Třináctá oběť

Tony Parsons Třináctá oběť Originální název: Die Last Vydáno u Century, a division of The Random House Group Limited, London, Great Britain 2017 Překlad Michaela Teličková Odpovědná redaktorka Anna Formánková Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz Copyright © 2017 by Tony Parsons Translation © Michaela Teličková, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8878-6

TONY PARSONS TŘINÁCTÁ OBĚŤ

Pro Roba Warra z Highbury, Muswell Hillu a Hove

Jak často jsem ležel v dešti na cizí střeše a myslel na domov.

William Faulkner, Když jsem umírala

PROLOG Dívka z Bělehradu

První věc, kterou jí vzali, byl pas.

Z kabiny náklaďáku seskočil muž a zaluskal na ni prsty.

Pas už měla nachystaný v rukou, připravená na první setkání s nějakou úřední osobou, a když ho tomu muži podala, uviděla ve slabém světle bělehradských pouličních lamp, že už v ruce drží celý štos dalších pasů. Její srbský pas byl vínově červený, ale ostatní pasy takové nebyly – byly zelené, modré a jasně červené, pocházely z mnoha různých míst. Ten muž zastrčil její pas pod gumičku, která držela celou hromádku pohromadě, a schoval je do kapsy tlustého zimního kabátu. Myslela si, že doklady si bude moct nechat.

Podívala se na něj a zalapala po dechu. Jednu stranu tváře měl pokrytou starými jizvami – rozervaná pokožka vypadala, jako by kdysi dávno roztála a zase ztuhla do nové podoby. Pak muž luskl prsty podruhé.

Zmateně se podívala na svého mladšího bratra. Ukázal na její kufr – ten muž kufr evidentně chtěl. Pak ale promluvil anglicky, i když to nebyla mateřština ani jednoho z nich. „Žádný místo,“ řekl příkře a ukázal na náklaďák.

Dívka tvrdohlavě sevřela držadlo svého kufru a uviděla přitom, jak se v očích toho muže najednou rozhořel čirý hněv.

7

třináctá oběť

Zaluskal prsty. Pustila kufr.

Kufr byl už druhá věc, kterou jí sebral. Šla jí z toho hlava kolem. Neuplynula ani minuta a ona už se vzdala pasu a přišla o majetek. Cítila z toho muže pot a cigarety a vůbec poprvé se zamyslela nad tím, jestli nedělá obrovskou chybu.

Podívala se na bratra.

Třásl se zimou. V Bělehradě bývá v lednu třeskutý mráz a průměrná teplota se tu drží jen kousek nad bodem mrazu.

Objala ho. Byl to vytáhlý šestnáctiletý kluk v brýlích, které na jedné straně držely pohromadě jenom díky izolepě. Skousl si ret a snažil se ovládnout. Opětoval jí objetí a odmítl ji pustit a držel ji pořád i ve chvíli, kdy se od něj něžně odtáhla. Na obličeji měl nesmělý úsměv, když nadzvedl telefon do výše jejich hlav. Usmáli se na červené světýlko svítící ve tmě, zatímco je vyfotil.

Pak ji muž s roztavenou tváří vzal za paži těsně nad loktem a zatáhl ji k náklaďáku. Nezacházel s ní zrovna jemně. „Žádný čas,“ řekl jí.

V zadní části náklaďáku naproti sobě seděly dvě řady žen. Všechny se otočily, aby se na ni podívaly. Byly tam černošské tváře. Asijské tváře. Tři mladé ženy, co mohly být sestry, zahalené v hidžábech. Všechny si ji prohlížely, ale ona nespouštěla oči ze svého bratra, který stál na prázdné bělehradské ulici a v ruce držel její kufr. Zvedla ruku na rozloučenou a on otevřel pusu, aby jí něco řekl, jenže zadní dveře se najednou s bouchnutím zavřely a její bratr zmizel. Tak tak se udržela na nohou, zatímco se náklaďák dal do pohybu směrem na sever k hranici.

8

prolog

Za světla osamocené žárovky na stropě náklaďáku uviděla, že se tam spolu s nimi nachází i krabice. Spousta krabic a všechny byly stejné.

Stálo na nich: Birnen – Arnen – Nashi – Peren – Grushi – Pere – Peras – Poires. „Kruske,“ pomyslela si a pak se v přípravě na svůj nový život hned opravila na angličtinu. „Hrušky.“ Ženy se na ni pořád dívaly. Jedna z nich, ta, která byla nejblíž ke dveřím, se posunula, aby jí udělala místo.

Musela pocházet z Afriky, ještě ani pořádně nedospěla a její pleť byla tak tmavá, až se zdálo, že se téměř leskla.

Afričanka se na ni povzbudivě zeširoka usmála a přívětivým gestem pozvala dívku z Bělehradu, aby se vedle ní posadila.

Přikývla na poděkování, posadila se a pomyslela si, že ta dívka z Afriky je doopravdy milá.

Ta milá dívka zemře jako první.

O osm hodin později všechny ženy stály před benzínkou a střídaly se na popraskaných a rozbitých záchodech v posledním zoufalém pokusu o základní hygienu.

Dívka z Bělehradu se podívala na auta na dálnici. Svítající zimní slunce mělo mléčně bílou barvu a dopadalo na kilometry a kilometry polí, stejně pustých jako povrch měsíce. „Co je tohle za zemi?“ zeptala se. „Rakousko?“ tipovala jedna z žen v hidžábu. „Německo?“ „Je to bohatá země.“ Muž vyšel ze záchodu, jednou rukou si zapínal zip od kalhot a druhou už na ně luskal.

9

třináctá oběť

„Žádný další,“ oznámil a ženy se na něj zmateně zatvářily. Netrpělivě jim prsty zaluskal před obličeji. „Žádný další pauzy,“ vysvětlil a protočil oči nad jejich neschopností rozumět jeho plynulé angličtině.

Za chvíli byly zpátky na dálnici. „Žádný pauzy,“ řekla ta milá dívka a obličej se jí rozzářil širokým úsměvem. „Žádný kufr. Žádný čas.“ „Žádný parkování!“ zasmála se dívka z Bělehradu. „Žádný kouření!“ přidala se žena z Asie.

