Vlastimil Vondruška ÚVAHY A KOMENTÁŘE národ – politika – společnost – civilizace Odpovědná redaktorka Olga Poulová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka PT MOBA Tisk CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2021 www.mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2021 © MAFRA, a. s., vydavatel deníku MF DNES, 2021 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2021 Vydání první ISBN 978-80-279-0059-6
Vlastimil Vondruška
Úvahy a komentáře národ politika společnost civilizace
Mé ženě Aleně
Obsah
Úvod editora 9 O naší civilizaci 11 13 Od národa k internacionalismu (02.10.2017) 19 Privilegovaní a plebs (03.10.2017) 25 Mezi pravdou a lží (04.10.2017) 31 Zdvořilost, či korektnost (05.10.2017) 37 Rodina a odpovědnost (06.10.2017) 43 Odcizení generací (07.10.2017)
K národu 49 51 Špatně mě vychovali aneb o vlastenectví
a vlastizradě (10.10.2015)
54 Vyšší princip aneb o integraci a rozumu (13.02.2016) 57 Tomu se už musíme jen smát aneb hanba
xenofobům (10.12.2016)
60 Obrana „bílého muže“ (20.06.2020)
O politice 67 69 Státní rozpočet for ever! (19.09.2015) 72 Starého psa novým kouskům nenaučíš (21.05.2016) 75 Poslanci, bukvice a právní stabilita (17.09.2016) 78 Hlas lidu už není hlasem božím (12.11.2016) 81 Stydím se – tedy jsem aneb o naší pomatenosti (03.06.2017) 84 Terorismus aneb kde začíná odpovědnost
politiků (02.09.2017)
87 Volby aneb jen klid a nohy v teple! (30.09.2017) 90 Okopávání vítězů v demokracii (17.03.2018)
96 Proč na sebe žalujeme v cizině (15.12.2018) 101 Dejte nám s tím vším už pokoj! (30.11.2019)
O Evropské unii 107 109 Zda bít, či nebýt – to je, oč tu běží (25.07.2015) 112 Evropská unie je mrtvá. Co dál? (23.02.2016) 118 Nemáte dost chleba? Jezte koláče! (08.04.2017) 121 Vlastenectví není deviace (29.07.2017)
O migraci 125 127 Prohráli jsme a poneseme následky (22.08.2015) 130 Palmýra jako memento (25.08.2015) 134 Běženci aneb hlas lidu, hlas boží (14.11.2015) 137 Příběhy aneb cesta do mediálních pekel (16.01.2016) 140 O xenofobech a xenomilech (19.03.2016)
O společnosti 143 145 Vánoce a velbloudi u Máchova jezera (12.12.2015) 148 Svět knihy aneb umění versus neznalý čtenář (06.05.2017) 151 Svoboda je někdy zoufalá nuda (02.12.2017) 157 Bubliny odcizených generací (06.01.2018) 163 Tradice odhodit nemůžete (28.07.2018) 169 Ztrácíme se v pokroku? (25.08.2018) 175 Budeme ingoty nového světa? (27.04.2019) 181 Inventura naší marnosti (03.08.2019) 188 Až se lidstvo začne zdravě bát (18.04.2020)
O myšlení 195 197 Zatím jsme tolerantní a kacíře ještě neupalujeme (17.10.2015) 200 Svoboda slova aneb od represe k revoluci (02.01.2016) 203 Lidská práva jsou jako bůček. Nesmíte se přejíst. (15.10.2016)
206 Jednou budem dál aneb jen víru mít (14.01.2017) 209 Kladivo na dezinformátory (11.02.2017) 212 Jak se dělá demagogie (20.10.2018) 218 Svět podle Wittgensteina (08.02.2020) 224 Nekomunikujeme, přesto jsme (10.10.2020)
Trocha ironie 229 231 Pohřební řeč Marka Antonia (16.04.2016) 234 S korektním srdcem na dlani (18.06.2016) 237 O hymnách a evropanství (13.08.2016) 240 Království spravedlivých, jež hlásal Marx, je na dosah! (11.03.2017) 244 Obrácení Ferdyše Pištory aneb politické prozření (01.07.2017) 247 Povolební rady krále Jiřího (04.11.2017) 252 Je chyba zapomínat na klasiky (31.08.2019) 256 Dobře prodaná šarvátka (18.07.2020)
O Karlovi IV. 261 263 Ambiciózní rodina (02.05.2016) 268 Cílevědomý člověk (03.05.2016) 273 Věřící panovník (04.05.2016) 278 Český král (05.05.2016) 283 Římský císař (06.05.2016) 288 Mýtus a realita (07.05.2016)
