Ukradená vražda

Stanislav Češka UKRADENÁ VRAŽDA Brněnská mordparta vyšetřuje Odpovědný redaktor Michal Jurza Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2019 Obálka © Ivana Dudková, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první Vychází jako 313. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8914-1

STANISLAV ČEŠKA

Ukradená vražda Brněnská mordparta vyšetřuje

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Knihu také s úctou věnuji pracovníkům brněnské „mordparty“, tedy správněji řečeno policistkám a policistům z 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. Řeší s vysokou profesionalitou ty nejzávažnější násilné trestné činy. Díky jejich nelehké práci je v našem kraji podstatně bezpečněji a my bychom jim za to měli být vděční.

Rád bych také poděkoval panu plukovníku Luďku Blahákovi z SKPV Brno za cenné informace o práci jím řízeného 1. oddělení SKPV a o kriminálních případech, které byly této knize inspirací.

Výslovně bych si však dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.

Příběh vyprávěný v této knize je inspirován skutečnými kriminálními případy, úspěšně vyřešenými policisty 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV a jejich kolegy z okresních kriminálek. V zájmu ochrany těch, jimž popisovaná smutná událost tragicky zasáhla do jejich životů, jsou však změněna místa děje a jména, případně také povolání osob, kterých se příběh týká.

Také některé části tohoto příběhu byly změněny, případně domyšleny v zájmu literárního zpracování tématu.

Stejně tak i kriminalisté brněnského krajského 1. oddělení jsou mnou vytvořené fiktivní literární postavy, byť jsem si občas dovolil malou inspiraci skutečným životem skutečných (nejen brněnských) policistů.

V každém případě si však dovoluji navíc zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa byly pro účely literárního příběhu více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny.

5

S ohledem na beletrizaci a pravidla literární fikce je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.

6

1 Pracovní týden se zase jednou k radosti pracující části národa dokulil k pátečnímu odpoledni. Což znamenalo víkend na dohled. Platilo to i na brněnském krajském policejním ředitelství. Samozřejmě vyjma těch nešťastníků, kteří měli službu nebo pohotovost, případně nějaké neodkladné úkoly k řešení.

Všichni, kteří nebyli potrefeni výše jmenovanými „radostmi“, se právě trousili kolem recepce ven na Kounicovu ulici, kde se krok většiny z nich stal lehčím a rychlejším a dotyční odkráčeli vstříc víkendu.

Normální, pravidelná pracovní doba právě skončila i na mordpartě, tedy 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské Služby kriminální policie a vyšetřování, známé pod zkratkou SKPV. Šéf mordparty plukovník Jaroslav Motl stál ve své kanceláři u okna, zamyšleně pozoroval Kounicovu ulici o čtyři patra níž a nejevil žádnou snahu zamknout stůl a odebrat se také domů. I když mu v tom nic nebránilo.

Službu, kterou si brával i on, o víkendu neměl a žádné resty jej také neobtěžovaly.

Jeho manželka, profesorka soudního lékařství, doktorka Kateřina Motlová, kdysi za svobodna Houdková, stejně nebyla doma, ale v Berlíně, kde se právě účastnila kongresu forenzních lékařů, na kterém valná většina zúčastněných s nepokrytou zvědavostí očekávala její referát o určování stavu obětí z jejích kostí. Tedy 7

v případě, že se nic víc z nebohého nešťastníka, případně nešťastnice, nezachovalo.

Jak plukovník dobře věděl, pár střípků do referátu jeho ženy dodal i jeden z posledních případů jeho oddělení. Jedna, jak takové případy Motl nazýval, z ukradených vražd. Což byl termín, jehož vynálezcem v dané souvislosti byl plukovník osobně. Mezi případy, se kterými se setkal, tak označoval takové, kdy sice pachatele zjistili, ovšem tomu se z nějakých důvodů, které nebylo v silách kriminalistů ovlivnit, patřičného trestu nedostalo. Prostě byl, minimálně podle Motlova mínění, „ukraden“ spravedlnosti. Dostal trest, který ani zdaleka neodpovídal tomu, co dotyčný spáchal, v krajním případě vyklouzl bez trestu.

Někdy k takovým případům docházelo, když policisté, lidově řečeno, zmastili svoji práci. Tohle se však bohudík Motlovi nikdy nestalo. Ani v případech, jejichž vyšetřování vedl, ani tehdy, když se na nich pouze podílel jako jedno z koleček policejního vyšetřovacího soukolí, případně jako šéf oddělení.