Jedna z žen v hidžábu zamávala svým vybitým telefonem. „Žádný signál!“ Pak se všechny společně zasmály. A to bylo naposledy. V náklaďáku teď totiž začínalo být chladno, dokonce mnohem chladněji, než jak bývá v Bělehradnu o lednové půlnoci. Nejdřív si myslela, že je to kvůli tomu, jak země pod koly auta postupně stoupá, vypadalo to totiž, že projíždí horami.

Ale pak si všimla obláčků páry, které vycházely od úst ostatním ženám.

Ten chlad nepřicházel zvenku.

Byl uvnitř náklaďáku.

A každým dalším okamžikem se tam ochlazovalo víc a víc. Byla tam moc velká zima na to, aby se tam dalo spát.

A nakonec tam byla moc velká zima na to, aby se tam dalo žít.

Dívka z Bělehradu se zachvěla. Dokonce i vzduch mrznul.

Bolely ji z toho oči.

Dotkla se kovových dveří vedle sebe, které byly tak ledové, že jí to popálilo prsty.

10

prolog

Krev se jí stáhla z rukou hlouběji do těla ve snaze ochránit orgány, které ji udržovaly při životě. Cítila, jak jí ledový vzduch proniká do krve jako jed.

Zadupala nohama a protáhla si ruce ve snaze přinést do nich nějaké teplo, pohyb, život.

Ta milá dívka ji pozorovala. „Taková zima,“ řekla dívka z Bělehradu a cítila se hloupě za to, že právě konstatovala něco tak bolestně očividného.

Ale ta milá dívka přikývla. „Ano. Podělíme se o moje rukavice.“ „Ne, ne.“ „Prosím, sestro. Obleč si je se mnou.“ Chvíli takto seděly – znecitlivělé ruce měly obě vmáčknuté do rukavic té milé dívky, dlaně měly přitisknuté na dlaně té druhé.

Ale pak ji začaly bolet chodidla. Nebyla jen ledová.

Cítila v nich oslepující, trýznivou bolest. Když zadupala nohama, aby si je zahřála, ucítila, jak se jí svaly na krku a na ramenou stáhly. Opsala hlavou osmičku, jako to dělávala její matka, když měla ztuhlý krk, ale nepocítila vůbec žádný rozdíl. Všimla si, že se ta milá dívka zachvěla zimou a s němou hrůzou pozorovala, jak se z toho stal silný třes.

Podívala se na ostatní ženy. Jedna z žen v hidžábu už byla ve stavu mnohem hlubším, než je spánek.

Podívala se na milou dívku a všimla si, že z jejích hustých černých řas visí rampouchy. Pohled na ni ji naplnil děsem.

Postavila se, prudce vytáhla ruce z rukavic a uvědomila si, že ledový mráz, který jí nejprve sevřel jen ruce a chodidla, se jí teď rozšířil po celém těle.

11

třináctá oběť

Všechno měla ztuhlé. Všechno ji bolelo. Začala se třást strachem.

Všechny tu zemřou.

Bušila na ocelovou přepážku bez oken, která je dělila od kabiny řidiče. Cítila cigarety. Slyšela hlasy. Mužský a ženský.

Zabušila silněji.

Náklaďák nezastavoval.

Nepřestávala ale bušit na přepážku řidičovy kabiny, zatímco za ní ostatní ženy tiše seděly, i když některé z nich ji pozorovaly pootevřenýma očima.

A náklaďák pořád nezastavoval.

Dlouho poté, co to vzdala a svezla se vedle té milé dívky – byly to hodiny nebo minuty? –, náklaďák konečně zastavil. Slyšela zvuk velkých naftových motorů, vzdálených hlasů a – nebo se jí to zdálo? – něčeho, co znělo jako lodní siréna.

Postavila se na necitlivé nohy a osamoceně stála v zadní části náklaďáku a bušila na dveře, dokud neměla pošramocené a zkrvavělé ruce. Ale ten muž, který je vezl, dostál svému slovu.

Dveře zůstaly zavřené.

Nakonec se náklaďák dal znovu do pohybu.

Mráz jí teď dosáhl až do mozku. Upadla na podlahu. Mysl měla zamlženou. Chtěla udělat něco opravdu důležitého – tím si byla jistá –, ale najednou jí ten plán nějak vypadl z paměti. Postavila se a zaraženě se dívala na ostatní ženy před sebou. Co měla znamenat ta ledová mlha, která jí obestírala mysl? Doopravdy se teď začínala bát, pohltil ji nekontrolovatelný, beze12

prolog

jmenný strach, který jí sevřel srdce a přinutil ji zatnout zuby.

A potřebovala čůrat.

A prsty měla pokryté malými puchýři.

A byla neskutečně unavená.

Takové vyčerpání ještě nikdy necítila. Znovu klesla na podlahu a věděla, že už se znovu nezvedne.

Zavíraly se jí oči. Potřebovala spát.

Pomalu zavírala víčka a přitom se rozhlédla po neznámých obličejích, které ji obklopovaly.

Kde byl její bratr? Proč nebyli spolu? Neměli se rozdělovat. Kde byl? Vzpomněla by si, kdyby se dokázala soustředit. Ale teď bude spát, rozhodla se. Bude se o to strachovat, až se pořádně vyspí.

Jenom hlas té milé dívky ji dokázal přivést nazpět. „Obejmeš mě prosím, sestro?“ Trhnutím otevřela oči a podívala se na tu milou dívku, aniž by poznala její obličej, ačkoli tušila, že už ji někde předtím viděla.

Teď už se třásla silně a celým tělem jí procházely děsivě mimovolné záškuby. Přímo naproti ní seděla mladá Asiatka s doširoka otevřenýma očima, přestože spala.

Někde hluboko uvnitř své zamlžené mysli věděla, že jde o spánek, ze kterého se už nikdy neprobudí.

Tváře ostatních žen se rozplývaly v temnotě a slívaly se do tvarů, které neměly s lidskými tvářemi nic společného. Pak se jedna z žen postavila a začala se svlékat.