O Janu Husovi 293 295 Člověk (29.06.2015) 304 Učenec (30.06.2015) 309 Kacíř (01.07.2015) 314 Vyhnanec (02.07.2015) 319 Mučedník (03.07.2015)
Úvod editora Kniha Úvahy a komentáře je souhrnem textů, které historik a spisovatel Vlastimil Vondruška publikoval v deníku Mladá fronta DNES v letech 2015 až 2020. Jde o velmi pestrý mix: od historických seriálů, přes úvahy společenské či politické až po ironické glosy. Někdy je to bezprostřední reflexe aktuálního dění, jindy mnohem obecnější hledání souvislostí takových jevů, jako je demokracie, svoboda slova, demagogie, migrace, rodina či tradice. Spolupráce pana Vondrušky s MF DNES začala v létě roku 2015, kdy jej redakce požádala o sepsání historického cyklu k 600. výročí smrti Jana Husa. Vzhledem ke čtivosti těchto textů a velkému ohlasu čtenářů jsme na tento cyklus o rok později navázali sérií článků k 700. výročí narození Karla IV. Mezitím se nám už ale povedlo pana Vondrušku zlanařit coby pravidelného spolupracovníka listu. Nejprve jako jednoho ze čtyř střídajících se autorů v rubrice Spisovatelé v MF DNES (spolu s Milošem Urbanem, Jaroslavem Rudišem a Kateřinou Tučkovou), později jako autora rozsáhlejších sobotních esejí na různá témata. A živel jeho formátu se nám hned od začátku trochu vymkl z rukou. Předpokládali jsme totiž, že jako historik bude psát texty z dějin, případně snad nějaké historické paralely k dnešku. Jemu se ale velmi brzy zalíbilo i v horké 9
současnosti, v tématech společenských, politických či mediálních, do nichž začal razantně promítat svůj tradicionalistický pohled na svět. Což ještě zvýšilo ohlas na tyto texty, ovšem jeho čtenáře to ostrým řezem rozčíslo na nadšené podporovatele i vášnivé kritiky. Ohlasy prvního druhu mu pravidelně přeposílám s radostí, ty druhé ze škodolibosti, protože kdo jiný lépe než on sám ví, že „vox populi, vox Dei“. Komunikace spojená s otiskováním jeho textů, při níž se navzájem oslovujeme „krajane“, je pro mě už bezmála šest let víc radostí než povinností. Hned při prvním osobním setkání jsme zjistili, že jsme oba z Kladna nebo že jsem těsně po revoluci při psaní diplomové práce čerpal i z jeho tehdy čerstvě vydané knihy o agrární straně. A snad i to, že máme dost podobný pohled na svět. Když mi pošle na sobotu text s titulkem Obrana bílého muže, vždycky vím, co v příštím týdnu zaplní redakční e-mailovou schránku. Občas „krajana“ popichuji, že by vzhledem ke svým vyhraněným názorům měl založit politickou stranu nebo ještě spíše kandidovat na prezidenta. Ale vlastně sám nevím, jestli by to bylo dobře. Při psaní jsem ho sice nikdy neviděl, zato jsem zažil, jak v představení Vínem proti pohanství aneb staročeský Dekameron hraje divadlo, zpívá a dokonce tančí. A nejsem si vůbec jistý, jestli by v politice mohl být takhle šťastný. Miroslav Korecký, komentátor a vedoucí názorové rubriky MF DNES
10 ― Úvod editora
O naší civilizaci str.: 11– 48
Od národa k internacionalismu 02.10.2017
