pojď, vstaneme, už je devět hodin a dnes jedeme přece k babičce do Brna.“ Posnídali a Mariana s obavou hleděla do okna na stále větší chumelenici: „Pojedeme vlakem, já mám strach jet autem.“ „Paráda,“ Petřík nadšením přímo povyskočil, „koupíš mně na nádraží párek v rohlíku!“ Vyjeli rychlíkem v jedenáct hodin a za hodinu a půl byli v Brně.

18

Petřík dostal párek v rohlíku a byl navýsost spokojený.

Od nádraží jeli tramvají k babičce Jandové.

Matka přivítala Marianu zachmuřeně. Petříka však uchvátila rovnou ve dveřích. Hned ho odvedla do kuchyně a naložila mu na talíř oběd. „Najez se chlapečku, kdoví co ti ta máma vaří, já ji moc dobře znám. Jsi zelený jako sedmina. Proboha, jaký život to vedete?“ Mariana věděla, že poslední věta patřila vlastně jí.

Matka neschvalovala její sňatek s Jankem. Teď se matka obrátila přímo na ni. „Tak si zpackat život. Já jsem ti to ale říkala už tenkrát! Co už teď.“ Bylo v tom jakési zvrácené zadostiučinění, že měla jako vždy pravdu. Mariana však již neviděla slzy v matčiných očích. Ta rychle odcházela do sklepa pro zavařeninu. Za chvíli se vrátila se dvěma sklenicemi. „Vezměte si aspoň dvě. Příště přijeďte autem, já vám nabalím. Určitě už nemáte co jíst. Vždyť Petřík je jak tyčka.“ „Ale mami, přece roste, tak jich vypadá většina,“ nedala se vyprovokovat Mariana. Věděla, na co matka naráží.

Vybavila se jí část rozhovoru, když matce oznámila, že se chce vdávat a že vyvdá malého kluka. Matka byla nejdřív v šoku, protože si myslela, že chodí stále s Milanem.

Brzy se však vzpamatovala. „Holka, ty nejsi normální! Vždyť neumíš vařit, nepostaráš se sama o sebe. A uvázat si na krk cizí dítě! Uvědom si, že na něho budeš celý život dělat. A co tvoje vlastní děti! Toho Janka znáš jen pár týdnů a nevíš, co od něho můžeš čekat. Nevíš, co je to za člověka. Neznáš jeho chyby, zatím vidíš jen přednosti. Myslím, že děláš chybu. Proč se vlastně berete tak rychle? Vždyť jste spolu mohli zatím chodit a pořádně se nejdřív poznat. A řekla jsi to už Milanovi?“ Po dlouhém proslovu začala nakonec 19

plakat a pak rezignovala. „Konečně, jsi dospělá. Už bys mohla vědět, co děláš. Máš svůj rozum. Ale po pár letech manželství jsou chlapi všichni stejní a s Milanem bys to měla všechno lehčí.“ Dnes už si Mariana přiznala, že matka měla v mnohém pravdu.

Po obědě zavolala Mariana Jankovým rodičům, jestli k nim mohou na chvíli přijít. Nedovolala se, Fišerovi nebrali telefon. Babička vyslala tedy dědu s Petříkem do cukrárny pro zákusky. Mariana věděla, že matka bude mít zase proslov. Bylo jí to nepříjemné.

Matka chvíli mlčela a pak začala vemlouvavě. „Mariano, jak si to dál představuješ? Je ti třicet. A jak tě znám, určitě ještě nikoho nemáš. Jak dlouho chceš ještě truchlit? Já bych už chtěla vnoučata.“ „Mami, víš, jak moje těhotenství dopadlo, a vždyť máš čtyři,“ bránila se Mariana. „Vnoučata od dcery jsou vzácnější a Petřík není vlastní.

A Karel si taky mohl vybrat líp.“ Poslední slova matka rozmrzele zahučela. „Mami, ty nejsi s ničím spokojená,“ zakroutila Mariana hlavou. „Janek se ti nelíbil, Jiřina se ti nelíbí. Vždyť jsou spokojení a mají šťastné manželství a tři zdravé děti.