Strhávala ze sebe oblečení a nestarala se ani o knoflíky, jak se ho snažila zoufale zbavit. „Hořím,“ řekla anglicky a pak se prudce posadila, schoulila se do klubíčka a zavřela oči.

13

třináctá oběť

Dívka z Bělehradu němě zírala na krabice, které je obklopovaly ze všech stran. Stálo na nich: Birnen – Arnen – Nashi – Peren.

Grushi – Pere – Peras – Poires. Hrušky snad ve všech možných jazycích na světě, až na jazyk její domoviny.

Jak se to ovoce řekne srbsky? „Kruske,“ vyslovila nahlas.

Slyšela, jak ji volá matka, jak zřetelně vyslovuje její jméno, i když už pět let leží pod zemí.

Jak je to vůbec možné?

Spi, řekla si, vyřešíš to později.

Ale pak ji čísi hlas znovu přivedl nazpět. „Prosím, sestro. Obejmi mě.“ A tak objala tu milou dívku – předtím to zapomněla udělat – a držela ji ještě dlouho poté, co se přestala třást.

V zadní části náklaďáku se teď rozléhalo ticho. Venkovní svět také mlčel, protože během té nekonečné noci náklaďák konečně zastavil a zůstal stát, i když nikdo nepřišel otevřít dveře.

Už neviděla páru, která by jí vycházela od úst. Místo toho už si ani neuvědomovala potřebu dýchat.

A když jí ta milá dívka zemřela v náručí, najednou tomu porozuměla. Umírání je lehké.

To život je těžký.

14

ČÁST PRVNÍ ŽENA, KTERÁ SE PROPADLA LEDEM

1 Všichni jsme si mysleli, že je to bomba.

Proto byla čínská čtvrť opuštěná. Když si lidé myslí, že policie našla mrtvolu, okamžitě všichni vytáhnou telefony a najdou si místo s dobrým výhledem, ale jakmile mají dojem, že jsme našli bombu, vypaří se jako pára nad hrncem.

Náklaďák stál před restaurací s plněnými knedlíčky na Gerrard Place, která značí začátek londýnské čínské čtvrti. Byl zaparkovaný ve zvláštním úhlu a oběma levými koly stál na chodníku.

Samotný náklaďák se nijak nelišil od řady dalších náklaďáků rozvážejících ranní dodávky do obchodů a restaurací v čínské čtvrti, které lemovaly celou jednu stranu ulice Gerrard Street. Ale tenhle náklaďák vypadal, jako by ho tu někdo nechal – zaparkovaný v podivném úhlu a se dvěma koly na chodníku –, jako by se odsud řidič snažil co nejrychleji zmizet. A to nás vždycky spolehlivě dovede jen k jedinému závěru.

Je tam bomba.

Až na pohupující se červené lucerny ohlašující příchod čínského nového roku byla čínská čtvrť prázdná.

Pohybovali se tam jen členové ozbrojené složky v polovojenských uniformách, záchranáři z několika různých nemocnic, hasiči ze stanice na Shaftesbury Avenue, poli17

třináctá oběť

cisté z protiteroristické jednotky, psi se svými psovody z kynologického útvaru a náš tým pro vyšetřování vražd z centrály ve West Endu ze Savile Row 27, která je od čínské čtvrti vzdálená jen pár kroků.

Dohromady to bylo celkem dost lidí. Všichni jsme byli napjatí a ve štiplavě ledovém vzduchu se nám před obličeji srážel dech do drobných obláčků páry. Ale nebyl tam nikdo, kdo by tam neměl co pohledávat.

Civilisté – doručovatelé i pracovníci, kteří si to přes Soho krátili do svých kanceláří na Mayfair, Marylebone nebo Oxford Street – se totiž vytratili, jakmile se objevila policejní páska a rozkřiklo se, co se tu děje. Zůstal tady jenom jeden místní, postarší čínský muž, který si náklaďáku všiml a zavolal na policii. Byl to malý, robustní pán, který nejspíš strávil celý život taháním beden plných piva značky Tsingtao do obchodů a restaurací v čínské čtvrti. Na jeho malé postavě byla patrná pracně vydřená síla a tvrdost.

Slabé zimní slunce pomalu stoupalo nad střechy v chabém pokusu o lednový úsvit. Aniž bych se podíval na hodinky, věděl jsem, že musí být kolem osmé. Upíjel jsem trojité espreso z kavárny Bar Italia a pozoroval jsem opuštěný náklaďák, zatímco detektiv konstábl Edie Wrenová vyslýchala toho Číňana. „Takže jste neviděl řidiče?“ ptala se ho Edie.

Zavrtěl hlavou. „Jak už jsem vám řekl, detektive, řidiče jsem vůbec nezahlédl.“ Jeho přízvuk mě překvapil. Mluvil stejně formálně jako rozhlasový moderátor rádia BBC z dob dávno minulých, jako by se naučil anglicky tím, že poslouchal jejich mezinárodní vysílání.

18

část první: žena, která se propadla ledem

„Zopakujte mi to,“ trvala na svém Edie. „Pane.“ „Viděl jsem jen ten náklaďák.“ Mávl směrem k němu. „Byl zaparkovaný na chodníku. Řidič už byl pryč.“ „Byl to Číňan?“ „Žádného řidiče jsem neviděl.“ Edie se odmlčela. „Nesnažíte se nikoho ochránit, že ne, pane?“ „Ne.“ Edie se na něho tvrdě podívala. „Máte povolení k pobytu v této zemi, pane?“ Ten malý muž se vypjal do plné výšky a narovnal záda.

Ranila jeho hrdost. „Už mnoho let mám britský pas. Ale co to má společného…“ Edie ani nezvedla svůj bledý obličej od zápisníku. „Jen mi odpovězte na otázky, pane. Dotkl jste se toho náklaďáku? Existuje důvod, kvůli němuž bychom na něm mohli najít vaše otisky prstů?“ „Ne,“ odpověděl. „Zavolal jsem policii, která okamžitě dorazila. A řekli, že tam může být bomba.“ Nadzvedl jsem policejní pásku s nápisem POLICIE VSTUP ZAKÁZÁN a držel jsem ji, aby pod ní mohla projít psovodka s pátracím psem. Byla to mladá policistka, vypadala až nečekaně uvolněně a její hnědobílý anglický špringlšpaněl se jí na vodítku vzpouzel, jak se nemohl dočkat, až se do toho pustí. „Hodná Molly,“ klidnila ji psovodka. Všichni jsme je sledovali pohledem až k náklaďáku.