Psát o tom, že národy jsou po tisíciletí základním stavebním kamenem politického dění, tmelem života veřejného i soukromého a že každé oslabení národních hodnot vede k fatálním krizím, mi připadá jako podceňování inteligence čtenářů, protože je to věc zřejmá. Tedy, byla zřejmá do nedávné doby. Jenže 21. století přineslo ideologickou zběsilost, jejíž podstatou je ničit, co naši předkové vybudovali, a stavět vše jinak, moderně, korektně, multikulturně, bezpohlavně, zlikvidovat neblahé vzpomínky na bílého muže a hlavně vymýtit vlastenectví. Jak je možné, že se mohlo něco takového zrodit v hlavách celkem vzdělaných a chytrých lidí? A proč k tomu došlo? Naše civilizace prochází přerodem, který někteří adorují, jiní zatracují. Já patřím k těm druhým a pokusím se své argumenty vysvětlit. Opírám se přitom o historická fakta, protože to, čím dnes procházíme, se neděje v lidských dějinách poprvé. I když budu nejspíš opakovat věci notoricky známé, je nutné si je znovu a znovu připomínat. Protože národ, který zapomene na skutky předků, který se dokonce stydí za hrdinství svých otců a dědů, takový národ přijde o budoucnost a zmizí z mapy dějin. To je mnohokrát prokázaný nezvratný fakt. Chápání národa procházelo v toku času různými obměnami. Ať již ho lidé vnímali jako kmenové souručenství dané krví stejného předka či totemu nebo jako 13
společenství obyvatel určité země, vždy šlo o komunitu více či méně přesně definovanou a ohraničenou. Stejně jako si lidé budují zdi svého soukromého domova, za nimiž shromažďují rodinný majetek, který je výsledkem jejich práce, a prožívají drobné radosti, podobně to dělávala rozmanitá společenství. Aby spolu mohli lidé na určitém teritoriu žít, museli si rozumět. Jejich jednotu tedy vyjadřoval jazyk. Nemusel být jen jeden, existovala i bilingvní společenství. Druhou podmínkou bylo území. A třetí byla idea společných kořenů. Od zmíněné jednoty krve, která postačovala dávným rodovým a kmenovým skupinám, se u početnějších společenství postupně vytvořila idea jednotného původu. To je základní model vzniku národů, který potvrzuje bádání historiků, kulturních antropologů, sociologů a dalších věd, které se lidskou společností zabývají. Neúspěšné pokusy Tento model se od nejstarších časů snaží změnit a využít panovníci i ideologové. Proto se v antice vytvořil pojem Populus Romanus, tedy nadnárodní společenství lidí podřízené moci Říma. Z hlediska dalšího vývoje Evropy ne úspěšně, protože tradice, hospodářství i zájmy Východu a Západu byly naprosto odlišné. Mohamed ve jménu víry v Alláha sjednotil rozmanité kmeny Předního východu v nadnárodní náboženské společenství, které sice spojuje víra, ale ještě dnes se v jejím jménu zabíjejí sunnité a šíité. Nadnárodním modelem měla být i idea sjednocené křesťanské Evropy. Pro ni se po staletí vedly náboženské války mezi křesťanskými panovníky, vybíjeli se pohani a kacíři, později se válčilo s protestanty. Ani tenhle model neuspěl. Další projekty představovaly mnohonárodní monarchie 14 ― O naší civilizaci
Habsburků, koloniální říše Španělska, nad níž nezapadalo slunce, či později říše viktoriánské Anglie. Patří sem rozhodně i třetí říše Adolfa Hitlera nebo boj proletariátu za světovou revoluci. Všechny tyhle modely popíraly podstatu národů a nadřazovaly jim nějakou formu ideologie, která měla sloužit ambicím vládců a zajišťovat příjmy privilegovaným, ať již šlo o šlechtu, kapitalisty nebo vrcholné členy církve či politické strany. Do tohoto proudu patří i Evropská unie, která je novou formou nadnárodní centralizace. Není postavena na přirozených, historicky daných poutech národů, které žijí na stejném kontinentu, národní ideu nahrazuje ideologií. Ideologie Unie má několik myšlenkových pilířů. Na prvním místě stojí „evropanství“, podivně pokroucená představa, že lidé budou šťastní, pokud budou na celém kontinentu jíst stejná jídla, číst stejné zprávy, poslouchat stejné vládce, řídit se stejnými zákony a všichni budou mít stejné mzdy. Na konci stojí až zrůdné