Co víc bys chtěla?“ „Jo, Jiřina je hodná, o rodinu se umí postarat,“ uznávala matka. „Ale nemá ani maturitu.“ To byl vždycky matčin trumf v debatách. „A když se vzali, přišla s holým zadkem, ani peřinu neměla,“ řekla matka znechuceně nakonec. „Já se v tobě opravdu nevyznám,“ řekla dopáleně Mariana. „Janek byl přece bohatý, a přesto u tebe neuspěl.“ „To bylo něco jiného, to šlo o tebe. Starost o cizí dítě žádnými penězi nezaplatíš. A Jiřina s těmi dětmi mohla 20

taky počkat. Tři děti za čtyři roky!“ spráskla ruce matka, dovedla vždycky ze všeho vykličkovat. „Mami, že se nestydíš, a prosím tě, nerouhej se. U těch dětí byli přece vždycky oba,“ zastávala se Mariana švagrové. „Jo, ale ženská má mít rozum,“ ukončila rezolutně matka toto téma.

Marianu matčiny řeči unavovaly. Opakovaly se pokaždé skoro ve stejném pořadí. Naštěstí však děda s Petříkem dorazili a přinesli zákusky. Napětí v bytě opadlo a z matky se opět stala milující babička a obletovala Petříka. Mariana odešla do kuchyně uvařit kávu. Otec přišel za ní a zavřel dveře: „Nic si z toho nedělej. Ona to tak nemyslí, i když si dokážu představit, co ti zase kázala. Trápí ji, že nic nedopadlo tak, jak si představovala. A nemá se čím vychvalovat před bábami v práci. Vždyť víš, že jsou tam všechny stejné. Obětovaly se pro děti a rodinu. Ono to opravdu nebylo lehké držet vás s Karlem skoro současně na vysoké. Utrhávala si od huby, aby z vás něco bylo, a pak to takhle dopadlo.“ „Tati, Karel se má přece dobře. Vydělá za měsíc to, co já za čtyři. S ním se chlubit může. Má peníze i postavení.

No, já chápu, že se snachou prodavačkou se moc kasat nebude. Ale žádný nemá všechno,“ usmála se smutně Mariana.

Otec ji chytil za ruku: „Mariano, jsi nějaká unavená, co se s tebou děje? Vždyť už máš právo i podle morálních zásad začít nový život.“ „V tom to není. Já jsem zatím nikoho nepotkala,“ řekla Mariana. „A hledala jsi vůbec?“ pátral otec. „Nehledala,“ připustila Mariana.

21

„Tak začni hledat,“ povzbuzoval ji otec. „Život je moc krátký na to, abys ho prosnila ve vzpomínkách. Musíš sama chtít a pak to přijde.“ Mariana uvařila kávu a přinesla ji do obývacího pokoje. Matka zaujatě diskutovala s Petříkem o reklamě na lego. S dětmi to vždycky uměla. Mariana věděla své.

Když byli s Karlem ještě malí, matka je pokaždé dokázala dostrkat tam, kam chtěla ona, aniž by si oni sami uvědomili, že je zase po jejím. A matka chtěla, aby nad nimi měla takovou moc i v dospělosti. V nepodstatných záležitostech jí vycházeli vstříc, ale situace se změnila, když si vybrali své životní partnery. Prosadili si svou vůli i přes matčin pláč a citové vydírání.

Do manželství Mariana připravená nebyla. Pilná maminka se v domácnosti vyžívala a nic jí nebylo zatěžko. Po svých dětech jen chtěla, aby se učily a někam to dotáhly. Jaká dřina je domácnost, si Mariana uvědomila hned po sňatku s Jankem, kdy z ničeho nic dostala na starost rodinu s pětiletým dítětem. Pak teprve pochopila matčiny obavy.

Z Brna odjeli rychlíkem v sedm hodin. Doma nechtěl Petřík večeřet. Marianě se chlapec nějak nezdál, ustlala mu tedy vedle sebe v manželské posteli. Ve škole řádila chřipka a třídy byly zdecimované. Petřík asi něco chytil. Mariana přemýšlela, co udělá, když bude nemocný.