Kynologický útvar využívá psy, které si v útulcích většinou nikdo nechce adoptovat – psy se spoustou energie, kteří jsou neskutečně zvědaví a nikdy se nedokážou pře19

třináctá oběť

stat hýbat. Přesně ty vlastnosti, které jsou u domácích zvířat nevítané, jsou pro pátrací psy obrovskou výhodou, když hledají výbušná zařízení.

Molly očichala podvozek opuštěného náklaďáku, jako by to byla růže.

Zase jsem jim nadzvedl pásku, když se vracely. „Co si o tom Molly myslí?“ zeptal jsem se. „Molly si myslí, že tam žádná bomba není,“ odpověděla mi psovodka.

Poškrábal jsem fenku za ušima. „To mi stačí,“ přikývl jsem.

Pohlédl jsem na drobnou ženu s brýlemi, která stála opodál se členem ozbrojené jednotky. Obličej mu kompletně zakrývala kukla s balistickou přilbou. Žena v ruce držela nízkotučné latte z kavárny Bar Italia – policisté mají Bar Italia v oblibě, protože tam mají dobrou kávu a mají otevřeno dvacet čtyři hodin denně. Muž v ruce zase držel poloautomatickou útočnou karabinu SIG Sauer SG 516. Ta žena byla moje šéfová, detektiv šéfinspektorka Pat Whitestoneová, a muž byl pravděpodobně velitelem protiteroristické jednotky. Kývl jsem jejich směrem a šéfinspektorka Whitestoneová mi odpověděla pozvednutím kelímku s kávou.

Stal se z toho náš případ. „Otevřete to,“ zavolal jsem a podlezl jsem policejní pásku.

Hasič ze stanice na Shaftesbury Avenue se ke mně přidal. Usmál se na mě a bylo na něm vidět, že je hodně vyčerpaný. Musel zůstat ve službě i potom, co si odsloužil noční směnu. Přes rameno si nesl metr dlouhé, jasně červené štípačky. Když jsme dorazili k náklaďáku, shodil 20

část první: žena, která se propadla ledem

je z ramene a přiložil jejich ocelové čelisti na zrezavělý zámek, kterým byly zabezpečené zadní dveře.

Podíval se na mě, krátce přikývl a pustil se do toho.

Levný zámek se poddal hned napoprvé.

Oba jsme popadli jednu stranu dveří a otevřeli jsme je.

Zíral jsem do temnoty. Udeřil mě chlad. Teplota venku na ulici byla jen kousek nad bodem mrazu. Ale to nebylo nic oproti teplotě v náklaďáku.

Vlezl jsem dovnitř, zatímco si moje oči přivykaly temnotě.

A tehdy jsem uviděl ty ženy.

Byly jich tam dvě řady, seděly naproti sobě a zády se opíraly o stěnu náklaďáku.

Všechny byly mladé a tiché a vypadaly, jako by zemřely tam, kde seděly. Na obličejích měly tenkou vrstvu ledu.

Některé z nich měly otevřené oči. Jiným z úst, nosu a řas visely drobné rampouchy. Led se jim usadil všude, kde byla nějaká vlhkost.

Zalapal jsem po dechu.

Některé z nich měly roztrhané oblečení, jako by je někdo napadl. Žádný zápach smrti se tam nevznášel, ale přesto byla cítit všude kolem.

Zlomil jsem se v pase, jako by mi někdo uštědřil silnou ránu do žaludku.

Ale pak jsem se narovnal a otočil se zpátky na ulici. „Potřebujeme tu pomoc!“ Dvě záchranářky se rozběhly k náklaďáku.

Ustoupil jsem, aby mohly projít dovnitř.

Ohlédl jsem se na Edie Wrenovou, která v ruce pořád držela svůj zápisník, a uviděl jsem, jak se předklání, ruku má opřenou o okenici restaurace s knedlíčky a čeká, jestli 21

třináctá oběť

bude zvracet. Nic se nestalo. Narovnala se a podívala se na mě. Její pihovatá tvář byla bledší než obvykle.

Kývli jsme na sebe.

Otočil jsem se k záchranářkám. Byly ve vzdálenější části náklaďáku, pracovaly zády k sobě a obě se krčily u žen nejblíž u kabiny řidiče.

Detektiv šéfinspektorka Whitestoneová stála u otevřených dveří a hleděla do temnoty. Zavrtěla hlavou, zatímco si prohlížela ty nehybné ženy a všimla si jejich roztrhaného oblečení. „Co se tady sakra stalo?“ Po boku se jí objevila Edie.

V rukou něco držela. „Našla jsem pasy,“ oznámila nám. „V kabině. Pod palubní deskou. Kolik je tam těl, Maxi?“ Rychle jsem je spočítal. Na každé straně jich bylo šest. „Dvanáct,“ řekl jsem jí.

Edie spočítala pasy. „Jsi si jistej, že jich je jenom dvanáct?“ „Ano.“ Edie zavrtěla hlavou. „Ale těch pasů je třináct.“ „Spočítejte to znovu,“ rozkázala Whitestoneová. „Oboje.“ Znovu jsem spočítal ženy v náklaďáku. Edie zase přepočítala pasy, které měla v ruce. Byly modré, rudé a zelené. Tyhle ženy pocházely ze všech možných míst. „Turecký, srbský, nigerijský,“ hlásila Edie. „Syrský, syrský, syrský. Afghánský, irácký, íránský. Pákistánský, čínský, somálský. A další turecký.“ Ukázala mi je. „Stopro je tu třináct pasů.“ 22

část první: žena, která se propadla ledem

„A uvnitř je dvanáct žen,“ řekl jsem pevně. „Takže kdo nám chybí?“ zeptala se Whitestoneová.