plány, že odstraníme rozdíly mezi pohlavími a místo mužů a žen budeme mít občany. V podstatě nejde o nic jiného než o moderně koncipované křesťanské království Boží na zemi, a ti, co ho budou odmítat, budou jako kacíři vyobcováni a po trestáni. Likvidace suverenity Dalším pilířem ideologie EU jsou kroky k likvidaci všeho, co vyjadřuje rozdíly mezi národy. Místo tradičních kultur nastoupí multikulturalismus. Prvním takovým projektem byl model starověkého Říma, který však byl liberálnější než Brusel. Tehdy platilo, že si lidé mohou ponechat své původní bohy, ale všude musí současně stát římské chrámy a lidé musí uctívat i římské bohy. Z diskusí stoupenců 15
multikulturalismu však mám dojem, že si „staré bohy“ ponechat nesmíme (viz odstraňování křesťanských křížů), jediní správní jsou ti „bruselští“. Říkám to trochu s nadsázkou, ale v podstatě to tak je. Do tohoto kadlubu patří i další ideologické evangelium, jímž jsou lid ská práva. Třetím pilířem Evropské unie je mocenská a politická likvidace suverenity jednotlivých zemí, které dosud stále více či méně odrážejí národní a národnostní strukturu tradiční Evropy. Od ekonomické kooperace, kterou představovalo Evropské hospodářské společenství, kráčíme k tvrdě centralizovanému evropskému superstátu, který pohltí všechny a všechno a jako vždy v dějinách zařídí, aby velcí vládli malým. Důvod se najde. Pro Řím to byla invaze germánských kmenů, pro křesťanský středověk boj s nevěřícími, pro proletáře boj s imperialisty, pro EU je to boj proti Rusku a zápas za solidaritu s migranty. První křesťané byli společenstvím rovných, ale pak se jejich víry zmocnili vládcové a papež. Ti dospěli v mocenské rovině k feudalismu a s ním spojenému poddanství, v rovině náboženské k bezpodmínečné poslušnosti římské kurii. Ti křesťané, kteří chtěli návrat k tradičním kořenům své víry, byli prohlášeni za kacíře. Touhy bruselských byrokratů Moderní evropské národy původně vstupovaly do bilaterálních a jiných svazků jako suverénní země, pak se však vlády ujali bruselští byrokrati a vrátili se ke středověké koncepci trojího lidu – zemské politické reprezentace zajišťují administrativu, lid pracuje a Brusel vládne. Ti lidé, kteří lpí na tradičním uspořádání, jsou prohlášeni za nacionalisty, xenofoby, zatuchlý hmyz a téměř za fašisty. 16 ― O naší civilizaci
Vlastenectví však není nic hanebného! Je to jen legitimní úcta k vlastním předkům a snaha chránit tradice a zájmy své země. Nic víc a nic míň. Jako vlastenec rozhodně nemíním urážet jiné národy, nepohrdám jimi, rád se setkávám s představiteli jiných kultur a jazyků (ostatně, je to i můj odborný zájem jako historika a etnografa), ale rozhodně jim nedovolím, aby tupili mé představy o životě, nebo aby mi je dokonce brali. To je ona hranice mezi hrdým vlastenectvím a hloupým nenávistným nacionalismem. Vlastenec nemá důvod jiné urážet, uráží jen ten, kdo je nesebevědomý a nemá být nač hrdý. Češi mají být na co hrdí! A mají tedy povinnost to chránit a ctít. Každý má právo na svůj názor. Moderní ideologové panevropanství přitom nadávají vlastencům. Není právě v tom tak trochu obsaženo to zlé a hloupé, čím se vyznačuje nacionalismus? Proč by měly být jejich myšlenky jediné správné a svaté? V dějinách to bylo vždy tak, že ideologové žvanili, trestali se kacíři, ale nakonec se vývoj vrátil do normálních kolejí. Vrátí se jistě i teď. Pokud však nemáme z let na počátku 21. století cítit v budoucnu hořkost, pak bychom se měli tolerovat. Ti, kteří chtějí evropský