Ovšem i tehdy, když se ono ukradení vraždy neudálo vinou Motlovou nebo jeho lidí, to plukovníka neštvalo méně. Už byl sice dost starý a zkušený, aby si podobnými radostmi nekazil spaní, ovšem náladu mu taková událost pokazila zcela určitě. Alespoň do toho usnutí.

A tak teď postával u okna, zachmuřeně pozoroval život na ulici a nic jej z kanceláře netáhlo domů.

Příčinou jeho rozladění však nebyla ta ukradená vražda, která přispěla k přednášce jeho manželky. Tedy pří8

pad úmrtí v manželském trojúhelníku, který vyšetřovali major Jonáš a kapitánka Kočařová.

Motl s mladším kolegou kapitánem Emilem Vackem měli na starosti vyšetřování jiné obskurní smrti. Případ, o kterém se právě dnešní odpoledne plukovník dozvěděl z telefonátu státní zástupkyně doktorky Odstrčilové, že pro ně skončil, protože státní zástupkyně stáhla svoje odvolání a soudce tomuhle stažení odvolání, zřejmě docela s potěšením, požehnal. I když si asi dobře uvědomoval, že ten, kdo zabil a poté zahrabal skoro metr pod zem jistého Jaroslava Hrubce, aby mu ještě potom uřízl a spálil hlavu, se tak spravedlivému potrestání pravomocně vysmekl.

Jenže pan soudce se rozhodl, že zde uplatní starou právní zásadu „in dubio pro reo“, tedy „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. A on, plukovník Jaroslav Motl, s tím prostě nic nenadělá. I když je bytostně přesvědčený, stejně jako jeho kolega Vacek, že s těmi pochybnostmi to v tomto případě nebylo ani zdaleka tak horké.

A protože tohle byl v oněch dnech vedle zmiňovaného případu majora a kapitánky už druhý podobný případ, který plukovníkovo oddělení potkal, byl Motl zvědavý, jestli alespoň u vyšetřování majora a kapitánky spravedlnost u soudu zaúřadovala lépe. Toho dne se totiž mělo konat odvolací stání u brněnského krajského soudu.

Záhy však měl plukovník zjistit, že i v tomto případě byl soud k obžalovanému náramně benevolentní.

9

2 Sekretářka oddělení Jarmilka (jak jí všichni říkali) Stolařová už odešla domů. Dveře do její kanceláře tak byly zamčené, na rozdíl od dveří do Motlovy kanceláře, do které se vcházelo ještě před vchodem do Jarmilčina království. Motl, pokud zrovna neměl něco důležitého na vyřizování, nechával dveře k sobě otevřené, ostatně jak to bylo obvyklé na celém oddělení.

Z pochmurného zadumání jej tak vyrušilo lehké zaklepání nikoliv na dveře, nýbrž na futra, následované optimistickým hlasem doyena oddělení majora Viléma Jonáše, kterému zase nikdo neřekl jinak než Vildo.

Motl se přes své nakvašeně naštvané rozpoložení neubránil lehkému pousmání, když uviděl optimismem zářící tvář svého dlouholetého kolegy a kamaráda. „Můžu dál?“ zahlaholil Jonáš.

Motl ukázal k židlím u řady konferenčních stolů kolmo přiražených k prostředku svého psacího stolu, kde se odehrávaly pravidelné ranní i jiné porady: „Vyber si místo podle svého gusta. Kafe ti nenabízím, protože Jarmilka už šla domů a mně se vařit nechce.“ Jonáš mávl rukou: „Já už taky nechci kafe, já chci pryč z této budovy. A protože vím, že jsi slaměný vdovec, což tento víkend platí i o mně, neboť moje Anička jela k sestře a moje věrné psisko Brok je u dcery a jejích dětí, napadlo mě, že bychom si zašli někam na pivo, kus dobrého žvance a trochu toho policejně kamarádského poklábosení.“ 10

Motl napřed zavrtěl hlavou a zabručel: „Ještě jsem tu chtěl cosi dodělat…“ Vilda, který jej za ta léta dobře znal a už cosi za­­slechl o důvodu Motlovy špatné nálady, konejšivě pronesl: „Ale, Jardo, vyprdni se na bezhlavého Hrubce. Nejlepším lékem na takové zážitky je příjemně strávený čas v hospodě.