Zavrtěl jsem hlavou a otočil jsem se k záchranářkám, které postupovaly náklaďákem. „Mrtvá,“ prohlásila jedna, aniž by se otáčela. „Mrtvá,“ odpověděla na to druhá.

Posunuly se dál.

Dvě ženy, které seděly nejblíž zadním dveřím, se držely ve stejném věčném objetí jako lidé z Pompejí. Tiskly se k sobě, jako by to byly sestry, přestože jedna z nich měla ebenově černou pleť a ta druhá mléčně bílou.

Dotkl jsem se zápěstí mladé černošky, pak bělošky.

Cítil jsem jenom chlad. „Nemají žádný puls,“ řekl jsem záchranářkám.

Jedna z nich zavrtěla hlavou a zaklela. „Nechte to laskavě na nás, ano?“ požádala mě naštvaně. „Je to jiný, když zmrznou, jasný? Nic takovýho jste předtím nezažil. Srdeční tep a dýchání se jim zpomalí tak, že jsou nezachytitelný. Jenom proto, že nedokážete najít puls, ještě neznamená, že jsou mrtvý.“ „Můžete počkat venku, detektive?“ požádala mě ta druhá.

Podíval jsem se na ženy s roztrhaným oblečením. „Vypadá to, jako by je někdo napadl, než zemřely,“ poznamenal jsem.

Ta ze záchranářek, která mě požádala, abych počkal na ulici, se na mě ani nepodívala, ale odpověděla mi. „Je dost pravděpodobné, že si to udělaly samy,“ řekla mi trpělivějším tónem. „O hypotermii existuje staré rčení – nikdo není mrtvý, dokud není ohřátý a mrtvý. A přesně to se děje, než zemřou. Myslí si, že hoří.“ 23

třináctá oběť

Otočil jsem se k objímajícím se ženám po mém boku.

Oči té s černou pletí byly otevřené. Ale ta druhá, běloška, je měla zavřené. Znovu jsem se pokusil nahmatat její puls, ale pořád jsem nic necítil. Její pokožka byla ledovější než hlubiny hrobu.

Kolik jí mohlo být let? Devatenáct? Dvacet?

Svěsil jsem hlavu. Přemohl mě zármutek.

A její prsty se natáhly a popadly mě za zápěstí.

Okamžitě jsem ji chytil do náruče a volal jsem na sanitku a mezitím se ke mně natahovaly ruce, aby mi pomohly dostat ji ven z toho náklaďáku smrti na nosítka, která jsme naložili do sanitky zaparkované uprostřed Shaftesbury Avenue. Její modrá světla prozařovala ledové zimní ráno. Spěchali jsme městem, sirény hlasitě kvílely do světa a oznamovaly mu, že se nám má klidit z cesty. „Jsi v bezpečí,“ říkal jsem jí, zatímco jsem se snažil udržet na nohou v kymácející se sanitce a tiskl jí ruce ve snaze vehnat jí do nich trochu tepla. „Seženeme ti pomoc.

Nevzdávej to. Zůstaň se mnou.“ Neodpověděla. „Nevzdávej to, jasný?“ naléhal jsem.

Pořád neodpovídala.

Nikdy jsem necítil nic ledovějšího než její ruce. „Prozradíš mi svoje jméno?“ zeptal jsem se. „Jmenuju se Hana,“ zašeptala.

24

2 Když jste v Londýně a máte zástavu srdce – nebo když vám tepová frekvence klesne na neskutečně nízkou hodnotu, protože právě umíráte na podchlazení –, záchranáři a sanitáři mají tu pravomoc vynechat nejbližší pohotovost a vzít vás rovnou do jednoho z osmi specializovaných kardiochirurgických center, což okamžitě zdvojnásobí vaše šance na přežití.

A to je přesně to, co udělali s Hanou.

Sanitka spěchala na sever a já jsem zůstal po Hanině boku, dokud ji urychleně neumístili na jednotku intenzivní péče v nemocnici Royal Free v Hampsteadu. A pak jsem čekal. Poté, co jsem do sebe kopl dva šálky vroucí černé kávy, přišel za mnou doktor. Byl to mladý muž okolo třiceti let, který vypadal, jako by nespal od té doby, co dostudoval. Na jeho jmenovce stálo Dr. Patel.

Podíval se na můj policejní průkaz a přikývl. „Znáte jméno oběti, detektive Wolfe?“ zeptal se mě. „Vím jenom její křestní jméno,“ odpověděl jsem. „Jmenuje se Hana.“ „Hana má těžké podchlazení. Což je snadné diagnostikovat, ale složité ošetřit. Prochází teď něčím, čemu říkáme afterdrop syndrom: její vnitřní teplota po přesunutí z chladného prostředí nadále klesá. Je pravděpodobné, že po několik příštích hodin bude ještě klesat. Připojíme ji 25

třináctá oběť

na mimotělní oběh, což nám umožní odvést jí krev z těla, zahřát ji a vrátit zpět. Právě je připojená na kardiopulmonální bypass, což nám pomáhá zachovat v jejím těle krevní oběh a dodávat jí kyslík.“ Odmlčel se. „Nevíte, jak dlouho byla vystavená teplotám pod bodem mrazu?

Nebo něco o její anamnéze?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Kdy si s ní budu moct promluvit?“ Podíval se na mě, jako by mi to pořád úplně nedocházelo. „Osoba s těžkou hypotermií je jen krůček od smrti, detektive – omezí mozkové a srdeční funkce a vnitřní orgány přestanou fungovat. Rozumíte mi? Všechno, co vás udržuje při životě, najednou zkolabuje.“ Prohrábl si řídnoucí vlasy. „Dokonce ani nemůžeme někoho prohlásit za mrtvého, dokud jejich tělo nezahřejeme na normální tělesnou teplotu.“ Konečně jsem mu porozuměl.

Hana umírá.

Když jsem dorazil na centrálu, pod velkou modrou lucernou u vchodu na Savile Row 27 stál zhruba šedesátiletý podsaditý Číňan.