národ, ať to hlásají a kladou argumenty, ale neurážejí. My, kteří ctíme svůj národ, bychom měli dělat totéž. Ono se časem uvidí! Za sebe mohu slíbit parafrází jazyka středověku, že jsem se v úctě k českému národu narodil a na této víře chci i zemřít. Abych však nevypadal jako blouznivec, dodávám, že vlastenectví je ideologie jako každá jiná. A má své praktické dopady v běžném životě, kultuře i politice. Vlastenectví neznamená izolaci, neznamená zavrhování spolupráce s jinými národy, není to kulturní a životní izolace. Je to pragmatický postoj, který by nám měl dávat návod, 17
jak žít vedle sousedů, bohužel mnohdy mocnějších, než jsme my sami. Zvažujme, co je a není možné, a pokud to jen jde, braňme své zájmy a své tradice. Jde o zápas, který podstupovaly celé generace našich předků, abychom tu dnes byli my. A my ten zápas podstupujeme proto, aby i naši potomci hovořili česky a cítili se Čechy.
18 ― O naší civilizaci
Privilegovaní a plebs 03.10.2017
Neznám epochu lidských dějin, v níž by se společnost nedělila na privilegované a poddané. Je celkem jedno, jak se tohle rozvrstvení v různých historických dobách nazývalo, ale existovalo kdysi a existuje i dnes. Jak jinak interpretovat zákonem dané „šlechtické“ výsady poslanců a soudců, které ostatní lidé nemají? Privilegia se musí samozřejmě lidem hezkými slovy zdůvodnit. Dnešní vládci mají své výsady prý proto, aby mohli dělat nezávisle svou práci. Učitel, umělec či podnikatel, ten svou práci nezávisle dělat nemusí, ten má poslouchat privilegované. I když trochu přeháním, je podstata téhle ironické výtky systémově správná. S tím, že si vládcové uzurpují privilegia, nenaděláme nic. Bylo to tak a také bude. Jen by snad bylo poctivé to přiznat. Na druhou stranu, ano, je logické, že si vládce bere víc než poddaný. Nicméně dnešní privilegovanost není stejná jako v minulosti. Východní panovníci byli od starověku považováni za ztělesnění boha. To platilo o staroegyptských faraonech, čínských císařích, vládcích Babylonu i Persie. Jiní byli alespoň bohem povoláni jako třeba židovští králové či indičtí rádžové. Tihle panovníci vládli z vůle boží, nikoli lidu, a pojem voleb tu neexistoval. Tahle tisíciletá zkušenost se promítá i do dnešní nechuti tamních zemí akceptovat demokratické volební systémy. 19
Tradice se těžko odkládají V Evropě mají naopak volby tisíciletou tradici. I když athénská a římská demokracie nebyly to, co si pod tímto pojmem představujeme my, volební systém to byl. Germáni, když přišli do Evropy a rozvrátili římskou říši, své náčelníky rovněž volili. Proto se tahle tradice přenesla i do středověku. Voleny byly dvě klíčové osobnosti tehdejší politiky – papeže volilo konkláve kardinálů a císaře sbor sedmi kurfiřtů. Jistou symboliku volby si uchovalo i nástupnické právo panovníků. Čeští Přemyslovci byli sice dědičnými knížaty a později králi, ale každého nového vládce musel potvrdit sněm stařešinů, později představitelé české šlechty. A známe příklady, kdy tyhle „volby“ jednotné nebyly, například Jiří z Poděbrad získal český trůn památnou volbou na Staroměstské radnici až po složitém vyjednávání. Po třicetileté válce jen na krátkou dobu nastoupily absolutistické monarchie, jejichž výrazem se stal výrok francouzského krále Ludvíka XIV.: „Stát jsem já!