Tebe nikdo doma nečeká, mě taky ne, tak proč si neudělat pěkný páteční večer při dlabanci, pivínku – a koneckonců při tom můžeme probrat i ty naše poslední dvě ukradené vraždy, jak tomu trefně říkáš, a my se po tobě opičíme.“ Motl se zadíval na Vildu: „Takže už jsi zjistil, že do toho státní zástupkyně hodila vidle.“ Jonáš pokrčil ramena: „Jaruška Kočařová mě informovala, sotva jsem po návratu od soudu vplul do naší kanceláře.

Upřímně řečeno, ani mě to zrovna u ní moc nepřekvapilo. Ten případ potřeboval buď soudce, který se s tím nemaže, nebo tuhý tlak obžaloby. A doktorka Odstrčilová většinou chce mít svůj klid. Stejně jako pan soudce a jeho senát.

Tady se navíc jednalo o… nechci být nezdvořilý, ale panoptikum větších čí menších kriminálníků. Oběť s důkladně popsaným trestním rejstříkem, u pachatele to bylo naprosto stejné. Z jejich okolí řada lidí poznala kriminál důkladně zevnitř a z toho zbytku byla většina zákazníky úřadu práce, protože jaksi neměli to štěstí najít si k získávání obživy něco jiného než sociální dávky 11

nebo více či méně pochybné kšeftíky. A ve zbytku toho zbytku jsou alespoň občané s kladným poměrem k alkoholu.

Takže proč si honit triko? To si zřejmě říkala státní zástupkyně. A u soudce to bylo nejspíš podobné.

Prostě se ti dva rozhodli s tímhle případem nemazat a mít čistý stůl. Což obžalovanému i jeho obhájci nepochybně také vyhovovalo. Všichni tak byli spokojení a vlastně na tom vyděláme i my, protože pro nás tenhle případ skončil, což znamená konec vyšetřování i papírování.

A že tě to štve? Mě zase štve ten můj a Jaruščin případ, který skončil vlastně stejně.

I když… i když v tom našem případu se státní zástupce alespoň bil jako lev a dokopal to až k dnešnímu odvolání. Sice jsme je taky projeli, ovšem alespoň se bojovalo.

Výsledek je však skoro úplně stejný jako u vás. Trestný čin neposkytnutí pomoci. Jediný rozdíl je, že u vás byl trest rok nepodmíněně a u nás je pouze deset měsíců, taky nepodmíněně.“ Jonáš si vydechl, mávl rozšafně pravicí a dodal: „Ale proč se rozčilovat. Z toho jsou pouze žaludeční vředy.

Co si budeme my dva po desetiletích u policie vykládat.

Půjdeme raději do té hospody. Akorát je otázka kam.“ Vilda Jonáš svého šéfa a kamaráda dlouho přemlouvat nemusel.

Motl nakonec rozhodl, že pozve Jonáše do chorvatské restaurace nedaleko od domu Motlovy manželky Káči 12

v Novém Lískovci. S Káčou tam Motl občas chodíval na večeři nebo jen tak na trochu vína.

Jonáš nebyl proti, a tak se spolu vydali na Kotlářskou ulici na zastávku trolejbusů do Nového a Starého Lískovce. Z kloubového trolejbusu vystoupili na zastávce příhodně umístěné pouze pár desítek metrů od Motlem doporučené restaurace.

Tam dospěli svižným krokem, protože je hnala žízeň a hlad. Majitel, který Motla dobře znal, je úslužně usadil u volného stolu.

Po krátké domluvě si objednali masovou mísu s hranolky a džuvečem, přičemž výborné jídlo bohatě zavlažovali červeným chorvatským vínem a až do půlnoci při něm posléze probírali ty své dvě ukradené vraždy…

3 Poručík Ladislav Hapal z 1. oddělení kriminálky Brno-město zamyšleně pozoroval štíhlého třicátníka před sebou. Jan Široký se evidentně necítil zrovna příjemně na druhé straně stolu. Poručík se tomu nijak nedivil. U policie už byl pěkných pár let a lidé, které si pozvali k podání vysvětlení, se většinou touto pozorností nijak zvlášť nekochali. Už jenom proto, že se při takových hovorech obvykle neřešily veselé záležitosti.

Tedy občas se přihodilo cosi, čím se policisté bavili i po 13

letech, ovšem nebylo to tak často, a už vůbec se nejednalo o tento případ.