Poznal jsem v něm toho muže, kterého Edie vyslýchala předtím, než jsme otevřeli náklaďák, muže, který to celé nahlásil. Vypadá to, že ho vzali na centrálu na důkladnější výslech, ze kterého ho teď akorát propustili. Ostražitě se na mě podíval, když jsem začal vycházet nahoru po schodech. „Děkuji vám za pomoc,“ řekl jsem mu.

Zavrtěl hlavou.

26

část první: žena, která se propadla ledem

„Nejsem si jistý, jestli jsem vám moc pomohl.“ Podíval se zpátky na vchod na centrálu. „Řekl jsem vašim kolegům všechno, co jsem viděl, ale nemyslím si, že mi věří.“ Znovu mě zarazilo, jak formálně a staromódně jeho angličtiny zněla. Cítil jsem v tom propast mezi tou zdvořilou a slušnou zemí, kterou si představoval, když poprvé uslyšel angličtinu z rádia v Hong Kongu, a mezi drsnou realitou, kterou v Londýně poznal.

Věřil jsem mu – to, že toho řidiče neviděl, i to, že už nám neměl co dalšího říct. Poznal jsem, že má dojem, že jsme s ním nezacházeli úplně nejlíp.

Podal jsem mu ruku a představil jsem se.

Potřásl mi rukou, i když měl tak slabé sevření, že jsem toho gesta vzápětí začal litovat. „Jmenuji se Keith Li,“ řekl mi. Patřil do generace Číňanů, kteří automaticky převzali anglické jméno; většinou šlo právě o ta jména, která Britové přestali používat před dvěma nebo třemi generacemi. „Máte výbornou angličtinu.“ „V Číně jsem byl učitelem.“ Hořce se zasmál. „V Anglii nejsem nic.“ Vyšel jsem po schodech do vyšetřovací místnosti pro závažné případy.

Whitestoneová a Edie měly na rukou modré nitrilové rukavice a pečlivě studovaly pasy z různorodých zemí v červených, modrých a zelených barvách, které před sebou měly rozprostřené, jako by to byl balíček karet.

Detektiv praktikant Billy Greene seděl u svojí pracovní stanice a dlouhé a vyzáblé tělo měl shrbené, zatímco si prohlížel černobílé záběry vozidel. Jejich poznávací 27

třináctá oběť

značky se mu přitom zobrazovaly žlutě a černě na spodní části obrazovky.

Mezi Whitestoneovou a Edie seděl drobný muž ve středním věku s brýlemi s tlustými skly. Taky na sobě měl rukavice a vstrkoval pas, který vypadal jako srbský, do nějaké velké stříbrné krabice. Přístroj vypadal jako tiskárna z dob dávno minulých a muž připomínal krtka. „Mluvil jsi s ní, Maxi?“ zeptala se mě Whitestoneová.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemocnice mi dá vědět, až ji propustí z jipky. Kolik dalších to přežilo?“ „Žádná,“ odvětila ponuře Whitestoneová. „Zbytek z nich na místě činu prohlásili za mrtvé. Diviznímu lékaři to chvíli trvalo. Podle všeho to jde špatně poznat, když někdo umrzne k smrti. Má to něco společného s tím, že se tepová frekvence zpomalí na minimum. Takže máme jedenáct mrtvých.“ Poklepala na vínový pas se zlatým erbem. „A Hana Novaková bojuje o život v nemocnici.“ „Pořád nám zůstává třináctej pas,“ ozvala se Edie.

Kývla na muže s přístrojem. „Tady Ken je z imigračního úřadu na Heathrow.“ „Dělám sporný doklady,“ řekl mi Ken. „Kontroluju ty vaše pasy tady ve VSC40, ta pozná, kolik z nich je košer.“ „Co ten přístroj dělá?“ „Umí přečíst mikročipy, zhodnotit kvalitu papíru a zkontrolovat povrchový prvky, jako jsou víza a podobně,“ odpověděl. „Dokáže odhalit falešný vodoznaky, padělaný kovový proužky a podomácku udělanej inkoust.“ Nesměle se na mě usmál, jak se postupně rozmluvil. „Vlastně je to jako detektor lži pro cestovní doklady.“ 28

část první: žena, která se propadla ledem

Dlaněmi v rukavicích lehce přejel přes pasy. Přes rudý íránský i tmavě modrý syrský. Přes zelený pákistánský i vínově zlatý srbský. A přes dva turecké – jeden tmavě červený a jeden zelený. „Existují tisíce způsobů, jak zfalšovat pas,“ prozradil nám. „Najdou se pasy, který jsou pravý, ale je v nich vyměněná fotografie. Nebo pasy, kde je všechno v pořádku, až na zfalšovaný víza. No a VSC40 to dokáže všechno odhalit.“ Kenovo povolání vysvětlovalo jeho krtčí vzhled.

Představil jsem si, jak tráví většinu svých pracovních dní zavřený v tmavé místnosti u příletové haly letiště Heathrow. Nepochyboval jsem o tom, že by ho nepřivedli na centrálu, pokud by ve své práci nebyl absolutně nejlepší. „A jak to zatím vypadá?“ zeptal jsem se. „Ty pasy jsou všechny stejně falešný jako devítieurová bankovka,“ prohlásil Ken a v úsměvu se mu zrcadlila profesní hrdost. „V Heathrow vídáme ty nejlepší padělky na světě. Ale tyhle pasy k těm nejlepším nepatří ani zdaleka.

Tohle dělali zelenáči. Až na tenhle. Ten je pravej.“ Byl to ten pas, na který poklepala Whitestoneová. Ken nadzvedl vínový pas se dvěma zlatými nápisy v azbuce po obou stranách zlatého erbu. Natáhl jsem si modré nitrilové rukavice a vzal ten pas do rukou. Ze stránky s identifikačními údaji na mě koukal vážný obličej Hany Novakové.

Měla dlouhé rovné hnědé vlasy, které vypadaly, jako by si je na koncích natočila nějakou kulmou. Byl to zvláštně dojemný pokus o vylepšení vzhledu mladé ženy, která byla krásná i bez toho, jen o tom ještě nevěděla.