Paragraf si vzít nemůže, budou Vánoce, tedy dovolená, a lednová výplata bývá slabá. Po Jankovi zůstalo sice dost peněz, ale Mariana se snažila vyjít ze své výplaty a z výživného na Petříka. Bylo to těžké, protože za těch pět let s Jankem se naučila mít ráda luxusní věci.

A provoz velkého domu stál také hodně peněz. Naštěstí za opravy domu nevydala Mariana za uplynulý rok ani 22

korunu, protože Janek ho dal celý do pořádku. Přesto si dělala starosti. Učitelský plat byl příliš nízký na nekomplikovaný život.

Počkala v posteli, až Petřík usne, a šla si pustit televizi. Program však vůbec nevnímala. Seděla před televizí a přemýšlela o úplně jiných věcech.

V deset hodin zazvonil telefon, volala Ilona: „Tak co na to říkáš?“ Mariana nechápala: „Na co?“ „Je to vůbec možné?“ řekla Ilona nevěřícně. „Ty ještě nic nevíš? Jsou chřipkové prázdniny. Volala jsem Komisařce a ta říkala, že máme být doma a dělat si přípravy. Ve škole sedět nemusíme.“ Mariana si oddechla, problém se vyřešil sám. „Jo, díky.

To se mně právě hodí. Malý bude marod, tak došlo i na nás.“ „Ale víš, proč hlavně volám?“ ševelila Ilona. „Příští sobotu je vánoční večírek hliníkáren. Mám pro tebe pozvánku, vždycky jste přece chodili!“ „Já nevím, Ilono, to se nehodí,“ mínila Mariana. „Neblázni,“ nedala se odbýt Ilona. „Bude tam spousta známých a jdeš přece s námi. Zajisti si hlídání.“ „No tak já si to ještě rozmyslím,“ řekla Mariana a rozloučila se.

Vždyť bych přece jít mohla, přesvědčovala sama sebe Mariana. Kdy jsem kde naposledy byla? Ani nepamatuju.

Táta měl pravdu, měla bych se trochu porozhlédnout po světě. Potřebuju společnost dospělých. Vidím jen samé děti a pár kolegyň ze školy. Šla do kuchyně, a když procházela kolem dveří Jankovy pracovny, podívala se na ně s obavami v očích. „Janku, promiň, já musím začít znovu. A tvůj syn by taky neměl být sám.“ 23

V jedenáct hodin šla Mariana spát. Lehla si vedle Petříka. Vnímala jeho zrychlené dýchání a zjistila, že je trochu teplejší než obvykle. Přitiskla mu na čelo krystalový teploměr a chvíli počkala. 37,5˚ C. No nic, uvidíme ráno. Opět si lehla. Její podvědomí vyneslo na povrch další vzpomínky.

O prázdninách po státnicích seděla v Kolbabce.

Sehnala místo na jedné brněnské základce a byla spokojená. Na střední školu toužila jít, ale netroufala si. Chtěla nejdřív nasbírat zkušenosti na základní škole. Teď čekala na Milana. Věděla, že půl hodiny pro něho nic neznamená. Od té doby, co ukončil koncipienství a stal se advokátem, nebyl pánem svého času. Na dohodnutou schůzku se snažil přijít vždycky, i když obvykle se zpožděním.

Chápala to a byla trpělivá. Nosila s sebou knížku, aby nějak zabila dobu čekání.

Seděla zády ke schodům, pila kávu a četla. Cukrárna, oblíbená u studentů univerzity, bývala o prázdninách poloprázdná, a dnes zela prázdnotou úplně. Najednou uslyšela dětský hlas: „Tati, pojďme si sednout sem.“ A nějaký malý chlapec si sedl k vedlejšímu stolu přes uličku a díval se na Marianu. Ta se na něho podívala a nevěnovala mu dál pozornost. Zabrala se znovu do čtení. Četla detektivku. Vtáhla ji do děje tak, že vůbec nevnímala okolí. Slyšela sice nějaké hlasy, jeden dětský a druhý hluboký, mužský. Ale její detektiv se právě nacházel v tísni a ona ho přece nemohla opustit. Náhle ji do reality vrátil hlasitý smích. Uvědomila si, že se osazenstvo vedlejšího stolu směje a dívá se na ni. Bylo jí zcela jasné proč.