Před dvěma týdny a pár dny zmizel jistý Václav Sloup. V noci nejistým krokem dokráčel dost „pod vlivem“, prostě v oparu alkoholového opojení, do kterého se přivedl oslavou konce pracovního týdne, do bytu v paneláku v brněnské čtvrti Jundrov, kde byl jeho domovem jeden z pokojů třípokojového bytu ve třetím patře.

Potom brzy ráno, v sobotu, odešel údajně na ryby a to jediné, co po něm zůstalo, byly jeho rybářské potřeby a pár osobních věcí na pravém břehu řeky Svratky, kousek po proudu od jundrovského mostu.

Na odložené věci upozornili policii následující den, v neděli odpoledne, dva rybáři, kterým bylo divné, že se k odloženým věcem pořád nikdo nehlásí. Když kamarádi Richard Jahoda a Josef Kopeček viděli, že o rybářské náčiní a další věci povalující se na břehu řeky, nikdo nejeví dlouhodobě zájem, rozhodli se, že by měli zavolat na policii.

Na místo se vydala hlídka z obvodního oddělení Brno-Bystrc, do jejichž rajónu místo patřilo. Podpraporčík Nováček a nadstrážmistr Podlaha byli poté, co na místo došli, protože služební vůz museli nechat kousek opodál, docela udivení, že nikdo odložené věci neukradl. Nadstrážmistr, který byl sám také příležitostným rybářem, dobře poznal, že zvlášť dva rybářské pruty, které byly umístěné na břehu řeky, byly docela drahé. Možná tam vydržely proto, že v dohledu se vyskytovalo pár jiných rybářů, a tak si případní nenechavci nechali raději zajít chuť.

14

Rybáři, kteří policisty v nedělním podvečeru přivolali, je pozdravili a se zájmem očekávali věci příští. Už byli oba penzisté, jak policistům sdělili, ovšem doposud neměli tu čest zúčastnit se policejního vyšetřování.

Nadstrážmistr spolu s kolegou docela pobaveně sledoval nadšené očekávání obou seniorů. Jako člen cechu Petrova se jich zeptal: „Jak dlouho tu jste?“ Oba rybáři na sebe mrkli a hovoru se ujal ten řečnější z nich, Richard Jahoda, který také volal na policii: „Chytáme tu ryby už od dopoledne, tak od půl desáté, páni komisaři.“ „Já jsem nadstrážmistr a kolega podpraporčík,“ sdělil rybářům Podlaha a s úsměvem se zeptal, když neviděl žádné ulovené ryby: „A kolik jste toho ulovili, že jsme tak zvědaví?“ Richard Jahoda se zapýřil a už poněkud skromněji dodal: „No, pravda je, že dneska moc neberou. My se tedy spíš pokoušeli chytat. Ovšem úlovek není to hlavní, důležité je být na čerstvém vzduchu. V našem věku je to dobré pro zdravíčko.

No, ale proč jsme vás volali. Občas se trochu protáhneme, to je jasné, a tak jsme si všimli tady těch odložených věcí. A zvlášť těch dvou rybářských prutů. Když tady ležely od rána a nikdo se k nim nehlásil, řekli jsme si, že vás bude lepší zavolat. My jsme uvažovali, jestli vás, nebo měšťáky, ale pak jsme si řekli, že vy budete větší odborníci.“ Pak už Richard Jahoda policistům ukázal, co upoutalo jejich pozornost. A co už vlastně policisté sami zahlédli při příchodu.

15

4 Dva rybářské pruty, velká černá taška s nejrůznějšími rybářskými potřebami, jako byly lovecký nůž, krabička s olůvky, zapalovač, lihový vařič, baterka, malý tranzistorák, skládací stolička, podběrák, plechovka s krmením pro ryby a pár dalších drobností.

V tašce policisté také našli členský průkaz Moravského rybářského svazu vystavený na jméno Václav Sloup, bytem Brno-Jundrov, Dubová ulice.

Policisté ještě prohledali okolí místa nálezu věcí Václava Sloupa. Při tom našli pohozenou půllitrovou láhev, ve které se nacházel asi decilitr tekutiny, podle odéru nepochybně slivovice – jak konstatoval nadstrážmistr Podlaha s výrazem znalce.