29

třináctá oběť

Ken přejel prsty přes štos padělaných pasů. „Ani bych nečekal, že tyhle pasy budou kvalitní padělky,“ pokračoval Ken. „Dostat se do Británie v zadní části náklaďáku je ta úsporná varianta. V Heathrow vídáváme jiný lidi – profesionály z Damašku a Bagdádu –, kteří zaplatili i patnáct táců a víc za padělaný cestovní doklady, co jim vytvořili opravdoví odborníci.“ „Takže převaděči,“ navázal jsem na to, „lidi pašují spíš letadlem než zadkem náklaďáku?“ „Záleží na tom, kolik máte prachů,“ odpověděl Ken. „Jestli můžete rozhazovat, můžete si zaplatit motorovej člun z Dunkerku do Doveru za dvanáct táců. Ale pokud prachů zase tolik nemáte, můžete si v Calais koupit cestu do Anglie už za kilo. Prodávaj to na sociálních sítích jako zaručenej vstup – a pašeráci mají takovejch on-line účtů stovky –, ale těch sto liber vám doopravdy zaplatí jenom jeden pokus schovat se do zadku náklaďáku, co míří do Doveru. I když dneska už se neomezují jenom na jižní pobřeží. S tím, jak se okolo Doveru zpřísnila bezpečnostní opatření, teď pašeráci míří i do Portsmouthu, Whitstable, Tilbury i do Hullu, kam jen si vzpomenete.

A když se jim to podaří, většina z nich tu může zůstat už napořád. Zpátky do válečný zóny nikoho nepošlou.“ Ukázal na pasy. „Můžu vám o těchhle holkách říct ještě něco.“ Prohlížel jsem si vážný a pohledný obličej Hany Novakové na její pasové fotografii. „A co?“ otočil jsem se na něj.

Povzdechl si. „Měly smůlu,“ řekl ponuře. „Našel jsem ten náklaďák!“ ozval se Billy Greene a vzrušeně se otočil na židli. „Mám ho na ANPR kameře.“ 30

část první: žena, která se propadla ledem

Záznamy z ANPR kamer pro automatické rozpoznávání poznávacích značek používáme pro uchovávání záznamů poznávacích značek – i u těch aut, která momentálně nehledáme. Více než osm tisíc ANPR kamer zachytí každý den přes třicet milionů značek a my si to všechno necháváme uložené po dva roky. „Je to pětitunovej chladicí vůz značky Sinotruk, prodal se loni v létě na aukci v Kentu za hotové,“ řekl Billy. „Byl vyrobenej v Číně, ale poznávačka je turecká. Tohle se dělá často – převaděči si vyberou káru na aukci a koupí ji za hotový. Dohledání je pak stejně náročný jako u jednorázovejch mobilů.“ Otočil se v židli, aby se mohl podívat na obrazovku. „Do Británie přijel včera na posledním trajektu z Dunkerku. Přistál v Doveru.“ „Máme nějaký kamerový záznam řidiče?“ zeptala se Whitestoneová. „Zatím ne, ještě hledám,“ odpověděl Billy. „Takže předpokládáme, že to auto neřídila majitelka toho třináctýho pasu?“ zarazil jsem se. „Pravděpodobně,“ přikývla Whitestoneová. „Třináctý pas patří ženě a řidiči, kteří sem pašují nelegální imigranty, bývají muži. Aspoň doteď to tak bylo. Není to tak úplně profese, v níž by existovaly rovné příležitosti. Když najdeme třináctou ženu, najdeme řidiče. A když najdeme řidiče, najdeme ty parchanty, co jsou za celou touhle prohnilou operací.“ „Proč se ten řidič zdejchnul?“ zajímala se Edie. „Možná se podíval dozadu, zjistil, že ty ženy umírají nebo už jsou mrtvý, a zpanikařil,“ zapřemýšlel jsem. „Nebo nedostal zaplaceno. Nebo se s ním na místě nikdo nesešel.“ 31

třináctá oběť

„Ale proč měl vzadu nastavenou teplotu pod bodem mrazu?“ nechápala Edie. „Vpašoval do země náklaďák plnej holek a pak je nechal umrznout k smrti? To nedává smysl.“ „Ve velkých přístavech jsou tyhle chladící náklaďáky v jednom kuse,“ ozval se Ken. „Než jsem se dostal na Heathrow, pracoval jsem v Doveru. Chlazení funguje stejně jako ústřední topení – buď je na to časovač, nebo termostat. Chlazení se spustí ve chvíli, kdy se venkovní teplota přehoupne přes určitou hladinu, nebo v určitej čas. Řekl bych, že řidičův mozeček ani nenapadlo, že by tam ty ženy mohly umrznout k smrti. A s mrtvýma ženskýma se obchodovat nedá. Nezapnul to chlazení schválně a nerozuměl tomu dost na to, aby to vypnul včas. Pochybuju, že to bude nějakej zločineckej génius.“ „Takže uviděl, co se stalo, a vzal nohy na ramena,“ zkonstatovala Edie.

Whitestoneová zachmuřeně přikývla. „Vypadá to, že řidičův strach bude hrát velkou roli v každém možném scénáři.“ Všiml jsem si, že se chvěje hněvem. „Tohle není nedovolený obchod, Maxi. Ani pašování imigrantů.

V márnici máme jedenáct mrtvých těl. Chci ty parchanty dostat za vraždu.“ „Našly se v náklaďáku nějaký vodítka?“ zeptal jsem se. „Každá z těch žen měla jednu malou tašku,“ řekl mi Edie. „Víc jim toho evidentně nedovolili. Obsahy tašek se překvapivě dost podobaly. Každá s sebou měla trochu make-upu a telefon, ale v době, kdy jsme je našli, už byly všechny vybitý. Zrovna je nabíjíme a sháníme překladatele, aby se mohli podívat na jejich zprávy.“ Ukázala na mezinárodní sjezd pasů před sebou. „S překládá32

část první: žena, která se propadla ledem

ním bude hodně práce. A velvyslanectví nám nepomůžou, protože to vypadá, že jenom jeden z těch pasů byl v pořádku. Nemůžeme je identifikovat, pokud cestovaly s falešným pasem.“ Whitestoneová si sundala rukavice a přešla k obrovské mapě Londýna, která pokrývala celou jednu stěnu MIR-1. „Takže pracujeme s teorií, že čínská čtvrť byla jejich konečnou destinací?“ zeptal jsem se.