“. Francouzští politici byli vždycky velkohubí. Leč o sto let později skončili jeho potomci pod gilotinou a byl konec absolutismu. Je tedy zřejmé, že máme, ať si to uvědomujeme či nikoli, v tradici svých dějin demokratické tendence. Pokud se však panovník schvaluje, volí či toleruje a není ztělesněním boha na zemi, pak je logické, že se kolem něj hemží lidé, kteří se snaží něco z toho odlesku získat pro sebe. V despociích je to obtížnější, v demokratických systémech zcela běžné. Sebevědomí české šlechty dokládá výrok z doby Vladislava Jagellonského: „Ty jsi náš král, ale my jsme tvoji páni.“ Jako bych slyšel český parlament, když hovoří o našem prezidentovi. Kolem feudálních panovníků se pyšně pohybovala šlechta, kolem dnešních 20 ― O naší civilizaci
politiků a zákonodárců se stejně pyšně pohybují úředníci. Ve středověku existovala teorie o rozdělení společnosti na trojí lid. Panovník s pomocí rytířů vládne, kněží se věnují duchovní službě a zajišťují boží milost a lid na ně pracuje. Pokud se nad tímhle modelem zamyslíme, pak se ve své podstatě mnoho nezměnilo, i když bych dnes nehovořil o trojím, ale spíše o čtverém lidu. Politici s pomocí úředníků vládnou, aktivisté vykonávají duchovní službu a říkají lidem, co je správné, lidé jako třetí stav pracují a svými daněmi obě předchozí skupiny živí. A pak tu máme čtvrtý stav, který se eufemisticky nazývá sociálně slabí a nepřizpůsobiví lidé, kam dnes ještě přibyli migranti. I ty třetí stav živí a dělá to proto, aby tenhle čtvrtý dával své hlasy tomu prvnímu a umožnil mu dál vládnout. Tenhle model má hluboké kořeny, které se dají vystopovat už ve starověkém Římě, kde stát živil chudinu z řad plebejů a dával jim chléb a hry, aby si mocné rody zajistily jejich hlasy. Tenhle krátký exkurz je hodně schematický, protože každé zobecnění musí pracovat se zjednodušením, ale v principu to tak je. Proto my nechápeme politické tradice asijských zemí a ty zase odmítají ty naše. Tradice je jako železná košile, tu neodložíte tak snadno. Ba dokonce ji většinou neodložíte ani pod hrozbou násilí. Mění se jen kulisy a kostýmy Evropskou tradici představuje demokracie, ať již má jakoukoli podobu, od té athénské až po všeobecné a rovné volební právo. Mění se jen kulisy a kostýmy, ale podstata hry je stejná. A lze si těžko představit, že tuhle železnou košili zahodíme. Můžeme volební systémy jakkoli reformovat, ale nepřekročíme vlastní stín, abychom přijali 21
modely vlády, které u nás nemají tradici. Pokud nás v budoucnu nedonutí muslimové přijmout jejich tradiční model teokracie. Kromě klasického rozdělení rolí v politickém systému existuje však ještě rozvrstvení společnosti nikoli podle podílu na moci, ale podle jiných dobových kritérií. Tím klasickým, známým od časů starověkého Egypta, je protiklad město – vesnice. Lidé mají vždycky tendenci se v rámci společnosti povyšovat nad jiné, kteří jsou v dobových představách postaveni níže než oni. Pokud žil někdo na venkově, byl to „chlap a čouhala mu sláma z bot“. Aby lidé dosáhli společenské prestiže, užívali různé prostředky – oslovení, právo nosit meč, oblečení. Český zemský sněm zakázal v 16. století měšťanům oblékat se jako šlechta a venkovanům zase nosit šaty městského střihu. Podobné formální znaky se užívají i dnes. Pitomci v brokátu Kdo chce ukázat, že patří k horním deseti tisícům, musí mít luxusní automobil, značkové oblečení a drahé hodinky či šperky. Je to úsměvné, protože nic z toho nedělá ve skutečnosti člověka lepším, než jsou ti ostatní, ale nechme těm bohatým, ať si to myslí. Dějiny znají spousty velikánů, kteří chodili doslova v hadrech, a spousty pitomců, kteří se oblékali do brokátu. Ale abych byl spravedlivý, znám i velikány v brokátu. V každé době existoval ještě jeden způsob rozvrstvení společnosti, a to nikoli podle moci a skutečného majetku, ale podle abstraktně chápané a jinak těžko uchopitelné kvality duševních schopností, učenosti a správnosti názorů. Jde o skupiny, které se označují jako elity a pseudoelity, stavěné do protikladu k plebsu. 22 ― O naší civilizaci