Věděla, že při čtení dělá různé grimasy, podle děje v knížce. Tipla si, jak asi vypadala teď. Vykulené oči, 24

napjatý výraz, horní ret přetažený přes dolní, obličej podepřený dlaní. Karel ji při čtení někdy vyfotil a fotky pak dával k obveselení návštěvám. Když byla menší, dohánělo ji to k zuřivosti, ale později se smála s návštěvami. Karel dokázal podle jejího výrazu říct, jaký druh knížky právě čte. Na některé věci byl přímo odborník.

Mariana se podívala na muže u vedlejšího stolu a srdce jí poposkočilo. Poznala ho okamžitě, i když ho předtím viděla jen párkrát a pouze letmo. „Ahoj, Janku, to je náhoda.“ „Nechtěli jsme tě vyrušovat, ale ty jsi vypadala tak úchvatně, že se to nedalo vydržet,“ řekl Janek. „Můžeme si k tobě přisednout?“ „Počkejte, já si sednu k vám,“ navrhla Mariana. „Vy jste celí obložení a já mám jen kafe.“ Přesedla si a Janek jí přenesl kávu. „Dáš si nějaký zákusek?“ zeptal se. „Ne, dík, já mám jinou drogu,“ řekla Mariana a ukázala na cigarety. „Kouření škodí zdraví,“ řekl chlapeček. „Babička to říká.“ „Já to moc dobře vím a nechci kouřit, ale někdy dělá člověk i to, co nechce,“ vysvětlovala Mariana. „A jak se jmenuješ?“ „Petr,“ odpověděl chlapec. „Ale klidně si zapal, děda taky kouří.“ Bavili se čtvrt hodiny a pak se objevil Milan. Marianu překvapilo, jak Janek reagoval nesouhlasně na jeho příchod. Milan s obezřetným výrazem v očích přeletěl Janka a dítě, pozdravil a k Marianě pronesl, jako by ti dva neexistovali: „Promiň, ale dřív jsem nemohl, měl jsem jednání. Jdeme?“ 25

Janek i chlapec pozorovali Milana s nepřátelským výrazem ve tvářích. Milan vypadal úchvatně. Sebejistý, inteligentní vysoký muž ostrých rysů, bez jakéhokoliv náznaku slabosti, luxusně oblečený. Prototyp úspěšného mladého muže se skvělou budoucností. Jen Mariana věděla, že to, co se mu objevilo v očích, když je uviděl spolu, byla nejistota a tušení nějakého nebezpečí. I když ona ještě tehdy nechápala, čeho se Milan bojí. „Kdo to byl?“ zeptal se Milan, když vyšli před cukrárnu.

Mariana se dala ochotně do vysvětlování a neopomněla přidat i důvod, proč se s ním Melánie rozešla.

Milan jen kroutil hlavou. Za chvíli na Janka zapomněli. Prožili krásný den a ještě krásnější noc. Mariana se však přistihla, že v Milanově objetí myslí i na někoho jiného.

Asi za měsíc se Mariana s Jankem setkala opět v Kolbabce. Myslela si, že je to náhoda, ale z jeho rozhovoru se servírkou pochopila, že je tu teď častým hostem. Dali se nenásilně do řeči a čas jim příjemně ubíhal. Když se rozcházeli, pozval ji Janek s trochu nejistým výrazem v očích do kina. S radostí přijala a dohodli se na zítřku.

Věděla, že Milan nebude mít čas. Stejně ji v poslední době zanedbával. Přednost měla jeho práce. Zcela fanaticky se do ní pohroužil, nevnímal své okolí a zapomínal na čas. Odstěhoval se od rodičů do podnájmu, a tak mohli společně trávit noci. Někdy byl Milan tak unavený, že spal jako dřevo. Schoulil se Marianě v náručí a nevěděl o světě. Neuvědomoval si, že nechává Marianě prostor pro nebezpečné myšlenky. Mariana držela spícího Milana v náručí a přemýšlela o různých věcech. Později myslela už jen na Janka.

26