Whitestoneová přikývla. „Je dost nepravděpodobné, že by dvanáct mladých žen jelo sbírat brambory do Východní Anglie nebo sbírat srdcovky v zálivu Morecombe. Přijely do Londýna, Maxi.

A měly tu dělat jen jednu věc.“ Ztěžka vydechla. „Chci zmáčknout každého pasáka mezi čínskou čtvrtí a Watford Gap. Ty máš v čínské čtvrti informátorku, že?“ Zatvářil jsem se překvapeně. „Informátorku?“ „Tu Filipínku,“ odpověděla Whitestoneová mírně podrážděně. „Ginger Gonzalezovou.“ „Ginger není úplně policejní informátorka,“ namítl jsem. „Je to spíš kamarádka.“ Ginger Gonzalezová je majitelkou jedné z nejúspěšnějších prostitučních sítí ve městě, ačkoli ona svoje podnikání raději označuje jako seznamovací agenturu Sampaguita, pojmenovanou po filipínské národní květině.

Jednou mi pomohla sebrat gang pedofilů. A zařídila společnost pro mého kolegu detektiva konstábla Curtise Ganea, když ochrnul při výkonu služby a potřeboval, aby ho někdo v posledních dnech před smrtí objal. Věřil jsem, že díky Ginger byl konec jeho života jednodušší.

33

třináctá oběť

Takže jsem měl spoustu důvodů, proč jsem byl Ginger Gonzalezové vděčný. „Ta tvoje kamarádka seznamuje bohaté muže s krásnými mladými ženami, ne?“ nedala se Whitestoneová.

Ginger svoje klienty hledá v luxusních barech londýnských hotelů – v baru Coburg v hotelu Connaught, v baru American v Savoyi, v Rivoli v hotelu Ritz, ve Fumoir v Claridge’s a v Promenade v Dorchesteru – a pak je seznamuje s neustále se proměňujícím seznamem mladých žen, které má k dispozici. „Ale za kuplířku se nepovažuje,“ prohlásil jsem.

Whitestoneová si skousla spodní ret, jako bych pokoušel její trpělivost až za hranice možností. „Může si říkat, jak chce, Maxi, já tomuhle říkám pasáctví. Vážně ji chceš jen tak vynechat?“ Byl jsem si jistý, že ten náklaďák v čínské čtvrti neměl s Ginger vůbec nic společného. K tomu, co dělá, nepotřebuje využívat nátlak. Je to podnikatelka. „Nikomu nic neprovedla,“ řekl jsem prostě.

Whitestoneové zrudla tvář rozčilením. „Pamatuješ si ty ženy, které jsme našli v tom náklaďáku?

Vsadím se, že žádná z nich taky nikomu nic neprovedla.

Tvým prvním úkolem je vyslechnout Hanu Novakovou v nemocnici. Ale pak se vrátíš sem a půjdeme na návštěvu za tvou kamarádkou, Maxi. To bude tvůj druhý úkol.“ Nebyl to návrh. „Dobře,“ přikývl jsem. „Proč jste si tak jistá, že sem přijely proto, aby tady šlapaly?“ zeptala se Edie Whitestoneové. „Nevíme to jistě, nebo jo? Třeba si myslely – co já vím –, že se tady z nich stanou modelky nebo tanečnice nebo servírky.“ 34

část první: žena, která se propadla ledem

„Ale ti muži, kteří je sem přivedli, to věděli,“ řekla rázně Whitestoneová a dívala se přitom na mě. „Nebo snad ne?“ „Ano,“ přikávl jsem. „Ti to věděli.“ Začal mi zvonit telefon.

PŘÍCHOZÍ HOVOR DR PATEL, stálo na něm. „Hana umírá,“ oznámil mi.

Ve chvíli, kdy jsem se dostal do nemocnice Royal Free, přesunuli už Hanu Novakovou z jednotky intenzivní péče do malého jednolůžkového pokoje, potemnělého a příjemně teplého. Byl tu slyšet vzdálený šum dopravy, jak auta pomalu stoupala po Pond Street do jednoho z nejpříkřejších kopců Londýna.

Zdravotní sestřičky ji zachumlaly do peřin, aby byla v pohodlí. Z přikrývek jí vyčuhoval jenom obličej a Hana najednou vypadala velmi mladě. „Předpokládám, že nemá význam ptát se vás na nejbližšího příbuzného?“ zeptal se doktor Patel. „Děláme, co můžeme,“ odpověděl jsem. „Její pas je pravý. Pravděpodobně jako jediný ze všech. Zkontaktovali jsme srbské velvyslanectví, jestli nemají nějaké informace o nejbližším příbuzném.“ Podíval jsem se na mladou ženu na posteli a pak na doktora, který udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ji zachránil. „Měli by se nám ozvat brzy. Ale nevím, jestli to bude stačit. Kolik času jí zbývá?“ „Už moc ne,“ řekl ponuře. „Necítí žádnou bolest.“ Hřbetem ruky si otřel oči. Nemyslím si, že bych někdy potkal člověka, který by vypadal takhle unaveně. „Ale než se k nám dostala, utrpěla příliš rozsáhlá poškození vnitřních orgánů.“ 35

třináctá oběť

„Můžu s ní zůstat?“ požádal jsem ho. „Samozřejmě.“ Jakmile doktor Patel odešel, vzal jsem si jedinou židli, která v té malinkaté místnosti byla, a přitáhl jsem ji blíž k posteli. Když jsem promluvil, můj hlas zněl lehce jako vánek. „Kdo ti tohle udělal, Hano?“ zašeptal jsem.

Ale pokud mě slyšela, nepromluvila. A pokud věděla, že tam jsem, nedala to nijak najevo, a tak jsem vedle ní zůstal sedět a seděl jsem tam do té doby, než Hana Novaková zemřela.

36