Kromě zbytku švestkového životabudiče ještě policisté objevili opodál pohozené oděvní svršky – maskáčové triko, stejně zbarvené kalhoty, hnědou plátěnou bundu a o kousek dál u vody ještě našli černobílé sportovní botasky.

Po konzultaci s operačním střediskem se podpraporčík vydal služebním vozem na adresu uvedenou v průkazu, protože to bylo nedaleko od místa nálezu páně Sloupových věcí.

Za chvilku po stisknutí zvonku u jednoho z vchodů do dlouhého paneláku, kde bylo rukou napsáno „Rodina Širokých, Sloup“, otevřela jistá Ladislava Široká, jak se podpraporčíkovi představila.

16

Na jeho dotaz mu řekla: „Jo, Václav Sloup je můj bývalý manžel, který v našem bytě bydlí spolu se mnou a mým současným manželem Janem Širokým.“ Podpraporčík udiveně nadzdvihl obočí a zeptal se: „Promiňte, ale dělá takové soužití dobrotu?“ Žena trochu nakvašeně opáčila: „Co je vám do toho?“ Podpraporčík dal před sebe dlaně v obranném gestu a omluvně řekl: „Promiňte, vlastně nic, alespoň prozatím. Jen jsem zvědavý, protože to vaše soužití je takové, no… Já tady samozřejmě nejsem kvůli ostraze mravnosti, případně manželského a pomanželského soužití, jen jsem prostě zvědavý. A samozřejmě se zajímám především o vašeho exmanžela Václava Sloupa.“ Ladislava Široká obrátila oči vzhůru a bez nadšení prohlásila: „To víte, není to žádný med. Co vám mám povídat.

S mým bývalým to není lehké. On tady zůstává hlavně z trucu. I když se s tím naším společným soužitím ve společném bytě vyrovnává dost těžko. Asi hůř než já s Honzou, tedy s mým druhým manželem. Václav ty své problémy řeší hojnou konzumací alkoholu. Teda spíš tím, že dost chlastá.

Což se stalo i teď před víkendem, v pátek večer. To Václav zase přišel dost pod vlivem a tak, že nebyl k pře­ slechnutí.

Takže nás docela překvapilo, že v sobotu se vzbudil dost brzo. Už myslím v sedm. Mimochodem manžel teď není doma, jel ke svým rodičům. Byli jsme na výletě ve Vídni a on jim po našem návratu musel spravit cosi na vodovodu.

17

Abych se vrátila k Václavovi. Ten se pak, když v sobotu ráno vstal, vydal někam na ryby.“ „Nevíte kam?“ zeptal se podpraporčík. „To tedy nevím,“ rázně odvětila paní Široká. „To fakt nevím. Protože Václav se mi od našeho rozvodu nesvěřuje. Teda ne, že by se mi nějak extra svěřoval za dobu našeho manželství. Ovšem teď už mi neříká vůbec nic.“ Podpraporčík položil další dotaz: „Jak byl váš ex oblečený v tu sobotu ráno, když odešel?“ Paní Široká odpověděla dílem nakvašeně, dílem i poněkud posmutněle, jak alespoň podpraporčíkovi připadalo: „Tak to nevím, protože se bývalému manželovi snažím pokud možno vyhýbat.“ Když jí však policista ukázal snímky nalezených svršků a věcí, žena připustila: „Možná by mohly patřit Václavovi, ovšem jistá si tím nejsem. Já jeho šatník už nekontroluju a takových maskáčů a bund je spousta.

Zvlášť mezi rybáři.“ Při pohledu na snímky prutů a dalších věcí zanechaných na břehu Svratky potom Ladislava Široká pomalu pověděla: „Ty pruty… Víte, já se v tom rybářském náčiní moc nevyznám, pro mě je prut jako prut, tedy ten rybářský. Ale když se dívám tady na ten… Ta rukojeť, nebo jak se tomu říká… Ano, to je určitě Václavovo.“ Podpraporčík se zeptal: „Říkáte, že váš exmanžel na ty ryby šel v sobotu ráno. Už se vrátil?“ Ladislava Široká zavrtěla hlavou a otráveně řekla: „Ne, a vůbec mi to nevadí.“ 18

„Máme však neděli, to vám nebylo divné, že je váš ex pryč už druhý den?“ „Kdepak, pane podpraporčíku. Já byla jenom ráda, že je od něho pokoj. A on se mi už dávno, od dob našeho manželství, nesvěřoval, kam jde a kdy se vrátí.“

5 Když se oba policisté vrátili k řece, celou záležitost opět konzultovali s operačním střediskem. Shodli se na tom, že je zde podezření na utonutí Václava Sloupa, zvlášť při jeho náklonnosti k alkoholu.