Skutečné elity tvoří lidé, kteří často nejsou příliš vidět a slyšet, ale kteří stojí v čele vědy, finančnictví, ekonomiky a hospodářství. Patří sem i ti, kteří vidět jsou, především špičkoví umělci, sportovci a vůbec lidé, kteří prostě něco dokázali. Elitami jsou díky své práci, nikoli kvůli tomu, že si na ně hrají a sami sebe za elitu halasně prohlašují. Těch, kteří se za elity prohlašují, bylo vždycky hodně, ale dnes je to přímo nemoc. Ta od nejstarších časů zachvacuje především vysokoškolské prostředí, divadla a zneuznané intelektuály, spisovatele a lidi sice vzdělané, ale příliš ctižádostivé a úspěchem nezasažené. Nebo zasažené podle jejich názoru málo. Ti se pohybují především ve větších městech, nejraději v tom hlavním, kde je ono správné jeviště doby. Já vím, že najít přesnou definici je obtížné, ale pokud se podíváte do minulosti, je to tak. Pseudoelity často poklonkovaly a sloužily vládcům, neboť tím získávaly obživu, a ještě si připadaly důležité. Skutečné elity se naopak zhusta stavěly proti nim. Proto si panovníci, šlechta i radnice najímali pro ve řejná vystoupení různé šašky a komedianty. Kronikáři a později novináři psávali v žoldu mocných texty, skládaly se písně na oslavu vládců. Tohle dělali už středověcí minesengři. Dnes tihle lidé hlásají dogma, že chytří plédují pro jednotné (a neuchopitelné) evropanství. Naopak „nevzdělaní“ lidé (především z venkova – je to tu stále) hlasovali pro brexit, podporují prezidenty Zemana a Trumpa a podobně. Kdo si chce hrát na elity, nemůže souhlasit s plebsem! Netřeba se nad tím rozčilovat a trápit, tak to chodilo v dějinách vždycky. Jenže panovníci přicházejí a odcházejí, po hloupých komentářích za pár let nikdo ani 23
nevzdechne, umělecká díla poplatná vládcům zmizí v propasti času, ale jsou nadčasové hodnoty, které přetrvají. Jednou z nich je to, čemu se říká zdravý selský rozum. Jak praví evangelium: Nepovyšuj se, kdo nechceš být ponížen.
24 ― O naší civilizaci
Mezi pravdou a lží 04.10.2017
Lidé jsou jediní tvorové, kteří vytvářejí svá společenství nikoli jen na základě pudů a potřeby uživit se, ale od nejstarších časů také na základě idejí. Ty tvoří soubor představ o smyslu života a způsobu soužití, které lze označit jako ideologii. Ideologické systémy vytvářeli a vytvářejí lidé. Středobodem musí být něco vznešeného, většinou značně iracionálního, co lidé přijmou za své, a od toho se pak odvozuje systém politický, právní, sociální, mravní a další postoje. Každá ideologie, byť se tváří jako výsledek odborných diskusí, je ve skutečnosti postavena na víře a politických zájmech. Náboženská ideologie vychází z víry v Boha. Katolická církev jeho existenci dokázala a teologie o tom může předložit řadu nezvratných důkazů. Islám dokládá reálnou existenci Alláha slovy Koránu. Ateisté zase zdůvodňují svou nevíru přírodovědeckými objevy a filozofickými systémy moderní doby. Vědecké důkazy, ať již Boha dokazují, či popírají, mají z hlediska prostého člověka jedno společné. Jsou tak složité, že jim většina lidí není schopna opravdu porozumět – musí jim tedy věřit, nebo nevěřit. Záleží na tom, jakou výchovou si prošli doma a co jim sdělují oficiální ideologové. A s vírou v politický systém je to obdobné, i to je jistá forma náboženství. Lidé rádi podléhají klamu, že jejich vědecké poznatky o společnosti jsou správné a jediné neomylné, zvláště 25