Už se stmívalo, takže policisté zajistili nalezené věci, označili místo nálezu, aby nedošlo k jeho záměně, a ještě jednou vyzpovídali oba rybáře. Už z nich však nic dalšího nedostali.

Po zmizelém Václavovi Sloupovi bylo mezitím vyhlášeno celostátní pátrání. Zároveň se od dalšího dne rozeběhlo i pátrání po nemocnicích a po příbuzných a známých zmizelého muže. Prostě obvyklá policejní rutina v podobných případech.

Hned následující den byla už pod vedením kriminalistů z brněnského městského policejního ředitelství spuštěna velká pátrací akce v okolí místa, kde byly nalezeny věci Václava Sloupa.

19

Propátráno bylo okolí místa nálezu podél obou břehů řeky se služebním psem a pomocí člunu, potápěčů i sonaru byla prohledána i samotná řeka. Vše však bylo bez výsledku.

A tak teď u pracovního stolu poručíka Ladislava Hapala seděl Jan Široký a čekal, na co se jej bude kriminalista ptát.

Jak zákon vyžadoval, poručík nejprve poučil Jana Širokého o jeho právech.

Když bylo zákonu učiněno zadost, položil poručík první dotaz: „Jak jste se vlastně ocitl ve společném bytě s Václavem Sloupem, tedy s předešlým manželem vaší paní?“ Jan Široký pokrčil ramena a pomalu ze sebe soukal: „No normálně. Laďku, tehdy vlastně ještě Ladislavu Sloupovou, jsem poznal před lety v práci.

Bývala občas taková rozhozená kvůli manželovi, tedy Václavu Sloupovi. Ten ji slovně a někdy i fyzicky napadal. Párkrát přišla do práce i s nějakou tou podlitinou.

Tak nějak slovo dalo slovo… Prostě občas si mně postěžovala, postupně to bylo častěji, a nakonec jsme se sblížili.

Když se Laďka s manželem konečně rozvedla, po čase jsme se vzali a já se k ní nastěhoval do jejího bytu.

Ten jí soud po rozvodu přiřkl, protože se starala o děti z jejich manželství. Podmínka byla, že se Václavovi postará o náhradní byt.“ „Proč tedy Václav Sloup pořád bydlel v bytě své exmanželky?“ zeptal se poručík.

20

Jan Široký znovu pokrčil rameny s rozpačitým výrazem v obličeji a pomalu řekl: „No, já nevím… Vlastně si myslím, že to dělal schválně.“ „Co dělal schválně?“ „Prostě, pane poručíku, chtěl dělat potíže. My mu nabízeli nějaké bydlení. Mohl jít také bydlet k rodičům, ti mají místa dost. A samozřejmě my bychom se s ním finančně vyrovnali. Jenže on prostě nechtěl. A dělal schválnosti.“ „Docházelo mezi vámi k nějakým konfliktům?“ Jan Široký přikývl: „Docházelo, víckrát, ke slovním konfliktům. Václav prostě z bytu odejít nechtěl, zároveň však to soužití s námi snášel těžko. Nemohl se prostě smířit s tím, že Laďka už není jeho žena.“ „Jak se to projevovalo? Můžete to nějak upřesnit?“ „Prostě se navážel do Laďky kvůli banalitám. Co chvíli se s ní hádal.“ „Jak jste na to reagoval?“ zvědavě se poručík zadíval na Jana Širokého. „Jak bych měl reagovat. Samozřejmě jsem se Laďky zastával. Fakt byl, že když jsem na Václava houknul já, dal si zpátečku. On je sice tak o dvacet kilo těžší než já, ale ke mně si nedovolil ani zdaleka to, co k Laďce.“ Poručík pak položil další, očekávatelný dotaz: „Mluvil jste o slovních rozepřích. Došlo mezi vámi také k nějakému fyzickému konfliktu?“ Jan Široký po kratičké chvilce přemýšlení přikývl: „Ano, došlo. Za celou dobu toho našeho soužití dvakrát. No, možná i víckrát. Začal do Laďky strkat. Tak 21

jsem se před ni postavil, a byl klid. Ale nebylo to nic vážného.“ „Měli jste byt nějak rozdělený?“ ptal se dál poručík, který svoji otázku ještě upřesnil. „Myslím, jestli jste měli nějak rozdělené prostory v bytě?“ Jan Široký souhlasně přikývl a doprovodil to vysvětlením: „On bydlel v ložnici, my měli s dětmi zbylé dva pokoje a o sociální zařízení a kuchyni jsme se dělili.“

6 Poručík si spokojeně zamnul ruce a poznamenal: „Tak jsme si aspoň trochu vyjasnili, jak vypadalo to vaše vzájemné soužití.