proto, že to jejich tvůrci pyšně prohlašují. To mají společné církevní kazatelé, islámští imámové, učitelé marxismu-leninismu, mluvčí evropských think-tanků a političtí komentátoři. O jejich slovech se nesmí pochybovat. Víra v politický systém Stejně jako je náboženství věcí víry lidí v Boha, je věcí víry i důvěra k politickému systému. Jeho správnost nelze objektivně měřit, demokracie, teokracie či despocie jsou totiž výsledkem tradice a mocenského rozložení sil. Aby byli lidé ochotni žít v otrokářském, feudálním, kapitalistickém či socialistickém řádu, musí se s ním do určité míry identifikovat. Musí ho přijmout jako ideologii svého života. Ve chvíli, kdy víru ztratí, začnou reptat, objeví se vůdci nespokojenců a pak to často končí na barikádách. Čím méně mají vládci lidu co nabídnout a čím více se obávají revoluce, tím masivněji mu musí vymývat mozky, aby ho přesvědčili, že jen jejich ideologie je správná. Tohle představuje obvyklý nástroj moci. Teď se učíme, že kdysi bylo vše špatné a že teprve dnes jsme dali lidem jejich práva, ženám otevřeli cestu k rovnosti, politika slouží lidem a všichni se budou mít dobře. Jenže tohle tvrdily v minulosti různými slovy všechny ideologie! Lze jistě namítnout, že přednosti demokracie prokázaly studie politologů. Leč pozor! Tyhle přednosti prokázaly studie ideologů, kteří v demokracii věří. Stejně nezpochybnitelně však dokážou obhájit teokracii učenci islámských madras, kteří věří v Korán. Ten má z hlediska jejich pravdy větší hodnotu než Všeobecná deklarace lidských práv. Na slovech Koránu vyrostli a hájí je. My jsme vyrostli na učení Francouzské revoluce (a bohužel i Říjnové v Petrohradě) a hájíme zase to své. 26 ― O naší civilizaci
Můžeme se domnívat, že demokracie je nejlepší systém, jaký lidstvo kdy vytvořilo. Máme na to právo. Každý člověk by měl hájit svou víru a měl by na ni být hrdý. Ale neměl by ji za každou cenu vnucovat lidem, kteří žijí jinde a mají jinou politickou tradici. My rozhodně nemáme právo vnucovat demokracii muslimům, kteří ji rozhodně nechtějí, a muslimové nemají právo vnucovat islám nám, neboť ho nechceme my. Proto se každá ideologie, náboženská i politická, nešíří dobrým slovem, ale násilím. Představa multikulturního soužití, která se v posledních letech adoruje jako víra ve spasení naší civilizace mezi těmi, kteří pomáhají násilné migraci do Evropy, je pomatená. Vyvracejí ji nejen četné vědecké analýzy, ale i výsledky neúspěšných snah. Copak se podařilo spojit sunnity a šíity? A to jsou všichni muslimové. A co soužití kolem Chrámové hory v Jeruzalémě? Dva tisíce let krvavých dějin. Co peněz jsme dali na multikulturní soužití s naší romskou minoritou. Výsledek – nula. Každá ideologie je agresivní Každá ideologie je agresivní, protože chce zvítězit nad ostatními. Dnes se naše politická agrese skrývá za ideologii lidských práv stejně jako islámská za prosazováním šaríi. I když si to nechceme připustit, je šíření lidských práv v podstatě totéž jako církevní mise k pohanům a boj proti kacířům. Prosazování lidských práv je jen jinou formou myšlenkového kolonialismu, v němž si evropská civilizace a od ní odvozená severoamerická vždy tak libovaly. Neboť jen my víme, co jsou to lidská práva. Jako by práva, která mají své tisícileté kořeny na jiných kontinentech, nebyla lidská. 27