Teď by mě zajímalo, jak to bylo, když jste viděli Václava Sloupa naposledy.

Nebo ještě jinak. Jak často a kdy, myslím denní dobu, chodil Václav Sloup na ryby?“ Jan Široký se podrbal za uchem a chvíli přemýšlel: „To se dá těžko říct. On v tom žádnou pravidelnost neměl. Prostě asi chodil, když se mu chtělo. Určitě to bylo aspoň jednou týdně. A pokud šel na ty ryby o víkendu, nebo když měl volno, tak to obvykle chodíval brzy ráno.“ „Jak brzy?“ 22

„To bylo různé, v sedm, ale třeba také už ve čtyři. A to potom, když jsme byli doma a ještě spali, si dával záležet na tom, aby byl co nejhlučnější a vzbudil nás. „Jak jste na to reagovali?“ zvědavě se zeptal poručík.

Jan Široký se ušklíbl: „Jak? Nijak. Snažili jsme se co nejdřív zase usnout, protože nám bylo jasné, že on jen čeká na to, abychom vybuchli a začali se s ním hádat. Čímž bychom mu udělali velkou radost.“ Poručík pomalu zavedl rozhovor k době, která jej zajímala nejvíc: „Co víte o zmizení Václava Sloupa?“ Jan Široký rozpřáhl ruce: „Jak jsem říkal, my jsme se o Václava nestarali, protože čím míň jsme s ním byli v kontaktu, tím menší bylo nebezpečí nějakého konfliktu s ním.

Takže ani o jeho zmizení nevíme v podstatě nic.

Snad jen to, že v onu neděli šestého srpna k nám volal někdo od vás, tedy od policie, že u Svratky našli Václavovy věci. A pak se tu objevil ten pan podpraporčík z bystrckého obvodního oddělení a vyptával se manželky na Václava. Já nebyl doma, jel jsem ještě navečer svým rodičům do Řečkovic opravit vodovodní baterii. Vrátil jsem se až potom, co ten policista odešel.“ „A co jste dělali před tím, tedy v pátek a sobotu?“ ptal se dál poručík. „Nic zvláštního. V pátek jsme si s manželkou vzali volno, protože jsme zašli na matriku na radnici v Žabovřeskách, kde vedou matriku i pro náš Jundrov. Pracuje tam kamarádka Laďky, tak jsme za ní mohli zajít mimo úřední hodiny. Šlo nám o změnu příjmení manželčiných 23

dětí, Ivany a Radka. Děti s tím přišly samy, že by chtěly mít moje příjmení. Až mě to překvapilo. Děti mimochodem byly a ještě jsou u manželčiných rodičů na prázdninách.

Spát jsme šli někdy kolem desáté večer.

V noci nás vzbudil Václav, když se napitý vracel z hospody.

7 Ráno nás někdy kolem sedmé vzbudil Václav zase, tentokrát šramotil v kuchyni.

Laďka potom s Václavem mluvila v předsíni, kde mu řekla, že chceme byt konečně prodat.

Ona se mu o tom možném prodeji bytu zmiňovala už myslím o dva týdny dřív, to však ještě nebylo úplně domluvené. Laďka Václavovi řekla, že mu buď zajistíme jiné bydlení, to už měla vyhlídnuté, nebo jej vyplatíme.

Pak mu ještě řekla, že je třeba, aby s námi zašel na matriku do Žabin,1 aby tam dal souhlas se změnou příjmení u dětí.

Už u toho prodeje bytu se Václav tvářil všelijak.

A když po něm Laďka chtěla ten souhlas na matrice se změnou příjmení dětí, tak na ni houkl, že na něco takového může zapomenout.“ Žabiny – lidový název pro brněnskou čtvrť Žabovřesky.

1

24